16 A 89/2021–48

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Daniely Menclové ve věci žalobce: B. S., narozen X, bytem X, zastoupen advokátem JUDr. Tomášem Doležalem, sídlem náměstí Republiky 679/5, 746 01 Opava, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupen advokátem Mgr. Vlastimilem Škodou, sídlem Masarykovo nám. 193/20, 405 02 Děčín I o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2021, č. j. KUUK/142708/2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2021, č. j. KUUK/142708/2021, (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo částečně změněno rozhodnutí Městského úřadu Roudnice nad Labem, odboru stavebního úřadu ze dne 19. 5. 2021, č. j. MURCE/19476/2021(dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), jímž byla zamítnuta žádost o dodatečné povolení stavby: „Stavba rekreačního objektu včetně IS–změna stavby před dokončením“ (dále jen „stavba“) na pozemku parc. č. XA, XB v k. ú. X, přičemž tato změna spočívala toliko v tom, že k zamítnutí žádosti bylo přistoupeno podle § 149 odst. 6 zák. č. 500/2004, správní řád, v účinném znění (dále jen „správní řád“), a nikoli podle § 51 odst. 3 správního řádu. Ve zbylé části zůstalo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně beze změn. Žalobce současně požadoval zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě namítal nepřezkoumatelnost a nezákonnost závazného stanoviska Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru kultury a památkové péče, (dále jen „nadřízený orgán památkové péče“) ze dne 29. 9. 2021, č. j. KUUK/129991/2021, (dále jen „závazné stanovisko nadřízeného orgánu památkové péče“), na jehož obsahu je výlučně založeno napadené rozhodnutí.

3. Žalobce měl za to, že nebyly v rámci závazného stanoviska vypořádány všechny jeho námitky, které uvedl v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, směřující podle § 149 odst. 7 správního řádu proti obsahu prvostupňového závazného stanoviska ze dne 4. 3. 2021, a závazné stanovisko nadřízeného orgánu. Dle žalobce je proto napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný se především nevypořádal s jeho námitkou, že pokud rozhodnutí Okresního úřadu Litoměřice, referátu kultury ze dne 21. 1. 1998, č. j. RK 21/11/98, (dále jen „rozhodnutí OÚ Litoměřice“), stanoví mj. jako podmínku pro činnosti v ochranném pásmu Národní kulturní památky Říp (dále jen „NKP Říp“), v níž se stavební záměr žalobce nachází (v zóně 2), že v něm není přípustné zásadně měnit dochovaný vzhled krajiny pod Řípem a strukturu a vzhled jejího osídlení, pak je nutné tuto podmínku vykládat při použití argumentu a contrario tak, že je přípustné měnit dochovaný vzhled krajiny pod Řípem, nikoliv však zásadně, a dále, že není přípustné zásadně měnit dochovaný vzhled krajiny. Nadřízený orgán památkové péče se v závazném stanovisku dle názoru žalobce přezkoumatelným způsobem vypořádával pouze s výkladem pojmu „dochovaný vzhled krajiny“, nezabýval se ovšem tím, zda je možno podle podmínek ochrany krajiny měnit vzhled jinak než zásadně.

4. Žalobce současně namítal nesprávný výklad pojmu „dochovaný vzhled krajiny“, když dle jeho názoru je nutno jej vykládat tak, že dochovaný vzhled krajiny spoluvytvářejí všechny stavby aktuálně se nacházející v ochranném pásmu (tj. za dochovaný stav je třeba brát stav v roce 2021).

5. Nicméně pokud orgány památkové péče vykládají tento pojem tak, že se jedná o stav, který byl fixován ke dni 21. 1. 1998 rozhodnutím OÚ Litoměřice, pak k tomuto závěru učinily, dle žalobce, nedostatečná zjištění. Žalobce totiž v odvolání poukazoval na to, že v prvostupňovém závazném stanovisku je uvedeno, že jiné typy či barvy krytiny (než podle dotčeného orgánu tradičně zastoupená režná pálená krytina na sedlové střeše) se v ochranném pásmu skutečně vyskytují, nicméně u obytných objektů, zejména větších rozměrů, nejsou standardně akceptovány, a uvádí, že většina výjimek odchylujících se od obecných podmínek pro stavby v památkovém ochranném pásmu NKP Říp, jsou stavby, které vznikly v období před vymezením památkového ochranného pásma NKP Říp v roce 1998. Jestliže nadřízený orgán památkové péče vykládá pojem dochovaný vzhled krajiny ke dni vydání rozhodnutí OÚ Litoměřice, pak ovšem učinil nedostatečná zjištění ohledně toho, jaký je tedy dochovaný vzhledem krajiny k roku 1998. Přitom, i podle prvostupňového závazného stanoviska, zde k roku 1998 byly i stavby s jinými typy či barvami střešní krytiny, tedy i ty měly spoluvytvářet dochovaný vzhled krajiny. Žalobce uvedl, že k odvolání současně doložil fotografie staveb v ochranném pásmu s dřevěnou fasádou či s podobnou barvou střechy, jakou má mít stavební záměr a tyto stavby. Nadřízený orgán památkové péče však v rámci zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností dle § 3 správního řádu ve svém závazném stanovisku nepopsal dostatečně dochovaný vzhled krajiny, který dle jeho výkladu je nutné fixovat k roku 1998, a nezjistil, zda žalobcem uváděné stavby (jejichž určité vlastnosti jsou srovnatelné s vlastnostmi žalobcova stavebního záměru) jsou excesem vzniklým po roce 1998, či množinou staveb vzniklých před rokem 1998 spoluvytvářejících dochovaný vzhled krajiny.

6. Žalobce měl rovněž za to, že pokud shledaly orgány památkové péče, že tehdejší vyslovení přípustnosti již existujících staveb v ochranném pásmu popsaných žalobcem, které mají podobné rysy jako jeho stavební záměr – materiál fasády, vzhled střešní krytiny – z hlediska památkové péče byla nesprávnou správní praxí, pak měly racionálně a přezkoumatelně uvést, proč je nyní na místě tuto praxi změnit a vůči stavebnímu záměru žalobce přistupovat jinak, což však neučinily. Způsob, jakým se žalovaný s touto odvolací námitkou vypořádal (sklon střešního pláště a druh použité krytiny jsou problémem zástupným) považuje žalobce za nedostatečný.

7. Pokud žalovaný argumentoval tím, že je cílem nepřipustit cizorodou architekturu typu kanadského srubu do české krajiny, resp. do ochranného pásma národní kulturní památky, pak žalobce namítá, že tento cíl není deklarovaným cílem ochrany dané národní kulturní památky dle rozhodnutí ze dne 21. 1. 1998.

8. Žalobce je navíc přesvědčen, že jeho stavba zásadně nemění dochovaný vzhled krajiny pod Řípem a strukturu a vzhled jejího osídlení svým typem ani rozměry. V dané enklávě a v její těsné blízkosti cca do 250 m jsou zastoupeny různé funkční typy staveb s různými rozměrovými a hmotovými proporcemi. Protože stavba žalobce je rekreačním objektem, nijak z dané struktury zástavby nevybočuje a nemění ji. Prostorové vymezení předmětné stavby (její výměra i výška) při jejím umístění bylo souladné s územním plánem dle rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 27. 6. 2008, č. j. SÚ/29199/2008, přičemž k němu vydal kladné závazné stanovisko i orgán státní památkové péče pod č. j. SU/22513/2008. V rámci ochranného pásma Národní kulturní památky Říp jsou v blízkosti daného stavebního záměru zastoupeny též půdorysně i výškově daleko větší stavby s větší hmotou, které musely být shledány za přípustné, přičemž i v napadeném závazném stanovisku bylo konstatováno, že stavba žalobce rozměrově ani výškově nepřesahuje některé objekty v dané lokalitě.

9. V další části žaloby pak žalobce popisuje rozdílnost druhů staveb na daném území, a to v použití barvy a druhu střešní krytiny, barvy venkovního pláště staveb a použití materiálu a má za to, že ani způsob umístění stavby na pozemku ve vztahu k okolním stavbám žádným způsobem nevybočuje ze struktury a vzhledu daného osídlení. Následně žalobce shrnul, že má za to, že stavba nemění zásadně dochovaný vzhled krajiny pod Řípem a strukturu a vzhled jejího osídlení a naopak opačný závěr závazného stanoviska nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, neboť zjištěný skutkový stav byl nedostatečný. Výrokovou část závazného stanoviska a jeho odůvodnění z tohoto důvodu žalobce považuje za nezákonnou. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Zdůraznil, že závaznost obsahu závazného stanoviska pro výrokovou část rozhodnutí se vztahuje i na odvolací orgán, který stejně jako stavební úřad nemůže obsah závazného stanoviska ignorovat. V daném případě bylo závazné stanovisko podrobeno přezkumu dle § 149 odst. 7 správního řádu, jak z hlediska zákonnosti, tak z hlediska věcné správnosti, a žalovaným bylo v určitých pasážích výrokové části změněno. Nicméně žalovaný se ztotožňuje s nepřípustností stavby. Má přitom za to, že odvolací námitky byly vypořádány dostatečně a přezkoumatelně.

11. O podaném odvolání, které směřovalo proti obsahu závazného stanoviska, rozhodl žalovaný v návaznosti na výsledek postupu nadřízeného dotčeného orgánu. Jelikož v daném případě bylo vydáno nesouhlasné závazné stanovisko, kterým je stavební úřad při svém rozhodování vázán, nemohl stavební úřad postupovat jinak, než žádost o vydání dodatečného povolení stavby dle § 149 odst. 6 správního řádu zamítnout. Stejně tak žalovaný v návaznosti na výsledek postupu nadřízeného správního orgánu, nemohl rozhodnout jinak než rozhodnutí stavebního úřadu potvrdit, resp. v daném případě změnit. Změna však spočívala pouze v uvedení správného ustanovení, na základě kterého stavební úřad rozhodoval. Ústní jednání 12. Zástupce žalobce při ústním jednání odkázal na písemné vyhotovení žaloby. Nad rozsah, uvedený v žalobě pak nově namítal nesprávnost postupu žalovaného vyjádřenou již ve výroku napadaného rozhodnutí, když přistoupil ke změně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že nebylo rozhodnuto podle obecného ustanovení § 51 odst. 3 správního řádu (je–li v souladu s požadavky § 3 zjištěna skutečnost, která znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne), ale podle § 149 odst. 6 správního řádu (jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne). Tento nesprávný postup žalovaného popřel dle žalobce zásadu dvojinstančnosti správního řízení a přímo zkrátil žalobce v jeho procesních právech. Dále žalobce, též nově, namítal, že nadřízený orgán památkové péče zahrnul do svého závazného stanoviska pouze tu část jím předložené studie Ing M. K., která podporovala závěr žalovaného o tom, že stavba nerespektuje tradiční znaky běžné venkovské zástavby, ačkoli celá studie vyznívá ve prospěch stavby, přičemž pozitivní hodnocení stavby nadřízený orgán památkové péče ve svém stanovisku zcela ignoroval. Dále, opět aniž by tuto námitku učinil součástí žaloby, namítal nesprávnost postupu nadřízeného orgánu památkové péče, jestliže, jak sám v označení podkladů uvedl, vycházel při zpracování závazného stanoviska (mj.) z internetového prohlížeče www.seznam.cz–https://mapy.cz.

13. Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž jednání odkázal na písemné vyjádření k žalobě a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Posouzení věci soudem 14. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tím výslovně souhlasili.

15. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

16. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná.

17. Nejprve je třeba konstatovat, že žalobcem nově uplatněné námitky až při jednání soudu, tedy ty, které nebyly součástí žaloby – nedodržení zásady dvojinstančnosti řízení, nesprávné hodnocení důkazu studie Ing, K. a použití internetového prohlížeče při zpracování závazného stanoviska – nebyly soudem přezkoumávány. V soudním přezkumu těchto námitek mu totiž bránila zásada koncentrace řízení, zakotvená v § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s., podle něhož může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. V daném případě nelze ohledně uvedených námitek, přednesených žalobcem až při jednání soudu, učinit závěr, že se jednalo o doplnění zárodku již žalobou uplatněných žalobních bodů. Jednalo o nové (tedy nikoli rozvinuté a již v žalobě uplatněné) žalobní body vznesené až po uplynutí této lhůty. Proto soud k těmto nově uplatněným námitkám nepřihlížel.

18. Soud připomíná, že byť žalobce svou žalobou míří proti rozhodnutí žalovaného, podstatu projednávané věci představuje jeho nesouhlas s negativním závazným stanoviskem nadřízeného orgánu památkové péče, na němž žalovaný v souladu s § 149 odst. 6 správního řádu plně založil odůvodnění svého rozhodnutí.

19. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce podal u správního orgánu prvního stupně dne 5. 2. 2021 žádost o dodatečné stavební povolení – změna stavby před dokončením. Jedná se o přízemní rekreační objekt, nepodsklepený, o půdorysu tvaru písmene L, střecha je sedlová o sklonu 10 st., krytá skládanou krytinou z betonových tašek Bramac Max 7 v odstínu ebenově černá. Stěny jsou roubené z masivní kulatiny opatřené nátěrem bezbarvým lazurovacím lakem. Okna a vstupní dveře dřevěné, bohatě členěné, opatřené nátěrem středně hnědým lazurovacím lakem. Garážová vrata plechová výsuvná v odstínu antracit. Žalobce byl výzvou správního orgánu prvního stupně ze dne 17. 2. 2021 vyzván, aby svoji žádost doplnil o souhlasné stanovisko Městského úřadu Roudnice nad Labem, památkové péče, neboť pozemky, na nichž byla stavba postavena, se nachází na území památkového ochranného pásma Národní kulturní památky Říp, vymezeného rozhodnutím Okresního úřadu Litoměřice pod č. j. RK/21/11/98 ze dne 21. 1. 1998. Dne 26. 4. 2021 doplnil žalobce žádost o závazné stanovisko ze dne 4. 3. 2021, č. j. MURCE/9031/2021, obsahujícím závěr, že stavba je nepřípustná.

20. Při vydání závazného stanoviska ze dne 4. 3. 2021 vycházel prvostupňový orgán památkové péče ze zjištění, že „Stavba se nachází v jihovýchodní části intravilátu Roudnice nad Labem v zahrádkářské kolonii s místním názvem Na krásných Horách. Okolní zástavba je tvořena převážně drobnými rekreačními a hospodářskými objekty a několika menšími rodinnými domy různého charakteru, orientovanými obvykle na severozápad – jihovýchod. Většina rekreačních objektů pochází z druhé poloviny 20. století, ostatní z počátku 21. století. V bezprostřední blízkosti stavby jsou drobné rekreační objekty a zahrady.“ Prvostupňový orgán památkové péče zdůraznil, že „Cílem památkové péče v památkovém ochranném pásmu NKP ŘÍP je ochrana charakteru a vzhledu krajiny a jejího osídlení. V praxi to znamená nevytvářet zde nežádoucí pohledové dominanty, novostavby pohledově zakomponované do stávající sídelní struktury a přestavby existujících objektů provádět s ohledem na jejich historické hodnoty a estetické kvality.“ Dále uvedl, že vycházel z písemného vyjádření zástupce Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem, ze dne 22. 2. 2021, č. j. NPÚ–351/11863/2021, podle něhož je stavba dle předloženého návrhu v přímém rozporu s památkovou ochranou památkového ochranného pásma Národní kulturní památky ŘÍP, a proto jej nelze akceptovat. Poukázal na to, že k totožnému záměru bylo již dne 6. 11. 2020 vydáno závazné stanovisko, s tím, že je nepřípustný. I v tomto případě bylo přihlédnuto k jednomyslnému negativnímu zhodnocení záměru odbornou komisí národního památkového ústavu ze dne 5. 10. 2020. Důvodem negativních stanovisek byl nevhodný stavební materiál, barevnost, přičemž celkové ztvárnění je pro dané prostředí nevhodné, když povrch z neomítaných nehraněných kuláčů je vysoce kontrastní vůči existující okolní zástavbě a svým ztvárněním se tak stavba naprosto vymyká. Nejedná se o stavbu, která by se přirozeně začlenila do okolní zástavby, a podobné stavby nemají v prostoru ochranného pásma Říp opodstatnění. Z odůvodnění závazného stanoviska dále plyne, že v minulosti předmětná stavba byla posuzována 3x (poprvé v roce 2007 a poté v roce 2008), kdy oba projekty splňovaly podmínky pro realizaci novostaveb v ochranném pásmu NKP Říp a proto byly zhodnoceny jako akceptovatelné (střecha Bramac cihlově červené nebo červené barvy; omítka hladká štuková olivové barvy). V třetí žádosti z roku 2020 byl však návrh objektu zcela odlišné konstrukce a vzhledu střešních partií. Zcela evidentní rozdíl mezi v minulosti akceptovatelnými stavbami a odmítnutými návrhy je v jejich exotické konstrukci. Zatímco zděné stavby, jejichž realizace byla v prvních dvou případech předpokládána, jsou v různých podobách a variantách na území Podřipska tradiční, stavby z masivní loupané kulatiny nejsou v dané lokalitě historicky zastoupeny vůbec. Díky tomuto faktu, násobenému značnými rozměry a nepřiměřenou hmotou, by objekt působil mezi drobnými rekreačními objekty a staršími rodinnými domky rušivě. Dalším negativním faktorem je černá barva střešní krytiny, neboť na Podřipsku je tradičně zastoupená režná pálená krytina, a pokud se objevuje i jiná barva, je to u staveb vzniklých v období před vymezením památkového ochranného pásma NKP Říp v roce 1998.

21. Na základě závazného stanoviska ze dne 4. 3. 2021 vydal správní orgán prvního stupně dne 19. 5. 2021 rozhodnutí č. j. MURCE/19476/2021, jímž žádost žalobce podle § 51 odst. 3 správního řádu o dodatečné stavební povolení na stavbu zamítl, neboť dospěl za aplikace ust. § 129 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) k závěru, že žalobce neprokázal, že stavba není v rozporu s veřejným zájmem chráněným zvláštními předpisy.

22. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, které směřovalo do obsahu závazného stanoviska prvostupňového orgánu památkové péče, přičemž odvolací námitky byly v podstatě totožné s námitkami obsaženými v žalobě a uvedenými již pod body 2. – 9. tohoto rozsudku.

23. V průběhu odvolacího řízení požádal žalovaný Interním sdělením ze dne 27. 7. 2021 nadřízený orgán prvostupňového orgánu památkové péče, který vydal dne 4. 3. 2021 závazné stanovisko, o jeho potvrzení nebo změnu. Nadřízený orgán památkové péče vydal dne 29. 9. 2021 pod č. j. KUUK/129991/2021 žalobou napadené závazné stanovisko. Jím částečně změnil výrok odvoláním napadeného závazného stanoviska ze dne 4. 3. 2021, když tato změna se týkala toliko změny právního posouzení, kdy namísto ust. § 14 odst. 2 byla věc posouzena podle § 11 odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Nadřízený orgán památkové péče zdůraznil, že se nejedná o správní řízení, kde by záměr byl posuzován předem, ale o posuzování tzv. černé stavby těsně před jejím dokončením. Další změna výrokové části spočívala v napravení chyby v psaní (sklon střechy z 20 % na 10 %). Ohledně závěru o nepřípustnosti stavebního záměru vyjádřil nadřízený orgán památkové péče souhlas.

24. Nadřízený orgán památkové péče dospěl k závěru, že odvoláním napadené závazné stanovisko prvoinstančního orgánu je dostatečně odůvodněné a přezkoumatelné, a závěry v něm vyjádřené jsou správné a zákonné. Obsáhle se věnoval jednotlivým odvolacím námitkám žalobce a každou ve svém závazném stanovisku vypořádal. Způsob, jakým tak učinil, bude konkrétně uveden v dalších bodech tohoto rozsudku. Následně rozhodl o odvolání žalobce žalovaný napadeným rozhodnutím, v němž zdůraznil, že je vázán závazným stanoviskem nadřízeného orgánu památkové péče podle § 149 odst. 1 správního řádu, a proto výrok napadeného rozhodnutí odráží závěry tohoto závazného stanoviska.

25. Podle § 149 odst. 1 správního řádu závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.

26. Podle § 149 odst. 6 správního řádu bylo–li v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.

27. Podle § 149 odst. 7 správního řádu, pokud odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků.

28. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 As 241/2014–30, publ. pod č.3214/2015 Sb. NSS, konstatoval, že úkon, kterým nadřízený orgán dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení potvrdí nebo změní závazné stanovisko dotčeného orgánu, je z hlediska obsahu i formy opět závazným stanoviskem.

29. Pokud jde o náležitosti obsahu závazného stanoviska, Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, že „na obsah závazného stanoviska nelze v plném rozsahu vztáhnout požadavky, které správní řád, případně další právní předpisy kladou na samostatné správní rozhodnutí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 As 6/2013–97, publ. pod č. 3137/2015 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009–150, publ. pod č. 2381/2011 Sb. NSS, nicméně Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „obsah závazného stanoviska, a to zejména v případě negativního závazného stanoviska, by tedy měl alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí“. Jedině tak je možné přezkoumat ve správním soudnictví zákonnost závazného stanoviska jako subsumovaného správního aktu, který byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s.

30. V rozsudku ze dne 14. 7. 2017, č. j. 4 As 49/2017–32, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „dotčené orgány zaujímají ve správním řízení specifické postavení, jejichž úkolem je poskytování odborné pomoci správnímu orgánu, který vede řízení, a to v otázkách, v nichž disponují dostatečnými znalostmi a kompetencemi. Tato odborná pomoc má formu vydávání vyjádření, stanovisek, závazných stanovisek atd., jimiž se dotčené orgány vyjadřují k odborným otázkám, které se týkají předmětu správního řízení. V případě posouzení závazného stanoviska dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení hraje obdobnou roli též nadřízený orgán dotčeného orgánu, u kterého si odvolací orgán vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. Dotčené orgány mají povinnost poskytnout správnímu orgánu, který vede řízení, všechny informace důležité pro řízení, nebude–li tím porušena povinnost podle zvláštního zákona (§ 136 odst. 3 správního řádu). Nelze po správních orgánech rozumně požadovat, aby do textu svých stanovisek popisovaly posouzení všech v úvahu přicházejících aspektů, které by mohly vyvolat zásah do některého ze zákonem chráněných zájmů. Pokud je však narušení určitých hodnot účastníkem řízení namítáno, mají dotčené orgány, resp. jim nadřízené správní orgány, povinnost se těmito námitkami zabývat a vydat k nim odborné stanovisko, které se stane podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, jenž řízení vede.“ 31. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně zdůraznil význam postupu podle § 149 odst. 7 správního řádu tedy povinnosti vyžádat si od nadřízeného orgánu potvrzení nebo změnu závazného stanoviska v důsledku námitek směřujících proti takovému stanovisku. V rozsudku ze dne 17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016–65, konstatoval, že „závazné stanovisko dle § 149 správního řádu není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 As 97/2014–127, či též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009–113) a ve správním soudnictví je proto lze přezkoumat postupem dle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. jakožto subsumovaný správní akt. Je tudíž zřejmé, že odvolací správní orgán je povinen vyžádat potvrzení nebo změnu závazného stanoviska právě v důsledku uplatnění takových námitek, které směřují proti závěrům závazného stanoviska. Je–li tedy závazné stanovisko potvrzeno závazným stanoviskem nadřízeného orgánu, pak dle Nejvyššího správního soudu obvykle postačí ty odvolací námitky, pro něž bylo další závazné stanovisko vyžádáno, vypořádat v rámci rozhodnutí o odvolání odkazem na (v nynější věci potvrzující) závazné stanovisko, doplněné případně citací příslušné jeho části. Naopak není úkolem odvolacího správního orgánu potvrzující závazné stanovisko pro odvolatele blíže interpretovat a posuzovat jeho zákonnost, přezkoumatelnost, věcnou správnost či další obdobné otázky. Takový přezkum původního závazného stanoviska měl být proveden v rámci vydání potvrzujícího (čí měnícího) závazného stanoviska, přičemž pokud je v tomto ohledu navazující závazné stanovisko nedostačující, lze se jeho přezkumu domáhat až v případném soudním řízení správním o žalobě proti finálnímu rozhodnutí odvolacího správního orgánu.“ 32. K náležitostem odůvodnění revizního závazného stanoviska Nejvyšší správní soud v naposledy citovaném rozsudku uzavřel, že „rovněž s ohledem na výše podaný právní názor Nejvyššího správního soudu, dle kterého je právě nadřízený dotčený orgán státní správy primárně povolán k věcnému vypořádání odvolacích námitek směřujících proti závaznému stanovisku, přičemž odvolacímu správnímu orgánu pak v zásadě postačí pro účely procesního vypořádání takových odvolacích námitek v rozhodnutí o odvolání odkázat na závěry potvrzujícího (případně měnícího) závazného stanoviska, je tedy třeba, aby revizní závazné stanovisko podle § 149 odst. 4 (nyní odst. 7, pozn. zdejšího soudu) správního řádu obsahovalo vylíčení odvolacích námitek vztahujících se k revidovanému závaznému stanovisku, dále též hodnocení důvodnosti těchto námitek a konečně i předestření úvah, které nadřízený dotčený orgán k takovému hodnocení důvodnosti vedly. Neobsahuje–li revizní stanovisko takové náležitosti, lze konstatovat, že je nezákonné.“ 33. Vycházeje z těchto závěrů Nejvyššího správního soudu zdejší soud shrnuje, že závazné stanovisko krajského úřadu, vydané podle § 149 odst. 7 správního řádu, může být v tomto soudním řízení přezkoumáno v režimu § 75 odst. 2 s. ř. s. jako subsumovaný správní akt, a to jak z hlediska jeho přezkoumatelnosti (zda je řádně odůvodněno), tak z hlediska jeho zákonnosti a věcné správnosti.

34. Vzhledem k tomu, že žalobce vytýkal závaznému stanovisku nadřízeného orgánu památkové péče i jeho nepřezkoumatelnost, zaměřil se soud nejprve na tuto námitku, podle níž se nadřízený orgán památkové péče k jeho odvolací námitce dostatečně nevypořádal s tím, zda stavba splňuje podmínky ochrany stanovené dle závazných právních norem.

35. V daném případě dospěl soud k závěru, že nadřízený orgán památkové péče své závazné stanovisko vytýkanou nepřezkoumatelností nezatížil. Rozhodnutí OÚ Litoměřice, stanoví mj. jako podmínku pro činnosti v ochranném pásmu NKP Říp, v níž se stavba nachází (v zóně 2), že v něm není přípustné zásadně měnit dochovaný vzhled krajiny pod Řípem a strukturu a vzhled jejího osídlení. Jestliže v daném případě dospěl nadřízený orgán památkové péče s poukazem na toto rozhodnutí OÚ Litoměřice k závěru (str. 11 závazného stanoviska), že realizovaná stavba rekreačního srubového objektu „kanadského typu“ dle předložené dokumentace je krajně nevhodným a z hlediska státní památkové péče nepřípustným objektem zásadně měnícím dochovaný vzhled daného místa v krajině pod Řípem, pak by byla jakákoli polemika o tom, zda lze měnit dochovaný vzhled jinak než zásadně, zcela nadbytečnou a pro posouzení věci nerozhodnou.

36. Poté soud přistoupil k hodnocení námitky nesprávného výkladu pojmu dochovaný vzhled krajiny. K této námitce nadřízený orgán památkové péče uvedl na str. 7 ve 3. odstavci svého stanoviska, že předmětná nepovolená stavba rekreačního objektu včetně inženýrských sítí se nachází v zóně 2 ochranného pásma NKP Říp, že k vymezení tohoto ochranného pásma došlo rozhodnutím OÚ Litoměřice, a že působnost rozhodnutí je dána datem vydání tohoto rozhodnutí, „tj. datem 21. 01. 1998, tzn., že není přípustné měnit dochovaný vzhled krajiny pod Řípem a strukturu a vzhled jejího osídlení dochovaného k tomuto datu.“ Nadřízený orgán památkové péče zdůraznil, že nelze účelově vykládat termín „dochovaný vzhled krajiny pod Řípem“ k datu vypracovávání projektové dokumentace nebo k datu podání žádosti, jak se mylně domnívá nebo si účelově vykládá žalobce. Soud se s těmito závěry ztotožňuje. Výklad žalobce, že dochovaný vzhled krajiny pod Řípem je třeba posuzovat k datu vypracovávání projektové dokumentace nebo k datu podání žádosti, by totiž zcela popřel smysl vydání omezujícího rozhodnutí, jímž bezesporu bylo omezení všech činností takovým způsobem, který by změnil vzhled krajiny dochovaný ke dni vydání omezujícího rozhodnutí. Soud se proto ztotožňuje se závěry orgánů památkové péče, že dochovaný vzhled krajiny pod Řípem byl fixován vydáním rozhodnutí OÚ Litoměřice, kdy právě tento stav krajiny byl předmětem ochrany omezujícího rozhodnutí.

37. Protože žalobce (alespoň podle obsahu odvolání) nepřipustil možnost jiného, než jím zastávaného, výkladu pojmu „dochovaný vzhled krajiny“, trval na tom, že je nutné jej posuzovat v době, kdy je objektivně zjistitelný, tj. v roce 2021, nebyla součástí jeho odvolání námitka stran nedostatečně zjištěného vzhledu krajiny ke dni vydání rozhodnutí OÚ Litoměřice, tedy v roce 1998. Námitku nedostatečně zjištěného stavu uplatnil žalobce až v podané žalobě a i tuto shledává soud nedůvodnou. Správní orgán vydal v roce 1998 rozhodnutí, jehož smyslem je uchování vzhledu krajiny pod Řípem. Je přitom také na správních orgánech, aby v duchu této idey, včleněné do právního předpisu, postupovaly a tuto ideu naplňovaly. Jestliže je tedy třeba, aby krajina pod Řípem působila stejným dojmem jako v roce 1998, pak správní orgány svými rozhodnutími, event. dalšími svými postupy ve svěřené působnosti v oblasti veřejné správy, zabraňují tomu, aby byl tento vzhled krajiny činnostmi zásadně měněn. Jedná se tedy o stav kontinuální, jehož stabilitu zajišťují správní orgány, a není potřeba jej zjišťovat k určitému datu. Význam by tato námitka měla pouze v situaci, kdy by jinému subjektu po roce 1998 byla povolena stavba zcela shodných, či výrazně obdobných, parametrů, jakou požaduje ke schválení i žalobce, přičemž tomuto subjektu by na rozdíl od žalobce byla stavba povolena. V takovém případě by se mohl žalobce domáhat soudní ochrany a dovolávat se dodržení zásady předvídatelnosti, resp. legitimního očekávání, vycházející z principu rovnosti a zákazu diskriminace.

38. V daném případě však žalobce netvrdí, že by tato situace nastala, a že by po roce 1998 byla správními orgány povolená stavba, která nevyhovuje podmínkám rozhodnutí OÚ Litoměřice. Připojenými fotografiemi pouze dokumentuje, že některé budovy v ochranném pásmu obsahují jednotlivé prvky, jejichž použití přitom bylo vytýkáno stavbě žalobce (sklon a brava střechy, barva venkovního pláště, použitý materiál). K tomu vysvětlil nadřízený orgán památkové péče v odůvodnění svého stanoviska na str. 7 a 8, že „sklon střešního pláště, druh použité krytiny včetně její barevnosti, barevnost a materiál obvodových plášťů staveb v daném území a zahrádkářské kolonii je problémem zástupným, protože v daném řízením nejsou tyto objekty řešeny, byť by bylo lze k této skutečnosti přihlédnout, v případě projednávání záměru výstavby rekreačního objektu včetně IS a stanovení podmínek k zamýšlené stavbě, tj. jak je deklarováno v § 14 odst. 2) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, že Vlastník nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v ochranném pásmu nemovité národní kulturní památky je povinen k zamýšlené stavbě si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností. V případě zákonného postupu odvolatele by se tak v dostatečném předstihu dozvěděl zákonné podmínky pro stavební činnost v zóně 2 ochranného pásma národní kulturní památky Říp.“ Nadřízený orgán památkové péče tedy jasně žalobci signalizoval, že nejsou problémem jednotlivé tzv. nevyhovující prvky, které by v případě, že by žalobce při svém stavebním záměru postupoval v souladu se stavebním zákonem, bylo možné eliminovat již při projednávání stavebního záměru a zamezit tak současným důsledkům nepovolené stavby. Zásadním problémem totiž je stavba jako celek, což bylo vysvětleno v napadeném závazném stanovisku tak, že „nelze připustit cizorodou architekturu typu kanadského srubu do české krajiny potažmo do ochranného pásma národní kulturní památky. Odsouhlasení kanadského srubu do prostředí zahrádkářské kolonie by zakládalo precedentní rozhodnutí mající negativní vliv na další stavebníky a na dochované prostředí a vzhled krajiny pod Řípem.“ Dle názoru soudu tak bylo náležitě odůvodněno, z jakého důvodu nevyhovuje stavba žalobce podmínkám, uvedeným v rozhodnutí OÚ Litoměřice, když v daném případě nejde pouze o jednotlivé odlišnosti stavby, ale o její vzhled jako celek, který zásadním způsobem mění dochovaný vzhled krajiny pod Řípem. Hodnocení míry zásahu do dochovaného vzhledu krajiny v ochranném pásmu NKP Říp přitom patří do správního uvážení orgánu památkové péče a není v kompetenci soudu tyto závěry přezkoumávat a polemizovat s nimi. Soud má za to, že se především nadřízený orgán památkové péče náležitě vypořádal s námitkou žalobce stran existence jemu vytýkaných prvků na jiných stavbách a rozdílnému posouzení těchto prvků na jeho již realizované stavbě. Vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil a ani neprokazoval, že by se v daném ochranném pásmu nacházela totožná stavba, jako stavba, která byla předmětem daného správního řízení, pak nelze shledat v rozhodnutích správních orgánů změnu jejich správní praxe a nebylo žádného důvodu, pro který by tedy měly tuto neexistující změnu jakkoli odůvodňovat.

39. Soud neshledal důvodnou ani další námitku žalobce, podle níž nebyl orgány památkové péče tvrzený cíl nepřipustit cizorodou architekturu typu kanadského srubu do ochranného pásma NKP Říp, deklarovaným cílem ochrany dle rozhodnutí OÚ Litoměřice. Jestliže účelem tohoto rozhodnutí bylo nepřipustit změnu dochovaného vzhledu krajiny pod Řípem a vzhled jejího osídlení, pak je zcela evidentní, že ke splnění tohoto účelu právního předpisu bylo mj. nepřipustit, aby byla tato krajina měněna cizorodou architekturou. Je přitom nerozhodné, o jakou cizorodou architekturu se jedná, a protože její škála je natolik rozsáhlá (může jít např. o stavbu typu finského hrázděného domu či domu v holandském stylu), není rozhodně smyslem, aby právní předpis jmenovitě uváděl, která z jiných než již dochovaných a pro danou krajinu typických staveb, je pro dané území stavbou cizorodou, a tedy nepřípustnou. Je právě jen a pouze na odborných správních orgánech, tedy orgánech památkové péče, aby posoudily, které stavební záměry (či jiné činnosti) vyhovují požadavkům rozhodnutí OÚ Litoměřice a které nikoli.

40. Polemika žalobce, že jeho stavba je rekreačním objektem, který nevybočuje z dané struktury a nemění ji s ohledem na její výměru, výšku a hmotu, spolu s poukazem na skutečnost, že umístění stavby je souladné s územním plánem dle rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 27. 6. 2008, č. j. SÚ/29199/2008, k němuž vydal kladné závazné stanovisko i orgán státní památkové péče pod č. j. SU/22513/2008, není případná. Jak je již uvedeno výše, závazná stanoviska byla vydána rovněž s přihlédnutím k vyjádření Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Ústí nad Labem. Ten v tomto svém vyjádření (ze dne 15. 2. 2021, č. j. NPÚ–351/11863/2021) uvedl konkrétní rozdílnosti mezi původně zamýšlenou stavbou a stavbou realizovanou, jejíhož dodatečného povolení se žalobce domáhá. Obsah tohoto vyjádření je součástí odůvodnění závazného stanoviska na str. 10, a je v něm uvedeno, že se národní památkový ústav „v předmětné věci již vyjadřoval v roce 2007 (NPÚ–351/k 3364/2007/ PP/PNP–Hl, kdy byl předložen návrh výstavby zděného jednopodlažního objektu k rekreačnímu využití o půdorysu cca 18 m x 18 m ve tvaru L (zastavěná plocha cca 200 m2) s valbovou střechou o sklonu cca 25°. Výška stavby v hřebeni střechy 4,2 m nad původním terénem“. Další písemné vyjádření NPÚ vydával k dané věci v roce 2008 (NPÚ–351/k 2183/2008/PP/ PNP–Zu), kdy byla provedena drobná změna v dispozici objektu s tím, že „K projektu bylo již vydáno kladné, ale připomínkované závazné stanovisko dne 17.08.2007. Záměrem investora dle předložené projektové dokumentace byla stavba rekreačního objektu včetně IS na p.p.č. XA a XB, k,ú. X, kterou vypracoval Ing. J. K. v lednu 2008. Rekreační objekt bude jednopodlažní půdorysné dispozice písmene L o rozměrech 18,17 x 16,67 m. Střecha bude valbová s hřebenem ve výšce 4,25 m. Krytina bude pálená taška Bramac cihlově červená nebo červené barvy, okenní a dveřní výplně budou dřevěné. Omítka bude hladká štuková olivové barvy“. Národní památkový ústav popsal odlišnosti nového projektu již realizované stavby oproti původním záměrům, na jejich základě shledal, že stavba nesplňuje v zásadních bodech pravidla pro realizaci novostaveb v ochranném pásmu a proto jej zhodnotil jako zcela neakceptovatelný. Konkrétně uvedl, že dle nového projektu má být „střecha sedlová o sklonu 10°, krytá skládanou krytinou z betonových tašek BRAMAC MAX 7 v odstínu ebenově černá. Stěny roubené z masivní kulatiny opatřené nátěrem bezbarvým lazurovacím lakem. Garážová vrata plechová výsuvná v odstínu antracit. Klempířské konstrukce z poplastovaného plechu v odstínu antracit.“ Z uvedeného je zřejmé, že v roce 2008 byl správním orgánům předložen k posouzení a stanoviskům zcela jiný projekt, než ten který následně nebyl akceptován a na jehož základě vybudoval žalobce stavbu, která se oproti původním záměrům liší tak výrazně, že ji již nelze považovat za souladnou s podmínkami stanovenými rozhodnutím OÚ Litoměřice. Tento rozdíl byl žalobci v napadeném závazném stanovisku náležitě vysvětlen a rozdílné vyjádření bylo dostatečně odůvodněno. Posouzení, zda provedený záměr vybočuje z dané struktury již stávajících staveb, či nikoli, je opět v kompetenci příslušných správních orgánů.

41. Namítal–li žalobce, že v rámci ochranného pásma NKP Říp jsou v blízkosti daného stavebního záměru zastoupeny též půdorysně i výškově daleko větší stavby s větší hmotou, pak je třeba znovu zdůraznit, že podstatou zamítnutí žádosti žalobce o dodatečné povolení stavby nebyly jednotlivé odlišnosti od jiných staveb nacházejících se v okolí, ale stavba jako celek, která neodpovídá historické hodnotě a estetické kvalitě krajiny pod Řípem. Navíc stavba, jak vyplývá ze zjištění, uvedeného v písemném vyjádření národního památkového ústavu, které žalobce nerozporoval, se „nachází v jihovýchodní části intravilánu Roudnice nad Labem v zahrádkářské kolonii. Okolní zástavba je tvořena převážně drobnými rekreačními a hospodářskými objekty a několika menšími rodinnými domy různého charakteru orientovanými obvykle v ose severozápad – jihovýchod. Většina rekreačních objektů pochází z druhé poloviny 20. století, ostatní z počátku 21. století. V bezprostřední blízkosti stavební parcely jsou drobné rekreační objekty a zahrady.“ (toto zjištění je uvedeno na str. 9 napadeného závazného stanoviska). Bez ohledu na to, zda v jiné části ochranného pásma se nachází stavby, které obsahují v jednotlivostech shodné prvky jako stavba žalobce, je z odůvodnění napadeného závazného stanoviska zřejmé, že v bezprostřední blízkosti stavby jsou jen drobné rekreační objekty a stavba žalobce, která neodpovídá architektuře v ochranném pásmu NKP Říp, by představovala dominantu, podtrhující nežádoucí, od dochovaného zcela odlišný vzhled.

42. Závěrem tedy soud shrnuje, se nadřízený orgán památkové péče ve svém, žalobou napadeném, závazném stanovisku vypořádal důsledně všechny námitky žalobce, své závěry podepřel dostatečně zjištěným skutkovým stavem, který mu umožnil posoudit, zda nepovolená stavba žalobce vyhovuje podmínkám rozhodnutí OÚ Litoměřice, a tyto závěry následně řádně odůvodnil. Za této situace nezbylo žalovanému, který je obsahem závazného stanoviska vázán, než potvrdit zamítavé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Je tomu tak proto, že žalobce v řízení neprokázal, že stavba není v rozporu s veřejným zájem chráněným zvláštním právním předpisem ve smyslu § 129 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, a tudíž nelze stavbu dodatečně povolit.

43. Soud neprovedl žalobcem navržené důkazy studií Ing. M. K. „Hodnocení vlivu záměru na krajinný ráz“, ani účastnickým výslechem žalobce. Pokud jde o listinný důkaz studií, pak tento byl po celou dobu správního řízení (i po jeho skončení) součástí správního spisu. Správním spisem se v rámci soudního přezkumu v řízení před správními soudy dokazování neprovádí. Pokud jde o provedení výslechu žalobce jakožto účastníka řízení, pak soud předesílá, že výslech účastníka ve správním řízení je s ohledem na povahu a účel tohoto důkazního prostředku, velmi omezen. V nálezu ze dne 11. listopadu 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165) k § 131 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jenž upravuje důkaz výslechem účastníků pro občanské soudní řízení, Ústavní soud uvedl, že „důkaz výslechem účastníka řízení není určen k tomu, aby při něm účastník uváděl svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, ... ani aby se touto formou vyjadřoval k jiným provedeným důkazům. K tomu slouží právě přednesy účastníka a jeho procesní úkony.“. Uvedené lze nepochybně vztáhnout i na případný výslech účastníka ve správním řízení. I v něm se účastník vyjadřuje ke skutkovým a právním otázkám věci primárně svými tvrzeními a stanovisky uplatňovanými v celém jeho průběhu, nikoli prostřednictvím nějakého formalizovaného důkazního prostředku. Vzhledem k tomu, že žalobce byl přítomen soudnímu jednání a nic mu nebránilo v tom, aby vyjádřil v jeho průběhu své stanovisko a vyjádřil se k podkladům rozhodnutí, považoval soud jeho výslech za nadbytečný důkaz.

44. Protože soud ze všech výše uvedených důvodů vyhodnotil žalobu v mezích žalobních bodů jako nedůvodnou, a tudíž neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného Ústní jednání Posouzení věci soudem