16 A 97/2020–38

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobkyně: Mgr. I. H., IČO: X, sídlem X, zastoupena Mgr. Petrem Saskou, advokátem sídlem Mírové náměstí 207/34, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2020, č. j. MZP/2020/530/1003, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 17. 6. 2020, č. j. MZP/2020/530/1003, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2020, č. j. MZP/2020/530/1003, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 29. 7. 2019, č. j. ČIŽP/44/2019/5671. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně uložil žalobkyni pokutu 30 000 Kč za správní delikt dle § 66 odst. 2 písm. e) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o odpadech“), a to pro porušení § 18 odst. 5 téhož zákona tím, že jako provozovatelka zařízení ke sběru a výkupu odpadů na adrese Žernosecká 15, Litoměřice, vyplatila dne 19. 6. 2017 inspektorům České obchodní inspekce, kteří vystupovali v postavení spotřebitele, hotovost ve výši 104,50 Kč za vykoupený kovový odpad kat. č. 17 04 02 (Hliník) v množství 5,5 kg. Současně správní orgán prvního stupně uložil žalobkyni povinnost uhradit náklady řízení 1 000 Kč. Žalobkyně se v žalobě současně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně nejprve poukázala na § 112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), z něhož dovodila, že na řízení v projednávané věci má být aplikován zákon o odpovědnosti za přestupky, avšak odpovědnost za přestupek má být posouzena podle zákona o odpadech (ve znění účinném do 30. 6. 2017). Dále žalobkyně odkázala na právní úpravu zániku odpovědnosti za přestupek v zákoně o odpovědnosti za přestupky a uvedla, že přestupku se měla dopustit dne 19. 6. 2017, přičemž řízení s ní bylo zahájeno dne 15. 1. 2018. K zániku odpovědnosti za přestupek tak mělo dojít nejpozději dne 19. 6. 2020. Pokuta byla žalobkyni pravomocně uložena dne 26. 6. 2020, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty. Žalobkyně dále uvedla, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu je nutné, aby do uplynutí prekluzivní lhůty bylo rozhodnutí perfektní, tj. aby splňovalo všechny znaky nezměnitelného individuálního správního aktu. Nelze tedy připustit, aby rozhodnutí nabylo právní moci až po zániku odpovědnosti za přestupek.

3. Žalobkyně dále uvedla, že jí byla pokuta uložena na základě nezákonné kontroly provedené dne 19. 6. 2017 Českou obchodní inspekcí. Protokol z této kontroly považoval žalovaný za veřejnou listinu. Žalobkyně pokračovala, že předmětem kontrolního zjištění České obchodní inspekce byl poznatek o porušení § 18 odst. 5 zákona o odpadech, tedy zjištění, které vybočuje ze zákonem vymezené pravomoci tohoto orgánu. Z tohoto důvodu také Česká obchodní inspekce kontrolní zjištění postoupila správnímu orgánu prvního stupně jako pouhé zjištění k provedení dalšího opatření. Žalobkyně dovodila, že vzhledem k tomu, že kontrolní zjištění nebylo učiněno v mezích pravomoci České obchodní inspekce, neměl být protokol o této kontrole považován za veřejnou listinu. Žalobkyně dále upozornila, že v důsledku tohoto nesprávného právního posouzení správní orgán prvního stupně žádnou kontrolu neprovedl a nezjistil, zda u žalobkyně skutečně dochází k poskytování úplaty v rozporu se zákonem. Žalobkyně dále uvedla, že v § 18 odst. 5 zákona o odpadech je užito termínu „poskytovat“, nikoli „poskytnout“, k porušení této normy je tak třeba opakovaného jednání, nikoli jen ojedinělý exces. Žalobkyně dále uvedla, že kontrolu Českou obchodní inspekcí považuje za nezákonnou i z toho důvodu, že neměla možnost se jí účastnit, ačkoli se mohla dostavit, kdyby byla přizvána.

4. Žalobkyně dále namítala, že napadeným rozhodnutím je jí přičítáno jednání, které je ojedinělým excesem jejího zaměstnance a odkázala na jeho čestné prohlášení ze dne 22. 8. 2019, ze kterého vyplynulo, že tento zaměstnanec byl řádně proškolen o svých právech a povinnostech. Žalobkyně dále uvedla, že k vadnému kontrolnímu výkupu od pracovníka České obchodní inspekce došlo v důsledku selhání zaměstnance, jehož pozornost navíc byla vlivem okolností rozptýlena a jednalo se o jednorázový exces. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný vycházel z její absolutní odpovědnosti za zaměstnance, aniž by se zabýval okolnostmi případu, které odpovědnost žalobkyně za excesivní jednání zaměstnance vylučují. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na § 21 odst. 1 a § 23 zákona o odpovědnosti za přestupky. Žalovaná podle názoru žalobkyně v řízení nepřihlédla k tomu, že sama žalobkyně žádnou povinnost neporušila, naopak vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby předmětnému jednání zaměstnance předešla. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný ve vyjádření nejprve popřel, že kontrola ze strany České obchodní inspekce byla nezákonná, neboť Česká obchodní inspekce je orgánem kompetentním provádět kontrolní činnost podle zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Dále uvedl, že s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů a výslechy svědků, které neprokázaly opak zjištění uvedených v protokolu České obchodní inspekce, považoval správní delikt spočívající v porušení § 18 odst. 5 zákona o odpadech za prokázaný a dostatečně odůvodněný. K tvrzené nezákonnosti kontroly žalovaný dále uvedl, že při kontrole jsou kontrolované osoby zastoupené zaměstnanci, a proto nebyla předmětná kontrola pro nepřizvání žalobkyně nezákonná.

6. Žalovaný dále uvedl, že z hlediska účelu zákona o odpadech by bylo absurdní, kdyby správní orgán mohl přistoupit k sankcionování přestupku až poté, kdy by byl provozovatel zařízení minimálně dvakrát pravomocně uznán vinným z přestupku, zatímco by ve svém jednání pokračoval, aniž by takové jednání mohlo být považováno za porušení právních předpisů. Podle názoru žalovaného by měl naopak správní trest plnit funkci individuální a generální prevence, a proto je nutné porušení právních předpisů sankcionovat uložením pokuty, aby napříště byla žalobkyně motivována k dodržování zákona o odpadech. Žalovaný dále uvedl, že se nejednalo o první pochybení žalobkyně, neboť v letech 2015 a 2016 jí byla uložena pravomocná pokuta za porušení právních předpisů na úseku odpadového hospodářství za porušení povinnosti při provozování zařízení ke sběru a výkupu kovových odpadů. Z toho žalovaný dovodil, že u žalobkyně nedošlo k nápravě a motivaci k dodržování právních předpisů.

7. Žalovaný dále k námitkám žalobkyně uvedl, že žalobkyně je odpovědná za jednání svých zaměstnanců a odkázal na zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, ve kterých případech je zaměstnanec povinen nahradit škodu, kterou zaměstnavateli způsobí. Žalovaný zdůraznil, že k jednání zakládajícímu odpovědnost žalobkyně coby podnikající fyzické osoby došlo při její činnosti, jakožto provozovatele zařízení ke sběru a výkupu odpadů. Žalovaný odkázal na § 23 zákona o odpovědnosti za přestupky a uvedl, že podnikající fyzická osoba se nemůže odpovědnosti za přestupek zprostit, jestliže z její strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola nad zaměstnancem nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo odvracení přestupku. Žalovaný na podporu svých tvrzení odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2015, č. j. 5 As 10/2015. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný se po řádném poučení, že může vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil.

9. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

11. Z předloženého správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Česká obchodní inspekce provedla dne 19. 6. 2017 kontrolní šetření v provozovně žalobkyně s názvem „Výkup druhotných surovin“ na adrese Žernosecká 15, Litoměřice. Česká obchodní inspekce zjistila výkup kovového odpadu kat. č. 17 04 02 (Hliník) o hmotnosti 5,5 kg vyplacením částky 104,5 Kč v hotovosti v rozporu s § 18 odst. 5 zákona o odpadech. Tuto platbu provedl zaměstnanec žalobkyně L. C., ačkoli podle zákona o odpadech byla platba možná pouze prostřednictvím bankovního účtu nebo poštovní poukázkou. Česká obchodní inspekce poté postoupila dne 6. 9. 2017 zjištění z kontroly správnímu orgánu prvního stupně. Následně správní orgán prvního stupně zaslal žalobkyni oznámení o zahájení správního řízení ze dne 11. 1. 2018, č. j. ČIŽP/44/2018/257. Správní orgán prvního stupně následně vydal rozhodnutí ze dne 14. 2. 2018, č. j. ČIŽP/44/2018/1389, kterým shledal žalobkyni vinnou z porušení § 18 odst. 5 zákona o odpadech, čímž se dopustila správního deliktu podle § 66 odst. 2 písm. e) téhož zákona. Správní orgán prvního stupně žalobkyni uložil pokutu ve výši 30 000 Kč a současně též povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání. Žalovaný následně svým rozhodnutím ze dne 26. 3. 2018, č. j. MZP/2018/530/510, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 14. 2. 2018 zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť shledal, že správní orgán prvního stupně nevycházel z dostatečných podkladů. Správní orgán prvního stupně si následně opatřil další podklady pro vydání rozhodnutí, o čemž žalobkyni informoval, a rozhodnutím ze dne 4. 6. 2018, č. j. ČIŽP/44/2018/4656, shledal opětovně žalobkyni vinnou z porušení § 18 odst. 5 zákona o odpadech, čímž se dopustila správního deliktu podle § 66 odst. 2 písm. e) téhož zákona. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, o kterém žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 9. 7. 2018, č. j. MZP/2018/530/967, kterým rozhodnutí správního orgánu prvního stupně opětovně zrušil s odůvodněním, že správní orgán prvního stupně se nadále opíral pouze o podklady předložené Českou obchodní inspekcí a nerespektoval pokyny žalovaného v předchozím rozhodnutí o odvolání. Žalovaný uložil správnímu orgánu prvního stupně provést další důkazy spočívající v provedení výslechu svědků. Správní orgán prvního stupně těmto pokynům vyhověl a dne 29. 7. 2019 vydal rozhodnutí č. j. ČIŽP/44/2019/5671, kterým žalobkyni opětovně uložil pokutu ve výši 30 000 Kč za porušení § 18 odst. 5 zákona o odpadech, čímž se měla žalobkyně dopustit správního deliktu podle § 66 odst. 2 písm. e) zákona o odpadech a zároveň jí uložil povinnost uhradit náklady řízení 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně opět podala odvolání, o kterém žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím.

12. Nejprve se soud zabýval otázkou promlčení správního deliktu žalobkyně coby podnikající fyzické osoby provozující zařízení ke sběru a výkupu odpadů.

13. Podle § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky se na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů ode dne nabytí účinnosti zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

14. Podle § 18 odst. 5 zákona o odpadech provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů může za vykoupený nebo odebraný odpad stanovený prováděcím právním předpisem podle odstavce 11 poskytovat úplatu pouze převodem peněžních prostředků prostřednictvím poskytovatele platebních služeb nebo provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu.

15. Podle § 66 odst. 2 písm. e) zákona o odpadech, ve znění účinném do 30. 6. 2017, pokutu do výše 1 000 000 Kč uloží inspekce nebo příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která neplní povinnosti stanovené v § 18 odst. 3 až 11 nebo § 37b odst. 1 písm. i.

16. Podle § 67 odst. 1 zákona o odpadech, ve znění účinném do 30. 6. 2017, platí, že řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy se o porušení povinnosti příslušný správní úřad dozvěděl; pokutu však lze uložit nejdéle do 3 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo.

17. Soud tedy s ohledem na výše uvedené shrnuje, že zákon o odpadech, ve znění účinném do 30. 6. 2017, vymezoval úpravu promlčení správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob v § 67 odst.

1. Tato zákonná norma přitom rozlišovala běh subjektivní a objektivní lhůty – subjektivní lhůta činila jeden rok ode dne, kdy se správní orgán o spáchání správní deliktu dozvěděl, a objektivní lhůta činila tři roky ode dne, kdy k jeho spáchání došlo. Jinými slovy, zákon stanovil pro zahájení řízení o uložení pokuty jednoroční subjektivní lhůtu a pro uložení pokuty tříletou objektivní lhůtu (srov. též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 A 92/2015–49).

18. S ohledem na výše uvedené soud uvádí, že lze souhlasit s názorem žalobkyně, že na řízení v projednávané věci má být aplikován zákon o odpovědnosti za přestupky a odpovědnost za přestupek, jakož i její zánik, se posoudí podle zákona o odpadech, ve znění účinném do 30. 6. 2017.

19. K subjektivní promlčecí lhůtě se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 14/2011–115, publ. pod č. 2/2013 Sb. NSS, ve kterém konstatoval, že se správní orgán dozví o porušení právních předpisů ten den, kdy soustředí onen okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž lze usuzovat na spáchání správního deliktu. Přičemž není rozhodující, zda již tyto poznatky posoudil a analyzoval a učinil závěr o tom, že byl delikt spáchán a kým. Ačkoli Nejvyšší správní soud vyslovil tento závěr ve věci porušení cenových předpisů, soud jej shledává použitelným i ve věci žalobkyně, neboť se shodně týká stanovení okamžiku, kdy se správní orgán prvního stupně o porušení zákona o odpadech dozvěděl. V rozsudku ze dne 17. 4. 2015, č. j. 4 As 236/2014–85, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že požadavek, aby se správní orgán o porušení povinnosti dozvěděl, je nižší stupeň vědomosti o porušení povinnosti stanovené zákonem, než požadavek, aby správní orgán porušení zákona zjistil.

20. Z obsahu správního spisu vyplývá, že kontrolní šetření v provozovně žalobkyně bylo provedeno dne 19. 6. 2017. Správní orgán prvního stupně se o spáchání deliktu dozvěděl na základě postoupení zjištění z kontroly ze dne 6. 9. 2017 a prvním úkonem v řízení bylo oznámení o zahájení správního řízení ze dne 11. 1. 2018, č. j. ČIŽP/44/2018/257, které bylo žalobkyni doručeno dne 15. 1. 2018. S ohledem na výše uvedené usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 14/2011–115 lze uzavřít, že dnem, kdy se správní orgán prvního stupně mohl dozvědět o porušení právních předpisů žalobkyní, je datum 6. 9. 2017, kdy se do jeho dispozice dostalo postoupení zjištění Českou obchodní inspekcí. Toto zjištění představovalo objektivní skutečnost, která umožnila správnímu orgánu prvního stupně se kvalifikovaně dozvědět o porušení povinnosti stanovené v § 18 odst. 5 zákona o odpadech žalobkyní. Subjektivní zákonem stanovená jednoroční promlčecí lhůta byla správním orgánem prvního stupně zachována, neboť řízení o uložení pokuty za spáchání správního deliktu ve věci žalobkyně bylo zahájeno ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy se o porušení povinnosti správní orgán prvního stupně dozvěděl.

21. Zbývá tedy posoudit, zda byla zachována i objektivní promlčecí lhůta.

22. Z judikatury vyplývá, že uložením pokuty se v § 67 odst. 1 zákona o odpadech míní její pravomocné uložení. V rozsudku ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004–61, publ. č. 954/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že nelze připustit, aby rozhodnutí nabyla právní moci až po lhůtě, jejímž marným uplynutím zaniká právo daň vyměřit či doměřit. Nejvyšší správní soud upozornil, že jiný výklad by vedl k tomu, že by prekluzivní lhůta mohla být libovolně, především nečinností správního odvolacího orgánu prodlužována. Takový postup by byl v rozporu s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Nejvyšší správní soud rovněž zdůraznil, že do uplynutí prekluzivní lhůty musí být rozhodnutí perfektní, tj. splňovat všechny náležitosti a nelze připustit, aby rozhodnutí nabylo právní moci až po uplynutí prekluzivní lhůty, a proces byl tak dovršen až v době, kdy právo již správnímu orgánu nesvědčí. Nestačí tedy, když je v prekluzivní lhůtě vydáno nepravomocné rozhodnutí. Závěr o tom, že uložením pokuty se rozumí toliko uložení pokuty pravomocným rozhodnutím, potvrzuje dále např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2018, č. j. 2 As 2/2017–48.

23. Předpokladem pro závěr o marném uplynutí tříleté objektivní lhůty, a tím i o zániku trestnosti jednání, za něž byla žalobkyně uložena pokuta, je určení počátku běhu lhůty. Podle § 67 odst. 1 zákona o odpadech počíná tříletá lhůta běžet ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. V daném případě bylo žalobkyni vytýkáno, že při kontrole provedené Českou obchodní inspekcí zaměstnanec žalobkyně v její provozovně vyplatil částku v hotovosti v rozporu s § 18 odst. 5 zákona o odpadech. Soud konstatuje, že objektivní promlčecí doba správního deliktu žalobkyně začala běžet dne 20. 6. 2017, neboť správní delikt byl spáchaný dne 19. 6. 2017. Z výše rekapitulovaného obsahu správního spisu je zřejmé, že tříletá objektivní promlčecí lhůta podle zákona o odpadech, ve znění účinném do 30. 6. 2017, uplynula u správního deliktu spáchaného dne 19. 6. 2017 dnem 19. 6. 2020. Uložit žalobkyni pravomocně pokutu tak bylo možné pouze do dne 19. 6. 2020. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 14. 2. 2018 a 4. 6. 2018 byla vždy v odvolacím řízení zrušena a věc vrácena správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení, potvrzeno bylo až rozhodnutí ze dne 29. 7. 2019. Rozhodnutí žalovaného přitom bylo vydáno dne 17. 6. 2020 a právní moci nabylo dne 26. 6. 2020, tedy k pravomocnému uložení pokuty došlo až po uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty. Pokuta za správní delikt tak byla žalobkyni pravomocně uložena až dne 26. 6. 2020, tedy v rozporu s § 67 odst. 1 zákona o odpadech po zákonem stanovené objektivní promlčecí tříleté lhůtě. Trestnost jednání žalobkyně do doby nabytí právní moci žalobou napadeného rozhodnutí tak již zanikla, a tudíž pokuta žalobkyni za takové jednání nemohla být uložena. Žalobou napadené rozhodnutí je proto nezákonné.

24. S ohledem na zánik odpovědnosti žalobkyně za dotčený správní delikt bylo bezpředmětné zabývat se dalšími námitkami žalobkyně.

25. Soud tedy shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost spočívající v zániku odpovědnosti žalobkyně za správní delikty zrušil. Zároveň soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž je ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán výše uvedenými závěry soudu. V dalším řízení bude žalovaný povinen zastavit řízení z důvodu zániku odpovědnosti za správní delikt následkem uplynutí promlčecí lhůty.

26. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 11 228 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3 000 Kč, z částky 6 200 Kč za dva úkony právní služby právního zástupce žalobkyně po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d)], z částky 600 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 téže vyhlášky] a z částky 1 428 Kč představující 21 % DPH, kterou byl advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Posouzení věci soudem