16 Az 1/2025–25

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobce: B. H., nar. dne X., st. přísl. Republika Uzbekistán bytem X. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2024, č. j. OAM–456/ZA–ZA11–ZA17–2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) neudělil.

2. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. V úvodu své žaloby nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení. Uvedl, že v minulosti mu již byla v ČR udělena doplňková ochrana, a to v roce 2010 a posléze v roce 2015, v obou případech z důvodu možného postihu neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do Uzbekistánu. Důvodem žádosti je trestní řízení kvůli obchodování s lidmi, vedené ve vlasti proti žalobci. Dále uvedl, že v zemi původu již 16 let nebyl, byl by proto považován za vlastizrádce. Žalovaný však tvrzení v žádosti zredukoval pouze na obavu z vyšetřování nelegální práce v ČR a odmítl jej jako azylově nerelevantní. Ve vztahu k situaci neúspěšných žadatelů žalovaný uvedl, že situace se změnila a původní důvod udělení mezinárodní ochrany odpadl. Takové hodnocení je však rozporné. Žalovaný tvrdí, že navrátilcům v zemi původu nic nehrozí, ale v další větě uvádí, že v případě dlouhodobého pobytu v zahraničí mu může být odebráno občanství. Nelze tak mít za to, že tu není sankce. Potenciálně jde přitom o velmi silný zásah do osobnostních práv. Není jisté, že by nebyl své státní příslušnosti zbaven, stejně tak není zaručeno, že případně nabyde tento status zpět. Žalovaný své závěry podporuje pouze vlastními zprávami o zemi původu a tváří se, že Uzbekistán je normálně fungující země. V domovském státě přitom panuje neutěšená lidskoprávní situace, která v kombinaci s hrozbou odebrání státního občanství odůvodňuje udělení doplňkové ochrany. Závěrem namítl porušení § 3, § 50 odst. 2 a 3, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“).

3. V žalobě v poznámkách pod čarou navrhl k důkazu následující informace o zemi původu z internetových zdrojů: Zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států Amerických – Country Reports on Human Rights Practices: Uzbekistan, ze dne 22. 4. 2024, Zpráva organizace Human Rights Watch – World Report 2024 – Uzbekistan: Events of 2023, z blíže nespecifikovaného dne, a Zpráva organizace Amnesty International – Uzbekistan: Report on the Human Rights Situation (covering 2023), ze dne 24. 4. 2024.

4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Nesouhlasil s ní, při rozhodování vzal v úvahu skutečnosti, které žalobce uvedl a shromáždil k nim adekvátní a aktuální informace o situaci v Uzbekistánu. Skutkový stav zjistil dostatečně. Žalobci nesvědčí důvod pro udělení azylu, ve vlasti nevyvíjel politickou aktivitu, za niž by byl pronásledován, ani z tohoto nemá odůvodněný strach. V minulosti byla žalobci udělena doplňková ochrana, žalovanému je z úřední činnosti známo, že takový postup byl dříve u občanů Uzbekistánu obvyklý z důvodu přísné imigrační politiky tohoto státu. Situace se nicméně od té doby změnila a navrátilcům v jejich vlasti nic nehrozí. Pokud je Uzbek mimo vlast delší dobu, hrozí mu odebrání občanství, což je však po návratu jen administrativní překážka a lze jej získat zpět. Navrátilcům nejsou ukládány žádná omezení nebo sankce. Závěrem uvedl, že své rozhodnutí považuje za zákonné, přezkoumatelné, vycházející z dostatečně zjištěného skutkového stavu a respektující ustálenou judikaturu.

5. Z obsahu správního spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci samé:

6. Žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 3. 4. 2024. V poskytnutí údajů k žádosti dne 8. 4. 2024 sdělil, že je státním příslušníkem Uzbekistánu, národnosti X., domluví se X. a X., X. Narodil se v X. Na tomto místě, na adrese X., též ve vlasti naposledy bydlel. Je X., ale X. Politické přesvědčení nemá, o politiku se nezajímá, členem žádné strany nikdy nebyl. Je svobodný, má tu X., která je zatím vdaná, ale příští měsíc se bude rozvádět. S touto bývalou X., X., má dvě nezletilé děti. Jako otec je zapsán pouze u X., v době porodu X. nebyl v ČR, nicméně si chce zápis do rodného listu zařídit, X. podala žádost o alimenty. O tom, že je X. v Cizineckém informačním systému (CIS) veden pod podobným, ale odlišným jménem, nevěděl. Z Uzbekistánu vycestoval v roce 2008, měl pracovní vízum, cestoval letadlem z X. před X. do X., od té doby je stále v tuzemsku. Cestovní doklad nemá, před delší dobou jej ztratil, na policii to hlásil v roce 2010. O mezinárodní ochranu žádal v letech 2010 a 2015 taktéž v ČR. X. V tuzemsku byl též odsouzen k vyhoštění, které nerespektoval, dostal trest odnětí svobody půl roku, kdy tu byl nelegálně, asi v roce 2014. Po upozornění, že byl podle opisu z rejstříku trestů odsouzen za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, dodal, že mu „sebrali řidičák“, bylo to na silvestra. V Uzbekistánu nebyl trestně stíhán ani odsouzen. O mezinárodní ochranu žádá, jelikož na něj bylo podáno trestní oznámení za spáchání trestného činu obchodování s lidmi. Byl upomenut, že v předchozí otázce uvedl, že není v domovském státě trestně stíhán, své vyjádření korigoval tak, že jeho X. dostala „papír“, v němž má být uvedeno, že bylo zahájeno trestní stíhání proti němu za uvedený trestný čin, hrozí mu trest od jednoho roku do pěti let. Dozvěděl se o tom před měsícem a půl od svého známého X. Příjmení tohoto muže nezná.

7. Pohovor k žádosti byl se žalobcem proveden téhož dne. V něm uvedl, že ve vlasti má X. a X., X. je v X., další X. v X. S dětmi v Česku už nebydlí, dříve s nimi domácnost sdílel, naposledy před třemi lety. Naposledy s nimi byl v kontaktu na Silvestra, koupil jim dárky. X. chodí do školky, X. do školy, tu viděl naposledy před dvěma týdny, pouze na pár minut, když šla ze školy. Na silvestra s nimi byl celý den. S X. konflikt nemá, děti mu vidět nezakazuje. Jeho potomci jsou zdraví, X. chodí do školky kousek od domu X., X. do školy u X., naproti X., vzadu je X. Snaží se o ně postarat, pomáhá, jak může. Nepočítá, kolik na děti platí, kupuje, co potřebují a co X. řekne, peníze jí nedává. O výživné jej tato žena prý žaluje, jelikož poslechla svou X., myslí si to, on zatím od soudu nic nedostal. X. vyhověla své X. a vdala se za X., ten utekl a nyní požádala o rozvod, když byla vdaná, nežili spolu. Teď se prý snaží usmířit, stále mu volá, naznačuje, že chce s žalobcem být. Ohledně situace v domovském státě uvedl, že si všichni myslí, že se situace zlepšila, i když tomu tak není. Kdyby se vrátil, byl by zadržen ještě na letišti, z toho důvodu, že šestnáct let nebyl doma, byl by považován za vlastizrádce. Navíc teď byl obviněn z obchodování s lidmi, hrozí mu rok až pět let za mřížemi. V tom „papíře“ je paragraf, X. jej má doma, ukázala mu ho při videohovoru na Telegramu, mohla by jej poslat. Bylo to před pár týdny, než přijel sem. Jeho kamaráda X. se při letu z Taškentu do Prahy bezpečnostní orgány dotazovaly, kde se žalobce nachází. Tohoto muže zná z Prahy, tyto složky vědí všechno, kde je, s kým se stýká, mají tu agenty, kteří sdělují informace domů. Na příjmení kamaráda se neptal, vědět jej nepotřebuje, v bytě jich například bydlí pět a ani u jednoho přízvisko nezná. X. se doma ptali na podobné otázky. Bylo to po X. odletu, řekla mu to zhruba před dvěma týdny, přišli za ní domů, sdělili jí, že trestní oznámení podali „kluci“, kteří v ČR pracovali, poté se vrátili domů. Protože jim jejich zaměstnavatel nezaplatil, podali trestní oznámení. V pracovní skupině byl žalobce starší, pracovali v X. ve skladu, nebyla jim předána výplata. Pořád jim slibovali, že peníze dostanou další týden. „Kluci“ si mysleli, že je oklamal žalobce, „hodili“ to na něj. Pracoval s jedním Čechem z Prahy, jmenoval se X. Tento muž jej poprosil, aby našel další lidi, nejdříve jim všem platil, posléze s tím přestal. Jeho spolupracovníci volali nejprve X., posléze jemu. Žalobce nic neskrýval, i jej tento člověk oklamal. Mysleli si, že je s ním žalobce domluvený. Dva nebo tři jsou nyní v X., zbytek doma, občas mu ještě volají, peníze jim X. stále dluží. X. mu neřekla, kdy papír dostala, jen to, že je orgány domovského státu hledán. Adresátem dopisu byl žalobce. Až bude dopis mít, přinese jej, má asi tři stránky. X. jej pošle přes známého, který pojede zhruba za měsíc do X. Chce počkat ohledně výživného, rád by se i vrátil domů, viděl X., pak by dal „stopazyl“. Soud o výživné má být v blízké době. O mezinárodní ochranu žádá až nyní, jelikož čekal na potvrzení o ubytování. Ve vlasti nikdy žádný jiný problém neměl. Doloží originál dopisu od policie, dále se domluví se X., aby mu poslala fotokopii tohoto dokumentu. Na to mu žalovaný stanovil lhůtu 20 dnů. Pohovor zpětně přetlumočit nechtěl.

8. Ve spise se dále nachází čestné prohlášení o totožnosti ze dne 8. 4. 2024, jelikož žalovaný žádný platný doklad nepředložil. Dále se ve spise nachází žádost o odchod do soukromí ze dne 22. 4. 2024, a nájemní smlouva k bytu nacházejícím se na adrese uvedené v záhlaví tohoto rozsudku, uzavřené mezi společností Albico, s. r. o., jako pronajímatelem, a X., jako nájemcem, na dobu od 1. 3. 2024 do 28. 2. 2025; na první straně je modrým fixem dopsáno „kopie H. B.“.

9. Mezi podklady žalovaný zahrnul i rozhodnutí z předchozích řízení. Na č. l. 34 je založeno rozhodnutí ze dne 8. 6. 2010, č. j. OAM–LE–BE02–VL08–2010, kterým byla žalobci udělena doplňková ochrana podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, v tehdy platném znění. Důvodem žádosti byla obava z věřitelů a snaha o legalizaci pobytu v ČR, mezinárodní ochrana byla v uvedené formě udělena kvůli tomu, že uzbeckým občanům žádajícím o tento institut v zahraničí hrozí po návratu perzekuce. Dále je ve spise zaneseno rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany podle § 53 odst. 4 zákona o azylu, v tehdy aktuálním znění, ze dne 8. 4. 2022, č. j. OAM–668/ZA–ZA14–P15–PD3–2014. Žalovaný v tomto rozhodnutí konstatoval, že pominul původní důvod., pro nějž mu byla doplňková ochrana v roce 2015 udělena a následně prodlužována, nicméně žalobci svědčil důvod podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, v rozhodném znění. Ve spise je též zaneseno rozhodnutí ze dne 5. 1. 2024, č. j. OAM–668/ZA–ZA14–ZA22–2014, jímž bylo řízení o prodloužení doplňkové ochrany zastaveno podle § 25 písm. d) zákona o azylu, jelikož se žalobce bez omluvy nedostavil k pohovoru.

10. Jako podklad pro napadené rozhodnutí použil žalovaný několik zpráv o zemi původu: Informace OAMP – Uzbekistán – Socio–ekonomická situace – Dávky sociální podpory a podpory v nezaměstnanosti, Dluhy fyzických osob a proces oddlužení, přístup k základní lékařské péči, ze dne 13. 3. 2024, Informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 13. 3. 2024, Informace MZV ČR, č. j. 131903–6/2024–MZV/LPTP – Uzbekistán – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, ze dne 17. 1. 2024, Informace MZV ČR, č. j. 131894–6/2024–MZV/LPTP – Uzbekistán – Pozbytí občanství Republiky Uzbekistán, Postavení osob bez státní příslušnosti, ze dne 12. 1. 2024, Informace MZV ČR, č. j. 135612/2022–LPTP – Uzbekistán – Možnosti vycestování občanů Uzbekistánu do zahraničí a návratu zpět do vlasti, registrace u zastupitelského úřadu v zahraničí, Žádost o azyl v zahraničí, Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, ze dne 13. 1. 2023.

11. Dne 6. 8. 2024 proběhlo seznámení s podklady pro rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. žalobce se k tomuto správnímu úkonu dostavil, nicméně s podklady se seznámit nechtěl, nevyjádřil se k nim, další skutečnosti neuvedl, žalovanému nicméně předal 14 listů dokumentů. Tyto žalobcem založené podklady jsou: souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství k X., učiněné před matričním úřadem – Úřadem městské části Praha 10, ze dne 17. 7. 2024, č. j. 18/2024, a dále dokumenty týkající se řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 41 Nc 14005/2024 – vyjádření žalobce k návrhu na stanovení výše výživného, ze dne 25. 6. 2024, návrh na úpravu poměrů X., podaný X. žalobce, ze dne 8. 4. 2024, předvolání k jednání konanému dne 11. 7. 2024, ze dne 6. 6. 2024, formulář pro potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů z téhož dne, usnesení, jímž byl žalobce vyzván k vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů k jejich prokázání a výzva týkající se předložení některých listin, vše z výše uvedeného dne, a konečně usnesení ze dne 5. 6. 2024, č. j. 41 Nc 14005/2024–11, jímž výše uvedený soud jmenoval opatrovníka dceři žalobce pro řízení.

12. Následně žalovaný vydal dne 13. 11. 2024 napadené rozhodnutí, z nějž vyplývá, že důvodem žádosti je obava z vyšetřování organizace „černé práce“ v ČR. Žalobce neuvedl, že by mu hrozilo pronásledování podle § 12 zákona o azylu nebo vážná újma podle § 14a téhož zákona.

13. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 s. ř. s. napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

14. Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť pro to byly splněny podmínky. Žalovaný souhlas s tímto postupem v řízení vyjádřil již ve své replice ze dne 21. 1. 2025. Žalobce se k výzvě v dané lhůtě nevyjádřil.

15. Soud vyšel v dané věci z následujících právních předpisů:

16. Podle § 14 zákona o azylu „[j]estliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit národní humanitární azyl (dále jen „humanitární azyl“) z humanitárního důvodu. Rodinnému příslušníku podle § 13 odst. 2 azylanta, kterému byl udělen humanitární azyl, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí humanitární azyl za účelem sloučení rodiny; § 13 se použije obdobně.“ 17. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu „[d]oplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ 18. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu „[z]a vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“ 19. Žalobce proti rozhodnutí vznáší několik žalobních námitek. Za prvé, žalovaný zredukoval tvrzené motivy žádosti na jediný důvod, a to obavu z vyšetřování nelegální práce. Odůvodnění rozhodnutí je vnitřně rozporné, jelikož uvádí, že je možné osobu zbavit státního občanství v případě delšího pobytu mimo vlast, i když žalovaný tvrdí, že žalobci v zemi původu nic nehrozí. Za druhé, žalovaný vycházel pouze ze zpráv, které si sám zpracoval, a při tom pominul, že lidskoprávní situace je v Uzbekistánu i nadále špatná. Žalobce má za to, že z obou výše uvedených důvodů splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany.

20. K první žalobní námitce soud uvádí, že žalobce jako důvod své žádosti skutečně, kromě hrozícího trestního stíhání v Uzbekistánu, uvedl též to, že chce zůstat v ČR se svými dětmi. V tomto ohledu není soudu zřejmé, proč i tento motiv nebyl jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany posouzen, a postup žalovaného byl v tomto ohledu zjevně chybný. Je však na druhou stranu třeba zmínit, že mezinárodní ochranu za tímto účelem udělit nelze. Tuto možnost připouštěl § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu do 30. 6. 2023, podle nějž bylo možné udělit doplňkovou ochranu v situaci, kdy by bylo vycestování cizince v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Ve vztahu k projednávanému případu by tak muselo dojít k významnému zásahu do práva na rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zároveň by takový zásah představovala již povinnost území ČR opustit (viz např. rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008–71, nebo rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 Azs 162/2020–47). Řízení bylo zahájeno podáním žádosti dne 3. 4. 2024, tedy až po účinnosti příslušného změnového zákona č. 173/2023 Sb. V případě žalobce tak doplňkovou ochranu z důvodu rozporu vycestování s mezinárodními závazky udělit nelze.

21. Z textu odůvodnění navíc plyne, že žalovaný rodinnou situaci žalobce posuzoval v pasáži věnované možnosti udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, nicméně došel k závěru, že tyto vazby na území ČR nedosahují intenzity potřebné pro udělení této formy mezinárodní ochrany. Jak plyne z rozsudků ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004–60, a ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016–28, bod 9, či usnesení NSS ze dne 18. 2. 2021, č. j. 5 Azs 311/2020–29, bod 14, sloučení rodiny, resp. zachování stávajících rodinných vazeb obecně nelze považovat za případ hodný zvláštního zřetele, pro který by mohl správní orgán humanitární azyl udělit, nejsou–li dány další významné skutečnosti, které by jeho udělení opodstatňovaly. Takový závěr je i v souladu s judikaturou NSS. Žalovaný postupoval sice formálně nesprávně, pokud tento důvod v rozhodnutí výslovně neuvedl, nicméně se touto možností ve svém rozhodnutí ve vztahu k relevantní formě mezinárodní ochrany zabýval. Pro úplnost soud dodává, že žalobce ani není rodinným příslušníkem osoby, která by v ČR požívala azylu nebo doplňkové ochrany, a nelze mu tak udělit mezinárodní ochranu za účelem sloučení rodiny podle § 13, resp. § 14b zákona o azylu. Lze uzavřít, že namítaná vada neměla vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí, neboť žalobci důvod pro udělení žádného z institutů upravených v zákoně o azylu na základě ochrany rodinného a soukromého života zjevně nesvědčí.

22. Dále je třeba řešit otázku státního občanství a jeho možného odebrání. Ze zpráv o zemi původu plyne, že občana Uzbekistánu lze státního občanství zbavit v případě, že se při dlouhodobém pobytu v zahraničí (tři roky, resp. sedm let podle zprávy věnující se této otázce) nepřihlásí na zastupitelském úřadě své země. Takové jednání navíc může být citelně pokutováno a spojeno s překážkami. Právní postavení těchto osob bez státní příslušnosti by však mělo být s uzbeckými státními příslušníky shodné, s výjimkou určitých práv vázaných právě na občanství. To lze navíc získat časem zpět. Samotné řízení o odnětí občanství je navíc zahájeno v zásadě pouze v případě, kdy na problém upozorní sama osoba, jíž se problém potenciálně dotýká, uzbecké orgány registrace občanů v zahraničí systematicky nesledují. Na zastupitelském úřadě lze je možné se ohlásit i dodatečně s udáním důvodu, proč se daná osoba neevidovala dříve.

23. Skutkově obdobné situace občanů Uzbekistánu již byly správními soudy řešeny. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 17. 5. 2023, č. j. 41 Az 35/2022–94, dovodil, že „skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu je osobou bez státní příslušnosti, sama o sobě není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Česká právní úprava zná samostatné řízení o přiznání osoby bez státní příslušnosti (viz § 170d zákona o pobytu cizinců). V souladu s Úmluvou o právním postavení osob bez státní příslušnosti v něm umožňuje udělit cizinci bez občanství pobytové oprávnění. Na druhou stranu ale lze obecně souhlasit s Krajským soudem v Praze, že by se mohlo jednat o skutečnost, která by ve spojení s dalšími okolnostmi žalobcova života potenciálně mohla vést k naplnění důvodů pro udělení humanitárního azylu (…). Krajský soud však musí ve výsledku dát za pravdu žalovanému, že ze shromážděných podkladů neplyne, že by žalobce byl osobou bez státní příslušnosti. Nebo že by bylo pravděpodobné, že se jí stane v případě návratu do Uzbekistánu. Z právních předpisů, jejichž překlad si žalovaný obstaral (zákon o státním občanství a výnos prezidenta) sice skutečně plyne, že osoby žijící v zahraničí, které se po určitou dobu nezapíšou do evidence konzulárního úřadu, mohou pozbýt státní občanství. Neděje se tak ovšem ex lege ale teprve rozhodnutím prezidenta. Podstatné také je, že absenci konzulárního úřadu v zemi pobytu zákon výslovně považuje za důvod hodný zvláštního zřetele, který umožňuje dodatečný zápis občana Uzbekistánu do evidence konzulárního úřadu. Žalobce tedy má k dispozici způsob, jakým by mohl předejít tomu, aby pozbyl státní občanství. Kromě toho Informace Centra informací o zemích původu a analýza v oblasti migrace švédské migrační rady z prosince 2020, která je součástí spisu a která se týká návratu uzbeckých občanů do Uzbekistánu, uvádí, že příslušné ustanovení uzbeckého zákona o státním občanství umožňující odebrání občanství při dlouholetém pobytu v zahraničí se v praxi nepoužívá. I s ohledem na obecné uvolnění opatření týkajících se regulace migrace, které v minulosti byly důvodem znemožňujícím žalobcův návrat, proto krajský soud v tuto chvíli nevidí jako příliš pravděpodobné riziko, že by se ze žalobce mohla stát osoba bez státní příslušnosti.“ 24. Uvedené je aplikovatelné i na projednávaný případ. To, že ke zbavení státního občanství nedochází ze zákona, ale (správním) rozhodnutím prezidenta, je zjevné i z Informace MZV ČR, č. j. 131894–6/2024–MZV/LPTP – Uzbekistán – Pozbytí občanství Republiky Uzbekistán, Postavení osob bez státní příslušnosti, ze dne 12. 1. 2024. V praxi je tedy třeba, aby bylo příslušné řízení zahájeno, což žalovaný netvrdil, a neplyne to ani ze správního spisu. Navíc je zjevné, že ustanovení není využíváno, a pravděpodobnost zbavení žalobce občanství je mizivá. Z Informace MZV ČR, č. j. 135612/2022–LPTP – Uzbekistán – Možnosti vycestování občanů Uzbekistánu do zahraničí a návratu zpět do vlasti, registrace u zastupitelského úřadu v zahraničí, Žádost o azyl v zahraničí, Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, ze dne 13. 1. 2023, dále vyplývá, že dlouhodobý pobyt v zahraničí není orgány domovského státu postihován. Lze tedy uzavřít, že žalobci v současné době odnětí státního občanství proti jeho vůli nehrozí, a není tedy na místě mu udělit mezinárodní ochranu z tohoto důvodu. Uvedená výhrada se navíc objevuje poprvé v žalobě. První okruh námitek tak důvodný není.

25. Ohledně druhého žalobního bodu soud uvádí, že obecně špatná lidskoprávní situace vyplývá i ze zpráv o zemi původu použitých žalovaným jako podklad a za tím účelem založených ve spise, zejména z Informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 13. 3. 2024. V tomto dokumentu je též uvedeno, že Uzbekistán neratifikoval Úmluvu o právním postavení uprchlíků z roku 1951 ani její dodatkový protokol z roku 1967, a orgány země původu nespolupracovaly s úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).

26. Je však třeba zmínit, že důvodem pro udělení mezinárodní ochrany není samotný původ žadatele ze země s nedemokratickým či autoritativním režimem (rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004–79), případně též pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv v zemi původu (rozsudek NSS ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003–40). Špatná lidskoprávní situace v zemi původu sama o sobě, bez vazby na konkretizované okolnosti žadatelova azylového příběhu, pro udělení mezinárodní ochrany nepostačují. Žalobce neuvedl, jak konkrétně by měl být tímto stavem dotčen, pouze jej dával do souvislosti s možností zbavení státního občanství. To však již soud vypořádal výše s tím, že azylově relevantní riziko žalobci v tomto směru nehrozí. Zároveň v Uzbekistánu zcela zjevně nedochází k rozsáhlému a systematickému útlaku určité skupiny osob, kdy by bylo možné mezinárodní ochranu udělit pouze na základě obecně špatné lidskoprávní situace (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 10. 2024, ve spojených věcech C–608/22 a C–609/22). Ani druhá námitka tak není důvodná.

27. Soud měl skutkový stav za dostatečně zjištěný na základě údajů obsažených ve správním spisu, pročež pro nadbytečnost další dokazování informacemi z internetových zdrojů, na něž žalobce odkázal ve své žalobě, neprováděl.

28. Na základě výše uvedeného soud žalobu zamítl pro nedůvodnost uplatněných žalobních bodů podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci úspěch neměl, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.