16 Az 12/2009 - 108

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou v právní věci žalobce D.M., „X“, zastoupeného JUDr. Pravoslavem Svobodou, advokátem, se sídlem Ústí nad Labem, Údolní 8, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3/936, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2009, č.j. OAM-752/VL-07-PA03-2008, e.č. V058294, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. V řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2010, č.j. 16 Az 12/2009-53 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2009 č.j. OAM-752/VL-07-PA03-2008, e.č. V058294, kterým mu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, nebyla udělena mezinárodní ochrana. Žalobce v žalobě namítl, že rozhodnutí žalovaného napadá v celém rozsahu a to z těchto důvodů: z neznalosti a z nedostatku potřebných důkazů žalobce neuvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany dostatečně všechny údaje a důkazy, potřebné k udělení mezinárodní ochrany. Otec žalobce MFD je v Běloruské republice stíhán pro sbírání a vysílání důvěrných informací pracovníkům Velvyslanectví USA a bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. Obdobné rozhodnutí ze dne 18. 8. 2009 bylo doručeno i na adresu žalobce, protože i on byl obviněn z trestného činu vyzvědačství (čl. 356 trestního zákona Běloruské republiky) a bylo po něm vyhlášeno mezinárodní pátrání. V souvislosti s tím bylo proti žalobci protiprávně rozhodnuto o tzv. indexování jeho závazku vůči Vojenské akademii Běloruské republiky, čímž se jeho dluh zvýšil soudním rozhodnutím z původních 17.323.250 Blr na 22.547.760 Blr a následně na 25.925.340 Blr, přesahující výdělkové možnosti žalobce v Běloruské republice. Tato částka odporuje dobrým mravům a je pro žalobce likvidační. Za nesplacení tohoto dluhu hrozí žalobci v Bělorusku trest vězení, což odporuje právnímu řádu v ČR a v dalších státech EU. Tyto skutečnosti nastaly z větší části až po podání žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a nemohly být proto v jeho žádosti dostatečně uplatněny a prokázány. Dále uvedl, že pobývá na území ČR přerušovaně od roku 2004. Za tuto dobu se nedopustil žádné trestné činnosti. Jeho přítomnost v ČR neznamená ohrožení bezpečnosti státu, žalobce neohrožoval závažným způsobem veřejný pořádek a netrpí žádnou závažnou nemocí. Nejednalo se o zásah nezbytný v demokratické společnosti uvedený v čl. 8 odst. 2 EULP. Žalobce by chtěl v ČR spolu se svoji manželkou založit trvalou existenci. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Popírá oprávněnost žaloby a nesouhlasí s ní, neboť neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Odkazuje na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany a jednotlivé obsáhlé protokoly o pohovoru. Po provedeném řízení nebylo dle názoru žalovaného prokázáno, že by žalobce splňoval podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 zákona o azylu, přičemž správní orgán dostatečně tento závěr podložil relevantními argumenty. Žalovaný odkazuje na velmi podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, na informace a výroční zprávy o zemích původu a na protokol o pohovoru ze dne 23. 10. 2008. uvedl, že žalobce nebyl členem žádné politické strany nebo hnutí a nepodílel se na žádných politických aktivitách. Veškeré problémy vyplývaly dle jeho sdělení z nedodržení závazku ve vztahu ke studiu na vojenské akademii. Vycestoval zcela legálně a bezproblémově a to navíc opakovaně. Žalobcovy důvody k opuštění vlasti a k udělení mezinárodní ochrany jsou azylově zcela irelevantní. Rovněž jsou azylově irelevantní důvody, že se žalobce stará o manželku a syna nebo že by mohl být pro hospodářství ČR přínosem. Žalovaný rovněž uvedl, že se při posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany nedopustil nezákonnosti. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu a správním řádem. Žalobce při jednání před soudem uvedl stejné námitky, které již uplatnil v žalobě. Nad rámec žalobních námitek uvedl, že o udělení mezinárodní ochrany žádá z politických důvodů, když při návratu do Běloruska mu hrozí vězení. Na žalobce by byl aplikován zákon o zajištění a byl by vzat do vazby. V Bělorusku musel podepsat prohlášení, že nevycestuje. Pověřený pracovník žalovaného při jednání před soudem odkázal na obsah písemného vyjádření žalovaného k žalobě. Dále uvedl, že pohovory v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany byly s žalobcem vedeny celkem tři a v tomto případě nelze hovořit o formálnosti. Žalobce měl od roku 2004 dostatek možností objasnit své důvody správnímu orgánu, a to, že tak neučinil, nelze přičítat k tíži žalovaného. Pokud by se objevily nové okolnosti, které nejsou uvedeny v žalobě, může to být důvod, aby tyto nové skutečnosti byly předmětem nového řízení před správním orgánem. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věty první s.ř.s. a § 32 odst. 1 zákona o azylu). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. V dané věci již jednou Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 10. 2. 2010, č.j. 16 Az 12/2009-53, kterým žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku se plně ztotožnil se závěrem žalovaného, že k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany nebyly v posuzovaném případě naplněny podmínky. Udělení některé z forem mezinárodní ochrany dle krajského soudu neodůvodňují ani skutečnosti, které žalobce nově uvedl až v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Za neopodstatněné považuje soud především tvrzení žalobce, že mu v případě návratu do vlasti hrozí uvěznění v souvislosti s jeho obviněním z trestného činu vyzvědačství. Listiny, které k prokázání těchto tvrzení žalobce spolu s žalobou soudu předložil a jimiž byl proveden důkaz v rámci nařízených jednání, totiž prokazují pouze tolik, že pro trestný čin vyzvědačství je stíhán otec žalobce, který je podezřelý ze shromažďování a předávání tajných informací a dokumentů z archivu UVKR KGB Běloruské republiky pracovníkům velvyslanectví Spojených států amerických. Ve vztahu k osobě žalobce však z obsahu zmíněných listin dle názoru krajského soudu pouze vyplývá, že žalobce byl předvolán na policejní orgán, ale nedostavil se. Policejní orgány se proto snažily zjistit místo pobytu žalobce, přičemž konstatovaly, že žalobce opustil Běloruskou republiku, ačkoliv dříve dobrovolně podepsal slib o nevycestování. Z tohoto důvodu po něm bylo vyhlášeno mezinárodní pátrání. Krajský soud shrnul, že z obsahu předložených listin nelze rozhodně učinit závěr, že by byl žalobce trestně stíhán právě pro trestný čin vyzvědačství. Nadto zdůraznil, že takový závěr potvrdil i sám žalobce, když při jednání u soudu vypověděl, že se toliko domnívá, že je pro trestný čin vyzvědačství ve vlasti stíhán, jelikož otci sděloval informace ze svého zaměstnání na Ministerstvu pro mimořádné události Běloruské republiky, na které se ho otec cíleně ptal. Žalobce však zároveň uvedl, že nevěděl, komu dále tyto informace otec poskytuje. Krajský soud rovněž zdůraznil, že žalobce si byl dle vlastní výpovědi vědom toho, že popsaným jednáním porušuje povinnost mlčenlivosti. Musel si tedy být dle názoru soudu vědom i případných následků porušení této povinnosti. Závěrem krajský soud uvedl, že ani výslech manželky žalobce jako svědka nepřinesl dle krajského soudu žádné nové skutečnosti než ty, které již v řízení před správním orgánem uvedl žalobce sám. Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č.j. 5 Azs 15/2010-76 zrušen a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že se plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, potažmo žalovaného o tom, že dle skutkových okolností případu, tak jak vyplynuly z žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a z dalšího průběhu řízení o mezinárodní ochraně, neměl žalobce v zemi původu žádné potíže z azylově relevantních důvodů, tj. že v posuzovaném případě chybí kauzální nexus mezi tvrzenými potížemi a důvody pronásledování taxativně uvedenými v § 12 písm. a) a b) zákona o azylu). Pokud žalobce v kasační stížnosti namítá, že v Běloruské republice byl pronásledován z politických důvodů, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že nic takového žalobce v průběhu vlastního správního řízení netvrdil. Naopak několikrát zmínil, že se státními orgány v zemi původu žádné potíže neměl. Nadto z jeho výpovědi vyplývalo, že vzhledem k tomu, že jeho otec pracoval pro KGB Běloruské republiky, požíval žalobce spíše řady výhod, než že by byl osobou perzekvovanou. žalobce v kasační stížnosti konkrétně uvádí, že důvodem pronásledování jeho osoby, jež spočívalo mimo jiné v křivém obvinění z trestného činu loupežného přepadení, byla skutečnost, že jako zaměstnanec Ministerstva pro mimořádné události Běloruské republiky disponoval citlivými informacemi o vnitřních poměrech ve státních orgánech. Dále zdůraznil obavu, že ze stejných důvodů by mohl být v případě návratu do vlasti vězněn. Nejvyšší správní soud uvedl, že nepovažuje za pravděpodobné, že by žalobce mohl být uvězněn pouze proto, že údajně disponoval citlivými informacemi, jiná otázka je, zda případně tyto informace sděloval jiným osobám. Nevěrohodné je rovněž tvrzení žalobce, že motivem zahájení trestního stíhání pro loupežné přepadení byly důvody politické. Je třeba podotknout, že žalobce během pohovoru konaného dne 24. 11. 2008 vypověděl, že na ministerstvu byl zaměstnán na pozici řidiče záchranné služby. Jakkoli žalobce v průběhu správního řízení vyslovil domněnku, že v případě obvinění z trestného činu loupežného přepadení se jednalo o komplot vůči jeho osobě, motiv takového domnělého komplotu vždy spojoval se svými finančními závazky vůči státu. Konkrétně při pohovoru ze dne 24. 11. 2008 vypověděl, že cílem zinscenovaného trestního stíhání mělo být pravděpodobně to, aby se žalobce celoživotně zadlužil u Běloruské národní banky. Dále připustil, že si není jist, kdo by na takovém „komplotu“ mohl mít zájem, a přestože uvedl, že vzhledem ke krokům, které proti němu byly učiněny, zde musela být souvislost se státními orgány, zároveň dle svých slov nevylučoval, že cílem postupu vůči jeho osobě mohla být osobní zášť vůči jeho otci. Také ovšem uvedl, že jeho otec sám nikdy žádné problémy neměl. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil se závěrem krajského soudu, resp. žalovaného, že uvedená tvrzení žalobce nelze považovat za opodstatněná, a to především s ohledem na jejich nepravděpodobnost a vysokou míru rozporů a nelogičností v jednotlivých výpovědích žalobce. Jak konstatoval již žalovaný, jednalo se v tomto případě ve značné míře pouze o pouhé spekulace žalobce. Navíc, jak vyplývá ze soudního spisu, žalobce předložil krajskému soudu spolu s žalobou také listinu ze dne 29. 7. 2008, která byla předmětem dokazování při jednání soudu jakožto listinný důkaz a která dokládá, že předmětné trestní stíhání vedené proti žalobci bylo ukončeno. Skutečnosti žalobcem v souvislosti s tímto trestním stíháním uváděné (především hrozba vážné újmy spočívající v případném odsouzení za trestný čin loupežného přepadení v zemi původu), tedy nadále pozbývají relevanci i pro případné úvahy o existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že doplňková ochrana by byla žalobci udělena, pokud by v řízení o mezinárodní ochraně bylo prokázáno, že jakkoli žalobce neuvedl azylově relevantní skutečnosti, uvedl skutečnosti svědčící i o tom, že v jeho případě existují důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do země původu, hrozilo by mu zde skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a odstavce 2 zákona o azylu a že žalobce zároveň nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany země původu. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se pak za vážnou újmu považuje: a) uložení nebo vykonání trestu smrti; b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu; c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; či d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Je tedy třeba nejprve poukázat na to, že ne každá újma, jež by mohla být hodnocena jako rozporná s právem demokratického státu, dosahuje intenzity vážné újmy ve smyslu zmíněného ustanovení. Krajský soud se i v otázce relevance uvedených skutečností ve vztahu k možnému udělení doplňkové ochrany ztotožnil se závěry žalovaného, který dle krajského soudu dostatečně prokázal, že žalobci byla soudem uložena povinnost k úhradě nákladů vynaložených Ministerstvem obrany Běloruské republiky na jeho studium v důsledku toho, že dobrovolně nesplnil svůj smluvní závazek. Vzhledem k tomu, že žalobce i nadále dlužnou částku, která byla v průběhu času samozřejmě navyšována o příslušenství dluhu, nesplácel (jak vyplývá ze správního spisu, jediné splátky na dluh představovaly srážky z platu stěžovatele, který pobíral přibližně od konce roku 2006 do počátku roku 2008), byla po něm dlužná částka vymáhána exekučně. Jak dále konstatoval krajský soud, je takový postup obvyklý i v České republice a ostatních členských státech Evropské unie. Argument, že dluh může mít vzhledem ke sví výši likvidační charakter, ještě neznamená, že vymáhání tohoto dluhu lze samo o sobě považovat za vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se s výše uvedenými závěry krajského soudu plně ztotožnil. Kromě toho podotkl, že uvedené skutečnosti vyplývají nejen z vlastních tvrzení žalobce, ale mají oporu i v dostupných informacích o zemi původu, které si žalovaný za účelem posouzení věci obstaral (viz. informace společnosti Člověk v tísni ze dne 14. 12. 2004, č.j. OAM-1373/2004). Žalobce v rámci některých výpovědí naznačoval, že s ním bylo v souvislosti s jeho dluhem vedeno v zemi původu trestní řízení (např. lze poukázat na pohovor konaný dne 23. 10. 2008, při kterém žalobce uvedl, že „byl odsouzen za neplacení školného“, nebo na zmínky o hrozbě uložení trestu odnětí svobody či trestu nucených prací za nesplácení dluhu). Nejvyšší správní soud však má za to, že uvedená tvrzení jsou značně nevěrohodná ž proto, že nezapadají do celkového rámce průběhu událostí v zemi původu tak, jak o něm žalobce vypovídal. Žalobce opakovaně zdůraznil, že vzhledem ke své povinnosti dluh splácet si musel najít práci, přičemž byl soudem toliko upozorněn, že pokud si zaměstnání do tří měsíců nenajde, bude mu práce přidělena a splátky na dluh mu budou sráženy z platu. Navíc nelze pominout, že žalobce posléze vycestoval do České republiky, kde v rámci let 2004 a 2005 dvakrát požádal o udělení mezinárodní ochrany. Na konci roku 2005 se však z vlastního rozhodnutí do vlasti vrátil a opět si zde hledal práci s cílem splácet svůj dluh. Nové zaměstnání si našel až v prosinci 2006, tedy zhruba po 12 měsících, během kterých v zemi původu žil, aniž by zde byl jakkoli za nesplácení dluhu stíhán. Pravdivost uvedených tvrzení pak neprokázaly ani listiny, které žalobce předložil již ve správním řízení o mezinárodní ochraně, konkrétně kopie rozsudku ze dne 9. 4. 2004 a kopie rozsudku ze dne 8. 1. 2008, jejichž pravost byla žalovaným ověřena. Z obsahu těchto listin je naopak jednoznačně zřejmé, že ve věci rozhodoval civilní soud. V prvním případě zmíněný soud rozhodl dle příslušných ustanovení kodexu civilního práva o povinnosti žalobce uhradit škodu vzniklou vojenské akademii v důsledku nesplnění smluvní povinnosti ze strany žalobce. Ve druhém případě pak stejný soud rozhodl k návrhu vojenské akademie o navýšení dlužné částky s ohledem na inflaci. K tvrzení žalobce, že v druhém případě soud rozhodl bez jeho vědomí, Nejvyšší správní soud podotkl, že z textu zmíněného soudního rozhodnutí ze dne 8. 1. 2008 vyplývá, že jak žalobce, tak protistrana se soudního jednání nezúčastnili, přestože byli o místu a čase jeho konání soudem řádně vyrozuměni. Vzhledem k uvedenému jsou neopodstatněná i tvrzení žalobce, podle kterých mu v souvislosti s vymáháním povinnosti splácet předmětný dluh hrozí, že bude internovaná do zařízení, jež je hlídané a v jehož prostorách platí řada omezení, přičemž zde bude nucen pracovat jako dělník za velmi nízkou mzdu až do doby, než splatí svůj dluh. Ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2008 sice vyplývá, že v zemi původu žalobce existují tzv. „chinine“, tj. vězeňské ubytovny, ze kterých jsou vězni propouštěni ven za prací, přičemž jsou nuceni pracovat za velmi přísných podmínek, takový druh trestání je však uplatňován na osoby odsouzené pro trestné činy. Nejvyšší správní soud uzavřel, že krajský soud nepochybil, když konstatoval, že žalovaný si v rámci řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany opatřil dostatek důkazů, na jejichž základě zjistil v dostatečné míře skutkový stav věci, a ten posléze v kontextu platné právní úpravy správně vyhodnotil. Úspěšná dle Nejvyššího správního soudu nemohla být ani námitka žalobce, podle níž je rozsudek krajského soudu v rozporu s nálezy Ústavního soudu, které žalobce předložil krajskému soudu v závěru soudního řízení. Z protokolu o jednání, jež proběhlo dne 10. 2. 2010, vyplývá, že při svém závěrečném vystoupení uvedl zástupce žalobce, že přestože žalobce svůj dluh vůči vojenské akademii z platu splácel, tento neustále jen narůstal; žalobce byl křivě obviněn z trestného činu loupežného přepadení; a žalobce je pro Běloruskou republiku nebezpečnou osobou, jelikož disponuje tajnými informacemi a se svým otcem spolupracoval při jejich vyzrazování pracovníkům velvyslanectví Spojených států amerických. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, jak zástupce žalobce podotkl, by v případě vyhoštění žalobce bylo dotčeno jeho právo podle čl. 7 Úmluvy. V posuzovaném případě by tedy měla být zohledněna překážka vycestování. Zástupce žalobce své vyjádření uzavřel tím, že na podporu uvedených tvrzení předkládá soudu „některé judikáty Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, týkající se této problematiky“. Předmětná námitka je dle Nejvyššího správního soudu zcela obecná. Žalobce neuvedl, jaké konkrétní závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu jsou pro posouzení věci podstatné, resp. rozporné s názory, které v rozsudku vyslovil krajský soud. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že přípustnou míru zásahu do práva žalobce na soukromý a rodinný život nebylo v daném případě na místě zkoumat v rámci řízení o mezinárodní ochraně dle zákona o azylu, nýbrž tato otázka měla být zkoumána příslušným správním orgánem v rámci řízení o správním vyhoštění žalobce dle § 118 a násl. zákona o pobytu cizinců. Ze správního spisu pak vyplývá, že tomu tak také v posuzovaném případě bylo. Navíc, jak vyplývá z výpovědí žalobce ve správním řízení, žalobce nemá rodinné zázemí na území České republiky, ale naopak v Bělorusku, do České republiky ho následovala pouze jeho manželka, rovněž běloruská občanka, která zde také požádala o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že shledal důvodnou námitku směřující k újmě, jež by žalobci v případě jeho návratu do vlasti hrozila v souvislosti s tvrzeným trestním stíháním jeho osoby pro trestný čin vyzvědačství. V usnesení ze dne 18. 8. 2009 o oznámení o pátrání po obviněném, jež bylo provedeno k důkazu při jednání krajského soudu, se uvádí následující: „Během vyšetřování trestného činu podle čl. 356, část. I se obviněný M.D.F. nedostavil na základě výzvy na oddělení k provedení vyšetřování. V místě bydliště v současné době nežije. Zjištění místa pobytu M. D. F. se s pomocí opatření a s pomocí operativně vyšetřovacích akcí nepodařilo. Během pátracích akcí bylo zjištěno, že občan M. D. F. opustil v době od května do června 2008 území Běloruské republiky, odjel na turistické vízum do Polské republiky a odtud se na území Běloruské republiky nevrátil…!. Výrokem usnesení ze dne 18. 8. 2009 pak bylo rozhodnuto o vyhlášení pátrání po osobě žalobce, přičemž tento je zde opět označen jako obviněný. Z citovaného obsahu usnesení ze dne 18. 8. 2009 vyplývá, že žalobce byl předvolán na policejní orgán za účelem vyšetřování trestného činu vyzvědačství. Žalobce je zároveň v písemnosti označen jako obviněný. Nejvyšší správní soud připouští, že by bylo možné, s ohledem na celkový obsah listiny či již prokázané skutkové okolnosti případu, spekulovat o tom, zda žalobce byl v písemnosti označen jako obviněný právě proto, že byl stíhán pro zmíněný trestný čin vyzvědačství. Bylo by například možné zvažovat, zda jako trestné nemohlo být posouzeno jednání žalobce, když opustil Běloruskou republiku, přestože před tím podepsal slib o nevycestování, či zda k obvinění nepostačila samotná skutečnost, že se žalobce, ač byl předvolán, nedostavil na policejní orgán za účelem vyšetřování trestného činu, který spáchala jiná osoba. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že takové hypotézy, by bez dalšího mohly pouze zpochybnit logicky i jazykově nejpravděpodobnější výklad předmětné listiny, tj. že žalobce byl obviněn právě z trestného činu vyzvědačství. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud v dalším řízení zohlednit skutečnost, že žalobcem uváděné a příslušnými listinami, které byly předmětem dokazování před krajským soudem, dokládané skutečnosti nastaly až po té, co žalovaný o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany rozhodl, tj. po dni 14. 7. 2009. Otázkou možného odchýlení se od procesní normy obsažené v § 75 odst. 1 s.ř.s. se zabýval Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 19. 9. 2007, č.j. 1 Azs 40/2007-129. Tento případ dopadá na situace, kdy je kogentní procesní pravidlo prolomeno jinou normou, která požívá aplikační přednosti. Ve vztahu k § 75 odst. 1 s.ř.s. takovou normou jistě budou ve světle čl. 10 současného znění Ústavy ČR i články 2 a 3 Úmluvy, které je třeba pod úhlem mezinárodněprávní zásady „non- refoulement“ vykládat tak, že stanoví závazek České republiky nevystavit žádnou osobu, jež podléhá její jurisdikci, újmě, která by spočívala v ohrožení života či vystavení mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a to například tím, že bude vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma hrozila (k aplikační přednosti zásady „non - refoulement“ se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 8. 2005, č.j. 2 Azs 343/2004-56, publ. pod č. 721/2005 Sb. NSS, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2006, č.j. 2 Azs 75/2006-75, www.nssoud.cz, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č.j. 9 Azs 23/2007-64, publ. pod č. 1336/2007 Sb. NSS či rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2010, č.j. 2 Azs 8/2010-75, dostupný na www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud konstatoval, že není pochyb o tom, že ustanovení § 14a odst. 2 písm. a) až c) zákona o azylu slouží nejen k provedení článku 15 písm. a) až c) směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (tzv. kvalifikační směrnice), ale jeho prostřednictvím též k provedení zmíněných mezinárodněprávních závazků, které respektuje nejen Česká republika, ale i ostatní členské státy, jakož i orgány a instituce Evropské unie. V předmětné věci nastala situace, kdy žalobce v řízení před soudem uvádí skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu ve věci mezinárodní ochrany, a zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu, neboť žalobce tvrdí a dokládá listinou, že je v Bělorusku stíhán pro závažný trestný čin vyzvědačství a hrozí mu tedy mimo jiné trest odnětí svobody v podmínkách běloruského vězeňství. Nejvyšší správní soud uvedl, že je na krajském soudu, aby v dalším řízení zvážil, zda v daném případě existují dostatečné záruky, že i v případě postupu soudu podle § 75 odst. 1 s.ř.s., tedy v případě nepřihlédnutí k výše uvedeným okolnostem nastalým až po rozhodnutí správního orgánu a tomu odpovídajícího zamítnutí žaloby zde existují dostatečné právní záruky, že nedojde k nucenému vycestování žalobce do země původu dříve, než budou k tomu příslušným správním orgánem dostatečně zváženy tyto nové okolnosti, a to ať již z hlediska možných důvodů pro udělení doplňkové ochrany v rámci případného nového řízení podle zákona o azylu či z hlediska obdobných důvodů znemožňujících vycestování cizince v režimu zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud zabývat se možnostmi žalobce podat si novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž by mohl uplatnit nové důvody, a to podle současného právního stavu, tedy po novele zákona a azylu provedené zákonem č. 379/2007 Sb (§ 10apísm. e) zákona o azylu). Vzhledem k tomu, že žalobci bylo již uděleno správní vyhoštění, bude muset krajský soud hodnotit i právní úpravu podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle níž je správní vyhoštění podmíněno závazným stanoviskem Ministerstva vnitra České republiky, že v daném případě nejsou dány důvody znemožňující vycestování cizince do státu, jehož je státním občanem, ve smyslu § 179 téhož zákona. Podle § 120a odst. 2 zákona o pobytu cizinců pak platí, že vzniknou-li důvody znemožňující vycestování cizince po dni nabytí právní moci rozhodnutí o vyhoštění, vydá policie postupem podle § 101 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, nové rozhodnutí ve věci, k čemuž si opět musí vyžádat již zmiňované závazné stanovisko ministerstva. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud hodnotit tyto možné právní nástroje pro uplatňování principu „non-refoulement“ nikoliv pouze v obecné rovině, ale vzhledem k osobě žalobce a konkrétním okolnostem jeho věci. Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud krajský soud shledá uvedené záruky v daném případě dostatečnými pro respektování principu „non-refoulement“, nebude vzhledem k § 75 odst. 1 s.ř.s. třeba, aby se novými skutkovými okolnostmi v tomto řízení dále zabýval. Pokud je naopak dostatečnými neshledá, bude povinen ponechat procesní pravidlo vyplývající z § 75 odst. 1 s.ř.s. stranou a tyto nové okolnosti bude muset po případném doplnění dokazování řádně zhodnotit z toho hlediska, zda odůvodňují udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu. Pokud v takovém případě tyto důvody shledá opodstatněnými, bude povinen rozhodnutí žalovaného zrušit a zavázat ho právním názorem, podle něhož má být žalobci udělena doplňková ochrana. Krajský soud bude oprávněn zrušit rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení také v případě, kdy neshledá v této věci dostatečné záruky pro respektování principu „non–refoulement“, ale zároveň dospěje k závěru, že nemá dostatečný skutkový podklad pro posouzení nových důvodů pro udělení doplňkové ochrany a že by jeho doplnění vyžadovalo natolik rozsáhlé dokazování, jež by přesahovalo rámec dokazování před správními soudy a mohlo by být lépe a hospodárněji provedeno v řízení před správním orgánem. Při jednání před soudem dne 1. 11. 2010 poukázal žalobce prostřednictvím svého zástupce na obsah žaloby a dále uvedl, že otec žalobce byl v mezidobí odsouzen v Bělorusku pro špionáž a byl mu uložen trest 11 let odnětí svobody. Obvinění v této věci bylo rozšířeno i na žalobce a jeho manželku. Žalobce uvedl, že tyto skutečnosti nemohl uplatnit v původním řízení, neboť se staly v září 2009 a listiny, které soudu předložil, si opatřil přes svoji sestru cca 14 dní zpět. Žalobce neměl možnost tyto skutečnosti uvádět v době, kdy probíhalo původní řízení a stále doufal, že obviněn nebude. Při tomtéž jednání pověřený pracovník žalovaného odkázal na písemné vyjádření žalovaného k žalobě a na obsah žalobou napadeného rozhodnutí. Odkázal i na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí krajského soudu v předmětné věci. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 21. 10. 2008 opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ní uvedl, že je běloruské národnosti, pravoslavného náboženského vyznání, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo hnutí. V případě žalobce se jedná již o v pořadí třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany, když první podal dne 17. 4. 2004 pod č.j. OAM-2416/VL-07-2004. Jelikož se žalobce po svévolném odchodu z pobytového střediska nebyl schopen na opakovanou výzvu dostavit k pohovoru, bylo s ním řízení zastaveno podle § 25 písm. d) zákona o azylu v rozhodném znění. Druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany žalobce podal dne 16. 5. 2005 pod č.j. OAM-938/VL-07-2005. Dne 28. 11. 2005 vzal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany zpět a řízení bylo zastaveno podle § 25 písm. a) zákona o azylu, v rozhodném znění. Dne 21. 10. 2008 podal žalobce v pořadí třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ní uvedl, že od prosince 2005 do května 2008 pobýval v Bělorusku, po té odešle do Polska, kde byl uvězněn za nedovolené překročení státní hranice. Následně cca 3 měsíce pobýval v Oděse na Ukrajině, v září 2008 znovu přicestoval do České republiky. Jako důvod opuštění země původu uvedl tytéž důvody, jako v předchozích dvou žádostech o udělení mezinárodní ochrany, tj. neschopnost uhradit požadovanou kompenzaci nákladů za nedokončená studia na vojenské akademii, ze které byl v prvním případě propuštěn kvůli prospěchu, a následně mu byla soudem stanovena povinnost uhradit náklady spojené se studiem. Jelikož žalobce nemohl sehnat odpovídající práci a tudíž neměl na zaplacení dluhu, z Běloruska znovu vycestoval. Tyto důvody ho také přiměly k podání v pořadí třetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Dále v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že v Bělorusku měl být v roce 2008 souzen za loupežné přepadení a tři měsíce strávil ve vazbě. V případě návratu do Běloruska se obává uvěznění a obává se trestu za nesplnění opakovaného slibu o nevycestování. Ve vlastnoručně psaném prohlášení uvedl, že se obává návratu do Běloruska, protože by tam měl nést odpovědnost za trestný čin, který nespáchal, a mohl by způsobit újmu svým blízkým. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 23. 10. 2008 žalobce uvedl, že Bělorusko opustil dne 14. 5. 2008, přicestoval do Polska, kde byl na 3 měsíce uvězněn za nedovolené překročení státní hranice. Po propuštění odcestoval nelegálně na Ukrajinu, kde žil do 12. 9. 2008 a další den odejel do ČR. Znovu uvedl okolnosti dluhu vůči Vojenské akademii a obvinění ve vykonstruované trestní věci. Dále uvedl, že v ČR by chtěl zůstat i s rodinou, aby se v Bělorusku nemusel skrývat v souvislosti s nezaplaceným dluhem za nedokončená studia na vojenské akademii. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 29. 10. 2008 žalobce uvedl, že ihned po té, co dne 28. 11. 2005 vzal zpět v pořadí druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, odcestoval zpět do Běloruska. Od listopadu 2005 do května 2008 pobýval v Minsku, neboť nemohl obdržet razítko do cestovního pasu opravňující k vycestování. Pro poslední výjezd z Běloruska již razítko nepotřeboval, protože dne 1. 1. 2008 toto pravidlo přestalo v Bělorusku platit. Uvedl, že jeho otec je bývalým pracovníkem KGB. Opakovaně popsal svoji cestu do Polska a jeho zadržení zde. Uvedl, že neodjel na Ukrajinu, jak popsal v protokolu ze dne 23. 10. 2008 a odjel hned do ČR, kde pobýval v Ústí nad Labem u vzdálené příbuzné. V protokolu ze dne 23. 10. 2008 záměrně uvedl jiné údaje, protože se bál, aby nebyl poslán do Polska, když Polsko bylo první zemí, kde žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 24. 11. 2008 žalobce uvedl, že byl v Bělorusku nezákonně odsouzen za loupežné přepadení, které nespáchal. Uvedl, že z vojenské akademie poprvé odešel v říjnu 2000 z důvodu špatného prospěchu. Od listopadu 2002 začal znovu studovat na vojenské akademii a v únoru 2004 odešle z akademie z rodinných důvodů na vlastní žádost. Akademie následně požadovala po žalobci úhradu nákladů za nedokončená studia, a to i soudní cestou, když 9. 4. 2004 byl vynesen rozsudek. Na otázku, proč žalobce v únoru 2005 odešel z PoS Červený Újezd a nevyčkal rozhodnutí ve věci jeho v pořadí první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, žalobce uvedl, že jeho manželce byla žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta, po té odjela domů, protože v těhotenství měla v Bělorusku lepší péči a žalobce odjel za kamarády do Rakouska, tam požádal o udělení mezinárodní ochrany a následně o převedení do ČR, neboť se mu nelíbily podmínky v rakouském azylovém zařízení. V květnu nebo červnu 2005 přijel žalobce znovu do Vyšních Lhot a znovu požádal o azyl. Do prosince 2005 byl v ČR, po té vzal žádost o udělení mezinárodní ochrany zpět a odejel do Běloruska, protože se mu narodilo dítě, manželka nepracovala a ona a dítě neměly z čeho žít. S návratem problém neměl, neboť jeho otec, tehdy pracovník KGB, zařídil vyškrtnutí žalobce z pátrání, které bylo po žalobci vyhlášeno pro zjištění místa jeho pobytu kvůli dluhu vůči vojenské akademii, nikoliv kvůli trestnímu stíhání a neměl ani podepsaný slib o nevýjezdu z Běloruska. Druhý den po návratu se žalobce dobrovolně dostavil na policii, tam mu byl sdělen důvod, pro který po něm bylo pátrání vyhlášeno, a žalobce se rozhodl podepsat slib o nevycestování. Také se dostavil k exekučnímu soudu, kde se dozvěděl další podrobnosti týkající se jeho řízení ve věci dluhu vůči vojenské akademii. Dále žalobce uvedl, že v době pobytu v Bělorusku neměl žádné potíže se státními orgány. Od 1. 12. 2006 byl zaměstnán na ministerstvu pro mimořádné situace jako řidič záchranář. Ze mzdy mu byla exekučně strhávána určitá částka na úhradu dluhu vůči vojenské akademii. Bez problémů pracoval do 19. 1. 2008. Dále popsal okolnosti svého zadržení v souvislosti s údajným loupežným přepadením v lednu roku 2008 a exekuci svého majetku v souvislosti s neplacením dluhu. Uvedl, že opravný prostředek proti rozhodnutí soudu ve věci jeho dluhu vůči vojenské akademii, či proti rozhodnutí o nařízení exekuce si nepodal. Proto se po dohodě s manželkou rozhodli, že opustí Bělorusko. Dále uvedl, že jeho otec neměl nikdy žádný problém, dříve pracoval u tajné služby a nyní je v důchodu. V době druhého studia na vojenské akademii žalobce podepsal závazek setrvání v armádě po dobu pěti let po skončení školy. Přesně si nevzpomíná, zda v ní byly uvedeny nějaké sankce za nedokončení studia. Dále uvedl, že jeho manželka pracuje na pasové kontrole na letišti v Minsku. Postižení ze strany státu spatřuje v tom, že mu stát nedovolil rozvíjet sny a touhy pro uplatnění. Do Běloruska se vrátit nemůže, bojí se o svůj život. Součástí správního spisu je rozhodnutí Policie České republiky, oblastní ředitelství SCP Ostrava, ICP Mosty u Jablunkova, skupina cizinecké policie Vyšní Lhoty ze dne 30. 10. 2008, č.j. CPOV-12730-10/ČJ-2008-64PV-SV, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, se stanoví 5 let. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 11. 2008. Podle § 28 odst. 1 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se pak podle § 2 odst. 8 zákona o azylu účinného v rozhodné době považovalo závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu. Soud dospěl k závěru, že dle skutkových okolností případu, tak jak vyplynuly z žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a z dalšího průběhu řízení o mezinárodní ochraně, neměl žalobce v zemi původu žádné potíže z azylově relevantních důvodů, tj. že v posuzovaném případě chybí kauzální nexus mezi tvrzenými potížemi a důvody pronásledování taxativně stanovenými v v § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Toto konstatoval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č.j. 5 Azs 15/2010-76. Pokud žalobce namítá, že v Běloruské republice byl pronásledován z politických důvodů, soud uvádí, že nic takového žalobce v průběhu vlastního správního řízení netvrdil. Naopak několikrát zmínil, že se státními orgány v zemi původu žádné potíže neměl. Nadto z jeho výpovědi vyplývalo, že vzhledem k tomu, že jeho otec pracoval pro KGB Běloruské republiky, požíval žalobce spíše řady výhod, než že by byl osobou perzekvovanou. Pokud se týká tvrzení žalobce, že důvodem jeho pronásledování je křivé obvinění z trestného činu loupežného přepadení, shledává soud toto tvrzení žalobce nevěrohodné, když ke stejnému závěru došel i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č.j. 5 Azs 15/2010-76. Pokud se týká námitky žalobce, že by v případě návratu do vlasti mu zde hrozila újma, když by mu zde hrozil trest odnětí svobody či trest nucených prací za to, že nesplatil dluh vojenské akademii a je zde tedy dán důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 zákona o azylu, soud neshledal tuto námitku důvodnou a jeho názor potvrdil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č.j. 5 Azs 115/2010-76. Krajský soud se vázán závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č.j. 5 Azs 15/2010-76, zabýval možností žalobce podat si novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž by uplatnil nové důvody. Podle § 10a písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. V daném případě soud dospěl k závěru, že listiny, kterými byl při jednání dne 1. 11. 2010 veden důkaz, obsahují nové skutečnosti, které nebyly bez vlastního zavinění žalobce předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Zejména soud považuje za důležitou listinu „Usnesení o uznání obviněným“ ze dne 27. 9. 2009, kterým byli žalobce a jeho manželka uznání podezřelými ze spáchání trestného činu stanoveného v čl. 356, čl. 367 odst. 1 trestního zákona Běloruské republiky (poznámka soudu: jedná se o trestný čin vyzvědačství). Soud v tomto směru uvěřil žalobci, že nebylo možné opatřit si předmětné listiny přímou cestou a to s ohledem na obsah listiny „Usnesení o zajištění poštovně telegrafních a jiných zásilek, provedení jejich prohlídky a zabavení“ ze dne 18. 8. 2009, podle kterého bylo rozhodnuto zajistit na dobu 5 let došlou a odchozí poštu žalobce a provést prohlídku těchto zásilek a jejich zabavení, pokud mají význam pro řízení; tudíž že soudu předložené listiny si musel opatřit nestandardní cestou, v daném případě přes svoji sestru, což nepochybně trvalo déle, tudíž skutečnosti, které jsou předmětem výše uvedených listin, nemohl bez vlastního zavinění uplatnit před správním orgánem v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany. Vzhledem k výše uvedenému soud dospěl k závěru, že pokud žalobce podá novou žádost o udělení mezinárodní ochrany a uvede v ní výše popsané skutečnosti a doloží je výše uvedenými listinami, není důvod ze strany žalovaného posoudit novou žádost žalobce jako nepřípustnou podle § 10a písm. e) zákona o azylu. Soud poukazuje na to, že řízení o správním vyhoštění a s tím související vyžádání závazného stanoviska ministerstva vnitra, zda vycestování cizince je možné (§ 120a odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců) není předmětem řízení projednávaného před soudem a toto řízení s řízením o udělení mezinárodní ochrany nesouvisí. Podle § 120a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, vzniknou-li důvody znemožňující vycestování cizince po dni nabytí právní moci o vyhoštění, policie vydá nové rozhodnutí ve věci podle zvláštního právního předpisu (§ 101 správního řádu) po vyžádání závazného stanoviska ministerstva podle odstavce 1. Soud dospěl vzhledem k výše uvedeným skutečnostem k závěru, že žalobci nic nebrání podat si novou žádost o udělení mezinárodní ochrany a v ní uvést skutečnosti, které jsou obsahem listin, kterými byl veden důkaz při jednání před soudem dne 1. 11. 2010. Soud na základě obsahu spisu a průběhu správního řízení je přesvědčen, že pokud by žalobce s novou žádostí o udělení mezinárodní ochrany byl neúspěšný, byla by zásada „non - refoulement“ respektována i v řízení ve věci správního vyhoštění, když navíc je posílena právní jistota žalobce v tom, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu jsou závazná stanoviska ministerstva rovněž soudně přezkoumatelná. Krajský soud tedy shledal záruky v daném případě dostatečnými pro respektování principu „non-refoulement“, a proto se v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s.ř.s. novými skutkovými okolnostmi v tomto řízení nezabýval. Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu žalobu zamítl, neboť žádnou z žalobcových námitek neshledal důvodnou. Výrok ad. II. o náhradě nákladů řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 věty první a ustanovení § 110 odst. 2 s.ř.s., neboť žalovaný měl ve věci úspěch, když pro rozhodování o nákladech řízení je podstatný celkový úspěch ve věci, a nikoliv v některém jejím stadiu. Vzhledem k tomu, že se žalovaný prostřednictvím svého pověřeného pracovníka náhrady nákladů řízení výslovně vzdal, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2010, č.j. 16 Az 12/2009-53.

Poučení