16 Az 5/2011 - 174

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou v právní věci žalobce A. S., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Brno, Příkop 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3/936, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2006, č.j. OAM-85/VL- 07-L06-2006, e.č. V054876, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky, ze dne 19. 9. 2006, č.j. OAM-85/VL-07-L06-2006, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. V řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. dubna 2007, č.j. 16 Az 12/2006-49 se žalobci přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 23.300,40 Kč, kterou mu je žalovaný povinen zaplatit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2006 č.j. OAM-85/VL-07-L06-2006, e.č. V054876, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana pro existenci důvodů podle § 15 a § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů. Současně žalobce navrhl vrácení zmíněné věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný odůvodnil napadené rozhodnutí existencí důvodného podezření ze spáchání nepolitického trestného činu mimo území České republiky před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. K tomuto závěru dospěl na podkladě spisového materiálu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem sp. zn. 2 KZV 11/2005 ve věci řízení o přípustnosti vydání na Ukrajinu. Rovněž tak vycházel z informace Bezpečnostní a informační služby ze dne 13. 4. 2006, informace Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu ze dne 12. 4. 2006 a informace organizace Člověk v tísni ze dne 5. 12. 2005. Z těchto podkladů, včetně extradičních materiálů Generální prokuratury Ukrajiny pak žalovaný dovodil důvodné podezření, že v letech 2001 a 2002 jako člen organizované skupiny s mezinárodními vazbami prodal více než 12 žen do nočních klubů na území České republiky za účelem prostituce, čímž měl spáchat trestný čin obchodování s lidmi, za který je ohrožen trestem odnětí svobody v trvání osmi až patnácti let. Žalovaný však na podkladě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, z nichž následně dovodil nesprávné právní závěry. Rovněž tak nevyčerpal všechny možnosti, jak náležitě skutkový stav zjistit. Dále nedostatečně hodnotil shromážděné podklady, čímž překročil meze správního uvážení. Správní orgán se také nevypořádal s tvrzeními a důkazními návrhy, které byly předloženy, a v podstatě toliko obecně konstatoval, že stanovisko žadatele o udělení mezinárodní ochrany je pouze jeho subjektivním vyjádřením. K tomu je zapotřebí poznamenat, že skutečnosti uvedené v návrhu státní zástupkyně i samotné žádosti Generální prokuratury Ukrajiny vykazují značné nesrovnalosti a rozpory. Podle nich mělo být trestní stíhání žalobce na území Ukrajiny zahájeno dne 27. 8. 2004, avšak podle jím předložených potvrzení Ministerstva vnitra Ukrajiny nebyl ke dni 15. 4. 2004 a 10. 2. 2005 na Ukrajině stíhán. Z vyjádření Generální prokuratury Ukrajiny k těmto potvrzením ze dne 12. 8. 2005 vyplývá, že se nejedná o padělky, přičemž mezinárodní pátrání bylo vyhlášeno dne 6. 6. 2005 a pátrací spis byl založen dne 28. 2. 2005. Nelze přitom v této souvislosti přehlédnout, že ačkoli je usnesení o zahájení trestního stíhání datováno dnem 27. 8. 2004, tak předmětná potvrzení deklarují odlišnou skutečnost. Tento rozpor pak nebyl odstraněn ani doplňujícím vyjádřením Generální prokuratury Ukrajiny, která se vyjádřila toliko k tomu, kdy byl založen pátrací spis. Z ní však nevyplývá, zda v době vystavení potvrzení bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Uvedený rozpor se tak nepodařilo odstranit, takže usnesení o zahájení trestního stíhání předložené ukrajinskou stranou je v příkrém rozporu s řádnými potvrzeními Ministerstva vnitra Ukrajiny. Navíc důkazní prostředky předložené orgány domovské země jsou nepravdivé a v konečném důsledku zástupné. Trestní stíhání na území Ukrajiny má být vedeno pro trestný čin obchodování s lidmi, kterého se měl dopouštět na území České republiky v letech 2001 až 2002. Žalovaný však žádným způsobem nezkoumal, zda tato údajná trestná činnost byla či je předmětem prověřování či vyšetřování českých orgánů činných v trestním řízení. V rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany pak nebyla zkoumána ani taková zásadní skutečnost, zda existují příslušné noční kluby, které se k jeho údajné trestné činnosti vztahují. Stejně tak není zřejmé, zda ukrajinská strana v rámci vyšetřování požádala cestou právní pomoci o objasnění jakékoli skutečnosti související s vyšetřováním, která se vztahuje na území ČR. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že nikdy v minulosti nebyl žádným způsobem kontaktován, předvolán k podání vysvětlení či výslechu v souvislosti s trestnou činností, která je mu kladena za vinu, a to jak na území České republiky, tak na území Ukrajiny. Tato okolnost se jeví jako nikoli nepodstatnou ve světle obvinění, která jsou žalobci kladena za vinu. V tomto směru lze mít za to, že skutečným důvodem, pro který má být vydán na území Ukrajiny, není trestná činnost, které se měl dopouštět v České republice, nýbrž okolnost charakteru politického, na což poukazoval již v řízení o udělení mezinárodní ochrany. V této souvislosti je třeba poznamenat, že přestože Ukrajina prodělala v nedávné době politické změny, je i v současné době řada vysoce postavených státních funkcí obsazena stoupenci bývalého režimu. Na tyto okolnosti je přitom třeba pohlížet ve světle skutečnosti, že žalobce je a byl aktivním odpůrcem režimu bývalého ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy. V minulosti se navíc osobně podílel na organizaci opozičních sil v Krivorožské oblasti i na samotné přípravě vstupu opozičního prezidentského kandidáta Viktora Juščenka do volební kampaně. Rovněž tak žalobce upozornil na to, jakým způsobem je proti němu vedeno samotné trestní řízení na Ukrajině. Jeho advokátu nebylo ani přes opakované výzvy umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu. Informace o průběhu trestního řízení je proto obhájce nucen získávat pouze zprostředkovaně od obhájců ostatních obviněných. Z nich navíc vyplývá, že jednotlivé poškozené byly ke svým výpovědím u policejního orgánu donucovány často i fyzickým násilím. V rámci hlavních líčení pak měly uvádět, že do České republiky cestovaly dobrovolně a s vědomím, jakou činnost zde budou provozovat. Příslušné poznámky byly žalovanému předloženy. Dále žalobce namítl, že není zřejmé, na základě jakých podkladů a informací byly zprávy Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a Bezpečnostní informační služby pořízeny, takže je nutné je považovat za nepřezkoumatelné. Nelze proto vyloučit, že tyto zprávy byly zpracovány na podkladě informací pocházejících přímo z extradičního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, přičemž v době zpracování těchto zpráv již předmětné řízení několik měsíců probíhalo, neboť obsah těchto zpráv takovému závěru nasvědčuje. Žalobce také poukázal na skutečnost, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval tím, zda jsou u něho splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany či nikoliv. Z toho je možné dovodit, že tyto podmínky by jinak splnil, neboť v opačném případě by napadené rozhodnutí obsahovalo výčet důvodů, pro které by mezinárodní ochranu nebylo možno udělit. Jedinou překážku tak žalovaný spatřuje v tom, že byly naplněny podmínky ustanovení § 15 a § 15a zákona o azylu, což je však nesprávný závěr. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. V něm uvedl, že ustanovení § 15 a § 15a zákona o azylu mají být aplikována, jestliže je důvodné podezření z naplnění tam uvedených skutečností. Pokud se tak stane, je aplikace těchto ustanovení na místě bez ohledu na to, jestli daná osoba splňuje podmínky pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Závěr o této skutečnosti totiž není v tomto případě učiněn, protože je tu předpoklad pro aplikaci ustanovení o vyloučení mezinárodní ochrany. Pro aplikaci uvedených zákonných ustanovení je předpokladem důvodné podezření o příslušných skutečnostech. Nelze proto přistoupit na námitky žalobce, jejichž akceptací by docházelo k nahrazení prověřování skutečností v rámci řízení o přípustnosti jeho vydání k trestnímu řízení. Účelem azylového řízení při aplikaci § 15 a § 15a zákona o azylu tedy není prokazování viny či neviny žalobce, ale pouze prověření skutečností, zda je možné učinit závěr o důvodném podezření. Takové předpoklady byly v projednávané věci naplněny. Nelze přehlédnout skutečnost, že v žalobcem prezentovaném příběhu je řada rozporů, kdy během správního řízení uváděné skutečnosti měnil. Jednou hovořil o tom, že pouze pomáhal se shromažďováním věcí a neví, kdo byl organizátorem. Jindy zase žalobce tvrdil, že jiní lidé, kteří se pomoci účastnili, neměli žádné problémy, protože on byl organizátorem. Po porovnání těchto skutečností a informací o zemi původu pak bylo nezbytné dospět k dílčímu závěru, že politické pozadí žalobcova trestního stíhání je pouhou spekulací. Zprávy o zemi původu žalobce totiž jasně deklarují, že příznivci a účastníci kampaně za nynějšího prezidenta Juščenka nejsou v žádném případě pronásledováni. Není tedy jediný důvod domnívat se, že by žádost o vydání žalobce k trestnímu stíhání měla politické pozadí, a to i přes procesní nesrovnalosti v extradičních materiálech. Naopak je nutné zdůraznit, že důvodnost a správnost závěrů podporují i vyjádření orgánů České republiky, jejichž pracovníci jsou experty v boji s organizovaným zločinem, takže není důvod o jejich závěrech pochybovat. Jak již bylo řečeno, nejde zde o prokazování viny či neviny žalobce, ale o závěr, zda u někoho existuje důvodné podezření, tedy určitá odůvodněná míra pravděpodobnosti, že skutečnosti uvedené v ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) a § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu jsou naplněny. Z provedeného správního řízení je pak zřejmé, že takové důvodné podezření existuje. Napadené rozhodnutí je tak v souladu se zákonem o azylu i správním řádem. K vyjádření žalovaného zaslal žalobce repliku, v níž nad rámec tvrzení obsažených v žalobě uvedl, že jestliže se správní orgán nevypořádal s jeho námitkami ohledně údajného spáchání nepolitického trestného činu, tak není možné podklady napadeného rozhodnutí zpochybnit či vyvrátit. Navíc v závěru vyjádření se žalovaný zabývá okolnostmi, z nichž dovozu, že v dané věci nejsou splněny zákonné předpoklady pro udělení mezinárodní ochrany. Uvedené skutečnosti však vůbec nejsou obsahem napadeného rozhodnutí a žalovaný je poprvé zmínil až v řízení před soudem. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věty první s.ř.s. a § 32 odst. 1 zákona o azylu). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. V dané věci již jednou Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 30. dubna 2007, č.j. 16 Az 12/2006-49, kterým žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že důvodné podezření ze spáchání vážného nepolitického trestného činu nebylo u žalobce rozptýleno, takže žalovaný nepochybil, když u žalobce shledal důvody vylučující udělení mezinárodní ochrany. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se žalovaný sice nezabýval důkazy předloženými žalobcem, které zpochybňovaly průběh a důvodnost trestního řízení vedeného v cizině. Nicméně svůj závěr opřel výhradně o existenci tohoto důvodného podezření, které důkazní prostředky nejsou způsobilé vyvrátit, takže napadené rozhodnutí obsahuje rozhodný důvod pro výrok a nelze ho tak označit za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Trestný čin, pro který je žalobce na Ukrajině stíhán, pak naplňuje skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a českého trestního zákona (v rozhodné době platného a účinného), za který je možné uložit trest odnětí svobody od dvou do deseti let. Náleží proto mezi zvlášť závažné trestné činy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 českého trestního zákona. Jedná se proto nepochybně o vážný nepolitický trestný čin, takže důvodné podezření z jeho spáchání je důvodem vylučujícím udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Otázkou, zda-li se žalobce tohoto trestného činu dopustil mimo území České republiky, se pak soud nemohl zabývat, neboť taková námitka nebyla v žalobě vznesena. V ní totiž sice žalobce uvedl, že se ho měl podle obvinění dopouštět v letech 2001 až 2002 na území České republiky. Nicméně tímto tvrzením dokládal nedostatečně zjištěný skutkový stav, který podle něho spočíval v tom, že žalovaný nezkoumal, zda se trestné činnosti mohl dopustit a zda tato byla předmětem vyšetřování českých orgánů činných v trestním řízení či právní pomoci, o kterou by požádala ukrajinská strana. Žalobce tedy nenamítal, že se trestného činu, pro který je ukrajinskými orgány stíhán, nedopustil mimo území České republiky a není tak u něho dán důvod vylučující udělení mezinárodní ochrany podle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Krajský soud tedy uzavřel, že správní orgán si v řádně vedeném správním řízení opatřil všechny podrobné podklady pro rozhodnutí, zohlednil všechny provedené důkazy, přesně a úplně zjistil skutkový stav věci a na daný případ správně aplikoval příslušné právní předpisy. Vydáním žalobou napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu. Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl ke kasační stížnosti žalobce rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2011, č.j. 4 Azs 60/2007- 136 zrušen a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení. Čtvrtý pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu věc postoupil rozšířenému devítičlennému senátu Nejvyššího správního soudu. Ten ve věci rozhodl usnesením ze dne 7. 9. 2010, č.j. 4 Azs 60/2007-119 tak, že jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany bude zjištěn některý z důvodů uvedený v § 15 nebo § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, rozhodne Ministerstvo vnitra o neudělení mezinárodní ochrany; není dále povinno zjišťovat případnou existenci důvodů uvedených v § 12 nebo v § 14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud uvedl, že předmětem posouzení je otázka, zda v případě žalobce žádajícího o udělení mezinárodní ochrany je dáno důvodné podezření, že se dopustil trestných činů uvedených pod písm. a) a b) či pod písm. c) § 15 odst. 1 zákona o azylu, či nikoliv. Pokud by na tuto otázku bylo možno odpovědět kladně, pak by nebylo nutné zabývat se zjišťováním důvodů pro udělení azylu ve smyslu § 12 a 13 zákona o azylu. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu po zjištění stanoviska rozšířeného senátu dospěl k názoru, že pokud žalovaný a krajský soud v předchozím řízení takový závěr učinil, bylo jeho rozhodnutí přinejmenším předčasné. Po stránce skutkové je nutno uvést, že v době, kdy krajský soud v roce 2007 ve věci rozhodoval, bylo ve správním spisu obsaženo usnesení ukrajinského vyšetřovatele o zahájení stíhání žalobce v postavení obviněného ze dne 27. 8. 2004, žádost generální prokuratury Ukrajiny ze dne 14. 3. 2005 o vydání žalobce k trestnímu stíhání a návrh krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2009 č.j. 2 KZV 11/2005-čr na vydání rozhodnutí o přípustnosti vydání žalobce, který byl podán ke Krajskému soudu v ústí nad Labem. Z těchto písemností krajský soud dovodil, že žalobce je na Ukrajině stíhán pro trestný čin obchodování s lidmi podle článku 149 odst. 3 ukrajinského trestního zákona, kterého se měl dopustit v průběhu let 2001 a 2002 jako člen organizované zločinecké skupiny s mezinárodními vazbami, jež se zištným cílem na základě nepravdivých údajů, že na území České republiky budou pracovat jako tanečnice v nočním klubu za vysokou odměnu, měla vylákat k dobrovolnému odjezdu do České republiky několik žen. Žalobce měl přitom ženy přebírat v České republice a předávat je k sexuálnímu vykořisťování majitelům nočních klubů v obcích Lobendava a Rumburk. Výnosy z prostituce si pak měli z větší části ponechávat členové uvedené zločinecké skupiny. V průběhu správního řízení žalobce předložil potvrzení Ministerstva vnitra Ukrajiny ze dne 15. 4. 2004 a 10. 2. 2005, v nichž se uvádí, že k datu jejich vydání není žalobce na území Ukrajiny trestně stíhán. K tomu Generální prokuratura Ukrajiny dopisem ze dne 12. 8. 2005 pouze uvedla, že po žalobci bylo vyhlášeno mezinárodní pátrání dne 6. 6. 2005 a pátrací dopis byl založen dne 28. 2. 2005. Dále je ve správním spisu založeno sdělení ukrajinského advokáta žalobce Krajskému soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2006, ve kterém je poukazováno na hrubé porušení procesních předpisů v uvedeném trestním řízení vedeném vůči žalobci, které spočívá především v neumožnění nahlížet do vyšetřovacího spisu. Rovněž tak jsou v něm obsažena písemná prohlášení tří žen, které se měly stát obětí trestné činnosti žalobce. V nich tyto ženy uvedly, že byly k výpovědi u vyšetřovatele donuceny násilím. Krajský soud poukázal rovněž na sdělení Policie ČR – Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 4. 2006, v němž se uvádí, že žalobce je dlouhodobě zapojen do různých aktivit skupin ruskojazyčného organizovaného zločinu a lze jednoznačně udělení azylu nedoporučit. Z těchto skutečností krajský soud dovodil, že je žalobce na Ukrajině stíhán pro trestný čin obchodování s lidmi podle čl. 149 odst. 3 ukrajinského trestního zákona. V potvrzeních Ministerstva vnitra Ukrajiny sice bylo skutečně uvedeno, že trestně stíhán není, nicméně opak je podle krajského soudu zcela zřejmý z průběhu vydávacího řízení i zmíněné korespondence ukrajinského advokáta s trestním soudem, který o vydání žalobce do ciziny rozhoduje. Krajský soud shledal, že v době vydání napadeného rozhodnutí tedy trestní stíhání žalobce nepochybně probíhalo, a existovalo tudíž u něj důvodné podezření ze spáchání vážného nepolitického trestného činu. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobcem předložené důkazy nesvědčí o zřejmé nedůvodnosti trestního stíhání a že nelze z ničeho dovodit jeho účelovost. Zohlednil přitom také informaci organizace Člověk v tísni ze dne 5. 12. 2005, č.j. OAM-330/2005, z které vyplývá, že ti, kteří byli před tzv. oranžovou revolucí příznivci Viktora Juščenka, pronásledováni nejsou. V průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem zástupce žalobce předložil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 26. 1. 2009, č.j. 28 Nt 204/2005-288, kterým bylo podle § 397 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), rozhodnuto, že vydání žalobce k trestnímu stíhání do Ukrajiny je z důvodu uvedeného v § 393 odst. 1 písm. g) tohoto zákona nepřípustné. Dále předložil Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 2To 32/2009, který zamítl stížnost státní zástupkyně proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 26. 1. 2009 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou. Vrchní soud uvedl, že bylo prokázáno, že žalobce je otcem R. S., nar. „X“, která se narodila z jeho manželství s M. K.. Součástí českého právního řádu je i Úmluva o právech dítěte. Podle čl. 8 této Úmluvy je povinností smluvních stran mimo jiné respektovat právo dítěte na zachování rodinných svazků. Podle čl. 9 Úmluvy jsou smluvní strany povinny zabezpečit, aby dítě nemohlo být oddělováno od svých rodičů proti jejich vůli. Vzhledem k věku nezletilé R. S. by v případě vydání žalobce k trestnímu stíhání na Ukrajinu byly oproti situaci, kdy by byl žalobce trestně stíhán v České republice, podstatně omezeny možnosti nezletilé být v kontaktu s žalobcem. I v případě eventuálního omezení osobní svobody žalobce v trestním řízení v České republice, vyplývajícího ze zákona o výkonu vazby nebo ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody, má nezletilé dítě právo ve smyslu Úmluvy o právech dítěte a v rámci uvedených zákonů na kontakt s rodičem. V případě vydání žalobce k trestnímu stíhání do Krivého Rogu a zejména vzhledem k věku nezletilé R. S., vzdálenosti mezi bydlištěm nezletilé a Krivým Rogem a vysokými náklady a časovou náročností cestování z ČR do Krivého Rogu by uplatnění tohoto práva bylo podstatně ztíženo. Takový stav by byl v rozporu jak se zásadou přiměřenosti, tak s veřejným pořádkem České republiky, zvláště při eventuálním trestním stíhání žalobce v České republice by právo na kontakt R. S. s žalobcem bylo bez obtíží snadno realizovatelné. Proto vzhledem k § 377 trestního řádu není podle vrchního soudu vydání žalobce k trestnímu stíhání na Ukrajinu přípustné, neboť by takovým rozhodnutím byl poškozen zájem České republiky na dodržování práv dítěte – R. S., vymezený Úmluvou o právech dítěte, kterou je Česká republika vázána. Nejvyšší správní soud uvedl, že z rozsudku Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že tento soud dospěl k závěru, že vydání žalobce podle § 397 odst. 1 trestního řádu k trestnímu stíhání na Ukrajinu by bylo přípustné, pokud by se potvrdila podezření ukrajinských orgánů činných v trestním řízení, že trestný čin, na kterém by se měl žalobce v daném případě podílet, se měl stát jak v České republice, tak i na Ukrajině. S ohledem na jiný důvod (nutnost zajištění – v souladu s Úmluvou o právech dítěte – styku žalobce s jeho nezletilou dcerou), však dospěl k závěru, že vydání žalobce k trestnímu stíhání na Ukrajinu přípustné není. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že pokud by mohl pro projednávanou věc vycházet jen z tohoto závěru Vrchního soudu v Praze vydaného v trestním řízení, pak by musel konstatovat, že je dáno důvodné podezření, že se žalobce dopustil před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany vážného nepolitického trestného činu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu mimo území České republiky. Závěr žalovaného a krajského soudu o naplnění podmínek tzv. vylučující klauzule by tak byl správný. Nicméně podmínky vylučující klauzule ve smyslu § 15 zákona o azylu jsou koncipovány poněkud rozdílně než podmínky možnosti vydání podezřelého ze spáchání trestného činu k trestnímu stíhání do ciziny ve smyslu § 392 odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší správní soud uvedl, že posoudil důkazy v řízení soustředěné a dospěl k názoru, že závěr krajského soudu v napadeném rozsudku, že „na důvodné podezření ze spáchání vážného nepolitického trestného činu je možné v řízení o udělení mezinárodní ochrany usuzovat již ze samotného trestního stíhání cizince vedeného vůči němu v domovské zemi“ a „v době vydání napadeného rozhodnutí tedy trestní stíhání žalobce probíhalo a proto důvodné podezření ze spáchání vážného nepolitického trestného činu u žalobce existovalo“, se proto jeví nesprávným. Samotné probíhající trestní stíhání žalobce nezakládá ještě důvodné podezření ze spáchání trestného činu, což platí o to více za situace, kdy v průběhu řízení vyšla najevo celá řada skutečností, které důvodnost trestního stíhání zpochybňují či oslabují. Těmito skutečnostmi zpochybňujícími závěr o důvodném podezření žalobce ze spáchání výše trestného činu se žalovaný nezabýval a krajský soud jeho závěr o dostatečné průkaznosti důkazů svědčících o opaku akceptoval. Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud jde o průběh opakovaných pohovorů s žalobcem ve správním řízení, byly všechny otázky zaměřeny jen na zjišťování důvodů pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu a nikoliv na zjištění podmínek aplikace vylučující klauzule. Toto je dle právního názoru Nejvyššího správního soudu zásadní pochybení, jehož se žalovaný v řízení dopustil, spočívající v tom, že v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany nepředestřel žalobci důvody, které považoval ve smyslu § 15 zákona o azylu za relevantní. To je zřejmé z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne 27. 1. 2006 a z protokolu o doplňujícím pohovoru ze dne 20. 4. 2006. Žalobce se tak k těmto skutečnostem neměl možnost vyjádřit a nemohl tak tudíž navrhnout ani případné další doplnění dokazování. Rozhodnutí žalovaného tedy bylo pro žalobce překvapivé a řízení před správním orgánem tak bylo v důsledku uvedeného postupu žalovaného postiženo závažnou procesní vadou ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., pro kterou měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud měl v daném případě vycházet z nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve vztahu k vylučující klauzuli ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu a měl jej zrušit pro tuto vadu řízení. Pokud tak krajský soud neučinil a nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí nevzal v úvahu, pak je třeba označit za nepřezkoumatelný i jeho rozsudek. Krajský soud rovněž pochybil, pokud rozhodnutí žalovaného nezrušil též pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (žalovaným), které spočívalo v tom, že nepředestřel žalobci skutečnosti, které ve smyslu § 15 zákona o azylu považoval za relevantní, v důsledku čehož žalobci v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany neumožnil, aby se k nim mohl vyjádřit a případně navrhnul doplnění dokazování. Nejvyšší správní soud uvedl, že řízení před správním orgánem bylo postiženo závažnou procesní vadou (žalobci nebyly předestřeny skutečnosti, které správní orgán považuje ve smyslu § 15 zákona o azylu za relevantní, aby se k nim mohl vyjádřit a případně navrhnout doplnění dokazování). Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se nevypořádal s argumenty a námitkami, kterými žalobce zpochybňoval existenci samotné exkluzivní klauzule, tj. skutečnost, na které je rozhodnutí žalovaného především založeno, a která je klíčová pro správné posouzení věci. Krajský soud k těmto nedostatkům měl přihlédnout rozhodnutí žalovaného zrušit podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s.ř.s.. O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání, neboť žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když o uvedeném následku byl ve výzvě výslovně poučen. Krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 3 o.s.ř.) tedy s ohledem na výše uvedené skutečnosti rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný povinen odstranit výše uvedené nedostatky, které jsou podrobně rozvedeny i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2011, č.j.4 Azs 60/2007-136, tj. musí žalobci umožnit vyjádřit se ve správním řízení k veškerým relevantním skutečnostem pro rozhodnutí žalovaného, zejména ke skutečnostem, v důsledku nichž bude správní orgán aplikovat exkluzivní klauzuli), a dále bude žalovaný povinen zabývat se veškerými námitkami a důkazními návrhy vznesenými žalobcem, a to včetně jím tvrzeného politického podtextu trestního stíhání, pro nějž žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu. Žalovaný přitom bude povinen vycházet ve vztahu k podmínkám tzv. exkluzivní klauzule z názoru Nejvyššího správního soudu vysloveném v rozsudku ze dne 31. března 2011, č.j. 4 Azs 60/2007-136. Výrok ad. II. o náhradě nákladů řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 věty první a ustanovení § 110 odst. 2 s.ř.s., neboť žalobce měl ve věci úspěch, když pro rozhodování o nákladech řízení je podstatný celkový úspěch ve věci, a nikoliv v některém jejím stadiu. Úspěšnému žalobci soud přiznal náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému v celkové výši 23.300,40 Kč. Tato částka se sestává z částky 12.600,- Kč za 6 úkonů advokáta po 2.100,- Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění po 1. 9. 2006 (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření žalobce k vyjádření žalovaného, účast na jednání, sepis kasační stížnosti, sepis vyjádření), z částky 1.800,- Kč za šest s tím souvisejících režijních paušálů po 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., z náhrady za promeškaný čas ve výši 1.600,- Kč podle § 14 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (16 započatých půlhodin po 100,- Kč – ztráta času dne 30. 4. 2007 od 6.00 – 10.00 hod. a 12.00 – 16.00 hod.), z náhrady jízdních výdajů podle § 157 an. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů ve výši 3.417,- Kč za cestu z Brna do Ústí nad Labem a zpět v délce 584 km a z 20% DPH ve výši 3.883,40 Kč.