16 C 1/2020-38

Rubrum

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení [částka] s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení další částky ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, další částky [částka] a dalšího úroku ve výši 62,48 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, částky [částka] a úroku ve výši 62,48 % p.a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, co úrok dosáhne částky [částka] s odůvodněním, že uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] (kterou žalovaný podepsal dne [datum]), na jejímž základě poskytl žalovanému částku [částka], jíž se žalovaný zavázal vrátit spolu s tzv. efektivní úrokovou sazbou 83,87 % formou 60 pravidelných měsíčních splátek po [částka], splatných vždy k 24. dni každého měsíce, počínaje měsícem únor 2019. Úvěruschopnost žalovaného prověřil žalobce z dokladů o jeho příjmech, z výpisů z jeho bankovních účtů, z prohlášení dlužníka a z databází [příjmení] a NRKI, provedl tzv.„ scoring“ klienta a na jeho základě„ bylo rozhodnuto o poskytnutí požadovaného úvěru“. Žalovaný ale smluvené podmínky porušil, neboť do zesplatnění úvěru zaplatil pouze částku [částka]. Podle bodu [číslo] smlouvy došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru ke dni [datum]. Žalobci tak vznikl nárok na úhradu úvěrového dluhu na jistině [částka] (sestávající z úvěru [částka] a přirostlých úroků ve výši [částka]), smluvní pokuty ve výši [částka], nákladů ve výši [částka], další smluvní pokuty ve výši [částka] a dohodnutého úroku, který žalobce požaduje„ pouze“ ve výši 62,48 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, co úrok dosáhne částky [částka]. Přes předžalobní upomínku žalovaný dlužnou částku žalobci dosud neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, v řízení zůstal zcela pasivní, neplnil své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 o.s.ř. (tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti), tvrzený nárok žalobce ani jeho výši vůbec nezpochybňoval ani nerozporoval a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud skutkový stav věci takto:

4. Pokud jde o závazkový vztah mezi účastníky, tak z podepsaného návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru ze dne [datum] považuje soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím zprostředkovatele úvěru [jméno] [příjmení] uzavřel s žalovaným na základě občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] podle níž se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal žalobci splatit v celkové výši [částka] formou 60 měsíčních splátek po [částka], splatných vždy k 24. dni každého měsíce, přičemž zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru činí 83,87 % ročně, při odstoupení od smlouvy činí částka úroků splatná za 1 kalendářní den [částka] a RPSN je ve výši 83,87 %. Všechny tyto údaje jsou napsány v samostatném odstavci a zvýrazněným písmem. V bodě 6 smlouvy jsou upraveny důsledky vyplývající z prodlení klientů spočívající v povinnost uhradit konkrétně popsané smluvní pokuty, přitom podle bodu 6.9. smlouvy souhrn všech pokut nesmí přesáhnout součin 0,5 a celková výše úvěru může činit maximálně částku [částka]. V bodě [číslo]) smlouvy bylo mezi účastníky mimo jiné dohodnuto, že v případě prodlení klienta s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází automaticky k zesplatnění celého úvěru, to je nesplacené úvěrové jistiny, sjednaných úroků, smluvní pokuty a nákladů a že žalobce je povinen klienta vyzvat k úhradě úvěrového dluhu. Smlouvu podepsal dne [datum] žalovaný (přičemž jeho podpis připomíná podpis absolventa 1. třídy ZŠ) a zprostředkovatel [jméno] [příjmení]. Ve smlouvě se nachází rubrika, že„ nabídka byla žalobcem akceptována dne [datum] a nečitelná parafa. Podle oznámení ze dne [datum] žalobce sdělil žalovanému, že týž den akceptoval návrh žalovaného na uzavření smlouvy o úvěru a že dnem doručení tohoto dopisu žalovanému dojde k uzavření smlouvy o úvěru. Současně zopakoval úvěrové podmínky a uvedl splátkový kalendář, podle něhož měl žalovaný splácet poskytnutý úvěr ve 60 splátkách po [částka] měsíčně od [datum] do [datum], vždy k 24. dni každého měsíce. Podle doručenky byl akceptační dopis žalobce doručen žalovanému uložením dne [datum]. K uzavření smlouvy o úvěru mezi účastníky tak došlo dne [datum].

5. Pokud jde o plnění žalobce, ze sporné úvěrové smlouvy a z interního účetního nedatovaného a nepodepsaného dokladu žalobce o vyplacení úvěru považuje soud za prokázané, že žalobce odepsal ze svého účtu dne [datum] částku [částka] a tato částka byla odeslána na účet žalovaného dne [datum], t.j. ještě před oznámením žalobce o schválení úvěrové smlouvy (ze dne [datum]) a před doručením tohoto oznámení dne [datum]. Žalobce uhradil žalovanému požadovaný úvěr ještě před svým rozhodnutím o jeho poskytnutí žalovanému a před uzavřením úvěrové smlouvy. Tuto skutečnost žalovaný nerozporoval. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobce běžně vyplácí požadované úvěry spotřebitelům ještě před řádným uzavřením úvěrových smluv a že se jedná o jeho běžnou praxi (např. rozsudek zdejšího soudu č.j. 16 C 30/2020-45).

6. Pokud jde o plnění žalovaného na smlouvu o úvěru, tak podle obsahu žaloby i karty klienta vytištěné dne [datum] žalovaný uhradil žalobce v době od [číslo] do [datum] 3 splátky po [částka] a dne [datum] částku [částka], celkem částku [částka].

7. Pokud jde o otázku prověřování schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr žalobci vrátit, tak z formulářů prohlášení klienta, z předsmluvního formuláře a z výpisu rejstříku [příjmení] ze dne [datum] považuje soud dále za prokázané, že žalovaný svým podpisem na formuláři potvrdil, že se seznámil s výše uvedenými parametry úvěru a že za opožděné platby bude muset hradit smluvní pokuty v různé výši za stanovených podmínek, že zná podmínky pro zesplatnění úvěrového dluhu a že nemá záznam v rejstříku [příjmení].

8. Z další listiny žalobce označené jako„ hodnocení klienta ze dne [datum]“, z pracovní smlouvy ze dne [datum] na dobu určitou do [datum], ze mzdových listů za listopad a prosinec 2018 a z výpisu z účtu žalobce v lednu 2019 považuje soud za prokázané, že žalovaný měl pracovní poměr na dobu určitou od [číslo] do [datum], že v listopadu 2018 měl čistý příjem [částka], v prosinci 2018 ve výši [částka] a v lednu 2019 [částka] K. Z formuláře„ Hodnocení klienta ze dne [datum]“ soud dále zjistil, že žalovaný má mít čistý měsíční příjem ze zaměstnání [částka]. Jeho výdaje činily měsíčně životní minimum ve výši [částka] měsíčně, na bydlení částku [částka] a na dopravu, kurzy, záliby apod. celkem [částka] měsíčně. Žádné jiné běžné výdaje na mobil, na internet ani na dojíždění do zaměstnání neměl, přestože podle záhlaví smlouvy vlastnil mobil a současně měl používat i konkrétně označenou internetovou adresu. Podle rubriky B měl být žalovaný zaměstnán avšak na dobu neurčitou, měl mít maturitu a měl mít vlastní bydlení.

9. Podle listiny označené jako tzv.„ scoring [celé jméno žalovaného] ze dne [datum]“ měl žalovaný po vyhodnocení kód příznaku 385, což podle připojené legendy znamenalo, že se u žalovaného jedná o střední riziko a úvěr bývá limitován výší vyplacení částky.

10. Podle databáze [obec] národní banky [příjmení] v lednu 2019 byla průměrná úroková sazba UK 1 pro domácnosti na spotřebu, bydlení a ostatní ve výši 4,56 %, průměrná úroková sazba UK 2 pro domácnosti a spotřebu činila 8,48 % a UK 2 - 8,30 %. V únoru 2019 byla průměrná úroková sazba UK 1 pro domácnosti na spotřebu, bydlení a ostatní ve výši 4,71 %, průměrná úroková sazba UK 2 pro domácnosti a spotřebu činila 8,45 % a UK 2 – 8,38 %. V Průměrná úroková sazba UK 2 a UK 4 činila v lednu 2019 celkem 8,39 % a v únoru 2019 celkem 8. 42 %. Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 83,87 % ročně pak představuje cca desetinásobek výše průměrné sazby UK 2 a UK 4 dle statistiky [obec] národní banky.

11. Z výzvy k zaplacení ze dne [datum] soud dále zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě úvěrového dluhu před jeho zesplatněním, že podle oznámení ze dne [datum] žalobce k témuž dni zesplatnil úvěrový dluh z úvěrové smlouvy a předžalobní upomínkou ze dne [datum] vyzval žalobce k úhradě dlužné částky s upozorněním na možnost soudního vymáhání.

12. Soud neprovedl důkaz vyjádřením znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] k problematice úročení pohledávek, neboť listina postrádala doložku znalce podle § 127a o.s.ř. a pouhé obecné vyjádření Mgr. Čápa nemohlo mít pro výsledek sporu žádný význam.

13. Na projednávanou věc soud aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy [datum].

14. Podle § 1 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

15. Podle § 2 odst. 1 o.z. každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.

16. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

17. Podle § 6 odst. 2. o.z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

18. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

20. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 1802 o.z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

22. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

25. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

26. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1) zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 87 odst. 2) zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

29. Podle § 87 odst. 3) zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

30. Podle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

31. Podle § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než [částka] a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše [částka].

32. Podle § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však [částka].

33. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k následujícím právním závěrům.

34. Soud dospěl k závěru, že sporná smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky dne [datum] je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V řízení nebylo totiž žádnými objektivními důkazy prokázáno, že žalobce splnil uloženou zákonnou povinnost řádně a s odbornou péčí zjišťovat a posuzovat schopnost žalovaného poskytnutý úvěr vrátit.

35. Soud dále uzavřel, že sporná smlouva je současně absolutně neplatná i podle § 580 o.z., neboť sjednaná úroková sazba 83,87 % ročně je zjevně v rozporu s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 o.z. a k této absolutní neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti podle § 588 o.z.

36. Soud nejprve zdůrazňuje, že předmětem řízení je smlouva o spotřebitelském úvěru. Z celkové právní úpravy a soudní judikatury na ochranu spotřebitele vyplývá požadavek na poskytovatele úvěrů, aby při celém procesu uzavírání úvěrových smluv a při samotném poskytování finančních prostředků jednal transparentně, srozumitelně, odborně a aby dodržoval zásady fair play. Je to z důvodu nerovného postavení smluvních stran. Poskytovatel úvěru má obvykle k dispozici velké finanční zdroje, odborný aparát vyškolený v oboru, dobře placené právní zástupce, a jeho zájmem a cílem je co nejvyšší profit (zisk) z poskytnutých financí. Oproti němu je žadatel o úvěr či zápůjčku obvykle laik bez jakéhokoliv právního povědomí, bez právní podpory, bez finančních prostředků, velmi často finančně negramotný, nemajetný a zadlužený.

37. Při posuzování celého procesu uzavírání a realizace spotřebitelských smluv se soud musí řídit mimo jiné i následujícími pravidly: a. při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější (viz rozhodnutí I. ÚS 2063/17 ze dne [datum]), b. nejsou zakázaná ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem (viz § 1813 poslední věta o.z.), c. neurčité a nesrozumitelné ujednání o ceně podléhá přezkumu nejen gramaticky, ale i ekonomicky, aby řádně informovaný spotřebitel mohl na základě jasných a srozumitelných kritérií předvídat ekonomické důsledky, které z toho pro něj plynou (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [jméno] v. OTP Jelzálogbank Zrt, C [číslo], ze dne 30. 4. 201), d. otázku, zda poskytovatel úvěru řádně zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost spotřebitele, je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti (viz. výklad článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum], usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41, rozsudek KS [obec] ze dne 11.4.2019, sp. zn 15 Co 118/2019 ve věci žalobce [příjmení] [jméno], nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance), e. je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz. nálezy Ústavního soudu I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III ÚS 4084/12 ze dne [datum]), f) články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance). Soud musí rovněž postupovat podle přikázání, které již Ústavní soud mnohokrát vyslovil (např. ve věci sp. zn. II. ÚS 1648/10), že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Ústavní soud přitom mj. zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález [číslo] str. 87, vyhlášen pod [číslo] Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález [číslo] str. 131, vyhlášen pod [číslo] Sb.). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.

38. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalobce řádně a s odbornou péčí zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1 věta první a zda na základě výsledku posuzování mohl mít žalobce důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet podle § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru.

39. Soud nejprve předesílá, že otázku úvěru schopnosti žalovaného podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat podle § 588 o.z. z moci úřední, t.j. bez návrhu účastníků (viz rozsudek KS [obec] ze dne 14.3.2018, č.j. 8 Co 47/2018-50, nález Pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 1/10 bod [číslo] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo], nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance). K textu § 87 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru„ že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy“ soud nepřihlížel, neboť toto ustanovení je evidentně v rozporu s uvedenou Směrnicí EP a tudíž s právem Evropské unie. I když žalovaný námitku neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nevznesl, nemá jeho pasivita na povinnost soudu zabývat se touto otázkou z úřední povinnosti žádný vliv.

40. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Primárním chráněným zájmem podle zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Jakkoliv je tento chráněný zájem odlišný od primárního chráněného zájmu v případě zákona o bankách, tj. ochrany prostředků vkladatelů, v konečném důsledku je cíl tentýž: zajistit, aby věřitel předcházel vzniku nesplácených pohledávek za spotřebiteli. Zároveň však zákon chrání i zodpovědné poskytovatele před tím, aby jejich pohledávky byly rozřeďovány tím, že bude spotřebitel nucen hradit i další závazky, na jejichž úhradu již nemá prostředky. Konečně je chráněn i celospolečenský zájem na minimalizaci negativních jevů spojených s insolvencí spotřebitelů, tedy exekuce, ztráta motivace k výdělečné činnosti, ztráta daňových příjmů státu a naopak nárůst výdajů na sociální dávky (viz. Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru, autoři [příjmení] a spol., nakladatelství C.H.Beck, 2017). Úvěruschopnost spotřebitele je věřitel povinen zjišťovat a posuzovat s odbornou péči jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 vyslovil, že za odbornou péči se považuje vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele, tj. jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Odborná péče předpokládá, že věřitel ověří údaje i informace, které mu dlužník o svých osobních, příjmových, výdajových a majetkových poměrech uvede jak z veřejných rejstříků, tak i z objektivních podkladů, které mu musí spotřebitel doložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele objektivně zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. A pouze tehdy, nebudou-li důvodné pochybnosti o úvěru schopnosti dlužníka úvěr splácet, lze dlužníku spotřebitelský úvěr poskytnout (viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je také třeba mj. zohlednit, zda se žadatel v minulosti nenacházel v úpadku, jaká je jeho základní časová mzda bez mimořádných mzdových složek, jaké jsou výdaje žadatele a zda údaje na výpisech z účtu žadatele nevzbuzují pochybnosti (viz. (Rc) 38 C 296/2017). Povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla již mnohokrát vyložena v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu ČR i Ústavního soudu ČR (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 20.3.2019, č.j. 33 Cdo 201/2018, rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí ÚS ČR ze dne 5.3.2019, č.j. TZ 26/2019, rozhodnutí NSS ČR ze dne 1.4.2015, č.j. 1 As 30/2015). Podle uvedené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr tehdy, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, přičemž na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

41. Žalobce v žalobě tvrdil, že posuzoval schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně a včas vrátit s náležitou odbornou péčí v souladu s platným ustanovením 86 zákona č. 297/2016 Sb. Přitom poukazoval mimo jiné na formulář hodnocení klienta, ověření v registru [příjmení], na kartu klienta, na„ scoring žalovaného“, na pracovní smlouvu a na mzdové listy za 11 a 12/ 2018 a 1/ 2019.

42. Z provedených důkazů ale toto odvážné tvrzení žalobce vůbec nevyplývá. Je doloženou a pravdivou skutečností, že žalobce prováděl šetření týkající příjmů žalovaného v rozhodnou dobu od listopadu 2018 do ledna 2019 a lze souhlasit s údajem ve formuláři„ hodnocení klienta“, že v době pro poskytování úvěru měl žalovaný příjem zhruba ve výši [částka] měsíčně, přestože žalobce přehlédl, že žalovaný měl uzavřenou pracovní smlouvu na dobu určitou do [datum] a nikoliv na dobu neurčitou, jak je ve formuláři vyplněno. Pokud měl ale žalovaný splácet řádně, pravidelně a bez větších problémů splátky po [částka] až do [datum], tedy i 3,5 let po skončení pracovní smlouvy, měl se žalobce s běžnou péčí hospodáře i s „ odbornou péčí“ zabývat prostou otázkou, z jakých předpokládaných finančních prostředků bude tyto dohodnuté splátky žalovaný hradit. Z nepochopitelných důvodů takto žalobce nepostupoval a vůbec se nezajímal, z čeho vlastně bude žalovaný poskytnutý úvěr v blízké době splácet. Z rubriky výdaje žalovaného je rovněž zřejmé, že žalovaný měl mít pravidelné výdaje na vlastní živobytí, to je na jídlo, ošacení, hygienu, léky a dále na vlastní bydlení, to je na nájem, vodu, plyn, energie, na dojíždění do zaměstnání, na placení odpadků, na koníčky, internet, mobil, televizi apod. v celkové výši [částka] měsíčně. Takto nízkonákladový spotřebitel je ideálním objektem pro úvěrové firmy. Zůstalo pouze otázkou, proč si žalovaný bral úvěr, když si za každý měsíc mohl naspořit částku [částka] (z volných zdrojů) a zda jsou údaje o jeho výdajích pravdivé či nikoliv. [příjmení] [částka] je životním minimem. Z formuláře„ hodnocení klienta“ ani z dalších provedených důkazů ale nelze zjistit, z jakých konkrétních podkladů žalobce ověřoval pravdivost údajů žalovaného o jeho nákladech na vlastní bydlení v [obec] včetně inkasa ve výši pouhých [částka] i o nákladech na dopravu MHD, internet, mobil, poplatky za odpad, hygienu, léky ve výši pouhých [částka]. Nepodložené údaje jsou neověřitelné a navíc zjevně a účelově podhodnocené a neodpovídají reálné skutečnosti. Neúplným a nepodloženým údajům v úvěrové smlouvě ani v ostatních formulářích žalobce nelze věřit. Z žalobcem předložených listin je evidentní, že mu vůbec nešlo o řádné prošetření ani o ověření úvěruschopnosti žalovaného a že ho tato zákonem mu uložená povinnost ve skutečnosti vůbec nezajímala. V souladu se svojí firemní politikou, která je soudu známá z projednávání všech úvěrových sporů žalobce, byl totiž žalobce rozhodnut poskytnout žalovanému požadované finanční prostředky, a to bez ohledu na jeho skutečné možnosti je žalobci vrátit.

43. Soud uzavírá, že žalobce v řízení ničím neprokázal, že při uzavírání úvěrové smlouvy dne [datum] posuzoval schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr s řádnou, natož s odbornou péčí. Navíc ze zjištěných časových údajů je evidentní, že samotný žalobce ani nečekal na řádné uzavření úvěrové jím stanoveným postupem, neboť již dne [datum] požadovanou částku žalovanému převedl, aniž vyčkal na své vlastní oznámení o schválení úvěru žalovanému ze dne [datum] a doručení oznámení žalovanému dne [datum], kdy teprve došlo k uzavření úvěrové smlouvy. Nesplnění této povinnosti má podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (i podle rozsudku NS ČR ze dne 20.3.2019, č.j. 33 Cdo 201/2018) za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle § 588 o.z. Na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.

44. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představují plnění bez platného závazku, které si musí smluvní strany podle § [číslo] odst. 1 a 2 a § 2993 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vzájemně vrátit. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je také výslovně uvedeno, že v případě neplatné smlouvy je spotřebitel povinen vrátit věřiteli pouze poskytnutou jistinu úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

45. Při rozhodování o rozsahu vrácení vzájemného plnění obou účastníků podle citovaných znění o.z. a ZSÚ okresní soud vyšel z obecného principu, že základem pro vrácení plnění je sice obecné ustanovení § 2991 a § 2993 o.z. jako lex generalis, ale že ve věcech spotřebitelských úvěrů týkajích se otázky splnění zákonné povinnosti žalobce zjistit a prošetřit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí se musí postupovat podle speciální právní úpravy vtělené do ustanovení § 87 odst. 1 a 2 ZSÚ (lex specialis). Při aplikaci obou úprav podle o.z. a ZSÚ ve věcech týkajících se spotřebitelských sporů musí se použít také judikatura soudů týkající se ochrany spotřebitele. Jedná se především o zásady, že při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení, a připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější (viz rozhodnutí I. ÚS 2063/17 ze dne [datum]), a že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz. nálezy Ústavního soudu I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III ÚS 4084/12 ze dne [datum]). Současně soud přihlédl i k vývoji judikatury ESLP směřující k čím dál tím větší ochraně spotřebitelů před nekalými praktikami nebankovních subjektů.

46. Rozdíly mezi obecnou a zvláštní úpravou jsou přitom výrazné. Podle obecného ustanovení § [číslo] o.z. lze vzájemné plnění započítat až na základě námitky dlužníka a v případě prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se věřiteli přiznává i zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o.z.

47. Oproti tomu podle ustanovení § 87 ZSÚ a důvodové zprávy k tomuto ustanovení je v případě nesplnění povinnosti věřitele zjistit a prošetřit úvěruschopnosti spotřebitele uložena spotřebiteli povinnost vrátit věřiteli pouze poskytnutou jistinu (nic více), avšak v době odpovídající jeho možnostem, což je obvykle ve splátkách, v jakých je schopen je splácet. Jde o hmotněprávní ustanovení, jehož smyslem je rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase, a pokud spotřebitel takto poskytnutou jistinu řádně splácí, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele (viz důvodová zpráva k § 87 v ASPI). V tomto ustanovení chybí rovněž podmínka, že vzájemné plnění lze započítat pouze na návrh.

48. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s výše uvedenými principy ochrany spotřebitele podle názoru okresního soudu vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o.z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení po dobu, dokud dlužící spotřebitel nevrátí dlužnou jistinu podle svých schopností. Pokud je spotřebitel aktivní a v řízení prokáže, že jeho poměry mu neumožňují zaplatit dlužnou úvěrovou jistinu jednorázově, může soud stanovit plnění ve splátkách. Do úhrady dlužné jistiny podle rozhodnutí soudu se ale spotřebitel nemůže dostat do prodlení, takže mu nelze povinnost k úhradě zákonných úroků z prodlení uložit. Pokud je spotřebitel pasivní (jako ve většině případů, s čímž úvěroví věřitelé počítají), může soud uložit spotřebiteli povinnost vrátit úvěrovou jistinu jednorázově ve stanovené lhůtě. Do uplynutí této soudem stanovené lhůty se spotřebitel nemůže dostat s úhradou dluhu do prodlení, proto mu opětovně nelze zákonný úrok z prodlení uložit. I v takto stanoveném způsobu vrácení jistiny se projevuje sankce pro úvěrového věřitele. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud podle § 87 odst. 2 ZSU na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím soudu změnit.

49. Podle názoru okresního soudu, s přihlédnutím k citovanému přikázání, ustanovení § 87 ZSÚ ani ustanovení § 2993 o.z. ve spotřebitelských sporech ve spojení s uvedenými principy na ochranu spotřebitele ve skutečnosti vůbec nepřipouští, aby se započítávání vzájemného plnění provádělo jen na formální návrh spotřebitele. Mechanickou aplikací ustanovení § 2993 o.z. (tj. prováděním započítávání pouze na návrh spotřebitele) by se věřiteli fakticky přiznávaly i částky, na které by jinak neměl právní nárok. Šlo by o částky, které spotřebitel již zaplatil a které si sám věřitel započítal (jako v tomto případě) právě na sjednané úroky, úroky na navýšení jistiny, úroky z prodlení, poplatky, smluvní pokuty apod., na které nemá zákonný nárok. Tímto formalistickým postupem by se tak věřiteli ve skutečnosti přiznávalo více, než na co by měl podle § [číslo] a § 87 ZSÚ právo, a na jeho straně by pak vznikalo bezdůvodné obohacení na úkor spotřebitele, a takto by docházelo ke vzniku další nespravedlnosti legalizované soudem. Takový postup je v přímém rozporu se smyslem právní úpravy na ochranu spotřebitele. Soud je přesvědčen, že aby bylo možno dodržet smysl úpravy podle § 87 ZSÚ a § 2993 o.z., musí soud provádět započítávání vzájemných plnění z úřední povinnosti, aby k těmto (absurdním) situacím nemohl 50. Soud se dále z úřední povinnosti podle § 588 o.z. rovněž zabýval otázkou, zda ujednání o úroku ve výši 83,87 % v úvěrové smlouvě není zjevně v rozporu s dobrými mravy.

51. Soud dospěl k závěru, že toto ujednání je absolutně neplatné dle ustanovení § 580 a § 588 OZ, neboť ujednaná výše úroku 83,87 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (ke stejnému závěru by pak bylo třeba dospět i ohledně žalobcem požadovaného úroku ve výši 62,48 % ročně). Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže k již neúčinné právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč.zák.), je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozhodnutí NS ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

52. Z databáze [obec] národní banky [příjmení] přitom vyplývá, že v rozhodném období činila průměrná úroková sazba UK 2 a UK 4 pro domácnosti a spotřebu 8,39 %. Ačkoliv tuto statistiku nelze zcela přesně použít ke zjištění obvyklých úroků za srovnatelné úvěry poskytované nebankovními institucemi v bydlišti žalovaného v době uzavření smlouvy, může posloužit jako určité vodítko k posouzení akceptovatelnosti sjednané výše úroku v daném případě. Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 83,87 % ročně pak představuje cca desetinásobek výše průměrné sazby UK 2 a UK 4 dle statistiky [obec] národní banky.

53. Podle rozhodnutí NS ČR ze dne 31.7.2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013 půjčka s úrokem přesahujícím 44 % ročně je plněním, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku o přečinu lichvy. S ohledem na obsah sporné úvěrové smlouvy týkající se výše úrokové sazby 83,87 a na RPSN rovněž ve výši 83,87 % i na řadu smluvních zajišťovacích prostředků ve formě smluvních pokut za jakékoliv porušení úvěrové smlouvy žalovaným, soud uzavřel, že ve vztahu k poskytovanému úvěru [částka] jsou smluvní ujednání ve vztahu mezi účastníky v hrubém nepoměru na úkor žalovaného a je evidentní, že bez těchto nepřiměřeně vysokých úroků i rozsáhlých zajišťovacích prostředků by samotný žalobce úvěrovou smlouvu nikdy neuzavřel, neboť by pro něj neměla tolik očekávaný finanční přínos.

54. Ze všech výše uvedených důvodů je třeba sjednanou výši úroku považovat za zjevně rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o.z. i bez návrhu. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že se u žalobce jedná o běžnou praxi, kterou mu však nelze tolerovat.

55. Co se týče účinku absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků 83,87 % na platnost celé smlouvy, tak z ustanovení § 576 o.z. vyplývá, že je-li neplatné ujednání o tomto úroku od smlouvy oddělitelné, je v tomto rozsahu neplatné (jako oddělitelná část smlouvy) pouze za předpokladu, že by žalobce jako úvěrující tuto spornou úvěrovou smlouvu i přesto uzavřel bez tohoto neplatného ujednání, rozpoznal- li by tuto neplatnost včas. Podle názoru soudu žalobce jako (údajný) profesionál v oboru poskytování financí musel dobře vědět, že sjednaný úvěr je nepřiměřeně vysoký, že díky tomuto vysokému úroku bude mít také vysoký (nepřiměřený) zisk a právě za tímto účelem tuto sazbu úroků vědomě do smlouvy vložil. Je iluzorní předpokládat, že by žalobce uzavřel úvěrovou smlouvu bez této nepřiměřeně vysoké úrokové sazby, neboť by z ní neměl předpokládaný vysoký příjem.

56. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013). Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak opětovně představuje plnění z neplatného závazku, jak již je výše uvedeno, které si musí účastníci navzájem vrátit.

57. Soud tedy uzavřel, že sporná smlouva je také absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 a § 588 o.z. z důvodu nepřiměřeně vysokého smluvního úroku ve výši 83,87 % % (viz rozsudek NS ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek NS ČR ze dne [datum], sp. zn. Odo 236 [číslo], rozhodnutí NS ČR ze dne 8.12.2015 sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

58. Závěrem soud zdůrazňuje, že absolutní neplatnost sporné smlouvy způsobil žalobce tím, že svým hrubě nedbalým přístupem nerespektoval zákonem mu uložené povinnosti. Další důvod pro absolutní neplatnost sporné smlouvy způsobil samotný žalobce svojí hamižností, když úmyslně, za účelem zajištění maximálních zisků, vložil do textu smlouvy ujednání o nepřiměřeně vysoké úrokové sazbě 83,87 % ročně, která je hrubě v rozporu s dobrými mravy. Žalobce proto nesmí podle § 1 odst. 2 o.z. ani podle § 6 odst. 2 o.z. těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal. Soudu je z úřední činnosti známo (např. z rozsudku KS [obec], pobočky v Olomouc č.j. 75 Co 78/2019-84, z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 8 Co 47/2018-50, z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č.j. 75 Co 95/2020-154, z rozsudku NS ČR 33 Cdo 3575/2017, z nálezu Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] atp.), že se jedná o běžné praktiky žalobce, kterými vhání své klienty do úvěrových pastí a do insolvence. Před těmito nekalými praktikami brojí jak Směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008 [číslo] ze dne [datum], tak i judikatura Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR.

59. Zákonodárce byl zjevně nedůsledný, když na ochranu spotřebitele přijal (nyní) zákon o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., v němž ale neupravil podmínky pro ochranu spotřebitele v případě nepřiměřeně vysokých úroků a vyřešení této otázky ponechal na obecné úpravě podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Došlo tak ke vzniku obtížně pochopitelné a zvláštní situace, kdy z důvodu nedbalého postupu věřitele při zjišťování úvěruschopnosti spotřebitele podle ZSÚ, má úvěrového věřitele stíhat sankce v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, spočívající ve vrácení pouze jistiny úvěru bez úroků z prodlení a s automatickým započtením vzájemných plnění, zatímco v případě úmyslného poškozování spotřebitele nepřiměřeně vysokými úroky podle občanského zákoníku má sice věřitele stíhat rovněž absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a násl. o.z., jejímž důsledkem má ale být nárok věřitele na vrácení poskytnutého plnění, avšak s formálně uplatněnou námitkou započtení spotřebitele a s tím, že spotřebitel má navíc věřiteli zaplatit ještě zákonné úroky za prodlení s vrácením plnění. S ohledem na princip vtělený do § 2 odst. 1 o.z., že každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s LZPS a ústavním pořádkem a se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, a se zřetelem k hodnotám chráněným tímto zákonem, a podle principu, že pokud je při výkladu zákona více možností, je třeba použít výklad pro spotřebitele nejvýhodnější, má okresní soud za to, že i v případě absolutní neplatnosti smlouvy pouze pro nepřiměřeně vysoké úroky podle § 1 odst. 2, a násl., § 580 a § 588 a násl. o.z, je třeba důsledky spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy posuzovat shodně podle § 87 ZSÚ, neboť úvěrová smlouva byla přece uzavřena pouze jedna a to především v režimu zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., když o.z. je podkladem pouze pro základní náležitosti smlouvy. I v případě absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pouze pro rozpor s dobrými mravy podle § 1 odst. 2, a násl., § 580 a § 588 a násl. o.z. by měl spotřebitel vrátit věřiteli pouze dosud neuhrazenou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem (tj. bez úroků z prodlení) s automatickým započtením vzájemných plnění bez formální námitky spotřebitele. Tímto výkladem by se odstranila disproporce mezi § 87 ZSÚ a § 2993 o.z.

60. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy ze dne [datum] poskytl žalobce žalovanému částku [částka] a že žalovaný žalobci vrátil částku [částka]. S ohledem na vše uvedené soud podle § [číslo] odst. 1 a 2, § 2993 o.z. a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci zbývající dlužnou částku na jistině ve výši [číslo] (odst. I. výroku rozsudku).

61. Soud ale pochybil, když v rozporu s uvedenými závěry uložil žalovanému zaplatit žalobci i úroky z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, neboť přehlédl, že se žalovaný dosud do prodlení s vrácením úvěrové jistiny nedostal.

62. V celém zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (část jistiny, smluvní úrok, smluvní pokutu, poplatek za administrativní činnost i zákonný úrok z prodlení) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru (odstavec II. výroku rozsudku).

63. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Z větší části procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. Procesní úspěch žalobce činil z punkta zaokrouhlené částky [částka] (jistina s úroky [částka], zákonné úroky z prodlení ke dni rozhodnutí [částka], částka [částka] a úrok 62,48 % ve výši [částka] ke dni rozhodnutí) pouze částku [částka] (38%), zatímco neúspěch částku [částka] (62 %). Po odečtení neúspěchu od úspěchu je v řízení procesně úspěšný naopak žalovaný v rozsahu 24 %. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení řádnému z účastníků.

Poučení