16 C 100/2021-100

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Králem jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalovanému: ; [územní celek], IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa žalované] o zaplacení 235.996,40 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 235.996,40 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 235.996,40 Kč od 1.5.2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 2.100 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 235.996,40 Kč s příslušenstvím, neboť žalobce je podílovým spoluvlastníkem nemovitých věcí, a to pozemků parc. [číslo] ostatní plocha, zeleň, parc. [číslo] ostatní plocha, zeleň, parc. [číslo] ostatní plocha, jiná plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, jiná plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, jiná plocha vše zapsané na [list vlastnictví], pro obec Brno, k.ú. [část obce] u [stát. instituce], [stát. instituce]. Spoluvlastnický podíl žalobce představuje id. 2/3 k celku a žalovaného id. 1/3 k celku. Předmětné pozemky, ačkoliv jsou ve spoluvlastnictví obou účastníků, tak tyto užívá výlučně žalovaný, a to jako plochy určené územním plánem města Brna pro umístění dopravní infrastruktury, konkrétně jak vyplývá z územního rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, [obec] [část obce], odboru výstavby a územního plánování ze dne [datum rozhodnutí] pod č.j. [anonymizováno] [spisová značka], sp.zn. [spisová značka] k vybudování stavby s názvem„ [příjmení] [anonymizováno] [obec], [anonymizováno] [ulice] - [anonymizováno] trolejbusová trať [ulice] + [anonymizováno]“. Ačkoliv žalovaný užívá shora označené pozemky nad rámec svého spoluvlastnického podílu, neposkytuje žalobci za toto užívání žádnou náhradu. Pouze v minulosti na základě dohody o narovnání ze dne 28.6.2019 uhradil žalovaný žalobci na náhradu za obecné užívání jeho spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/3 předmětných pozemků za období od 1.5.2012 do 30.4.2018 cenu ve sjednané výši, přičemž obecné užívání společných nemovitých věcí, žalovaným deklarované v dohodě o narovnání ze dne 28.6.2019, stále trvá. Žalovanému tak vzniká na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, a to ve výši nájemného stanoveného cenovým předpisem Ministerstva financí pro pozemky nesloužící nájemci k podnikání, jehož výše pro rok 2018 stanovena ve výši 75 Kč za m2 a pro roky 2019 a 2021 ve výši 73 za m2. Za období od 1.5.2018 do 30.4.2021 pak žalobci přísluší celkem 235.996,40 Kč.

2. Žalovaný ve svém písemném vyjádření se k žalobě navrhl její zamítnutí, neboť s tvrzením žalobce, že pozemky ve spoluvlastnictví účastníků užívá výlučně žalovaný jako plochy určené územním plánem města Brna pro umístění dopravní infrastruktury, konkrétně jak vyplývá z územního rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, [obec] [část obce], odboru výstavby a územního plánování ze dne [datum rozhodnutí] pod [anonymizováno] [spisová značka], sp.zn. [spisová značka], nesouhlasí. Ze shora citovaného územního rozhodnutí vyplývá, že se jedná o dočasnou související stavbu (stavbu jako kategorii dynamickou dle veřejného práva a nikoliv stavbu jako kategorii statickou ve smyslu soukromého práva), jejímž předmětem je vybudování nové [anonymizováno] trolejbusové trati na ulici [ulice], [ulice] v označeném rozsahu za účelem vyjíždění a zajíždění trolejbusů linek [číslo] do vozovny [obec] v době realizace dalších staveb, které nebudou sloužit k přepravě osob a které nebudou umístěny na sporných pozemcích k.ú. [část obce]. Pozemek parc. [číslo] není stavbou vůbec dotčen, u pozemku parc. [číslo] není z územního rozhodnutí vůbec zřejmé, zdali je s předmětnou stavbou dotčen a zbývající tři pozemky jsou dotčeny toliko přeložkou venkovního vedení včetně stožáru [anonymizováno]. Nad shora uvedené pak žalovaný poukázal na skutečnost, že žalované období bylo žalobcem vymezeno od 1.5.2018 do 30.4.2021, přičemž shora zmiňované rozhodnutí nabylo právní moci až dnem [datum]. Za předpokladu, že žalobce považuje sporné pozemky jako pozemky sloužící široké veřejnosti a tedy splňující předpoklady veřejného prostranství, pak pro danou kategorizaci není bez dalšího rozhodující, zda pozemky jsou označeny v nějakém správní rozhodnutí či správním aktu, přičemž ani sám obsah územně plánovací dokumentace pro vyhodnocení, zdali má ten který konkrétní pozemek charakter veřejného prostranství není dostačují, jak dovodil Ústavní soud ČR ve svém nálezu. Aby bylo možné učinit závěr, že určitý prostor je ex lege veřejným prostranstvím, je dle žalovaného třeba, aby byly splněny veškeré jeho znaky vyvěrající z § ust. § 34 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích a sestávající se a) z demonstrativního vymezení veřejných prostor (všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další obdobné prostory), b) z požadavku na volný přístup každému bez omezení, bez ohledu na vlastnictví a za c) z definice účelu, kterým je obecné užívání prostoru. Ve svém vyjádření poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp.zn. Pl. ÚS 21/02 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, ve smyslu kterých je třeba slova„ a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v § 34 zákona o obcích nutno vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. jiné prostory, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako náměstí, hřiště, silnice, místní komunikace, parky, veřejná zeleň apod. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR však není možné za veřejné prostranství považovat každý pozemek užívaný veřejností s ohledem na nepřítomnost technických překážek, přístupu na něj, když Nejvyšší soud ČR v praxi vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Dle názoru žalovaného sporné pozemky neslouží k uspokojování obecných potřeb a s ohledem na jejich charakter (umístění) nelze předpokládat jejich užívání veřejnosti, a to bez ohledu na míru jejich údržby. Současně poukázal na absenci tvrzení a prokázání případné obrany spoluvlastníka - žalobce s veřejným užíváním„ jeho pozemku“ v duchu usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. IV. ÚS 135/2006 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 22 Cdo 2378/2019. Závěrem k tvrzení žalobce ohledně uzavřené smlouvy o narovnání uvedl, že touto smlouvou žalovaný v žádném případě neuznal nárok žalobce v předcházejícím období a tato smlouva ani neslouží jako základ pro další platby za následující, neboť jak ve smlouvě uvedeno názorová spornost mezi účastníky přetrvává a smlouva byla uzavřena toliko z důvodu ekonomických, spočívající k ukončení mnohočetných sporů mezi účastníky.

3. Žalobce v průběhu řízení k dotazu soudu doplnil skutková tvrzení žaloby ohledně titulu užívání sporných pozemků žalovaným, kdy nárok žalobce vychází z označení "obecného užívání", které bylo užito ve smlouvě o narovnání ze dne 28.6.2019.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Z výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví], pro okre [část obce], obec Brno, k.ú. [část obce] soud zjistil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu id. 2/3 k celku a žalovaný je ideálním spoluvlastníkem v rozsahu 1/3 vzhledem k celku, a to k pozemkům - parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] to vše v k.ú. [část obce] [územní celek] i přes přetrvávající spornost vznesených nároků žalobcem uzavřelo s ohledem na existující soudní judikaturu a v zájmu předejití dlouhým a nákladným soudním sporům s vůlí stran narovnat mezi nimi sporná práva a povinnosti uvedená v článku II. této dohody, smlouvu o narovnání, na základě které uhradil žalovaný žalobci za obecné užívání spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/3 vzhledem k celku za období od 1.5.2012 do 30.4.2018 celkem 261.720 Kč s příslušenstvím, při dalších sjednaných právech a povinnostech jak vyplývá v článku IV. dohody. Dne [datum] vydal Úřad městské části města Brna, [obec] [část obce], odbor výstavby a územního plánování územní rozhodnutí k dočasné související stavbě, dle kterého pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] vše v k.ú. [část obce] jsou dle SO [anonymizováno] dotčený toliko přeložkou venkovního vedení včetně stožáru [anonymizováno]. U pozemku parc. [číslo] z územního rozhodnutí nevyplývá, zda je předmětnou stavbou vůbec dotčen a pozemek parc. [číslo] není předmětnou stavbou dotčen vůbec. Z jednání na místě samém dne 16.6.2022 bylo soudem zjištěno, že předmětné pozemky se nachází mezi oplocením průmyslového areálu ve vlastnictví třetích osob na straně jedná a čtyřproudovou komunikací spojující městské části [obec] [část obce] a [obec] [ulice], [část obce] na straně druhé. Pozemky jsou z drtivé většiny zarostlé náletovou dřevinou tvořící souvislou neprostupnou bariéru. Ze strany od silnice není žádná překážka ve vstupu na pozemky, vyjma hustého porostu. Pozemky jsou situované v neobydlené části ve vzdálenosti několika stovek, ne-li tisíce metrů od nejbližší městské čtvrti ([anonymizováno] či [ulice], [část obce]).

5. Podanou žalobou se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud uznal žalovaného povinným zaplatit bezdůvodné obohacení ve výši 235.996,40 Kč s odůvodněním, že shora citované pozemky vše v k.ú. [část obce], ke kterým je ideálním spoluvlastníkem v rozsahu 2/3 vzhledem k celku, užívá žalovaný nad rámec svého spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/3 vzhledem k celku, a to za období od 1.5.2018 do 30.4.2021. Výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení pak odvozuje od nájemného stanoveného cenovým předpisem Ministerstva financí pro pozemky nesloužící nájemci k podnikání v příslušném roce. Ve své žalobě žalobce dále uvedl, že pozemky ve spoluvlastnictví účastníků jsou užívány žalovaným výlučně jako plochy určené územním plánem města Brna pro umístění dopravní infrastruktury, jak vyplývá z územního rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, [obec] [část obce], odbor výstavby a územního plánování ze dne [datum rozhodnutí] pod č.j. [anonymizováno] [spisová značka], spisové značky [spisová značka], k vybudování stavby s názvem„ [příjmení] [anonymizováno] [obec], [anonymizováno] [ulice] - [anonymizováno] trolejbusová trať [ulice] + [anonymizováno]„. Vzhledem k tomu, že z podané žaloby nebylo zcela zřejmé z jakého titulu se žalobce domáhá svého práva na vydání bezdůvodného obohacení, a to zda z titulu užívání spoluvlastnického podílu na pozemcích co by veřejného prostranství, či co by nad rámec svého spoluvlastnického podílu žalovaného eventuálně z titulu užívání podílu žalobce na pozemcích bez právního důvodu při užívání stavby na pozemku, vyzval soud v průběhu řízení žalobce k doplnění skutkového tvrzení v daném rozsahu. Žalobce při jednání dne 6.10.2022 na výzvu soudu uvedl, že žalobce doplnil svá skutková tvrzení ohledně titulu užívání sporných pozemků žalovaným, kdy uvedl, že žalobce vychází z tzv. obecného užívání, což mimo jiné vyvěrá z dohody o narovnání, kde sám žalovaný uznal, že od roku 2012 do roku 2017, respektive až do 30.4.2018 tento užíval předmětné pozemky. V případě, že žalobce svůj nárok odvíjí od teorie, že sporné pozemky slouží široké veřejnosti a jsou tedy veřejným prostranstvím, není pro kategorizaci určitého pozemku jako veřejného prostranství bez dalšího rozhodující, zda jsou pozemky označeny v nějakém správním rozhodnutí nebo v jiném správním aktu, jak vyložil Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí č. I. ÚS 2129/2019 pod bodem 13, kde uvedl, že„ názory správních orgánů na možnosti konkrétního využití pozemku, potažmo jejich oplocení nejsou při rozhodování o klasifikaci pozemku jakožto veřejného prostranství pro soudy relevantní soudy jsou nejen oprávněny, nýbrž i povinny si o rozhodujících skutečnostech týkajících se charakteru a využití pozemků učinit závěry samostatně, a to v rámci dokazování prováděného během soudního řízení„. Veřejná prostranství spadají mezi tzv. materiální statky, které jsou předmětem veřejného užívání (Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, strana 311, marg. č.37). Je-li pozemek veřejným prostranstvím, může být užíván každým, kdo splňuje stanovené předpoklady, a to na základě tzv. veřejného užívání. Veřejné užívání má veřejnoprávní povahu (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 22.3.2005 pod sp.zn. Pl.ÚS 21/2002) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2001 pod sp.zn. 22 Cdo 1817/1999. Judikatura Nejvyššího soudu ČR proto dovodila, že veřejné užívání není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.5.2000 sp.zn. 22 Cdo 178/1999).

6. Ze stejných východisek pak vychází i aktuální komentářová literatura k ust. § 490 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) - veřejnému statku - kde se zdůrazňuje obecná povaha pojmu veřejného statku s aplikovatelností jak v právu soukromém, tak i veřejném s tím, že § 490 má obdobu např. v § 34 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích (obecní zřízení), jenž upravuje problematiku veřejných prostranství. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků, v daném případě dle ust. § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného prostranství není přitom, jak již shora uvedeno, bez dalšího rozhodující, zda byl prostor jako veřejné prostranství označen ve správních aktu. Stejně tak není podstatné, zdali určitý pozemek je ve vlastnictví obce co by veřejnoprávní korporace či soukromé osoby. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je třeba naplnit veškeré jeho znaky. Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická překážka, zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z nichž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typu prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejného prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 28 Cdo 1498/2014). K otázce veřejného prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty„ a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v ust. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj.„ jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň (nález Ústavního soudu pod sp.zn. Pl. ÚS 21/2002).

7. V souladu se shora uvedeným, jakož i s ohledem na judikaturu dovolacích soudů ovšem nelze za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek bránící vstupu na něj. Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi vyžaduje k naplnění pojmových znaků (shora uvedených) veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů, obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejnosti užíván toliko živelně, jejichž obec nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachovaná plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží klasifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. a jeho případné užívání určitou množinou veřejností nevzniká bezdůvodné obohacení na straně obce (rozsudek Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 28 Cdo 3847/2018 či sp.zn. 28 Cdo 4208/2016). V případě pozemků v obci, které jsou sice je přístupné každému, neboť jeho vlastník neusiluje o zamezení vstupu třetích osob na něj, avšak neslouží k uspokojování obecných potřeb a jehož vlastníku je ponechána na úvaze volba způsobu jeho využití, aniž by bylo trváno na užívání pozemku jako veřejného prostranství, lze jen stěží dovozovat, že obec na úkor vlastníka realizuje užívací oprávnění k danému pozemku formou jeho účelového určení jako veřejného prostranství. V tomto směru je možno říci, že ztotožnění veřejného prostranství s pozemkem v obci, jehož přístupnost veřejnosti je dána pouze tím, že jeho vlastník nebrání procházejícím ve vstupu na pozemek, by odporovalo zmiňovanému ustanovení vyjadřujícímu význam určenosti pozemků pro potřeby občanů, obce i logice věci, jež si žádá, aby přístupný každému bez omezení byl pozemek, u nějž je to významné z hlediska zajištění života v obci, a nikoliv, aby jakýkoliv volně přístupný pozemek byl pokládán za důležitý pro život v obci a jako takový bez dalšího zařazen do kategorie veřejného prostranství (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 1498/2014).

8. S ohledem na podanou žalobu tak soud v průběhu řízení zkoumal, zdali v případě předmětných pozemků se jedná o veřejné prostranství či nikoliv a dospěl k závěru, že sporné pozemky nenaplňují znaky veřejného prostranství, a to z následujících důvodů: Pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] sice jsou pozemky, které jsou volně přístupné (s absencí faktické překážky bránící obecnému užívání - zeď, plot, zátaras, cedule apod.), jak vyplývá z prvého znaku veřejného prostranství, nicméně, aby soud mohl konstatovat, že byly naplněny znaky veřejného prostranství, je třeba, aby byl splněn druhý kumulativní znak, a to znak spočívající v existenci určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Tento znak dle soudu však naplněn v žádném případě nebyl, neboť se jedná o pozemky hustě zarostlé náletovou dřevinou, zásadně zabraňující možnost vstupu na tyto pozemky, nacházející se v úzkém pruhu mezi oplocením průmyslového areálu ve vlastnictví třetích osob a čtyřproudovou komunikací spojující Městské části [obec] [část obce] na straně jedné a [obec] [ulice] a [obec] [část obce] na straně druhé v neobydlené oblasti. Nejbližší obydlí se nachází několik stovek ne-li tisíce metrů. Dle názoru soudu tyto pozemky neslouží k uspokojování obecných potřeb a nelze ani předpokládat jejich užívání veřejnosti, a to i bez ohledu na míru případné její údržby, když v průběhu řízení nebylo ani tvrzeno ani prokázáno, že by občané města Brna projevili zájem o jejich užívání. Na těchto pozemcích se tak nenachází nic, co by sloužilo k trávení volného času či sportovnímu vyžití. K tomuto závěru soud dospěl poté, co vyšel z individuálních skutkových okolností případu v duchu usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 2394/2013, když samotná skutečnost, že na předmětné pozemky může kdokoliv bez omezení vstoupit, při absenci zamezení vstupu veřejnosti na pozemky jejich oplocením či upozorněním, že jde o soukromý pozemek, totiž ve světle výše zmíněné judikatury z těchto pozemků bez dalšího veřejné prostranství nečinní. Na tomto závěru ničeho nemění ani tvrzení žalobce ohledně příčin vzniku hustého, vysokého, neudržovaného náletového porostu bránícímu ve volném přístupu každému na sporné pozemky, neboť stejně tak, jak žalovaný, je i žalobce spoluvlastníkem dokonce dvoutřetinovým sporných pozemků a tomuto dosud nic nebránilo k tomu, aby existující porost odstranil či se domáhal jeho odstranění právní cestou. K ničemu takovému však nedošlo a soudu ani není známo, že by nějaké jednání či řízení ve věci odstranění porostu na návrhu žalobce probíhalo. Rovněž k tvrzení žalobce ohledně v minulosti uzavřené dohody o narovnání pro rok 2012 až 2017, kdy žalovaný v této dohodě uznal své užívání předmětných pozemků, nemá na právní hodnocení tohoto sporu žádný význam, neboť samotná dohoda nikdy nebude způsobilá učinit ze sporných pozemků veřejné prostranství v duchu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., přičemž výklad dohody žalobcem v části uznání nároku žalovaným je zcela nepřesný. V článku II. bod 3 žalovaný zcela jasně a srozumitelně vyjádřil přetrvávající spornost nároku žalobce a k uzavření dohody žalovaný přistoupil v zájmu předejití dlouhých a nákladných soudních sporů, které do té doby mezi účastníky přetrvávaly. Soud tak uzavírá, že shora citovaná dohoda nečinní ze sporných pozemků veřejné prostranství a touto dohodou žalovaný nikdy neuznal nárok žalobce, který byl v minulosti sporný mezi účastníky a za další časové období je předmětem tohoto sporu.

9. Jen pro doplnění soud dále uvádí, že ani s dalším tvrzením žalobce týkající se výlučného užívání sporných pozemků žalovaným jako plochy určené územním plánem města Brna pro umístění dopravní infrastruktury, jak vyplývá z územního rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, [obec] [část obce], odboru výstavby a územního plánování ze dne [datum] soud nesouhlasil, neboť z tohoto územního rozhodnutí vyplývá, že se jedná o dočasnou související stavbu, jejímž předmětem je vybudování nové [anonymizováno] trolejbusové trati na ulici [ulice] za účelem vyjíždění a zajíždění trolejbusu linek [číslo] do vozovny [obec] v době realizace dalších staveb " [příjmení] [anonymizováno] [obec], [anonymizováno] [ulice] a [příjmení] [anonymizováno] [obec] [anonymizováno] [ulice], která nebude sloužit k přepravě osob a která není umístěna na sporných pozemcích v [katastrální uzemí]. Skutečnost, že jsou pozemky takto dočasně určeny, ještě bez dalšího neznamená, že byly určeny k uspokojování potřeb široké veřejnosti, zejména občanů města Brna. Samotné rozhodnutí bylo vydáno dne [datum] s právní moci dne [datum], z čehož vyplývá, že i kdyby snad žalobce požadoval bezdůvodné obohacení z tohoto důvodu, tak minimálně za období od 1.5.2018 do [datum] pozemky žádným rozhodnutím, žádnou stavbou dotčeny nebyly a je tak nárok žalobce za toto období soudem shledán jako zcela nedůvodný. V rámci hodnocení provedeného dokazování však soud nemohl pominout ani tu skutečnost, že pozemek parc. [číslo] není předmětnou stavbou vůbec dotčen, u pozemku parc. [číslo] není vůbec zřejmé, zdali tento pozemek je předmětnou stavbou dotčen, když pozemek parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] je dotčen toliko přeložkou venkovního vedení včetně stožáru [anonymizováno], jak vyplývá ze strany 7 SO [anonymizováno] územního rozhodnutí. Lze tak uzavřít, že i z případně tohoto důvodu, který však nebyl žalovaným v průběhu řízení učiněn předmětem, nelze nárok žalobce shledat po právu.

10. K otázce obecného užívání uvádí soud následující: V nálezu Ústavního soudu ČR pod sp.zn. Pl.ÚS 21/02 se uvádí:„ S ohledem na jistou archaičnost institutu obecného užívání lze konstatovat, že vznikalo zpravidla obyčejovým způsobem, tj. dlouhodobým užíváním určitého materiálního statku“. V tomto směru se lze do jisté míry spolehnout, pokud jde o veřejná prostranství, na historickou paměť obyvatel obcí, kteří mají zpravidla zafixováno užívání těchto statků "od nepaměti", což se týká i eventuálních soukromých vlastníků těchto statků, kteří svým postojem dávali najevo souhlas s tímto obecním užíváním, tedy, že daný prostor, jimi vlastněný, za veřejné prostranství sami považují. Právo vlastníka bránit se omezenému užívání jeho majetku soukromoprávní cestou (žalobou u obecního soudu), není nijak omezeno. Možnost vlastníka bránit se formou„ actione negatoria“, připouštěla i předválečná právní teorie. Ve světle toho lze konstatovat, že vlastníci mají možnost se bránit před svévolným rozhodováním obce o veřejném prostranství, když tento vyjádřený závěr byl zopakován i v nálezu Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 50/03, ve kterém soud dovodil, že specifikace - ze strany obce ve vyhlášce - míst užívaných jako veřejné prostranství, je zejména nutná z důvodu právní jistoty vlastníků pozemků považovaných za veřejné prostranství, neboť přestože je z hlediska zákonné definice veřejného prostranství dle § 34 zákona o obcích nepodstatné vlastnictví takového pozemku, tak„ je nepochybné, že právě vlastníci takového pozemku mají možnost bránit se (soukromoprávní cestou) zvláštnímu užívání jejich pozemků“. V usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. IV. ÚS 135/06 soud poukázal na shora citovaný nález, ve kterém je uvedeno, že právo vlastníka bránit se obecnému užívání jeho majetku soukromoprávní cestou není nijak omezeno a že vlastníkům je zachována možnost bránit se před svévolným rozhodováním obce o veřejném prostranství prostřednictvím tzv. negatorní žaloby. Ze shora uvedeného pak lze dovodit další kumulativní nezbytnou podmínku ke vzniku veřejného prostranství, a to souhlas vlastníka s veřejným užíváním jeho pozemku, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 22 Cdo 2378/2000. V projednávané věci bylo soudem zjištěno, že žalobce byl ve světle shora uvedeného zcela nečinný a žádným způsobem se tento nesnažil zabránit v užívání sporných pozemků třetími osobami. Žalobci tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a následující o.z. vůči žalovanému ani z tohoto důvodu nevznikl. Ve světle shora uvedeného tak soud shledal žalobu jako nedůvodnou s následným jejím zamítnutím, aniž by zkoumal samotnou výši bezdůvodného obohacení, a to s odkazem na absenci existence nároku na jeho vydání.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy plně úspěšný žalovaný má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení spočívající v 7 úkonech (sepis vyjádření k žalobě, sepis závěrečného návrhu a účast při jednání dne 24.2.2022, 3.5.2022, 16.6.2022, 6.10 a 24.1.2023) po 300 Kč, tedy celkem 2.100 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. K úkonu ze dne 23.5.2022 soud nepřihlédl, neboť tento nepovažuje za účelně vynaložený.

Poučení