16 C 115/2020-77

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Rendy a soudců Mgr. Pavla Telce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení částky [částka] a smluvní pokuty ve výši [částka], k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 11. 11. 2020, č. j. 16 C 115/2020-34, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], a) se co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a b) ve zbytku se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] (výrok I.), a zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení další částky ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky ve výši [částka] a úroku ve výši 95,92 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud uzavřel, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému žalobkyní poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši [částka], k jehož vyplacení došlo dne [datum] a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 151,63 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši celkem [částka], splatných vždy k 24. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2018 dle splátkového kalendáře. Okresní soud dospěl k závěru, že sporná smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), když v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně splnila uloženou zákonnou povinnost řádně s odbornou péčí zjišťovat a posuzovat schopnost žalovaného poskytnutý úvěr vrátit. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně sice v žalobě tvrdila, že posuzovala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně a včas vrátit s náležitou odbornou péčí, poukazovala na předložené důkazy, a to na formulář hodnocení klienta, ověření v registru [příjmení], NRKI a na potvrzení o příjmu žalovaného tak, jak je uvedeno ve formuláři„ Hodnocení klienta“. Podle okresního soudu jsou však údaje o skutečných výdajích žalovaného žalobkyní předložených a k důkazu provedených v listinách rozporné a ničím nepodložené. Žalobkyně podle okresního soudu sice prováděla šetření úvěruschopnosti žalovaného, ale ignorovala zjištěné skutečnosti i vlastní posouzení vyplývající z rejstříku [příjmení] a z formuláře Hodnocení klienta. Žalobkyně také nerespektovala své vlastní vyhodnocení navržené úvěrové smlouvy v registru NRKI. Přestože žalobkyně z označených podkladů zjistila, že žalovaný je zaměstnán, bydlí a pracuje a že měl od 1. 5. do [datum] průměrnou mzdu [částka], která byla v červenci snížena na [částka], nerespektovala výsledek prověření v registru [příjmení], z něhož vyplývá, že žalovaný měl ke dni [datum] také z dalších závazků 4 splátky po splatnosti ve výši [částka]. Podle okresního soudu lze také úspěšně pochybovat o tom, že částka [částka] je určena na bydlení žalovaného, včetně inkasa, neboť tento údaj není nijak konkretizován, natož doložen. Podle okresního soudu také částka [částka] uvedená jako ostatní výdaje nemůže být přiměřená na dopravu, nemluvě o nákladech na telefon, internet, záliby a zájmy žalovaného. Dále se okresní soud zabýval otázkou, zda ujednání o úroku ve výši 151,63 % v úvěrové smlouvě není zjevně v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že toto ujednání je absolutně neplatné dle ustanovení § 580 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroků 151,63 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání, přičemž ke stejnému závěru by pak bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní požadovaného úroku ve výši 95,92 % ročně. V tomto směru odkázal okresní soud na judikaturu Nejvyššího soudu, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015. Ve smlouvě sjednanou úrokovou sazbu porovnal okresní soud s databází [obec] národní banky [příjmení], ze které dle okresního soudu vyplývá, že úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami rezidentům ČR na spotřebu se splatností nad 1 rok do pěti let včetně se v rozhodném období pohybovala ve výši 8,37 % ročně. Dále okresní soud uzavřel že, co se týče účinků absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak s ohledem na ust. § 576 o. z., vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr a jedná se o běžnou praxi žalobkyně nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroku uzavřít smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly tak dle okresního soudu představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnění z neplatného závazku, přičemž takové plnění bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § [číslo] odst. 2 a § 2993 o. z., které jsou si smluvní strany povinni vzájemně vydat, přičemž žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku ve výši [částka], žalovaný zaplatil žalobkyni částku [částka] a je tedy povinen při započtení vzájemných plnění vrátit žalobkyni zbývající dlužnou částku na jistině ve výši [částka]. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu zamítl jako neoprávněnou, a to včetně zákonných úroků z prodlení žalobkyní požadovaných, neboť podle okresního soudu se žalovaný do lhůty stanovené soudem ve výroku rozsudku s úhradou dluhu do prodlení dosud nedostal.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, částky ve výši [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka] a proti výroku III. podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V průběhu odvolacího řízení pak žalobkyně upravila svůj odvolací návrh tak, že se domáhá po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, nikoliv částky [částka] s příslušenstvím, tak jak v důsledku písařské chyby nesprávně uvedla v odvolání. V odvolání žalobkyně uvedla, že okresní soud dospěl k nesprávnému závěru, když uzavřel, že ze strany žalobkyně nebyla řádně prověřována úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně vycházela při uzavření smlouvy z příjmu žalovaného [částka] měsíčně, jak je uvedeno ve formuláři„ Hodnocení klienta“ a dospěla k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši [částka] měsíčně, přičemž sjednaná výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy činila [částka]. Žalobkyně rovněž pečlivě zkoumala výdaje, přičemž je to právě klient - žalovaný, kdo je povinen jednotlivé výdaje uvést. Žalobkyně ověřila, že žalovaný je majitelem účtu, na který má být úvěr vyplacen, dále si vyžádala doklad k ověření jeho příjmů a prověřovala registry dlužníků a insolvenční rejstřík, přičemž na základě všech těchto informací byl následně proveden interní scoring žalovaného. Klient uvedl ve formuláři„ Hodnocení klienta“ výdaje na bydlení ve výši [částka], přičemž k těmto výdajům žalobkyně zadává zákonné životní minimum, které je jí objektivně známo, pokud žalovaný neuvede částku vyšší, to je v tomto případě [částka] a žalobkyně zohlednila též další výdaje žalovaného ve výši [částka]. Pokud jde o odkaz soudu prvého stupně na směrnici Evropského parlamentu a rady 2008 [příjmení] ze dne [datum], má žalobkyně za to, že tato směrnice EU není přímo aplikovatelná, nejedná se totiž o nařízení EU. Zákon o spotřebitelském úvěru podle odvolatelky nedává možnost soudu, i kdyby úvěruschopnost nebyla řádně posouzena (což žalobkyně nepřipouští) výslovně zákonem stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní. Pokud soud vykládá toto ustanovení tak, že se jedná o neplatnost absolutní, jde o výklad contra legem, protože toto ustanovení žádnou absolutní neplatnost nezakládá. Dle názoru žalobkyně je smlouva platná a jí v odvolání požadovaný úrok 20 % ročně by měl být s ohledem na svoji nízkou výši (a to i v kontextu výše obvyklých úroků zejména v nebankovní sféře) přiznán. Odvolatelka má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl tedy důvod ho ani z části nepřiznat a odkázala přitom na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018. Dále argumentovala aplikací ust. § 1813 o. z. a § 1793 o. z. a poukázala na to, že databáze [příjmení], z níž okresní soud vycházel je sestavována pro měnové účely a nerozlišuje mezi úvěry dle její výše, když úroková sazba je váženým průměrem všech úvěrů. Podle odvolatelky tedy databázi [příjmení] nelze ke stanovení obvyklé úrokové míry spotřebitelských úvěrů použít. Rovněž tak má odvolatelka za to, že její nárok je důvodný, jak co do požadovaného úroku, tak co do považovaných smluvních pokut a neakceptuje závěr okresního soudu, že by smlouva o úvěru byla neplatná jako celek. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu v [obec] sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 ze dne 10. 12. 2008, v němž Nejvyšší soud jednoznačně určil, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude pořád považována za platnou. V neposlední řadě poukázala odvolatelka na ust. § 3002 o. z., dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobkyni náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků.

4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tedy v napadených částech výroku II. a výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka] a zákonného úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku ve výši 95,92 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka]. Žalované částky požaduje žalobkyně z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 151,63 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši [částka], splatných vždy k 24. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2018 dle splátkového kalendáře. Žalobkyně uvedla, že žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek, přičemž do data zesplatnění celého úvěru zaplatil 8 splátek po [částka], tedy celkem částku [částka], když [datum] byla zaplacena ještě částka [částka]. V důsledku prodlení žalovaného došlo k datu [datum] v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru a žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení částky odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši [částka], smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši [částka] s příslušenstvím, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši [částka] s příslušenstvím, smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení, přičemž žalobkyně tuto smluvní pokutu požaduje pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy ve výši [částka]. Dále se žalobkyně domáhá úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši [částka] ode dne [datum] do zaplacení, přičemž touto žalobou požaduje úrok v nominální roční úrokové sazbě 95,92 %. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání okresního soudu se nedostavil a okresní soud po provedeném dokazování vyhlásil dne [datum] napadený rozsudek.

7. Krajský soud předně považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých v řízení provedených důkazů a pro stručnost na tato skutková zjištění odkazuje.

8. Krajský soud částečně zopakoval dokazování a nad rámec zjištění okresního soudu zjistil následující.

9. Z listiny Hodnocení klienta ze dne [datum] krajský soud zjistil, že se váže ke smlouvě o úvěru [číslo] v celkové výši [částka], počet měsíčních splátek 48, výše jednotlivé splátky [částka], zapůjční úroková sazba 151,63 %, celková částka, kterou má klient zaplatit [částka], přičemž se jedná o nový úvěr. V prohlášení je uveden pravidelný čistý měsíční příjem klienta [částka], jakožto příjem ze zaměstnání, celkem příjmy [částka], jako výdaje je uvedeno životní minimum [částka], bydlení (nájemné, inkaso) [částka], ostatní výdaje [částka], celkem výdaje [částka], rezerva [částka], volné zdroje (příjmy – výdaje) [částka]. Žalovaný v prohlášení uvedl, že je rozvedený a bydlí v družstevním bytě.

10. Dále provedl krajský soud k důkazu listiny vyžádané v rámci odvolacího řízení krajským soudem, když tyto důkazy jsou přípustné dle ust. § 205a o. s. ř., neboť okresní soud se otázkou platného sjednání úroků zabýval nedostatečně, respektive pro své závěry neměl dostatečné podklady a v tomto ohledu ani žalobkyni u jednání ani nijak nepoučil.

11. Ohledně spotřebitelského úvěru ve výši [částka], na dobu 48 měsíců sjednaného v místě poskytnutí úvěru žalobkyní, krajský soud zjistil:

12. Ze sdělení [právnická osoba], že banka poskytovala uvedený typ úvěru s úrokovou sazbou 9,74 % ročně. 13. [právnická osoba], že banka poskytovala uvedený typ úvěru za úvěrovou sazbu 14,9 % ročně.

14. Ze sdělení [právnická osoba], že banka poskytovala uvedený typ úvěru za úrokovou sazbu 10,9 % ročně a ve výši 6,7 % ročně v případě, že si klient k bance převedl platební styk.

15. Ze sdělení [příjmení] [příjmení], že tato banka sdělila, že uvedeným parametrům odpovídá úroková sazba ve výši 13,8 %.

16. S ohledem na zopakované a nově provedené dokazování ve spojení se správnými skutkovými zjištěními okresního soudu z provedených důkazů krajský soud uzavírá, že mezi žalobkyní a žalovaným probíhala jednání o uzavření smlouvy o úvěru na částku [částka], přičemž před uzavřením smlouvy byly žalovanému předsmluvním formulářem sděleny základní informace o poskytnutém úvěru, jeho poskytovateli a zprostředkovateli, včetně uvedení, že úroková sazba úvěru činí 151,63 % ročně s tím, že úroky budou počítány jako efektivní úroková sazba. V rámci předsmluvních jednání bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jehož výsledky byly zachyceny v hodnocení klienta, přičemž žalobkyně provedla ohledně žalovaného též šetření v systému NRKI a v systému [příjmení]. Z registru [příjmení] přitom vyplývá, že je u žalovaného evidována dlužná částka po splatnosti ve výši [částka], počet dlužných splátek 4, datum vzniku příznaků [datum] za produkt telekomunikační poplatky služba elektronických komunikací. Z výpisu z registru NRKI pak vyplývá, že žalovaný měl po vyhodnocení kód příznaků 16, což představuje hodnocení smlouvy jako špatné - negativní příznak. Před uzavřením smlouvy podepsal žalovaný rovněž prohlášení klientů, které bylo vytištěno na předpřipraveném formuláři, kde prohlásil, že souhlasí se sjednanou úrokovou sazbou, že nemá žádné dluhy vůči třetím osobám a státu. Následně byla dne [datum] mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena písemná smlouva o úvěru [číslo] tak, že žalovaný podepsal návrh na uzavření smlouvy dne [datum] a na základě uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka], které se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni v pravidelných 48 měsíčních splátkách ve výši celkem [částka], splatných vždy k 24. dni kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2018 dle splátkového kalendáře, a to spolu s úrokem ve výši 151,63 % ročně, který byl sjednán jako efektivní sazba pevná po celou dobu splácení úvěru. Žalovaný zaplatil před zesplatněním úvěru 8 splátek po [částka] a jednu splátku ve výši [částka], tedy celkem [částka]. V místě poskytnutí úvěru se pohybovala úroková sazba stejného úvěru ve výši od 6,7 % ročně do 14,9 % ročně.

17. V prvé řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po [datum].

18. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena písemná smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 2395 a násl. o. z. ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši [částka].

19. Pokud jde o právní závěry okresního soudu i přesto, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ust. § 159a odst. 3 o. s. ř. vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároku z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá zamítnut, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku je tedy krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

20. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně nepřezkoumala úvěruschopnost žalovaného a že smlouva o úvěru je z tohoto důvodu neplatná.

21. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke kterému je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a článek 10 odstavec 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 [číslo] ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] (rozsudek dostupný na [webová adresa]). Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na [webová adresa]). Ke stejným závěrům pak dospěl i Soudní dvůr Evropské Unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (rozhodnutí dostupné z [webová adresa]), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

22. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury je tedy pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje uvedení částky životního minima (byť by bylo jistě více realitě se přibližující, pokud by věřitel vycházel z údajů o průměrných výdajích zpracovávaných Českým statistickým úřadem), případně krajský soud v případě bydlení u příbuzných či ve vlastním domě či bytě akceptoval nedoložení jednotlivých nákladů (placení jednotlivých médií či příspěvků na společnou domácnost), pokud klientem uvedená částka zjevně nebyla nereálná.

23. Z uvedeného se podává, že poskytovatel úvěru se nemůže své povinnosti řádně prozkoumat úvěruschopnost spotřebitele zbavit tím, že bude odkazovat na nepravdivost údajů sdělených mu spotřebitelem. Je totiž třeba zásadně odlišovat povinnosti poskytovatele úvěru při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a případnou odpovědnost spotřebitele za nepravdivé údaje. Je to právě povinnost poskytovatele úvěru vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Ostatně uvedená povinnost vyplývá též z § 75, § 84 odst. 1 a § 84 odst. 2 ZSÚ. Je tedy povinností poskytovatele úvěru si od spotřebitele obstarat doklady o jeho tvrzených poměrech a v případě, že tak spotřebitel neučiní, nemůže mu být úvěr poskytnut (§ 84 odst. 3 ZSÚ). Povinností poskytovatele úvěru však není zkoumat věrohodnost předložených dokladů a jejich pravdivost, vyplynou-li však zjevné či důvodné pochybnosti o pravdivosti či správnosti předložených dokladů, má povinnost vyzvat spotřebitele k vysvětlení či doplnění informací (§ 84 odst. 2 ZSÚ). Tak poskytovatel úvěru není povinen zkoumat např. to, zda mu předložená pracovní smlouva byla skutečně uzavřena mezi spotřebitelem a jeho zaměstnavatelem a zda jsou v ní údaje pravdivé apod., pokud nevyvstanou v procesu posuzování úvěruschopnosti důvodné pochybnosti o spotřebitelem uvedené informaci doložené doklady (např. porovnáním výpisu z účtu s pracovní smlouvou apod.). Neobstojí námitka věřitelů, že nejsou schopni takové doklady zajistit, když na jejich předložení musí trvat (§ 84 odst. 1 ZSÚ) a pokud jim je spotřebitel nepředloží, pak nemohou úvěr poskytnout, neboť jim spotřebitel neposkytl informace pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti (§ 84 odst. 3 ZSÚ). Zcela běžně je schopen spotřebitel jistě předložit doklady o svých příjmech (pracovní smlouva, rozhodnutí o dávkách apod., výpis z účtu), doklady o svých pravidelných výdajích (vyúčtování telekomunikačních služeb, SIPO, výpis z účtu, ze kterého jsou strhávány ceny za služby, nájemní smlouva, prohlášení rodičů či třetích osob, bydlí-li spotřebitel u nich apod.). Současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu dle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy /rodinný dům, byt/ posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru). Uvedené povinnosti pak nepředstavují neúměrnou zátěž poskytovatele úvěru, neboť ten má povinnost předem sdělit spotřebiteli dle § 84 odst. 1 ZSÚ, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti. Uvedené povinnosti se pak týkají nejen poskytovatele úvěru, ale i zprostředkovatele úvěru. Jen splnění výše uvedených povinností pak zaručuje, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bylo postupováno s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ). Krajský soud si je vědom toho, že existují výdaje, které nemůže poskytovatel úvěru bez pravdivé informace ze strany spotřebitele ověřit, jako např. v případě, kdy spotřebitel tvrdí, že nemá žádné výdaje s jinými úvěry či půjčkami u subjektů odlišných od poskytovatele úvěru a nemá ani záznamy v rejstřících [příjmení] či NRKI, avšak v takovém případě nelze po poskytovateli požadovat, aby podrobně pátral (ostatně to není ani jeho povinnost) o takových závazcích spotřebitele a případné nepravdivé poskytnutí takové informace spotřebitelem nemůže jít k tíži poskytovatele úvěru. Je však věcí konkrétního posouzení, zda se o takovou informaci jedná či nikoliv. Výše uvedené závěry pak představují obecné předpoklady pro řádné posouzení úvěruschopnosti dle ZSÚ, nicméně závěr, zda poskytovatel úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele posoudil či nikoliv, je třeba vždy učinit podle konkrétních okolností projednávané věci. Ne vždy totiž absence doložení některé ze spotřebitelem tvrzené informace musí nutně vést k závěru, že poskytovatel úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele neposoudil.

24. V posuzované věci se podává, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, na základě informací získaných od žalovaného, přičemž žalovaný doložil doklady o svém zaměstnání, příjmu ze zaměstnání, dále učinila náhled do databází dlužníků a zřejmě vyšla z vlastních zjištění ohledně jiných závazků žalovaného vůči žalobkyni. Žádné jiné doklady od žalovaného k dispozici neměla, když z hodnocení klienta se nepodává, že by nějaké další listiny byly žalovaným předloženy, tak jako tyto jiné listiny v řízení žalobkyně ani soudu nepředložila. Jak vyplývá z registru NRKI byla uzavíraná úvěrová smlouva hodnocena jako špatná (negativní příznak). Již tento závěr avizoval na možné budoucí problémy se splácením závazku ze smlouvy o úvěru a nutnost podrobnějšího zkoumání a hodnocení poměrů žalovaného. Žalovaný dále měl dřívější zápis v registru [příjmení], což opět značilo možné problémy se splácením poskytnutého úvěru za sjednaných podmínek. Žalobkyně při posouzení vyšla z žalovaným doložených příjmů a pokud se týká jeho výdajů zahrnula do nich paušálně částku [částka] (představující životní minimum pro jednu osobu), což samo o sobě nutně nemusí být postupem proti § 86 odst. 1 ZSÚ, avšak tento údaj není zcela vypovídající o skutečných poměrech žalovaného. Do výdajů žalobkyně započítala výdaj na bydlení [částka] bez jakéhokoliv doložení objektivním dokladem za situace, kdy žalovaný deklaroval družstevní formu bydlení, kde objektivně existuje doklad o rozpisu placených služeb členem bytového družstva. Pokud se pak týká rezervy není vůbec zřejmé, proč žalobkyně počítala právě částkou [částka]. Z uvedeného se tak podává, že žalobkyně neměla žádné podklady od žalovaného týkající se jeho skutečných výdajů na bydlení, formě bydlení tak, jako o jeho reálných výdajích, když tyto doklady by dle krajského soudu v tomto konkrétním případě nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť jednak smlouva byla hodnocena jako špatná a jednak žalovaný již dříve měl záznam v rejstříku [příjmení]. Žalobkyně tak v posuzované věci měla od žalovaného požadovat další doklady o jeho reálných poměrech a neměla se spolehnout jen na údaje žalovaným sdělené, popřípadě paušálně žalobkyní při posuzování úvěru schopností počítané. Případné prohlášení žalovaného, či jím tvrzené údaje v hodnocení klienta na tomto nemůže ničeho změnit, neboť žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nemůže vycházet jen z osobního prohlášení žalovaného. Ze shora uvedených důvodů dovozuje krajský soud, že žalobkyně řádně neposoudila možnost žalovaného splácet úvěr a okresní soud nepochybil, pokud uzavřel, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a smlouva o úvěru je neplatná.

25. Poukazovala-li žalobkyně na skutečnost, že nelze dovozovat absolutní neplatnost smlouvy v důsledku porušení povinností dle § 86 ZSÚ, považuje krajský soud za nezbytné uvést následující. Je obecně přijímán závěr, že přímý účinek norem unijního práva lze rozdělit na vertikální (ve vztahu jednotlivce vůči státu) a horizontální (ve vztahu mezi jednotlivci). Není pochyb o tom, že jak vertikální, tak i horizontální přímý účinek mají některá ustanovení primárního práva a dále ze sekundárního práva jsou tímto účinkem nadána Nařízení. Směrnice představují toliko pramen sekundárního práva. Donedávna obecně platil závěr, že směrnice nemohou vyvolávat ani vertikální ani horizontální účinek. Tento závěr však již bezezbytku neplatí. Judikaturou Soudního dvora je již běžně přijímán závěr, že směrnice mohou mít vertikální přímý účinek, a to za podmínky, že členské státy neprovedly jejich transpozici vůbec či nesprávně a současně přímo aplikovatelné ustanovení je jasné, určité a bezpodmínečné (viz např. rozsudky C [číslo] [příjmení], C [číslo] Verholen). Soudní dvůr se však již vyslovil k prolomení vertikálního přímého účinku směrnice ve prospěch horizontálního účinku, byť se jedná prozatím o výjimečné případy, nicméně Soudním dvorem již byly nastíněny základní úvahy, za kterých lze horizontální účinek směrnic připustit (viz např. rozsudky C [číslo] [příjmení], C- [číslo] [příjmení], C [číslo] – [příjmení] či C [číslo] Kükükdeveci). Nelze tak jednoznačně, jak tvrdila v odvolání žalobkyně, uzavřít, že horizontální přímý účinek směrnic není možný. Směrnice však mají bezesporu svůj nepřímý účinek (tzv. eurokonformní či eurokonzistentní výklad). Nepřímým účinkem je pak třeba rozumět povinnost vnitrostátních orgánů (vč. soudů) vykládat normy vnitrostátního práva ve světle znění a účelu unijního práva tak, aby bylo dosaženo cíle, který toto právo sleduje, přičemž musí být upřednostněn takový výklad vnitrostátního práva, který umožňuje zajistit efektivitu unijního práva. Uvedený nepřímý účinek tak má za úkol vyložit nepřesně či neúplně transponovanou směrnici v souladu s jejím zněním a účelem. Judikatura Soudního dvora stanovila limity nepřímého účinku, mj. výklad znění a účelu směrnice nesmí vést k uložení sankce, kterou předpokládá směrnice, avšak vnitrostátní právo ji nezná a současně nesmí výkladem směrnice dojít k porušení zásady právní jistoty, zásady zákazu zpětné účinnosti a nemůže sloužit pro výklad vnitrostátního práva contra legem, přičemž ohledně posledně jmenované zásady je třeba rozlišovat, kdy se jedná o výklad jdoucí vysloveně proti smyslu (duchu) vnitrostátních požadavků a kdy se jedná o nepoužití konkrétního ustanovení, které je v rozporu se směrnicí.

26. Směrnice o spotřebitelských úvěrech v čl. 26 Preambule uvádí jeden ze svých základních cílů, tedy, že členské státy by při zohlednění zvláštních charakteristických rysů svých úvěrových trhů měly přijmout vhodná opatření pro podporu odpovědných praktik ve všech fázích úvěrového vztahu. Tato opatření mohou zahrnovat například informování a vzdělávání spotřebitelů, včetně upozornění na rizika spojených s prodlením při splátkách a s nadměrným zadlužením. Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů. Aniž jsou dotčena ustanovení o úvěrovém riziku směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006 [číslo] ze dne [datum] o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (5), měli by mít věřitelé povinnost kontrolovat v jednotlivých případech úvěruschopnost spotřebitele. Za tímto účelem by jim mělo být dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Orgány členských států by mohly rovněž vydávat vhodné pokyny a obecné směry pro věřitele. Rovněž spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Dle čl. 8, odst. 1 věta prvá směrnice členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Dle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Z uvedeného je tak patrné, že bylo na členských státech, aby při transpozici směrnice do vnitrostátního práva samy určily typ sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti, a to při splnění podmínky dané čl. 23 směrnice.

27. V posuzované věci pak český zákonodárce uvedenou směrnici transponoval do ZSÚ, jak se podává z § 1 uvedeného zákona Touto transpozicí pak zákonodárce měl ctít i cíle uvedené směrnice o spotřebitelském úvěru. Jako sankci za porušení povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanovil neplatnost takové smlouvy, přičemž tuto vázal na námitku spotřebitele. Soudní dvůr rozpor úpravy § 87 odst. 1 ZSÚ se směrnicí o spotřebitelském úvěru jednoznačně deklaroval (viz rozsudek ve věci C [číslo]). Jelikož ZSÚ transponoval směrnici o spotřebitelském úvěru, došlo k situaci, kdy ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti nebyla tato směrnice transponována v souladu s jejími cíli, když článek 8 a 23 směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] zn. C [číslo] – OPR- [právnická osoba]). Znění a účelu směrnice tak odpovídá postup dle § 87 odst. 1 ZSÚ, kdy soud může z úřední povinnosti (aniž by vyčkával námitky spotřebitele) sám zkoumat, zda věřitel řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru a sám z toho může vyvodit odpovídající sankci dle vnitrostátního práva, tedy neplatnost takové smlouvy, aniž by opět vyčkal námitky spotřebitele. Uvedený postup nejlépe koresponduje s účelem a cíli směrnice o spotřebitelském úvěru, přičemž je jedná o nepoužití konkrétního ustanovení, které je v rozporu se směrnicí (námitka spotřebitele) za zachování účelu uvedeného ustanovení, a to zabránění nezodpovědného půjčování a poskytování úvěrů bez předchozího posouzení úvěruschopnosti za zachování účinné, přiměřené a odrazující sankce – neplatnosti úvěrové smlouvy. Uvedený výklad tak není contra legem, a není ani v rozporu se zásadou právní jistoty (povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele zde byla dána již v době uzavření úvěrové smlouvy, a to bez ohledu na to, zda byla či nebyla stanovena právním předpisem) či zásadou zákazu zpětné účinnosti (nejde o novou povinnost vzniklou po uzavření smlouvy ani o novou sankci). Rovněž za situace, kdy žalovaná (spotřebitel) je v řízení nečinná, není uvedený postup ani v rozporu se zásadou kontradiktornosti, když nelze dospět k závěru, že by žalovaný poté, co by mu byl předestřen závěr o nedostatečném posouzení jeho úvěruschopnosti, trval na uzavřené smlouvě o úvěru. Lze tak uzavřít, že i skrze nepřímý účinek směrnice o spotřebitelských úvěrech lze dojít k závěru, že soud má právo z úřední povinnosti přezkoumat splnění povinnosti věřitele dané § 86 odst. 1 ZSÚ a v případě zjištění jejího porušení přijmout závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru, aniž by vyčkával námitky žalovaného.

28. Stejně tak krajský soud akceptuje závěr okresního soudu, že ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru je absolutně neplatné, neboť ujednaná výše úroků se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání a nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít a smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu. Po částečném zopakování dokazování a nově provedeném dokazování, uzavírá krajský soud, že ujednání o úrocích v předmětné smlouvě o úvěru je absolutně neplatné dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroků 151,63 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (rovněž je toho názoru, že ke stejnému závěru by pak bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní v řízení původně požadovaného úroku ve výši 95,92 % ročně). S ohledem na odvolací námitky pak považuje krajský soud dále za nezbytné uvést následující.

29. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]). Jak bylo v řízení prokázáno (zprávami bank provedenými k důkazu v rámci odvolacího řízení), pohybovala se úroková sazba u úvěru stejného typu u jednotlivých bank od 9,74 % ročně až po 14,9 % ročně. S ohledem na bankami poskytnuté úrokové sazby u daného typu spotřebitelského úvěru krajský soud uzavírá, že za obvyklou úrokovou sazbu považuje sazbu v rozmezí 10 % - 14,9 % ročně. Jak se podává ze sdělení bank, činila nejvyšší úvěrová sazba v době poskytnutí úvěru požadovaná bankami 14,9 % ročně ([právnická osoba]) s přihlédnutím ke skutečnosti, že u žalovaného byla jeho smlouva hodnocena jako špatná (NRKI) a měl již dřívější záznam v rejstříku [příjmení], přičemž splácel již jednu půjčku u žalobkyně nikoliv nepatrnou splátkou ve vztahu ke svému příjmu ([částka] průměrnému čistému příjmu [částka]), lze žalovaného považovat za rizikového klienta, u kterého banky běžně účtují vyšší úrokovou sazbu. Lze tak dle závěru krajského soudu považovat sazbu v rozmezí 10 % ročně až 15 % ročně za sazbu obvyklou u daného typu úvěru při rizikovosti daného klienta. Obvyklá sazba do 15 % ročně pak odpovídá i úrokům účtovaným nebankovními společnostmi u podobného typu úvěrů, jak je krajskému soudu známo z jeho úřední činnosti – např. sp. zn. 75 Co 187/2019 či sp. zn. 75 Co 201/2019, kde původními věřiteli byly [právnická osoba] Financial, resp. CETELEM). Je však všeobecně známou skutečností, že za uvedenou dobu došlo k poklesu průměrných úrokových sazeb u klasických spotřebitelských úvěrů (nepočítaje v to revolvingové úvěry či úvěry čerpané prostřednictvím kreditních karet, o které se v posuzované věci nejedná) .Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 151,63 % tedy představuje více jak desetinásobek sazby 15 % ročně (nejvyšší sazba považovaná krajským soudem za sazbu úroků obvyklou dle § 1802 o. z.). Z těchto důvodů, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru po dobu 3 let žalobkyni díky sjednané sazbě úroků vrátit více jak trojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů) pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.

30. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 151,63 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou mírou není obecně známý. Žalovaný v postavení průměrného spotřebitele, tedy spotřebitele, který je dostatečně informovaný a je v rozumné míře pozorný a opatrný s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, nemohl při uzavírání smlouvy nemohl předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Průměrný spotřebitel (aniž by se blíže zajímal o danou ekonomickou problematiku) není schopen sám uvedený rozdíl rozpoznat a nelze ani od něj očekávat, že bude v této oblasti dostatečně vzdělán. Navíc dle tvrzení samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní, úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 151,63 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. Pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 95,92 % ročně před okresním soudem nebo 20 % ročně v odvolacím řízení). Navíc, jak je uvedeno výše, krajský soud při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen s její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil.

31. Aniž by se krajský soud jakkoliv odchyloval od výše uvedeného názoru, že z pohledu průměrného spotřebitele je rozhodná sazba 151,63 % ročně, považuje i žalobkyní uvedenou nominální sazbu 95,92 % ročně za rozpornou s dobrými mravy. Žalobkyně sice navrhla k důkazu sdělení [právnická osoba] a [právnická osoba] ohledně úrokových sazeb úvěru se splatností 48 měsíců o objemu 35 tis. Kč, avšak jak bylo krajským soudem zjištěno, bankami požadovaná maximální sazba úroků u úvěru stejného typu nepřesáhla v době uzavírání úvěrové smlouvy sazbu 15 % ročně. Navíc uvedené údaje se mají dle tvrzení žalobkyně vztahovat k období ledna 2013, tedy doby o bezmála šest let předcházející uzavření nyní posuzované úvěrové smlouvy. Žalobkyní tvrzené sazbě 35 % se blíží toliko úvěry revolvingové či úvěry čerpané prostřednictvím kreditních karet, tedy úvěr, kde musí mít jeho poskytovatel neustále k dispozici sjednaný úvěrový rámec, aby umožnil jeho průběžné čerpání dlužníkem, o takový typ úvěru se však v posuzované věci nejedná. Takové razantní zvýšení úrokové sazby, které bylo sjednáno ve smlouvě o úvěru, pak není odůvodněno ani žalobkyní tvrzeným zvýšeným rizikem při poskytování úvěrů nebankovnímu subjekty. Předně je uvedené riziko eliminováno povinností poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka, tedy řádné posouzení úvěruschopnosti by mělo nebankovnímu poskytovateli úvěru dát jistou záruku o platební schopnosti dlužníka. Nelze dle názoru soudu případné nedostatky při posuzování úvěruschopnosti dlužníka a z toho vyplývající riziko budoucí platební neschopnosti přenášet na dlužníka v podobě vysoké (nemravně) úrokové sazby. Taková úroková sazba pak nemá funkci přiměřeného zisku za poskytnuté peněžní prostředky, ale ve své podstatě plní též funkci sankční, což neodpovídá jejímu charakteru. Z uvedeného pak rovněž vyplývá, že i žalobkyní tvrzená nominální sazba 95,92 % ročně je v posuzované věci sazbou sjednanou v rozporu s dobrými mravy, byť krajský soud zdůrazňuje, že rozhodující pro je sazba 151,63 % ročně.

32. Sjednaná výše úrokové sazby pak není obhajitelná ani skrze zásadu pacta sunt servanda, neboť ad absurdum by byla skrze uvedenou zásadu přijatelná úroková sazba v jakékoliv výši. Navíc uvedenou zásadu je třeba vykládat i ve světle spotřebitelských norem, které slouží k ochraně spotřebitele. Sjednanou výši úrokové sazby pak nelze odůvodnit ani skrze prohlášení klienta, které bylo evidentně předpřipraveno žalobkyní (podle stylu písma a uvedených formulací žalovaný jen technicky připojil svůj podpis) a žalobkyně tak nemůže bránit tím, že žalovaný (spotřebitel) se vším souhlasil.

33. Pokud pak žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 o. z., když o. z. zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil, tak s tímto závěrem žalobkyně se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 1813 o. z., které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byla žalovaná jasně a srozumitelně informována v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 o. z. o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. [příjmení] zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z. pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo]), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 o. z. upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1-654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063 [číslo]). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

34. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1-654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 [číslo]). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní (byť odvolání podala jen do části původně požadovaného úroku) i v rámci odvolání proti napadenému rozsudku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba, i pokud by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 o. z., nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

35. Krajský soud tak uzavírá, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne [datum] mezi žalobkyní a žalovaným, je jako celek dle § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná. Okresní soud správně dále uzavřel, že poměry na základě neplatné smlouvy o úvěru je třeba posoudit v režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. ve spojení s § 2993 o. z. Nesprávně však bezdůvodné obohacení mezi účastníky vypořádal.

36. Na rozdíl od okresního soudu pokud jde o stanovení výše bezdůvodného obohacení, dospěl krajský soud k závěru, že žalobkyně má nárok na uhrazení celé v řízení požadované původní jistiny ve výši [částka], když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí a nikoliv jen částky [částka], jak vypočetl okresní soud. Žalobkyně totiž vyplatila žalovanému částku [částka] a žalovaný žalobkyni zaplatil 8 splátek po [částka] a dále částku [částka], tedy celkem [částka]. Z tvrzení žalobkyně je patrné, jak žalobkyně použila zaplacené splátky žalovaným. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení § 2993 o. z., z něhož vyplývá, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení, tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. [ulice] právní úprava ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, to je požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl ([příjmení], M. a kol; občanský zákoník VI. závazkové právo, zvláštní část § 2055 až [číslo], komentář prvního vydání [obec] [příjmení] [příjmení] 2014, s. 1915 – 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy, pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ust. § 457 obč. zák. - vzhledem k tomu, že žalovaný námitku vzájemného plnění v řízení v jakékoliv formě nevznesl, nebyl okresní soud oprávněn plnění, které žalovaný žalobkyni poskytl na vyplacenou jistinu úvěru sám započíst a byl povinen žalobkyni přiznat jí požadovanou neuhrazenou původní jistinu dluhu ve výši [částka], která odpovídá vyplacenému úvěru ([částka]) po odečtení částky uhrazených splátek, když žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by na jistinu dluhu žalobkyni uhradil více. Okresní soud, tedy na jistině úvěru přiznal žalobkyni o [částka] méně než jí náleželo. K této částce žalobkyni rovněž dle ust. § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne [datum] do zaplacení, když je třeba vycházet z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum], která byla žalovanému odeslána [datum] a žalovaný byl vyzván uhradit závazky do 15 dnů od data odeslání této výzvy a do prodlení se tak dostal dnem [datum].

37. Pro úplnost krajský soud uvádí, že stejné závěry platí jak pro neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nepřiměřeně sjednaných úroků, tak i pro neplatnost z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to s ohledem na § 87 odst. 1 věta poslední ZSÚ, kdy spotřebitel je povinen vrátit pouze jistinu úvěru, avšak uvedené znění neznamená speciální způsob vypořádání bezdůvodného obohacení ke způsobu obecně upravenému v § 2993 o. z.

38. Dále považuje krajský soud za vhodné uvést, že žalobkyně by neměla nárok na zaplacení úroků z poskytnutého úvěru ani dle § 3002 odst. 1 o. z. Dle ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. je totiž v případě úplatné smlouvy (což je i smlouva o úvěru) vyloučeno užití § 3000 a § 3001 o. z., které v určitých případech omezují či vylučují povinnost k poskytnutí peněžité náhrady. V případě úplatné smlouvy je tedy třeba postupovat dle ustanovení § 2999 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1979 [číslo]). Ustanovení § 3002 odst. 2 o. z., které se zabývá náhradou za užívání nabyté věci, pak na neplatnou smlouvu o úvěru nedopadá, neboť předmětem smlouvy o úvěru není nabytí věci do vlastnictví (jako např. u kupní smlouvy), ale úplatné poskytnutí peněžních prostředků k užívání. Veškeré nároky z neplatné smlouvy o úvěru se tedy řídí ustanovením § 2999 o. z., nikoliv ustanovením § 3002 o. z., jak se chybně domnívala žalobkyně. Otázku peněžité náhrady (v případě smlouvy o úvěru s ohledem na její předmět za užívání peněžitých prostředků, nikoliv za prostředky samotné, které by byl žalovaný povinen vrátit i v případě platnosti smlouvy o úvěru, neboť se jako movité věci zastupitelné / § 499 o. z. nikdy nestaly jeho vlastnictvím) v případě úplatné smlouvy primárně řeší ustanovení § 2999 odst. 2 o. z., podle kterého plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. V případě, že důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy je právě rozpor ujednání o výši úroků z prodlení s dobrými mravy, nelze podle tohoto neplatnost smlouvy zakládajícího ujednání postupovat a je třeba postupovat dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 [číslo]). Dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. pak platí, že není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny; bylo-li však plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Dle tohoto ustanovení by tedy žalobkyni jako ochuzené skutečně obecně měla náležet obvyklá cena za užívání peněžních prostředků (tj. běžné úroky), dle věty druhé tohoto ustanovení však je tento nárok omezen či zcela vyloučen, jestliže to vyžaduje účel právního pravidla, které založilo neplatnost smlouvy, když toto sankční ustanovení má za účel demotivovat od takového právního jednání, ale nesmí se příčit zásadě proporcionality, tedy lze užít jen tehdy, je-li taková sankce potřebná k preventivnímu působení a je-li tu přiměřený poměr mezi tvrdostí sankce a mírou preventivního působení (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 [číslo]). V daném případě, když důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy o úvěru je zjevný rozpor ujednané výše úroků s dobrými mravy, tedy nikoliv pouze běžná rozpornost s dobrými mravy, ale kvalifikovaný rozpor, který dle ustanovení § 588 o. z. zakládá absolutní neplatnost takového jednání, ke které musí soud přihlédnout i bez námitky, a to s ohledem na výši sjednaného úroku a to, že se u žalobkyně jedná o zcela běžnou praxi, dospěl krajský soud k závěru, že podmínky ustanovení § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. jsou naplněny a účel ustanovení § 588 o. z. v daném případě vyžaduje, aby za takové jednání (opakované sjednávání smluv o úvěru s úrokem zjevně se příčícím dobrým mravům) žalobkyni jako subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry žádná peněžitá náhrada v podobě ani běžných úroků nenáležela, když s ohledem na výše uvedené je to k preventivnímu působení výše zmiňované právní úpravy nezbytné. Pokud pak jde o to, že krajský i okresní soud dovodily i neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, tak pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon dokonce obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

39. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výrok II. ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobě v této části vyhověl a ve zbytku napadenou část výroku II. (smluvní pokuta [částka], náklady v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka], úroku kapitalizovaných k tzv. nové jistině, běžících úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka] a zbývající části úroků z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum]) (dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správnou potvrdil).

40. V důsledku částečné změny napadeného rozsudku krajský soud nově rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem a dále i o nákladech odvolacího řízení dle ust. § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když s ohledem na výsledek odvolacího řízení nebyla žalobkyně se svou žalobou úspěšná, když její úspěch v řízení před soudem prvého stupně představuje 45,9 %. Stejně tak byla žalobkyně neúspěšným účastníkem v odvolacím řízení, když její úspěch z požadovaného odvolacího žádání představuje 47,3 %. Bylo by to tedy žalobkyně, která by měla mít povinnost hradit žalované poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů, žalovanému však v řízení před soudy obou stupňů žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proto krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů právo.