16 C 122/2021 - 48

Rubrum

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený [datum] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 34 420 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení o zaplacení částky 302,01 Kč se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 197,99 Kč, a to ve 30 pravidelných měsíčních splátkách po 906,60 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

III. Žaloba o zaplacení částky 6 920 Kč, úroku ve výši 21,05 % ročně jdoucího z částky 28 401 Kč od 28. 1. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 1 203,01 Kč od 28. 1. 2021 do zaplacení, jakož i o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 27 197,99 Kč od 28. 1. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně částku 2 061,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 3. března 2021 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 34 420 Kč spolu s úrokem ve výši 21,05 % ročně jdoucím z částky 28 401 Kč od 28. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 28 401 Kč od 28. 1. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně, která je nebankovním poskytovatelem spotřebitelského úvěru, která je oprávněna tuto činnost poskytovat na základě povolení České národní banky ze dne [datum], uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo [hodnota], na základě které byl žalovanému ze strany žalobkyně poskytnut standardní neúčelový úvěr, kdy žalobkyně v souladu s touto smlouvou poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč tak, že částku 27 500 Kč převedla v souladu s článkem II. písm. b) smlouvy o úvěru na účet určený žalovaným a částku 2 500 Kč převedla žalobkyně v souladu s článkem II. písm. b) smlouvy o úvěru na účet zprostředkovatele žalovaného jako jeho provizi. Žalovaný se pak zavázal, že žalobkyni na tento úvěr vrátí částku 42 000 Kč, kterou uhradí žalobkyni v pravidelných 40 měsíčních splátkách po 1 050 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne daného měsíce na účet žalobkyně, kdy splatnost 1. splátky byla mezi žalobkyní a žalovaným dohodnuta na den [datum]. Protože však žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, žalobkyně v souladu s článkem IV. bod 1. písm. d) smlouvy o úvěru úvěr zesplatnila, když žalovaný se dostal do prodlení s úhradou jedné splátky nebo její části po dobu delší než 2 měsíce, přičemž žalovanému bylo odesláno písemné oznámení o zesplatnění úvěru. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení celkem částky 34 420 Kč, přičemž tato se skládá: - z neuhrazené jistiny úvěru v částce 28 401 Kč, tj. z neuhrazené jistiny ke dni 27. 1. 2021, kdy žalobkyně úvěr zesplatnila; - částky 3 150 Kč jako (tří) dlužných splátek k tomuto dni; - částky 300 Kč která představuje upomínací náklady za odeslané upomínky, a to souhrn tří poplatků za 3 písemně odeslané upomínky pro nesplacení splátek (3× 100 Kč) dle sazebníku poplatků dle článku IV. bod 4. písm. b), d) smlouvy o úvěru; - částky 1 497 Kč, která představuje smluvní pokutu požadovanou v souladu s článkem IV. bod 2. písm. c) smlouvy o úvěru, kdy mezi žalobkyní a žalovaným bylo dohodnuto pro každý jednotlivý případ, kdy se žalovaný dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky úvěru, zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč, která tak představuje 3 smluvní pokuty celkem ve výši 1 497 Kč (tj. 3 × 499 Kč) za prodlení s úhradou splátek úvěru; - částky 1 072 Kč požadované žalobkyní jako smluvní pokuty podle článku IV. bod 2. písm. a) a písm. b), podle nichž je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky úvěru, respektive ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru za každý den prodlení, kdy žalobkyně se této částky domáhá jako vyčíslené smluvní ve výši 0,1 % denně z částky 31 551 Kč za období od 28. 1. 2021 do 2. 3. 2021. K tomu žalobkyně dále tvrdila, že úvěr měl být splácen formou tzv. anuitních splátek, kdy v každé splátce je obsažen jak úmor (tj. splátka jistiny) tak úrok (tj. splátka úroku). Žalovaný žalobkyni tuto pohledávku dosud neuhradil, ač před podáním žaloby byl k tomu žalobkyní ještě vyzván předžalobní výzvou odeslanou mu dne [datum].

2. Podáním [datum] vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět o částku 302,01 Kč, kterou žalovaný uhradil v průběhu insolvenčního řízení žalobkyni prostřednictvím insolvenčního správce, a kterou žalobkyně započetla co do částky 300 Kč zcela na neuhrazené upomínací náklady ve výši 300 Kč a co do částky 2,01 Kč na smluvní pokutu ve výši 1 497 Kč. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastavil, když souhlasu žalovaného s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle § 96 odst. 4 o.s.ř. třeba.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum], dále z úvěrových podmínek žalobkyně tvořících přílohu číslo 1 smlouvy, dále přílohy číslo 2 smlouvy – formuláře pro standardní informaci o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedení transakce – převodu částky 27 500 Kč z účtu žalobkyně dne [datum] na účet číslo [č. účtu] pod variabilním symbolem [var. symbol] a potvrzení o provedení transakce – převodu částky 2 500 Kč z účtu žalobkyně dne [datum] na účet číslo [č. účtu] (účet vedený na jméno [jméno FO]) pod variabilním symbolem [var. symbol], seznamu a potvrzení o zaslání upomínek, jakož i z dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 27. 1. 2021 – zesplatnění pro smlouvu č. [hodnota] ze dne [datum] soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak byly obsaženy v návrhu na vydání platebního rozkazu a na tato tvrzení proto pro stručnost odkazuje (viz výše).

6. Z uvedených listinných důkazů proto soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 27 500 Kč (o částce 2 500 Kč převedené na účet zprostředkovatele [jméno FO] bude pojednáno dále). Jedná se o úvěr spotřebitelský, bezúčelový. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit žalobkyni jednak částku (jistinu) 30 000 Kč, jakož i úplatu za poskytnutí tohoto úvěru (úrok) v částce 12 000 Kč, to vše ve 40 měsíčních splátkách po 1 050 Kč splatných vždy do každého 20. dne daného měsíce se splatností první splátky dne [datum]. Žalovaný se dostal do prodlení s plněním těchto splátek, žalobkyně proto v souladu s úvěrovými podmínkami úvěr dopisem ze dne 27. 1. 2021 zesplatnila a žalovaného vyzvala k jeho úhradě.

7. Soud proto na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný mezi sebou uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přičemž část obsahu smlouvy učinili účastníci této smlouvy odkazem na Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně ve smyslu § 1751 odst. 1 občanského zákoníku. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že průměr příjmu žalovaného v době uzavření smlouvy činil částku 20 920,50 Kč plynoucí žalovanému z pracovního poměru k zaměstnavateli [právnická osoba], IČ: [IČO], kdy tento příjem žalobkyně ověřila z výplatních pásek za měsíce srpen a září roku 2021. Dále žalobkyně uvedla, že pro posouzení schopnosti splácet poskytnutý úvěr žalobkyně, kromě zmíněných výplatních pásek, dále vycházela z negativního výpisu žalovaného z centrální evidence exekucí, negativního výpisu žalovaného z insolvenčního rejstříku, čestného prohlášení žalovaného ohledně jeho závazků, čestného prohlášení žalovaného o jeho výdajích a příjmech, informace o žalovaném z registru CRIF – registr platebních informací s.r.o., dále z toho, že žalovaný ke dni uzavření smlouvy o úvěru měl vyživovací povinnost, dále z posouzení nákladů na bydlení žalovaného ze strany žalobkyně, kdy žalobkyně ke dni uzavření smlouvy o úvěru vycházela i z normativních nákladů na bydlení v nájemním bydlení, kde jsou částky na bydlení vyšší než u bydlení tzv. „u rodičů“, kdy dle § 26 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v roce 2020 v obci [obec] byly normativní náklady na nájemní bydlení jedné osoby dány částkou 5 548 Kč a konečně z výše existenčního a životního minima jednotlivce, kdy výše životního minima dle zákona č. 110/2006 Sb. včetně nařízení vlády číslo 436/2022 Sb., ke dni uzavření smlouvy o úvěru činila částku 3 860 Kč a výše existenčního minima částku 2 490 Kč. Žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že žalovaný je schopen spotřebitelský úvěr dle smlouvy o úvěru v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 050 Kč měsíčně žalobkyni řádně splácet, kdy mu po odečtení běžných výdajů (životního minima 3 860 Kč, nákladů na bydlení ve výši 5 548 Kč) a dalších jiných nepravidelných výdajů ve výši 1 500 Kč (zejména jídlo a podobně jinak absorbované v životním minimu) zbude částka 8 042 Kč měsíčně, ze které žalovaný je schopen hradit žalobkyni měsíčně splátku 1 050 Kč.

12. S tímto závěrem žalobkyně, respektive se způsobem jejího posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud nesouhlasí. Jedním z požadavků zákona o spotřebitelském úvěru je také to, aby poskytovatel úvěru před jeho poskytnutím vycházel také z dostatečných informací o žadateli o úvěr. Žalobkyně situaci žalovaného proto zhodnotila nedostatečně, kdy sice možná dobře zjistila, respektive ověřila příjmovou stránku žalovaného jako žadatele o úvěr, ne však již stránku výdajovou, které nevěnovala pozornost prakticky vůbec, kdy o skutečných výdajích žalovaného netvrdila vůbec ničeho. Posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně bylo proto nedostatečné, když zcela opomenula zjistit jeho skutečnou výdajovou stránku. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli úvěru totiž zjistit jednak skutečné příjmy, ale také i skutečné výdaje žadatele o úvěr. Ani na jedné straně přitom tyto údaje není možné paušalizovat, ale je nutné je individuálně zjistit a případně i trvat na prokázání reálných údajů o žadateli, tedy jaké jsou jeho skutečné příjmy a jaké jsou jeho skutečné výdaje. Jedině tak je možno zjistit a posléze vyhodnotit, zdali žadatel skutečně bude schopen stanovené splátky úvěru splácet. O nic jiného v dané úpravě nejde a byť se soud setkává i s jinými rozhodnutími, tato rozhodnutí jsou solitérní a již překonaná, a to nejenom judikaturou národní, ale zejména také již bohatou judikaturou Evropského soudního dvora. Má-li totiž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 naplňovat stanovené cíle, jiný výklad možný není (jednoduše by bylo možno argumentovat tím, že pokud žalobkyně vychází ze statistických údajů o průměrných výdajích žadatele o úvěr, pak nic nebránilo v tom, aby stejnou logikou i na příjmové stránce rovněž vycházela ze statistických údajů, například Českého statistického úřadu o výši průměrného výdělku v České republice – pak ovšem zřejmě každý žadatel o úvěr bude vyhodnocen jako úvěruschopný; takové posuzovaní žadatelů o úvěr je však prima facie naprosto nesmyslné). Žalobkyně proto zjistila výdaje žalovaného nedostatečně, respektive vůbec.

13. Za té situace je potom ale smlouva uzavřená žalovaným ve smyslu shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž k této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178 nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

14. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

15. Jestliže tedy výše bylo konstatováno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti, pak plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže na základě úvěrové smlouvy ze dne [datum] žalovaný od žalobkyně obdržel fakticky částku 27 500 Kč, pak je povinen žalobkyni vrátit tuto částku poníženou o to, co již žalobkyni zaplatil. K tomu je třeba dále říci, jak bylo slíbeno výše, že úvěr sice zněl na částku 30 000 Kč, ale částka 2 500 Kč měla být a také byla převedena na účet zprostředkovatele [jméno FO], který tuto činnost zajišťoval ve prospěch žalobkyně na základě s ní uzavřené smlouvy o zprostředkování. Toto ujednání se přitom nachází přímo ve formuláři adhezní úvěrové smlouvy uzavřené se žalovaným, tedy i z tohoto ustanovení je zřejmé, že tato odměna se sjednává s každým spotřebitelem při uzavření každé smlouvy (tedy nejenom s tímto konkrétním žadatelem o úvěr), a že se tedy jedná o její obchodní zástupkyni; v tom případě tedy ale jde o výdaj vzniklý při provozování její činnosti. Poskytovatel úvěru z neplatné smlouvy však nemá nárok na nic jiného než na to, co jako úvěr (a tedy nic jiného) vyplatil. Zákon nepřiznává poskytovateli úvěru právo na úhradu jakýchkoliv jiných výdajů s poskytnutím úvěru nebo vůbec s uzavřením smlouvy o úvěru spojených. Byly-li tedy žalobkyní žalovanému fakticky poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 27 500 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co již žalobkyni zaplatil (dle tvrzení žalobkyně částku 302,01 Kč); dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem a proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Jestliže však nesplácel řádně ani dohodnuté splátky ve výši 1 050 Kč, pak lze jen logicky těžko usuzovat na to, že by byl schopen splácet jakoukoliv částku vyšší nebo se jen rovnající této částce. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

16. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, když je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se jakýmikoliv dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 79 %) nad úspěchem žalovaného (21 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 58 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 79 % - 21 % = 58 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 377 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle sazeb uvedených v § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), tj. celkem v částce 1 500 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a konečně částky 378 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 3 555 Kč; 58 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 2 061,90 Kč.

Poučení