16 C 13/2025 - 33

Rubrum

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] Ph.D. sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] t.č. [Anonymizováno] o zaplacení 13 407 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 930 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 293 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 10 477 Kč, úroku v částce 2 363,62 Kč a dále úroku ve výši 18,7 % ročně jdoucího z částky 7 484,02 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 1 468,06 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % jdoucího z částky 4 554,01 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 2 930 Kč od 28. 9. 2023 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 13 407 Kč spolu s úrokem v částce 2 363,60 Kč a dále s úrokem ve výši 18,7 % ročně jdoucím z částky 7 484,01 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 1 468,06 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucím z částky 7 484,01 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], IČ [IČO], jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo [číslo], na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit ve 52 týdenních splátkách po 394 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 10 477 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutým úvěrem žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení úvěru, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 5 101 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 28,95 % ročně sjednanou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, dále odměnu za zpracování zápůjčky v částce 1 500 Kč, částku 2 316 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení a částku 1 560 Kč za pojistné. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 27. 1. 2022. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na poskytnutou zápůjčku uhradil pouze částku 7 070 Kč. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla společností [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum], kdy toto postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem. Žalovaný, ač před podáním ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo [číslo] ze dne [datum] a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti [právnická osoba] žalovanému ze dne [datum] spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým mu tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 15. 2. 2024 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost [právnická osoba] mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 52 splátkách po 394 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutý úvěr uhradil dosud částku 7 070 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona v tehdy účinném znění, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že žalovaný v žádosti o úvěr, respektive v tzv. zákaznické kartě uvedl, že má příjem ze státní podpory ve výši 38 294 Kč, žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, kdy příjem žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy z výměru státní sociální podpory za měsíc prosinec 2020 a současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Proto s ohledem na výši příjmu žalovaného a výši požadovaného úvěru dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná.

11. Shora citovaný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 86 odst. 1 uvádí, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivý, a dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Při posouzení schopnosti spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru přitom vychází z porovnání příjmu a výdajů spotřebitele (§ 86 odst. 2 téhož zákona).

12. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] sice možná (byť také nesprávně) zjišťovala příjmy žalovaného, to samé však již nelze vůbec zkonstatovat o jeho výdajích. Předně ze zákaznické karty, kterou žalobkyně jako jediný důkaz k prokázání posuzování úvěruschopnosti žalovaného předložila, se podává, že příjem žalovaného není žalobkyní uváděná částka 38 294 Kč, ale pouze částka 8 294 Kč, kdy co do částky 30 000 Kč se jedná o další čisté příjmy domácnosti, tedy o příjmy ostatních členů domácnosti. Jakou mají tito ostatní členové spojitost s uzavřenou smlouvou o úvěru a proč tento údaj byl zjišťován soudu při sebelepší vůli není jasné. Bude to totiž předně žadatel o úvěr, který má povinnost tento úvěr splácet. Příjmy dalších osob, byť sdílejí se žalovaným společnou domácnost tak nehrají vůbec žádnou roli (ony úvěr splácet nebudou). Tyto příjmy lze maximálně zohlednit tak, o kolik se v důsledku dělby nákladů na chod domácnosti mezi její jednotlivé členy snižují výdaje žadatele o úvěr. To by bylo ale v prvé řadě potřeba zjistit. I pokud by soud připustil, že do příjmů lze čistě teoreticky započítat příjmy celé domácnosti, pak by samozřejmě ale bylo nutno zjišťovat i výdaje všech jednotlivých členů domácnosti - zcela jednoduše proto, že mají-li se posuzovat příjmy a výdaje samotného žadatele o úvěr, pak naprosto to samé bude muset platit o jakékoliv jiné osobě, která by se tedy měla na úhradě splátek také podílet. Nadto tyto ostatní příjmy nejsou nikterak doloženy, není zřejmý jejich zdroj. Stejně tak se v zákaznické kartě uvádí, že „odhadované měsíční výdaje žadatele“ činí částku 1 000 Kč. Opětovně ani zde není zřejmé, o jaké výdaje se jedná, proč jen odhad a proč jsou takto nebývale nízké. Dále se v zákaznické kartě uvádí, že žalovaný je vlastníkem nemovitosti, ve které bydlí. Prostým nahlédnutím do katastru nemovitostí (kdy v dnešní době ověření této skutečnosti nezabere více než jednu minutu), lze však zjistit, že žalovaný není vlastníkem domu na adrese [adresa], když tímto je pan [jméno FO]. Nelze tedy než konstatovat, že údaje o žalovaném, které v rámci posuzování jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr zjistila právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], jsou zcela nedostačující, nesprávně zjištěné a dokonce i vyfabulované. Na základě takového způsobu posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr v žádném případě právní předchůdkyně žalobkyně úvěr žalovanému poskytnout neměla. K tomu je také nutno dodat, že nesprávný je i názor žalobkyně, že zejména u nižších půjček s kratší dobu splácení a nižším rizikem porušení povinností nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací a předložených dokladů. Nelze než uvést, že je tomu přesně naopak. Právě malé spotřebitelské úvěry byly tím hybatelem, který vedl ke vzniku celé úpravy zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo Směrnice. I z vlastní praxe soud musí konstatovat, že právě tento typ půjček je nyní v soudní praxi nejfrekventovanější, tedy malé spotřebitelské úvěry s částkami nepřevyšujícími 10 000 Kč, ba dokonce nepřevyšujícími 5 000 Kč. S velkými úvěry, se kterými se soud setkával typicky v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí, například podnikatelskými, nebo hypotečními úvěry, a které v té době byly v soudní praxi velmi frekventované, pak s těmi se v posledních letech soud nesetkává dnes už vůbec.

13. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uzavřená smlouva je tudíž neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli spotřebitelském úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

14. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne přímo z textu zákona (co má poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy učinit je vepsáno do ustanovení § 86 odst. 1 a sankce neplatnosti uvedená v § 87 odst. 1 a je spojena právě s tím, že tyto činnosti neprovede, tedy že …posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet…) a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně tedy v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek, ale je hlavně naprosto rozporný s textem samotného zákona, který nedává žádné, a to ani sebemenší výkladové pochybnosti.

15. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 10 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaný již právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil (7 070 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajícím možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní a o němž je tak soudu známo pouze to, že se nyní nachází ve výkonu trestu, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho nynějších poměrech není nic bližšího známo. Jestliže však žalovaný nesplatil řádně ani dohodnuté splátky úvěru, pak lze jen těžko usuzovat na to, že by byl schopen nyní splácet jakoukoliv částku vyšší nebo se jen rovnající této částce či uhradit svůj dluh vůči žalobkyni dříve. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Názor, že v takovém případě pak nutno uložit povinnosti zaplatit dluh dlužníkovi v obvyklé třídenní lhůtě ve smyslu ustanovení § 160 o.s.ř. je v rozporu s výslovným zněním ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a takováto aplikační praxe způsobuje obsolentnost tohoto ustanovení, respektive popření směrnice, což je i ve světle rozhodnutí Evropského soudního dvora nepřípustné. Takový názor je proto zjevně nesprávný. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti [právnická osoba] na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

16. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

17. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch již zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.