16 C 175/2021-100

Rubrum

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o 41.666 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se v části o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 41.666 Kč od 13. 1. 2021 do 14. 7. 2021, zastavuje.

II. Žaloba, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 41.666 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 41.666 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1.990 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 16. 7. 2021, doručenou soudu téhož dne, domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 41.666 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13. 1. 2021 do zaplacení z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, újma mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení a s tím souvisejícími průtahy. Uvedl, že dne 28. 9. 2017 podal ke zdejšímu soudu žalobu, kterou bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], jehož předmětem byl nárok na náhradu za zhodnocení cizího pozemku vysázenými porosty. Řízení bylo pravomocně skončeno ke dni 28. 10. 2020, tedy po třech letech a měsíci, kdy ve věci nebylo nařízeno žádné jednání, věc nebyla meritorně projednána a k ukončení řízení došlo na základě zpětvzetí žaloby z důvodu smírného vyřízení sporu. V nepřiměřené délce řízení spatřuje nesprávný úřední postup, obecné soudy porušily svou povinnost směřovat k brzkému vyřízení věci a postupovat tak, aby nedocházelo k nedůvodným průtahům. Žalobce byl k výzvě soudu vždy aktivní, v poskytnuté lhůtě vždy svou povinnost splnil a svým jednáním průtahy nezavinil. Oproti tomu to byl soud, který vydal platební rozkaz až po více než šesti měsících od podání žaloby, po podání odporu nesprávně vyhodnotil podání žalovaného ze dne 29. 5. 2018, což vedlo k vydání rozsudku pro uznání, jenž byl zrušen odvolacím soudem Ani odvolací soud si nepočínal s náležitou pečlivostí, neboť odvolání byla podána ve dnech 12. a 17. 7. 2018, avšak rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno bez nařízení jednání až dne 13. 9. 2019, tedy po roce a dvou měsících. Soud prvního stupně nebyl ani po vrácení věci příliš aktivní, s výjimkou výzvy žalobci z října 2019 ničeho nečinil a dne 9. 1. 2020 řízení přerušil kvůli ústavní stížnosti, která byla podána dne 13. 12. 2019 a vyřízena nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020 Ani poté soud prvního stupně ničeho nečinil, další postup v řízení neinicioval. Nejvyšším soudem je judikováno, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nesprávným úředním postupem, kterým byl žalobce poškozen a má nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, neboť soudy nebyly schopny věnovat se včas jeho nároku a ochránit jeho majetková práva. Žalobce vedl více obdobných sporů, ve kterých rovněž docházelo k průtahům a v souhrnu se jednalo o velké množství vynaložených finančních prostředků, které měly značný vliv na jeho hospodářskou stabilitu. Byť se v posuzované věci jednalo o částku v řádu tisíců, i tento jeden nárok měl pro žalobce zásadní význam. Nemajetková újma způsobená žalobci nepřiměřeně dlouhým řízením spočívala zejména ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, byla silně otřesena důvěra žalobce v právo a spravedlnost, a v činnost a kvalitu práce soudů obecně. Výši nároku požadoval v souladu s rozsudkem NS ČR z 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, kdy se přiměřené zadostiučinění přiznává za celkovou délku řízení a základní částka z níž se vychází, se pohybuje v rozmezí mezi 15.000 – 20.000 Kč za každý rok řízení, za současného snížení částky za první dva roky na polovinu, žalobce proto nárokuje částku ve výši 41.666 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13. 1. 2021 do zaplacení.

2. Při jednání soudu dne 19. 9. 2023 vzal žalobce žalobu zpět v části o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 41.666 Kč od 13. 1. 2021 do 14. 7. 2021. Soud proto podle § 96 odst.1, odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) řízení v části, která byla vzata zpět, zastavil.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Uvedl, že žalobce u něj uplatnil předmětný nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 41.666 Kč dne 14. 1. 2021. K projednání této žádosti došlo dne 23. 2. 2022, přičemž žalovaný konstatoval, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a požadované zadostiučinění nebylo žalobci poskytnuto. Žalovaný zjistil, že řízení pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne 20. 9. 2017, poukázal na konkrétní úkony soudů obou stupňů učiněné v řízení, které bylo pravomocně zastaveno ke dni 28. 10. 2020 pro zpětvzetí žaloby. Zdůraznil, že podle ustálené judikatury NS ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázku přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné soudu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty, tedy stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který mimo jiné zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě a příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dále poukázal na to, že předmětem posuzovaného řízení byla částky 7.568 Kč s příslušenstvím, řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové a procesní složitosti, bylo potřeba širšího dokazování i prostřednictvím znaleckého posudku objednaného žalobcem. Ve věci bylo rozhodováno soudy na dvou úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé čtyřikrát, soud II. stupně jednou. Žalobce se svým chováním významně podílel na celkové délce řízení, zejména tím, že na základě výzvy soudu nezaplatil soudní poplatek a z tohoto důvodu došlo k zastavení řízení, dále musel být žalobce dvakrát vyzván k doplnění žaloby, a nakonec vzal žalobce žalobu zpět. V posuzovaném řízení k prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně soudu nedocházelo, v řízení bylo postupováno plynule a koncentrovaně a výsledná délka způsobená složitostí věci a chováním žalobce byla hodnocena jako přiměřená okolnostem. Žalovaný zdůraznil, že význam řízení pro žalobce lze shledat jako zásadně snížený s odkazem na usnesení NS ČR z 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1743/2011. Rovněž poukázal na rozhodnutí NS ČR z 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle kterého jestliže je předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo. V případech obchodních společnosti je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování, rozhodování, rozkol ve vedení společnosti, v menším stupni pak úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti. V tomto konkrétním případě bude dopad nepřiměřeně dlouhého řízení do poměrů právnické osoby mírnější, než by tomu bylo za obdobných okolností u osoby fyzické. Jestliže žalobcem je právnická osoba a předmětem v posuzovaném řízení byla částka ve výši 7.568 Kč, tedy bagatelní částka, přiznání jakéhokoliv peněžitého zadostiučinění by i v případě existence odpovědnostního titulu zcela jistě nebylo na místě, nárokovaná částka je zjevně nepřiměřená.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění:

5. Z žádosti o náhradu škody ze dne 12. 1. 2021 soud zjistil, že žalobce uplatnil u Ministerstvu spravedlnosti ČR, odboru odškodňování, nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve výši 41.666 Kč za nepřiměřenou délku řízení ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka].

6. Ze záznamu o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu Ministerstva spravedlnosti ČR soud zjistil, že žádost žalobce o odškodnění byla do datové schránky ministerstva dodána dne 14. 1. 2021.

7. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 23. 2. 2022 soud zjistil, že ve věci žalobce o poskytnutí odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., bylo konstatováno, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, nebyly naplněny podmínky pro vznik tohoto nároku, který nelze uznat a náhrada škody nebude žalobci přiznána.

8. Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. [spisová značka] zjistil soud následující: -) žaloba na zaplacení částky 7.568 Kč s příslušenstvím byla podána u zdejšího soudu dne 28. 9. 2017; -) usnesením ze dne 17. 10. 2017, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 10. 11. 2017, byl žalobce prostřednictvím právního zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], vyzván k zaplacení soudního poplatku 1.000 Kč dle položky 1, bodu 1., písm. a), Sazebníku soudních poplatků, ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení; usnesení bylo doručeno do datové schránky právního zástupce žalobce dne 25. 10. 2017 v 15:5 2:35 hod.; -) usnesením ze dne 23. 11. 2017, č. j. [číslo jednací], bylo řízení zastaveno, neboť žalobce nezaplatil soudní poplatek, a to ani na základě výzvy soudu ve lhůtě k tomu určené; -) výpisem z účtu s datem razítka 1. 12. 2017 na č. l. 17 spisu bylo potvrzeno, že od žalobce došla částka 1.000 Kč jako splátka soudního poplatku; -) usnesením ze dne 5. 1. 2018, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 27. 1. 2018, bylo zrušeno usnesení soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. [číslo jednací], protože soudní poplatek byl zaplacen v dodatečné lhůtě k podání odvolání proti zrušovanému rozhodnutí; -) přípisem soudu ze dne 23. 2. 2018 byl žalobce prostřednictvím právního zástupce vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů doplnil žalobu o označení důkazu – znaleckého posudku a tento k návrhu připojil a doplnil skutková tvrzení ohledně vzniku práva na náhradu nákladů řízení (doplněno podáním ze dne 29. 3. 2018, doručeným soudu téhož dne); -) dne 4. 4. 2018 vydán platební rozkaz, č. j. [číslo jednací], kterým bylo nároku žalobce zcela vyhověno; -) dne 19. 4. 2018 soudu doručen odpor žalovaného proti vydanému platebnímu rozkazu; -) usnesením soudu ze dne 23. 4. 2018, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 4. 5. 2018, žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě dle § 114b odst. 1 o. s. ř.; -) rozsudkem ze dne 11. 6. 2018, č. j. [číslo jednací], bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání, kterým bylo žalobě zcela vyhověno a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení; -) dne 12. 7. 2018 soudu doručeno odvolání žalobce z téhož dne proti rozsudku soudu ze dne 11. 6. 2018; -) dne 18. 7. 2018 soudu doručeno odvolání žalovaného ze dne 17. 7. 2018 proti rozsudku ze dne 11. 6. 2018; -) na č. l. 52-53 a 56-57 spisu založeno písemné podání žalovaného se shodnými iniciálami datované dne 29. 5. 2018, doručené soudu dne 1. 6. 2018, adresované do jiného spisu vedeného rovněž u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]; -) pokynem soudu ze dne 26. 7. 2018 na č. l. 51 spisu zasíláno odvolání žalovaného na vědomí žalobci s tím, že nebyl doposud zaplacen soudní poplatek za odvolání; -) usnesením soudu ze dne 4. 9. 2018, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 6. 9. 2018, žalovaný vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení (soudní poplatek zaplacen dle záznamu o složení dne 11. 9. 2018); -) pokynem samosoudkyně ze dne 13. 9. 2018 na č. l. 61 spisu žalobce vyzván k zaslání případného stanoviska k odvolání žalovaného proti rozsudku pro uznání a pokynem z 20. 9. 2018 na č. l. 64 spisu žalobci sděleno, že žalovaný soudní poplatek za odvolání zaplatil; -) dne 10. 10. 2018 soudu doručeno vyjádření žalobce k odvolání žalovaného; -) dne 10. 10. 2018 vyhotoveno předložení věci k rozhodnutí o odvolání a spis na základě předkládací zprávy doručen Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí dne 16. 10. 2018; -) usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2019, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 27. 9. 2019 odvolacím soudem zrušen rozsudek soudu I. stupně a věc vrácena soudu k dalšímu řízení; spis doručen zpět soudu I. stupně dne 24. 9. 2019 - pokyn soudu I. stupně k doručení usnesení odvolacího soudu datován dnem 24. 9. 2019; -) výzvou soudu ze dne 21. 10. 2019 na č. l. 78 spisu žalobce vyzván ve lhůtě 15 dnů k doplnění rozhodných skutkových tvrzení ve věci a označení důkazů k prokázání těchto tvrzení s poučením o následcích nesplnění výzvy; -) dne 11. 11. 2019 doručeno podání žalobce z téhož dne, kterým byl rozšířen žalobní návrh a bylo podáno vyjádření žalobce na výzvu soudu; -) na základě pokynu soudu ze dne 11. 11. 2019 na č. l. 83 spisu žalovanému zasíláno doplnění žaloby s výzvou k vyjádření ve lhůtě 15 dnů; -) usnesením z 9. 1. 2020, č. j. 16 C 234/2017-85, které nabylo právní moci dne 31. 1. 2020, řízeno přerušeno do skončení řízení o ústavní stížnosti žalobce, ve kterém je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí ve věci; dle pokynu soudu ze dne 3. 2. 2020 kalendář 6 měsíců; -) dne 11. 9. 2020 soudu doručeno podání žalobce ze dne 10. 9. 2020, kterým je žaloba vzata v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že v mezidobí bylo mezi účastníky dosaženo dohody; -) přípisem soudu ze dne 14. 9. 2020 na č. l. 89 žalovaný vyzván, aby ve lhůtě 5 dnů sdělil, zda souhlasí se zastavením řízení a zda požaduje náhradu nákladů řízení; dne 30. 9. 2020 vyznačeno, že lhůta uplynula bezvýsledně; -) usnesením ze dne 2. 10. 2020, č. j. 16 C 234/2017-90, které nabylo právní moci dne 28. 10. 2020, řízení podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. zastaveno v celém rozsahu z důvodu zpětvzetí.

9. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dále také„ OdpŠk“). Ustanovení obsahuje poznámkou 8a odkaz na čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále také„ Úmluva“).

10. Nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (§ 14 odst. 1, odst. 3 OdpŠk).

11. Ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen„ úřad“). Úřadem podle odst. 1 písm. a) je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení (§ 6 odst. 1, 2 OdpŠk).

12. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

13. Bez ohledu na to, zda byla nezákonným, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou újmu. Zadostiučinění se poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem, podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a za e) významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst.1, 2, 3 OdpŠk).

14. Každá má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu (čl. 6 odst. 1 věta první Sdělení č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, dále také„ Úmluva“).

15. Za užití výše citovaných ustanovení soud posoudil uvedená skutková zjištění, pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy a dospěl k následujícím právním závěrům:

16. Žalobce se žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] na základě nepřiměřené délky řízení a s tím souvisejícími průtahy. Žalobu na náhradu za vysázené porosty, kterými zhodnotil cizí pozemek, podal u zdejšího soudu dne 28. 9. 2017, a řízení bylo pravomocně skončeno ke dni 28. 10. 2020. Nesprávný úřední postup spatřoval zejména v nepřiměřené délce řízení, kdy od zahájení řízení až do jeho pravomocného skončení uplynuly tři roky a jeden měsíc, přičemž věc nebyla meritorně projednána a k ukončení řízení došlo na základě zpětvzetí žaloby z důvodu smírného vyřešení věci. Tvrdil, že svým jednáním průtahy nezavinil, k výzvě soudu byl vždy aktivní a v poskytnuté lhůtě vždy svou povinnost splnil. Obecné soudy porušily svou povinnost směřovat k brzkému vyřízení věci a postupovat tak, aby nedocházelo k nedůvodným průtahům. Způsobená nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení spočívala ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, která přetrvávala více než tři roky. Postupem státního úřadu byla silně otřesena důvěra žalobce v právo a spravedlnost, a rovněž v činnost a kvalitu práce soudů obecně. S poukazem na judikaturu Nejvyšší soudu České republiky (dále také„ NS ČR“) a Evropského soudu pro lidská práva (dále také„ ESLP“) se žalobce domáhal nároku ve výši 41.666 Kč, přestože se v posuzovaném řízení jednalo o částku v řádu tisíců, i tento nárok měl pro žalobce zásadní význam za situace, kdy vedl více obdobných sporů, a v souhrnu se jednalo o velké množství vynaložených finančních prostředků, které měly značný vliv na jeho hospodářskou stabilitu.

17. Žádost o náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem za nepřiměřenou délku řízení ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] ze dne 12. 1. 2021 podal žalobce u Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále také„ MS ČR“) dne 14. 1. 2021. Ministerstvo stanoviskem ze dne 23. 2. 2022 konstatovalo, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., nárok žalobce nelze uznat a náhrada škody mu nebude přiznána.

18. Žaloba o náhradu škody byla žalobcem u zdejšího soudu podána dne 16. 7. 2021, tedy ve lhůtě dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.

19. Spisem zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] má soud za prokázané, že žaloba žalobce o zaplacení částky 7.568 Kč s příslušenstvím byla u zdejšího soudu podána dne 28. 9. 2017, následně bylo v tomto řízení pokračováno plynule, úkony v tomto řízení byly činěny bez průtahů (viz jednotlivé úkony uvedené výše) a řízení bylo pravomocně skončeno ke dni 28. 10. 2020 zastavením řízení po zpětvzetí žaloby z důvodu smírného vyřešení věci; celková délka řízení byla tři roky a jeden měsíc.

20. Předně je třeba konstatovat, že na celkové délce posuzovaného řízení se svým chováním podílel i žalobce, který na výzvu soudu v určené lhůtě nezaplatil soudní poplatek a z tohoto důvodu bylo řízení zastaveno, soudní poplatek byl zaplacen až v dodatečné lhůtě k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení, proto muselo být usnesení o zastavení řízení zrušeno. V průběhu řízení byl žalobce ve dvou případech vyzýván k doplnění rozhodných skutkových tvrzení ve věci a k označení důkazů k jejich prokázání a žalobci byla z tohoto důvodu poskytována dodatečná lhůta 15 dnů, avšak povinností žalobce bylo veškerá rozhodná skutková tvrzení uvést již v žalobě, rovněž tak označit, případně doložit všechny důkazy k prokázání těchto skutkových tvrzení. Následně žalobce rozšířil žalobu o další částku, kterou však mohl uplatnit již původní žalobou. Z důvodu žalobcem podané ústavní stížnosti bylo řízení od 31. 1. 2020 přerušeno do skončené řízení o této stížnosti.

21. Z důvodu odvolání podaného v posuzované věci žalovaným byl spis dne 16. 10. 2018 předložen k rozhodnutí Krajského soudu v Brně a po rozhodnutí odvolacího soudu byl spis soudu I. stupně vrácen zpět dne 24. 9. 2019.

22. Úprava náhrady nemajetkové újmy je zasazena do zákonné koncepce, jež stojí na konstrukci základních předpokladů pro důvodné uplatňování její náhrady, tj. na tom, že poškozenému byla způsobena nemajetková újma, a to v příčinné souvislosti s kvalifikovaným, v zákoně uvedeným škodním jednáním, v daném případě porušením práva na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutím uvedl, že při úvaze o tom, zda doba řízení byla přiměřená, jakož i stanovení celkové výše přiměřeného zadostiučinění, je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále„ Úmluva“) (např. rozsudek NS ČR ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

23. Podle judikatury NS ČR ust. § 31a OdpŠk v odst. 1 zakotvuje právo na přiměřené zadostiučinění v případě nemateriální újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a v odst. 2 stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to buď ve formě konstatování porušení práva nebo ve formě finanční kompenzace a uvádí obecná kritéria, od kterých se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvíjí (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku). V odst. 3 pak specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Je nezbytné určit počátek a konec doby, kterou lze ve smyslu citovaného ust. § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk považovat za celkovou dobu řízení, kdy v tomto případě se jedná o řízení trvající tři roky a jeden měsíc. S přihlédnutím ke kritériím uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk je třeba posoudit, zda byla při projednávání věci zachována nebo překročena doba přiměřená. Pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

24. Prvním hodnotícím kritériem je složitost řízení, přičemž v posuzované věci bylo předmětem řízení zaplacení částky 7.568 Kč s příslušenstvím za zhodnocení nemovitosti ke dni ukončení nájemního vztahu za vysázené trvalé porosty. Jak vyplývá z konstantní judikatury NS ČR z hlediska posouzení složitosti je právně nevýznamná skutečnost, zda jde o peněžité plnění v řádech desítek či milionů korun (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podstatné oproti tomu je, např. zda šlo o věc zapojením mezinárodního prvku, zda šlo o věc skutkově složitou v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání rozsáhlého jmění manželů, nebo požadavek více osob na vydání většího množství nemovitostí v rámci restitučního řízení, když o každé z nich je třeba rozhodovat zvlášť, zda šlo o věc složitou z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a jejich povaze (nutnost zadání znaleckého posudku), či je jejich obtížné dosažitelnosti (např. u svědků neznámého pobytu). Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Při zvažování významu kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů, je zejména třeba zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována. Řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí (viz rozsudek NS ČR ze dne 15. 12 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). S ohledem na uvedené má soud za to, že posuzované řízení, přestože se jednalo o tzv. bagatelní věc, bylo skutkově složité v závislosti na předmětu řízení (bylo nutné zjistit rozsah zhodnocení vysázenými trvalými porosty), a i z hlediska důkazního s ohledem na povahu prováděných důkazů, neboť ve věci bylo nutné tvrzený rozsah zhodnocení žalobcem vysázených porostů prokázat (listinami, výslechem svědků) a následně výši tohoto zhodnocení určit znaleckým posudkem.

25. Dalším z kritérií je jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Poškozený může přispět k prodloužení délky projednávání věci podáním vadné nebo neúplné žaloby nebo jiného procesního úkonu, které si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění, častými změnami předmětu sporu nebo upřesněním či doplňováním svých podání, také tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků, či ustanovení zástupce), námitek (např. podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat k tíži, ale nelze je přičítat ani k tíži státu, je-li na vzniklou situaci ze strany soudu adekvátně reagováno. K posuzované věci žalobce přispěl k prodloužení doby řízení tím, že na výzvu soudu usnesením ze dne 17. 10. 2017, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 10. 11. 2017, nezaplatil ve stanovené 15denní lhůtě soudní poplatek ve výši 1.000 Kč a v důsledku toho soud usnesením ze dne 23. 11. 2017, č. j. [číslo jednací], řízení zastavil právě pro nezaplacení soudního poplatku. Žalobce však následně soudní poplatek zaplatil v zákonné lhůtě pro podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení, a to dne 1. 12. 2017, z tohoto důvodu bylo usnesení o zastavení řízení zrušeno usnesením ze dne 5. 1. 2018, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 27. 1. 2018, tedy tímto chováním žalobce došlo k prodloužení žalobce nejméně o tři měsíce. Dále došlo k prodloužení řízení chováním žalobce z toho důvodu, že musel být výzvou ze dne 23. 2. 2018 vyzván k doplnění, označení znaleckého posudku, kterým byly oceněny trvalé porosty vysázené na pozemku (pozemcích) žalovaného, a k doplnění skutkových tvrzení ohledně vzniku práva na náhradu nákladů řízení, tedy uvedením, kterého dne a na jakou adresu zaslal žalovanému výzvu k plnění a k označení důkazů k prokázání tvrzení, přičemž na výzvu soudu žalobce reagoval podáním ze dne 29. 3. 2018, doručeným soudu téhož dne, tím bylo řízení prodlouženo o další měsíc. K prodloužení řízení chováním žalobce došlo také proto, že žalobce musel být vyzván k doplnění rozhodných skutkových tvrzení ve věci, a to výzvou ze dne 21. 10. 2019 na čl. 78 spisu, která mu byla doručena prostřednictvím právního zástupce dne 22. 10. 2019. Na výzvu soudu žalobce doplnil rozhodná skutková tvrzení ve věci podáním ze dne 11. 11. 2019, doručeným soudu téhož dne, kterým byla žaloba dále rozšířena na částku 10.001 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na předmětných pozemcích se nacházely další trvalé porosty, tuto částku však mohl žalobce uplatnit již v původní žalobě; tímto podáním žalobce navrhl další důkazy k prokázání svých doplněných rozhodných skutkových tvrzení, které kromě výslechu několika svědků zahrnovaly i znalecké posouzení. Podání, kterým byla žaloba rozšířena bylo následně doručováno žalovanému k vyjádření a k tomuto mu byla poskytnuta lhůta. Není proto pravdivé tvrzení žalobce, že svým chováním prodloužení řízení nezavinil. K dalšímu prodloužení řízení došlo také v souvislosti s chováním žalobce, neboť žalobce v posuzované věci podal stížnost k Ústavnímu soudu ČR, který požádal o zapůjčení posuzovaného spisu a soud s ohledem na podanou ústavní stížnost řízení ve věci přerušil usnesením ze dne 9. 1. 2020, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 31. 1. 2020. Následně podáním žalobce ze dne 10. 9. 2020, doručeným soudu dne 11. 9. 2020, byla žaloba vzata v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že účastníci řízení se dohodli, aniž by znění dohody bylo soudu doloženo. V důsledku zpětvzetí žaloby bylo řízení usnesením ze dne 2. 10. 2020, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 28. 10. 2020, zastaveno v celém rozsahu. Jak je výše uvedeno, skutečnost, že žalobce využil prostředek k ochraně svých zájmů, v tomto případě ústavní stížnost, nelze přičítat k jeho tíži, protože však soud na tuto situaci adekvátně reagoval, nelze tuto skutečnost přičítat ani k tíži státu. V této souvislosti soud konstatuje, že žalobce nevyužil žádný prostředek způsobilý odstranit jím tvrzené průtahy v řízení (návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 84a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), avšak je třeba i konstatovat, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě záleží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy, a případné využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení lze poškozenému přičíst k dobru, nikoliv k tíži.

26. Třetím kritériem je postup orgánu veřejné moci během řízení. Ten je v případě soudu v občanskoprávním řízení definován maximou stanovenou v § 6 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého soud v řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Postup soudu v řízení by měl být plynulý, prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí věci. Soud ohledně tohoto kritéria dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastala žádná období nečinnosti, soud I. stupně postupoval plynule a bez průtahů. Z hlediska tohoto kritéria tedy soud po prozkoumání postupu soudu v posuzované věci dospěl k závěru, že tento postup v řízení odpovídal procesním pravidlům. Je třeba zmínit, že v posuzované věci zasáhl do délky řízení žalovaný tím, že využil svého procesního práva podat opravný prostředek (odvolání), o kterém bylo rozhodováno odvolacím soudem, kterému byl spis k rozhodnutí předložen dne 16. 10. 2018 a ten rozhodl usnesením ze dne 13. 9. 2019, které nabylo právní moci dne 27. 9. 2019. Jak je již uvedeno řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu pro jeho přezkumné posouzení, a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu řízení před další instancí (viz. citovaný rozsudek NS ČR z 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).

27. Dalším kritériem je význam předmětu řízení pro poškozeného ve vztahu ke zjištění, zda došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a následně ve vztahu ke stanovení výše odškodnění za porušení tohoto práva. NS ČR již dříve dovodil, že význam předmětu řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam než řízení jiná. Jde především o věci trestní, které v obecné rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život trestně stíhaného (např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005), věci opatrovnické (rozsudek ESLP ve věci [anonymizováno] proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právní spory (rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci [anonymizováno] proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci [anonymizováno] proti Švédsku ze dne 12. 11. 2022, č. 38978/97, § 38) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno] [příjmení] proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, § 39). Význam předmětu řízení pro poškozeného je však také dán okolnostmi konkrétního sporu, který sice nemusí spadat pod shora uvedené věci, ale s přihlédnutím např. k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba jeho věc vyřídit přednostně (rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99, § 68). Kritérium významu řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem. Je třeba vždy zkoumat o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce, tedy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Žalobce může tvrdit, že právě posuzované řízení má pro něj vyšší či mimořádný význam, v takovém případě je však třeba, aby tato svá tvrzení prokázal. Pokud se spor vede o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv. Nelze však obecně uzavřít od jaké částky by bylo možno považovat délku řízení za důležitou pro jeho účastníky. Zároveň také nelze v rámci hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného zcela přehlédnout, co je předmětem sporu, případně o jakou částku se sporné řízení vede.

28. V posuzované věci se nejedná o žádnou z uvedených okolností, jež by v obecné rovině svědčily o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobce. Povinnost tvrzení i povinnost důkazní ohledně existence okolnosti, které zvyšují význam předmětu řízení pro poškozeného leží na poškozeném (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022) a nelze proto bez dalšího vyjít z domněnky, že je význam předmětu řízení pro poškozeného zvyšován. Nelze ani dospět k závěru, že malý význam řízení pro žalobce by měl být dán již tím, že žalobce je právnickou osobou. Ze zákona č. 82/1998 Sb. není možné dovodit, že by zákonodárce měl v úmyslu odlišovat postavení fyzických a právnických osob při uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk (viz. rozsudek NS ČR z 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009 a dále Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, sedmá právní věta, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále také„ Stanovisko“). Ačkoliv může platit, že újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení bude u právnických osob zpravidla (statisticky) nižší, nelze z tohoto předpokladu vycházet jakožto z právního argumentu vyplývajícího z aplikace § 31a odst. 3 OdpŠk, nýbrž je nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního případu. Jak je uvedeno, zvýšený význam předmětu řízení tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. V případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovaného a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je třeba vyjít z toho, že nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standartní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (viz. rozsudek NS ČR ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022). Případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na rovnost zbraní jako součástí práva na spravedlivý proces (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 18 odst. 1 věta první o. s. ř.) (viz. např. rozsudek NS ČR ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

29. Na základě výše uvedeného v posuzované věci nelze přisvědčit žalovanému, že z pohledu závažnosti nemateriální újmy je pravděpodobné, že v tomto konkrétní případě bude dopad nepřiměřeně dlouhého řízení do poměru právnické osoby mírnější, než by tomu bylo za obdobných okolností u osoby fyzické a vzniklá újma tudíž menší. Žalobce tvrdil, že i když se v posuzované věci jednalo o částku v řádu tisíců, i tento jeden nárok měl pro něj zásadní význam, protože vedl více obdobných sporů, a v souhrnu se jednalo o velké množství vynaložených finančních prostředků, které měly značný vliv na jeho hospodářskou stabilitu. Tato svá tvrzení však ničím neprokázal, proto soud v této věci vycházel z toho, že význam předmětu řízení pro žalobce byl standartní, neboť nebyly shledány žádné další okolnosti, ani žádná další jiná kritéria, která by se z hlediska doby projednání věci ukázala s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem sporu za významná. Při řešení otázky, zda soud při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro žalobce jako poškozeného je oprávněn přihlédnout k jeho výsledku (v posuzovaném řízení došlo k jeho zastavení z důvodu zpětvzetí žaloby v celém rozsahu) odkazuje soud na judikaturu NS ČR, např. na rozsudek ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ve kterém dospěl soud k závěru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Rovněž se touto otázkou zabýval NS ČR viz. již citované Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, ve kterém uvedl, že v rámci stanovení zadostiučinění lze přihlédnout i k tomu, zda byla poškozenému úprava přiznána či povinnosti uloženy, pojmově je pak toto vyloučeno před skončením posuzovaného řízení.

30. Soud se ve věci dále zabýval požadavkem a námitkou žalobce, že vzhledem k povaze nároku kompenzačního řízení se jedná o věc, která by měla být projednána přednostně. Protože kompenzační řízení probíhá již více než 2 roky, je na místě uvažovat o kompenzaci podstatně vyšší, proto žalobce původně požadovanou částku navýšil o padesát procent na částku 62.499 Kč. Soud v této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu NS ČR (např. rozsudek z 14. 9. 2021, sp. zn 30 Cdo 3706/2020, ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021 nebo usnesení ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021 a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021), ze které plyne, že ve vztahu k otázce přiměřenosti délky nyní probíhajícího kompenzačního řízení ani u tohoto řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Obecně platí, že každé řízení má být vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí ve věci samé, a to při zachování principu zákonnosti a spravedlivosti řízení. V tomto ohledu není kompenzační řízení výjimkou a není ani možné učinit závěr, že by takové řízení mělo skončit dříve oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na úroveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam. Tedy pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení (viz např. usnesení NS ĆR ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, rozsudek NS ČR ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022).

31. NS ČR již dříve vyslovil (např. usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012), že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu článku 6 odst.

1. Úmluvy a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávném úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz. § 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánů veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka tolerovat. Pokud žalobce poukazuje na rozsudky ESLP (zejména ve věci [příjmení] [příjmení] proti Itálii a věci obdobné, nebo ve věci [příjmení] proti České republice), odkazuje soud na judikaturu NS ČR (např. usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, usnesení ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015, usnesení ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015), ve kterých soud vyslovil, že pokud dovolatel poukazuje na rozsudky ESLP (zejména na věc [anonymizováno] proti Itálii, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006, číslo stížnosti 64890/01), z nichž dovozuje závěr, že délku kompenzačního řízení sedm měsíců lze považovat za přiměřenou, ale jedenáctiměsíční délku řízení již nikoliv, nebere v úvahu, že italský právní řád obsahuje speciální úpravu (tzv.„ Pintův zákon“), podle které je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti. Ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky. Tato rozhodnutí jsou přiléhavá i pro tento případ. Na základě uvedeného je třeba konstatovat, že stanovená délka není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační a vždy je třeba zvážit konkrétní okolnosti případu. Do délky kompenzačního řízení je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a § 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu šesti měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk). S ohledem na délku kompenzačního řízení a s ohledem na všechny okolnosti posuzovaného případu (viz konkrétní kritéria uvedená výše) se soudu jevilo navýšení nároku žalobce o padesát procent jako nepřiměřené, a z tohoto důvodu nebyla změna žaloby připuštěna.

32. Vzhledem k velmi odlišnému stupni složitosti a náročnosti jednotlivých sporů, které jsou projednávány soudu v občanském soudním řízení, není až na výjimky dosti dobře možné obecně stanovit lhůtu, v níž by věc měl soud rozhodnout. Jak je uvedeno NS ČR ve svých rozhodnutích při posuzování přiměřenosti délky řízení vychází z toho, že je třeba stanovit celkovou délku řízení a posoudit, zda doba řízení odpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci (viz. výše citovaná rozhodnutí). Pro posouzení přiměřenosti délky řízení se proto použijí stejná kritéria jako při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (viz. citovaná rozhodnutí NS ČR, např. rozsudek z 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 a citovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10). Dle citovaného Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 je při posuzování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v úvahu dvě (za často protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. § 2 o. s. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě článku 6 Úmluvy, mohla být pokládána za přiměřenou a je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. V části VI. tohoto stanoviska NS uvedl, že v rámci stanovení zadostiučinění lze přihlédnout i k tomu,„ zda byla poškozenému práva přiznána, či povinnosti uloženy“. V posuzovaném řízení nebyl žalobci nárok, kterého se domáhal, přiznán, a řízení bylo zastaveno po zpětvzetí žaloby z důvodu uzavřené dohody účastníků. Tato sice nebyla v posuzované věci soudu doložena, nicméně soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podal u zdejšího soudu obdobné žaloby, které byly ukončeny uzavřením smíru, na jehož základě se žalobce zavázal žalovaným zaplatit částku ve výši 1 Kč. Nelze ani opomenout, že v posuzované věci se jednalo o nárok žalobce na zaplacení částky ve výši 7.568 Kč s příslušenstvím, tedy o tzv.„ bagatelní věc“. NS ČR v citovaném rozsudku ze dne 9. 10. 2012, č. j. 30 Cdo 3412/2011, vyslovil, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky s příslušenstvím a je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ho zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.

33. Na základě uvedeného po zvážení všech kritérií uvedených výše lze uzavřít, že v posuzovaném řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] bylo postupováno plynule bez průtahů a nenastala v něm žádná období nečinnosti. V tomto řízení bylo rozhodováno soudy ve více stupních, kdy celková délka řízení prodlužovaná o dobu za řízení před další instancí byla ospravedlnitelná. Na celkové délce řízení se svých chováním podílel i žalobce, který kromě konkrétních případů uvedených výše, využil jako prostředek k ochraně svých zájmů ústavní stížnost, což nelze přičíst k jeho tíži, ale ani k tíži soudu, který vždy na určitou situaci reagoval adekvátně. Řízení bylo skutkově složité jak v závislosti na předmětu řízení, tak i z hlediska důkazního. Soud přihlédl k významu předmětu řízení pro žalobce, které s ohledem na výši uplatněného nároku (bagatelní věc) nemohlo být nijak vysoce významné, a za situace, kdy žalobce neprokázal tvrzený zásadní význam řízení, jež mělo mít značný vliv na jeho hospodářskou stabilitu, byl význam řízení posouzen jako standartní.

34. V posuzovaném řízení k prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně soudu nedocházelo a výsledná délka způsobená složitostí věci a chováním žalobce byla hodnocena jako přiměřená okolnostem, přičemž otázku přiměřenosti soud zkoumal dle konkrétních okolností tohoto případu. Je třeba zdůraznit, že pouze průtahy přičitatelné soudu mohly vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty, neboť stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Poněvadž postup soudu v posuzovaném řízení odpovídal procesním pravidlům, nelze dovodit, že by žalovanému v příčinné souvislosti s kvalifikovaným, v zákoně uvedeným škodním jednáním, tedy v daném případě porušením práva na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě, byla způsobena nemajetková újma. Soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhou délku řízení není dán. K nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk v této věci nedošlo, nebyla sice projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale doba jejího projednání odpovídala její složitosti, významu předmětu řízení a chování žalobce. Soud proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

35. Z provedených důkazů soud nevzal již nic dalšího, podstatného, ani významného pro své rozhodnutí a má za to, že ve věci rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Protože nárok žalobce nebyl důvodný, soud se již nezabýval výší uplatněného nároku.

36. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný byl ve sporu zcela úspěšný, a má proto vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Ta je tvořena náklady za čtyři úkony dle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k žalobě ze dne 23. 2. 2022, vyjádření k podání žalobce ze dne 22. 8. 2023, příprava účasti na jednání, účast na jednání před soudem dne 19. 9. 2023) po 300 Kč za úkon, tedy celkem ve výši 1.200 Kč, a to ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. Dále náklady žalovaného sestávají z náhrady cestovních nákladů za cestu za účelem účasti na jednání dne 19. 9. 2023 z [obec] do [obec] a zpět, v celkové vzdálenosti 117 km, při průměrné spotřebě motorové nafty 4,5 l /100 km, při ceně motorové nafty 34,40 Kč a při sazbě základní náhrady na 1 km jízdy 5,20 Kč dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., celkem ve výši 790 Kč. Celková částka nákladů řízení účelně vynaložená žalovaným tak činí částku 1.990 Kč, kterou je žalobce povinen nahradit žalovanému ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).