16 C 184/2024 - 73

Rubrum

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 284 600,92 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení o zaplacení částky 87 045,37 Kč, úroku v částce 8 053,03 Kč a dále úroku ve výši 10,1 % ročně jdoucího z částky 65 322,62 Kč od 30. 9. 2023 do 19. 11. 2024 a z částky 61 605,54 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 9,6 % ročně jdoucího z částky 25 132,83 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 6 624,20 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 61 605,54 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení a z částky 25 439,83 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení, se zastavuje.

II. Žaloba o zaplacení částky 197 555,55 Kč, úroku v částce 15 360,42 Kč a dále o zaplacení úroku ve výši 22,99 % ročně jdoucího z částky 29 974,92 Kč od 2. 10. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 13,5 % ročně jdoucího z částky 15 825,08 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 8,9 % ročně jdoucího z částky 31 088,25 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 8,6 % ročně jdoucího z částky 106 245,22 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 10,1 % ročně jdoucího z částky 3 717,08 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 24 427,20 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % jdoucího z částky 191 138,47 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 6 417,08 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 30. července 2024 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 284 600,92 Kč spolu s příslušenstvím v podobě úroku a úroku z prodlení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel v šesti případech s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. (dříve vystupující pod firmou [právnická osoba]), IČ: [IČO], smlouvu o úvěru, a to dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo [hodnota], jejíž nedílnou součástí jsou Dispozice obsahující sjednané konkrétní parametry úvěru a kreditní karty, dále Produktové podmínky revolvingového úvěru a kreditní karty a Všeobecné obchodní podmínky banky a úrokový lístek a sazebník banky, kdy na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 30 000 Kč a současně mu byla poskytnuta kreditní karta [anonymizováno], jejímž prostřednictvím byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky formou bezhotovostních nákupů nebo výběrem hotovosti až do výše úvěrového rámce. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet v měsíčních minimálních splátkách sestávajících ze sjednané procentuální výše 2 % z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci, dále z vyúčtovaných poplatků, z částek po splatnosti a z částky přečerpání úvěrového rámce, kdy konkrétní výše měsíční splátky byla vždy uvedena ve výpisu ke kreditní kartě spolu s datem její splatnosti. Čerpané peněžní prostředky se žalovaný ve smlouvě zavázal vrátit včetně úroku, poplatků za bankovní služby, poplatků za pojištění úvěru a dále poplatků za odeslané upomínky. Žalovaný průběžně čerpal peněžní prostředky prostřednictvím poskytnuté kreditní karty, kdy z poskytnutého úvěrového rámce vyčerpal celkem částku 137 313,16 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a v důsledku porušení smluvních povinností způsobených zejména prodlením s hrazením měsíční povinné minimální splátky banka využila svého sjednaného práva v podmínkách a dne [datum] ukončila smlouvu a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky, kdy ke dni ukončení činila dlužná částka celkem 35 827,11 Kč a aktuální výše úrokové sazby dle úrokového lístku banky činila 22,99 % ročně. Ke dni 21. 3. 2024 přitom dlužná částka u tohoto úvěru činila celkem částku 37 879,11 Kč, která sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 29 964,92 Kč, dále poplatků ve výši 2 945 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru v částce 2 907,19 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení v částce 2 052 Kč, přičemž žalobkyně se podanou žalobou domáhá i zaplacení úroku z úvěru ve výši 22,99 % ročně z dlužné jistiny úvěru od 2. 10. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z dlužné částky 32 919,92 Kč (jistina ve výši 29 974,92 Kč a poplatky ve výši 2 945 Kč) a to od 27. 3. 2024 do zaplacení. Dále žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, tj. se společností [právnická osoba]. dne [datum] smlouvu o úvěru číslo [hodnota] – [Anonymizováno], jejíž součástí jsou také Všeobecné obchodní podmínky a produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru a sazebník, kdy na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému neúčelový jednorázový úvěr ve výši 43 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit spolu s úrokem ve výši sazby 13,5 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Ani tento úvěr však žalovaný nehradil řádně a banka proto využila svého práva sjednaného v čl. 14 písm. a) produktových podmínek ve spojení s článkem I. smlouvy a dopisem ze dne 29. 9. 2023 ukončila poskytování úvěru a úvěr zesplatnila ke dni 29. 9. 2023, kdy v souladu s ujednáním obsaženým v článku III. smlouvy a dle sazebníku banka dále uplatnila právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20 % z celkové dlužné částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný a dlužnou částku včetně úroků, poplatků a smluvní pokuty ve výši 17 249,87 Kč byl žalovaný povinen neprodleně uhradit. Ke dni 21. 3. 2024 přitom pohledávka vzniklá z této smlouvy o úvěru činila celkem částku 18 284,87 Kč, která sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 15 825,08 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 300 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 985,11 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 174,68 Kč, kdy žalobkyně požaduje rovněž dále zaplacení úroku ve výši 13,5 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 15 825,08 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z dlužné částky ve výši 16 125,08 Kč (jistina ve výši 15 825,08 Kč a poplatky a smluvní pokuta ve výši 300 Kč) od 27. 3. 2024 do zaplacení. Dále žalobkyně uvedla, že mezi společností [právnická osoba]. a žalovaným byla dále dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru číslo [hodnota], konkrétní smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – [Anonymizováno], jejíž součástí jsou také všeobecné obchodní podmínky a produktové podmínky spotřebitelského splátkovém úvěru a sazebník, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla neúčelový jednorázový úvěr ve výši 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal bance vrátit spolu s poplatky a úroky z poskytnutého úvěru se sjednanou úrokovou sazbou 8,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši sjednané ve smlouvě. Žalovaný však úvěr nehradil řádně a banka proto využila svého práva sjednaného v čl. 14 písm. a) produktových podmínek ve spojení s článkem I. smlouvy a dopisem ze dne 29. 9. 2023 ukončila poskytování úvěru a úvěr zesplatnila ke dni 29. 9. 2023 a v souladu s ujednáním obsaženým v článku III. smlouvy a dle sazebníku uplatnila banka právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20 % celkové částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný a dlužnou částku včetně úroků, poplatků a smluvní pokuty ve výši 35 333,65 Kč byl žalovaný povinen neprodleně uhradit. Ke dni 21. 3. 2024 přitom pohledávka vzniklá z této smlouvy o úvěru činila celkem částku 37 426,15 Kč, která sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 31 088,25 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 196 Kč a kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 2 852,69 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 2 289,21 Kč, kdy žalobkyně požaduje i zaplacení úroku ve výši 8,9 % ročně jdoucího z dlužné jistiny úvěru ve výši 31 088,25 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 15 % jdoucího z dlužné částky 32 284,25 Kč (jistina v částce 31 088,25 Kč a poplatky a smluvní pokuta v částce 1 196 Kč) od 27. 3. 2024 do zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že mezi její právní předchůdkyní společností [právnická osoba]. a žalovaným byla dále dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet číslo [hodnota] – [Anonymizováno], jejíž nedílnou součástí jsou také všeobecné obchodní podmínky a produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru a sazebník, na základě které banka žalovanému poskytla neúčelový jednorázový úvěr ve výši 200 000 Kč, který se žalovaný zavázal bance vrátit spolu s poplatky a úroky z poskytnutého úvěru se sjednanou úrokovou sazbou 8,6 % ročně, a to formou pravidelných měsíčních splátek. Žalovaný i tento úvěr nesplácel řádně a banka proto využila svého práva sjednaného v čl. 14 písm. a) produktových podmínek ve spojení s článkem I. smlouvy a dopisem ze dne 29. 9. 2023 ukončila poskytování úvěru a úvěr zesplatnila ke dni 29. 9. 2023, přičemž v souladu s ujednáním obsaženým v článku III. smlouvy a dle sazebníku dále uplatnila právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20 % z celkové částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný a dlužnou částku včetně úroků, poplatků a smluvní pokuty ve výši 118 882,49 Kč byl žalovaný povinen neprodleně uhradit. Ke dni 21. 3. 2024 pohledávka vzniklá z této smlouvy o úvěru činila celkem částku 125 962,49 Kč, která sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 106 245,22 Kč, dále poplatků a smluvní pokuty ve výši 3 564 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 8 615,43 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 7 537,84 Kč, vedle čehož se žalobkyně domáhá i zaplacení úroku ve výši 8,6 % ročně jdoucího z dlužné jistiny úvěru ve výši 106 245,22 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 15 % ročně jdoucího z dlužné částky 109 809,22 Kč (jistina úvěru ve výši 106 245,22 Kč a dlužné poplatky a smluvní pokuta ve výši 3 564 Kč) od 27. 3. 2024 do zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru číslo [hodnota] – [Anonymizováno], jejíž součástí jsou také Všeobecné obchodní podmínky a produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru a sazebník, kdy na základě této smlouvy poskytla banka žalovanému neúčelový jednorázový úvěr ve výši 105 000 Kč, který se žalovaný zavázal bance uhradit spolu s poplatky a úroky se sjednanou úrokovou sazbou 10,1 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný nehradil ani tento úvěr řádně a banka proto využila svého práva sjednaného v čl. 14 písm. a) produktových podmínek ve spojení s článkem I. smlouvy a dopisem ze dne 29. 9. 2023 ukončila poskytování úvěru a úvěr zesplatnila ke dni 29. 9. 2023, přičemž v souladu s ujednáním obsaženým v článku III. smlouvy a dle sazebníku banka dále uplatnila právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20 % z celkové dlužné částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný a dlužnou částku včetně úroků, poplatků a smluvní pokuty ve výši 73 894,15 Kč byl žalovaný povinen neprodleně uhradit. Ke dni 21. 3. 2024 přitom pohledávka vzniklá z této smlouvy o úvěru činila celkem částku 78 266,65 Kč, která sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 65 322,62 Kč, dále poplatků a smluvní pokuty ve výši 2 700 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 5 626,15 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 4 617,88 Kč, kdy žalobkyně se podanou žalobou domáhá i zaplacení úroku ve výši 10,1 % ročně jdoucího z dlužné jistiny úvěru ve výši 65 322,62 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 15 % ročně jdoucích z dlužné částky 68 022,62 Kč (jistina úvěru ve výši 65 322,62 Kč a dlužné poplatky a smluvní pokuta ve výši 2 700 Kč) od [datum] do zaplacení. Konečně žalobkyně tvrdila, že mezi společností [právnická osoba]. jako právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru číslo [hodnota] – [Anonymizováno], jejíž součástí jsou také všeobecné obchodní podmínky a produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru a sazebník, kdy na základě této smlouvy banka poskytla žalovanému neúčelový jednorázový úvěr ve výši 66 000 Kč, který se žalovaný zavázal bance vrátit spolu s poplatky a úroky se sjednanou úrokovou sazbou 9,6 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný úvěr nesplácel řádně, banka proto využila svého práva sjednaného v čl. 14 písm. a) produktových podmínek ve spojení s článkem I. smlouvy a dopisem ze dne 18. 9. 2023 ukončila poskytování úvěru a úvěr zesplatnila ke dni 18. 9. 2023, přičemž v souladu s ujednáním obsaženým v článku III. smlouvy a dle sazebníku dále uplatnila právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20 % celkové dlužné částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný a dlužnou částku včetně úroků, poplatků a smluvní pokuty ve výši 28 026,24 Kč byl žalovaný povinen neprodleně uhradit. Ke dni 21. 3. 2020 přitom pohledávka za žalovaným vzniklá z této smlouvy o úvěru činila celkem částku 29 873,03 Kč, která sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 25 139,83 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 300 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 2 426,88 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 2 006,32 Kč, přičemž žalobkyně se podanou žalobou domáhá dále i zaplacení úroku ve výši 9,6 % ročně jdoucích z dlužné jistiny úvěru ve výši 25 139,83 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 15 % ročně jdoucího z dlužné částky ve výši 25 439,83 Kč (jistina ve výši 25 139,83 Kč a dlužné poplatky a smluvní pokuta ve výši 300 Kč) od 27. 3. 2024 do zaplacení s tím, že všechny tyto výše uvedené pohledávky za žalovaným byly společností [právnická osoba]. žalobkyni postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum] a toto postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným mu doporučeně. Žalovaný však žalobkyni ničeho neuhradil, ač k tomu byl před podáním žaloby žalobkyní ještě vyzván.

2. Podáním ze dne 29. listopadu 2024 žalobkyně vzala podanou žalobu částečně zpět o částku 110 139 Kč s tím, že tuto částku žalovaný žalobkyni uhradil po podání žaloby, přičemž žalobkyně tuto úhradu žalovaného započetla jednak na nároky vzniklé ze smlouvy o úvěru číslo [hodnota], a to částku 35 265,12 Kč na celkovou úhradu pohledávky vzniklé z této smlouvy o úvěru a zbývající část platby ve výši 74 873,88 Kč žalobkyně započetla na částečnou úhradu pohledávky vzniklé ze smlouvy o úvěru číslo [hodnota] s tím, že ke dni platby 19. 11. 2024 žalobkyně vyčíslila úrok z prodlení z jistiny ve výši 6 745,59 Kč a úrok z úvěru ve výši 7 642,19 Kč a tuto platbu pak žalobkyně započetla na zůstatek kapitalizovaného úroku z úvěru ke dni postoupení ve výši 5 626,15 Kč a na vyčíslený úrok z úvěru ke dni platby ve výši 7 642,19 Kč a dále na jistinu ve výši 61 605,54 Kč. Žalobkyně pak již proto na nárocích vzniklých ze smlouvy o úvěru číslo [hodnota] nepožadovala ničeho, u smlouvy o úvěru číslo [hodnota] se nadále domáhala zaplacení částky 6 417,08 Kč, úroku z prodlení k vyčísleného do 19. 11. 2024 v částce 11 363,47 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 6 417,8 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení a úroku z úvěru ve výši 10,1 % ročně jdoucího z částky 3 717,08 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení s tím, že na ostatních uplatněných nárocích ze zbývajících smluv v plném rozsahu setrvává (tedy tak, jak bylo původně žalováno). Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. ve výroku I. zastavil, když souhlasu žalovaného s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle § 96 odst. 4 o.s.ř. třeba.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. K jednání nařízenému ve věci na den 26. června 2025 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smluv o úvěru „[Anonymizováno]“: číslo [hodnota] ze dne [datum], číslo [hodnota] ze dne [datum], číslo [hodnota] ze dne [datum], číslo [hodnota] ze dne [datum] a dále ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo [hodnota] a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba]. a žalobkyní dne [datum] a přílohy číslo 1 k této smlouvě o postoupení pohledávek – podstatné části výpisu seznamu postoupených pohledávek, a dopisu společnosti [právnická osoba]. žalovanému ze dne [datum] – oznámení o postoupení pohledávky, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto v dalším pro stručnost odkazuje.

6. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost [právnická osoba]. mezi sebou uzavřeli v šesti případech smlouvy, na základě kterých tato společnost poskytla žalovanému výše uvedené úvěry, které se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých splátkách. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel. Tyto pohledávky vzniklé z těchto smluv pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byly postoupeny žalobkyni.

7. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba]. a žalovaný uzavřeli v šesti případech smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu těchto smluv určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se ve všech případech jedná o úvěry spotřebitelské podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru s ohledem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný v žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne [datum] (úvěr číslo [hodnota]) uvedl, že je od [datum] na dobu neurčitou zaměstnán jako nižší vedoucí u zaměstnavatele [právnická osoba]., IČ [IČO] a deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 30 000 Kč a dále v žádosti o úvěr uvedl, že bydlí u rodičů a celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč, totéž uvedl v žádosti o smlouvu o úvěru – [Anonymizováno] ze dne [datum] (číslo úvěru [Anonymizováno]) a v žádosti o smlouvu o úvěru ze dne [datum] (úvěr číslo [hodnota]), kde deklaroval svůj příjem ve výši 29 900 Kč a stejně tak v žádosti o smlouvu o úvěru ze dne [datum] (úvěr číslo [hodnota]) a ze dne [datum] (úvěr číslo [hodnota]) s tím, že zde deklaroval svůj příjem 30 740 Kč, respektive 41 085 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat ČSÚ a výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Z interních zdrojů banka zjistila, že vůči bance měl žalovaný v době podání žádosti o úvěr závazky v celkové výši měsíčních splátek 5 380,89 Kč (v době podání žádosti o [Anonymizováno] ze dne [datum]) až 8 016,14 Kč (v době podání žádosti o [Anonymizováno] ze dne [datum]) a z externích zdrojů banka zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr další závazky s celkovou výší měsíčních splátek 3 295,20 Kč (při podání žádosti o [Anonymizováno] ze dne [datum]) až 7 878 Kč (při podání žádosti o [Anonymizováno] ze dne [datum]). Do výdajů žalovaného byly započteny výdaje žalovaného doložené v žádosti o úvěr, dále pak částka životního minima žalovaného dle nařízení vlády 409/2011 Sb. a částka normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb./výdaje na bydlení vydané Českým statistickým úřadem a výše měsíčních splátek dosavadních závazků zjištěné z veřejných databází. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná.

12. S tímto závěrem žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně soud nesouhlasí. Právní předchůdkyně žalobkyně, tj. společnost [právnická osoba]. možná dobře zjistila, respektive ověřila příjmovou stránku žalovaného jako žadatele o úvěr, ne však již stránku výdajovou, které nevěnovala pozornost prakticky vůbec, kdy o výdajích žalovaného netvrdila vůbec ničeho. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně bylo proto nedostatečné, když zcela opomenula zjistit jeho skutečnou výdajovou stránku. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli úvěru totiž zjistit jednak skutečné příjmy, ale také i skutečné výdaje žadatele o úvěr. Ani na jedné straně přitom tyto údaje není možné paušalizovat, ale je nutné je individuálně zjistit a případně i trvat na prokázání reálných údajů o žadateli, tedy jaké jsou jeho skutečné příjmy a jaké jsou jeho skutečné výdaje. Jedině tak je možno zjistit a posléze vyhodnotit, zdali žadatel skutečně bude schopen stanovené splátky úvěru splácet. Žalobkyně této povinnosti nedostála, když žádným způsobem neprověřila výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádala si od žalovaného žádné doklady o výši jeho plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Žalobkyně do výdajů žalované zahrnula paušální částku 3 410 Kč ve výši „životního minima“, přičemž výše životního minima je úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. O nic jiného v dané úpravě nejde a byť se soud setkává i s jinými rozhodnutími, tato rozhodnutí jsou solitérní a již překonaná, a to nejenom judikaturou národní, ale zejména také již bohatou judikaturou Evropského soudního dvora. Má-li totiž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 naplňovat stanovené cíle, jiný výklad možný není (jednoduše by bylo možno argumentovat tím, že pokud žalobkyně vychází ze statistických údajů o průměrných výdajích žadatele o úvěr, pak nic nebránilo v tom, aby stejnou logikou i na příjmové stránce rovněž vycházela ze statistických údajů, například Českého statistického úřadu o výši průměrného výdělku v České republice – pak ovšem zřejmě každý žadatel o úvěr bude vyhodnocen jako úvěruschopný; takové posuzovaní žadatelů o úvěr je však prima facie naprosto nesmyslné).

13. Za té situace je potom ale smlouva uzavřená žalovaným ve smyslu shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž k této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178 nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

14. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

15. Tedy za situace, kdy smlouvy uzavřená se žalovaným jako platné neobstojí, je plnění poskytnuté na základě těchto smluv nutno posoudit a případně též vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, tj. žalovaný je (byl) povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze to, co z neplatně uzavřených smluv obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě všech uzavřených smluv o úvěru byla žalovanému poskytnuta souhrnná částka 616 313,16 Kč a žalovaný z titulu plnění na tyto smlouvy již právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil celkovou částku 566 485,27 Kč a žalobkyni dále částku 110 139 Kč, pak tímto plněním žalovaného pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení zcela zanikly a tudíž zde neexistuje žádný dluh, který by jako důvodný nárok z těchto smluv mohl být žalobkyni soudem přiznán. Pak ovšem nezbylo, než podanou žalobu zcela zamítnout, přičemž za tohoto stavu věci je pak také již zcela bezpředmětné se zabývat čímkoliv dalším, co bylo žalobkyní případně dále v řízení tvrzeno a prokazováno.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že v řízení plně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.