16 C 192/2024 - 58

Rubrum

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta]. sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 12 551,53 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 12 551,53 Kč, dále úroku v částce 906,32 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně jdoucího z částky 5 792,21 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 12 % ročně jdoucího z částky 4 676,82 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 496,57 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 12 551,53 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 12 551,53 Kč, dále zaplacení úroku v částce 906,32 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně jdoucího z částky 5 792,21 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 12 % ročně jdoucího z částky 4 676,82 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 496,57 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 12 551,53 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], IČ [IČO], smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč, který byl žalovaný oprávněn čerpat prostřednictvím kreditní karty. Dále žalobkyně uvedla, že tento úvěr byl úročen úrokem ve výši 12 % ročně, žalovaný se dále zavázal hradit poplatky za správu a vedení kartového účtu, jakož i další případné platby za úkony související s poskytnutím úvěru stanovené smlouvou a sazebníkem účinným v době provedení úkonu a žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr a tyto další platby měsíčně k datu splatnosti uvedenému na výpisu z kartového účtu a to tak, že vždy uhradí 3,2 % z částky čerpaného a nesplaceného úvěru a 100 % částky úroků z úvěru a poplatků vyúčtovaných za daný měsíc s tím, že pokud nebudou úroky z úvěru a sjednané ceny související s poskytnutím a správou úvěru zaplaceny ke dni splatnosti, pak se takové úroky z úvěru a ceny k datu jejich splatnosti stávají součástí jistiny úvěru a budou úročeny stejným způsobem jako jistina úvěru. Žalovaný však splátky úvěru řádně nesplácel a [právnická osoba]. proto vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky s tím, že pokud nebude dlužná částka uhrazena, stane se celý zůstatek úvěru splatným. Žalovaný však dluh neuhradil a [právnická osoba]. proto smlouvu o úvěru vypověděla a zesplatnila úvěr ke dni 10. 11. 2022, o čemž byl žalovaný informován prostřednictvím doporučeného dopisu, ve kterém byl zároveň vyzván k úhradě celé nesplacené dlužné částky. Dluh takto vzniklý přitom činil celkem částku 7 516,60 Kč skládající se ze zůstatku úvěru (jistiny) v částce 4 676,82 Kč, dále úroku z úvěru vyčísleného do 1. 2. 2023 částkou 573,29 Kč a úroku z prodlení vyčísleného do 1. 2. 2023 částkou 184,19 Kč, vedle čehož se žalobkyně domáhá i zaplacení úroků do budoucna. Dále žalobkyně tvrdila, že vedle této smlouvy [právnická osoba]. se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o účtu číslo [číslo], na základě které byl žalovanému zřízen sporožirový účet a dne [datum] dále smlouvu o poskytnutí úvěru na tomto sporožirovém účtu, na základě které byl žalovanému na běžném účtu poskytnut kontokorentní úvěr, tedy možnost čerpat peněžní prostředky do debetního (záporného) zůstatku běžného účtu až do výše 5 000 Kč s tím, že žalovaný byl zároveň dle smlouvy o úvěru povinen platit [právnická osoba]. roční úrok z čerpaného kontokorentu ve výši dle oznámení [právnická osoba]., kdy ke dni vzniku debetního zůstatku na účtu činila výše úrokové sazby 18,9 % ročně a dále ceny za služby spojené s vedením kontokorentu a běžného účtu v souladu s platným sazebníkem [právnická osoba]., jež byly v souladu se smlouvou o úvěru započítávány do výše kontokorentu. Žalovaný se přitom zavázal nepřekročit povolený limit kontokorentu, kdy překročení limitu kontokorentu bylo považováno za případ vzniku tzv. nepovoleného debetního zůstatku, který byl žalovaný povinen vyrovnat. Nepovolený debetní zůstatek však přes upomínky učiněné ze strany [právnická osoba]. žalovaný vyrovnán nebyl, což představovalo závažné porušení smlouvy o úvěru a [právnická osoba]. proto převedla pohledávku na zaplacení celého kontokorentu dne [datum] na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky s úroky, o čemž byl žalovaný vyrozuměn výzvou ze dne 1. 10. 2022. K tomuto dni činil nepovolený debetní zůstatek částku 5 792,21 Kč a úrok z úvěru 76,13 Kč a úrok z prodlení částku 15,56 Kč, ke dni 1. 2. 2023 pak úrok z úvěru do tohoto data činil částku 333,23 Kč a úrok z prodlení částku 312,38 Kč. Obě tyto pohledávky za žalovaným vzniklé z těchto důvodů pak žalobkyni byly postoupeny [právnická osoba]. na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Žalovaný, ač žalobkyní ještě před podáním žaloby vyzván, jí ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na den 24. dubna 2025 se žalovaný bez omluvy nedostavil, soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o účtu ze dne [datum] a ze smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu ze dne [datum], dále ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], Všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba]., smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba]. a žalobkyní ze dne [datum] a přílohy číslo 1 k této smlouvě – seznamu postupovaných pohledávek, dále z dopisu [právnická osoba]. žalovanému ze dne [datum] – oznámení o postoupení pohledávky a z připojeného poštovního podacího archu k tomuto dopisu, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 29. 5. 2024 - výzvy před podáním žaloby spolu s poštovním podacím lístkem, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba]. a žalovaný uzavřeli ve smyslu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouvu ve dvou případech smlouvu o úvěru, když společnost [právnická osoba]. se zavázala na základě těchto smluv poskytnout žalovanému a také poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatky za služby a dohodnutý úrok. Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně na výzvu soudu k posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr poskytnutý na základě smlouvy ze dne [datum] a smlouvy ze dne [datum] neuvedla ničeho (žádná konkrétní fakta o příjmech a výdajích žalovaného), resp. pouze uvedla, že [právnická osoba]. jako poskytovatel úvěru splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovanému splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, která získala zpracováním žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Přitom s ohledem na informace, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná.

10. Žalobkyně proto neuvedla ve svém vyjádření žádná konkrétní fakta o situaci žalovaného v okamžiku uzavírání každé jednotlivé smlouvy o úvěru, zejména o jeho příjmech a výdajích.

11. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, respektive neprokazovala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž obě uzavřené smlouvy jsou neplatné.

12. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-12/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

13. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

14. Bylo řečeno, že smlouvy uzavřené se žalovaným jako platné neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě těchto smluv je tedy nutno mezi účastnicemi vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatných smluv obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě smlouvy ze dne [datum] podle tvrzení žalobkyně poskytnuta celkem částka 81 799,02 Kč a žalovaný podle tvrzení žalobkyně na tuto smlouvu uhradil částku 87 834,61 Kč, pak je zřejmé, že zde žádná pohledávka, která by žalobkyni jako důvodně uplatněný nárok vzniklý z této smlouvy mohla být přiznána, již neexistuje. Pak ovšem nezbylo, než podanou žalobu v této části zamítnout, přičemž za tohoto stavu věci je pak také již zcela bezpředmětné se zabývat čímkoliv dalším, co bylo žalobkyní dále v řízení ohledně této smlouvy tvrzeno a prokazováno.

15. Stejně tak je neplatná i smlouva o úvěru ze dne [datum] a proto i zde se soud zabýval otázkou, kolik bylo žalovanému ze strany [právnická osoba]. na úvěr vlastně poskytnuto a kolik je pak žalovaný povinen případně z poskytnutého plnění vrátit.

16. Podle § 79 odst. 1 o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí mimo jiné obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

17. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ust. § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svou povinnost tvrzení, uloženou mu ust. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Úplné vylíčení rozhodujících skutečností pak soudu umožňuje i přezkum z hlediska příp. existence překážek řízení (nedostatku podmínek řízení) a to pak i zejména věci zahájené (litispendence) a věci rozsouzené (rei iudicate).

18. Je povinností žalobce vylíčit všechny skutečnosti, které jsou právně rozhodné z hlediska identifikace žalobního skutku ve vztahu k příslušné skutkové podstatě obsažené v dané právní normě, která by měla být aplikována. Rozhodující skutečnosti je proto zapotřebí vylíčit v takovém rozsahu, aby v něm byly obsaženy všechny znaky příslušné právní normy. Z tohoto pohledu je žaloba úplná potud, pokud obsahuje znaky hypotézy právní normy, na základě které žalobce svůj uplatněný nárok odvozuje (i když jinak není povinností žalobce tvrdit, která právní norma má být na skutkový stav aplikována). Není přitom povinností soudu, ani mu dokonce nepřísluší tuto činnost žalobce v řízení nahrazovat, protože by to bylo porušením rovnosti účastníků, neboť by tak soud v podstatě poskytoval žalobci ve sporu právní pomoc, což je ovšem činností advokáta.

19. Jestliže se proto žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení dluhu vzniklého z titulu poskytnutého úvěru, pak je zřejmé, že s ohledem na daný předmět řízení esenciálními tvrzeními pro tento typ nároku bude jednak tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru, a dále tvrzení o tom, že peněžní prostředky v konkrétní výši žalovanému coby dlužníkovi byly skutečně poskytnuty. Úvěrová pohledávka totiž nevzniká na základě jednoduché skutečnosti, ale na základě tzv. právní skutečnosti složené - tedy pro vznik určitého právního vztahu musí nastat více dějů v reálném světě (tedy skutečností, které nastávají – skládají se za sebou či vedle sebe). První z podstatných skutečností v dané věci je právě uzavření smlouvy, tedy žalobce je povinen tvrdit vznik této smlouvy a její obsah (předmět) a druhou naprosto stejně významnou skutečností je poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi ze strany věřitele na základě této smlouvy. Je totiž zjevné, že úvěrová smlouva jako typ konsensuálního závazku zavazuje věřitele, aby na žádost dlužníka peněžní prostředky mu v dohodnuté výši v určeném čase poskytl. Tedy jedná se o povinnost věřitele rezervovat prostředky v této výši po určitou dobu pro dlužníka. Avšak dluh (pohledávka) z této smlouvy přece zcela logicky vznikne až v okamžiku, kdy dlužník věřitele o toto plnění požádá a věřitel mu slíbené prostředky skutečně poskytne. Jestliže žalobce má tedy tvrdit skutečnosti rozhodné pro vznik jeho práva (subjektivního oprávnění požadovat zaplacení), tak je více než zřejmé, že musí tvrdit obě dvě tyto skutečnosti, přičemž se jedná o tvrzení základní, které, jak již bylo uvedeno, soud není ani v nejmenším oprávněn za žalobce substituovat. Jedná se o jedinečné právo a povinnost žalobce a zároveň je výrazem jeho dispozičního oprávnění ve sporu, neboť tím zároveň určuje okruh právně významných skutečností, ke kterým se může poté žalovaný kvalifikovaně vyjádřit, v důsledku čehož oba účastníci pak také vymezují okruh tzv. sporných skutečností, ke kterým bude potřeba provádět dokazování, nebo zdali jsou mezi nimi tyto skutečnosti nesporné, čímž nutnost dokazování odpadá a proces se zrychluje a zefektivňuje. Tedy nejedná se o procesní samoúčelnost, ale zjevně tento koncept je projevem i zásady hospodárnosti řízení a soudní efektivity.

20. Ke všemu výše uvedenému lze ještě z hlediska obecné procesní teorie uvést, že pohled žalobkyně neodráží vůbec současný pohled na vedení civilního sporného řízení, na němž je současný český civilní sporný proces vystavěn, tedy zejména na základě skutkových tvrzení účastníků, tzv. skutkové pravdy. Žalobkyně naopak svým procesním postojem prezentuje zásadu materiální pravdy, tedy zásadu vyšetřovací, kdy je to soud, který má povinnost zjistit skutečný stav věci bez ohledu na procesní aktivitu účastníků. Tento způsob vedení soudního sporu, příznačný pro dobu minulou znamenal, že to byl skutečně soudce, kdo k soudu dostavivšímu se účastníku sepsal žalobu, poté se k soudu dostavil žalovaný a vyjevil svůj názor na věc a soudce zpracoval jeho vyjádření k žalobě, pak o věci rozhodl, načež v rozhodnutí odvolacího soudu byl pokárán za nedostatky jak v sepisu žaloby, tak za nedostatky v sepisu vyjádření k žalobě. Tento koncept byl však již zcela opuštěn velkou novelou občanského soudního řádu na počátku devadesátých let, neboť byl porušením zásady nestrannosti soudu, který tak vystupoval spíše v postavení zástupců obou účastníků, a nikoliv nestranného arbitra. Žalobkyně se rovněž mýlí, poukazuje-li na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu a dovozuje, že může svá skutková tvrzení nahrazovat odkazem na listiny. Předně tento její odkaz je již nepřiléhavý, neboť uvedená rozhodnutí jsou již zastaralá a překonána, neboť judikatura Nejvyššího soudu již nově dovodila, že odkazem na listiny nelze nahrazovat tvrzení účastníka, ale ty je právě pro výše uvedené důvody je povinen činit vždy účastník (v opačném případě by totiž přeci úplně stačilo, aby účastník soudu předložil jen tyto listiny s poukazem, že vše podstatné pro spor se v nich nachází – tedy jeho tvrzení by zněla například tak, že „žalovaný mi dluží částku 10 000 Kč a vyplývá to z listin, které předkládám soudu k důkazu“). A podobně stejný posun v judikatuře lze vysledovat například i v označování důkazů, kdy již nestačí například jako dříve odkaz např. na určitý soudní spis, ale dnes se vyžaduje, aby účastník označil v tomto spise konkrétní listinu a v rámci ní i konkrétní část, která má danou skutečnost prokazovat – například výpověď určitého svědka k prokazované skutečnosti v konkrétním protokole o ústním jednání nebo o hlavním líčení.

21. Žalobkyně, ač byla na tento nedostatek žaloby spočívající v deficitu žalobních tvrzení již v rámci přípravy jednání soudem upozorněna a byla vyzývána k doplnění těchto chybějících skutečností, tak přes tuto výzvu soudu neučinila, a to dokonce ani přes dobrodiní opětovného poučení ze strany soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. doplnit tyto chybějící tvrzení u ústního jednání, načež žalobkyně na tuto výzvu soudu reagovala tak, že „s ohledem na povahu úvěrového produktu – úvěrového rámce k běžnému účtu, pro žalobkyni není možné uvést částku prostého čerpání a částku úhrady za celé smluvní období“ (sic!!! – 1. jestliže tedy toho není schopna žalobkyně, pak logicky ani nikdo jiný, 2. lze jen velmi těžko přijmout fakt, že obraty na účtu by byly natolik nepřehledné, že by nebylo možné zpětně tyto skutečnosti zjistit, pak by totiž [právnická osoba]. zároveň porušovala zákon o bankách, který jí ukládá povinnost vést transparentní účetnictví).

22. Pak ale i v této části (úvěrová smlouva ze dne [datum]) ovšem také nezbylo, než rovněž žalobu zamítnou, a to pro neunesení břemene tvrzení. Žalobkyně může požadovat u smlouvy uzavřené dne [datum] plnění po žalovaném pouze z titulu speciální skutkové podstaty, a to vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. K tomu by ovšem musela tvrdit, že [právnická osoba]. žalovanému nějaké plnění poskytla (jestliže chce někdo něco vrátit, měl by v prvé řadě tvrdit, že někomu něco dal).

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím, že v řízení zcela úspěšnému žalovanému, kterému by tak příslušelo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vůči neúspěšné žalobkyni, dle obsahu spisu žádné nevznikly.