16 C 195/2016- 466

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Miroslavem Skalou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro: žaloba o zaplacení částky 31 041 Kč s příslušenstvím, dále o vzájemné žalobě o 16 041 Kč s příslušenstvím a o 15 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 15 242 Kč s úrokem z prodlení 8,05% p.a., jdoucím od 29. 5. 2015 do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 15 799 Kč s úrokem z prodlení 8,05% p.a., jdoucím od 13. 6. 2016 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 29 548 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Vzájemná žaloba, aby žalobce zaplatil žalovanému částku 16 041 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p.a., jdoucím od 26. 10. 2017 do zaplacení, se zamítá.

V. Vzájemná žaloba, aby žalobce zaplatil žalovanému částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p.a., jdoucím od 19. 2. 2015 do zaplacení, se zamítá.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 45 567 Kč do tří dnů do právní moci rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

VII. Žalovaný je povinen zaplatit Českému státu – Okresnímu soudu [okres] soudní poplatek ze vzájemného návrhu ve výši 1 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobou podanou 31. 10. 2016 domáhal se žalobce zaplacení pohledávky z vyúčtován služeb vůči žalovanému jakožto vlastníku bytové jednotky [číslo] v domě [adresa] v k.ú. a obci [obec], [ulice a číslo], a to za období 2014 a dále 2015 (do 8. 11. 2015, kdy žalovaný byl vlastníkem jednotky). K částce 15 242 Kč za rok 2014 žalobce uvedl, že na zálohách bylo zaplaceno 15 714 Kč. Skutečné náklady činily 30 955,77 Kč. Takto vznikl nedoplatek 15 242 Kč se splatností nejpozději 28. 5. 2015. Ohledně částky 15 799 Kč žalobce uvedl, že žalovaný na zálohách zaplatil 1 409 Kč. Skutečné náklady činily 17 208 Kč. Tím vznikl nedoplatek 15 799 Kč, splatný nejpozději 12. 6. 2016. V podrobnostech žalobce uvedl (č.l. 179), že v roce 2011 žalovaný zálohy nehradil. Roku 2012 zaplatil jednak částku 6 000 Kč (10. 1. 2012) a dále postupně dalších 17 148 Kč. Roku 2013 uhradil 17 148 Kč. Pokud za rok 2013 zde zůstal – dle názoru žalobce – dluh 12 481 Kč, podal žalobce ohledně právě této částky žalobu sp.zn. [spisová značka]. Žalovaný roku 2014 uhradil celkově 15 714 Kč, za rok 2015 uhradil 1 409 Kč. Zde žalobce pro přehlednost uváděl již právní závěry, týkající se těch částek, které„ zbyly“ pro daný rok poté, co byly platby přednostně započítávány na nejstarší pohledávky. Po podání uvedené žaloby ([spisová značka]) došlo k umoření uvedeného dluhu, a to tím způsobem, že ke dni 1. 9. 2015 se pohledávky uplatněné v uvedeném řízení snížily o částku 11 112 Kč a následně bylo zaplaceno dalších 1 369 Kč (16. 9. 2015), proto žalobce vzal dne 7. 10. 2015 uvedenou žalobu zpět (č.l. 190). Na uvedené soudní řízení ([spisová značka]) žalobce rovněž poukázal v podání č.l. 179 p.v. ze dne 4. 4. 2019. Žalovaný uvedl, (např. č.l. 110), že pohledávku neuznává. Zálohy vždy řádně plnil, žalobce měl tyto platby účtovat vždy na aktuální měsíc. Namísto toho použil žalobce platby na údajné nedoplatky za období starší, kde odkázal na spor před [název soudu], sp.zn. [spisová značka]. Přitom uvedené starší údajné pohledávky žalobce neexistovaly. Každopádně z výše a termínu plateb bylo zřejmé, že jde o úhradu vždy na aktuální měsíc, což měl žalobce respektovat. Dále byla předmětem řízení vzájemná žaloba ze dne 9. 1. 2020 o zaplacení 16 041 Kč s přísl. jako ušlý nájem k předmětnému bytu za dobu 30. 6. 2015 – 1. 10. 2015 (č.l. 314). Zde žalovaný uvedl, že v důsledku rozporů mezi SVJ a zejména předsedou výboru [anonymizováno] [celé jméno svědka] došlo k zahájení vyjednávání o ukončení sporů, kdy [anonymizováno] [celé jméno svědka] projevil o byt zájem. Ze strany některých vlastníků byly stížnosti na údajné nevhodné chování osob, kterým žalovaný svůj byt pronajal, proto v rámci předsmluvního jednání žalovaný nájemní vztah ukončil, k 30. 6. 2015, zavázal se nepronajmout byt nejméně do 1. 10. 2015, takto mu vznikla škoda 19 500 Kč (specifikována výpočtem č.l. 317 p.v.), z čehož žádá toliko 16 041 Kč. Žalobce navrhl zamítnutí uvedené vzájemné žaloby (vyjednávání nedospělo do fáze, kdy žalovaný by měl dostatečný důvod předpokládat, že dojde k uzavření jakékoliv smlouvy. Dále byla předmětem řízení vzájemná žaloba z 9. 1. 2020 (č.l. 314) o 15 000 Kč s úrokem z prodlení, a to z titulu zaplacení faktury [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] s r.o., [IČO], kteroužto částku žalovaný zaplatil 22. 2. 2013 a dle jeho názoru má právo na náhradu této částky, neboť účastníci byli dohodnuti, že žalovaný takto zařídí opravu společných částí budovy. Byt žalovaného byl opakovaně vlhký, vlhkost zatékala z plechů na„ íčkách“, kde se srážela vlhkost (zjištěno po odkrytí sádrokartonu ve stropě bytu, č.l. 316), samotnou příčinou bylo neexistující zateplení podhledů, kdy chyběla izolace mezi stropem a sádrokartonem. S tímto postupem„ pak vyslovily souhlas osoby, které byly členy výboru SVJ“ (č.l. 315 p.v.), nejde tedy ani o bezdůvodné obohacení, tyto osoby věděly o zamýšleném způsobu odstranění vady a odsouhlasily postup, kdy část faktury zaplatí firmě žalovaný a zbytek faktury zaplatí žalobce, který zároveň žalovanému nahradí vynaloženou zálohu (č.l. 316). S touto vzájemnou žalobou žalobce nesouhlasil. Žádná dohoda nevznikla, žalovaný jednal svévolně a jeho postup ani nebyl účelný. Bylo nesporné, že žalovaný byl nejméně od r. 2009 do 8.11.2015 vlastníkem bytové jednotky [číslo] kdy informace o jednotce je založena na č.l. 65 a k prodeji žalovaným třetí osobě došlo smlouvou z [datum] (č.l. 60). K důkazu provedeny listiny, které žalobce připojil k podání ze 4. 4. 2019 (č.l. 176), jde o složku založenou vzadu ve spisu, z níž vyplývá vynaložení hotových výdajů, např. na údržbu výtahu, odvoz odpadu apod., kde se konstatuje, že soud z těchto listin neshledal rozpory mezi tvrzením žalobce a těmito listinami. Předmětem listin bylo jednak vyúčtování záloh za rok 2011 – 2013, dále rozpis zálohových plateb (ten byl včetně období od 1. 5. 2014). Dále např. faktury za služby typu„ odvoz odpadu 1/3/ 2013“ od [právnická osoba], [anonymizováno] ve výši 3 356 Kč, prohlídky výtahu odbornou firmou z 31. 10. 2012 za částku 1 476,60 Kč. Dále vodné a stočné, fakturováno 21. 2. 2011, celkem 70 896 Kč (v důsledku přeplatku záloh je v listině konstatována výše přeplatku). Dále bylo zjištěno, že při jednání schůze shromáždění (č.l. 77), konané dne 24. 9. 2013, byly zjištěny závady na střeše (kontrola r. 2012). Byla schválena výše záloh za rok 2013, a to s účinností od 1. 5. 2013. Dále schváleno rozúčtování služeb za rok 2012. Výše záloh za rok 2012„ je určena podle přílohy č. 1“ (z toho není patrné, zda tedy zálohy byly stanoveny již někdy dříve a nyní jsou pouze konstatovány, anebo zda došlo ke zpětnému určení výše záloh). Rozpis záloh od 1. 5. 2013 (č.l. 79) je datováno 19. 3. 2013, není patrné, zda tedy bylo nějak vyhotoveno a schváleno již dříve, anebo až na schůzi 24. 9. 2013. Představuje přílohu č. 2 k uvedenému zápisu. Od 1. 5. 2013 tedy stanoveno žalovanému platit zálohy 1 369 Kč měsíčně. Dne 26. 11. 2015 byla konána schůze (č.l. 82 – 85), bylo schváleno rozúčtování služeb za rok 2014 (č.l. 84). Výše záloh pro [anonymizováno] [celé jméno žalovaného] pro dobu od července 2015 činila (viz č.l. 85) měsíčně 2 689 Kč. Vyúčtování záloh za rok 2014 (č.l. 84) uvádí pro [anonymizováno] [celé jméno žalovaného], že zaplatil v roce 2014 na zálohách 15 714 Kč, celkem náklady činily 30 955,77 Kč. Podle č.l. 84 p.v. tedy za rok 2014 u jeho bytu vznikl nedoplatek 15 242 Kč. Podle listiny„ počet osob v bytě – 2014“ (č.l. 120) je u bytu [anonymizováno] [celé jméno žalovaného] ve vytištěných kolonkách údaj o počtu 2 (leden – březen), 0 (duben), 4 (květen – září) a zbytek roku 0. Nad tím rukou připsán údaj„ 5“ v každém měsíci. Obdobná listina pro rok 2015 uvádí u bytu žalovaného 3 osoby (leden – květen) a poté 0 (od června) (č.l. 121). Z„ protokolu o zajištění důkazu výslechem svědka“ (č.l. 122, 124) vyplývá, že [datum] byl sepsán neformálně u advokáta [anonymizováno] [příjmení] zápis o ústní výpovědi [celé jméno svědka] a [celé jméno svědkyně], kteří se dobrovolně dostavili a vyjadřovali se k počtu osob v bytě [anonymizováno] [celé jméno svědka] uváděl podle dopisu č.l. 134 započítává žalovaný pohledávku 15 000 Kč vůči pohledávce 15 242 Kč splatné 29. 5. 2015 (§ 1982 OZ), tj. má jít o zápočet proti nedoplatku za rok 2014. Dodává se, že dle právního názoru žalobce (č.l. 133) tedy došlo k uznání pohledávky, proti níž je zápočet proveden, avšak soud se s tímto názorem neztotožnil (lze patrně využít judikaturu sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, ze dne 22. 7. 2021). V listině z 23. 10. 2017 (č.l. 134) zároveň žalovaný uplatňuje a žádá o zaplacení částky 61 934 Kč jako náhrady z předsmluvní odpovědnosti za bezdůvodné ukončení jednání. Žalobce dopis obdržel nejpozději 20. 11. 2017 (datum jeho podání č.l. 133). Dne 29. 11. 2017 žalovaný (č.l. 139) vůči žalobci započítal pohledávku 61 934 Kč (předsmluvní odpovědnost), kterou zesplatnil v předchozím dopisu z 23. 10. 2017. Zápočet provedl proti pohledávce 16 041 Kč (splatná 29. 5. 2015). Uvedená pohledávka zůstala žalobci proti žalovanému po předchozím zápočtu, jde o pohledávku z vyúčtování za roky 2014 – 2015, která je předmětem věci 16 C 195/2016. Žalobce se zápočtem nesouhlasí (č.l. 138). [název soudu] [datum rozhodnutí] zastavil řízení [spisová značka], a to řízení o vzájemném návrhu [anonymizováno] [celé jméno žalovaného] o částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení, důvodem zastavení bylo zpětvzetí vzájemného návrhu [anonymizováno] [celé jméno žalovaného]. V usnesení z [datum] soud konstatuje, že původní žalobu podalo SVJ proti [anonymizována dvě slova] o 12. 481 Kč na nákladech vynaložených na služby za rok 2013 a soud konstatoval, že již předtím vzal také SVJ tuto žalobu zpět a řízení o žalobě bylo již předtím zastaveno a pokračováno pouze v řízení o vzájemném návrhu. V odůvodnění se konstatuje, že během řízení žalovaný poukázal několik částek po 1 389 Kč, které sám žalovaný považoval za běžné měsíční zálohy, ale žalobce tyto využil na dluhy nejdříve splatné, s čímž se soud ztotožnil, jelikož žalovaný při placení neoznačil účel plateb. Usnesení (č.l. 146) bylo ve výroku o nákladech řízení potvrzeno dne [datum] usnesením VS v Praze č.j. [číslo jednací] (č.l. 148) a v bodě 11 odůvodnění se ztotožnil s právní úvahou [název soudu]. Žalobce píše žalovanému 2. 5. 2017 (č.l. 167), že pro rok 2014 považuje za prokázaných 5 osob v jeho bytě. Pro r. 2015 pak 3 osoby (I – V) a 0 osob (VI-XII). V dopise se dále vyjadřuje k vodnému a stočnému za rok 2014. Žalobce dal výzvu k plnění žalovanému (č.l. 181 – 182) dne 25. 6. 2014 o zaplacení 12 481 Kč jako nedoplatku vyúčtování za r. 2013. Dále upomenul o květnovou platbu 1 389 Kč. Žalobce podal 29. 7. 2014 u zdejšího soudu žalobu (č.l. 183) o 12 481 Kč (s poplatkem z prodlení od 3. 7. 2014). Předmětem byly zálohy a vyúčtování za rok 2011 – 2013. Ve věci [spisová značka] vzal žalobce dne 1. 9. 2015 částečně žalobu zpět (ve znění doplněného zpětvzetí ze 7. 10. 2015) o částku 12 481 Kč, takže nadále trval pouze na zaplacení poplatku z prodlení (vždy za konkrétní časový úsek) a navrhl zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného (15 000 Kč) (č.l. 187 – 190). Dne 12. 5. 2015 žalovaný převzal poštou vyúčtování za rok 2014 na částku 15 242 Kč (č.l. 191 – 192). Dne 12. 4. 2016 je datováno vyúčtování za rok 2015 na částku 15 799 Kč (č.l. 200) – z listiny nevyplývá její doručení. Na schůzi [datum] bylo konstatováno (č.l. 203 an), že před schůzí bylo vyúčtování záloh za rok 2013 všem vlastníkům doručeno (pozn. žalovaný byl na schůzi přítomen), a to včetně předpisu záloh na 2014. Bylo schváleno rozúčtování cen za rok 2013 (příloha č. 1 k zápisu). Dále byly schváleny zálohy na rok 2014, a to změna ke dni 1. 5. 2014. Dále tato schůze schválila zpětně pro rok 2011, 2012 výši příspěvků (fakticky tedy záloh) uvedených v příl. č. 3 – 4, tedy s účinností od 1. 5. 2011. Bylo konstatováno, že na minulých schůzích tyto příspěvky schvalovány nebyly, proto předsedkyně požádala přítomné o zpětné schválení příspěvků, včetně toho, že jsou uhrazeny zaplacenými zálohami („ tam, kde byly uhrazeny“). Žalovaný podal 19. 2. 2015 vzájemný návrh v řízení, vedeném proti němu o zaplacení částky 12 481 Kč, přičemž předmětem vzájemné žaloby je 15 000 Kč s přísl. z důvodu, že žalovaný tuto částku zaplatil 22.2.2013 společnosti [právnická osoba] (č.l. 211). Žalobce 25. 6. 2016 zaslal žalovanému odpověď na reklamaci vyúčtování za rok 2015. Nynější řízení bylo přerušeno usnesením z [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] až do skončení věci vedené před [název soudu] sp. zn. [spisová značka]. Jeho předmětem byla žaloba téhož žalobce (SVJ) proti žalovanému o vyúčtování za roky 2011 – 2013. Uvedené řízení skončilo usnesením ze dne 1. 12. 2017, č.j. 48 CM 136/2015-196, jímž bylo řízení zastaveno a přiznána náhrada nákladů řízení, kterou měl žalovaný [příjmení] [celé jméno žalovaného] zaplatit žalobci (zde založeno na č.l. 146), přičemž uvedené usnesení bylo ve výroku o nákladech řízení potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] (zde na č.l. 148). Z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, že žalobce podal 29. 7. 2014 žalobu o nedoplatek vyúčtování za roky 2011 – 2013. Následně žalovaný vzájemným návrhem požádal o zaplacení částky 15 000 Kč z důvodů vynaložení nákladů na opravu stropu v bytě. Jak žaloba, tak vzájemný návrh byly posléze vzaty zpět. Pro účely nynějšího sporu je dle názoru soudu podstatné, že jednak nedošlo k meritornímu rozhodnutí o uvedených nedoplatcích, tj. nevznikla překážka věci rozhodnuté. Jednak soudy obou stupňů uvedly, že žalovaný pravidelně zasílal žalobci částku 1 389 Kč měsíčně s názorem žalovaného, že mělo být zcela zřejmé, že jde o běžné měsíční zálohy. Žalobce a posléze taktéž soudy 1. a 2. stupně však vyslovili názor, že pokud žalovaný spolu s platbami neoznačil přesně důvod platby, musel být žalovaný srozuměn s tím, že žalobce použije platbu k umoření vždy nejstarší splatné pohledávky. S tímto názorem vyslovil odvolací soud souhlas např. v bodě 11 odůvodnění (č.l. 148).„ Pokud měl žalovaný v úmyslu platbami hradit právě jen běžné zálohy, nic mu nebránilo v tom, aby tento účel plateb označil, pokud mu bylo známo, že žalobce jeho předchozí platby také započítával na nejstarší dluhy (odůvodnění [název soudu] ze dne [datum]). Žalobce tudíž vzal žalobu zpět pro chování žalovaného, neboť stručně řečeno, po zahájení řízení (29. 7. 2014) žalovaný hradil určité částky a jimi uhradil vyúčtování za roky 2011 – 2013. Dále je pro nynější spor významné ohledně vzájemné (údajné) pohledávky 15 000 Kč, že žalovaný tuto pohledávku vzájemným návrhem nejprve uplatnil, následně vzal vzájemný návrh zpět, což může mít význam z hlediska promlčení. - Zdejší soud proto 22. 11. 2018 rozhodl o pokračování v přerušením řízení, jelikož napadené usnesení v podstatném výroku o nákladech řízení nabylo právní moci 1. 8. 2018. Pokud jde o zasedání shromáždění vlastníků, jejich průběh byl nesporný. Pro výsledek sporu není podstatné, že na těchto zasedáních byla schvalována vždy výše záloh pro určité období, neboť předmětem sporu není zaplacení záloh. Z hlediska předmětu tohoto sporu je podstatné, že při některých zasedáních byly projednávány stížnosti žalovaného na vlhkost v bytě, k čemuž se soud vyjadřuje na jiném místě, avšak nikdy nebylo rozhodnuto, že žalovaný je pověřen vyřešením případné závady vlastními silami a na náklad žalobce. Zápis z 31. 5. 2012 je založen na č.l. 406 (zde šlo pouze o schůzi výboru SVJ, která zvolila předsedkyni výboru). Zápis ze dne 15. 4. 2014 je na č.l.

74. Zápis z 24. 9. 2013 je na č.l.

77. Zápis z 26. 11. 2015 byl předložen na č.l.

82. Zápis z 9. 6. 2016 je na č.l.

71. Ohledně stanovení výše záloh uvádí soud, že předmětem žaloby byly platby z vyúčtování, proto rozhodné je pouze to, kolik žalovaný na zálohách fakticky uhradil, nikoliv kolik mu snad bylo správně či nesprávně předepsáno. K fakticky provedeným úhradám však již je podstatné, zda v okamžiku úhrady zde existovala jiná, starší pohledávka žalobce, v daném případě pohledávka ze starších vyúčtování. Z tohoto důvodu bylo právně relevantní řešit, kolik na vyúčtováních z let 2011 – 2013 žalovaný měl uhradit, popř. kolik zbývalo uhradit po částečném plnění. Přitom se soud ztotožňuje s názorem žalobce, že úhrady prováděné např. roku 2014 je třeba započítat v souladu s § 1933 odst. 1 o.z. na nejstarší existující pohledávku. K otázce, jaké platby žalovaný žalobci poskytl, byla tvrzení po určitém upřesňování nesporná. Tvrzení žalovaného (jenž zde nesl břemeno tvrzení a důkazní) uvedené na č.l. 295 ze 3.12.2019 považuje soud za opravu předchozího nepřesného tvrzení č.l. 113 nahoře, podle něhož platil do dubna 2014 vždy 1 369 Kč měsíčně, od května 2014 do června 2015 mělo být dle jeho tvrzení uhrazeno 1 389 Kč měsíčně a naopak od července 2015 to mělo být 2 689 Kč měsíčně. Sám žalovaný však ve shodném podání, a to na č.l. 112 p.v., uvedl část poskytnutých plateb (I. – VIII./ 2015) odlišně než na č.l. 113, a to shodným způsobem jako poté na č.l.

295. Žalovaný znovu dodal (č.l. 238 p.v.), že roku 2015 celkově uhradil 10 x 1 389 Kč, což je též prokázáno potvrzujícím dopisem žalobce z 25. 6. 2016 (č.l. 233). Tvrzení žalobce bylo shodné, jako výše uvedená rekapitulace žalovaného. Soud uzavřel, že v roce 2014 to byly platby 6 x 1 429 Kč měsíčně (v období I. – VI.), dále 1 584 Kč dne 12. 8. 2014, dále 3 x 1 389 Kč (v období X – XII/2014), přičemž přesná data nejsou podstatná a pro stručnost soud odkazuje na nesporované tvrzení žalovaného č.l.

295. Dále roku 2015 to bylo 10 x 1 389 Kč (I. – X./ 2015), kde opět konkrétní data uvedl žalovaný na č.l. 295 a podstatné je, že žalovaný nedoprovázel platby konkrétním projevem vůle. Doručení jednotlivých vyúčtování do rukou žalovaného bylo prokázáno zejména výslechem správkyně domu [celé jméno svědkyně] (č.l. 389 an.), přičemž není pochyb o jejím tvrzení, že vyúčtování vč. příloh (založeno zejména na č.l. 249 – 259) vždy jednotlivě doručovala, dále bylo zjištěno, že jednotlivá vyúčtování mají též náležitosti účetních dokladů ([spisová značka]), logicky počítačové sjetiny na č.l. 249 an. nejsou fotokopiemi doručovaných listin, proto postrádají vlastnoruční podpis správkyně domu. Vyúčtování zasílala žalovanému poštou do trvalého bydliště [anonymizováno]. [jméno] [anonymizováno], [obec], obyčejným psaním. – Žalobce k tomu uvedl (č.l. 265, 285), že též vyúčtování za rok 2014 bylo žalovanému doručeno, v daném případě doporučeně, s podpisem o převzetí 12. 5. 2015. Ohledně náležitostí a faktické správnosti vystavených vyúčtování bylo zjištěno: Žalobce uvedl, že vyúčtování odpovídalo právním předpisům. K vodnému a stočnému za rok 2014 uvedl, že fakturovaná částka na hlavním vodoměru (pozn. soudu: vodoměr měřící za celou budovu,„ patní vodoměr“) činila 106 789,70 Kč. Součet náměrů bytových vodoměrů byl 1084 m3. Z toho vyplývala vydělením obou čísel cena, kterou bylo nutno zaplatit, a to 98,51 Kč/m3. Spotřeba žalovaného činila 132 m3. Tudíž měl celkově žalovaný zaplatit 13 003,91 Kč (součin 132 m3 na vodoměru žalovaného a ceny 98,51 Kč/m3). Bytové vodoměry jsou jen poměrové měřiče, proto je cena, kterou musí vlastníci zaplatit (Kč/m3), odlišná od jednotkové ceny, kterou uvádí dodavatel (soud uvádí, že s touto úvahou se zcela ztotožňuje a je všeobecně známo, že součty bytových vodoměrů bývají o něco nižší, než údaj na patním vodoměru). Ohledně počtu osob v bytě žalovaného vycházel žalobce z počtu 5 osob (r. 2014) a 3 osoby (rok 2015). Žalovaný namítal nesprávnost vyúčtování zejména z důvodu chybného počtu osob v jeho bytě (nájemci a jejich členové domácnosti). Žalovaný dále vytýkal (č.l. 239), že z hlediska správnosti vyúčtování vytýká jednak výdaje za právní služby, které zjevně SVJ vynaložilo právě na advokátní zastoupení ve sporech proti samotnému žalovanému, což není účelné. Dále v roce 2014 došlo k chybě v počtech, kdy při spotřebě žalovaného 132 m3 a ceně 94 Kč/m3 by částka měla činit 12 408 Kč. Účtováno však bylo (zaokrouhleně) 13 004 Kč. Žalovaný dále namítl (č.l. 292), že ohledně vody je v roce 2004 u bytu č. 8 údaj„ stav vodoměru počátek 437 m3, konec 437 m3, odhad 15 m3“. U téhož bytu za rok 2015 je údaj„ počátek 15 m3, konec 14 m3, spotřeba mínus 1 m3, pozn.: v roce 2014 vyrovnáno“. Takové vyúčtování není v pořádku. Ohledně vodného a stočného lze shrnout rozpory účastníků tak, že podle žalovaného mu mělo být v r. 2014 účtováno 94 Kč/m3, zatímco podle vyúčtování vystaveného žalobcem to bylo 98,51 Kč/m3. K věcné správnosti vyúčtování bylo dokazováním zjištěno: Pokud jde o výdaje SVJ, svědek [příjmení] [celé jméno svědka] věrohodně potvrdil (č.l. 345 p.v.), že listiny předložené žalobcem odpovídají dle jeho paměti skutečnosti. (Obdobně potvrdil na č.l. 344 p.v.). Výslechem svědkyně [celé jméno svědkyně] (č.l. 389), jejíž věrohodnost rovněž nebyla zpochybněna, bylo prokázáno, že vystavovala listiny tvořící vyúčtování, založené ve spise a tyto jednotlivě doručovala vlastníkům poté, co vyúčtování opatřila podpisem (datum byl již vytištěn), přičemž pokud vlastník v bytě bydlel, vhodila obálku do domovní schránky, v opačném případě zasílala poštou obyčejně (č.l. 389 p.v.). Její výpověď soud hodnotí jako zcela nevěrohodnou. Svědkyně odkázala např. na průvodní dopis z 12. 4. 2016, týkající se doručení vyúčtování za r. 2015 (č.l. 70) žalovanému. Žalovaný reklamoval vyúčtování v jednom případě a bylo písemně reagováno. K zásilce vždy připojila zvláštní tabulku, co se platilo z fondu oprav v daném roce (č.l. 390 p.v.). Uvedla, že částky za úklid a odměna za správu byla pro každý byt shodná, stejně jako výdaje na účetnictví a odměnu statutárnímu orgánu. Fond oprav a pojištění byly podle podlahové plochy. Elektřina na osvětlení společných prostor, jakož i výtah vč. servisu, dále odvoz odpadu, bylo podle počtu osob. Soud uzavřel, že k vodnému a stočnému vyplývá např. k roku 2014, že na bytovém vodoměru žalovaného byla vykázána spotřeba 132 m3 (č.l. 259), což je srozumitelně v tabulce, která byla doručována zároveň s vyúčtováním, vysvětleno: k 1. 1. 2014 ukazoval bytový vodoměr 665 m3, k 6. 2. 2014 ukazoval 689 m3, přičemž tohoto dne byl vodoměr vyměněn, nový tedy ukazoval k témuž dni 0 m3. K 31. 12. 2014 ukazoval 109 m3. Odečtením jednotlivých stavů přirozeně vyplývá výsledek, a to spotřeba 132 m3. Je pak obecně známo, že při neexistenci výslovně právní úpravy ohledně rozpočítání spotřeby vody se vychází z toho, že součet bytových vodoměrů v celém domě, zde tedy 1084 m3 (stále viz č.l. 259), slouží pouze k určení vzájemného poměru jednotlivých bytů, tj. v bytě žalovaného bylo spotřebováno 132/1084 z celkové spotřeby vody, tedy asi 12% z celku. Návazně na to pak vyplývá z další doručované listiny (č.l. 251), že celkově dům zaplatil za vodné a stočné v roce 2014 částku 106 789,70 Kč, z čehož tedy na byt žalovaného připadá právě 12%, což je – při přesném výpočtu – částka uvedená ve vyúčtování, a to 13 003,91 Kč (viz ř. 21 v tabulce na č.l. 251). Žádné další náležitosti, jako např. připojení faktury od dodavatele vody, nejsou vyžadovány. Doručování shora citovaných listin každému vlastníku bytu bylo prokázáno věrohodným výslechem svědkyně [celé jméno svědkyně] (č.l. 389, k tomu viz též poněkud jiný výpočet provedený žalobcem na č.l. 248 se shodným výsledkem). Pokud měl žalovaný výhrady vůči některým údajům u jiných bytů, pak např. ohledně roku 2014 soud považuje obsah vyúčtování za srozumitelný, když např. u bytu [číslo] ([anonymizováno]. [příjmení]) by podle údajů na vodoměru (č.l. 267) byla spotřeba za celý rok 2014 rovna 15 m3, u čehož je údaj„ odhad“, což je legitimní metoda používaná v případech, kdy nebyl z jakéhokoliv důvodu proveden odečet, a proto se konečný stav vodoměru určuje odhadem, přičemž informace o tom, že jde pouze o odhadovanou spotřebu, se přenáší do dalších let a finálně se taková neurčitost vypořádá v okamžiku, kdy je opět proveden odečet. Údaje o„ odhadu“, uváděné ve vyúčtováních, jsou všeobecně srozumitelné. Vyúčtování zálohových plateb za rok 2015 je na č.l. 249 – 250, za rok 2014 je na č.l. 251 – 252, za rok 2013 je na č.l. 252a – 253, za rok 2012 je na č.l. 254 – 255, za rok 2011 je na č.l. 256 – 257. Stav vodoměrů za rok 2014 je č.l.

259. Stav vodoměrů za rok 2015 je č.l. 258 Tyto listiny byly všem vlastníkům doručovány. Výdaje společenství vynaložené na právní zastupování, a to případně i proti samotnému žalovanému, nelze zpochybnit pouze s poukazem na jejich údajnou neúčelnost. Jakmile byla částka vynaložena, jedná se o uskutečněný výdaj a všichni vlastníci se na něm podílejí. Zcela jinou věcí je případná žaloba, kterou může SVJ podat proti příslušnému členu výboru nebo jinému orgánu, který by rozhodl o vynaložení neúčelného nákladu. K počtu osob v bytě žalovaného a dalších bytech bylo zjištěno: Žalobce uvedl, že v roce 2014 v bytě žalovaného bydlelo (nejméně) 5 osob, v roce 2015 pak 3 osoby. K tvrzení žalobce nutno dodat, že z hlediska uplatněných nároků – tj. z hlediska obsahu vyúčtování – byly použity hodnoty o počtu osob poněkud nižší, než kolik soud považuje za prokázané, tedy bylo postupováno mírně ve prospěch žalovaného. Žalobce použil hodnoty uvedené v tabulce č.l. 120 – 121, tedy v roce 2014 to bylo 5 osob, dále I. – V./ 2015 počet 3 osoby, dále VI. – XII./ 2015 to bylo 0 osob. Žalovaný uvedl (č.l. 291), že v roce 2014 v jeho bytě nejprve bydleli 2 manželé do určité doby, kdy manžel zemřel, poté bydlela tedy 1 osoba až do 17. 11. 2014, kdy se nastěhovala nová nájemkyně paní [příjmení] se 2 dětmi (3 osoby od 18. 11. 2014 do 30. 6. 2015). Od července 2015 bydlelo 0 osob. Žalovaný dodal, že manžel dotyčné nájemkyně zemřel v listopadu 2014 (č.l. 291). Dle názoru žalovaného by již od dubna 2014 do listopadu 2014 mělo být 0 osob (č.l. 291). Soud tyto mírné rozpory či nejasnosti v tvrzení žalovaného nepovažoval za nutné odstraňovat, vzhledem k tomu, že vzal za prokázané tvrzení žalobce. K důkazu byly předloženy již výše citované tabulky použité posléze ve vyúčtování (č.l. 120 – 121), které sestavil žalobce. Podle listiny sepsané advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (č.l. 122, 124) ve své kanceláři 1. 12. 2014, prohlásili někteří z vlastníků bytů, že v bytě žalovaného se pohybuje větší množství lidí, kteří jsou hluční, v domě i před domem je po nich nepořádek, dle [celé jméno svědkyně] bylo v posledních měsících v bytě osob nejméně 6 a více, a to od dubna do poloviny října 2014. Dle„ protokolu“ sepsaného s [anonymizováno] [celé jméno svědka] to bylo od dubna do poloviny října 2014 nejméně 6 osob (č.l. 124 dole). [celé jméno svědkyně] jako svědkyně potvrdila správnost daného zápisu 8. 1. 2020 (č.l. 308 p.v.) a [anonymizováno] [celé jméno svědka] totéž obdobně potvrdil 8. 7. 2020 (č.l. 344). Tyto výpovědi jsou zcela věrohodné a soud nemá o správnosti těchto tvrzení pochybnost. Potvrdila je také svědkyně [příjmení] [příjmení] (č.l. 307), která nebyla členkou výboru SVJ, tudíž (stejně jako u I. [celé jméno svědkyně]) u ní odpadá případná motivace [anonymizováno] [celé jméno svědka], daná jeho členstvím ve výboru, kdy vedl jednání se žalovaným v konfliktních otázkách. K evidenci počtu osob vysvětlila svědkyně [celé jméno svědkyně] (č.l. 390), která podniká jako správce společných prostor pro různá SVJ, že koncem roku vždy vyvěsila prázdnou tabulku na nástěnku, kterou vlastníci vyplnili. V případě nesouhlasu výboru svědkyně opravila údaj podle sdělení výboru SVJ. K počtu osob soud uzavřel, že z faktického hlediska není důvodu mít pochybnosti o věcné správnosti tabulek na č.l. 120 – 121, které se pak staly podkladem pro výpočet nedoplatků. Soud uzavřel následovně, pokud jde o právní hodnocení správnosti vyúčtování: Právní úprava záloh a placení vyúčtování byla v rozhodném období obsažena v § 1181 o. z. (znění do 30. 6. 2020) přičemž žalobce do vyúčtování služeb zahrnoval zúčtování příspěvků na správu domu a pozemku (§ 1180 odst. 1 o.z.), spolu s obdobnými platbami hrazenými pro všechny byty ve stejné výši (§ 1180 odst. 2 o.z. – náklady vlastní správní činnosti). Podstatné je, že jednotlivá vyúčtování byla natolik přehledná, že umožňovala uvedené 3 různé právní instituty rozlišit. Lhůta k doručení vyúčtování byla 4 měsíce od konce zúčtovacího období (§ 1181 odst. 1 o. z.) a samotné vyúčtování pak je splatné do 4 měsíců od doručení (§ 7 odst. 3 zák. č. 67/2013 Sb.). Pokud jde o použití plateb na nejstarší existující dluh, dle názoru soudu žalovaný sice v obecné rovině projevoval a např. výslovně v řízení [spisová značka] znovu sdělil přání, aby došlé platby žalobce využíval vždy na aktuální (a nikoliv nejstarší dlužná) období. Avšak dle názorů soudu nelze na žalobci, jenž má členů desítky, spravedlivě požadovat, aby u jednotlivých„ dlužníků“ si někde zvláště evidoval jejich přání tohoto typu, když navíc mohou v takovémto případě jednotlivé subjekty způsob označování plateb kdykoliv libovolně měnit mnohokrát do roka (věc není nijak výslovně řešena právními normami, nad rámec obecných ustanovení o výkladu právních jednání § 555 a násl. o.z.). Proto naopak bylo možno požadovat zcela spravedlivě na žalovaném, aby např. zřídil trvalý příkaz k úhradě a dal pokyn bance ke sdělování zprávy pro příjemce. K tomu viz právní názor vyslovený ve věci [spisová značka]. V té souvislosti soud neprovedl důkazní návrh žalovaného (č.l. 295 p.v.) poštovním podacím archem pro podání žalovaného, který uvedl, že do uvedeného spisu zasílal přílohy s poštovným v ceně 44 Kč, avšak tyto přílohy nyní ve spise [spisová značka] údajně chybějí. – Dle názoru soudu, pokud by takové tvrzení bylo pravdivé, využil by žalovaný již v uvedeném řízení procesních nástrojů v podobě návrhu na rekonstrukci části spisu, zatímco po dvou letech přijít s tvrzením o ztrátě dokumentace je bezpředmětné. Z tabulky č.l. 120-121 vyplývá, že v řadě měsíců jsou u některých bytů uváděny nulové počty osob. Žalobce bohužel nevyhodnotil dostatečně § 2 písm. g) z.č. 67/2013 Sb., jehož body 1, 2 jednoznačně vedou k závěru, že počet tzv. osob rozhodných pro rozúčtování služeb nemůže být nikdy v žádném bytě nulový, nýbrž vždy nejméně 1 osoba. K tomu viz formulace„ nájemce bytu a osoby, u nichž lze mít za to, že s ním budou v bytě žít... (po určitou dobu) ....“ popřípadě:„ vlastník jednotky a osoby, u kterých lze mít za to, že s ním budou žít... (po určitou dobu) ...“. Logika zákonodárce je zjevně taková, že u některých služeb je nutné promítnout v určitém minimálním rozsahu tyto náklady na každého vlastníka jednotky, byť by jednotka nebyla vůbec obývána (provoz výtahu, osvětlení společných prostor, odvoz odpadních vod... § 5 odst. 2 písm. d) zákona). Přitom žalovaný nemůže ani namítat, že snad v daném případě došlo k „ ujednání nebo rozhodnutí společenství“ ve smyslu návětí § 5 odst. 2, které umožňuje odlišný způsob výpočtů. Žalovaný i svědkyně [celé jméno svědkyně] totiž důsledně tvrdili, že rozhodnuto po celou dobu bylo, že uvedené služby se rozúčtují„ podle počtu osob“, naopak nebylo tvrzeno ani nevyplývá z žádného z předložených zápisů ze zasedání shromáždění, že by vznikla konkrétní dohoda nebo bylo odhlasováno konkrétní rozhodnutí, které by specifikovalo možnost nulového počtu osob. Jinak řečeno, že rozhodnuto bylo řídit se dle § 5 odst. 2, avšak postupováno bylo od tohoto ustanovení odlišně. Přitom nelze ani postupovat z„ materiálního hlediska“ benevolentním způsobem a uvažovat, že [anonymizováno]. [příjmení], jakožto vlastník bytů [číslo] vykazovala v bytě [číslo] počet 2 osoby a v bytě [číslo] počet 0 osob, takže by snad bylo možno zohlednit skutečnost, že číselně je výsledek takový, jakoby každá z osob obývala právě jeden z těchto bytů. Avšak [anonymizováno] [příjmení] jako vlastník dvou bytů [číslo] – 6 uváděla v roce 2014 v jednom z bytů 0 osob a ve druhém 1 osobu, roku 2015 pak od července oba byty – 0 osob, což je tedy v rozporu s § 2 písm. g) a pomocí žádného výkladu tento rozpor zhojit nelze. Důsledkem je závěr o věcné nesprávnosti vyúčtování uplatněných žalobcem proti žalovanému, byť přirozeně jde o nesprávnost marginální z hlediska výše. (Pokud podobná nesrovnalost na č.l. 120 – 121 se týká ještě bytu [číslo] v určitých obdobích se týká též bytu žalovaného, přičemž ve všech bytech jsou přibližně uváděny 1 – 2 osoby, šlo by o nepřesnost v řádu cca do 10%). Zde tedy dopadá dlouhodobá, byť z hlediska všech SVJ přísná, judikatura (např. 26 Cdo 4742/2010 ze dne 20. 7. 2011), podle níž není-li vyúčtování řádné, nemůže vyvolat splatnost nedoplatku, a to např. ani částečně do výše, v níž by odpovídalo skutečnosti. Z těchto důvodů nezbylo než zamítnout žalobu o nedoplatek z obou vyúčtování. K věcné správnosti vyúčtování za roky 2011 – 2013 se soud vyjadřuje jen pro úplnost s ohledem na to, že žaloba o zaplacení vyúčtování za roky pozdější byla zamítnuta z jiných důvodů, proto posléze nebylo podstatné, zda konkrétní úhrady provedené žalovaným např. v roce 2014 byly použity na konkrétní starší pohledávku z nedoplatku předchozí vyúčtování. Nicméně soud uvádí, že všechna vyúčtování posuzoval společně, jejich náležitosti jsou obdobné, neboť správkyně domu používala shodné postupy, a soud nemá, co by těmto vyúčtováním z hlediska náležitostí vytknul, a to vyjma již shora uvedeného nedostatku v uvádění počtu osob v bytech (kterýžto nedostatek však má pro celkovou splatnost vyúčtování fatální důsledky). Např. odměna statutárnímu orgánu je počítána pro každý byt ve shodné výši. Není zde, co dalšího by vyúčtování mělo obsahovat. Stejně tak např. úklid (č.l. 73), pro každý byt 877,08 Kč ročně, odchylná částka u žalovaného je dána jeho prodejem bytu před koncem roku 2015, stejně jako zjevně u dalších bytů v domě. Tolik z hlediska formálních obsahových náležitostí vyúčtování. K jejich věcné správnosti, tj. např. k celkové částce za elektřinu pro společné prostory 3 080 Kč za rok 2015, považuje soud za dostačující svědectví [anonymizováno] [celé jméno svědka] a svědkyně [příjmení] [celé jméno svědkyně] (č.l. 389). K otázce, zda hrozila bezprostřední škoda na bytové jednotce žalovaného, bylo zjištěno: Žalovaný uváděl (po poučení o důkazním břemeni č.l. 170), že taková škoda hrozila. Závadu zjistil již po nabytí bytu. Žalovaný opakovaně uplatnil vůči SVJ problém zatékání, a to již roku 2009, kdy z tohoto důvodu přišel o nájemce. Jednalo se o havarijní stav. Žalovaný upozorňoval na nutnost řešení situace členy výboru, situaci vysvětloval na zasedáních shromáždění. Jednal o tom s [anonymizováno] [celé jméno svědkyně] již v letech 2010 – 2012. V téže budově, v jiném bytě, se vlhkost rovněž řešila. V r. 2012 nechal zjistit příčinu vlhkosti (tvrzení č.l. 111 pv). Proto žalovaný (č.l. 294) r. 2013 provedl zásah do nosné stavební konstrukce, tedy společné části budovy (pozn.: to žalobce nezpochybňoval), kde po odkrytí stropu místností nechal vložit tepelnou izolaci mezi nosníky a opět strop zakryl. Žalovaný zdůraznil (č.l. 410 p.v.), že provedl zásah do nosných konstrukcí, tedy společných částí domu. - Žalovaný pak v rámci svého výslechu (č.l. 396) popisoval stálou vlhkost, tj. skvrnu v rohu dvou místností, sádrokarton byl postižen plísní. Žalovaný s ohledem na svoji kvalifikaci zjistil, že nosné profily ve tvaru„ I“, které na sobě mají plech, a plní nosnou funkci, což nakreslil na č.l. 394, neobsahovaly tepelnou izolaci. Proto žalovaný po marných opětovných upozorněních vůči SVJ přistoupil k tomu, že na úroveň těch profilů„ I“, tedy mezi tyto profily, vysoké asi 20 cm, nechal natlačit tepelnou izolaci. Šlo o koupelnu a pokoj, provedena stříkaná pěna. Dne 22. 2. 2013 [právnická osoba] od žalovaného převzala zálohu 15 000 Kč, přičemž vystavená faktura ze dne 6. 2. 2013 zněla na 23 874 Kč, z toho 15 000 Kč uhradil žalovaný (pozn. soudu: tedy zbytek nebyl firmě uhrazen a není předmětem tohoto sporu). Po nastříkání této izolace byly znovu umístěny (nové) vodorovné sádrokartony na strop pod uvedenou konstrukci. Vada poprvé vyšla najevo již v době, kdy žalovaný byt koupil. - Shora citovaný výslech žalovaného soud považuje za věrohodný s výjimkou jeho názoru o příčinách vlhkosti, kde výslech účastníka postačujícím důkazem není, a nelze se také ztotožnit s charakteristikou situace jako„ havarijní“. Žalobce uvedl (např. č.l. 180 p.v.), že požadavkem žalovaného se zabýval, avšak nebylo zjištěno, že by stav nemovitosti byl takový, aby vyžadoval právě takovou opravu, kterou následně žalovaný provedl. Pokud žalovaný argumentoval zprávou [právnická osoba], [anonymizována tři slova], tuto analýzu zadal žalobce v červenci 2012 za jiným účelem. Tím bylo ověření nosnosti terasy na domě z hlediska maximálního zatížení. Uvedená terasa leží nad částí bytu žalovaného, neboť vlastník bytu nad žalovaným ([anonymizováno] [celé jméno svědka]) zde umístil betonové květináče. Zpráva neobsahuje žádný závěr o neuspokojivém stavu z hlediska vlhkosti. Není pravdou, že žalobce (výbor nebo shromáždění) by kdykoliv přijal rozhodnutí o nutnosti opravy, popř. o refundaci vynaložených nákladů žalovanému (č.l. 456). Žalobce zjistil počátkem r. 2013, že žalovaný si svévolně nechal provést tepelnou izolaci, nikoliv ochranu proti zatékání (pozn. soudu: zde však nejde o nějakou nesrovnalost v tvrzeních žalovaného, viz na jiném místě popis provedeného zásahu). Žalovaný patrně částečně uhradil fakturu zhotoviteli [obec] [anonymizována čtyři slova] do výše 15 000 Kč a zaslal tuto žalobci s požadavkem 15 000 Kč. Navíc žalobce uvedl, že nárok žalovaného, pokud by existoval, by již byl promlčen (č.l. 455 p.v.). V rámci dokazování svědek [příjmení] [celé jméno svědka], bývalý člen výboru SVJ, uvedl (č.l. 345), že např. v září 2013 byly na schůzi konstatovány závady střechy, avšak v místě na druhé straně domu. Byt žalovaného byl při pohledu z ptačí perspektivy celý zakryt bytem [adresa]). Citovaná závada byla ve vodorovné vzdálenosti asi 10 – 15 metrů od bytu žalovaného, odstraněna byla někdy roku 2014. Žalovaný svědkovi skutečně ve svém bytě ukazoval plíseň na zdi v rohu u okna nahoře. SVJ se tehdy informovalo u odborníků. Ti uvedli jako jednu z možných příčin, že žalovaný měl v bytě instalovány přímotopy, což je vytápění relativně nákladné, a pokud zároveň v bytě měl nájemce, mohou mít tendenci málo topit a málo větrat, uvedl svědek. Tito nájemci sami řekli svědkovi, že když jim žalovaný předložil účet za elektřinu, smlouvu ukončili (pozn. soudu: jde tedy pouze o svědectví z druhé ruky). Odborníci se shodli, pokračoval svědek [celé jméno svědka], že pokud by došlo k zatékání, byl by též vlhký strop a poškozeny malby na stropě (mapy), což zde nenastávalo. Svědek dále potvrdil (č.l. 344 p.v.), že na terase jeho bytu (který začíná vedle bytu žalovaného a má 2 patra, proto terasa je nad bytem žalovaného), bylo zjištěno, že vodorovná dlažba na terase nepřiléhá, což nechal svědek opravit a v rámci této opravy též svědek nechal zvýšit konec svislého okapu, který byl vně obrysu budovy, tedy právě u horního okraje bytu žalovaného. Dalším důkazem o stavu bytu žalovaného je fotodokumentace pořízená žalovaným č.l. 304 až č.l. 304 p.v., o jejíž věrohodnosti nevznikla v řízení pochybnost (tedy skvrna v rohu dvou místností). Svědkyně [celé jméno svědkyně] potvrdila (č.l. 389 p.v.) skvrnu v bytě žalovaného, nedocházelo ke kapání vody apod., bylo to v místě mezi stropem a svislou zdí, fotografie č.l. 304, 304 p.v. mohou odpovídat danému stavu. Způsob provádění opravy je na fotografiích č.l. 299 – 305, nejlépe patrno na č.l. 299 – 301. Soud dodává, že nebyl vázán právním názorem, který zjevně zastával výbor SVJ dne 6. 8. 2013 (zápis č.l. 407 p.v.), dle něhož zateplení stropu u žalovaného je součástí bytu a netýká se domu – dle názoru soudu je podstatné, že žalovaný vložil zateplení nikoliv pod dosavadní úroveň stropu, nýbrž nad tuto úroveň, tj. mezi nosníky. O určitých dalších problémech s vlhkostí svědčí zápis ze 17. 12. 2001 o závadách v bytě [anonymizováno] [celé jméno svědka] (příloha k podání žalovaného ze dne 4. 12. 2019), tedy v bytě nad žalovaným, mj. poškozená omítka, prosakovaná vodou. Svědek [příjmení] [celé jméno svědka] je známý žalovaného (rovněž architekt – předseda představenstva stavovské organizace [anonymizováno]), pokud [právnická osoba], ve které je svědek činný, provedla odborné vyjádření, týkalo se nosnosti terasy, na níž byly umístěny betonové květináče. K samotné vlhkosti v bytě žalovaného uvedl (č.l. 436 p.v.), že na žádost žalovaného se v bytě byl podívat, šlo o orosení či obdobný problém v rohu místnosti. Kvalifikací svědka je statika a dynamika staveb, tedy nikoliv řešení vlhkosti, konstatoval tehdy jen tolik, že na statiku budovy tato situace vliv nemá. Svědek nepopřel ani nepotvrdil, zda fotografie skvrny (č.l. 304, 304 p.v.) odpovídá. Neví přesně, kdy v bytě byl. Neformálně ze zkušenosti může uvést, že pokud je v rohu místnosti vlhkost, potom s určitou pravděpodobností je důvodem tepelný most. Nemusí však jít o chybějící zateplení (pozn. soudu: což byla právě hypotéza žalovaného, která jej vedla k doplnění tepelné izolace). Je to složitá tématika, protože záleží i na správném provozu a větrání místnosti, takže ve dvou bytech pod sebou (stavebně shodných) bude 1 byt vlhký a druhý nikoliv. Nemusí tedy jít o konstrukční vadu budovy (ale může). – Tyto závěry svědka účastníci nekomentovali a soud dodává, vědom si toho, že svědek zde nevystupoval z pozice znalce, že i z obecné zkušenosti je známo, že vlhkost obecně může mít příčinu jak v chybně provedené stavbě, kde příčin tkvících ve stavbě může být více a každá příčina vyžaduje jiné řešení, tak v režimu užívání, kde naopak úprava stavby je bezpředmětná. K otázce, zda žalobce výslovně nebo svým chováním uznal nárok 15 000 Kč: Žalobce popřel, že by vznikla výslovná dohoda, anebo následně že by jakýmkoliv projevem vůle, výslovným nebo konkludentním, uznal pohledávku žalovaného ve výši 15 000 Kč. Soud vyzval (č.l. 171 p.v.) žalovaného k prokázání uvedeného tvrzení. Uvedený důkaz nebyl v tomto řízení podán, nezbylo tedy než uzavřít, že žalovaný zde důkazní břemeno neunesl. K případnému konkludentnímu uznání navíc platí, že pohledávku vzniklou v r. 2013 tímto způsobem uznat nešlo (§ 588 obč. zák.), a to ani případným chováním po r. 2014. Soud po právní stránce k pohledávce 15 000 Kč uzavřel, že byla prokázána existence vlhkých skvrn, na druhou stranu nebylo prokázáno, že šlo o vadu vyžadující zásah právě takový, který uskutečnil žalovaný. Dále nebylo prokázáno, že by se jednalo o situaci bezprostředně hrozící škody, ať již hrozící na majetku žalovaného (bezprostředně hrozící poškození bytu nebo zdraví), anebo na majetku žalobce (bezprostřední ohrožení společné části). Žalovaný to ani netvrdil, byť slovně nazýval situaci pojmem havarijní, avšak jeho popis dlouhodobé vlhkosti, která byla lokalizovaná na malou část stropu, takovému pojmu neodpovídá. Tato okolnost je pro existenci pohledávky žalovaného zcela zásadní. Bylo nutné zabývat se jednotlivými normami, které by mohly založit žalovanému nárok. Pokud jde o krajní nouzi podle tehdy účinného § 418 odst. 1 obč. zák. (od r. 2014 § 2906 o. z.), vlhkost v bytě žalovaného byla jednoznačně prokázána, prokázána nebyla její příčina a zejména nešlo o bezprostředně hrozící škodu (přetékající vana v hořejším bytě, která hrozí vyplavením bytu spodního, požár šířící se ze sousedního uzavřeného pozemku...). Příklady uvedené v předchozí věta hrozí bezprostředně vznikem škody na majetku vlastníka bytu a tudíž jej opravňují v rámci krajní nouze odvrátit újmu i zásahem do cizího majetku (jde o„ přímo hrozící nebezpečí škoda“). Žalovaný sám uváděl, že problém byl vleklý, byl dokonce zjištěn již po nabytí bytu žalovaným. Dle názoru soudu nedošlo ze strany žalovaného k dostatečně přehledné komunikaci vůči SVJ, neboť měl žalovaný situaci nejenom dobře zdokumentovat, což učinil, ale měl vyzvat žalobce k nápravě údajné závady a případně podat žalobu podle § 417 odst. 2 obč. zák. (dnes § 2903 odst. 2 o.z.), dle něhož při vážném ohrožení lze požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Stát má monopol na řešení sporů mezi soukromými osobami a nelze připouštět, aby potenciální nebezpečí bylo řešeno svévolným zásahem do cizího majetku. V rámci žaloby dle § 417 odst. 2 obč. zák. totiž mohl žalovaný např. navrhnout předběžné opatření, pokud by se tedy nejednalo sice o bezprostředně (akutně) hrozící škodu, nicméně by šlo o alespoň situaci poměrně naléhavou (přičemž ani tato podmínka zde nebyla splněna). Je-li tu prostředek ochrany s využitím státní moci, jsou subjekty právních vztahů povinny toho využít. Pokud jde o jednatelství bez příkazu § 742 obč. zák., tj. pokud snad žalovaný hodlal odvracet škodu hrozící na budově, tj. hrozící žalobci, nemohlo se v tomto případě o dovolené jednatelství bez příkazu jednat. Podmínkou pro jakékoliv právem dovolené nepřikázané jednatelství je, že nepřikázaný jednatel („ gestor“, zde: žalovaný) se nejprve neúspěšně pokusil získat souhlas„ pána věci“ (zde: žalobce) a nemohl v přiměřeném čase stanovisko získat. O takovou situaci se nejedná, naopak žalobce s takovým zásahem nikdy nevyslovil souhlas, žalovaný údajnou dohodu o refundaci nákladů nebo o zařízení opravy ve vlastní režii neprokázal. Přitom jestliže někdo zasáhne do záležitosti druhé osoby a nevyužije předtím možnosti, získat si její souhlas, ačkoliv tomu situace reálně nebrání, v takovém případě je chování jednatele označováno v právní teorii jako jednatelství nedovolené. Nedovolené jednatelství je bez ohledu na další okolnosti nepřípustné (vzniká„ civilní delikt“), dokonce, i kdyby šlo o jednání k užitku jiné osoby. Znak právní normy„ k užitku“ se totiž posuzuje subjektivně, podle přání pána věci. Přistoupením na opačný názor by např. vlastník nachýlené zdi uvnitř svého pozemku byl nucen strpět, že třetí osoba opravu sice nesmí (protiprávně) uskutečnit, ale v případě jejího účelného uskutečnění smí požadovat náklady z titulu bezdůvodného obohacení. Soud uzavřel, že nešlo o škodu bezprostředně hrozící (ať již hrozící žalovanému anebo žalobci) a nebyla ani prokázána jakákoliv dohoda o tom, že žalovaný uvedený zásah provede a bude mu nahrazen. Proto neprokázal žalovaný existenci své pohledávky 15 000 Kč a vzájemná žaloba byla zamítnuta. Případná pohledávka žalovaného (15 000 Kč s přísl.) by též byla promlčena, jelikož i při použití 3leté nejdelší promlčecí lhůty, která přicházela do úvahy (bezdůvodné obohacení, nároky z odvracení škody, nároky ze smluv), vynaložil žalovaný částku již dne 22.2.2013 a uplatnil pohledávku k započtení teprve 23.10.2017 (dopis č.l. 134). Nelze tedy aktivní pohledávku 15 000 Kč podle § 581 odst. 2 obč. zák. započítat. Poznamenává se, že uplatnění v řízení [spisová značka] nevedlo ke stavení promlčení, protože v řízení nebylo„ řádně pokračováno“ (§ 112 obč. zák.). Jestliže aktivní pohledávka 15 000 Kč nebyla nijak k započtení použitelná, nebylo již rozhodné zabývat se tím, že pasivní pohledávka např. z vyúčtování za rok 2014 by snad připouštěla, aby proti ní byla nějaká promlčená pohledávka započtena podle § 1989 odst. 1 o.z. (kdyby se aktivní pohledávka řídila režimem o.z.). Pokud jde o vzájemnou pohledávku 61 934 Kč, kterou žalovaný započetl (č.l. 139) z důvodu bezdůvodného ukončení jednání o smlouvě o prodeji bytu žalovaným, bylo zjištěno: Žalovaný uvedl, že tato jednání trvala duben – červen 2015 a skončila zcela bezdůvodně, když žalobce se neozval a nereagoval na zaslaný návrh narovnání. Žalovaný, v očekávání uzavření dohody, vynaložil náklady např. na uzavření smlouvy o zprostředkování prodeje bytu, dále ukončil nájem ohledně svého bytu (takže mu ušlo nájemné), byt měl prodávat podle podmínek nadefinovaných žalobcem, které byly pro žalovaného neakceptovatelné. Teprve na podzim 2015 sdělil zástupce žalobce, že dohoda nevznikne (č.l. 291). Žalobce uvedl, že jednání k ničemu nevedla a nelze hovořit o tom, že na straně žalovaného by vzniklo legitimní očekávání, že vznikne dohoda. V rámci dokazování byl proveden e-mail (č.l. 216) od [anonymizováno] [celé jméno svědka] z 22. 4. 2015 k rukám zástupkyně žalovaného, kde se uvádí, že je zde prostor pro dohodu, která vzešla ze vzájemného jednání, v příloze je zaslán draft dohody s tím, nechť dojde k osobnímu setkání. Svědek [příjmení] [celé jméno svědka] uvedl (č.l. 345), že původně žalovaný nabídl byt k prodeji přímo svědkovi [celé jméno svědka], následně odstartovala„ debata s jinými variantami, zda by třeba žalovaný byt prodal třetí osobě, z výtěžků by zaplatil dluhy, zároveň byl předpoklad se takto zbavit nájemců, kteří z hlediska SVJ dělali nepořádek, tato jednání k ničemu nevedla“. Ve hře bylo stále několik variant, žalovaný ústně vždy reagoval určitým způsobem, následně to v písemném vyjádření shrnul odlišně. Věc nikdy nedošla do„ fáze, že by byla doladěna nějaká smlouva a připravena k podpisu“, uvedl [anonymizováno] [celé jméno svědka]. Dále 7. 6. 2015 (č.l. 218 – 222) píše [anonymizováno] [příjmení] k rukám [anonymizováno] [příjmení], že v příloze zasílá editovaný„ návrh Vámi upravené smlouvy“, diskutována je zde úschova peněz pro případ, že smlouva se od počátku nezruší, jakož i návrh řešení toho, že pan [celé jméno žalovaného] si sám doplatí fakturu za jím objednanou izolaci, pokud dohoda padá. Přílohou k e-mailu ze 7. 6. 2015 je návrh dohody o narovnání (č.l. 220), kde po stranách jsou vyznačeny komentáře od [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (označovány jsou jeho iniciálami jako TM1, TM2 atd.). V konceptu dohody o narovnání je na č.l. 221 p.v. uvedeno (bod II [číslo]), že pan [celé jméno žalovaného] se zavazuje ukončit k 30. 6. 2015 nájemní smlouvu s paní [příjmení] a činit kroky k jejímu vyklizení do 1. 7. 2015. Žalobce podle všeho žádal, aby bylo domluveno, že SVJ bude schvalovat jednotlivé nájemce, což je např. v komentáři TM3 na č.l. 221 p.v. Žalovaný skutečně již neumožnil od července 2015 další nájem paní [příjmení], viz č.l. 223, tedy původní nájemní smlouva z [datum], která trvala do 31. 1. 2015, přičemž na č.l. 227 je pak prodloužení tohoto nájmu datované 31. 1. 2015, ale pouze do 30. 6. 2015. V tomto návrhu narovnání se též řešily právě sporné platby záloh a vyúčtování, např. v závěru bodu II. se hovoří o uvolnění částky z depozita o prodeji bytu, dojde-li k tomuto do konce března 2016, je zde též zmíněno, že doplatek faktury [číslo] (kterou vystavila [právnická osoba]) bude provedena ze strany SVJ prostřednictvím pana [celé jméno žalovaného]. Z marginálních poznámek na listinách č.l. 216 – 227 (komentáře typu TM1, TM2 atd.) vyplývá, že [anonymizováno] [příjmení] zaslal tento koncept dohody se svými takto označenými poznámkami, např. v bodě I [číslo] nerozumí, podle jaké existující dohody o narovnání měla nést každá strana právní služby, dále v komentáři TM3 se navrhuje podrobný mechanismus, kterým by SVJ schvalovalo navrhované nájemníky daného bytu, což byl tedy advokátův komentář k návrhu narovnání, kdy pan [celé jméno žalovaného] by dle svého návrhu jednotku směl pronajímat„ se souhlasem SVJ, který nesmí být bezdůvodně odmítnut“, a v případě bezdůvodného odmítnutí takového nájmu navrhoval pan [celé jméno žalovaného], že SVJ by mu hradilo ušlé nájemné a zálohy, celkem 6 500 Kč měsíčně. K tomu tedy [anonymizováno]. [příjmení] přičinil pozměňovací návrhy a z listin není zřejmé, jaké stanovisko žalovaného pak následovalo. Dále byla předložena korespondence provedená k důkazu 15. 9. 2021 (č.l. 410 p.v.), kdy nejblíže k případnému uzavření dohody měla korespondence týkající se předpokládané dohody, o které bylo vyjednáváno, kdy např. [anonymizováno] [celé jméno svědka] píše 22. 4. 2015, že jde již o poslední pokus dohody, a je připojen koncept smluv, který nebyl zjevně nikdy podepsán. Z konceptu dohody o narovnání z [datum] (vzadu založena ve spise – příloha k podání žalovaného ze 4. 12. 2019) vyplývá, že tento koncept sepsal zástupce SVJ a zaslal žalovanému. Koncept obsahuje celkově asi 8 marginálních poznámek, např. u doložky, že pan [celé jméno žalovaného] se zavazuje hradit řádně od 1. 7. 2015 příspěvky do fondu oprav 469 Kč měsíčně a zálohy na služby ve výši... Kč měsíčně je připsáno žalovaným„ zálohy žádáme snížit z důvodu neužívání“, k tomuto marginální poznámka žalobce uvádí„ snížení by se mělo týkat čeho a jak by mělo být administrativně provedeno“. Na další stránce je„ závazek“ (dle názoru soudu ještě zcela neurčitý) účastníků dohody, se budou snažit kompromisem vyřešit otázku reklamace vyúčtování za rok 2014 resp.„ pojďme se již nyní dohodnout na kompromisu, prosím o návrh kompromisu, který by platil v případě, že smlouva bude takto uzavřena“ (pozn. soudu: je zřejmé, že stanoviska účastníků se posléze ukázala nesmiřitelná). Žádné konkrétnější návrhy z jedné či druhé strany nebyly tvrzeny ani prokázány. Soud uzavřel ke vzájemné žalobě o 61 934 Kč, že žalovaný neprokázal, že ve smyslu § 1729 odst. 1 o.z. se při jednání o smlouvě jevilo uzavření smlouvy (zde narovnání) jako vysoce pravděpodobné. Účastníci byli přibližně odhadnuto někde uprostřed vyjednávacího procesu. Judikatura (25 Cdo 127/2007 z 2. 9. 2008) konstruuje předsmluvní odpovědnost např. pro případ, kdy spoluvlastníci během soudního řízení o zrušení spoluvlastnictví dospěli do fáze, kdy tehdejší žalovaná učinila tehdejší žalobkyni písemnou konkrétní ofertu o způsobu vypořádání. Žalobkyně vyslovila ústně souhlas, s výhradou pouze vůči lhůtě splatnosti vypořádání a jiné výhrady nevznesla. Žalovaná proto ofertu změnila v intencích stanoviska žalobkyně. Avšak žalobkyně ofertu nepřijala. Žalobkyně pak byla odsouzena úhradě nákladů na advokátní služby žalované (dle tehdejšího obč. zák. v režimu náhrady škody). Je zjevné, že tomuto typově uváděnému příkladu se vyjednávání těchto účastníků v žádném případě kvalitativně nepřiblížilo. Existovala řada otázek, které si účastníci teprve chtěli vyjasnit. V dané fázi tudíž žádná strana neměla legitimní důvod očekávat, že k dohodě dojde. Ani ta okolnost, že žalovaný ukončil (dle svého tvrzení jako vstřícné gesto) pronájem svého bytu, nepředstavuje zde ani jen nepřímý důkaz toho, že narovnání bylo„ těsně před podpisem“, neboť žalovaný mohl přistoupit k neprodloužení nájmu z důvodu, že jeho nájemci byli zcela zjevně v domě nepopulární (konkrétní důvody či zavinění nejsou podstatné a nebylo třeba je dokazovat). Mohl se tedy spíše obávat problémů. Event. se skutečně jednalo o jeho ústupek v zájmu dohody (projev dobré vůle). Avšak případný ústupek jedné strany v rámci vyjednávání nelze – logicky - ztotožňovat se vznikem legitimního očekávání uzavření dohody ve smyslu § 1729 odst. 1 o.z. Nezbylo než uzavřít, že vzájemnou pohledávku 61 934 Kč žalovaný neprokázal, neboť nebylo zjištěno, že se mu uzavření narovnání mohlo jevit jako vysoce pravděpodobné (§ 1729 odst. 1 o.z.). Soud neprovedl následující důkazy: Výslech svědka [příjmení], [příjmení], jejichž účelem dle žalovaného (č.l. 409 p.v.) mělo být prokázáno, že pan [příjmení] byl v bytě v době, kdy žalovaný tam dělal sondy (připravoval tedy opravu), paní [příjmení] rovněž – tato událost byla nesporná. Svědkyně [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] měli prokázat dle žalovaného (č.l. 411) obsah jednání výboru SVJ, aniž by žalovaný doplnil, které konkrétnější události, pro něho právně významné, by takto byly prokázány. Návrh (č.l. 292) žalovaného, aby žalobce předložil„ listiny prokazující počet osob v bytě“ byl zamítnut proto, že nebylo ztotožněno, o jaké listiny se má jednat, soud příslušnou výzvu žalobci dal 8. 7. 2020. Shodné platí pro„ listiny o stavu vodoměrů“. Žalovaný nespecifikoval, o jaké listiny se má jednat, soud dal žalobci výzvu 8. 7. 2020. Totéž platí pro předložení„ rozhodnutí výboru SVJ o ukončení mimosoudní jednání se žalovaným“, kdy v řízení existence takové listiny nevyšla nijak najevo, a sám žalovaný netvrdil, že taková listina existuje. Písemné vyjádření správkyně domu o tom, zda evidovala závady hlášené žalovaným (dk. návrh 13. 3. 2019), bylo nadbytečné s ohledem na výslech této správcové jako svědka. Posudek z oboru ekonomika, účetnictví, který by určil správnou výši vyúčtování (návrh č.l. 112 p.v.), byl nadbytečný s ohledem na řešení této předběžné otázky soudem. Návrh žalovaného (č.l. 114 p.v.), aby žalobce předložil listiny prokazující, kolik žalovaný žalobci zaplatil, byl nadbytečný, neboť uvedená skutková otázka byla od počátku v řízení nesporná. [příjmení] [jméno] [příjmení], který prováděl předmětnou opravu na objednávku žalovaného, soud neprovedl, neboť stav bytu před touto opravou nebyl sporný (návrh žalovaného z 3. 12. 2019). Soud nevyslechl [jméno] [příjmení] k tvrzení žalovaného, že měl v úmyslu byt prodat, neboť toto nebylo sporné. Dále [anonymizováno] [jméno] [příjmení] k tomu, že žalovaný opakovaně řešil závadu v bytě s představiteli SVJ a správkyní domu (dk. návrh č.l. 293 p.v.). Důkaz listinou„ změna prohlášení vlastníka“ (dk. n. žalovaný z 9. 1. 2020), soud vyzval žalovaného ke sdělení účelu (č.l. 437), který nebyl doplněn. Výpis z účtu SVJ za léta 2011 – 2015 (dk. návrh 3. 12. 2019) byl zamítnut (č.l. 346), neboť tvrzení, že žádný vlastník neuváděl společně s platbami jejich časové zařazení, shodně jako tvrzení, že žalovaný poskytl určité konkrétní platby, bylo nesporné. Tolik k důkazům, které soud neprovedl. Žalovaný 31. 1. 2022 uplatnil, resp. měl v úmyslu uplatnit, nový samostatný procesní nárok, a to žádost o stanovení pokuty žalobci za každý den prodlení s předložením řádného vyúčtování (č.l. 440 – 445), kde soud odkazuje na výrok II. usnesení ze dne 7. 3. 2022 (č.l. 447), šlo o podání prostým e-mailem. Jelikož žalovaný jednoznačně popřel (č.l. 238 p.v.), že by obdržel rozhodnutí o zvýšení záloh, účinném od 1. 7. 2015, vedlo předložení důkazu o doručení (č.l. 68 – 69) k určitému snížení věrohodnosti žalovaného, byť se pravděpodobně jednalo o administrativní nedopatření v evidenci jeho došlých podkladů, avšak pak nebylo na místě takto kategoricky uvádět, že listinu neobdržel. Dle § 142 odst. 1 o.s.ř. byl žalobce zcela úspěšný ohledně obou vzájemných návrhů žalovaného, kde tarifní hodnota je rovna součtu 15 000 Kč + 16 041 Kč, z hodnoty 31 041 Kč je pak odměna 2 380 Kč za 1 úkon. Náklady žalobce v části, v níž se bránil vzájemným návrhům (č.l. 314) zahrnují převzetí uvedené věci, obranu proti vzájemnému návrhu (č.l. 321) datovanou 22. 1. 2020, jednání 8. 7. 2020 (č.l. 344), další jednání č.l. 389, č.l. 396, č.l. 409, studium spisu 24. 9. 2021, jednání č.l. 436, podání č.l. 452 a č.l.

460. Odměna zástupce žalobce zde činí 23 800 Kč. K tomu paušál á 300 Kč v počtu 10. Dále pak náhrada za promeškaný čas 40 x půlhodina, tedy 4 000 Kč. Dále cestovné zástupce žalobce 6 858,60 Kč, které bylo možno přiznat pouze za to za dobu od 20. 1. 2020 (doručení vzájemné žaloby č.l. 314 do rukou zástupce žalobce). Jde o cesty [obec] – [obec] a zpět, vždy 180 km, vůz Kia Sportage, nafta, a to ve dnech 8. 7. 2020, 21. 4. 2021, 2. 6., 15. 9., 24. 9. 2021, 12. 1. 2022 Celkem tedy cestovné činí 6 858,60 Kč. K odůvodnění této částky soud uvádí, že roku 2020 byla cena PHM 31,80 Kč a základní náhrada 4,20 Kč/km, tedy PHM 376 Kč a základní náhrada 756 Kč, dohromady 1 131,88 Kč. Roku 2021 to byly 4 cesty, celkově 4 454,02 Kč, při ceně nafty 27,20 Kč/km a zákl. náhradě 4,40 Kč/km. Roku 2022 pak jedna cesta 1 272,70 Kč při ceně nafty 36,10 Kč/km a zákl. náhradě 4,70 Kč/km. Ze základu 37 658,60 Kč činí DPH 21% částku 7 908,31 Kč. Celkem tyto náklady žalobce 45 567 Kč. Žalovaný měl úspěch ohledně žaloby pro 31 041 Kč s přísl., proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající jednak úkonům jeho právní zástupkyně v době od počátku řízení až do ukončení zastupování (sdělení č.l. 375). Žalovanému tedy vznikly (v části, kde byl úspěšný) náklady řízení, a to převzetí věci, odpor vč. odůvodnění (č.l. 103, 110), žádost o odrok (č.l. 156), jednání (č.l. 170, č.l. 229, č.l. 238, č.l. 242), podání č.l. 290, jednání 344, následovaly pak úkony již nezastoupeného žalovaného (režijní paušál á 300 Kč), a to jednání č.l.

389. Celkem tedy náklady žalovaného v části, kde se bránil žalobě, činily 29 548 Kč a z toho: odměna 21 420 Kč, režijní paušály 3 000 Kč a DPH 5 128 Kč. Přitom odměna je za 9 úkonů po 2 380 Kč a RP přísluší ještě samostatně za jednání nezastoupeného účastníka č.l.

389. Účelné náklady žalovaného tak činily 29 548 Kč, tuto částku mu soud přiznal. Pokud jde o soudní poplatek ze vzájemného návrhu o zaplacení částek 16 041 Kč a 15 000 Kč s přísl., zákon ukládá podle položky 1/b sazebníku žalovanému, aby ze základu 31 041 Kč zaplatil poplatek 1 553 Kč. V rozsudku vyhlášeno v nesprávné výši 1 000 Kč, správně 553 Kč, neboť žalovaný dne 23.1.2020 již uhradil 1 000 Kč (č.l. 328), nesprávnost bude předmětem opravného usnesení.

Poučení