16 C 2/2020-99

Rubrum

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu [titul] Davida Mařádka a přísedících Aleny Dratnalové a Ing. Antonína Ševčíka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [titul] [celé jméno žalovaného], [IČO] sídlem [adresa žalovaného] zastoupený advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [celé jméno žalovaného], [IČO] sídlem [adresa žalovaného] o zaplacení částky 19 152 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Soud zamítá žalobu, aby byli žalovaní 1. a 2. povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 152 Kč.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1. náhradu nákladů řízení ve výši 18 634 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [titul]. [jméno] [příjmení], evidenční číslo ČAK: [číslo].

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalovaným domáhala zaplacení částky specifikované výrokem I. se zdůvodněním, že u žalovaného 1. působila na základě pracovní smlouvy z roku 2006 jako obsluha čerpací stanice ÖMW na ulici [ulice] ve [obec] (dále„ ČS“), přičemž v roce 2016 odešla na mateřskou a poté na rodičovskou dovolenou, kterou jí úřad práce ukončil ke dni 31. 3. 2019, přičemž rodičovský příspěvek za březen 2019 byl nižší než dávky za předchozí měsíce, o čemž se žalobkyně dozvěděla z oznámení úřadu práce. Žalobkyně před koncem rodičovské dovolené sdělila žalovanému 1., že se chce 1. 4. 2019 vrátit do práce, na čež jí odpověděl, že její pracovní pozice byla zrušena, protože benzinovou stanici již nemá v pronájmu. Nabídl jí práci v ostravském baru, což nepřijala, protože se stará o malé dítě, které musí denně vyzvedávat ze školky. Až v dopisu ze dne 16. 4. 2019 ji žalovaný 1. informoval, že v provozu čerpací stanice od 1. 2. 2019 pokračuje žalovaný 2., který je jejím novým zaměstnavatelem. Ten teprve dne 25. 4. 2019, kdy jej žalobkyně oslovila dopisem, zjistil, že tomu tak je. Žalovaní nejpozději 30 dnů před přechodem práv a povinností zaměstnavatele žalobkyni neinformovali o přechodu a v době od 1. 4. do 12. 5. 2019 jí nepřidělovali práci, načež žalobkyně dne 13. 5. 2019 rozvázala pracovní poměr dohodou s žalovaným 2. Žalobkyně tedy požadovala náhradu škody, resp. mzdy za toto období s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 268/2012, a uvedla, že se žalovaný 1. snažil zprostit své povinnosti dát jí výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů a vyplatit jí odstupné a mzdu za výpovědní dobu. Teprve na základě výzvy k replice k vyjádření žalovaného 1. žalobkyně připustila, že ji už dne 28. 1. 2019 telefonicky kontaktovala [jméno] [příjmení] s informací, že ke dni 31. 1. 2019 žalovanému 1. končí nájemní poměr k ČS a vyzvala žalobkyni, aby rozvázala pracovní poměr dohodou, což žalobkyně odmítla. Dne 7. 3. 2019 o svém nesouhlasu informovala žalovaného 1. Dne 25. 3. 2019 jej zpravila o tom, že jí ke dni 31. 3. 209 bude ukončeno pobírání rodičovského příspěvku a že od 1. 4. 2019 chce nastoupit zpět do zaměstnání, čímž splnila svou povinnost oznámit zaměstnavateli návrat z rodičovské dovolené, kterou zákon neukládá splnit v určité lhůtě.

2. Žalovaný 1. navrhl zamítnutí žaloby s poukazem na nedostatek své pasivní věcné legitimace, protože žalobkyni v době od 1. 4. do 13. 5. 2019 (dále„ rozhodné době“) nezaměstnával, neboť společnost ÖMW, od níž si ČS pronajímal, nájemní smlouvu v říjnu 2018 vypověděla, pročež dne 1. 2. 2019 skončil jeho nájemní poměr a zároveň došlo k přechodu práv a povinností zaměstnavatele na žalovaného 2. Dodal, že žalobkyni dne 28. 1. 2019 kontaktoval a seznámil ji s tím, že již nebude ČS provozovat. Žalobkyně dne 7. 3. 2019 datovou zprávou sdělila, že jí rodičovská dovolená končí dne 5. 5. 2019. Dne 1. 4. 2019 mu doručila datovou zprávu, podle níž rodičovská dovolená končí 31. 3. 2019 a do práce že chce nastoupit 1. 4. 2019. Žalobkyně u žalovaného 1. pracovala ve dvanáctihodinových směnách, které jí nevyhovovaly.

3. Žalovaný 2. navrhl zamítnutí žaloby se zdůvodněním, že v prosinci 2018 řešil s paní [příjmení] svůj nástup do pozice nového nájemce ČS a zaměstnavatele. [příjmení] [příjmení] mu předala seznam zaměstnanců,, na němž nebyla uvedena žalobkyně a jedna její kolegyně. Žalovaný 2. oslovil ostatní zaměstnance a začal provozovat ČS. O žalobkyni se dozvěděl na přelomu února a března 2019 od ostatních zaměstnanců, kteří s žalobkyní byli v kontaktu a ona od nich musela vědět o existenci žalovaného 2. V březnu 2019 žalobkyně za žalovaným 2. přišla na ČS s tím, že nepřijme pracovní poměr se dvanáctihodinovými směnami, protože by se potom nezvládla postarat o děti. Zároveň řekla, že si musí hledat jinou práci. Žalovaný 2. to akceptoval a již žalobkyni nevyzval, aby pro něj začala pracovat.

4. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně u žalovaného 1. působila v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2006 jako obsluha čerpací stanice OMW na ulici [ulice] ve [obec]. Žalovaný 1. žalobkyni zaměstnával jakožto nájemce čerpací stanice, přičemž pronajímatelem byla společnost Ö [právnická osoba] V roce 2016 žalobkyně nastoupila na mateřskou a poté na rodičovskou dovolenou. Dne 28. 1. 2019 žalobkyni oslovila [jméno] [příjmení] s tím, že žalovanému 1. ke dni 31. 1. 2019 končí nájem čerpací stanice. Žalobkyně žalovanému 1. datovou zprávou, odeslanou do jeho datové schránky a vyzvednutou dne 7. 3. 2019, sdělila, že jí rodičovská dovolená končí 5. 5. 2019. Poté žalobkyně žalovanému 1. datovou zprávou, dodanou do jeho datové schránky 25. 3. a vyzvednutou 31. 3. 2019 sdělila, že jí rodičovská dovolená končí 31. 3. 2019 a že by od 1. 4. 2019 chtěla opět nastoupit do práce. Žalovaný 1. ani 2. žalobkyni nejpozději 30 dní před 1. 2. 2019 neinformovali o tom, že změna pronajímatele je změnou zaměstnavatele, o tom, kdo je tímto novým zaměstnavatelem ani o důsledcích této změny pro žalobkyni. Od 1. 2. 2019 se novým nájemcem čerpací stanice po žalovaném 1. stal žalovaný 2. Žalovaní 1. ani 2. v době od 1. 4. do 13. 5. 2019 nepřidělovali žalobkyni práci (nesporná skutková tvrzení účastníků, pracovní smlouva, datová zpráva žalobkyně ze dne 25. 3. 2019 s dodejkou, datová zpráva žalobkyně ze dne 7. 3. 2019 s dodejkou, sdělení žalovaného 1., dodatek k pracovní smlouvě ze dne 1. 4. 2019 s dodejkou, vyjádření zástupce žalovaného 1. ze dne 2. 5. 2019, dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 13. 5. 2019, zpráva ČSSZ). V době od 8. 3. do 19. 9. 2016 žalobkyně pobírala peněžitou pomoc v mateřství (potvrzení o dávkách ze dne 31. 10. 2018). Žalobkyně pobírala rodičovský příspěvek v době od 20. 9. 2016 do 31. 3. 2019 (potvrzení o rodičovském příspěvku ze dne 1. 4. 2019). Úřad práce předem určil celkovou výši příspěvku na 220 000 Kč, přičemž za poslední měsíc výplaty, březen 2019, činila poslední dávka zbývajících 7 897 Kč, nikoli 7 300 Kč, jako tomu bylo do té doby. Žalobkyně příspěvek pobírala na dceru [jméno], narozenou dne 5. 5. 2016 (oznámení o změně výše dávky ze dne 6. 3. 2019). Na druhou výše zmíněnou datovou zprávu žalobkyně žalovaný 1. odpověděl, že změnu termínu návratu z rodičovské dovolené nemohl předpokládat a že v době její rodičovské dovolené bylo„ zrušeno místo výkonu práce“ na ČS, pročež jí formou dodatku k pracovní smlouvě nabídl místo v ostravském baru, které mělo mít tu výhodu, že tam„ nejsou noční směny“ (sdělení žalovaného 1., dodatek k pracovní smlouvě ze dne 1. 4. 2019 s dodejkou). [titul]. [příjmení] převzal zastoupení žalobkyně dne 20. 3. 2019 (plná moc pro zástupce žalobkyně). Zástupce žalobkyně dopisem ze dne 2. 4. 2019 odpověděl, že pracovní místo v [obec] je pro žalobkyni nepřijatelné, protože má malé dítě, které musí denně vyzvedávat ze školky a že situaci je třeba řešit výpovědí z organizačních důvodů následovanou vyplacením odstupného (sdělení ze dne 2. 4. 2019 s dodejkou). Zástupce žalovaného 1. reagoval dopisem, podle nějž není důvod k výpovědi, protože práva a povinnosti zaměstnavatele od 1. 2. 2019 přešly z žalovaného 1. na žalovaného 2., přičemž žalovaný 2. je podle dostupných informací ochoten žalobkyni dále zaměstnávat (sdělení zástupce žalovaného 1. ze dne 16. 4. 2019). Zástupce žalobkyně odpověděl, že proti žalovanému 1. uplatňuje nárok na náhradu škody v souvislosti s tím, že jí nebyla přidělována práce (vyjádření zástupce žalobkyně ze dne 25. 4. 2019 s dodejkou). [příjmení] nárok uplatnila vůči žalovanému 2., kterého vyzvala, aby jí začal přidělovat práci (oznámení o trvání pracovního poměru ze dne 25. 4. 2019 s poštovním podacím archem). Zástupce žalovaného 1. reagoval přípisem, podle nějž se žalobkyně z rodičovské dovolené chtěla vrátit původně 5. 5. 2019 a teprve na poslední chvíli žalovanému 1. sdělila, že tak chce učinit již 1. 4. 2019. Žalovaný 2. měl navíc žalobkyni práci nabídnout, avšak žalobkyně ji nepřijala s tím, že již má jinou práci, ve které se zacvičuje (vyjádření zástupce žalovaného 1. ze dne 2. 5. 2019). [jméno] [příjmení] v 2018 předala žalovanému 2. seznam zaměstnanců, na němž nebyla žalobkyně ani [jméno] [příjmení] (seznam zaměstnanců, tvrzení žalovaného 2.). ČSSZ vedla žalobkyni jako zaměstnankyni žalovaného 1. od 1. 10. 2006 do 30. 4. 2019, jako zaměstnankyni žalovaného 2. od 1. 5. do 13. 5. 2019 (zpráva ČSSZ). Žalobkyně v době od 25. 2. 2019 do 30. 5. 2019 působila na základě dohody o provedení práce ve [právnická osoba], přičemž měla nerovnoměrně rozloženou pracovní dobu, kdy nejkratší směna činila 2 hodiny, nejdelší 8 hodin. Od 2. 6. 2019 zde působí na základě pracovní smlouvy jako prodavač specialista na úvazek 35 hodin týdně ve [obec], přičemž směny jsou nejčastěji šesti až osmihodinové, nejdelší pak dvanáctihodinová (zprávy [právnická osoba], potvrzení o zaměstnání ze dne 5. 5. 2021, zpráva ČSSZ). Mezi žalobkyní a [jméno] [příjmení] proběhla v době od 27. 3. do 15. 4. 2019 komunikace na facebooku, v níž nejprve [jméno] [příjmení] 10. 4. napsala, že„ zatím nic neví“ a zeptala se, zda by žalobkyně nastoupila na„ pumpu,“ kdyby jí to nabídli, nebo zda se jí líbí v [jméno], že mají na 99 % jedno místo volné. Žalobkyně odpověděla, že zatím nemůže nic dělat„ až se tato situace pořeší s [celé jméno žalovaného]“ Ve zprávě ze dne 15. 4. 2019 [jméno] [příjmení] nabídla žalobkyni místo brigádnice a žalobkyně odpověděla, že„ má ten [jméno], vyhovuje jí to tam zatím i kvůli malé, že se dá měnit směny, dělá šestky i osmičky a bývá často s malou“ (snímek facebookové komunikace, výpověď [jméno] [příjmení]). Zaměstnankyně, které na ČS působily jako obsluha, včetně žalobkyně do doby jejího nástupu na mateřskou dovolenou, pracovaly ve dvanáctihodinových směnách. V tzv. dlouhém týdnu pracují v pondělí, úterý, pátek sobotu a v neděli od 5:00 do 17:00, v tzv. krátkém týdnu pak ve středu a čtvrtek v tentýž čas. V příštím dvoutýdenním cyklu mají titíž konkrétní zaměstnanci stejný režim jen s tím rozdílem, že jde o noční směny od 17:00 do 5:00 příštího dne. ČS je otevřená 24 hodin denně. Žalovaní si provoz ČS předali plynule ke dni 1. 2. 2019, kdy žalovaný 2. od samého počátku plnohodnotně převzal provozní činnost žalovaného 1. Po právní stránce však jednal tak, že poté, kdy žalovaný 1. ukončil pracovní poměry se svými zaměstnankyněmi kromě žalobkyně a [jméno] [příjmení] dohodou, je oslovil a uzavřel s nimi nové pracovní smlouvy. Žalovaný 1. se o osobě nového nájemce ČS, žalovaného 2., dozvěděl v prosinci 2018, načež [jméno] [příjmení], manželka žalovaného 1., která jej v té době často zastupovala v provozních otázkách, svolala na leden 2019 poradu přímo na ČS, o níž zpravila i žalobkyni a [jméno] [příjmení]. Žalobkyně se na tuto poradu, na níž byl jako nový nájemce a zaměstnavatel s účinky od 1. 2. 2019 představen osobně přítomný žalovaný 2., nedostavila. Proto jí paní [příjmení] zavolala dne 28. 1. 2019 a informovala ji o tom, že novým nájemcem a zaměstnavatelem je žalovaný 2. [příjmení] [příjmení] se i s žalobkyní chtěla dohodnout na rozvázání pracovního poměru s žalovaným 1. dohodou, na čež žalobkyně nepřistoupila a trvala na zaměstnávání ze strany žalovaného 1. Žalobkyně byla s kolegyněmi v provozovně v pravidelném kontaktu. Všichni zde věděli, že novým nájemcem a zaměstnavatelem je od 1. 2. 2019 žalovaný 2. Ten dále zaměstnává svědkyni [příjmení] (výpovědi svědkyň [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Žalobkyně v květnu 2019 zopakovala, že na ČS pracovat nechce, protože jí nevyhovují dvanáctihodinové směny (výpovědi svědkyň [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Tento její postoj se svědkyně [jméno] [příjmení] dozvěděla od kolegyň žalobkyně již na počátku roku 2019 (výpověď svědkyně [jméno] [příjmení]). Soud dospěl k jednoznačnému skutkovému zjištění, že žalobkyně již v lednu 2019 věděla, že novým nájemcem a zaměstnavatelem je od 1. 2. 2019 žalovaný 2. Vyplynulo to z výpovědí svědkyň [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Nedávalo by totiž smysl, aby [právnická osoba] předem nezajistila nového konkrétního nájemce ČS tak, aby její provoz nebyl přerušen, a aby se o něm nedozvěděli zaměstnanci, kteří tam působí. Svědkyně [příjmení] pouze uvedla, že se domnívá, že o tom žalobkyně nevěděla, což nevylučuje opak. Výpověď svědkyně [příjmení] soud navíc hodnotí jako celkově nejméně věrohodnou, protože svědkyně odpovídala značně vyhýbavě a bylo znát, že v prvé řadě nechce nikomu uškodit. Ostatní výpovědi byly v tomto ohledu souladné a zejména výpověď [jméno] [příjmení] soud vyhodnotil jako věrohodnou, protože již delší dobu na ČS v žádné pozici nepůsobí a již není ani manželkou žalovaného 1. Zatímco svědkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pracovaly, resp. stále pracují, pro oba žalované, a zároveň je přinejmenším svědkyně [příjmení] kamarádkou žalobkyně. Soud zde přihlédl ke skutečnosti, že provoz ČS převzal žalovaný 2., který na ČS pravidelně osobně dojížděl a od počátku aktivně komunikoval i se stávajícími zaměstnankyněmi s výjimkou obou žen pobývajících na rodičovské dovolené, o nichž se dozvěděl až později. Navíc bylo prokázáno, že žalobkyně byla s kolegyněmi v kontaktu a že šlo o poměrně malý, převážně ženský kolektiv. Z toho je zřejmé, že žalobkyně o osobě nového nájemce a zaměstnavatele věděla již v lednu 2019 a že její tvrzení, že se o něm dozvěděla až z dopisu zástupce žalovaného 1. z dubna 2019, bylo nepravdivé. Představa, že by se žalobkyně za výše popsané situace o osobě žalovaného 2. a jeho roli dozvěděla až v dubnu 2019, by byla skutečně naivní. V tomto ohledu zde byl značný rozpor mezi žalobkyní předloženými důkazy v podobě písemné korespondence s žalovaným 1. na jedné straně a ostatními důkazy na straně druhé. Zatímco první skupina důkazů vzbuzuje dojem, že žalobkyně o přechodu práv a povinností zaměstnavatele z žalovaného 1. na žalovaného 2. (dále„ přechodu“) nevěděla a proto komunikovala jen s žalovaným 1., ostatní důkazy ukázaly, že o přechodu věděla. Bylo prokázáno, že samotní žalovaní, ač věděli, že k přechodu ke dni 1. 2. 2019 dojde, si plně neuvědomovali jeho níže popsané následky. Proto žalovaný 1. ukončoval pracovní poměry, načež žalovaný 2. s týmiž zaměstnanci zakládal nové, přestože to bylo zbytečné. Proto žalovaný 1. nabídl žalobkyni práci v ostravském baru a žalovaný 2. jaksi„ oficiálně přebíral“ jako svou zaměstnankyni [jméno] [příjmení]. Je třeba si nicméně uvědomit - pomineme-li pravidlo, že neznalost zákona neomlouvá - že neznalost právních následků nic nemění na vědomosti všech zúčastněných o tom, že novým zaměstnavatelem všech zaměstnanců na této konkrétní ČS bude od 1. 2. 2019 pouze a jen žalovaný 2. Ve vztahu k zaměstnankyním na rodičovské dovolené zde nebyl žádný zjevný rozumný důvod k domněnce, že by jejich režim měl být v tomto směru odlišný. Dále je nutno zdůraznit, že ani z nevědomosti žalovaných o přesných právních konotacích přechodu neplyne nevědomost žalobkyně. Jde o odlišné osoby, které mohou mít odlišné vědomosti. Prostý fakt, že zatímco žalovaní jsou zaměstnavatelé, žalobkyně byla„ pouhou“ zaměstnankyní, na tom nic nemění. Výše naznačená úvaha má totiž nanejvýš logický základ. Pravidla logiky jsou však jen velmi omezeně aplikovatelná na životní situace jako je ta projednávaná, poněvadž život většinou není„ logický.“ O tom, že žalobkyně v rozhodné době pro žalovaného 2. pracovat nechtěla, svědčí nejen výše rozvedené svědecké výpovědi, ale i fakt, že ačkoli žalobkyně tvrdila, že se až ve druhé polovině března 2019 rozhodla do práce vrátit 1. 4. 2019, již od února téhož roku brigádně pracovala v [jméno]. Je tedy zjevné, že nejpozději v únoru 2019 řešila otázku svého dalšího pracovního působení. Okolnost ukončení rodičovské dovolené na tom, jak bude vysvětleno níže, nic nemění, ba naopak podporuje domněnku o záměru žalobkyně v pracovním poměru na ČS nepokračovat. Zde je důležité si uvědomit, že by nedávalo smysl, aby žalobkyně v únoru 2019 iniciovala brigádu v [jméno] a přitom se nezabývala svým hlavním pracovištěm, kde působila v „ hlavním“ pracovním poměru. S výjimkou případu, v němž by na svém hlavním pracovišti nechtěla pokračovat. Únor 2019 navíc bezprostředně navazuje na telefonní hovor s [jméno] [příjmení] ze dne 28. 1. 2019, v němž byla žalobkyně seznámena s osobou žalovaného 2. Jestliže žalobkyně i její kolegyně zastávající stejnou práci dlouhodobě působily jen ve dvanáctihodinových směnách, lze si skutečně těžko představit, jak by žalobkyně ve svých pracovních dnech vyzvedávala dceru ze školky. Tento problém ostatně sama připustila jako pro své rozhodnutí o dalším pracovním působení důležitý. Jeho existenci jako relevantní pohnutky v nepokračování v práci na ČS potvrdily i tři svědecké výpovědi. Navíc vyšlo najevo, že za dobu svého působení v [jméno] na základě dohody o provedení práce žalobkyně neměla jedinou dvanáctihodinovou směnu. Že jí takový režim v rozhodné době nevyhovoval, potvrzuje i její facebooková korespondence s [jméno] [příjmení]. Soud tedy dospěl ke skutkovému zjištění, že žalobkyně a žalovaný 2. o sobě věděli před začátkem rozhodné doby, že však žalobkyně na ČS nechtěla dále pracovat.

5. Výše jmenované důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro meritum případu závažné a věrohodné až na výše rozvedené souvislosti. Důkazy byly ve vzájemném souladu až na výše rozvedené souvislosti. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Soud z úřední povinnosti opatřil důkazy v podobě zpráv ČSSZ a [právnická osoba], protože sama žalobkyně na prvním jednání uvedla, že od února 2019 působí v [jméno], zatímco žalovaný 2. uvedl, že žalobkyně v březnu 2019 odmítla v práci na ČS pokračovat, protože nechtěla působit ve dvanáctihodinových směnách vzhledem k potřebě vyzvedávat dítě ze školky. Ze spisu tedy vyplynula existence těchto důkazů, které byly potřebné k objasnění klíčové skutkové otázky, zda žalobkyně v rozhodné době skutečně chtěla nastoupit do práce na ČS (§ 120 odst. 2 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 191/2020 Sb., dále„ o. s. ř.“). Soud neopatřil zprávu úřadu práce navrženou žalovaným 1., protože byla navržena po koncentračním bodu a navíc nebyla s ohledem na níže rozvedené souvislosti relevantní. Soud nevyslechl žalobkyni, poněvadž účastnická výpověď je podpůrný důkaz k prokázání skutečností, jež nelze prokázat jinak (§ 131 odst. 1 o. s. ř.). Tato situace nenastala. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

6. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Žalobkyně u žalovaného 1. působila v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2006 jako obsluha čerpací stanice OMW na ulici [ulice] ve [obec]. Žalovaný 1. žalobkyni zaměstnával jakožto nájemce čerpací stanice, přičemž pronajímatelem byla společnost Ö [právnická osoba] V roce 2016 žalobkyně nastoupila na mateřskou a poté na rodičovskou dovolenou. Žalobkyně žalovanému 1. datovou zprávou, odeslanou do jeho datové schránky a vyzvednutou dne 7. 3. 2019, sdělila, že jí rodičovská dovolená končí 5. 5. 2019. Poté žalobkyně žalovanému 1. datovou zprávou, dodanou do jeho datové schránky 25. 3. a vyzvednutou 31. 3. 2019 sdělila, že jí rodičovská dovolená končí 31. 3. 2019 a že by od 1. 4. 2019 chtěla opět nastoupit do práce. Žalovaný 1. ani 2. žalobkyni nejpozději 30 dní před 1. 2. 2019 neinformovali o tom, že změna pronajímatele je změnou zaměstnavatele, o tom, kdo je tímto novým zaměstnavatelem ani o důsledcích této změny pro žalobkyni. Od 1. 2. 2019 se novým nájemcem čerpací stanice po žalovaném 1. stal žalovaný 2. Žalovaní 1. ani 2. v době od 1. 4. do 13. 5. 2019 nepřidělovali žalobkyni práci. V době od 8. 3. do 19. 9. 2016 žalobkyně pobírala peněžitou pomoc v mateřství. Žalobkyně pobírala rodičovský příspěvek v době od 20. 9. 2016 do 31. 3. 2019. Úřad práce předem určil celkovou výši příspěvku na 220 000 Kč, přičemž za poslední měsíc výplaty, březen 2019, činila poslední dávka zbývajících 7 897 Kč, nikoli 7 300 Kč, jako tomu bylo do té doby. Žalobkyně příspěvek pobírala na dceru [jméno], narozenou dne 5. 5. 2016 [titul]. [příjmení] převzal zastoupení žalobkyně dne 20. 3. 2019. Žalobkyně v době od 25. 2. 2019 do 30. 5. 2019 působila na základě dohody o provedení práce ve [právnická osoba], přičemž měla nerovnoměrně rozloženou pracovní dobu, kdy nejkratší směna činila 2 hodiny, nejdelší 8 hodin. Od 2. 6. 2019 zde působí na základě pracovní smlouvy jako prodavač specialista na úvazek 35 hodin týdně ve [obec], přičemž směny jsou nejčastěji šesti až osmihodinové, nejdelší pak dvanáctihodinová. Mezi žalobkyní a [jméno] [příjmení] proběhla v době od 27. 3. do 15. 4. 2019 komunikace na facebooku, v níž nejprve [jméno] [příjmení] 10. 4. napsala, že„ zatím nic neví“ a zeptala se, zda by žalobkyně nastoupila na„ pumpu,“ kdyby jí to nabídli, nebo zda se jí líbí v [jméno], že mají na 99 % jedno místo volné. Žalobkyně odpověděla, že zatím nemůže nic dělat„ až se tato situace pořeší s [celé jméno žalovaného]“ Ve zprávě ze dne 15. 4. 2019 [jméno] [příjmení] nabídla žalobkyni místo brigádnice a žalobkyně odpověděla, že„ má ten [jméno], vyhovuje jí to tam zatím i kvůli malé, že se dá měnit směny, dělá šestky i osmičky a bývá často s malou.“ Zaměstnankyně, které na ČS působily jako obsluha, včetně žalobkyně do doby jejího nástupu na mateřskou dovolenou, pracovaly ve dvanáctihodinových směnách. V tzv. dlouhém týdnu pracují v pondělí, úterý, pátek sobotu a v neděli od 5:00 do 17:00, v tzv. krátkém týdnu pak ve středu a čtvrtek v tentýž čas. V příštím dvoutýdenním cyklu mají titíž konkrétní zaměstnanci stejný režim jen s tím rozdílem, že jde o noční směny od 17:00 do 5:00 příštího dne. ČS je otevřená 24 hodin denně. Žalovaní si provoz ČS předali plynule ke dni 1. 2. 2019, kdy žalovaný 2. od samého počátku plnohodnotně převzal provozní činnost žalovaného 1. Po právní stránce však jednal tak, že poté, kdy žalovaný 1. ukončil pracovní poměry se svými zaměstnankyněmi kromě žalobkyně a [jméno] [příjmení] dohodou, je oslovil a uzavřel s nimi nové pracovní smlouvy. Žalovaný 1. se o osobě nového nájemce ČS, žalovaného 2., dozvěděl v prosinci 2018, načež [jméno] [příjmení], manželka žalovaného 1., která jej v té době často zastupovala v provozních otázkách, svolala na leden 2019 poradu přímo na ČS, o níž zpravila i žalobkyni a [jméno] [příjmení]. Žalobkyně se na tuto poradu, na níž byl jako nový nájemce a zaměstnavatel s účinky od 1. 2. 2019 představen osobně přítomný žalovaný 2., nedostavila. Proto jí paní [příjmení] zavolala dne 28. 1. 2019 a informovala ji o tom, že novým nájemcem a zaměstnavatelem je žalovaný 2. [příjmení] [příjmení] se i s žalobkyní chtěla dohodnout na rozvázání pracovního poměru s žalovaným 1. dohodou, na čež žalobkyně nepřistoupila a trvala na zaměstnávání ze strany žalovaného 1. Žalobkyně byla s kolegyněmi v provozovně v pravidelném kontaktu. Všichni zde věděli, že novým nájemcem a zaměstnavatelem je od 1. 2. 2019 žalovaný 2. Ten dále zaměstnává svědkyni [příjmení]. Žalobkyně a žalovaný 2. o sobě věděli před začátkem rozhodné doby, žalobkyně však na ČS nechtěla dále pracovat. V květnu 2019 zopakovala, že na ČS pracovat nechce, protože jí nevyhovují dvanáctihodinové směny. Tento její postoj se svědkyně [jméno] [příjmení] dozvěděla od kolegyň žalobkyně již na počátku roku 2019.

7. Při právní kvalifikaci případu soud nejprve zkoumal otázku, zda dne 1. 2. 2019 přešla práva a povinnosti zaměstnavatele žalobkyně z žalovaného 1. na žalovaného 2. (§ 338 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 333/2018 Sb., dále„ z. p.“). V případě, řešeném rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3712/2015, přešla práva a povinnosti zaměstnavatele z původního nájemce kavárny v obchodním domě – zaměstnavatele, jehož nájemní poměr k provozovně ukončil výpovědí pronajímatel, který vzápětí uzavřel novou nájemní smlouvu s jinou společností, jež pokračovala v provozu kavárny. Ta vstoupila do práv a povinností zaměstnavatele bez ohledu na fakt, že na počátku nájmu převzala vyklizenou provozovnu bez vybavení. Týž právní následek nastal v projednávaném případě, který je skutkově velmi podobný (§ 338 odst. 1, odst. 2 z. p.). Soud zde vyložil slovo převod, použité v § 338 odst. 2 z. p., eurokonformně ve světle čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice Rady č. 2001 [číslo] ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů, jehož implementací je právě ustanovení § 338 odst. 1, odst. 2 z. p. Podle zmíněného ustanovení se totiž„ s výhradou písmene a) a následujících ustanovení tohoto článku převodem podle této směrnice rozumí převod hospodářské jednotky, která si zachovává svou identitu, považované za organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou.“ Podle bodů 25. – 26. odůvodnění rozsudku druhého senátu SDEU ze dne 9. 9. 2015, C [číslo], [jméno] [jméno] [příjmení] da [jméno] e [jméno], je pro převod činnosti zaměstnavatele klíčové„ skutečné pokračování v provozu nebo jeho převzetí … a skutkové okolnosti charakterizující dotčenou operaci, k nimž patří zejména typ podniku nebo závodu, o který se jedná, převedení nebo nepřevedení takových hmotných složek podnikání, jako jsou budovy a movitý majetek, hodnota nehmotných složek v době převodu, převzetí, nebo nepřevzetí podstatné části původních zaměstnanců novým zaměstnavatelem, převedení nebo nepřevedení klientely, jakož i stupeň podobnosti činností vykonávaných před převodem a po převodu a délka případného pozastavení těchto činností.“ Žalovaný 2. se stal po žalovaném 1. nájemcem téže provozovny, v níž provozuje tutéž činnost za pomoci převážné části někdejších zaměstnanců žalovaného 1. Ač tedy oba žalovaní neuzavřeli žádnou vzájemnou smlouvu o převodu obchodního závodu (srov. čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice), právními jednáními [právnická osoba] jako pronajímatelky a žalovaného 2. byla převedena hospodářská jednotka v podobě pronajaté provozovny a jejího vybavení na žalovaného 2., který v hospodářské činnosti pokračoval namísto žalovaného 1. Proto byla změna nájemce změnou zaměstnavatele ve smyslu § 338 odst. 1, odst. 2 z. p. Žalovaní tudíž byli dosavadním a přejímajícím zaměstnavatelem ve smyslu § 339 odst. 1 z. p.

8. Žalobkyně opírala svou žalobu především o nesplnění oznamovací povinnosti oběma žalovanými ve smyslu § 339 odst. 1 z. p. a argumenty z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 268/2012. Soud nejprve zkoumal otázku, zda žalobkyně byla dotčeným zaměstnancem, vůči němuž žalovaní měli zmíněnou informační povinnost. Přímo dotčeným zaměstnancem ve smyslu § 339 odst. 2 z. p. je každý zaměstnanec dosavadního zaměstnavatele, jehož pracovní poměr má pokračovat ve vztahu k zaměstnavateli přejímajícímu. [jméno] jen ten, jehož pracovní podmínky se mají reálně změnit. Proto oznamovací povinnost dopadá již na kontaktní údaje nového zaměstnavatele (srov. návětí § 339 odst. 1 z. p.). Vůči zaměstnancům samotným mají navíc zaměstnavatelé jen oznamovací, nikoli též projednací povinnost (§ 339 odst. 2 x návětí § 339 odst. 1 z. p.). Účelem oznamovací povinnosti vůči zaměstnanci samotnému je tudíž jen jeho informovanost, s níž ví, na koho se obracet s jakýmkoli problémem týkajícím se jeho zaměstnání a případně může včas podniknout kroky, předpokládané ustanovením § 339a z. p. Proto žalobkyně byla dotčeným zaměstnancem. Žalovaní měli oznamovací povinnost přímo vůči žalobkyni, protože žádný z účastníků netvrdil, že by na daném pracovišti působila rada zaměstnanců nebo odborový orgán. O osobě žalovaného 2. co nového nájemce a pronajímatele se dozvěděla až 28. 1. 2019 od [jméno] [příjmení]. Oznamovací povinnost tudíž nebyla žalovaným 1. splněna včas, žalovaným 2. vůbec (ve smyslu předchozího oznámení). Otázkou však je, zda z této skutečnosti v tomto konkrétním případě plyne nějaká platební povinnost žalovaných.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 268/2012, jsou„ před přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel povinni informovat o tom příslušný odborový orgán nebo radu zaměstnanců anebo, nepůsobí-li u něj příslušný odborový orgán a ani rada zaměstnanců, zaměstnance, kteří budou převodem přímo dotčeni, a projednat s nimi za účelem dosažení shody datum nebo navrhované datum převodu, důvody převodu, právní, ekonomické a sociální důsledky převodu a připravovaná opatření ve vztahu k zaměstnanosti (srov. § 250 odst. 1 a 2 zák. práce 2002); v případě, že dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel tyto povinnosti nesplní a že ani jinak nezajistí, aby se příslušný odborový orgán, rada zaměstnanců nebo jednotliví zaměstnanci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů řádně a včas dozvěděli, odpovídají tím zaměstnancům za škodu, která by jim v důsledku porušení těchto právních povinností vznikla (§ 187 odst. 2 zák. práce 2002), na věcnou legitimaci zaměstnavatele ve sporu o nárocích z pracovněprávních vztahů zaměstnanců dotčených přechodem práv a povinností k přejímajícímu zaměstnavateli to však nemá (a nemůže mít) žádný vliv.“ Tento rozsudek se nicméně vztahoval k jinému skutkovému stavu; žalovaná 1) jako insolvenční správkyně prodala část podniku úpadce, v níž byl žalobce zaměstnán, žalovanému 2). Původní zaměstnavatel dal žalobci výpověď z pracovního poměru, avšak výpovědní doba uplynula až po účinnosti kupní smlouvy na podnik a žalobce před tímto okamžikem tehdejšímu zaměstnavateli neoznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Nejvyšší soud konstatoval, že účinností smlouvy přešla práva a povinnosti zaměstnavatele na žalovaného 2). To by se stalo i tehdy, kdyby žalobce o přechodu nevěděl a proto by svá práva uplatnil proti původnímu zaměstnavateli. Právě na tuto pasáž pak soud navázal výše citovaným názorem. Chtěl tím tedy říci, že zákon obsahuje nástroj v podobě splnění informační povinnosti, který má takové nežádoucí zaměstnancově nevědomosti zabránit. A že pokud zaměstnavatelé oznamovací povinnost nesplní, jsou povinni nahradit zaměstnanci tím způsobenou škodu. Taková situace však nenastala dokonce ani v případě projednávaném Nejvyšším soudem. Ten zaujal výše citovaný právní závěr jen jako obiter dictum, protože vzápětí konstatoval, že jej nelze aplikovat na projednávaný případ, který nekvalifikoval podle ustanovení o náhradě škody, nýbrž podle ustanovení o náhradě mzdy. Rozsudek dopadá pouze na případy, kdy právě nesplnění informační povinnosti vyvolá zaměstnancovu nevědomost, která je právně významná proto, že zaměstnanci způsobila škodu, protože zaměstnanec nemohl včas uplatnit své nároky, např. podle § 339a nebo neplatnost výpovědi. V projednávaném případě nicméně šlo o nárok žalobkyně na přidělování práce, jehož uplatnění ovšem jednak není nijak časově ohraničeno, zadruhé nemá případné prohlášení žalobkyně, že trvá na dalším zaměstnávání tím kterým žalovaným, zásadně právní význam pro povinnost přidělovat práci. Proto nelze na zmíněném rozsudku založit nárok žalobkyně. Žalovaní sice porušili právní povinnost, avšak nemohou žalobkyni odpovídat za škodu vlastním jednáním způsobenou, protože by zde nevznikla ani při plnění pracovních úkolů, ani v přímé souvislosti s ním (§ 265 odst. 1 ve spojení s § § 273, 274 z. p. a contrario). Žaloba byla ve své podstatě založena na nepřidělování práce v rozhodné době, nikoli na neoznámení přechodu práv a povinností zaměstnavatele. Nesplnění informační povinnosti nebylo právně relevantní příčinou případného nároku žalobkyně, nýbrž pouhým průvodním jevem, který mohla vyvolat zjednodušeně řečeno buďto nevědomost žalovaných o přechodu práv a povinností zaměstnavatele ve vztahu k žalobkyni, nebo neochota žalobkyně pokračovat v pracovním poměru s žalovaným 2. Žalobkyně brojila v prvé řadě proti stavu, kdy jí nebyla přidělována práce. Ze všech těchto důvodů soud případ neposoudil podle ustanovení o náhradě škody.

10. Práci měl žalobkyni v daném období přidělovat žalovaný 2., jehož byla žalobkyně zaměstnankyní. [jméno] žalovaný 1. Ten tudíž nebyl pasivně věcně legitimován, pročež soud žalobu ve vztahu k němu zamítl. V této souvislosti je vhodné dodat, že žalobkyně neměla vůči žalovanému 1. nárok na výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů, ani na odstupné. Smyslem právní úpravy přechodu činnosti zaměstnavatele je mimojiné zachování nabytých práv zaměstnance, s nímž nesmí být rozvázán pracovní poměr jen proto, že získá nového zaměstnavatele. Přechod činnosti zaměstnavatele tudíž nemůže být sám o sobě výpovědním důvodem z pohledu zaměstnavatele, což znamená, že odchod zaměstnavatele – převodce – není organizační změnou ve smyslu § 52 písm. c) z. p.

11. Na straně žalovaného 2. mohlo jít o jinou překážku v práci ve smyslu § 208 z. p. Právě ona by vyjadřovala stav, kdy žalobkyni nepřiděloval práci. [obec] nepřidělování a zavinění jsou zde zásadně irelevantní. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR nicméně„ ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele) ovšem může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy, a jestliže tedy nemohl práci podle pracovní smlouvy vykonávat jen a právě v důsledku postupu zaměstnavatele.“ Proto soud zkoumal otázku, zda žalobkyně chtěla pro žalovaného 2. v rozhodné době pracovat. V této souvislosti je třeba se blíže zabývat okolnostmi jejího návratu z rodičovské dovolené. Není pravdou, jak žalobkyně tvrdila, že její rodičovskou dovolenou ukončil úřad práce ani že byla poslední dávka rodičovského příspěvku nižší, než předchozí. O okamžiku návratu z rodičovské dovolené rozhoduje zaměstnanec, nikoli zaměstnavatel ani úřad práce, vyplácející rodičovský příspěvek (§ 196 z. p.). Žalobkyni se dne 5. 5. 2016 narodila dcera a zřejmě proto žalovanému 1. původně oznámila, že rodičovskou dovolenou bude čerpat právě do 5. 5. 2019 (ač podle § 196 druhé věty z. p. lze rodičovskou dovolenou poskytnout pouze do 3 let věku dítěte). Není tedy pravdou, že by rodičovskou dovolenou ukončil úřad práce. Ten pouze přestal vyplácet rodičovský příspěvek. Jeho poslední dávka přitom podle jeho oznámení ze dne 6. 3. 2019 byla vyšší, nikoli nižší, než dávka předešlá. Co je však důležitější; žalobkyně předem znala celkovou výši rodičovského příspěvku, nikoli pouze výši jeho měsíční dávky. Podle oznámení úřadu práce ze dne 6. 3. 2019, které žalobkyně předložila, byly totiž od celkové částky rodičovského příspěvku ve výši 220 000 Kč odpočteny částky dosud vyplacené, přičemž rozdíl ve výši 7 897 Kč byl poslední dávkou náležející za březen 2019. Oznámení tedy implikuje existenci celkové částky příspěvku. Jestliže žalobkyně příspěvek pobírala od 20. 9. 2016, celková částka činila 220 000 Kč a dávka za březen 2019 7 897 Kč, bylo žalobkyni za dobu od 20. 9. 2016 do 28. 2. 2019 včetně vyplaceno celkem 212 103 Kč. Jestliže předtím dávky činily 7 300 Kč měsíčně, je zřejmé, že se jejich výše za celou dobu nezměnila, protože podílem 212 103 a 7 300 je 29, [číslo]. Přesně 29 měsíců prošlo od 1. 10. 2016 do 28. 2. 2019. [příjmení] 0, [číslo] odpovídá částce 4 030 Kč, jež mohla být první dávkou za září 2016, odpovídající rozdílu mezi rodičovským příspěvkem 7 300 Kč a peněžitou pomocí v mateřství, která žalobkyni náležela ještě za dobu od 1. 9. do 19. 9. 2016 včetně (§ 30b odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře ve znění zákona [číslo] 2016 Sb., dále„ s. s. p.“ tedy ve znění účinném prvního dne období, za něž žalobkyně pobírala rodičovský příspěvek). A skutečně, podle § 30 odst. 1 s. s. p.„ rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, má nárok na rodičovský příspěvek nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte, a to nejdéle do doby, kdy byla na rodičovském příspěvku vyplacena z důvodu péče o totéž nejmladší dítě v rodině celková částka 220 000 Kč, není-li dále stanoveno jinak.“ Fakt, že celková výše příspěvku a tedy i doba jeho vyplácení jsou určeny již na počátku, plyne i z § 30 odst. 8 a z § 30a odst. 1 první věty s. s. p. Navíc samotný žadatel v žádosti o dávku uvádí výši příspěvku (§ 68 odst. 1 písm. c) bod 5.). Stejnou informaci pak obsahuje písemné oznámení úřadu práce o přiznání příspěvku (§ 69 odst. 1 s. s. p. per eliminationem ve spojení s § 70 odst. 1 první větou s. s. p.). Zákon ostatně automaticky nepředpokládá opakované rozhodování o příspěvku a přitom je jasné, že doba jeho vyplácení je omezená, pročež je logické, že jeho celková výše musí být vyčíslena od prvopočátku. To znamená, že žalobkyně s dostatečným časovým předstihem přinejmenším měla a mohla vědět, kdy přestane rodičovský příspěvek pobírat a na tomto základě zaměstnavateli mnohem dříve, než učinila, oznámit svůj návrat do práce. [jméno] totiž uvedla, že jej chtěla přizpůsobit právě době vyplácení rodičovského příspěvku. Rodičovský příspěvek sice z obecného hlediska lze pobírat nejdéle do 4 let věku dítěte, tedy v případě žalobkyně do 5. 5. 2019. [ulice] mez příspěvku však kromě věku dítěte spoluurčuje, jak je patrno již ze samotného textu s. s. p. a z logiky věci, celková výše příspěvku. Ta byla dosažena před uplynutím doby 4 let. I kdyby si to žalobkyně nebyla uvědomila, šlo o skutečnost, která nastala v její sféře vlivu a odpovědnosti. Následky této případné nevědomosti tudíž nelze přičíst k tíži nikomu jinému. Pravdivý není ani argument žalobkyně, že zákon neobsahuje lhůtu ke splnění povinnosti oznámit návrat na pracoviště. Jednak ze všeobecného právního principu poctivosti plyne pravidlo, že žalobkyně byla povinna oznámit zaměstnavateli návrat do práce s takovým předstihem, aby mohl splnit svou vlastní hlavní právní povinnost - začít jí od první chvíle opět přidělovat její práci (§ 6 odst. 1 o. z.). Představa, že je právně irelevantní, kdy žalobkyně nástup do práce zaměstnavateli oznámila, je tedy mylná. Právě podaná analýza ukazuje, že žalobkyně mohla splnit svou oznamovací povinnost včas. Jestliže tak přesto neučinila, nese všechny následky z toho vzešlé. Podle § 206 odst. 1 druhé věty z. p. navíc,„ je-li překážka v práci zaměstnanci předem známa, musí včas požádat zaměstnavatele o poskytnutí pracovního volna. Jinak je zaměstnanec povinen uvědomit zaměstnavatele o překážce a o předpokládané době jejího trvání bez zbytečného průtahu.“ Zaměstnanec je tedy povinen zaměstnavateli předem oznámit nejen samotnou překážku v práci (např. rodičovskou dovolenou), ale i dobu jejího trvání. To žalobkyně učinila zprávou, v níž oznámila svůj návrat k 5. 5. 2019. Jestliže své rozhodnutí posléze na poslední chvíli změnila, porušila tím - pomineme-li otázku, zda je skutečně možné takovou změnu vůbec učinit - svou právní povinnost oznámit zaměstnavateli návrat z rodičovské dovolené včas. I tyto konotace nasvědčují tomu, že žalobkyně již nejpozději v únoru 2019 musela plánovat návrat do práce, přičemž tento plán realizovala především nástupem do [jméno]. Její požadavek na výpověď a odstupné vůči žalovanému 1., formulovaný jejím advokátem, který jako právní profesionál musel vědět, že takový nárok vzhledem k přechodu neexistuje, soud pokládá za snahu odvést pozornost od podstaty problému a vytvořit zdání jakéhosi omylu, v němž se měla žalobkyně nacházet. Soud tudíž dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobkyně pro žalovaného 2. v rozhodné době pracovat nechtěla, ač věděla, že právě on, nikoli žalovaný 1., je jejím novým zaměstnavatelem. Její písemnou korespondenci s žalovaným 1. je třeba vnímat jako případ venire contra factum proprium, jednání v rozporu se zřejmými fakty, konkrétně v rozporu s její skutečnou vůlí. Takové jednání je zakázáno právním principem poctivosti, který bezpochyby platí i v pracovněprávních vztazích (§ 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 171/2018 Sb.). Z těchto všech důvodů nemohlo jít o překážku v práci na straně žalovaného 2. Proto soud žalobu zamítl i vůči němu.

12. Výrok II. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, odst. 2 a 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaný 1. byl v řízení plně úspěšný. Náklady sestávají z položek vyčíslených v následující tabulce podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále„ a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby až do žaloby včetně soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. částkou 1 900 Kč za 1 úkon právní služby, paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. částkou 300 Kč za 1 úkon právní služby. Soud žalovanému 1. nepřiznal náhradu za vyjádření jeho advokáta ze dne 8. 2. 2021, protože nešlo o vyjádření na výzvu soudu a v něm navržený důkaz byl označen pozdě a nebyl relevantní. Proto není tento náklad účelný (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Účast na jednání ze dne 6. 5. 2021 soud zohlednil jako 2 úkony právní služby, poněvadž jednání trvalo 2 započaté dvouhodinové úseky (§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.). Protože je advokát žalovaného 1. plátcem DPH, připočítal soud k nákladům též 3 234 Kč jako náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.). Celkové náklady tedy činí 18 634 Kč. Žalobkyně má povinnost nahradit náklady řízení sice vůči žalovanému 1., ale danou částku musí zaplatit advokátovi jako jeho zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). úkon právní služby; ustanovení a. t.; mimosmluvní odměna; náhrada hotových výdajů; náhrada za DPH převzetí a příprava zastoupení; § 11 odst. 1 písm. a); 1 900 Kč; 300 Kč; vyjádření k žalobě ze dne 23. 4. 2020; § 11 odst. 1 písm. d); 1 900 Kč; 300 Kč; vyjádření ze dne 26. 5. 2020; § 11 odst. 1 písm. d); 1 900 Kč; 300 Kč; účast na jednání dne 20. 1. 2021; § 11 odst. 1 písm. g); 1 900 Kč; 300 Kč; vyjádření ze dne 15. 2. 2021; § 11 odst. 1 písm. d); 1 900 Kč; 300 Kč; účast na jednání dne 6. 5. 2021; § 11 odst. 1 písm. g); 3 800 Kč; 600 Kč; celkem 3 234 Kč 13. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku II. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiným lhůtám. S ohledem na výše podaný skutkový a právní rozbor soud neshledal žádný důvod pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jíž se domáhala žalobkyně.

14. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., protože i žalovaný 2. byl plně úspěšný, avšak práva na náhradu nákladů řízení se vůči žalobkyni vzdal.

Poučení