16 C 205/2020-24

Rubrum

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] občan Slovenské republiky bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 13 500 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5 800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení další částky ve výši 7 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13 500 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] doplněnou podáním ze dne [datum] se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 13.500 Kč příslušenstvím s odůvodněním, že dne [datum] uzavřel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalovanému účelový úvěr ve výši 10.000 Kč za dohodnutý kapitalizovaný úrok ve výši 7.700 Kč, který se žalovaný zavázal žalobci vrátit v celkové výši 17.700 Kč formou 60. týdenních splátek po 295 Kč (tj. 1.180 Kč měsíčně), přičemž RPSN měla činit 195,34 %. Žalovaný úvěr ve výši 10.000 Kč vyčerpal, avšak dohodnuté splátky nehradil řádně a včas a žalobci vrátil pouze částku 4.200 Kč. Žalobce proto zesplatnil úvěrový dluh ke dni [datum]. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení částky 13.500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Úvěruschopnost žalovaného zjistil žalobce z databází neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolou dokladů zaškrtnutých v evidenční kartě žalovaného, dálkovou kontrolou OP a ŘČ, nahlédnutím do centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, z platební historie a vyhodnocením příslušné lokality žalovaného.

2. Soud se prvně zabýval otázkou, zda má pravomoc věc projednat a rozhodnout a podle jakého právního řádu se bude věc řídit. Vycházel přitom z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum] (dále jen„ Brusel 1 [příjmení]“). Žalovaný je občanem Slovenské republiky, spornou spotřebitelskou smlouvu uzavřel na území ČR, místo plnění ze smlouvy bylo v České republice, kde se žalovaný zdržoval a zdržuje. Pravomoc je tudíž třeba určit podle kapitoly II., oddílu 1, článku 4 Nařízení EU, z něhož vyplývá, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být bez ohledu na svoji státní příslušnost žalována u soudu tohoto členského státu, a podle čl. 17 odst. 1 písm. c)„ Brusel 1 [příjmení]“ týkajícího se spotřebitelských sporů. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že má pravomoc ve věci jednat a rozhodnout. Pokud pak jde o rozhodné právo, tak soud věc posoudil podle ustanovení článku 6 odst. 1 písm. a) a také podle čl. 10 odst. 1) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne [datum] o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím I“) a uzavřel, že vztahy mezi účastníky řídí českým hmotným právem.

3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, v řízení zůstal zcela pasivní, neplnil své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 o.s.ř. (tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti), tvrzený nárok žalobce ani jeho výši vůbec nezpochybňoval ani nerozporoval a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud skutkový stav věci takto:

5. Pokud jde o tvrzený závazkový vztah mezi účastníky, tak podle písemné smlouvy [číslo] ze dne [datum] uzavřené podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb. se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč za sjednanou odměnu v celkové výši 7.700 Kč (sestávající z úroku 66% ročně ve výši 3.500 Kč, z poplatku za zpracování úvěru 2.000 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek 2.200 Kč), který se žalovaný zavázal žalobci splácet v celkové výši 17.700 Kč v 60. týdenních splátkách po 295 Kč (1.180 Kč měsíčně), přičemž první splátka byla splatná dnem [datum] a další splátky každý další 7. den. Zápůjční úroková sazba činila 66% ročně a RPSN činila 195,34 % Smlouva byla podepsána zástupcem žalobce i žalovaným. Podle písemných Smluvních podmínek, kapitoly o následcích za porušení povinností klientem, bodu 1) se smluvní strany dohodly, že v případě prodlení klienta s jakoukoliv splátkou, vyzve žalobce klienta k úhradě dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů, a pokud klient tuto lhůtu nesplní, je žalobce oprávněn požadovat uhrazené celého úvěrového dluhu včetně příslušenství a smluvních pokut v době splatnosti nejbližší splátky.

6. Podle evidenční karty klienta ze dne [datum] měl žalovaný pracovat jako řidič u firmy Super komíny [obec], měl mít čistý měsíční příjem v celkové zaokrouhlené výši 17.200 Kč, z toho mzdu ve výši 12.200 Kč a za brigádu 5.000 Kč, a měl mít i další nekonkretizovaný příjem domácnosti ve výši 7.600 Kč. Celkové příjmy měly činit částku 24.800 Kč měsíčně. Žalovaný měl mít běžné odhadované měsíční výdaje ve výši 3.000 Kč, za nájem, inkaso ve výši 5.800 Kč, za energie 2.000 Kč, za telefon 200 Kč, za splátky dluhu na úvěr 1.300 Kč a dalšího dluhu ze zápůjčky ve výši 1.400 Kč a na jiné výdaje domácnosti 6.000 Kč. Výdaje byly v celkové výši 19.700 Kč měsíčně. Výše uvedené údaje o příjmech a výdajích nebyly vůbec konkretizovány (u koho prováděl pravidelnou měsíční brigádu a za jakou konkrétní sjednanou odměnu, za jaké konkrétní časové období byla mzda i odměna vyplácena, s kým byla uzavřena smlouva týkající se bydlení a na jakou výši nájemného i záloh, kdo a z čeho měl dále přispívat na náklady domácnosti, a všechny tyto nekonkrétní údaje nebyly žádnými listinami doloženy. Evidenční karta byla podepsána zástupcem žalobce a žalovaným.

7. Podle dalšího formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který podepsal žalovaný dne [datum], měl poskytovaný úvěr parametry shodné s výše uvedenou smlouvou o úvěru. Podle nedatované úvěrové historie žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 4.200 Kč a nedoplatek měl činit celkem 13.500 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] žalobce vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky ve stanoveném termínu.

8. Na projednávanou věc soud aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni tvrzenému uzavření smlouvy [datum].

9. Podle § 1 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

10. Podle § 2 odst. 1 o.z. každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.

11. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

12. Podle § 6 odst. 2. o.z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

13. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

16. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená 19. Podle § 1802 o.z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 22 Podle § 87 odst. 1) zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 87 odst. 2) zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

24. Podle § 87 odst. 3) zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

25. Podle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

26. Podle § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

27. Podle § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

28. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k následujícím právním závěrům.

29. Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] je absolutně neplatná podle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., neboť žalobce ničím neprokázal, že splnil zákonem mu uloženou povinnost řádně a s odbornou péčí zjišťovat a ověřovat schopnost žalovaného poskytnutý úvěr bez větších problémů vrátit 30. Předmětem řízení je smlouva o spotřebitelském úvěru. Z celkové právní úpravy a soudní judikatury na ochranu spotřebitele vyplývá požadavek na poskytovatele úvěrů, aby při celém procesu uzavírání úvěrových smluv a při samotném poskytování finančních prostředků jednal transparentně, srozumitelně, odborně a aby dodržoval zásady fair play. Je to z důvodu nerovného postavení smluvních stran. Poskytovatel úvěru má obvykle k dispozici velké finanční zdroje, odborný aparát vyškolený v oboru, dobře placené právní zástupce, a jeho zájmem a cílem je co nejvyšší profit (zisk) z poskytnutých financí. Oproti němu je žadatel o úvěr či zápůjčku obvykle laik bez jakéhokoliv právního povědomí, bez právní podpory, bez finančních prostředků, velmi často finančně negramotný, nemajetný a zadlužený.

31. Při posuzování celého procesu uzavírání a realizace spotřebitelských smluv se soud musí řídit mimo jiné i následujícími pravidly: a. při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější (viz rozhodnutí I. ÚS 2063/17 ze dne [datum]), b. nejsou zakázaná ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem (viz § 1813 poslední věta o.z.), c. neurčité a nesrozumitelné ujednání o ceně podléhá přezkumu nejen gramaticky, ale i ekonomicky, aby řádně informovaný spotřebitel mohl na základě jasných a srozumitelných kritérií předvídat ekonomické důsledky, které z toho pro něj plynou (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [jméno] v. OTP Jelzálogbank Zrt, C [číslo], ze dne 30. 4. 201), d. otázku, zda poskytovatel úvěru řádně zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost spotřebitele, je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti (viz. výklad článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41, rozsudek KS [obec] ze dne 11.4.2019, sp. zn 15 Co 118/2019 ve věci žalobce [příjmení] [jméno], nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance), e. je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz. nálezy Ústavního soudu I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III ÚS 4084/12 ze dne [datum]), f. články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance).

32. Soud musí rovněž postupovat podle přikázání, které již Ústavní soud mnohokrát vyslovil (např. ve věci sp. zn. II. ÚS 1648/10), že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Ústavní soud přitom mj. zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález [číslo] str. 87, vyhlášen pod [číslo] Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález [číslo] str. 131, vyhlášen pod [číslo] Sb.). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.

33. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalobce řádně a s odbornou péčí zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1 věta první a zda na základě výsledku posuzování mohl mít žalobce důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet podle § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru.

34. Soud nejprve předesílá, že otázku úvěruschopnosti žalovaného podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat podle § 588 o.z. z moci úřední, t.j. bez návrhu účastníků (viz rozsudek KS [obec] ze dne 14.3.2018, č.j. 8 Co 47/2018-50, nález Pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 1/10 bod [číslo] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance). K textu § 87 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru„ že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy“ soud nepřihlížel, neboť toto ustanovení je evidentně v rozporu s uvedenou Směrnicí EP a tudíž s právem Evropské unie. I když žalovaný námitku neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nevznesl, nemá jeho pasivita na povinnost soudu zabývat se touto otázkou z úřední povinnosti žádný vliv.

35. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Primárním chráněným zájmem podle zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Jakkoliv je tento chráněný zájem odlišný od primárního chráněného zájmu v případě zákona o bankách, tj. ochrany prostředků vkladatelů, v konečném důsledku je cíl tentýž: zajistit, aby věřitel předcházel vzniku nesplácených pohledávek za spotřebiteli. Zároveň však zákon chrání i zodpovědné poskytovatele před tím, aby jejich pohledávky byly rozřeďovány tím, že bude spotřebitel nucen hradit i další závazky, na jejichž úhradu již nemá prostředky. Konečně je chráněn i celospolečenský zájem na minimalizaci negativních jevů spojených s insolvencí spotřebitelů, tedy exekuce, ztráta motivace k výdělečné činnosti, ztráta daňových příjmů státu a naopak nárůst výdajů na sociální dávky (viz. Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru, autoři [příjmení] a spol., nakladatelství C.H.Beck, 2017). Úvěruschopnost spotřebitele je věřitel povinen zjišťovat a posuzovat s odbornou péči jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 vyslovil, že za odbornou péči se považuje vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele, tj. jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Odborná péče předpokládá, že věřitel ověří údaje i informace, které mu dlužník o svých osobních, příjmových, výdajových a majetkových poměrech uvede jak z veřejných rejstříků, tak i z objektivních podkladů, které mu musí spotřebitel doložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele objektivně zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. A pouze tehdy, nebudou-li důvodné pochybnosti o úvěru schopnosti dlužníka úvěr splácet, lze dlužníku spotřebitelský úvěr poskytnout (viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je také třeba mj. zohlednit, zda se žadatel v minulosti nenacházel v úpadku, jaká je jeho základní časová mzda bez mimořádných mzdových složek, jaké jsou výdaje žadatele a zda údaje na výpisech z účtu žadatele nevzbuzují pochybnosti (viz. (Rc) 38 C 296/2017). Povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla již mnohokrát vyložena v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu ČR i Ústavního soudu ČR (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 20.3.2019, č.j. 33 Cdo 201/2018, rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí ÚS ČR ze dne 5.3.2019, č.j. TZ 26/2019, rozhodnutí NSS ČR ze dne 1.4.2015, č.j. 1 As 30/2015). Podle uvedené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr tehdy, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, přičemž na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

36. Žalobce podle žaloby posuzoval schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně a včas vrátit s náležitou odbornou péčí v souladu s platným ustanovením 86 zákona č. 297/2016 Sb. Důkazem o tom měla být jak samotná smlouva, evidenční karta žalovaného i kontroly z databází neplatných dokladů Ministerstva vnitra, dokladů zaškrtnutých v evidenční kartě žalovaného, dálkové kontroly OP a ŘČ, nahlédnutím do centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, platební historií a vyhodnocením příslušné lokality žalovaného. Vyjma smlouvy o úvěru a evidenční karty žalovaného žalobce žádné záznamy o údajně provedených kontrolách v době uzavírání smlouvy o úvěru, t.j. ke dni [datum] soudu nepředložil ani v tomto směru neoznačil žádný konkrétní relevantní důkaz.

37. Z údajů uvedených v evidenční kartě klienta o poměrech žalovaného je zřejmé, že žalovaný měl mít pravidelné měsíční příjmy ze zaměstnání v neobvyklé zaokrouhlené výši 12.200 Kč a měl mít další údajný příjem z brigád rovněž v neobvykle zaokrouhlené výši 5.000 Kč. Z evidenční karty ani z jiných provedených důkazů není zřejmé, zda a z jakého dne měl žalovaný sjednanou pracovní smlouvu, jaká byla podle smlouvy dohodnutá mzda, za jaké konkrétní období byla údajná mzda zjišťována a od koho a na základě čeho měl mít žalovaný další příjem z údajné brigády 5.000 Kč. Rovněž údaj o tom, že žalovaný měl mít další příjem domácnosti ve výši 7.600 Kč není ničím konkretizován a nelze zjistit, co tento příjem vlastně znamená a zda se jedná o pravdivý nebo vymyšlený údaj. Stejně nekonkrétní jsou údaje o výdajích žalovaného. Pokud by žalobce skutečně řádně zjišťoval a ověřoval úvěruschopnost žalovaného, natož s odbornou péčí, musel by si od žalovaného vyžádat podklady o výši všech jeho tvrzených příjmů a výdajů. To však žalobce z nepochopitelných důvodů neudělal a vůbec se nezajímal, z čeho vlastně bude žalovaný poskytnutý úvěr splácet. Nekonkrétní a nepodložené údaje jsou neověřitelné a zjevně neodpovídají reálné skutečnosti. Neúplným a nepodloženým údajům v údajné úvěrové smlouvě ani v ostatních formulářích žalobce nelze věřit. Z žalobcem předložených listin je evidentní, že mu vůbec nešlo o řádné prošetření ani o ověření úvěruschopnosti žalovaného a že ho tato zákonem mu uložená povinnost ve skutečnosti vůbec nezajímala.

38. Soud uzavírá, že žalobce v řízení ničím neprokázal, že při uzavírání úvěrové smlouvy dne [datum] zjišťoval a posuzoval schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr s řádnou, natož s odbornou péčí. Nesplnění této povinnosti má podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle § 588 o.z. Na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.

39. Soud dospěl i k dalšímu závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná i podle ustanovení § 580 a § 588 OZ, neboť ujednaná výše úroku 66 % ročně (RPSN 195,34%) se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti celé smlouvy. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR, byť se váže k již neúčinné právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč.zák.), je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozhodnutí NS ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

40. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představují plnění bez platného závazku, které si musí smluvní strany podle § [číslo] odst. 1 a 2 a § 2993 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vzájemně vrátit. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je také výslovně uvedeno, že v případě neplatné smlouvy je spotřebitel povinen vrátit věřiteli pouze poskytnutou jistinu úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

41. Při rozhodování o rozsahu vrácení vzájemného plnění obou účastníků podle citovaných znění o.z. a ZSÚ okresní soud vyšel z obecného principu, že základem pro vrácení plnění je sice obecné ustanovení § 2991 a § 2993 o.z. jako lex generalis, ale že ve věcech spotřebitelských úvěrů týkajích se otázky splnění zákonné povinnosti žalobce zjistit a prošetřit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, se musí postupovat podle speciální právní úpravy vtělené do ustanovení § 87 odst. 1 a 2 ZSÚ (lex specialis). Při aplikaci obou úprav podle o.z. a ZSÚ ve věcech týkajících se spotřebitelských sporů musí se použít také judikatura soudů týkající se ochrany spotřebitele. Jedná se především o zásady, že při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení, a připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější (viz rozhodnutí I. ÚS 2063/17 ze dne [datum]), a že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz. nálezy Ústavního soudu I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III ÚS 4084/12 ze dne [datum]). Současně soud přihlédl i k usnesení Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 1/10 (především k bodům 41. a 42.), ke shora označeným nálezům Ústavního soudu ČR, k důvodové zprávě k § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb. a k vývoji judikatury ESLP směřující k čím dál tím větší ochraně spotřebitelů před nekalými praktikami nebankovních subjektů (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance).

42. Rozdíly mezi obecnou a zvláštní úpravou jsou přitom výrazné. Podle obecného ustanovení § [číslo] o.z. (bez lze vzájemné plnění započítat až na základě námitky dlužníka a v případě prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se věřiteli přiznává i zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o.z.

43. Oproti tomu podle ustanovení § 87 ZSÚ a důvodové zprávy k tomuto ustanovení je v případě nesplnění povinnosti věřitele zjistit a prošetřit úvěruschopnosti spotřebitele uložena spotřebiteli povinnost vrátit věřiteli pouze poskytnutou jistinu (nic více), avšak v době odpovídající jeho možnostem, což je obvykle ve splátkách, v jakých je schopen je splácet. Jde o hmotněprávní ustanovení, jehož smyslem je rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase, a pokud spotřebitel takto poskytnutou jistinu řádně splácí, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele (viz důvodová zpráva k § 87). V tomto ustanovení chybí rovněž podmínka, že vzájemné plnění lze započítat pouze na návrh.

44. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s výše uvedenými principy ochrany spotřebitele podle názoru okresního soudu vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o.z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení po dobu, dokud dlužící spotřebitel nevrátí dlužnou jistinu podle svých schopností. Pokud je spotřebitel aktivní a v řízení prokáže, že jeho poměry mu neumožňují zaplatit dlužnou úvěrovou jistinu jednorázově, může soud stanovit plnění ve splátkách. Do úhrady dlužné jistiny podle rozhodnutí soudu se ale spotřebitel nemůže dostat do prodlení, takže mu nelze povinnost k úhradě zákonných úroků z prodlení uložit. Pokud je spotřebitel pasivní (jako ve většině případů, s čímž úvěroví věřitelé počítají), může soud uložit spotřebiteli povinnost vrátit úvěrovou jistinu jednorázově ve stanovené lhůtě. Do uplynutí této soudem stanovené lhůty se spotřebitel nemůže dostat s úhradou dluhu do prodlení, proto mu opětovně nelze zákonný úrok z prodlení uložit. I v takto stanoveném způsobu vrácení jistiny se projevuje sankce pro úvěrového věřitele. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud podle § 87 odst. 2 ZSU na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím soudu změnit.

45. Podle názoru okresního soudu, s přihlédnutím k citovanému přikázání, ustanovení § 87 ZSÚ ani ustanovení § 2993 o.z. ve spotřebitelských sporech ve spojení s uvedenými principy na ochranu spotřebitele ve skutečnosti vůbec nepřipouští, aby se započítávání vzájemného plnění provádělo jen na formální návrh spotřebitele. Mechanickou aplikací ustanovení § 2993 o.z. (tj. prováděním započítávání pouze na návrh spotřebitele) by se věřiteli fakticky přiznávaly i částky, na které by jinak neměl právní nárok. Šlo by o částky, které spotřebitel již zaplatil a které si sám věřitel započítal (jako v tomto případě) právě na sjednané úroky, úroky na navýšení jistiny, úroky z prodlení, poplatky, smluvní pokuty apod., na které nemá zákonný nárok. Tímto formalistickým postupem by se tak věřiteli ve skutečnosti přiznávalo více, než na co by měl podle § [číslo] a § 87 ZSÚ právo, a na jeho straně by pak vznikalo bezdůvodné obohacení na úkor spotřebitele, a takto by docházelo ke vzniku další nespravedlnosti legalizované soudem. Takový postup je v přímém rozporu se smyslem právní úpravy na ochranu spotřebitele. Soud je přesvědčen, že aby bylo možno dodržet smysl úpravy podle § 87 ZSÚ a § 2993 o.z., musí soud provádět započítávání vzájemných plnění z úřední povinnosti, aby k těmto (absurdním) situacím nemohlo docházet. Pouhá mechanická aplikace § 2993 o.z. bez návaznosti na § 87 zák. č. 257/2016 Sb. a na principy na ochranu spotřebitele je pro spotřebitele nevýhodná a způsobuje nespravedlnost i mezi aktivními nebo pasivními dlužníky. Kdo z dlužníků neuhradil věřiteli žádné splátky, je na tom v konečném výsledku lépe, než spotřebitel, který se pokoušel své dluhy vůči věřitelům alespoň částečně uhradit.

46. Závěrem soud zdůrazňuje, že absolutní neplatnost sporné smlouvy způsobil žalobce tím, že svým hrubě nedbalým přístupem nerespektoval zákonem mu uložené povinnosti. Žalobce proto nesmí podle § 1 odst. 2 o.z. ani podle § 6 odst. 2 o.z. těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal. Soudu je z úřední činnosti známo, že se jedná o běžné praktiky nebankovních poskytovatelů zápůjček a úvěrů, kterými vhání své klienty do úvěrových pastí a do insolvence. Před těmito nekalými praktikami brojí jak Směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], tak i judikatura Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR.

47. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, poskytl žalobce žalovanému částku 10.000 Kč, a že žalovaný žalobci vrátil částku 4.200 Kč. S ohledem na vše uvedené soud podle § [číslo] odst. 1 a 2, § 2993 o.z. a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti započetl vzájemná plnění a uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci zbývající dlužnou částku na jistině ve výši 5.800 Kč (odst. I. výroku rozsudku).

48. V celém zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (část jistiny, smluvní úrok, smluvní pokutu, poplatek za administrativní činnost i zákonný úrok z prodlení) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Žalovaný se dosud do prodlení s úhradou dluhu nedostal, proto soud nepřiznal žalobci ani právo na zákonné úroky z prodlení (odstavec II. výroku rozsudku).

49. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný měl ve sporu větší procesní úspěch než žalobce. Podle obsahu spisu žalovanému náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.