16 C 216/2023-69

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Dvořáčkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 78 415 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 559 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 559 Kč od [datum] do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 33 902 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 55 461 Kč od [datum] do [datum] a z částky 33 902 Kč od [datum] do zaplacení, částku 22 954,80 Kč, úrok ve výši 69,91 % ročně z částky 44 555,39 Kč od [datum] do [datum] ve výši 1 992,48 Kč, úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 44 555,39 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 128 340 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala vůči žalovanému zaplacení 78 415 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění svého návrhu zejména uvedla, že žalobkyně jako věřitel uzavřela s žalovaným jako dlužníkem dne [datum] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byl žalovanému dne [datum] poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 69,91% ročně splácet v 30 měsíčních splátkách po 4 063 Kč splatných vždy k 22. dni kalendářního měsíce, to vše dle splátkového kalendáře. Součástí bylo i pojistné za pojištění schopnosti splácet ve výši 498 Kč měsíčně. Žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě dokladu o příjmu a prohlášení dlužníka. Žalobkyně dále ověřila úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI, prováděla kontrolu, zda žalovaný neprochází insolvencí, prověřovala, zda doklad žalovaného není evidován jako neplatný. Na základě těchto informací bylo zjištěno, že žalovaný má dostatek volných zdrojů ke splácení úvěru. Smluvní strany si ujednaly právo žalobkyně na uplatnění smluvní pokuty ve výši 449 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů a právo žalobkyně na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný dostane do prodlení o délce 15 dnů. Smluvní strany si dále ujednaly, že žalovaný je povinen v případě prodlení s uhrazením nové jistiny zaplatit žalobkyni úroky z prodlení v zákonné výši z nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny v případě prodlení s její úhradou, úroky za poskytnutí úvěru z původně nesplacené jistiny úvěru. Žalovaný uhradil na splátkách úvěru celkem 28 441 Kč. V průběhu splácení se s plněním své povinnosti dostal do prodlení, protože řádně a včas neplatil splátky úvěru. V důsledku prodlení žalovaného došlo k automatickému zesplatnění celého dluhu ke dni [datum]. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, která činí 52 169,82 Kč. Žalobou uplatněný dluh žalovaného se sestává z částky 55 461 Kč (z toho 52 169,82 Kč představuje dluh na nové jistině úvěru, 998 Kč představuje smluvní pokutu, 800 Kč představuje náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením, 1 494 Kč představuje úhradu za pojištění schopnosti splácet), a z částky 22 954,80 Kč představující smluvní pokutu z dlužné nové jistiny. Žalobkyně dále požaduje zaplacení úroku a úroku z prodlení ve výši patrné z výroku II. rozsudku.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Ve věci bylo soudem nařízeno první soudní jednání na den [datum]. Žalovanému bylo dne [datum] procesně korektním způsobem doručeno předvolání k tomuto jednání. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy, proto soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

5. Žalobkyně, jako poskytovatel nebankovních úvěrů, uzavřela s žalovaným na základě jeho návrhu prostřednictvím emailové komunikace smlouvu o úvěru [číslo] to dne [datum], podle níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s obchodním úrokem a pojistným ve 30 měsíčních splátkách po 4 063 Kč. Součástí bylo i pojistné za pojištění schopnosti splácet ve výši 498 Kč měsíčně. Sjednaná výše úroku činila 69,91 % ročně, RPSN 97,28 % Smluvní strany si sjednaly pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru smluvní pokuty (ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále právo žalobkyně požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy) /viz výpis ze seznamu na č. l. 8 spisu, návrh/smlouvu o úvěru ze dne [datum] na č. l. 9-11 spisu, příloha [číslo] k návrhu na uzavření smlouvy na č. l. 34-35 spisu, dodatek [číslo] ze dne [datum] na č. l. 32-33 spisu, předsmluvní formulář ze dne [datum] na č. l. 16-17 spisu, splátkový kalendář na č. l. 12 spisu, přihláška do pojištění ze dne [datum] na č. l. 36 spisu, pojištění schopnosti splácet úvěr na č. l. 13-14 spisu, informace o klientovi na č. l. 54 spisu, kopie občanského průkazu na č. l. 27-28 spisu/. Žalobkyně žalovanému jistinu úvěru poskytla dne [datum] bezhotovostním převodem /viz doklad o vyplacení úvěru na č. l. 30 spisu, oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] na č. l. 12 spisu a dodejka na č. l. 37 spisu a důkazy o odeslání na č. l. 55-57 spisu/. Žalovaný však jednotlivé splátky nehradil řádně a včas, a to ani přes opakované výzvy žalobkyně. Žalobkyně proto zesplatnila jistinu úvěru ke dni [datum] v celkové výši 52 169,82 Kč (z toho 44 555,39 Kč představuje dluh na jistině, 7 614,43 Kč představuje dluh na úrocích do zesplatnění, 998 Kč představují smluvní pokutu, 800 Kč náklady na vymáhání související s prodlením žalované, 1 494 Kč představují úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr) /viz výzvy k zaplacení na č. l. 38, 39 a oznámení ze dne [datum] na č. l. 40 spisu/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě pohledávky předžalobní výzvou ze dne [datum] /viz předžalobní výzvu ze dne [datum] na č. l. 41 spisu a poštovní podací arch na č. l. 42 spisu/. Ohledně schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr žalobkyně vycházela z prohlášení žalovaného, že žalovaný je rozvedený, jeho nejvyšší dosažené vzdělání je středoškolské s maturitou, jeho měsíční příjem činí 29 419 Kč a výdaje 7 263 Kč, včetně bydlení ve výši 2 603 Kč a spoření ve výši 800 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného soud ale zjišťuje, že za období [datum] – [datum] bylo připsáno na účet žalovaného celkem 43 683,43 Kč a odepsáno 45 965,16 Kč, tedy žalovaný měl vyšší výdaje než příjmy. Konečný zůstatek v daném období činil 7 742,40 Kč /viz karta klienta na č. l. 15 spisu, hodnocení klienta ze dne [datum] na č. l. 18 spisu, potvrzení o příjmu na č. l. 24 spisu a výpis z bankovního účtu na č. l. 21-23 spisu, scoring na č. l. 31 spisu/. V databázi [příjmení] nebyly evidovány žádné dluhy žalovaného po splatnosti /viz výpis záznamů z registru [příjmení] na č. l. 29 spisu/. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by dluh žalobkyni uhradil. Tato skutečnost nevyšla najevo ani z provedených důkazů.

6. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

12. Podle § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je z části důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému 50 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. V případě žalovaného žalobkyně nedostatečným způsobem posoudila výdaje žalovaného, když z předloženého bankovního výpisu žalovaného vyplývá, že výdaje žalovaného byly vyšší, než jeho příjmy. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru za neplatně sjednanou. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Soud proto žalobkyni přiznal právo na zaplacení dosud neuhrazené části jistiny ve výši 21 559 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobkyně vyšla při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, z jeho osobního prohlášení o jeho majetkových a výdělkových poměrech, z běžných veřejných rejstříků, z potvrzení o příjmu a bankovního výpisu žalovaného, ze kterého je však zřejmé, jak bylo výše uvedeno, že výdaje žalovaného jsou vyšší než příjmy. Takový postup žalobkyně nesplňuje znaky odborné péče, neboť ta předpokládá, že žalobkyně tvrzení žalovaného řádně ověří, což se v daném případě nestalo (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 cdo [číslo]). Žalobkyně sice měla ověřené příjmy žalovaného /viz potvrzení o příjmu/, ovšem jakkoli neověřila, resp. při posouzení bonity žadatele nezohlednila, jeho skutečné výdaje. Žalobkyně vyšla jen z tvrzených informací žalovaného o jeho výdajích, a to ještě neúplných. Žalovaný uvedl, že jeho výdaje činí 7 263 Kč, přičemž u výdajů na živobytí uvedl jen zákonnou paušální částku životního minima, u výdajů na bydlení uvedl částku 2 603 Kč a formu bydlení uvedl„ jiné“. Žalobkyně si vystačila s takto uvedenou formou bydlení„ jiné“ a s částkou 2 603 Kč měsíčně, aniž by bylo zřejmé, o jakou formu bydlení se skutečně jedná a zda uvedená částka odpovídá reálným výdajům na bydlení (což lze s ohledem na uvedenou nízkou výši bez dalšího zkoumání obtížně akceptovat). Žalobkyně nezkoumala další výdaje žalovaného, resp. vycházela z výpisu z účtu, ze kterého vyplývá, že výdaje žalovaného jsou vyšší než jeho příjmy a nesvědčil tak o schopnosti splácet úvěr žalovaným. Pouhé doplnění informací do formuláře bez dalšího ověření, není možné podle soudu považovat za posouzení úvěruschopnosti na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

20. Žalobkyně na výzvu soudu dle § 118 a odst. 3 o. s. ř. učiněnou při jednání před soudem dne [datum] k doložení tvrzení o splnění povinnosti poskytovatele úvěru, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to zejména po výdajové stránce /viz protokol o jednání ze dne [datum] na č. l. 63-64 spisu/ odkázala na doplnění žaloby doručené soudu dne [datum], v němž shrnuje, že úvěruschopnost zjišťovala řádně, jak jí ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, přičemž konkrétně byla schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z databází NRKI a [příjmení], z hodnocení klienta a prohlášení klienta. Žalobkyně tvrdí, že vycházela z tvrzení žalovaného uvedených do formuláře hodnocení klienta, kdy k výdajové stránce by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalobkyně tvrdí, že jako poskytovatel úvěru se nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele s tím, že další výdaje byl povinen uvést žalovaný a žalobkyně nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené žalovaným /viz doplnění důkazů ze dne [datum] na č. l. 50-62 spisu/.

21. Soud si stojí za tím, že žalobkyně ani přes doplnění důkazů dostatečně neprokázala, že schopnost žalovaného úvěr splácet posoudila řádně a s odbornou péčí. K možnostem posouzení výdajů žalovaného soud sice přisvědčuje žalobkyni, že tato má omezené možnosti ověřit údaje sdělené žalovaným, nelze ale přisvědčit tvrzení, že žádné efektivní možnosti nemá. [jméno] žalobkyně jako důkaz posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet soudu předložila výpis z běžného účtu žalovaného za období [datum] – [datum] vedeného u [příjmení] [příjmení], ze kterého zcela nesporně plyne, že měsíční výdaje žalovaného výrazně převyšují výdaje uvedené žalovaným do formuláře hodnocení klienta. Z tohoto výpisu plyne, že na účet bylo v daném období připsáno 43 683,43 Kč a odepsáno 45 965,16 Kč, kdy konečný zůstatek v daném období činil 7 742,40 Kč. Žalobkyně tedy měla informace, na základě kterých mohla dospět k závěru, že výdaje uváděné žalovaným do formuláře hodnocení klienta nejsou úplné a neodpovídají skutečnosti. Nelze tedy přisvědčit žalobkyni, že schopnost žalovaného úvěr splácet posoudila řádně a s odbornou péčí. Naopak se žalobkyně zcela a bez dalšího posouzení spokojila s tvrzeními žalovaného uvedenými do formuláře hodnocení klienta a nijak při posuzování bonity žadatele (žalovaného) nezohlednila jeho skutečné výdaje. Ačkoliv se při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně má zabývat skutečnými výdaji žalovaného tak, aby si mohla uzavřít, zda je ve finančních možnostech potencionálního klienta (žalovaného) úvěr za sjednaných podmínek splácet, vycházela toliko z obecné částky životního minima stanovené zákonem.

22. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., tedy od [datum] soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.

23. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na [webová adresa]). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ 24. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

25. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

26. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019- 97 nebo rozsudek ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 103 Co 19/2019-118).

27. Žalobkyně zaslala na bankovní účet žalovaného 50 000 Kč, z čehož jí část vrátil. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení a povinností žalovaného je toto obohacení žalobkyni vydat. Tím, že žalovaný žalobkyni zaplatil 28 441 Kč, došlo k částečnému uhrazení závazku žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto vyhověl žalobě jen co do částky 21 559 Kč (tj. 50 000 Kč – 28 441 Kč). Závazek z bezdůvodného obohacení je splatný v přiměřené lhůtě od výzvy k jeho zaplacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k vrácení dlužné částky předžalobní výzvou k plnění ze dne [datum] (odeslané dne [datum]), podle které měl žalovaný dluh ze smlouvy uhradit do 15 dnů ode dne odeslání výzvy, tj. do [datum], žalovaný je tak ode dne následujícího v prodlení. Nezaplacením dluhu se tedy žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení v zákonné výši od [datum] (výrok I. tohoto rozsudku).

28. Protože smlouva nebyla mezi účastníky platně sjednána, nemohlo dojít k sjednání smluvních úroků a smluvní pokuty. Soud proto žalobu ve zbývající části včetně příslušenství, zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 151 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl ve věci úspěšnější, žádné náklady pro jeho procesní pasivitu nevznikly.