16 C 218/2022-22

Rubrum

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 36 127 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Soud zamítá žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 36 127 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 36 127 Kč od 14. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 6 970 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], evidenční číslo ČAK: [číslo].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. se zdůvodněním, že s ní dne 2. 9. 2020 uzavřela dohodu o narovnání (podle § 1903 občanského zákoníku a § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru), jež plně nahradila práva a povinnosti týchž stran ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 12. 7. 2017. V dohodě se žalovaná zavázala splatit částku 59 796 Kč ve 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 661 Kč, splatných vždy do konce příslušného měsíce počínaje zářím 2020, pod ztrátou výhody splátek. Pohledávka byla zesplatněna, žalovaná zaplatila celkem jen 23 669 Kč. Žalovaná se v dohodě o narovnání zavázala uhradit žalobci částku 59 796 Kč (narozdíl od původní smlouvy bez úroků). Žalovaná částka ve 36 127 je závazkem vzniklým z dohody o narovnání a není tak v ní obsaženo příslušenství či jiné sankce. Žalobkyně tak zásadně odmítá, že by žalovanou uvedla v omyl. Tvrzení žalované ohledně uzavření dohody se nezakládají na pravdě, když k uzavření dohody o narovnání dokonce došlo z popudu žalované. K argumentaci, že dohoda o narovnání je neplatná, neboť nedošlo k narovnání vztahů mezi stranami, žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1720/2019 a jeho rozsudek ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011. Skutečnost, že právnímu zástupci žalované se práva stran nejeví jako sporná, tak není v tomto případě relevantní. Žalobkyně má za to, že jak dohoda o narovnání, tak smlouva o úvěru byly nepochybně uzavřeny platně. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1720/2019 ze dne 21. 11. 2019, rozsudek sp. zn. 33 Odo 1089/2005 ze dne 28. 11. 2007 či rozsudek sp. zn. 30 Cdo 21/2011 ze dne 22. 11. 2012) vyplývá, že neexistence či neplatnost původního závazku nemá zásadně na platnost narovnání vliv.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 12. 7. 2017. Žalovaná na základě smlouvy čerpala celkem částku ve výši 185 900 Kč. Žalovaná na závazek ze smlouvy uhradila minimálně částku ve výši 194 114 Kč. Žalobkyně dovozuje svůj nárok z titulu dohody o narovnání vztahující se ke smlouvě, ze dne 2. 9. 2020. Dle dohody o narovnání měla žalovaná žalobkyni ještě uhradit částku ve výši 59 796 Kč. Žalovaná by tak žalobkyni za poskytnutí jistiny ze smlouvy ve výši 185 900 Kč, uhradila minimálně částku 44 341 Kč (již uhrazeno minimálně 194 114 Kč a dále požadováno v žalobě 36 127 Kč, poníženo o jistinu). Tato částka by přitom představovala bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně. Žalovaná má předně za to, že dohoda o narovnání uzavřená mezi stranami je neplatná, když uzavřením dohody o narovnání v žádném případě nedošlo k narovnání vztahu mezi stranami. Žalovaná má za to, že žalobkyně zneužila svého silnějšího postavení vůči žalované jako spotřebiteli, když žalobkyně k uzavření dohody o narovnání žalovanou v podstatě přiměla. Žalovaná byla tak v tísni v důsledku tlaku ze strany žalobkyně, kdy tomuto tlaku podlehla a dohodu o narovnání podepsala. Žalovaná předloženému znění dohody o narovnání nerozuměla. Žalovaná tak spatřuje za důvod neplatnosti dohody o narovnání zejména jednání žalobkyně v hrubém rozporu s dobrými mravy, když tato využila svého postavení věřitele vůči žalované jakožto slabšímu spotřebiteli, když žalovaná v žádném případě nevěděla, co může podepsání dohody o narovnání způsobit. Žalobkyně v dohodě o narovnání uvádí, že požadovaná částka ve výši 59 796 Kč představuje částku„ bez jakýchkoli úroků“. Žalovaná má za to, že uváděné tvrzení žalobkyně se nezakládá na pravdě, když částka 59 796 Kč dozajisté zahrnuje i úroky, poplatky a pokuty stanovené žalobkyní, nikoliv pouze„ nesplacenou jistinu“. Žalobkyně tak zcela úmyslně uvedla žalovanou v omyl. Žalovaná má tedy za to, že dohoda o narovnání je neplatná, žalovaná tuto dohodu o narovnání a z ní plynoucí závazek neuznává, neboť tato dohoda o narovnání hrubě odporuje dobrým mravům a jednáním žalobkyně došlo k uvedení žalované v omyl. Žalovaná má současně za to, že důvody neplatnosti smlouvy, které uvádí níže v této věci, je nutné vztáhnout i na dohodu o narovnání, a tedy na dohodu o narovnání je stejně jako na smlouvu nutné nahlížet jako na neplatnou. Žalobkyně v dohodě o narovnání mimo jiné uvádí, že před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalované, přestože se tak nestalo. Žalovaná má za to, že také výše uvedená smlouva je neplatná, a to z důvodu porušení povinnosti žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele a z důvodu zjevné nepřiměřenosti stanovené odměny. Žalobkyně ovšem před uzavřením smlouvy řádně nesplnila povinnost analýzy úvěruschopnosti, když si řádně nezjistila dostatečné informace o příjmech a výdajích žalované, které by byly podloženy relevantními doklady.

3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Strany měly dne 12. 7. 2017 uzavřít písemnou smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Žalovaná smlouvu nepodepsala, smlouva zároveň postrádá mechanický prostředek podpis nahrazující. Předložila ji však žalovaná. Žalobkyně se v tomto dokumentu žalované zavázala na požádání poskytnout úvěr v podobě opakovaně čerpatelného limitu ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala do konce každého kalendářního měsíce, počínaje prvním kalendářním měsícem následujícím po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, uhradit minimální splátku úvěru. Výše minimální splátky úvěru činila jednu čtvrtinu částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce; nejméně však výše minimální splátky úvěru činí 300 Kč; pokud byla částka dlužná k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce nižší než 300 Kč, byla výše minimální splátky úvěru rovna částce dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce. Žalovaná se zavázala za každé čerpání úvěru uhradit poplatek ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru. Výše poplatku za čerpání úvěru je stanovena s ohledem na náklady žalobkyně související zejména se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti o úvěr a se zajištěním zdrojů peněžních prostředků ze strany žalobkyně, jejich rezervací pro úvěr a vyplacením peněžních prostředků žalované. Dále se žalovaná zavázala zaplatit z dlužné částky úrok ve sjednané celkové výši 20 % měsíčně. V případě, že by se stal celý dluh splatným postupem dle čl. 6 smlouvy (zesplatnění v důsledku prodlení žalované – pozn. sou.), byla za dobu od prvního dne splatnosti celého dluhu až do splacení dluhu žalovaná povinna zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok z peněžních prostředků ve výši 15 % ročně místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně (smlouva o úvěru). Žalovaná na úvěr splatila po dni 2. 9. 2020 minimálně částku 16 300 Kč, před ním přinejmenším částku 133 867 Kč (nejsou započítány částky, které jsou v žalovanou předložených důkazech nečitelné; viz shodná skutková tvrzení účastnic, doklady o úhradě, výpisy z účtu). Dne 2. 9. 2020 účastnice uzavřely„ dohodu o narovnání a o splátkovém kalendáři“ ve smyslu § 1903 občanského zákoníku a § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, v níž je uvedeno, že žalovaná na výše zmíněném úvěru čerpala celkem 185 900 Kč, dluží 59 818 Kč a zavazuje se žalobkyni zaplatit částku 59 796 Kč (bez jakýchkoli úroků) ve 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 661 Kč, splatných vždy do konce příslušného měsíce počínaje zářím 2020, pod ztrátou výhody splátek. V čl. 2 dohody se píše, že se žalovaná ocitla v prodlení se splácením úvěru a není schopna jej dále splácet. Žalobkyně prohlásila, že řádně posoudila úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru, smlouva že je platná a účinná, žalobkyně že má na danou částku právní nárok a že tedy„ nastávají sporná práva a povinnosti vyplývající ze Smlouvy“ V čl. 3 dohody je uvedeno, že se„ smluvní strany za účelem odvrácení případného řízení o nárocích Úvěrujícího vůči Klientce na úhradu výše uvedené dlužné částky dohodly, že Smlouva (…) a veškerá práva, povinnosti a dluhy, které kdy mezi smluvními stranami v souvislosti se Smlouvou vznikly, ke dni účinnosti této dohody zanikají a v plném rozsahu se nahrazují následujícím závazkem Klientky: (následuje výše citované prohlášení žalované o splacení dluhu – pozn. sou.; viz dohoda o narovnání a splátkovém kalendáři).“ Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na dohodu coby důkaz o existenci a výši dluhu žalované v okamžiku vzniku dohody (z níže rozvedených příčin). Důkazy byly jinak ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Strany měly dne 12. 7. 2017 uzavřít písemnou smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Žalovaná smlouvu nepodepsala, smlouva zároveň postrádá mechanický prostředek podpis nahrazující. Předložila ji však sama žalovaná. Žalobkyně se v tomto dokumentu žalované zavázala na požádání poskytnout úvěr v podobě opakovaně čerpatelného limitu ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala do konce každého kalendářního měsíce, počínaje prvním kalendářním měsícem následujícím po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, uhradit minimální splátku úvěru. Výše minimální splátky úvěru činila jednu čtvrtinu částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce; nejméně však výše minimální splátky úvěru činí 300 Kč; pokud byla částka dlužná k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce nižší než 300 Kč, byla výše minimální splátky úvěru rovna částce dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce. Žalovaná se zavázala za každé čerpání úvěru uhradit poplatek ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru. Výše poplatku za čerpání úvěru je stanovena s ohledem na náklady žalobkyně související zejména se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti o úvěr a se zajištěním zdrojů peněžních prostředků ze strany žalobkyně, jejich rezervací pro úvěr a vyplacením peněžních prostředků žalované. Dále se žalovaná zavázala zaplatit z dlužné částky úrok ve sjednané celkové výši 20 % měsíčně. V případě, že by se stal celý dluh splatným postupem dle čl. 6 smlouvy (zesplatnění v důsledku prodlení žalované – pozn. sou.), je za dobu od prvního dne splatnosti celého dluhu až do splacení dluhu žalovaná povinna zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok z peněžních prostředků ve výši 15 % ročně místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Žalovaná na úvěr splatila po dni 2. 9. 2020 minimálně částku 16 300 Kč, před ním přinejmenším částku 133 867 Kč. Dne 2. 9. 2020 účastnice uzavřely„ dohodu o narovnání a o splátkovém kalendáři“ ve smyslu § 1903 občanského zákoníku a § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, v níž je uvedeno, že žalovaná na výše zmíněném úvěru čerpala celkem 185 900 Kč, dluží 59 818 Kč a zavazuje se žalobkyni zaplatit částku 59 796 Kč (bez jakýchkoli úroků) ve 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 661 Kč, splatných vždy do konce příslušného měsíce počínaje zářím 2020, pod ztrátou výhody splátek. V čl. 2 dohody se píše, že se žalovaná ocitla v prodlení se splácením úvěru a není schopna jej dále splácet. Žalobkyně prohlásila, že řádně posoudila úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru, smlouva že je platná a účinná, žalobkyně že má na danou částku právní nárok a že tedy„ nastávají sporná práva a povinnosti vyplývající ze Smlouvy“ V čl. 3 dohody je uvedeno, že se„ smluvní strany za účelem odvrácení případného řízení o nárocích Úvěrujícího vůči Klientce na úhradu výše uvedené dlužné částky dohodly, že Smlouva (…) a veškerá práva, povinnosti a dluhy, které kdy mezi smluvními stranami v souvislosti se Smlouvou vznikly, ke dni účinnosti této dohody zanikají a v plném rozsahu se nahrazují následujícím závazkem Klientky:“ 5. Soud případ právně kvalifikoval jako tvrzený závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v právní formě úvěru, později nahrazený závazkem z narovnání, resp. změněný restrukturalizací poskytnutého úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.,“ ve spojení s § 2395n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ s § 1903n o. z. a s § 5 odst. 4 z. s. ú.).

6. V prvé řadě je třeba říci, že úvěrová smlouva ani pozdější dohoda nejsou neplatné jen proto, že se účastnice v okamžiku jejich uzavření nacházely ve vztahu podnikatelka – spotřebitelka. Žalobkyně by totiž jako podnikatelka musela porušit některé zákonné ustanovení či smluvní ujednání chránící spotřebitele. Žalovaná se dále mýlí v názoru, že by ji žalobkyně uvedla v omyl ujednáním z dohody, že částka 59 796 Kč nezahrnuje úroky, protože ve skutečnosti žalovaná musela dlužit též úrok. Výše citované inkriminované smluvní ujednání se totiž vůbec nevztahuje na původní složení částky 59 796 Kč, nýbrž říká, že tato částka – ať sestává z jakýchkoli složek – nebude dále úročena. A to jsou dva odlišné momenty. Žalobkyně skutečně žádný úrok z dané částky nepožadovala. I kdyby tudíž částka 59 796 Kč obsahovala úrok (což samo o sobě neodporuje zákonu), nemohla být žalovaná uvedena v omyl. Nejde o neurčité ujednání, jež by se mělo vykládat ve prospěch spotřebitele (§ 1812 odst. 1 o. z. a contrario). Smluvní ujednání je zcela určité. Ostatně, žalovaná neoznačila žádný důkaz k prokázání svého omylu. Žalobkyně postavila existenci tvrzeného právního nároku na dohodě ze dne 2. 9. 2020. [jméno] právně kvalifikovala jako narovnání podle § 1903 o. z. a § 5 odst. 4 z. s. ú. Nejprve soud zkoumal otázku, zda lze předložený dokument kvalifikovat jako narovnání. O. z. ani z. s. ú. obecně nevylučují možnost narovnání závazku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Narovnání má skutečně funkci zrušení starého závazku a jeho nahrazení novým (§ 1903 odst. 1 první věta o. z.). To je rozdíl oproti uznání dluhu, často také v těchto právních vztazích používanému. Uznání je totiž pouze utvrzením stávajícího závazku, nikoli jeho rozvázáním a založením závazku nového (§ 2053 o. z.). Je-li pak smlouva absolutně neplatná kvůli porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele (§ 87 odst. 1 první a druhá věta z. s. ú.), nelze tuto neplatnost zhojit následným uznáním (neexistujícího) dluhu. Bylo by však možné založit narovnáním nový závazek, vzniklý právě z narovnání. Soud se tudíž ztotožňuje s žalobkyní proponovaným judikatorním závěrem, že neplatnost původní smlouvy nemá na platnost narovnání z obecného hlediska vliv (srov. § 1904 odst. 1 první věta o. z.) a že platnosti narovnání není na překážku, jestliže smluvní partneři nevyjádří spornost vzájemných práv a povinností přímo v jeho textu. U tohoto druhého závěru však není jasné, proč se jej žalobkyně dovolávala, když spornost je v předložené dohodě výslovně a jednoznačně vázána na okolnost, že žalovaná dluh ze smlouvy není schopna splácet. Soud se dále zabýval otázkou, zda žalobkyně nechtěla narovnáním legalizovat neexistující právní důvod nebo pohledávku ve výši neodpovídající zákonu (§ 1904 odst. 1 druhá věta o. z. a contrario), případně se využitím této právní formy vyhnout zkoumání otázky, zda splnila povinnost analyzovat úvěruschopnost žalované (§ 86 odst. 1 z. s. ú.). Pokud by totiž žalobkyně nebyla v dobré víře stran existence či výše své pohledávky, pak obecné pravidlo o irelevanci otázky existence rušeného závazku neplatí, protože jinak by byla popřena zásada, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního či nepoctivého jednání (§ 6 odst. 2 první věta o. z.). Tím spíše, byl-li druhým subjektem závazku spotřebitel. Předpokladem možnosti narovnání je pochybnost nebo spornost vzájemných práv a povinností (§ 1903 odst. 1 první věta o. z.). Pochybnost znamená, že pro alespoň jeden ze subjektů závazku jsou existence či obsah vzájemných práv a povinností nejisté. Spornost znamená, že si je každý ze subjektů„ jist něčím jiným,“ tedy že mají odlišný pozitivní názor na existenci nebo obsah práv a povinností. Podle čl. 2 předložené dohody měla být vzájemná práva a povinnosti sporná. A sice proto, že žalovaná úvěr nesplácela. Spornost mohla nastat, jestliže by ji alespoň jedna strana subjektivně považovala za danou. To by sice mohlo být splněno u žalobkyně, avšak takový výklad by neumožnil zohlednit možné, výše naznačené, nepoctivé jednání a absenci dobré víry. Již z dohody je jasné, že vzájemná práva a povinnosti sporná nebyla, protože dohodu podepsaly obě strany, které v ní stručně a jasně a ve vzájemné shodě definovaly obsah závazku. Spornost rozhodně nelze vykládat jako stav hrozícího soudního sporu. I v takové situaci totiž úvěrovaný nemusí existenci ani obsah závazku nijak rozporovat; prostě jen nemůže nebo z jiného důvodu nechce úvěr splácet. V tom případě soudní spor slouží jen ke konečnému získání exekučního titulu proti úvěrovanému. Je navíc třeba vidět, že by taková interpretace pojmu spornosti umožnila dosáhnout výše uvedených zakázaných účelů a tím zkrátit práva spotřebitele. V této souvislosti soud uvážil okolnost, že původní úvěrovou smlouvu předložila pouze žalovaná a že z ní vyplynul poměrně vysoký poplatek a úrok z daného úvěru. Žádný důkaz o procesu analýzy úvěruschopnosti přitom předložen nebyl. Ze všech těchto důvodů není předložený dokument narovnáním. Může být dohodou ve smyslu § 5 odst. 4 z. s. ú. Podle tohoto ustanovení se„ na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117 a § 120 až 177.“ Zde tak z. s. ú. upravuje změnu existujícího závazku, tzv. restrukturalizaci úvěru. Tedy nikoli zrušení závazku a nahrazení novým (to je patrno i z ustanovení § 109 odst. 1 z. s. ú.), nýbrž pouze jeho změnu. Ekonomickým účelem této změny je restrukturalizace úvěru v situaci, kdy dlužník úvěr nesplácí a věřitel může v blízké budoucnosti podat žalobu. [obec] toho se ale rozhodne ve prospěch dlužníka změnit smluvní podmínky tak, aby to udělat nemusel a aby dlužník začal úvěr řádně splácet. [příjmení] se tak stalo, musí být pro dlužníka nové podmínky výhodnější, než podle původní smlouvy. Kdyby byl obsah závazku sporný či pochybný, nemohla by tato druhá šance vytvořit příznivější podmínky, poněvadž by kvůli spornosti či nejistotě obsahu původního závazku nemohlo být jisté, jsou-li nové podmínky příznivější. To vše znamená, že ustanovení § 5 odst. 4 z. s. ú. nemůže upravovat narovnání. Žalobkyně tudíž pro dohodu zvolila dvě navzájem si odporující právní kvalifikace. V případě restrukturalizace úvěru nemusí úvěrující znova posoudit úvěruschopnost úvěrovaného. Právě proto, že z. s. ú. počítá s tím, že tak učinil již před uzavřením smlouvy s pozitivním výsledkem a protože navíc nyní poskytuje úvěrovanému ekonomicky schůdnější podmínky, nedávalo by smysl jej znova takovou povinností zatížit. Mohlo by to způsobit důsledek, kdy by žádný věřitel ustanovení § 5 odst. 4 z. s. ú. raději neaplikoval, čímž by mohla být spotřebiteli – dlužníkovi odepřena možnost úvěr doplatit mimo soudní či jiné úřední řízení. Konečným smyslem § 5 odst. 4 je tudíž odvrácení řízení o nárocích věřitele. Žalobkyně ovšem mohla ve skutečnosti sledovat některý z výše zmíněných zakázaných účelů. Tomu nasvědčuje jednak volba dvou rozporných právních forem, které však zároveň mají společný rys v podobě odpadnutí povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované. Text dohody i žaloby spíše vyvolávají dojem snahy příslušnému orgánu, který dohodu jednou bude zkoumat, jaksi„ připomenout možnost výběru“ mezi kvalifikacemi, které žalobkyni umožní vyhnout se přezkumu obsahu původní smlouvy. Tento pohled podporuje již fakt, že podobný účel jako dohoda – pokud by ji soud měl kvalifikovat podle § 5 odst. 4 z. s. ú. – plnilo již ujednání z úvěrové smlouvy o snížení řádného úroku na 15 % ročně v případě zesplatnění úvěru následkem prodlení žalované. Žalovaná navíc doložila, že úvěr i těsně před uzavřením dohody v určité míře splácela. Navíc není možné bez znalosti faktu, jakou přesnou částku žalovaná v jakou dobu načerpala a tudíž ani jak vysoká měla být původní měsíční splátka úvěru a toho, zda byl úvěr zesplatněn a zda tudíž žalované vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení, ověřit, zda byly nové podmínky zakotvené v dohodě příznivější, nebo nikoli, a zda tudíž byl namístě restrukturalizace úvěru. Žalobkyně tyto okolnosti ani netvrdila. Všechny tři momenty vrhají stín pochyb na závěr, že bylo v daný okamžik nezbytné přikročit k restrukturalizaci úvěru, a tedy i na skutečný smysl dohody. Pokud jde o kvalifikaci dohody podle § 5 odst. 4 z. s. ú., neměl k ní soud dostatek informací. I kdyby k ní však obě strany přistoupily v dobré víře, je nevyjasněnou otázkou, zda vyjadřuje jejich skutečnou vůli pro případ, který skutečně nastal, tedy že dohoda neobsahuje narovnání. To představuje, jak bylo vysvětleno, zcela odlišný právní institut. Procesní obrana žalované spíše svědčí o záporné odpovědi. Žalobkyně mohla kvalifikaci podle § 5 odst. 4 zvolit spíše proto, aby do dohody nenápadně vnesla chápání užitého pojmu spornosti vzájemných práv a povinností (ve smyslu § 1903 odst. 1 první věty o. z.) jako stavu hrozícího řízení o nárocích věřitele ve smyslu § 5 odst. 4 z. s. ú. Jak bylo ovšem výše rozvedeno, jde o dva odlišné jevy. Takovýto, v podstatě simulovaný projev vůle, nicméně nemůže požívat právní ochrany. Tím spíše, je-li jeho důsledkem zkrácení práv spotřebitele. Ať tak či onak, soud nemohl vzájemný vztah účastnic kvalifikovat ani podle § 1903n o. z., ani podle § 5 odst. 4 z. s. ú.

7. Dále zůstalo neobjasněno, co všechno obsahuje tvrzená dlužná částka 59 818 Kč, resp. 59 796 Kč a jaké byly okolnosti uzavření dohody. Na odpovědích závisí i právní kvalifikace. Dohoda totiž mohla sama představovat úvěr v podobě bezplatného odložení stávajícího dluhu ve smyslu § 2 odst. 1 ve spojení s § 5 odst. 1 písm. c) z. s. ú. Nebo byla neplatná a případ je nutno posoudit tak, jak tvrdila žalovaná, tedy jako závazek z bezdůvodného obohacení podle § 2991n o. z., resp. § 87 z. s. ú. Žalovaná tvrdila, že žalovanou pohledávku uspokojila. To nicméně neprokázala, protože součet prokázaných plateb po uzavření dohody nepřevyšuje tam zachycenou částku. Pokud by původní smlouva byla neplatná, mohla pohledávka ze smlouvy zaniknout již před zahájením soudního řízení. Ze všech důvodů rozvedených v bodech 6. – 7. odůvodnění je dohoda nevěrohodná jako důkaz o existenci a výši dluhu žalované v okamžiku svého vzniku. Soud proto nařídil jednání, aby účastnice ve smyslu § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. vyzval k odstranění všech výše zmíněných nejasností. K jednání se ovšem žalobkyně ani žalovaná nedostavily, čímž se připravily o možnost poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Obě účastnice se z jednání omluvily a souhlasily s rozhodnutím ve své nepřítomnosti. Pro omluvu neuvedly žádný důvod, jen odkázaly na svá dosavadní podání, což znamená, že žádná další tvrzení ani důkazy do řízení vnést samy nechtěly. Proto soud případ projednal v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že tím pádem v prvé řadě žalobkyně neunesla subjektivní důkazní břemeno co do existence žalované pohledávky, soud žalobu výrokem I. zamítl.

8. Výrok II. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaná byla ve sporu plně úspěšná. Náhrada sestává z nákladů vyčíslených v následující tabulce podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále„ a. t.“). Žalobkyně se pro tento případ ve světle rovnosti účastníků řízení domáhala snížené sazby náhrady podle § 14b a. t., poněvadž týž zástupce zastupuje různé žalované opakovaně a např. k vyjádření k jednotlivým žalobám používá ustálený vzor. Ustanovení § 14b se nicméně vztahuje na řízení, v nichž nevystupuje týž zástupce, nýbrž týž účastník (§ 14b odst. 1 písm. a) a. t.), přičemž byl v řízení úspěšný (§ 14b odst. 1 písm. c) a. t.). Zde však plně uspěla žalovaná. Týž aplikační prostor má ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky MSp č. 254/2015 Sb. týkající se paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného úspěšného účastníka (§ 151 odst. 3 o. s. ř.), který nedoložil své skutečné hotové výdaje. Novelou a. t., jíž zavedl sníženou sazbu, zákonodárce reagoval na byznys s drobnými pohledávkami, v němž podstatnou část zisku věřitele – podnikatele, tvořily nesnížené náklady řízení na úkor spotřebitele. Ochranným účelem § 14b a. t. je tudíž ochrana spotřebitele, jehož práva nejsou dotčena, pokud v soudním sporu uspěje. V tomto ohledu rovnost před zákonem do jisté míry ustupuje do pozadí. Analogická aplikace není možná, protože - i když má úvaha předložená žalobkyní jisté ratio – se zde zákonodárce z uvedeného důvodu vědomě rozhodl chránit pouze žalovaného, což se projevilo formulací části hypotézy (na ustáleném vzoru je podána žaloba, úspěšný je žalobce). Nejde tudíž o nezamýšlenou neúplnost zákona. Analogii lze použít pouze pro přenos právního následku (dispozice) na srovnatelný a neupravený skutkový děj, nikoli na skutkový děj v podstatě opačný (úspěch žalovaného spotřebitele, formulářové vyjádření k žalobě). Proto soud sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. a. t., paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. Soud nepřiznal náhradu za odpor, protože byl pouze blanketní a tudíž nedosahoval ani náročnosti, srovnatelné (§ 11 odst. 3 a. t.) s úkony podle § 11 odst. 2 a. t. Pokud žalovaná s žalobou nesouhlasila, nic jí nebránilo v tom, aby již v odporu formulovala námitky, použité později v jeho odůvodnění. Ostatně, z procesního hlediska bylo druhé podání jen doplněním prvního, pročež šlo o jeden, nikoli dva procesní úkony. Protože je advokát žalované společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH, připočítal soud k nákladům též 1 209,60 Kč jako náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.). Celkové náklady tedy činí 6 970 Kč. Žalovaný má povinnost nahradit náklady řízení sice vůči žalobkyni, ale danou částku musí zaplatit advokátce jako její zástupkyni (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). úkon právní služby; ustanovení a. t.; mimosmluvní odměna; náhrada hotových výdajů; náhrada za DPH převzetí a příprava zastoupení; § 11 odst. 1 písm. a); 2 580 Kč; 300 Kč; vyjádření k žalobě; § 11 odst. 1 písm. d); 2 580 Kč; 300 Kč; 1 209,60 Kč 9. Lhůty k zaplacení soud ve výroku II. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné vzhledem k ekonomickým možnostem žalobkyně ve srovnání s výší náhrady a k tomu, že při zastoupení advokátem musela od samého počátku řízení počítat s možností, že bude k náhradě procesních výloh protistrany zavázána.