16 C 244/2013- 1324

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Dlouhé a soudkyň JUDr. Pavly Havlíkové a JUDr. Ivany Muchové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalovaným: 1.) [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa] 2.) [země] – [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená [anonymizováno] pro [anonymizována dvě slova] ve [anonymizována dvě slova], [IČO] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, o odvolání žalovaného 1) proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) se žalobci náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora citovaným rozsudkem rozhodl, že se určuje, že Česká republika je vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí pod parc. [číslo] vše v k.ú. a obci [obec] (výrok I.); žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta (výrok II.), ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice plnou náhradu nákladů řízení ve výši, která bude určena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci takového usnesení na účet Okresního soudu Praha – západ (výrok IV.).

2. Ve věci již soud prvního stupně rozhodoval rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], jímž zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobce podle ust. § 18 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi proti žalovaným domáhal určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků v k. ú. [obec] tak, jak tyto pozemky byly po změně žaloby, která byla soudem připuštěna, specifikovány ve výroku tohoto rozsudku, když učinil závěr, že smlouvy o převodu pozemků pocházející z majetkové podstaty bývalého klášterního velkostatku [obec] (jednalo se o majetek, jehož byl žalobce vlastníkem v rozhodném období, tj. do [datum]), které uzavřel žalovaný 1) dne [datum] s [anonymizováno] fondem ČR, a na jejichž podkladě byl zapsán do katastru nemovitostí, jsou absolutně neplatné, neboť byly na žalovaného 1) převedeny v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě. Zde vycházel ze závěru, který učinil soud v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], které bylo pravomocně skončeno, a v němž bylo výrokem soudu určeno, že tyto smlouvy o převodu pozemků jsou neplatné. Soud prvního stupně dále zkoumal totožnost pozemků uvedených v žalobě a příslušných smlouvách. Vycházel přitom z posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] a uzavřel, že předmětem řízení není žádný pozemek, ani jeho část, která by nebyla předmětem (absolutně neplatných) smluv o převodu pozemku z [anonymizováno] fondu ČR na žalovaného 1). Žalovaný 1) přitom ke své námitce ohledně nesouhlasných výměr jednotlivých parcel neuvedl ani po poučení soudu žádná konkrétní tvrzení a důkazy. Pokud žalovaný 1) tvrdil, že tyto pozemky pro něho představují jediný zdroj příjmů, protože na nich realizuje svou podnikatelskou činnost (což by na něho mělo i likvidační dopad), soud prvního stupně tuto námitku považoval za irelevantní, když samotné hospodaření po dlouhou dobu na těchto pozemcích nemůže mít význam pro rozhodnutí soudu.

3. Krajský soud v Praze pak rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] rozhodl o odvolání žalovaného 1) tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně včetně jeho závěru o neplatnosti převodních smluv tak, jak o ní rozhodl Okresní soud Praha – západ ve věci sp. zn. [spisová značka]. Platnému převodu těchto pozemků totiž bránilo ustanovení § 29 zákona o půdě. Zákon č. 428/2012 Sb. v ustanovení § 18 odst. 1 zakotvil právo oprávněné osoby podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. anebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Dále uvedl, že ani (obecný) odkaz žalovaného 1) na odškodnění ve výši cca [anonymizována tři slova] církvím ze strany státu nemůže být podle odvolacího soudu důvodem zamítnutí žaloby, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu z [číslo] sp. zn. [spisová značka]„ peněžité plnění ve smyslu § 15 zákona č. 428/2012 Sb. svou koncepcí a funkcí posouzení smlouvy o převodu majetku příčící se § 29 zákona č. 229/1991 Sb. jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje, poněvadž ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžité náhrady oprávněné osobě v případě, že jí nezákonně převedený majetek z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebude vydán. Komentářová literatura v tomto směru přiléhavě konstatuje, že mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady.“ 4. K dovolání žalovaného 1) Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Ve svém rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] Nejvyšší soud předně uvedl, že dovolání není přípustné pro řešení právní otázky vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu (soudu) vydaného v dřívějším řízení (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Pro nyní probíhající řízení je podle Nejvyššího soudu zřejmý stav závaznosti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [číslo jednací] v otázce absolutní neplatnosti (pro porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě) tří převodních smluv, uzavřených mezi oběma žalovanými dne [datum], a to jak pro oba žalované, tak i pro soudy, přičemž tato závaznost se současně vztahuje na ty pozemky, popř. jejich části, jež byly předmětem neplatného převodu, a k nimž žalobkyně uplatnila nárok určovací žalobou. Dovolací soud rovněž odmítl námitku žalovaného 1) zpochybňující postavení žalobkyně jako oprávněné osoby ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb.

6. Dovolání žalovaného 1) je však částečné přípustné pro řešení otázky, zda má v podmínkách řízení o určovací žalobě založené na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. význam dobrá víra nabyvatele církevního majetku, na nějž se vztahovalo blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, popřípadě jiné (mimořádné) okolnosti, pro něž by mohla být nabyvateli poskytnuta ochrana nabytého vlastnického práva a upřednostněno jeho právní postavení před pozicí církevní právnické osoby a jejím restitučním nárokem. Ač dovolatel význam jeho dobré víry při nabytí předmětných pozemků od státu a svého postavení soukromě hospodařícího zemědělce zdůraznil již v nalézacím řízení, soud prvního stupně shledal argumentaci dovolatele v uvedeném směru právně nevýznamnou a odvolací soud se jí nezabýval vůbec. Nejvyšší soud k tomu dále uvedl, že dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jež byl aprobován soudem odvolacím, takže závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení. Smysl ustanovení § 29 zákona o půdě tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím. Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka. Proto nemůže zásadně obstát námitka dovolatele, že předmětné pozemky byly ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. v jeho vlastnictví a nemohou tedy s přihlédnutím k vymezení povinných osob podle ustanovení § 4 zákona č. 428/2012 Sb. podléhat režimu tohoto zákona (viz např. sp. zn. [spisová značka]).

7. Nejvyšší soud dále poukazuje na nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. I. ÚS 2166/10, kterým bylo prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě výjimečně připuštěno, přičemž však závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím ustanovení § 29 zákona o půdě musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Ústavní soud v této věci poměřuje vlastnické právo České republiky a vlastnické právo dobrověrného nabyvatele, jenž vlastnické právo nabyl jednáním státu. Dovolací soud k tomu dále uvádí, že samotná argumentace dovolatele o jeho dobré víře při nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům od státu a důvěra v řádnou činnost jeho institucí při zjišťování, zda předmětné pozemky nejsou historickým církevním majetkem, nepatří k okolnostem odůvodňujícím suspendaci účinků blokačního ustanovení. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že důvěra jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem požívá ústavněprávní ochrany (sp. zn. I. ÚS 544/06), nicméně tento princip - bez dalšího (sp. zn. [spisová značka]) – není mimořádnou okolností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona o půdě (čili je bez významu i skutečnost, že k převodu majetku přispělo jednání [anonymizováno] fondu ČR jako převodce či skutečnost, že na základě takto, v rozporu se zákonem uzavřené smlouvy, byl proveden zápis – vklad - vlastnického práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí). Má-li být nakládání s věcmi podléhajícími ustanovení § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr„ odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly věci náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny.“ Mohlo by přitom jít např. o situaci, v níž by nezákonně převedené nemovitosti měly pro potencionální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, jíž by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře dobrověrného nabyvatele. Tyto„ mimořádné (výjimečné) okolnosti případu“ se mohou vztahovat např.„ k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku do jeho poměrů či do poměrů členů jeho rodiny nebo k možnosti dalšího podnikání v zemědělství, případně i k původnímu pozbytí majetku církví.“ V„ individuálně daných poměrech konkrétní věci“ mohou existovat mimořádné (výjimečné) okolnosti případu, na jejichž základě bude namístě upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku, přičemž výčet těchto okolností nemůže být z povahy věci nijak uzavřen. Např. v rozhodnutí z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud dovodil, že„ byl-li by v konkrétním (výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanoveni zákona č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality. Výše zmíněnými okolnostmi, které by mohly být důvodem pro poměřování dvou proti sobě stojících práv žalobkyně na straně jedné a žalovaného 1) na straně druhé, se odvolací soud vůbec nezabýval (a nereflektoval tak ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu).“ Dovolací soud poté uzavřel, že dovolání je přípustné (pouze) v rozsahu, v němž je argumentováno významem (relevancí) mimořádných okolností, v jejichž důsledku může být nabyvateli církevního majetku poskytnuta ochrana vlastnického práva na úkor církevní právnické osoby uplatňující nárok ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Dovolání je tudíž i opodstatněné, neboť závěr odvolacího soudu o důvodnosti žaloby na určení vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákoně č. 428/2012 Sb. je„ právním posouzením věci prozatím neúplným, a tudíž i nesprávným.“ 8. Soud prvního stupně poté ve věci rozhodl shora citovaným napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění uvedl, že předně zkoumal totožnost pozemků uvedených v žalobě s těmi, které byly uvedeny ve třech převodních smlouvách z [datum]. Přitom vycházel ze znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], který jednoznačně určil, že pozemky uvedené v petitu žaloby odpovídají pozemkům uvedeným v převodních smlouvách. Žalovanému 1) poskytl lhůtu k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně jeho původního obecného zpochybňování čísel těchto pozemků a jejich rozměrů, žalovaný však tato svá původní tvrzení nedoplnil a žádné konkrétní důkazy v tomto směru neoznačil. Soud proto vzal tyto skutečnosti na základě znaleckého posudku za prokázané. V odůvodnění pak soud prvního stupně dále uvádí, že v průběhu řízení několikrát poučoval žalovaného 1), aby s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu z [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] doplnil svá tvrzení týkající se mimořádných okolností, kdy jeho tvrzení neobsahuje vylíčení všech konkrétních okolností mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly věci náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny s tím, že takovými okolnostmi může být předchozí délka užívání, dopad pozbytí majetku do poměrů žalovaného 1), příp. jeho rodiny, srovnání újmy, které by při pozbytí pozemků byla způsobena žalovanému 1) ve srovnání s užitkem, které způsobí osobě oprávněné. Soud prvního stupně tak žalovaného 1) vyzval, aby doplnil konkrétní skutečnosti týkající se jednak své osoby, vztahu k právnické osobě, která hospodaří na těchto pozemcích, uvedl důvody zřízení právnické osoby [právnická osoba], dále aby doplnil konkrétní tvrzení o způsobu hospodaření na předmětných i na dalších pozemcích této právnické osoby, ve vztahu této právnické osoby k žalovanému 1) po celou rozhodnou dobu, tj. od počátku zemědělského podnikání, aby doplnil konkrétní tvrzení týkající se jeho hospodaření jako fyzické osoby, a to po celou dobu hospodaření na předmětných pozemcích, konkrétně ke každému jednotlivému rozhodnému období roku. Dále soud poučil žalovaného 1), aby vylíčil rozhodující skutečnosti týkající se hospodářských výsledků jednotlivých hospodařících subjektů, tedy jak právnické osoby [právnická osoba], tak žalovaného 1) jako fyzické osoby, a to ve vztahu ke konkrétním pozemkům, které jsou předmětem řízení, a rovněž ve vztahu k dalším pozemkům, které žalovaný 1) ať již jako fyzická osoba nebo jako právnická osoba obhospodařuje. Pokud žalovaný 1) ve svém vyjádření pouze obecně uvedl, že by mohlo dojít k osobnímu bankrotu, musí tyto skutečnosti konkretizovat, tedy uvést, jakým konkrétním způsobem by ztráta těchto pozemků dopadla do majetkových poměrů žalovaného 1), přitom je třeba uvést konkrétní čísla, která objasní potencionální možnost ztráty ve vztahu k dosavadnímu možnému, případně již prokázanému zisku v minulosti. Dále je třeba doplnit zcela konkrétní tvrzení, týkající se možností jeho dalšího podnikání v zemědělství v případě ztráty předmětných pozemků, a to v rovině hospodářských zisků či ztrát. Rovněž je nutno doplnit konkrétní skutečnosti, jak konkrétně ve vztahu k současným majetkovým a příjmovým poměrům žalobce by se proporčně zvýšil jeho majetek a jeho konkrétní zisk, pokud by předmětné pozemky byly ve vlastnictví žalobce, a to tak, aby byl zcela konkrétně zřejmý ekonomický přínos založený na vydání těchto pozemků oprávněné osobě při porovnání s obtížemi, které by zpochybnění vlastnického práva k nim způsobilo dobrověrnému uživateli. Soud žalovaného 1) současně poučil o následcích nesplnění těchto výzev, tedy o riziku neúspěchu ve věci a dále byl žalovaný 1) poučen ve smyslu ustanovení § 118 odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů k prokázání těchto tvrzení. Soud dále uvádí, že žalovaný 1) svá tvrzení sice částečně doplnil, avšak nijak konkrétně ve smyslu shora uvedeného poučení. Žalovaný 1) neoznačil a nepředložil k těmto tvrzením žádné důkazy, neprokázal tak uvedené skutečnosti, třebaže byl řádně poučen. Nedotvrdil a nedokázal okolnosti týkající se ztrát, okolnosti týkající se případných zisků na straně žalobce, nedoložil ani žádnou konkrétní skutečnost týkající se možnosti případného bankrotu při pozbytí pozemků, resp. jiných dopadů do poměrů rodiny, neprovedl ani srovnání újmy, které by pozbytí pozemků žalovanému způsobilo ve srovnání s užitkem, které by způsobilo osobě oprávněné. Nic takového ze strany žalovaného nebylo řádně dotvrzeno a prokázáno. Naopak soud zjistil z důkazů předložených žalobcem, a to z katastrálních map jednotlivých katastrálních území a ze seznamu nemovitostí žalovaného 1) v jednotlivých katastrálních územích, že žalovaný 1) je pozemkovým vlastníkem v katastrálních územích [obec], [část obce], [část obce] a [anonymizováno] a dále má ve vlastnictví i pozemky v katastrálních územích [obec], [obec] a [část obce]. Žalovaný 1) je tak velkým pozemkovým vlastníkem, vlastní desítky dalších pozemků v sousedních katastrálních územích mimo [obec], a tedy třebaže pozbytí pozemků, které jsou předmětem řízení, mu jistě způsobí určité hospodářské škody, v žádném případě se nemůže jednat o mimořádné okolnosti, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly věci náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalovaný 1) po řádném poučení neprokázal (ani nedoplnil) svá tvrzení ve smyslu shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu, a proto soud rozhodl shodným způsobem jako ve svém předchozím rozhodnutí a žalobě zcela vyhověl. Žalobce jako oprávněná osoba ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. podal žalobu na určení vlastnického práva státu, a to z důvodu, že věc z původního majetku žalobce byla přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. převedena z majetku státu do vlastnictví žalovaného 1) v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) rozhodl soud podle § 151 odst. l za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že ve věci zcela úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka], kdy při stanovení odměny advokáta postupoval dle vyhl. č. 177/96 Sb. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) pak rozhodl podle § 150 o.s.ř., když v případě žalovaného 2) není možno hovořit ani o neúspěchu ve věci, když tento se v důsledku rozhodnutí soudu stane vlastníkem uvedených pozemků, přičemž Česká republika pozemky žalobci vydat nemohla, když nebyla zapsána jako jejich vlastník v katastru nemovitostí. Třebaže procesně nebyl úspěšný, nezavdal příčinu k podání žaloby. O nákladech státu rozhodl soud podle § 148 odst. 1 o.s.ř. podle výsledku řízení.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 1) včasné odvolání. Důvody tohoto odvolání spatřoval v nesprávném posouzení skutkového a právního stavu, na jehož základě soud dospěl k chybnému závěru. Prvoinstanční soud byl sice veden formálně přepečlivou snahou posoudit každý aspekt sporu tak, jak žádá rozsudek dovolacího soud v této věci, avšak přesto se výrazně odchýlil od„ principů justice“, na které dovolací soud důrazně apeloval. Prvoinstanční soud podle odvolatele přehlédl ve svém posouzení z právního pohledu rozhodující okolnosti a souvislosti. Odvolatel upozorňuje, že knihovním vlastníkem většiny sporných pozemků je již více než čtyři roky žalobce a nikoliv žalovaný 1), jak se v rozsudku opakovaně uvádí. Žalovaný 1) pak znovu uvádí, že převodem sporných pozemků nedošlo k porušení blokačního ustanovení zákona o půdě (§ 29). Nezákonnými pletichami a spolčením státních organizací s žalobcem a tehdejším právním zástupcem žalovaného 1) dosáhl žalobce v tomto sporu zrušení tří převodních smluv, uzavřených v roce 1998. Přitom tyto převodní smlouvy byly oboustranně uzavřeny v roce 1998„ v nezpochybnitelné dobré víře“ mezi žalovanými 1) a 2). Odsouzení právníka katastrálního úřadu nebylo v příčinné souvislosti s předmětem tohoto sporu. Žalovaný 1) je soukromě hospodařící rolník – zemědělec, podnikající výhradně v zemědělské rostlinné prvovýrobě, a to jak fyzická osoba, tak i jako právnická osoba, kde je žalovaný 1) jediným vlastníkem, jedinou odpovědnou osobou a jedinou trvale pracovně výkonnou osobou. Této činnosti se žalovaný věnuje již 22 let a tato podnikatelská činnost je jediným zdrojem příjmů žalovaného 1). Všechny pozemky jsou/byly součástí žalovaným obhospodařovaných půdních celků. Jednotlivé parcely byly do sebe různými způsoby doslova„ zaklíněny“ a jejich nezákonným odnětím žalovanému 1) a jejich předáním žalobcem do užívání bývalému JZD vznikl žalovanému 1) další závažný problém při údržbě zbylých pozemků soudobou zemědělskou technikou, kterou žalovaný 1) disponuje. Sporné pozemky, které byly po více než 15 letech příkladného obhospodařování žalovanému 1) před 5 až 7 lety takto bez náhrady vyvlastněny a opět převedeny formou„ obcházení zákona“ na žalobce, a to bez poskytnutí jakékoliv náhrady žalovanému, bez dodržení výpovědní lhůty a s ukradnutím zralých výpěstků, čímž byla žalovanému 1) způsobena další újma ve výši několika [anonymizována dvě slova]. Přitom paradoxně naopak žalovaný 2) v současnosti uplatňuje vůči žalovanému 1) dvěma žalobami přemrštěné několikamilionové údajné„ škody“ za jejich užívání. Žalovaný v podaném odvolání dále uváděl, že celková výměra takto vyvlastněných pozemků činí cca 130 ha orné půdy, tj. cca 40% celkové zemědělsky obhospodařované plochy žalovaným. Prvoinstanční soud se k tomu – v duchu komunistického rovnostářství – vyjádřil tak, že zbývající plocha k užívání žalovaným 1) je stále dostatečně velká, a to snad ve srovnání s jinými občany ČR. Soud však přitom podle odvolatele přehlédl, že zemědělskou rostlinou prvovýrobou se v ČR„ živí“ a obživu veškerého obyvatelstva zajišťuje méně jak 1% jejího celkového obyvatelstva a že taková ztráta je pro žalovaného 1) logicky – bez potřeby dalších důkazů – zcela zásadní a podnikatelsky likvidační. Jen za posledních cca 20 let cena půdy vzrostla 4 až 5násobně. V ostatních lokalitách ČR je půda výrazně levnější. Žalovanému 1) takto vznikla prokazatelná škoda [částka] mil. Kč (130 ha x [částka] [výměra]). K tomu nutno přičíst náklady soudních řízení, psychickou a fyzickou újmu, která žalovanému v souvislosti s tímto sporem vznikla, a náhradu cca 60 – 70 mil. Kč včetně úroků, které žalovaný 1) v roce 1998 původním oprávněným restituentům za ČR zaplatil. Na druhé straně podle odvolatele soud„ přehlédl“ tu skutečnost, že podle zákona č. 428/2012 Sb. žalobce obdržel od ČR plnohodnotnou finanční náhradu odpovídající tržní hodnotě všech sporných pozemků ve výši přes [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Podle zákona č. 428/2012 Sb. pozemky, které žalovaný 1) v dobré víře nabyl, měly i v případě porušení blokačního ustanovení zákona o půdě (pokud k tomu porušení vůbec došlo) zůstat ve vlastnictví dobrověrných nabyvatelů. Podjatost prvoinstančního soudu spatřuje odvolatel též v tom, že veškeré - a velmi vysoké – náklady tohoto sporu za shora popsaných skutečností má nést žalovaný 1). Z těchto důvodů žalovaný 1) navrhoval, aby odvolací soud zrušil výroky I., II. a IV rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání.

10. K odvolání žalovaného 1) se vyjádřil žalobce. Předně namítal, že odvolání žalovaného 1) je založeno na obecné argumentaci, že soud je podjatý a že žalobce se proti žalovanému 1) stále nezákonně s někým spolčuje, avšak meritu věci se žalovaný 1) věnuje minimálně. Rozhodovací praxi Nejvyššího soudu si žalovaný 1) vykládá pouze účelovým způsobem. Jedinou relevantní spornou otázkou po rozhodnutí dovolacího soudu ze dne [datum] zůstalo, zda jsou v této věci dány„ okolnosti vskutku mimořádné povahy“, které by obzvlášť intenzivně působily ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Soud prvního stupně se v tomto směru právním názorem dovolacího soudu řídil a žalovaného 1) řádně poučil, a k tvrzení a k doložení takových okolností jej vyzval. Po projednání věci pak soud prvního stupně učinil správný závěr, že v případě žalovaného 1) neexistuje žádná okolnost mimořádné povahy odůvodňující závěr, že je možno upřednostnit tvrzenou dobrou víru žalovaného 1) před restitučním nárokem žalobce. Soud prvního stupně zkoumal a posuzoval pouze ty okolnosti, které mu žalovaný tvrdil a které dokazoval. I přes obsáhlé poučení ze strany soudu žalovaný 1) netvrdil existenci žádné okolnosti vskutku mimořádné povahy. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] žalobce uvádí, že rozhodně za ně nelze považovat zemědělské obhospodařování pozemku žalovaným, či dosud ryze hypotetické úvahy o vážných důsledcích, jež by mohla ztráta tohoto jednoho konkrétního pozemku (z více zemědělských pozemků obhospodařovaných žalovaným) vyvolat v hospodářských poměrech tohoto účastníka. Dále pak v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [číslo] 2021 se uvádí, že„ postavení nabyvatelů jako soukromě hospodařících zemědělců, kteří předmětné pozemky nabyli od státu za účelem rozšíření obhospodařovaných pozemků a jejich přičlenění ke stávajícímu pozemkovému vlastnictví v určité lokalitě lze považovat za pravidelnou a nikterak mimořádnou skutečnost.“ Dále žalobce uvádí (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), že tvrzení žalovaného 1), že žalobce obdržel za pozemky„ nadstandartní finanční satisfakci“ je evidentně mylné a že naopak, prokáže-li žalovaný, že určením vlastnického práva státu k předmětným pozemkům mu vznikne škoda, může se její reparace domáhat na státu. A tato skutečnost dle žalobce svědčí o tom, že vyhovění žalobě nebude mít do majetkové sféry žalovaného 1) takový dopad, který by bylo možno označit za okolnost vskutku mimořádné povahy, resp.„ za okolnost zcela zásadní a podnikatelsky likvidační“ (jak žalovaný tvrdí) a bylo-li žalovanému cokoliv„ ukradeno“ (jak tvrdí), je na něm, aby své právo hájil. Navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

11. Žalovaný 2) rovněž navrhoval, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Uváděl, že jej považuje za věcně správný. Žalovaný 1) pouze neustále opakuje argumentaci, která již byla v této věci, ale i v dalších sporech mezi týmiž účastníky, zcela vyvrácena.

12. Odvolací soud podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně postupu tohoto soudu, který předcházel jeho vydání a odvolání neshledal důvodným.

13. V rozhodnutí Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] se uvádí, že„ soudy nikterak nezpochybnily, že žalovaná byla (alespoň po určitou dobu) v dobré víře, že převod pozemků proběhl v souladu se zákonem, dovodily pouze, že této její dobré víře nelze za daných okolností poskytnout ochranu tak dalekosáhlou, aby převážila nad zněním a účelem § 29 zákona o půdě, jakož i protikladně působícími právními principy.“ 14. Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. [ústavní nález] uvádí, že„ stěžovatel jako nájemce a provozovatel v dobré víře zprivatizoval předmětné zahradnictví“, dále„ stěžovatel, který se po celou dobu choval právně souladným a obezřetným způsobem, se tak ne svou vinou, nýbrž jednáním orgánů státu dostal do situace, kdy mu právní řád neposkytuje efektivní možnost ochrany jeho vlastnických práv“, a proto je„ dle přesvědčení Ústavního soudu namístě poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatele“, v případě, že„ specifické okolnosti případu odůvodňují dle názoru Ústavního soudu výjimečné prolomení blokace církevního majetku, když jejího účelu a naplnění legitimního očekávání církve může být dosaženo i jinými prostředky. Nadto je maximou při volbě metod zmírnění křivd nezpůsobení křivd nových, a to i na straně třetích osob. Vlastnické právo stěžovatele totiž vymezuje, resp. tvoří hranici pro domáhání se ochrany legitimního očekávání církve skrze naturální restituci.“ 15. Nejvyšší soud v návazném rozhodnutí z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] dovodil, že„ postačujícím důvodem k suspenzi účinků § 29 nemůže být sama dobrá víra osoby, jež historický majetek měla nabýt na základě smluvní ujednání s pozemkovým fondem, nemá-li být obsah tohoto ustanovení zcela popřen“, nicméně„ důvodem pro judikaturou Ústavního soudu předvídané prolomení blokačního ustanovení může být i charakter sporných pozemků,“ jelikož„ nelze vyloučit situace, v nichž by nezákonně převedené pozemky měly pro potencionální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, jíž by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele. V podobných případech je třeba zvažovat, zdali je i zde namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu církevní právnické osoby, anebo zda je přiléhavější poskytnout ochranu nabyvateli dotčených objektů, arciže za striktního předpokladu jeho dobré víry.“ Nejvyšší soud současně zdůraznil, že i ve vztahu k nemovitostem tvořícím v době rozhodování soudu součást scelené, společně využívané zemědělské plochy se principiálně prosadí závěr o neplatnosti převodů protivících se zákazu dispozic ve smyslu § 29 zákona č. 229/1991 Sb., na druhou stranu je třeba dovodit, že„ byl-li by v konkrétním (výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených pozemků oprávněně osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitosti disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality.“ 16. Podle nálezu Ústavního soudu z [datum], sp. zn. [ústavní nález] závěr, že rozpor převodu majetku s § 29 zákona o půdě (tzv. blokační paragraf) způsobuje jeho absolutní neplatnost, je plně ústavně konformní, církevní právnické osoby totiž mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku. Pokud stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na práva historických vlastníků a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz vydal jako pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období komunistického režimu, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen jeho převodem na třetí osobu. Spravedlivým řešením takového situace je tedy nastolení původního stavu před provedením převodu majetku v rozporu s tzv. blokačním paragrafem, které umožní splnit legitimní očekávání na vypořádání historického církevního majetku. Předchozímu vlastníku zůstává vůči státu majetkový nárok na uspokojení jeho práva ať už vydáním jiného pozemku či finančním ekvivalentem (obdobně viz též nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. [ústavní nález]).

17. Ústavní soud ve svém nálezu z [datum], sp. zn. [ústavní nález] zásadně poměřuje vlastnická práva dvou osob, z nichž jedna (stěžovatel) se stala dědicem určité částky v důsledku nesprávného postupu pověřených notářek, resp. soudů v dědickém řízení, a to na úkor osoby, která se podle hmotného práva měla stát skutečným dědicem sporné částky a uvádí, že soudy v této věci přehlédly námitku stěžovatele stran jeho dobré víry v akt státu, kterou nevzaly vůbec v potaz a ani ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, proč ji zřejmě považovaly za irelevantní. Takové námitce Ústavní soud přiznává ústavněprávní relevanci a doplňuje, že stěžovatel – v tomto konkrétním případě - nepochybně nevěděl o existenci závazku zůstavitele vůči jiné osobě a byl přesvědčen o tom, že jeho dědický nárok na spornou částku je v souladu s právem, a proto veden dobrou vírou v postup pověřených notářek a soudů tyto prostředky přijal. Za takové situace pak má Ústavní soud za to, že převažuje dobrá víra stěžovatele, který„ svým jednáním nikterak nezavdal příčině tohoto sporu a vzhledem k tomu, že o existenci pohledávky nevěděl, nemohl ani danou situaci nijak ovlivnit, příp. vznik této situace odvrátit.“ 18. V rozhodnutí Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kterým bylo dovolacím soudem odmítnuto dovolání žalovaného, soudy prvního a druhého stupně uvedly, že„ žalovaný a jeho syn jsou vlastníky množství pozemků v různých katastrálních územích a vyvíjejí soukromě podnikatelskou činnost v zemědělství; vyhovění žalobě v dané věci přitom nepředstavuje výrazný zásah do práv žalovaného, neboť označené pozemky a jejich výměra tvoří nepatrnou část ve vztahu k celku, na nichž žalovaný se synem hospodaří“ a dále že mimořádné skutečnosti - konformně s ustálenou judikaturou v zemědělském obhospodařování pozemků dovolatelem a jeho synem - nebyly shledány i se zřetelem k jejich nepodstatné výměře v poměru k celkové ploše pozemků jimi obhospodařovaných.

19. Ve svém rozhodnutí z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud mj. uvádí, že„ okolnosti srovnatelné povahy (myšleny předtím uvedené okolnosti vskutku mimořádné povahy – vložil krajský soud) však v projednávané věci dosud zjištěny nebyly a nelze za ně považovat ani odvolacím soudem současně zmiňované zemědělské obhospodařování předmětného pozemku prvním žalovaným (jde-li v případě realizovaných převodů zemědělských pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví jiných osob o okolnost běžnou a pravidelnou), či dosud ryze hypotetické úvahy o vážných důsledcích, jež by mohla ztráta tohoto jednoho konkrétního pozemku (z více zemědělských pozemků obhospodařovaných žalovaným) vyvolat v hospodářských poměrech tohoto účastníka. Při poměřování újmy dotčených subjektů – činí-li tak současně soudy nižších stupňů – pak zajisté nelze ztrácet ze zřetele ani to, že nevydání konkrétního pozemku oprávněné osobě – v režimu zákona č. 428/2012 Sb. – by nebylo možno jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady a oprávněné osobě nelze poskytnout ani náhradní pozemek), zatímco újma vzniklá plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je v zásadě reparovatelná (zejména prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení).“ 20. Z rozhodnutí dovolací soudu v této věci a související judikatury (viz nález ÚS sp. zn. I. ÚS 544/06 shora) vyplývá, že podmínkou pro prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě ve prospěch nabyvatele pozemků je jeho dobrá víra v postup orgánů státu při uzavírání těchto smluv, a současně takový postup v konkrétním případě musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly věci náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Soud prvního stupně sice v řízení ohledně dobré víry žalovaného 1) řadu důkazů provedl, tyto důkazy však nijak nevyhodnotil a v odůvodnění svého rozhodnutí se jimi nezabýval. Odvolací soud proto žalovaného 1) s ohledem na princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí seznámil s tím, že bude věc posuzovat i z hlediska naplnění jeho dobré víry při nabývání předmětných pozemků. V této souvislosti odvolací soud zopakoval ze spisu některé listinné důkazy sdělením jejich obsahu s tím, že se jedná o důkazy dokládající iniciativu žalovaného 1) před uzavřením smluv, dále důkazy vztahující se k průběhu vkladového řízení a důkazy k průběhu trestního řízení. Žalovaný 1) se poté k obsahu listin vyjádřil tak, že jeho prvotní iniciativa byla proto, že se chtěl vyhnout konfliktům se žalobcem, v zájmu smírného řešení věci byl ochoten se spokojit s tím, že bude mít pozemky v nájmu. K vkladovému řízení uvedl, že po zamítnutí návrhů počítal s tím, že se s ním stát finančně vyrovná, neboť zaplatil vysoké částky za odkup restitučních nároků, stát mu ale odmítl dát nějakou náhradu, proto byl nucen podat [anonymizováno] úřadu návrhy znovu. Pochybil [anonymizováno] úřad tím, že jeho pracovník [příjmení] neobeslal obě strany, také byl za to odsouzen. Žalovaný 1) měl za to, že druhá strana s návrhy souhlasí. K trestnímu řízení zopakoval, že pochybení bylo shledáno nikoliv u něj, ale u pracovníka [anonymizováno] úřadu [příjmení].

21. Tvrzení žalovaného 1) o tom, že měl za to, že druhá strana (pozemkový fond) s návrhy souhlasí, není pravdivé vzhledem k obsahu dopisu [anonymizováno] fondu z [datum], čj. [číslo], na základě kterého [anonymizováno] úřad původní návrhy na vklad zamítl a s tímto zamítavým rozhodnutím byl žalovaný 1) seznámen (podrobně k tomu viz dále). Rovněž není pravdivé jeho tvrzení o tom, že v trestním řízení bylo shledáno pochybení pouze u pracovníka [anonymizováno] úřadu JUDr. [jméno] [příjmení] (k tomu obsah trestních rozhodnutí v této věci - viz dále). Jinak ovšem odvolací soud konstatuje, že žalovaný 1) tímto svým vyjádřením potvrdil, že si byl vlastnictví předmětných pozemků řádem [anonymizováno] – ještě před uzavřením tří převodních smluv dne [datum] – vědom. Rovněž tak jeho odůvodnění toho, proč podal návrhy na [anonymizováno] úřad znovu – tj. pro jím uváděné nevyplacení náhrady státem za odkup těchto pozemků – rozhodně o jeho dobré víře při nabývání předmětných pozemků nesvědčí.

22. Žalobce v průběhu řízení dobrou víru žalovaného 1) ohledně nabytí předmětných pozemků do jeho vlastnictví opakovaně zpochybňoval. Například ve svém vyjádření ze dne [datum] uváděl, že žalovaný 1) ohledně sporných pozemků nikdy v dobré víře nebyl a že ještě před rokem 1998 a i poté si byl velmi dobře vědom, že předmětné pozemky jsou původním majetkem církví a náboženských společností. Žalovaný 1) se velmi dobře vyznal v bývalé pozemkové evidenci a rozsah původního vlastnictví žalobce v k. ú. [obec] dokázal přesně specifikovat. O tom svědčí jeho dopis ze dne [datum], kterým nabídl žalobci uzavření nájemní smlouvy na rozsáhlý soubor pozemků v k. ú [obec]. V tomto dopisu pod názvem„ Návrh smlouvy na využití pozemku v k. ú. [obec] – [část obce]“ žalovaný 1) uvádí:„ Vážený otče opate, odvolávám se na konzultační rozhovory s Vaším panem ředitelem ústřední kanceláře Mgr. [příjmení], jejichž předmětem byl můj návrh na využití pozemků ve [příjmení] současném (budoucím) vlastnictví. Předmětné pozemky se nacházejí k. ú. [obec] a [část obce] na [okres], v jejichž sousedství vlastním téměř 100 ha jiných pozemků. Konkrétně se jedná o tyto parcely- [parcelní číslo] o výměře 18,8 ha, [parcelní číslo] o výměře 22,9 ha, [parcelní číslo] o výměře 32,2 ha, [parcelní číslo] o výměře 28,9 ha, [parcelní číslo] a případně i další pozemky, které se nacházejí na východ od silnice [ulice] (mezi [anonymizováno] a [anonymizováno]). Uvedené pozemky bychom si u Vás rádi pronajali za těchto podmínek – pronájem na dobu 99 let, cena za pronájem 1 [spisová značka], valorizace s ohledem na inflaci.“ Dopisem opata strahovského z [číslo] adresovaným žalovanému 1) tento návrh nebyl akceptován, protože byl pro žalobce„ především z ekonomického hlediska nezajímavý.“ 23. Pozemky [parcelní číslo] o výměře 32,2 ha a [parcelní číslo] o výměře 28,9 ha jsou pak obsaženy ve smlouvě o převodu pozemků ze dne [datum rozhodnutí], [číslo] – [spisová značka], která byla uzavřena mezi [anonymizováno] fondem ČR jako převádějícím a nabyvatelem [celé jméno žalovaného]. Pozemek [parcelní číslo] o výměře 22,9 ha byl obsažen ve smlouvě z [datum rozhodnutí], [číslo] – [spisová značka]. Žalovaný tedy již před uzavřením tří převodních smluv o celkové výměře pozemků cca 121 ha věděl, že tyto tři – výrazně největší z těch pozemků, které byly v rámci tří převodních smluv následně obsaženy, jsou, resp. budou ve vlastnictví žalobce. Žalovaný 1) znal i jejich přesné výměry, tj. pozemky v celkové výměře 84 ha. Z obsahu obou dopisů jasně vyplývá, že žalovaný 1) musel mít informace o dřívějším (obsáhlejším) vlastnictví pozemků řádem [anonymizováno] v této lokalitě. Při uzavírání tří převodních smluv s [anonymizováno] fondem dne [datum] tak žalovaný musel mít pochybnosti o tom, zda [anonymizováno] fond - vzhledem k probíhajícím restitucím církevního majetku - může s těmito pozemky zcela volně disponovat. V čl. IV převodních smluv bylo uvedeno, že„ obě smluvní strany shodně prohlašují, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření smlouvy bránily. Na pozemcích váznou práva třetích osob – nejsou známa.“ [anonymizováno] fond takové skutečnosti zjistil až o dva měsíce později (viz dopis z [datum] níže), avšak žalovaný 1) měl informace (viz shora) v tomto směru již při uzavírání (podepisování) těchto smluv a druhou stranu o nich zjevně při uzavírání smluv neinformoval. Podle odvolacího soudu tak neobstojí tvrzení žalovaného 1) o tom, že při uzavírání těchto smluv„ byl nepochybně v dobré víře,“ třebaže je zde primárně dána odpovědnost [anonymizováno] fondu jako orgánu státu za zákonnost jeho postupu v souladu se zákonem o půdě. Například v nálezu Ústavního soudu z [datum], sp. zn. [ústavní nález] (bod 33) Ústavní soud při posuzování dobré víry poukázal na to, že„ z rozhodnutí soudů nevyplývá, že by si stěžovatelka v době uzavření dotyčné smlouvy mohla být její neplatnosti vědoma.“ V projednávaném případě podle názoru odvolacího soudu si žalovaný 1) možné neplatnosti převodních smluv – vzhledem k obsahu dopisů z [číslo] a [datum] shora – musel být vědom, což ostatně sám dodatečně potvrdil při jednání před odvolacím soudem (viz shora).

24. Zvláště pak další postup žalovaného 1) při podávání návrhů na vklad vlastnického práva k těmto pozemkům na základě uzavřených smluv nesvědčí o jeho dobré víře při nabývání těchto pozemků do jeho vlastnictví. Ve třech převodních smlouvách z [datum] se v čl. VI uvádí, že„ Návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podá u příslušného katastrálního úřadu převádějící“ (tj. Pozemkový fond). Takto se tedy smluvní strany v těchto smlouvách dohodly. V dopisu [anonymizováno] fondu z [datum], čj. [číslo], adresovaném [anonymizováno] úřadu, se uvádí, že„ dne [datum] byl [anonymizováno] úřadu doručen návrh na povolení vkladu (návrh podal [anonymizováno] fond – vložil krajský soud) vlastnického práva ve prospěch [celé jméno žalovaného]. Po podání návrhu zjistil převádějící, že převod pozemků, které jsou předmětem smlouvy o převodu pozemků, je ze zákona vyloučen. Částečné výpisy z vložky [číslo] desk zemských o panství [obec] totiž nepochybně svědčí o tom, že se jedná o majetek, jehož původním vlastníkem byl řád [anonymizováno]. Zákon [číslo] Sb. ve svém § 29 výslovně stanoví, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám, a to až do přijetí zákonů o tomto majetku. Smlouva o převodu nemovitostí, na jejímž podkladě má být právo do katastru zapsáno, odporuje cit. zákonu. Proto jsou tyto smlouvy podle § 39 zákona č. 229/1991 Sb. absolutně neplatné. Tyto skutečnosti poskytujeme jako podklad pro posouzení návrhu z hlediska ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. a navrhujeme proto zamítnutí návrhu.“ V případě dalších dvou převodních smluv se jednalo o obsahově obdobné dopisy [anonymizováno] fondu z [číslo] a [datum].

25. Na základě těchto dopisů [anonymizováno] úřad svými rozhodnutími ve věcech vedených pod čj. V6 [číslo], V6 [číslo] a V6 [číslo] návrhy na vklad zamítl. V rozhodnutí [anonymizováno] úřadu ze dne [datum], čj. V6 – [číslo] se uvádí, že [anonymizováno] úřad„ ve věci návrhu na vklad vlastnického práva podaného [datum] pod čj. V6 – [číslo] spolu se smlouvou o převodu pozemků [číslo] – [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] (správně [datum] – vložil krajský soud), uzavřenou mezi [anonymizováno] fondem ČR a [celé jméno žalovaného] rozhodl tak, že podle § 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. se návrh na vklad vlastnického práva zamítá.“ V odůvodnění [anonymizováno] úřad uvedl, že„ nahlédnutím do knihovní vložky [číslo] desk zemských o panství [obec] spolehlivě zjistil, že převáděné pozemky byly (vyjma pozemku ve zjednodušené evidenci – [parcelní číslo]) původně majetkem řádu [anonymizováno]. V dispozici s předmětným majetkem tedy brání účastníkům § 29 zák. č. 229/1991 Sb., který stanoví, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení nebyli oprávněni s předmětem smlouvy disponovat, nezbylo zdejšímu úřadu nic jiného než návrh na vklad vlastnického práva zamítnout.“ Obdobně [anonymizováno] úřad rozhodl i v případě návrhů na vklad u ostatních dvou převodních smluv. Rozhodnutí [anonymizováno] úřadu byla doručena oběma účastníkům řízení, Ing. J. [celé jméno žalovaného] proti nim podal opravné prostředky, které byly rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 31. 3., 31. 5. a [datum] odmítnuty, a to pro jejich opožděné podání. Tím nabyla rozhodnutí [anonymizováno] úřadu o zamítnutí návrhů na vklad právní moci a předmětné nemovitosti zůstaly zapsány ve vlastnictví České republiky. Ing. J. [celé jméno žalovaného] však – bez vědomí [anonymizováno] fondu – podal tyto návrhy na vklad opětovně (jako notářsky ověřené kopie), přičemž na těchto návrzích bylo přeškrtnuto původní podací razítko [anonymizováno] úřadu dne [datum] a vyznačeno nové podací razítko [anonymizováno] úřadu dne [datum]. Na základě těchto opětovných návrhů [anonymizováno] úřad (jednající ve všech případech týmž pracovníkem, právníkem JUDr. [jméno] [příjmení]) vklad vlastnického práva k pozemkům na základě tří převodních smluv svými rozhodnutími z dní [číslo], [číslo] a [datum] s účinností ke dni [datum] povolil a následně zapsal Ing. J. [celé jméno žalovaného] jako jejich vlastníka. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] (viz níže) sice objasnil, že – bez ohledu na dohodu stran v těchto smlouvách uvedenou, že návrhy na vklad podá [anonymizováno] fond – každá ze smluvních stran je oprávněna na základě předchozí uzavřené smlouvy podat svůj samostatný návrh na její vklad do katastru nemovitostí, nicméně že za těchto okolností podání takového opětovného návrhu na vklad Ing. J. [celé jméno žalovaného] bylo evidentně nekorektní a mělo jasně podvodné rysy.

26. Je zcela nepochybné, že z obsahu původních zamítavých rozhodnutí [anonymizováno] úřadu uvedených shora se žalovaný 1) jednoznačně dozvěděl o restitučním nároku žalobce na tyto pozemky, a o tom, že jejich převodu brání blokační ustanovení § 29 zákona o půdě. Nemohl být proto v žádném případě v dobré víře v zákonnost jejich nabytí, když sám podával – proti vůli Pozemkového fondu – dne [datum] opětovný návrh na vklad vlastnického práva k těmto pozemkům do katastru nemovitostí.

27. Na základě podané obžaloby státního zástupce [anonymizováno] zastupitelství v [obec] z [datum] byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] [celé jméno žalovaného] pravomocně odsouzen pro [anonymizováno] čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že ve snaze zabránit [anonymizováno] fondu uplatnit jeho práva jako účastníka řízení o povolení vkladu vlastnických práv do [anonymizováno] nemovitostí dne [datum] podal bez vědomí pozemkového fondu návrhy na vklad vlastnického práva k nemovitostem uvedeným ve smlouvách o převodu pozemků dne [datum], uzavřených mezi [anonymizováno] fondem jako převádějícím a Ing. J. [celé jméno žalovaného] jako nabyvatelem, přičemž předložené návrhy byly ověřenými kopiemi původních společných návrhů obou účastníků řízení o povolení vkladu již z roku 1998, přičemž Ing. J. [celé jméno žalovaného] podané návrhy vydával za společné přesto, že věděl, že původní návrhy byly pravomocnými rozhodnutími [anonymizováno] úřadu zamítnuty, přičemž svým jednáním dosáhl toho, že vklad vlastnických práv byl bez vědomí a proti vůli [anonymizováno] fondu povolen. Na základě dovolání Ing. J. [celé jméno žalovaného] byly však oba tyto rozsudky následně zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

28. Nejvyšší soud v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí uvádí, že s úvahami [anonymizováno] soudu (uvedenými v rozsudku)„ lze souhlasit potud, že jednání Ing. J. [celé jméno žalovaného] z hlediska toho, jakým způsobem podal opětovné návrhy na povolení vkladu, bylo evidentně nekorektní a mělo jasné podvodné rysy jak ve vztahu k [anonymizováno] fondu tak ve vztahu ke [anonymizováno] úřadu“ a dále že„ důsledkem jednání Ing. J. [celé jméno žalovaného] bylo to, že Pozemkový fond jako účastník řízení o povolení vkladu neměl možnost vykonávat práva účastníka řízení garantovaná zákonem [číslo] S., o správním řízení. Jde o procesní práva, jejichž podstatou nejsou žádné majetkové dispozice, které představovalo již uzavření smluv. V řízení o povolení vkladu by se Pozemkový fond mohl k věci vyjádřit a navrhnout zamítnutí návrhu, pokud by chtěl povolení vkladu zabránit.“ Nejvyšší soud dále uvedl, že [anonymizováno] úřad na základě opětovně podaných návrhů rozhodoval s vědomím toho,„ jak bylo o původních návrzích rozhodnuto a s vědomím toho, že [anonymizováno] fond v původním řízení nesouhlasil s povolením vkladu a čím svůj nesouhlas odůvodnil.“ 29. V rozporu s názorem [anonymizováno] soudu však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že„ příčinou rozhodnutí [anonymizováno] úřadu, který na podkladě opětovně podaných návrhů vklad vlastnického práva Ing. J. [celé jméno žalovaného] k pozemkům povolil, nebylo to, že Ing. J. [celé jméno žalovaného] tyto návrhy podal nekorektním způsobem, nýbrž to, že katastrální úřad k těmto návrhům zaujal z hlediska ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb. jiné stanovisko než v době, kdy rozhodoval o původně podaných návrzích roce 1998“ Nejvyšší soud ve svém odůvodnění dále uvedl, že„ Pozemkový fond považoval smlouvy o převodu na Ing. J. [celé jméno žalovaného] za neplatné, avšak zamítnutím návrhů na vklad nebyl nijak řešena otázka platnosti smluv a [anonymizováno] fond v tomto ohledu nic dalšího nepodnikl, zejména nepodal proti Ing. J. [celé jméno žalovaného] žalobu na určení neplatnosti smluv. Celkově lze proto posuzovaný případ charakterizovat tak, že ve srovnání s odpovědností [anonymizováno] úřadu za meritorní správnost rozhodnutí o povolení vkladu a s odpovědností [anonymizováno] fondu za řádné uzavírání smluv o převodu pozemků k uspokojení restitučních nároků je nekorektní způsob podání návrhů Ing. J. [celé jméno žalovaného] na vklad jen málo závažnou okolností, která nemůže nabýt charakteru [anonymizováno] činu jen proto, že obě instituce reprezentující stát své odpovědnosti případně nedostály. Skutek v té podobě, jak ho zjistily soudy, byl kriminalizován v rozporu se zásadou, že v demokratickém právním státě má [anonymizováno] represe subsidiární povahu a nelze ji uplatňovat tam, kde jsou k ochraně majetkových zájmů k dispozici dostatečné prostředky jiných právních odvětví, zejména občanského práva.“ Městský soud v Praze pak svým rozsudkem z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] rozhodl ve věci tak, že Ing. J. [celé jméno žalovaného] podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil v plném rozsahu obžaloby. V odůvodnění svého rozhodnutí [anonymizováno] soud odkázal a uvedl nosné body rozhodnutí Nejvyššího soudu shora. Toto rozhodnutí nabylo právní moci v řízení před soudem prvního stupně.

30. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] byl odsouzen JUDr. [jméno] [příjmení] pro trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že jako pracovník katastrálního úřadu na základě návrhů na povolení vkladu vlastnických práv k nemovitostem, které dne [datum] podal [celé jméno žalovaného] na tomto úřadě, povolil vklad vlastnického práva k pozemků uvedeným ve třech smlouvách o převodu pozemků, které byly uzavřeny mezi převádějícím [anonymizováno] fondem a nabyvatelem [celé jméno žalovaného], ačkoliv věděl, že předmětné podané návrhy na vklad vlastnického práva jsou ověřenými kopiemi společných návrhů na vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům podaným u katastrálního úřadu již dne [datum], které poté, co pozemkový fond vzal svůj návrh na vklad zpět a navrhl zamítnutí návrhů na vklad, svými třemi rozhodnutími zamítl, takže mu muselo být zřejmé, že v tomto případě o společné návrhy na vklad nejde. Za tento trestný čin mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce právníka katastrálního úřadu na dva roky. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem [datum].

31. Právník [anonymizováno] úřadu byl tedy za tento skutek pravomocně odsouzen, Ing. J. [celé jméno žalovaného] byl nakonec obžaloby v trestní věci zproštěn, nicméně z celkového trestního řízení vedeného v této trestní věci (na JUDr. [jméno] [příjmení] a Ing. J. [celé jméno žalovaného] byla státním zástupcem podána společná obžaloba) a i z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že žalovaný 1) při podávání druhého návrhu na vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům, rozhodně nemohl být – z hlediska občanského práva - v dobré víře, že tyto pozemky takto nabývá do vlastnictví v souladu se zákonem, a to již od podání opětovného návrhu na vklad katastrálnímu úřadu dne [datum]. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] bylo nakonec pravomocně rozhodnuto o absolutní neplatnosti – pro porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě – všech tří převodních smluv z [datum]. Dovolání žalovaného 1) bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] jako nepřípustné odmítnuto, když Nejvyšší soud v odůvodnění mj. uvedl, že„ nebylo možné přisvědčit názoru, že tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.“ [ulice] stížnost žalovaného 1) proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu byla rozhodnutím Ústavního soudu ze dne [číslo], sp. zn. II. ÚS 2973/12 jako„ zjevně neopodstatněná“ odmítnuta. Žalovaný 1) k určení neplatnosti těchto smluv ve svém odvolání přesto (opětovně) uvádí, že„ nezákonnými pletichami a spolčením uvedených státních organizací s vedlejším účastníkem žaloby (v tomto sporu žalobcem) a tehdejším právním zástupcem žalovaného 1) dosáhl žalobce v tomto sporu zrušení tří převodních smluv uzavřených v roce 1998“ 32. Ústavní soud v nálezu sp. zn. [ústavní nález] ochranu dobré víry stěžovatele spatřuje v obecném principu dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci, ovšem za současného předpokladu, že v tomto konkrétním případě stěžovatel nevěděl, že akt státu je rozporný s právem a že stěžovatel danou situaci nezavinil, nemohl ji nijak ovlivnit, resp. vznik takové situace odvrátit. Takto tomu ovšem v případě žalovaného 1) nebylo. Tvrzení odvolatele o tom, že tři převodní smlouvy z roku 1998 byly oboustranně uzavřeny v nezpochybnitelně dobré víře mezi žalovanými 1) a 2), když odsouzení pracovníka katastrálního úřadu JUDr. [jméno] [příjmení] nebylo v příčinné souvislosti s předmětem tohoto sporu, a dále návazně opakovaná tvrzení o jeho téměř dvacetiletém vlastnictví těchto pozemků v dobré víře, jsou evidentně nepravdivá. Odvolatel ovšem – zcela v rozporu s právem (viz shora) – až do současnosti tvrdí, že převodní smlouvy jsou platné a pozemky mají být správně i nadále v jeho vlastnictví. Ohledně své dobré víry žalovaný 1) opakovaně odkazoval na vyjádření JUDr. [jméno] [příjmení], vedoucí oddělení právní sekce [anonymizováno] fondu ČR z [datum]. V tomto dopisu však jde pouze o stanovisko [anonymizováno] fondu jako druhého žalovaného ve věci Okresního soudu pro [část Prahy], sp. zn. [spisová značka] a týká se výlučně parcel č. PK [anonymizováno] a č. KN [číslo] JUDr. [příjmení] zde uvádí (právně nezávazný) názor účastníka řízení, že pokud jde o tyto dvě parcely, tak přešly do vlastnictví státu na základě revize pozemkové reformy, resp. výkupem, a proto navrhuje žalobu v tomto směru zamítnout. Tento právní názor jednoho z účastníků řízení, vyjádřený až v roce 2006, nemohl mít na to, zda žalovaný 1) byl při uzavírání tří převodních smluv v roce 1998 a při jejich následném vkládání do katastru nemovitostí v dobré víře (viz shora), rozhodně žádný vliv. Podle názoru odvolacího soudu proto – vzhledem k shora uvedenému - na projednávanou věc nelze vztáhnout princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochranu dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. Odvolací soud tak uzavírá, že dobrá víra odvolatele jakožto nabyvatele předmětných pozemků na základě tří převodních smluv nebyla v tomto řízení prokázána a již z tohoto důvodu nelze odvolateli ve věci vyhovět.

33. Pokud jde o navíc o to, zda v projednávané věci existují„ okolnosti vskutku mimořádné povahy“, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny, a které by případně odůvodňovaly prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, soud prvního stupně při jednáních ve dnech [datum] a [datum] žalovaného 1) podrobně poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil zcela konkrétní tvrzení a důkazy o těchto okolnostech, týkajících se hospodářských výsledků jak právnické osoby [právnická osoba], tak i žalovaného, a to ve vztahu ke konkrétním pozemkům, které jsou předmětem řízení, a i ve vztahu k dalším pozemkům, které tyto osoby obhospodařují s tím, jak konkrétně ztráta předmětných pozemků dopadla do majetkových poměrů žalovaného 1), a to i ve srovnání s ekonomickým dopadem do poměrů žalobce pro případ nevyhovění jeho žalobě. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalovaný 1) svá tvrzení sice částečně doplnil, avšak nijak konkrétně ve smyslu shora uvedeného poučení. Žalovaný 1) podle soudu neoznačil a nepředložil k těmto tvrzením žádné důkazy, neprokázal tak uvedené skutečnosti, třebaže byl řádně poučen. Tento názor soudu prvního stupně je podle odvolacího soudu v zásadě správný, třebaže jeho odůvodnění je málo konkrétní.

34. Na výzvy soudu žalovaný 1) ve svých vyjádřeních z [datum], [datum] a [datum] uvedl, že pozemky, které jsou předmětem sporu, pro něj představují základní zdroj obživy. V uplynulých více než 20 letech byla jediným a výlučným příjmem žalovaného 1) zemědělská rostlinná prvovýroba, kterou provozuje na předmětných pozemcích a pozemcích pronajatých nebo dříve zakoupených. Z bezpečnostních důvodů (ručení majetkem v omezené výši) tuto činnost provádí prostřednictvím firmy [právnická osoba], ve které je žalovaný jediným vlastníkem, jedinou jednající osobou a také jediným zaměstnancem. Vzhledem k tomu je na takovou společnost nutno, z hlediska legislativy evropských společenství, nahlížet jako na propojený podnik. Zušlechťování předmětných pozemků představovalo pro žalovaného 1) velké finanční výdaje a obrovské množství práce. Hodnota předmětných pozemků v restitučním ocenění činí částku cca [částka], tj. asi 22 % restitučních nároků žalovaného 1). Žalovaný dále uvádí své náklady na pořízení skladů, strojního vybavení a ostatní techniky, přičemž celkové pořizovací náklady a účelově vynaložené ostatní náklady zaplacené žalovaným 1) v těchto souvislostech činily částku [částka]. V případě, že by žalovaný pozbyl vlastnictví předmětných pozemků, byl by prakticky donucen ukončit svou podnikatelskou a zájmovou činnost úpadkem. Ztráta těchto pozemků má proto pro žalovaného 1) likvidační charakter, neboť by nebyl schopen dostát finančních závazků souvisejících s podnikáním, a to pro ztrátu příjmu z hospodaření na předmětných pozemcích (tj. hlavní a jediný zdroj jeho obživy). Oproti kolosální újmě, která by vznikla ztrátou pozemků žalovanému 1), leží pouhý zájem žalobce na vlastnictví majetku, jenž mu sice historicky náležel, ale za nějž mu již byla poskytnuta vysoká finanční náhrada [částka] [anonymizována dvě slova]. Žalobce navíc vlastní několik tisíc hektarů zemědělské a lesní půdy, kterou sám však neobhospodařuje. Žalovaný 1) dále předložil 4 ks faktur z roku 2021 za prodej řepkového semene a krmné pšenice na částky [částka], [částka], [částka] a [částka] s tím, že výnos pšenice ze sporné výměry 37,99 ha by tak činil v hospodářském roce 2021 částku [částka] a výnos z řepky olejné částku [částka].

35. Žalovaný 1) také uvedl, že na základě postupních smluv od původních restituentů mu byly převedeny nároky na vydání náhradních pozemků, žalovaný 1) tak vstoupil do jako postupník do všech práv a povinností oprávněných osob a stal se ve smyslu § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněnou osobou. Za postoupení restitučních nároků žalovaný 1) zaplatil původním restituentům celkem částku [částka]. Dále uvedl, že v roce 1998 na něho žalovaný 2) převedl na základě tří smluv pozemky v celkové výměře 121, [číslo] ha, přičemž velká část pozemků ve výměře 83, [číslo] ha byla žalovaným 2) v roce 2018 žalobci vydána a zbývající část pozemků o výměře 37, [číslo] ha, která je předmětem sporu a která byla již rovněž na žalobce v roce 2019 převedena, tvoří jen 31% z původní celkové výměry. Současná výměra pozemků ve vlastnictví žalovaného 1) tak odnětím pozemků ve výměře„ cca [anonymizováno] ha“ (jak uvádí dále) poklesla na pouhých cca 230 ha, přičemž podle jeho názoru je možno ve vysoké kvalitě dosáhnout zemědělskou rostlinou prvovýrobu na minimální výměře průměrné bonitní půdy v rozmezí cca [anonymizováno] – [anonymizováno] ha zemědělské půdy. Argumentace žalobce, že žalovaný 1) vlastní i jiné pozemky a že jej tedy pozbytí předmětných pozemků nemůže nijak existenčně ohrozit, je proto zavádějící a nepravdivá.

36. Podle ustanovení § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle tohoto zákona jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby. Nabyvatel má postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona. Na základě tří převodních smluv odvolací soud zjistil, že smlouva ze dne [datum rozhodnutí] [číslo] – [spisová značka] obsahovala pozemky [parcelní číslo] o výměře [výměra], [parcelní číslo] o výměře [výměra], [parcelní číslo] o výměře [výměra], p. [číslo] o výměře [výměra], [parcelní číslo] o výměře [výměra], p. [číslo] o výměře [výměra], [parcelní číslo] o výměře [výměra], [parcelní číslo] o výměře [výměra], [parcelní číslo] o výměře [výměra], [parcelní číslo] o výměře [výměra], [parcelní číslo] o výměře [výměra], [parcelní číslo] o výměře [výměra] a [parcelní číslo] o výměře [výměra] (celková výměra [anonymizováno], [číslo] ha), smlouva ze dne [datum rozhodnutí], [číslo] – [spisová značka] obsahovala pozemek p. č. PK 170 o výměře 22, [číslo] ha, smlouva z [datum rozhodnutí], [číslo] – [spisová značka] obsahovala pozemky p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] [parcelní číslo], p. [číslo] [parcelní číslo] (výměry těchto parcel nebyly ve smlouvě uvedeny; později došlo u některých ze shora uvedených pozemků k jejich rozdělení a přečíslování). Žalovaný 1) ve svých vyjádřeních zpravidla uváděl, že celková výměra pozemků uvedených ve všech třech smlouvách činila [anonymizováno], [číslo] ha.

37. Pozemky uvedené ve výroku č. I. rozsudku – [parcelní číslo] ovocný sad je o výměře [výměra], dále [parcelní číslo] orná půda o výměře [výměra], [parcelní číslo] ovocný sad o výměře [výměra], [parcelní číslo] orná půda o výměře [výměra], [parcelní číslo] ostatní plocha o výměře [výměra], p. [číslo] ovocný sad o výměře [výměra], [parcelní číslo] ovocný sad o výměře [výměra], [parcelní číslo] orná půda o výměře [výměra], [parcelní číslo] ovocný sad o výměře [výměra], p. [číslo] orná půda o výměře [výměra], p. [číslo] orná půda o výměře [výměra], p. [číslo] orná půda o výměře [výměra], [parcelní číslo] orná půda o výměře [výměra] a [parcelní číslo] orná půda o výměře [výměra], vše v k. ú. [obec], okr. [okres], v celkové výměře 44, [číslo] ha, z toho 28, [číslo] ha celkem orná půda, 15, [číslo] ha celkem ovocný sad a [výměra] ostatní plocha. [příjmení] všech těchto pozemků podle výpisu z katastru nemovitostí ze [datum] je žalobce. Pokud žalovanému 1) byly postupem žalobce či jiného subjektu při„ odebírání“ předmětných pozemků způsobena škoda, jak uvádí, je na něm, aby ji vůči škůdci v samostatném řízení uplatnil.

38. Žalovaný 1) svá tvrzení ohledně„ okolností vskutku mimořádné povahy“ uváděl obecně, jak správně konstatuje soud prvního stupně, bez dostatečně přesvědčivé argumentace, jak se tyto okolnosti projevily v dopadu na zcela konkrétní situaci jeho firmy a rodiny (odůvodňující závěr, že se jedná právě o takové mimořádné okolnosti), a to navíc ve vztahu k prokázaným (ne pouze obecně konstatovaným) dopadům do konkrétních poměrů žalobce pro případ ztráty jeho původního majetku, neprovedl soudem požadované podrobné porovnání zcela konkrétního hospodářského stavu a výsledků před a po odnětí předmětných pozemků v letech 2018, a zejména pak neuvedl konkrétní důkazy, jimiž by tyto jednotlivé okolnosti prokazoval (samotné 4 ks faktury za prodej pšenice a řepky v jednom roce za ně nelze považovat).

39. Žalovanému 1), jak sám uvádí, byly pozemky„ odebrány“ v letech 2018, nicméně žalovaný 1) dosud neuvedl (neprokázal), že by byl od té doby jeho podnik [právnická osoba] v likvidaci, ačkoliv ve svých podáních stále opakuje, že ztráta předmětných pozemků je pro jeho zemědělskou činnost„ likvidační.“ Žádná dodatečná hodnověrná tvrzení a především důkazy o nich žalovaný 1) v tomto směru nepředložil. Uváděl pouze hypotetické úvahy o vážných důsledcích, jež by mu ztráta 28,8 ha orné půdy a 15,8 ha ovocných sadů u vlastníka pozemků v celkové výměře cca 230 ha (jak sám přiznává) mohla způsobit. Podle názoru odvolacího soudu i jen tyto okolnosti (srov. též sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]) samy o sobě nesvědčí tomu, že by měly vést k likvidaci, resp. k úpadku podniku žalovaného 1), jak tvrdí (k tomu viz též odůvodnění napadeného rozsudku). Tvrzení žalovaného 1), že„ je možno ve vysoké kvalitě dosáhnout zemědělskou rostlinou prvovýrobu na minimální výměře průměrné bonitní půdy v rozmezí cca [anonymizováno] – [anonymizováno] ha zemědělské půdy“, nelze považovat za okolnosti vskutku mimořádné povahy, vztahující se např. k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku do jeho poměrů či do poměrů členů jeho rodiny nebo k možnosti dalšího podnikání v zemědělství, případně i k původnímu pozbytí majetku církví, jak uvádí dovolací soud a ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu shora. Podle kupní smlouvy (založené ve spisu), uzavřené dne [datum] mezi žalovaným 1) jako kupujícím a [jméno] [příjmení] jako prodávajícím, žalovaný 1) nabyl do svého vlastnictví nových 8 pozemkových parcel (orná půda) v [katastrální uzemí] za kupní cenu [anonymizována dvě slova]. Kč. K pouze obecné námitce žalovaného 1), že cena půdy se stále zvyšuje, třeba uvést, že tato skutečnost se týká všech osob podnikajících v zemědělské prvovýrobě a že zemědělské pozemky se poměrně často pronajímají. Ke svému tvrzení, že„ jednotlivé parcely byly do sebe různými způsoby doslova zaklíněny“ a že mu tato skutečnost působí„ další závažný problém“ při údržbě zbylých pozemků soudobou zemědělskou technikou, kterou žalovaný 1) disponuje (a že tato skutečnost má povahu“ okolnosti vskutku mimořádné povahy“ ve smyslu judikatury shora), žalovaný 1) rovněž neuvedl – k takovým jednotlivým pozemkům - potřebné (a zcela konkrétní) důkazy, tj. nákresy, používanou zemědělskou techniku aj., ani to, jakým způsobem tuto situaci řešil poté, co mu tyto pozemky byly odňaty. Rovněž tak žalovaný 1) neuváděl (a neprokazoval) ani žádné další konkrétní okolnosti mimořádné povahy, které by výjimečně – v jeho případě - prolomení blokačního ustanovení zákona o půdě odůvodňovaly. 40. [příjmení] poukázat též na to, že v nálezu Ústavního soudu z [datum], sp. zn. [ústavní nález] se uvádí, že„ stěžovatelka je také restituentkou, i v jejím případě tudíž měly pozemky sloužit ke zmírnění historických majetkových křivd. Pro závěr ústavního soudu je však rozhodující, že v jejím případě pro ni předmětné pozemky představují pouze náhradní hodnotu bez jakéhokoliv historického pouta. [příjmení] význam pro stěžovatelku tak může mít i přidělení pozemků jiných (její restituční nárok zůstává zachován), zatímco u vedlejšího účastníka ([anonymizováno] řád [anonymizováno] s červenou hvězdou) tomu tak s ohledem na historické vazby na dotčené pozemky není. Z ústavní stížnosti ani nevyplývá, že by stěžovatelka měla k daným pozemkům jiné významné pouto. V tomto směru stěžovatelka poukazuje na to, že náhradních pozemků není dostatek, což je nicméně hrozbou i pro vedlejšího účastníka. Stěžovatelka taktéž zmiňuje, že vedlejší účastník má majetek v řádech miliard korun, tato skutečnost ovšem podle názoru Ústavního soudu nemůže být bez dalšího relevantní. Majetková situace obou restituentů by mohla hrát roli např. tehdy, pokud by náhlé„ odebrání“ majetku stěžovatelce mohlo ohrozit její schopnost postarat se o sebe či o svou rodinu, to ale z ústavní stížnosti neplyne.“ 41. Vzhledem k judikatuře shora třeba přihlédnout i k tomu, že na rozdíl od žalobce, který uplatňuje v restituci nárok na svůj původní historický majetek, žalovaný 1) má postavení oprávněné osoby na základě smluv s původními restituenty, přičemž při pozbytí vlastnictví předmětných pozemků mu zůstává zachován nárok na majetkové uspokojení (sp. zn. I. ÚS 349/17). Naopak nevydání pozemků žalobci jako původnímu vlastníkovi v režimu zákona č. 428/2012 Sb. by nebylo možno jakkoliv kompenzovat, když mezi hodnotou věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou církvím neexistuje právní vztah (sp. zn. [spisová značka]).

42. Odvolací soud tak shrnuje, že rovněž„ okolnosti vskutku mimořádné povahy“ ve smyslu rozhodnutí dovolacího soudu žalovaný 1) neprokázal a ani neprokazoval, naopak jeho – zpravidla obecná – tvrzení a další okolnosti projednávaného případu, které žalovaný 1) uváděl, nasvědčují spíše tomu, že ztráta předmětných pozemků mu sice způsobí určité obtíže, ne však takové, které by žalovaný 1) nebyl schopen svou podnikatelskou činností kompenzovat.

43. Žalobce před odvolacím soudem ve věci uplatnil eventuální návrh, jímž požadoval, aby pro případ, že odvolací soud učiní závěr, že není na místě vyhovět primárnímu petitu, rozhodl tak, že se určuje, že Česká republika byla ke dni [datum] vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí pod. parc. [číslo] vše v katastrálním území a obci [obec], dále se určuje, že Česká republika byla ke dni [datum] vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí pod parc. [číslo] a [číslo], vše v katastrálním území a obci [obec], vzniklých podle geometrického plánu [číslo] 2018 a dále se určuje, že Česká republika byla ke dni [datum] vlastníkem pozemku zapsaného v katastru nemovitostí pod parc. [číslo], v katastrálním území a obci [obec], vzniklého dle geometrického plánu č- [číslo] 2019. Učinil tak v návaznosti na odvolací argumentaci žalovaného 1), že knihovním vlastníkem pozemků je v současné době žalobce a s odkazem na rozhodnutí [anonymizováno] pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu z [datum], [datum] a z [datum], ze kterých vyplývá, že tento úřad rozhodl ve smyslu § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. o vydání shora uvedených pozemků [anonymizováno] kanonii premonstrátů na [anonymizováno]. V odůvodnění těchto rozhodnutí [anonymizováno] pozemkový úřad uvádí, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž ke dni vydání tohoto rozhodnutí byly předmětné pozemky ve vlastnictví povinné osoby (České republiky, [anonymizováno] pozemkového úřadu), a to na základě rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne [datum rozhodnutí], čj. [spisová značka], potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], čj. [spisová značka], kterým bylo obnoveno vlastnictví k pozemkům s tím, že původně došlo k porušení blokačního ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a pozemky byly neplatně převedeny na fyzickou osobu.

44. Odvolací soud shora požadovanou změnu připustil, když ustanovení § 95 o.s.ř. umožňuje účastníku se souhlasem soudu, měnit za řízení návrh na jeho zahájení a změnou návrhu je též procesní úkon, jímž na shodném skutkovém základě účastník projevuje vůli žádat jiné plnění, případně i další jiné plnění in eventum, pro případ, že návrh ohledně plnění původního bude zamítnut (srov. NS, sp. zn. [spisová značka]).

45. Ze všech shora uvedených důvodů pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 1) není v projednávané věci opodstatněné, a proto rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku žalobce uplatněném v primárním petitu jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, které byly určeny ve správné výši (§ 219 o.s.ř.).

46. Odvolací soud vycházel z toho, že současný stav zapsaný v katastru nemovitostí není v souladu s právem, a to po zrušení shora uvedených rozsudků rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací]. Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu. Této citaci zákona odpovídá primární petit žaloby, jemuž bylo vyhověno (o eventuálním petitu pak soud rozhoduje pouze v případě, že nároku uplatněnému v primárním petitu nelze vyhovět – viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

47. Podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení a přiznal úspěšnému žalobci proti žalovanému 1) jejich plnou náhradu. Tyto náklady činí celkem [částka] a sestávají z mimosmluvní odměny v sazbě [částka] za jeden úkon právní služby podle § 7, § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž v řízení byly učiněny dva tyto úkony, paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a 21 % DPH z uvedených částek ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k žalovanému 2) pak odvolací soud rozhodl, že se žalobci náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává, a to s poukazem na ust. § 150 o. s. ř., když žalovaný 2) odvolání ve věci nepodával a s rozsudkem soudu prvního stupně, podle něhož byl určen vlastníkem předmětných pozemků, souhlasí.

Poučení