16 C 245/2024 - 35

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 15 725,78 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 725,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 428,13 Kč od 31. 5. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 825,69 Kč od 31. 5. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala na žalované úhrady částky 12 428,13 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru „Expres půjčka“ č. [číslo], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč, a kterou se žalovaná spolu s úrokem zavázala vrátit a uhradit v měsíčních anuitních splátkách ve výši 2 231,38 Kč. Úvěruschopnost žalované byla ze strany žalobkyně zjištěna jednak na základě informací poskytnutých samotnou žalovanou a žalobkyní následně ověřených zejména prostřednictvím nahlédnutím do databáze BRKI, NRKI, insolvenčního rejstříku, databáze Ministerstva vnitra, atd. Žalobkyně rovněž zohlednila státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., normativní náklady na bydlení podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., jakož i informace dostupné z databáze Českého statistického úřadu. Porovnáním příjmové a výdajové stránky stanovila žalobkyně výši disponibilních příjmů žalované, kterou ověřila z interních i externích zdrojů. Konkrétně žalobkyně vycházela z informace, že se žalovaná ke dni [datum] nacházela v pracovním poměru s čistým příjmem ve výši 22 484 Kč měsíčně, což žalobkyně ověřila z výpisu z běžného účtu žalované. Žalobkyně rovněž zohlednila skutečnost, že žalovaná uvedl, že čistý měsíční příjem domácnosti žalované je ve výši 82 000 Kč. Žalobkyně rovněž ze svých interních a jiných externích zdrojů ověřila, že žalovaná měla závazky s měsíční splátkami v souhrnné výši 4 622 Kč. Ohledně statistických stanovených výdajů žalované pak žalobkyně vycházela z částky 4 761,98 Kč měsíčně. Přestože žalobkyně svoji povinnost splnila a žalované peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč poskytla, ze strany žalované docházelo k opakovanému porušování smluvních ujednání, konkrétně k prodlení s úhradou měsíčních splátek, a žalobkyně proto ke dni 29. 12. 2023 předmětný úvěr zesplatnila a žalovanou vyzvala k úhradě všech již splatných peněžních prostředků. Žalovaná však i přes opakované výzvy žalobkyně ke dni podání žaloby neuhradila na předmětný nárok více, než vyplývá ze žalobkyní přiložené platební historie žalované.

2. Žalovaná se k žádnému z výše uvedených nároků nevyjádřila.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění.

4. Z listin nadepsaných „Smlouva o úvěru Expres půjčka“, „Všeobecné produktové podmínky“, „Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro Expres půjčku“ soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná dne [datum] písemně dohodly na dočasném poskytnutí peněžních prostředků ve výši 80 000 Kč s tím, že žalovaná tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátí a za jejich poskytnutí žalobkyni (mimo jiné) uhradí částku ve výši 16,70 % z dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše formou 50 měsíčních plateb po 2 231,38 Kč (poslední platba ve výši 1 647,16 Kč), které bude žalovaný žalobkyni hradit nejpozději do 10. dne v příslušném měsíci.

5. Z listin nadepsaných „Výpis z úvěrového účtu“ soud zjistil, že dne [datum] žalobkyně převedla ve prospěch bankovního účtu žalované peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč.

6. Z listiny nadepsané „Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti“ a z listiny obsahující snímek obrazovky soud zjistil, že při posouzení schopnosti žalované dočasně poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit, jakož i uhradit další sjednané peněžní prostředky žalobkyně vycházela z měsíčních příjmů ze zaměstnání žalované ve výši 22 484 Kč, které žalobkyně ověřila prostřednictvím výpisů z běžného účtu žalované, dále žalobkyně vycházela ze žalovanou tvrzené skutečnosti, že je žalovaná zaměstnána na dobu neurčitou, čisté měsíční příjmy domácnosti žalované dosahovaly výše 82 000 Kč, a že žalovaná byla vdaná, neměla žádnou vyživovací povinnost a bydlela v nájemním bydlení. Žalobkyně rovněž vycházela ze zjištěných dosavadních externích splátek žalované ve výši 4 622 Kč a jejích dalších měsíčních výdajů žalované ve výši 4 761,98 Kč, a to ačkoliv žalovaná deklarovala svoje měsíční výdaje částkou 0 Kč.

7. Z listin nadepsaných „Amortizace“, a „Platební historie“ soud zjistil, že na základě dohody účastníků ze dne [datum] uhradila žalovaná ve prospěch bankovního účtu žalobkyně peněžní prostředky v souhrnné výši 108 386,79 Kč.

8. Z listin nadepsaných „Výpis z běžného účtu“ soud zjistil, za období od 4. 7. 2019 do [datum] byl průměrný příjem ze zaměstnání žalované ve výši 22 484 Kč měsíčně. Žalovaná v uvedeným období opakovaně čerpala peněžní prostředky od jiných poskytovatelů těchto prostředků. Pohyby na bankovním účtu žalované za období od 4. 7. 2019 do [datum] (konkrétně do poskytnutí předmětných peněžních prostředků ve výši 80 000 Kč žalobkyní) sestávaly z příjmů v souhrnné výši 253 791,68 Kč (a to včetně příjmu od dočasných poskytovatelů peněžních prostředků ve výši 64 314,11 Kč) a výdajů v souhrnné výši 263 802,53 Kč.

9. Z listiny nadepsané „Výsledek lustrace Centrální evidence exekucí“ soud zjistil, že ke dni 3. 6. 2024 byly v této evidenci zaznamenány dne 3. 11. 2023 a 11. 3. 2024 vůči žalované nařízené exekuce.

10. Z listiny označené jako „Oznámení o prohlášení úvěru za splatný“ a listiny obsahující informace o podání zásilek soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě tohoto žalobou vzneseného nároku, a to nejpozději do 15. 4. 2024.

11. Z listin označených jako „Předžalobní upomínka dle ust. § 142a Občanského soudního řádu“ a „Podací lístek – DopisOnline“ soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě tohoto žalobou vzneseného nároku.

12. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

13. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

14. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlený odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

19. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

20. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

23. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

24. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

27. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že „s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů [viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s. 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s. I-6199, bod 61]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

28. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

29. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.).

30. Žalobkyni tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované.

31. Výše uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

32. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná s ustanoveními § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

33. Vnitrostátní judikatura pak není v rozporu ani se závěry, které k uvedené problematice učinil Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Předmětný článek sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem, ale současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí [např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru].

34. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované byla žalobkyní posouzena s odbornou péčí v souladu s požadavky zákona, soud na základě provedených důkazů k tomuto závěru dospět nemohl.

35. Ohledně příjmů žalované se žalobkyně spokojila s ověřením jejích příjmů z výpisů z bankovního účtu žalované, a to aniž by ověřila další okolnosti vztahující se k tvrzenému pracovnímu poměru žalované, tedy např. zda byla žalovaná skutečně zaměstnána a zda skutečně na dobu neurčitou, z jakých složek se odměna za práci žalované skládala [zda se jednalo o pevně stanovenou smluvní mzdu (či plat), popř. zda se její výše sestávala i z některých nenárokových složek mzdy (či platu), atp.]. Ve vztahu k žalované uvedenému čistému příjmu domácnosti ve výši 82 000 Kč pak není vůbec zřejmé, zda i tento příjem žalobkyně ověřila, jakým způsobem, o čí příjem se mělo jednat, z jakých zdrojů pocházel a jak byl tento příjem žalobkyní zahrnut do posouzení úvěruschopnosti žalované.

36. Stran výdajů žalované žalobkyně zjistila výši měsíčních splátek žalované souvisejících se splátkami jiných zápůjček či úvěrů v souhrnné výši 4 622 Kč (vyplývajících z celkového úvěrového zatížení ve výši 49 916 Kč).

37. Další výdaje žalované (tedy výdaje zřejmě zahrnující i existenční výdaje, výdaje na bydlení, další výdaje spojené např. s dopravou do zaměstnání, atd.) posoudila žalobkyně podle „státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva dostupných z databáze Českého statistického úřadu“ či také „podle normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb.“ na částku ve výši 4 761,98 Kč měsíčně. Jakkoliv by za určitých okolností bylo možné považovat tento postup za dostačující, v projednávaném případě soud tento závěr učinit nemohl. Za důvod této skutečnosti je třeba považovat jednak fakt, že žalobkyně ke svému tvrzení o „statisticky stanovených výdajích“ neoznačila ani nepředložila žádné důkazy, ani nikterak blíže nespecifikovala, konkrétně z jakých údajů, nákladů a statistik a v jaké výši při zjišťování výdajů žalované skutečně vycházela. Pokud by se jednalo o žalobkyní obecně zmíněné životní či existenční minimum jednotlivce ve smyslu zákona č. 110/2006 Sb., zákon o životním a existenčním minimu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, bylo by představováno částkou 3 410 Kč (v případě existenčního minima pak částkou 2 200 Kč), v případě normativních nákladů na bydlení podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 31. 12. 2019 by se (při zohlednění, že žalovaná žila v [jméno FO] či [adresa], tedy v obci do 9 999 obyvatel, ačkoliv není zřejmé, zda tato skutečnost byla žalobkyní ověřena) jednalo o částku 2 460 Kč, popř. 2 236 Kč (v závislosti na druhu bydlení) a konečně v případě průměrné výše měsíčních nákladů na bydlení v Karlovarském kraji pro rok 2019 by se jednalo o částku 5 586 Kč (https://www.czso.cz/csu/xk/zivotni-podminky-domacnosti-v-karlovarskem-kraji-v-roce-2019). Žalobkyně však vycházela ze „statisticky stanovených výdajů“ žalované ve výši 4 761,98 Kč, kdy v kontextu jí učiněných tvrzení tak není zřejmé, jaké konkrétní „statisticky stanovené výdaje“ má uvedená částka reprezentovat, když ani soud výše uvedené jednotlivé částky, ani jejich součet či různá kombinace jejich součtů s částkou stanovenou žalobkyní nekorespondují.

38. Soud má navíc za to, jak již bylo naznačeno, že v konkrétním případě není možné považovat žalobkyní zvolený postup posouzení výdajů žalované za dostačující ani za předpokladu, že by bylo zřejmé, jaké „statisticky stanovené výdaje“ k tomuto žalobkyně využila. Z výpisů z bankovního účtu žalované, které měla žalobkyně k dispozici a ze kterých žalobkyně ve vztahu k ověření příjmů žalované vycházela, vyplývá, že celkové příjmy a výdaje žalované za období od 4. 7. 2019 do [datum] (tedy za období předcházející uzavření projednávané úvěrové smlouvy, resp. poskytnutí sjednaných peněžních prostředků) se pohybovaly v prakticky nulových hodnotách, a to přesto, že do příjmů žalované jsou zahrnuty veškeré peněžní prostředky, které byly připsány ve prospěch bankovního účtu žalované, tedy nejen peněžní prostředky ze zaměstnání žalované, ale například i prostředky z dalších zápůjček či úvěrů žalované.

39. V neposlední řadě je třeba připomenout, že úvěruschopnost žalované bylo třeba posuzovat rovněž s přihlédnutím k výši žalobkyní poskytnutého úvěru, resp. peněžních prostředků, které měla žalovaná žalobkyni z uvedeného titulu uhradit, a které v konkrétním případě dosahovaly vyšších desetitisíců korun. Stranou by neměla zůstat ani informace, že žalovaná již byla povinna splácet zápůjčky či úvěry z minulosti ve výši takřka dosahující částky padesát tisíc korun.

40. V kontextu výše uvedených skutečností však soud z tvrzení žalobkyně ani z jí předložených důkazů nepovažuje za zřejmé, zda a jakým způsobem promítla žalobkyně výše uvedené zjištěné skutečnosti do hodnocení úvěruschopnosti žalované, když při znalosti všech těchto relevantních informací se přirozeně zvyšovaly rovněž nároky na posouzení úvěruschopnosti žalované. Posouzení úvěruschopnosti by se tak, jak již soud rovněž konstatoval, nemělo sestávat pouze např. z prostého ověření výše příjmů žalované a z mechanického odečtu výdajů na splátky jiných zápůjček či úvěrů nebo z posouzení výdajů žalované pomocí statistických údajů či právními předpisy indexovaných nákladů na bydlení či nákladů životního minima. Výše uvedené relevantní skutečnosti pro posouzení úvěruschopnosti tak v souladu se shora uvedenou judikaturou vyžadovaly nejen podrobnější ověření příjmů žalované, ale zejména důkladnější ověření jejích výdajů či okolností majících na výdaje žalované vliv, jako např. žalovanou deklarovaný způsob nájemního bydlení, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaná v souvislosti s poskytnutím předmětného úvěru uvedla, jak se žalobkyně sama přesvědčila, zjevně nepravdivé informace (žalovaná svoje výdaje nikterak nespecifikovala, popř. uvedla, že byly ve výši 0 Kč).

41. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tak v předmětné věci, navzdory zákonné povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní žalobkyně, nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovanou prověřila způsobem dostatečně vyhovujícím výše specifikovaným zákonným požadavkům, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

42. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat žalobkyní a žalovanou uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

43. Jelikož bylo v předmětném řízení zjištěno, že žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s projednávaným nárokem peněžní prostředky ve výši 108 386,79 Kč, nevznikl žalobkyni ani nárok na vrácení plnění podle ustanovení § 2993 o. z. a soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

44. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení