16 C 247/2019-57

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Rendy a soudců Mgr. Pavla Telce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a částky [částka], k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 7. 2020, č. j. 16 C 247/2019-29, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], a) co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, b) ve zbytku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení další částky ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, částky ve výši [částka] a dalšího úroku ve výši 90,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka] (výrok II.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud uzavřel, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši [částka]. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne [datum] a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 138,29 % p. a. splácet ve 30 měsíčních splátkách ve výši celkem [částka] splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem leden 2019 dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu smlouvy. Okresní soud dospěl k závěru, že sporná smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když v řízení nebylo žádnými důkazy prokázáno, že žalobkyně splnila uloženou zákonnou povinnost řádně a s odbornou péčí zjišťovat a posuzovat schopnost žalovaného poskytnutý úvěr vrátit. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně sice v žalobě tvrdila, že posuzovala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně a včas vrátit s náležitou odbornou péčí, poukazovala na předložené důkazy, formulář hodnocení klienta, ověření v registru [příjmení], NRKI, na kartu klienta i na předloženou zprávu [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne [datum], podle níž měl žalovaný pravidelný čistý měsíční příjem [částka], jak je uvedeno ve formuláři„ hodnocení klienta“. Podle okresního soudu jsou však údaje o skutečných výdajích žalovaného v žalobkyní předložených a k důkazu provedených listinách rozporné a ničím nepodložené. Podle záhlaví úvěrové smlouvy a formuláře hodnocení klienta měl žalovaný bydlet u svých rodičů zjevně na adrese svého trvalého pobytu [obec] - [příjmení]

35. V takovém případě by bylo možno zohlednit, že žalovaný rodičům přispíval na bydlení uvedenou částkou [částka] měsíčně. Podle smlouvy i formuláře se ale žalovaný ve skutečnosti zdržoval na jiné adrese, a to [ulice a číslo] v [obec]. Lze předpokládat, že již bez rodičů a že nájemné a náklady na bydlení byl zjevně vyšší, než uváděná částka [částka] měsíčně. Ze záhlaví smlouvy dále vyplývá, že žalovaný vlastní a používá mobilní telefon, a také komunikuje prostřednictvím počítače přes internet. Podle okresního soudu lze úspěšně pochybovat, že by tak činil zadarmo. Z formálně vyplněných listin podle okresního soudu dále vyplývá, že nepracující žalovaný, ač pobírá důchod druhého stupně, nemá žádné zvýšené výdaje na léky a nemá žádné výdaje ani na vlastní koníčky a záliby. Na základě těchto zjištění okresní soud dovodil, že žalobkyně neprokázala v řízení, že při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr s řádnou, natož s odbornou péčí. Okresní soud proto posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyně plnila žalovanému bez právního důvodu, přičemž dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ani ustanovení § 2993 o. z. ve spotřebitelských sporech nepřipouští, aby se započítávání vzájemného plnění provádělo jen na formální návrh spotřebitele. Podle okresního soudu bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru částku [částka] a že žalovaný vrátil žalobkyni částku [částka] dne [datum] a s ohledem na výše uvedené závěry, soud provedl započtení vzájemných plnění účastníků z úřední povinnosti a žalobě žalobkyně vyhověl pouze, co do částky [částka] s příslušenstvím a ve zbytku žalobu žalobkyně zamítl. Dále okresní soud dovodil, že smlouva o úvěru je současně absolutně neplatná i podle § 580 o. z., neboť sjednaná úroková sazba 138,29 % ročně je zjevně v rozporu s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 o. z., přičemž k této absolutní neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti podle § 588 o. z.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům v odstavci II. a III. podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jejich změny tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z této částky ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, částku ve výši [částka] a úrok se výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. V odvolání žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného prověřila řádně, když při uzavírání smlouvy příjem žalovaného činil [částka], jak je uvedeno ve formuláři„ hodnocení klienta“. Po zohlednění rezervy ve výši [částka] a výdajích žalovaného dospěla žalobkyně k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši [částka] měsíčně, přičemž sjednaná výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy činila [částka]. Odvolatelka uvedla, že pečlivě zkoumala výdaje, přičemž je to právě klient - žalovaný, kdo je povinen jednotlivé výdaje uvést. Žalobkyně ověřila, že žalovaný je majitelem účtu, na který má být úvěr vyplacen, dále si vyžádala doklad k ověření jeho příjmu, což v tomto případě bylo oznámení [obec] správy sociálního zabezpečení o výši sirotčího a invalidního důchodu. Žalobkyně dále prověřovala registry dlužníků a insolvenční rejstřík a na základě všech těchto informací byl následně proveden interní skoring žalovaného. Ve formuláři hodnocení klienta žalovaný uvedl výdaje na bydlení ve výši [částka], přičemž k uvedeným výdajům žalobkyně přičítala rezervu ve výši [částka] a zadala zákonné životní minimum, které je objektivně známo, v tomto případě [částka]. Pokud žalovaný zatají výdaje nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat podle žalobkyně právní ochrany s odkazem na § 6 o. z. Odvolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019, z něhož vyplývá, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr - žalovaný při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro prozkoumání úvěruschopnosti. Dále poukázala žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] s tím, že soudy by měly poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Podle odvolatelky navíc podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že i kdyby úvěruschopnost nebyla řádně posouzena (což žalobkyně nepřipouští) nelze zákonem stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní. Dle názoru žalobkyně je smlouva o úvěru platná a v odvolání požadovaný úrok 20 % p. a. by měl být s ohledem na svůj nízkou výši, a to i v kontextu výše obvyklých úroků, zejména v nebankovní sféře přiznán. Stejně tak je podle odvolatelky důvodný nárok na uplatněné smluvní pokuty a náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobkyni vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného. Odvolatelka rovněž poukázala na ustanovení § 3002 o. z., dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobkyni náleží obvyklý úrok, jelikož jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobkyně.

4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tedy v napadených částech výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, dále zaplacení částky ve výši [částka] a úroku ve výši 90,05 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka]. Žalované částky požaduje žalobkyně z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum], [číslo] na základě které poskytla žalobkyně [datum] žalovanému úvěr ve výši [částka] a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru, sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 138,29 % p. a. splácet ve 30 měsíčních splátkách ve výši celkem [částka] splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem leden 2019 dle splátkového kalendáře. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části v délce 65 dnů u splátky číslo jedna splatné dne [datum] a k datu [datum] tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení aktuální dlužné nové jistiny úvěru v celkové výši [částka], smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši [částka] s příslušenstvím, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši [částka] s příslušenstvím, dále smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení, přičemž žalobkyně tuto smluvní pokutu požaduje pouze k datu vyhotovení žaloby ve výši [částka]. Dále žalobkyni přísluší úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši [částka] ode dne [datum] do zaplacení, přičemž žalobkyně touto žalobou požaduje úrok v nominální roční úrokové sazby 90,05 % p. a., která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání okresního soudu se nedostavil a okresní soud po provedeném dokazování vyhlásil dne [datum] napadený rozsudek.

7. Krajský soud předně považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých v řízení provedených listinných důkazů a pro stručnost na tato skutková zjištění odkazuje.

8. Krajský soud částečně zopakoval dokazování a nad rámec zjištění okresního soudu zjistil následující.

9. Z listiny ohodnocení klienta, které se váže ke smlouvě o úvěru [číslo] zjistil krajský soud, že celková výše úvěru činila [částka], měsíční splátka [částka], počet splátek 30, zápůjční úroková sazba 138,29 % a celková částka, kterou má klient zaplatit [částka]. V listině je uveden pravidelný čistý měsíční příjem klienta [částka], druh příjmu klienta důchod, celkem příjmy [částka]. Jako výdaje je uvedeno životní minimum [částka], bydlení [částka], ostatní výdaje doprava, kurzy, záliby a podobně [částka], celkem výdaje [částka], rezerva je uvedena ve výši [částka] a volné zdroje pro (příjmy minus výdaje) [částka]. Žalovaný uvedl, že je svobodný, datum výplaty mzdy má 15. v měsíci, vzdělání maturitní a bydlení u rodičů. Formulář je podepsán žalovaným, přičemž zástupce žalobkyně doporučil uzavření úvěru.

10. Z výpisu z registru NRKI zjistil krajský soud, že žalovaný na uveden kód příznaků 14, což znamená, že klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti. Z karty klienta krajský soud zjistil, že na úvěr byla [datum] zaplacena částka [částka].

11. Krajský soud jako soud okresní posoudil věc v souladu s § 3028 odst. 1 o. z. podle nové právní úpravy, tedy podle občanského zákoníku, neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po [datum].

12. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přesto že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároku z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako taková pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku je tedy krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

13. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně nepřezkoumala úvěruschopnost žalovaného a že smlouva o úvěru je z tohoto důvodu neplatná.

14. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke kterému je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a článek 10 odstavec 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 [číslo] ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] (rozsudek dostupný na [webová adresa]). Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na [webová adresa]). Ke stejným závěrům pak dospěl i Soudní dvůr Evropské Unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (rozhodnutí dostupné z [webová adresa]), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

15. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury je tedy pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje uvedení částky životního minima (byť by bylo jistě více realitě se přibližující, pokud by věřitel vycházel z údajů o průměrných výdajích zpracovávaných Českým statistickým úřadem), případně krajský soud v případě bydlení u příbuzných či ve vlastním domě či bytě akceptoval nedoložení jednotlivých nákladů (placení jednotlivých médií či příspěvků na společnou domácnost), pokud klientem uvedená částka zjevně nebyla nereálná.

16. Z uvedeného se podává, že poskytovatel úvěru se nemůže své povinnosti řádně prozkoumat úvěruschopnost spotřebitele zbavit tím, že bude odkazovat na nepravdivost údajů sdělených mu spotřebitelem. Je totiž třeba zásadně odlišovat povinnosti poskytovatele úvěru při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a případnou odpovědnost spotřebitele za nepravdivé údaje. Je to právě povinnost poskytovatele úvěru vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Ostatně uvedená povinnost vyplývá též z § 75, § 84 odst. 1 a § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“). Je tedy povinností poskytovatele úvěru si od spotřebitele obstarat doklady o jeho tvrzených poměrech a v případě, že tak spotřebitel neučiní, nemůže mu být úvěr poskytnut (§ 84 odst. 3 ZSÚ). Povinností poskytovatele úvěru však není zkoumat věrohodnost předložených dokladů a jejich pravdivost, vyplynou-li však zjevné či důvodné pochybnosti o pravdivosti či správnosti předložených dokladů, má povinnost vyzvat spotřebitele k vysvětlení či doplnění informací (§ 84 odst. 2 ZSÚ). Tak poskytovatel úvěru není povinen zkoumat např. to, zda mu předložená pracovní smlouva byla skutečně uzavřena mezi spotřebitelem a jeho zaměstnavatelem a zda jsou v ní údaje pravdivé apod., pokud nevyvstanou v procesu posuzování úvěruschopnosti důvodné pochybnosti o spotřebitelem uvedené informaci doložené doklady (např. porovnáním výpisu z účtu s pracovní smlouvou apod.). Neobstojí námitka věřitelů, že nejsou schopni takové doklady zajistit, když na jejich předložení musí trvat (§ 84 odst. 1 ZSÚ) a pokud jim je spotřebitel nepředloží, pak nemohou úvěr poskytnout, neboť jim spotřebitel neposkytl informace pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti (§ 84 odst. 3 ZSÚ). Zcela běžně je schopen spotřebitel jistě předložit doklady o svých příjmech (pracovní smlouva, rozhodnutí o dávkách apod., výpis z účtu), doklady o svých pravidelných výdajích (vyúčtování telekomunikačních služeb, SIPO, výpis z účtu, ze kterého jsou strhávány ceny za služby, nájemní smlouva, prohlášení rodičů či třetích osob, bydlí-li spotřebitel u nich apod.). Současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu dle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy /rodinný dům, byt/ posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru). Uvedené povinnosti pak nepředstavují neúměrnou zátěž poskytovatele úvěru, neboť ten má povinnost předem sdělit spotřebiteli dle § 84 odst. 1 ZSÚ, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti. Uvedené povinnosti se pak týkají nejen poskytovatele úvěru, ale i zprostředkovatele úvěru. Jen splnění výše uvedených povinností pak zaručuje, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bylo postupováno s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ). Krajský soud si je vědom toho, že existují výdaje, které nemůže poskytovatel úvěru bez pravdivé informace ze strany spotřebitele ověřit, jako např. v případě, kdy spotřebitel tvrdí, že nemá žádné výdaje s jinými úvěry či půjčkami u subjektů odlišných od poskytovatele úvěru a nemá ani záznamy v rejstřících [příjmení] či NRKI, avšak v takovém případě nelze po poskytovateli požadovat, aby podrobně pátral (ostatně to není ani jeho povinnost) o takových závazcích spotřebitele a případné nepravdivé poskytnutí takové informace spotřebitelem nemůže jít k tíži poskytovatele úvěru. Je však věcí konkrétního posouzení, zda se o takovou informaci jedná či nikoliv. Výše uvedené závěry pak představují obecné předpoklady pro řádné posouzení úvěruschopnosti dle ZSÚ, nicméně závěr, zda poskytovatel úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele posoudil či nikoliv, je třeba vždy učinit podle konkrétních okolností projednávané věci. Ne vždy totiž absence doložení některé ze spotřebitelem tvrzené informace musí nutně vést k závěru, že poskytovatel úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele neposoudil.

17. V projednávané věci měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, avšak evidentně neměla uvedené prohlášení řádně doloženo. Příjmy žalovaného byly doloženy oznámením [obec] správy sociálního zabezpečení o výši invalidního a sirotčího důchodu [částka] měsíčně, přičemž žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů a výdaje s bydlením má [částka]. Pokud se týká výdajů, pak jak již výše krajský soud uvedl, lze akceptovat údaje o výdajích v podobě částky odpovídající životnímu minimu na žalovaného, avšak za situace, kdy žalovaný sice prohlásil, že bydlí u rodičů, avšak z údajů v úvěrové smlouvě vyplývá, že se žalovaný nezdržuje na adrese svého trvalého bydliště [obec] - [příjmení] [číslo] nýbrž se měl zdržovat na adrese [adresa žalovaného], jak správně uvedl okresní soud, jsou údaje o nákladech na bydlení ve výši [částka] ničím nepodložené. Žalovaný tedy měl být jednoznačně vyzván k upřesnění této informace a k doložení výše nákladů na bydlení. I kdyby žalovaný tento údaj uvedl nepravdivě, nezbavovalo to žalobkyni před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně posoudit a na tento údaj získat doklady předložené žalovaným. Rovněž, tak je u žalovaného počítáno pouze s rezervou [částka], což je zcela nedostatečné za situace, kdy výše splátky úvěru dosahuje částky [částka], přičemž volné zdroje žalovaného podle údajů uvedených v hodnocení klienta činí [částka]. Z úřední činnosti je krajskému soudu známo, že žalobkyně běžně počítá s rezervou [částka] na výdaje. Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě došlo k malému snížení rezerv jenom z důvodu, aby bylo vykázáno, že volné zdroje jsou vyšší než splátka úvěru. Žalobkyně dále nepřihlédla k dalším zjevným výdajům žalovaného, jako jsou poplatky za mobilní telefon,internet a podobně, což se rovněž z v řízení provedených důkazů podává. Z těchto důvodů žalobkyně řádně neposoudila možnost žalovaného splácet úvěr a okresní soud tak nepochybil pokud uzavřel, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná.

18. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení, jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy, jak správně posoudil okresní soud. Dle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž to byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení, tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně všech plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. [ulice] právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, to je požadavek žalované, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyně poskytla. S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Za situace, kdy žalovaný před zesplatněním úvěru zaplatil žalobkyni pouze částku [částka], má žalobkyně nárok na zaplacení rozdílu odpovídající mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši [částka] a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši [částka], tedy na zaplacení částky [částka], a to se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení. Naopak nemá žalobkyně nárok na zaplacení smluvních pokut ve výši [částka] a [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], a to s ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru.

19. S ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru dle se pak krajský soud dále nezabýval otázkou přiměřenosti sjednaných úroků a dospěl k závěru, že je nepřípadná ani žalobkyní tvrzená aplikace ustanovení § 3002 o. z. Ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. odkazuje ve svých důsledcích na § 2999 o. z. upravující plnou náhradu za plnění dle úplatné smlouvy, přičemž s ohledem na povahu smlouvy o úvěru přichází v úvahu aplikace toliko § 2999 odst. 2 o. z., podle kterého plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. V posuzované věci však neplatnost smlouvy o úvěru není opřena o neplatnost ujednání o úrocích, ale vyplývá z postupu žalobkyně, která neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Pro takový případ pak zákon o spotřebitelském úvěru stanoví jednoznačně, co má dlužník věřiteli vrátit (§ 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru), tedy toliko jistinu. Uvedená právní úprava je pak úpravou speciální k obecné úpravě dané § 2999 odst. 2 o. z. a vylučuje tak, aby se podle § 2999 odst. 2 o. z. v nyní posuzované věci postupovalo, tedy vylučuje, aby věřiteli náležela náhrada ve výši úplaty (roz. úroků, byť obvyklých).

20. Ze shora uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu co do částky [částka] s příslušenstvím změnil a žalobě žalobkyně vyhověl (§ 220) a ve zbývající části rozsudek okresního soudu podle ustanovení § 219 jako věcně správný potvrdil.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud vzhledem k částečné změně rozsudku dle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 o. s. ř., když žalobkyně nebyla ani v řízení před soudem prvého stupně úspěšná (úspěch 34,3 %, neúspěch 65,7 %). Neúspěšná byla žalobkyně i ve stadiu odvolacího řízení a měla by mít tedy povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů, avšak ani v řízení před okresním soudem ani v odvolacím řízení dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly a krajský soud proto rozhodl, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá.

Poučení