16 C 252/2015-174

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Králem jako samosoudcem ve věci žalobce: ; IČO: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] proti žalovanému: ; [příjmení] [územní celek], IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [ulice], [PSČ] [obec] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec a číslo] o určení vlastnictví k nemovitostem takto:

Výrok

I. Určuje se, že vlastníkem nemovitostí - pozemkových parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha a parc. [číslo] ostatní plocha vedených v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město na [list vlastnictví], pro k.ú. [část obce], [územní celek], je [země] - [stát. instituce].

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 13.465 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud určil, že vlastníkem nemovitostí, a to pozemkových parcel [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha a parc. [číslo] ostatní plocha, vedených v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví], pro k.ú. [část obce], [územní celek], je [země] - [stát. instituce], které je dle zákona č. 273/2008 Sb. o [stát. instituce] s účinností od 1.1.2009 organizační složkou státu. Dle zákona č. 219/2000 Sb. o majetku [země] k datu 25.7.2012 tomuto příslušelo právo hospodařit se shora uvedenými pozemkovými parcelami. Na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12.3.2010, pod č.j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31.5.2012, pod č.j. [číslo jednací] byl žalobce povinen uzavřít s žalovaným smlouvu o bezplatném převodu shora označených nemovitostí z titulu ust. § 1 odst. 1, zákona č. 212/2000 Sb. (o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem). Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], pod č.j. [číslo jednací] byly oba citované rozsudky potvrzeny a dovolání žalobce tak bylo zamítnuto. Dle závazných rozhodnutí soudů, tak žalobce dne 25.7.2012 uzavřel s žalovaným smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí do jeho vlastnictví, na jejímž podkladě pak byl proveden vklad vlastnického práva v katastru nemovitostí pro žalovaného. Proti shora citovaným rozsudkům podal žalobce ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR, který ve svém rozhodnutí ze dne [datum] pod č.j. [ústavní nález] konstatoval, že v daném případě bylo rozhodnutím soudů nižních stupňů porušeno právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto rozsudky nižších soudů zrušil. Na základě rozhodnutí Ústavního soudu ČR se žalobce obrátil na příslušný katastrální úřad s návrhem na vklad vlastnického práva k nemovitostem pro žalobce, kdy Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město rozhodnutím ze dne 11.6.2015, pod [číslo jednací] návrh na vklad zamítl, neboť nelze dle nálezu Ústavního soudu povolit vklad práva. Nález toliko ruší rozsudky soudů, jímž byla uložena povinnost uzavřít smlouvu a ničeho nehovoří o platnosti smlouvy a ani o určení vlastníka předmětných nemovitostí. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný dobrovolně odmítá uzavřít dohodu o zpětném převodu vlastnictví k nemovitostem na žalobce, podal k Městskému soudu v Brně žalobce shora uvedenou žalobu, když naléhavý právní zájem spatřuje v uvedení v soulad stav faktický a právní.

2. Žalovaný ve svém písemném vyjádření se k žalobě navrhl její zamítnutí, neboť žalovaný se stal vlastníkem nemovitosti na základě vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, který byl učiněn na základě smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí uzavřené mezi [anonymizována dvě slova] - [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [územní celek] jako převodcem a [příjmení] obcí [obec] jako nabyvatelem dne [číslo], respektive 25.7.2012, a to na základě zákona č. 219/2000 Sb. a zákona č. 212/2000 Sb. Právě tato jediná relevantní právní skutečnost nijak nebyla nálezem zpochybněna a nález se jí ani nedotýkal a proto je předmětná smlouva o bezúplatném převodu vlastnického práva k nemovitostem stále platná a účinná. Žalovaný je tak doposud vlastníkem nemovitostí na základě nezrušeného právního titulu, když žalobce v žalobě nijak neozřejmil podstatnou skutečnost, a to na základě jakého právního titulu by mělo vlastnické právo přejít ze současného vlastníka nemovitých věcí na žalobce. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že žalobce nesplnil zákonnou podmínku naléhavého právního zájmu, když jeho popis spočívá pouze v deskriptivním popisu předchozích jednání a zamítavého rozhodnutí katastrálního úřadu, ale nijak neuvádí, jak by došlo ke zhoršení postavení žalobce, případně které jeho právo je ohroženo, pokud soud nerozhodne o určení vlastnictví k nemovitostem. Nad rámec shora uvedeného pak žalovaný ukázal na existenci překážky věci zahájené dle ust. § 83 odst. 1 o.s.ř., kdy v řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp.zn. [spisová značka] probíhá řízení stejného předmětu a stejných osob, týkající se rovněž vlastnického práva k totožným nemovitostem, které jsou předmětem i této žaloby.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Dne 12.3.2010 vydal Městský soud v Brně rozsudek pod č.j. [číslo jednací], kterým byla [země] - [stát. instituce] uznána povinnou uzavřít s [příjmení] [anonymizováno] [obec] smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí, a to z důvodu jak v rozsudku uvedeno. Na základě podaného odvolání [anonymizována dvě slova] - [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [územní celek] vydal Krajský soud v Brně dne 31.5.2012 rozsudek, kterým výrok Městského soudu v Brně ve věci sporných pozemků (pozemků, jež jsou předmětem i tohoto sporu) potvrdil a oba rozsudky tak nabyly v daném rozsahu právní moci dne 18.6.2012.

4. K dovolání [země] - [stát. instituce] pak vydal dne [datum] Nejvyšší soud ČR rozsudek, kterým dovolání zamítl, čímž rozsudky soudů obou stupňů potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci dne 28.3.2013. Proti shora citovaným rozsudkům soudů všech stupňů podala [země] - [stát. instituce] ústavní stížnost, kdy Ústavní soud ČR rozsudkem ze dne [datum], pod č.j. [ústavní nález] všechny shora citované rozsudky zrušil. Dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo extrémně vadnou aplikací zákona č. 212/2000 Sb. porušeno právo stěžovatelky ([anonymizováno] - [stát. instituce]) na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 listiny, jakož i její právo na ochranu majetku dle článku 11 odst. 1 listiny, jako základních práv a svobod. Dne 25.7.2012 byla uzavřena smlouva o bezúplatném převodu nemovitého majetku pod [číslo jednací], jež byla uzavřena ve znění zákona č. 212/2000 Sb. o změně některých majetkových křivd způsobených holocaustem mezi [anonymizována dvě slova] - [stát. instituce] jako převodcem a [příjmení] [anonymizováno] [obec] jako nabyvatelem. Předmětem smlouvy o bezúplatném převodu nemovitého majetku pak byly pozemky představující předmět tohoto sporu. Dne 11.6.2015 vydal Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město rozhodnutí pod [číslo jednací], kterým návrh a vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem zamítl s odůvodněním, že nelze podle nálezu Ústavního soudu ČR vklad práva povolit, když nález toliko ruší rozsudky soudů, jímž byla uložena povinnost uzavřít smlouvu o nehovoří o platnosti smlouvy ani o určení vlastníka předmětných nemovitostí. Nález Ústavního soudu ČR dle názoru katastrálního úřadu, tak nesplnil náležitosti listiny pro zápis do katastru nemovitostí dle ust. § 8 katastrálního zákona. Předžalobní výzvou ze dne 23.9.2015 byla vyzvána [příjmení] [územní celek] k dobrovolnému vrácení pozemků, které byly předmětem převodu dle smlouvy o bezúplatném převodu nemovitého majetku [číslo jednací] nyní zapsaný na [list vlastnictví] pro k.ú. [část obce], [územní celek] v termínu do 5.10.2015.

5. Ze sdělení předsedy [příjmení] [územní celek] JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 30.9.2015 soud zjistil, že [příjmení] [územní celek] trvá na svém vlastnickém právu k nemovitostem a ani z nálezu Ústavního soudu ČR nelze dovodit neobhajitelnost vlastnického práva [příjmení] [anonymizováno] [obec]. Z návrhu smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví ze dne 28.6.2012 soud zjistil, že [stát. instituce] pod [číslo jednací] v návaznosti na vydané rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně zaslalo [příjmení] [anonymizováno] [obec] návrh smlouvy o bezúplatném převodu nemovitého majetku určeného ve výše citovaných rozsudcích. Z výpisu katastru nemovitostí [list vlastnictví], pro okres [okres], [územní celek], k.ú. [část obce] soud zjistil, že jako vlastník předmětných pozemků je v katastru evidován žalovaný.

6. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9.12.2016, pod č.j. [číslo jednací] byla žaloba v části, ve které se [příjmení] [územní celek] domáhala stanovení povinnosti uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví ke sporným nemovitostem zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20.8.2019, pod č.j. [číslo jednací] byl rozsudek soudu prvého stupně v zamítavém výroku potvrzen, kdy oba rozsudky nabyly právní moci dne 17.9.2019. Usnesením ze dne 13.5.2020, pod č.j. [číslo jednací] bylo odvolání [příjmení] [územní celek] odmítnuto z důvodu nenaplnění předpokladu přípustnosti dovolání. Usnesením ze dne 22.9.2020, pod sp.zn. [ústavní nález] Ústavní soud ČR ústavní stížnost [příjmení] [územní celek] odmítl, neboť veškeré námitky vznesené stěžovatelkou před Ústavním soudem ČR byly detailně vypořádány, již nalézacím soudem a základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů, přecházejícím jejich vydání, porušena nebyla. Z výslechu svědka plk. Ing. [jméno] [příjmení] soud zjistil, že o sporné pozemky probíhalo jednání ještě před jeho působením ve funkci ekonomického náměstka Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje. Vzhledem k tomu, že Městský i Krajský soud námitkám [anonymizováno] nevyhověl, této vyplynula povinnost převést sporné pozemky na [příjmení] [územní celek], a proto ve smyslu rozhodnutí soudu tak [anonymizováno] konala. Z pozice náměstka ředitele měl svědek tým lidí, kteří mu zajišťovali podporu a podklady pro jednání. Konkrétně se jednalo o odbor specializovaných činností a odbor správy nemovitého majetku. Před podpisem smlouvy tato prošla právním oddělením. Z obavy o vystavení se nebezpečí možných dalších soudních sporů či exekuce, nebylo žádného důvodu s uzavřením smlouvy otálet. Závěrem svědek uvedl, že rozhodnutí soudu bylo jednoznačné a stát by měl respektovat rozhodnutí svých orgánů.

7. Ke vznesené námitce překážky věcí zahájené (litispendence) dle ust. § 83 odst. 1 o.s.ř. soud uvádí následující: [příjmení] se překážka litispendence mohla uplatnit, je zapotřebí, aby dříve i později zahájená věc (věci) byly totožné. Totožnost věci je dána totožnosti předmětu řízení a totožnosti účastníků. Za předmět řízení je považován procesní nárok, který je tvořen dvěma složkami, a to jednak základem procesního nároku, jenž je vymezen žalobcem tvrzenými skutkovými okolnostmi a předmětem procesního nároku, jímž je v žalobě uvedený petit. Závěr o totožnosti věci tak musí vycházet z toho, že v obou řízeních tvoří základ procesního nároku shodné skutkové okolnosti (stejný skutek) a že předmět procesního nároku (petit) je stejný, přičemž v řízení vystupují stejní účastníci. Po nahlédnutí do spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp.zn. [spisová značka] pak bylo soudem zjištěno, že sice totožnost účastníků v daném případě splněna byla, neboť oba spory jsou vedeny mezi [anonymizována dvě slova] - [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [územní celek] a [příjmení] [anonymizováno] [obec], ale druhá kumulativní podmínka spočívající v totožnosti předmětu řízení však splněna nebyla. Oba spory vykazují zásadní odlišnost jak ve složce procesního nároku, tak ve složce předmětu procesního nároku. Zatímco ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 252/2015 se domáhá žalobce vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že žalobce je vlastníkem sporných nemovitostí na základě neplatně uzavřené smlouvy o bezúplatném převodu těchto nemovitostí, tak ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] se [příjmení] [územní celek] domáhala vydání rozhodnutí, jímž by [země] byla uznána povinou uzavřít s [příjmení] [anonymizováno] [obec] dohodu o bezúplatném převodu vlastnictví k některým pozemkům, a to na základě nároku dle zákona č. 212/2000 Sb. s tím, že sporné pozemky dříve vlastnila [příjmení] [územní celek], tyto jí byly odňaty v období specifikovaném dle § 1 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. a jelikož splňuje podmínky dle zákona č. 212/2000 Sb. pro bezúplatný převod sporných nemovitostí do svého vlastnictví podává danou žalobu, neboť vláda ve smyslu ust. § 2 odst. 2 zákona dosud nevydala vládní nařízení. Jedná se tak o zcela odlišnou totožnost předmětu řízení a soud tak vznesené námitce nepřihlédl.

8. K otázce naléhavého právního zájmu uvádí soud následující: K tomu, aby se žalobce mohl domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, vyžaduje zákon existenci naléhavého právního zájmu. Má se tím na mysli naléhavý právní zájem žalobce. Dle konstantní judikatury je naléhavý právní zájem dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je žalobce účasten ohroženo, popřípadě tam, kde by se tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Z uvedeného vyplývá, že naléhavý právní zájem nebude dán tam, kde právní postavení žalobce ohroženo není; tak tomu bude například tehdy, jestliže existence právního poměru mezi účastníky není sporná, případně lze-li se požadovaného plnění domoci jinak - žalobou naplnění.

9. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], pod č.j. [ústavní nález] nespadá sporný majetek do působnosti zákona č. 212/2000 Sb., neboť do vlastnictví státu byl převeden mimo rozhodné období vymezené tímto zákonem a pozbytí majetku převodem kupní smlouvou uzavřenou v roce 1950 nemělo žádnou souvislost s holocaustem. Byla-li pak smlouva o bezúplatném převodu majetku na žalovaného uzavřena v rozporu se zákonem (dle tvrzení žalobce nedobrovolně a v rozporu s obsahem zákona č. 212/2000 Sb.) jednalo se pak o absolutně neplatný právní úkon dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. dále jen o.z. Vzhledem k tomu, že smlouva dle žalobce byla uzavřena v rozporu se zákonem, podal žalobce žalobu na určení, neboť rozhodnutím soudu má být dosaženo shody mezi právním stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, kdy jako předběžná otázka bude v daném případě řešena platnost smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí. Lze tak uzavřít, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí ČR (22 Cdo 1150/2010).

10. Nad rámec shora uvedeného pak soud nemohl opomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pod č.j. 21 Cdo 2494/2010, dle kterého je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinností, a to za předpokladu, že se určením, že tu právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu.

11. V kontextu shora uvedeného pak soud shledává námitku žalovaného spočívající v absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce za situace, kdy byla podána žaloba na plnění povinnosti, za nesprávnou, neboť žalobou v dnes již skončené věci o určení povinnosti bezúplatně převést nemovitost, žalobce nikdy nedosáhne změnu zápisu v katastru nemovitostí. I nadále tak bude přetrvávat nesoulad mezi žalobcem tvrzeným stavem faktickým a stavem právním.

12. Ve světle shora uvedeného tak soud na straně žalobce shledává naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě.

13. Vycházeje z podané žaloby, jakož i z odborné a soudní judikatury, bylo pro tento spor stěžejní posouzení otázky platnosti či neplatnosti smlouvy o bezúplatném převodu nemovitého majetku uzavřené dne 25.7.2012 mezi [anonymizována dvě slova] - [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [územní celek] jako převodcem a [příjmení] [anonymizováno] [obec] jako nabyvatelem, neboť své vlastnictví ke sporným nemovitostem odvíjí žalobce od smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí, na základě které byl pak následně proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. V článku II. citované smlouvy je uvedeno, že převodce předmětný nemovitostí majetek citovaný v článku I. smlouvy převádí nabyvateli s odkazem na povinnost stanovenou v rozsudku Městského soudu v Brně pod č.j. [číslo jednací] ve vazbě na rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. [číslo jednací]. K tomu soud poznamenává, že Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře opakovaně vyložil, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení a účinkem rozsudku je nahrazení projevu vůle žalovaného. Rozsudek ukládající povinnost uzavřít konkrétně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena (30 Cdo 2541/2006) a není tak třeba, aby žalobce domáhající se nahrazení vůle žalovaného smluvní projev již nahrazený rozhodnutím po právní moci tohoto rozsudku ještě akceptoval. Projev vůle tak byl učiněn již v rámci žaloby a k uzavření smlouvy tak došlo právě právní mocí rozsudku a případný další projev vůle žalobce by byl proto bez právního významu (30 Cdo 366/2015 či 22 Cdo 1672/2013). Smlouva o bezúplatném převodu nemovitého majetku ze dne 25.7.2012 tak byla uzavřena zcela nadbytečně, když v zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí by žalovaný docílil pravomocným rozhodnutím soudu ve věci [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31.5.2012, pod č.j. [číslo jednací]. Jak vyplývá z výpisu katastru nemovitostí [list vlastnictví], pro okres [okres], [územní celek], k.ú. [část obce] představuje nabývací titul listina - smlouva o bezúplatném převodu věci dle zákona č. 212/2000 Sb. ze dne 24.7.2012. Označil-li pak žalobce tuto smlouvu o bezúplatném převodu nemovitého majetku na žalovaného za absolutně neplatnou, přičemž právě tato smlouva slouží jako nabývací titul - podklad pro zápis vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí, soud se dále zabýval otázkou, zdali smlouva byla či nebyla platně uzavřena. Mezi účastníky tohoto řízení je nesporné, že dne 12.3.2010 pod č.j. [číslo jednací] vydal Městský soud v Brně rozsudek, kterým soud uznal [anonymizována dvě slova] - [stát. instituce] povinnou uzavřít s žalovaným smlouvu konkrétního znění týkající se bezúplatného převodu nemovitosti do vlastnictví [příjmení] [územní celek]. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31.5.2012, pod č.j. [číslo jednací] byl rozsudek prvého stupně potvrzen a dovolání [země] bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], pod č.j. [číslo jednací] zamítnuto. Následně k ústavní stížnosti současného žalobce Ústavní soud ČR nálezem ze dne [datum], pod sp.zn. [ústavní nález] zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ve znění opravného usnesení ze dne 5.5.2010, rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ČR, a to z důvodu porušení základního práva současného žalobce na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ČR ve svém nálezu se závěry Nejvyššího soudu ČR zavazující právním názorem soudy nižších stupňů nesouhlasil, neboť zákon č. 212/2000 Sb. dle Ústavního soudu ČR nelze v posuzovaném případě vůbec aplikovat. Vůlí zákonodárce při přijetí tohoto zákona, jež se řadí do skupiny restitučních předpisů, jakož i jeho primárním účelem, bylo zmírnění některých majetkových křivd vzniklých židovským právnickým osobám v období od 29.9.1938 do 8.5.1945. Smyslem tohoto zákona je pak náprava křivd způsobených holocaustem a nikoliv křivd jiných způsobených například v době od 25.2.1948 do 1.1.1990. Těmto podmínkám nemůže vyhovovat křivda ve smyslu pozbytí majetku převodem, k níž by mělo dojít kupní smlouvou uzavřenou v roce 1950, respektive 1951, na jejímž základě se prodávající straně dostalo finanční protihodnoty, když následné pozbytí majetku nemá žádnou souvislost s holocaustem a současně ani nezapadá do rozhodného období. Křivda, kterou [anonymizována dvě slova] utrpěla holocaustem za nacistické okupace, byla již dříve "odčiněna" (židovská obec se majetku v roce 1948 opět ujala); okolnost, že v den účinnosti zákona č. 212/2000 Sb. byly sporné nemovitosti ve vlastnictví státu, pak nevyhnutelně není v žádné příčinné souvislosti s odnětím majetku způsoby stanovenými zákonem 212/2000 Sb. a v jejím vymezeném rozhodném období. Jakkoliv jsou obecné soudy vázány principem favoris restitutionis, nemohou tímto postupem svévolně překračovat vůli zákonodárce, stanovenou rozsahem i účelem zákona. Obecné soudy posuzují nároky dle zákona č. 212/2000 Sb., mají povinnost respektovat vůli zákonodárce, vyjádřenou ve věcném a časovém rozsahu zákona, jakož i v jeho účelu. K obecným principům restitučního zákonodárství patří také ochrana v dobré víře nabytých práva nynějších vlastníků majetku, který má být v restituci vydán. Jedním z deklaratorních cílů restitučního procesu je, aby nebyly způsobovány křivdy nové. Jestliže majetek odňatý v období nacistické okupace židovským obcím, nadacím a spolkům, byl na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo zákona č. 128/1946 Sb. vrácen původním vlastníkům, a následně v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 byl židovskou obcí, nadací nebo spolkem úplatně převeden na stát, pak se nelze domáhat nápravy majetkových křivd postupem podle zákona č. 212/2000 Sb. Ústavní soud ČR poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.2.2009, sp.zn. [spisová značka], v němž ve skutkově blízké věci Nejvyšší soud ČR konstatoval, že postupem podle zákona č. 212/2000 Sb. se nelze domáhat nápravy majetkových křivd způsobených holocaustem, jestliže majetek odňatý v rozhodném období byl jeho vlastníkovi vrácen a následně dále úplatně převeden. Z uvedenými závěry Nejvyššího sodu, se ztotožnil již dříve i Ústavní soud ČR, který svým usnesením ze dne 25.11.2010, sp.zn. III. ÚS 2629/09 ústavní stížnost židovské obce v analogické věci odmítl, a setrvává na nich i v nyní posuzované věci.

14. Jak již bylo shora uvedeno rozsudek ukládající povinnost uzavřít konkrétně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena a není tak třeba, aby žalobce domáhající se nahrazení vůle žalovaného smluvní projev, již nahrazený rozhodnutím po právní moci tohoto rozsudku ještě akceptoval. Ve smyslu § 37 zákona č. 40/1964 Sb. představují náležitosti právního jednání svoboda projevu vůle, vážnost projevu vůle, určitost projevu vůle a srozumitelnost projevu vůle. Z uvedeného vyplývá, že o právní jednání pak nejde, chybí-li vůle jednající osoby. O případ, kdy chybí vůle jednajícího jde tehdy, když jednající formálně učiní určitý projev, aniž by však takový projev spočíval na jeho vůli. V uvedeném případě účastníci uzavřeli smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí, avšak formální projev vůle uzavřít tuto smlouvu ze strany žalobce nebyl skutečným projevem jeho vůle, když žalobce byl okolnostmi, a to zejména pravomocným rozsudkem Městského i Krajského soudu v Brně, jež ukládali žalobci povinnost uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí s žalovaným, donucen takovou smlouvu uzavřít. Soud označuje smlouvu o převodu nemovitostí za nicotnou i z důvodu toho, že samotná smlouva o převodu byla uzavřena dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 1672/2013, již samotnou právní mocí rozsudku, jež byl poté zrušen, a další projevy vůle ve stejné věci mezi účastníky jsou zcela bez právního významu (L. David, F. Ištvánek, N. Javůrková, M. Kasíková, P. Lavický a kolektiv, občanský soudní řád díl první, komentář Praha Wolters Kluwer ČR 2009, strana 749).

15. Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. Právní jednání musí obsahem a účel odpovídat dobrým mravům i zákonu. O právní jednání však nejde v těch případech, chybí-li vůle jednající osoby nebo nebyla-li zjevně projevena vážná vůle nebo nelze-li pro neúčinnost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. K takovému, slovy zákoníku zdánlivému (v dnešním pojetí nicotnému), právnímu jednání se nepřihlíží, respektive nejde vůbec o projev vůle.

16. K dalším námitkám, jež učinil žalovaný v tomto řízení, soud uvádí následující.

17. Ve svém nálezu se Ústavní soud ČR vyjádřil i k otázce tísně či nápadně nevýhodných podmínek ve vztahu ke kupní smlouvě z roku 1950, a to z důvodu, že Nejvyšší soud ČR opřel své rozhodnutí též o závěr, že k uzavření kupní smlouvy z roku 1950 došlo v tísni či západně nevýhodných podmínek (bod 57 nálezu). Ústavní soud ČR dovodil, že pro posuzování neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mimo rozhodné období holocaustu, neposkytuje zákon č. 212/2000 Sb. žádný "zákonný terén". Nejvyšší soud "dotvářel" zákonný text nad rámec vůle zákonodárce, což je postup nerespektující princip dělby moci, zakotvený v článku 2 odst. 1 Ústavy Nejvyšší soud ČR svým postupem vybočil z meziústavnosti též závěrem, že k uzavření kupní smlouvy, kterou byly sporné nemovitosti převedeny z židovského spolku na stát, došlo v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek, k němuž dospěl bez opory v provedeném dokazování. Obecné soudy neprovedly žádné důkazy, z nichž by při respektování zákazu interpretační libovůle bylo možno vyvodit, že daný majetkový převod byl převodem protiprávním. K prokázání tísně či nápadně nevýhodných podmínek při převodu majetku v konkrétním případě nedostačuje pouze obecné konstatování, ale je zapotřebí otázku tísně či příkoří ze strany státu také prokázat. Nad rámec uvedeného Ústavní soud ČR dále uzavřel, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že měnová reforma dopadala plošně na všechny subjekty vlastnící finanční prostředky v československé měně; pouze na tomto základě proto není nikterak možné dovozovat protiprávnost převodu majetku, k němuž došlo před touto reformou. V opačném případě by znamenalo, že všechny majetkové převody ocenitelné v penězích předcházející měnové reformě, je nutno považovat za převody učiněné za nápadně nevýhodných podmínek, když s takovouto interpretací pojmů "nápadně nevýhodných podmínek" nelze souhlasit.

18. Pro lepší pochopení níže uvedeného soud znovu připomíná, že dne 13.12.1950 uzavřel tehdejší vlastník [příjmení] [anonymizováno] v [obec] (jako prodávající) s [anonymizována dvě slova] (jako kupujícím) kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí. K převodu nemovitostí došlo za kupní cenu 520.000 Kč (300.000 Kč za pozemky a 220.000 Kč za budovu). Dodatek ke smlouvě týkající se kupní ceny byl uzavřen dne 29.1.1951; kupní cena byla prodávajícímu zaplacena. V evidenci nemovitostí byla jako vlastník zapsána [anonymizována dvě slova]. Pozemky a budovy byly od roku 1951 využívány jako výcviková logistická základna tehdejším [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a po roce 1990 [stát. instituce].

19. V nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 165/2011 Ústavní soud ČR uvedl, že jeho judikatura stran dobré víry prošla značným vývojem, a to směrem k rozšíření ochrany osob v dobré víře jednajících. V citovaném nálezu ÚS dospěl k závěru, že osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v daný jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana. V nálezu Ústavní soud ČR podrobně vyjádřil zásadní právní význam institutu "dobré víry" v našem právním řádu a zároveň, na základě dalších nálezů Ústavního soudu ČR i zásadní přístup Ústavního soudu ČR k této problematice se závěrem, že je nutno respektovat celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, tedy těch, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Ústavní soud ČR argumentoval, že dobré víře je třeba dát přednost před tvrzenými nároky předchozích vlastníků, respektive tyto záležitosti poměřovat. Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. [spisová značka] je dobrá víra ve smyslu § 130 odst. 1 o.z. přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojí určitou věc. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu vydržení důvodné.

20. Vycházeje soud z provedeného dokazování dospěl k závěru, že rovněž námitka žalovaného spočívající v absenci dobré víry na straně žalobce je zcela nedůvodná, neboť jak bylo v průběhu řízení nejen tvrzeno, ale současně i prokázáno byla v roce 1950 uzavřena kupní smlouva o převodu sporných nemovitostí, kdy k převodu nemovitostí došlo za kupní cenu 520.000 Kč, přičemž kupní cena byla prodávajícím zaplacen, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum]. V evidenci nemovitostí byla jako vlastník zapsána [země] a sporné pozemky a budovy byly od roku 1951 využívány jako výcviková a logistická základna tehdejším [anonymizována tři slova] a po roce 1990 [stát. instituce]. Ze shora uvedených okolností tak soud dovozuje, že na straně nabyvatele, tedy současného žalobce bylo přesvědčení o dobré víře, že mu věc patří a po celou dobu s ní nakládal jako s věcí vlastní. Uvedené zjištění má pak zcela zásadní význam pro zodpovězení otázky vydržení za předpokladu, že by smlouva z prosince roku 1950 byla z nějakého důvodu shledána jako neplatná.

21. Na rozdíl od předchozích úprav občanskoprávních vztahů (o.z.o. z roku 1811 občanský zákoník č. 141/50 Sb.) občanský zákoník č. 40/1964 Sb. účinný od 1.4.1964 nepřevzal a neupravoval právní vztahy vznikající ohledně vydržení vlastnického práva k věcem. Tyto vztahy s určitým (historicky nesprávným) záměrem ze svého systému vyloučil v přesvědčení, že jsou již nepraktické a budou řešeny jinak. Až novela č. 131/1982 Sb. účinná od 1.4.1983 vrátila opět do občanského zákoníku tento právní institut, ale možnost vydržení omezila z možných subjektů jen na občany a nepřiznala toto právo organizacím - právnickým osobám (omezení subjektů nabývání vlastnictví vydržením). Rovněž výrazně zúžila okruh (movitých i nemovitých věcí), k nimž bylo možno vydržet vlastnické právo (omezení předmětu způsobilých k držbě a vydržení). Až následující novela č. 509/1991 Sb. účinná od 1.1.1992, která se vrátila k obvyklému pojetí vydržení, na tomto omezení subjektu nabývání a způsobilých předmětů za dobu od 1.4.1964 do 31.12.1991 v přechodných ustanoveních nic nezměnila. Na základě této novely mohl být subjektem držby, jak občan, tak právnická osoba, avšak jedině oprávněnému držiteli zákon umožnil, aby se stal držením věci po dobu stanovenou zákonem jejím vlastníkem. Oprávněný držitel se stal vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě u nemovitosti po dobu deseti let. Ve smyslu ust. § 133 odst. 1 věta druhá o.z. má se v pochybnostech za to, že držba je oprávněná. Tato zákonná domněnka může být zpochybněna uvedením skutečností, které dobrou víru držitele vyvracejí. V daném případě žalobce prokazoval, že po celou vydržecí dobu měl způsobnost k právním úkonům, jde o věc, která mohla být předmětem vydržení, věc držel nepřetržitě po celou dobu stanovenou zákonem a v daném případě se jedná o kvalifikovanou držbu. Všechny shora citované podmínky v tomto případě splněny (po celou dobu měla [země] způsobilost k právním úkonům v daném případě se jedná o konkrétní nemovitosti, které mohou být předmětem vydržení, žalobce užíval věc nepřetržitě po celou vydržecí dobu stanovenou zákonem /od 1.1.1992 deset let/ a otázka dobré je již shora uvedena). Soud tak i v případě případného shledání neplatnosti smlouvy z prosince roku 1950 dovozuje vlastnické právo na straně žalobce, a to z důvodu jeho vydržení. Závěrem soud dále zdůrazňuje, že v zájmu spravedlivého rozhodování ve smyslu ust. § 1 o.s.ř. je třeba uplatnit princip, že extenzivním přístupem nelze zpochybňovat či otevírat záležitosti, které před mnoha lety založily právní vztahy. Ve sporech, ve kterých časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje vydržecí lhůty i lhůty skartační, musí být uplatněna zásada presumpce správnosti správního aktu, což v daném případě znamená zápis vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí na základě uzavřené kupní smlouvy z prosince roku 1950.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy soud plně úspěšnému žalobci přiznal účelně vynaložené náklady tohoto řízení spočívající v cestovném z [obec] do [obec] a zpět, a to k jednání dne 30.3.2017 v celkové částce 2.329 Kč, k jednání dne 15.6.2021 v celkové částce 2.512 Kč, k jednání dne 16.9.2021 v částce 2.512 Kč a k jednání dne 4.11.2021 v částce 2.512 Kč (430 ujetých kilometrů při průměrné spotřebě vozidla Škoda Octavia 5,3 litrů nafty na 100 km, při vyhláškové ceně paliva v roce 2017 - 28,60 Kč, v roce 2021 - 27,20 Kč za litr při kilometrové sazbě náhrad 3,90 respektive 4,40 Kč na ujetý kilometr) a dále paušální náhradu hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., a to celkem 12 paušálů po 300 Kč (4 x účast při jednání, sepis žaloby, sepis stanoviska žalobce ze dne 12.1.2016, vyjádření k návrhu ze dne 27.1.2017, k výzvě soudu ze dne 13.12.2019, odvolání proti usnesení Městského soudu v Brně o přerušení řízení ze dne 30.1.2020 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3.9.2020, sdělení otázek na svědka a závěrečný návrh), což celkem představuje 12 přiznaných režijních paušálů. Pokud se týká 3 úkonů za přípravu účasti na jednání a 1 úkonu za sdělení adresy svědka, tak k těmto úkonům soud nepřihlédl, neboť tyto nebyly žalobcem nikterak osvědčeny a sdělení adresy svědka se netýká úkonu ve věci samé. Soud tak úspěšnému žalobci přiznal na nákladech řízení celkem částku 13.465 Kč.