16 C 26/2023-60

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Klárou Babičkovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 57 320 Kč s příslušenstvím + 62 600 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně a) domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 57 320 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 57 320 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobce b) domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci b) částku 62 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 600 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce b) je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou ze dne 31. 10. 2023 domáhali na žalované zaplacení částky 57 320 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni a) a částky 62 600 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci b) jakožto přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení ve formě nepřiměřené délky řízení v řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 173/2007. Proti žalobkyni byla dne 12. 6. 2007 podána žaloba pro zaplacení částky 600 000 Kč společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ procesní žalobkyně“). Dne 22. 9. 2008 navrhla procesní žalobkyně, aby do řízení na straně druhého žalovaného vstoupil žalobce b). Řízení se týkalo vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s investicemi provedenými v letech 2004 až 2006 do nemovitosti ve vlastnictví žalobců. Okresní soud v Litoměřicích ve věci několikrát rozhodoval, přičemž následně došlo ke zrušení rozhodnutí odvolacím soudem. V návaznosti na to nakonec mezi účastníky řízení došlo k uzavření smíru, a řízení bylo skončeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 12 Co 93/2022-869. Věc byla proti žalobkyni a) vedena po dobu 15 let, 7 měsíců a 15 dnů (od 12. 6. 2007 do 27. 1. 2023), proti žalobci b) bylo řízení vedeno po dobu 14 let, 4 měsíců a 5 dnů (od 22. 9. 2008 do 27. 1. 2023). Žalobci mají za to, že délku řízení nezavinili, naopak k němu došlo kvůli postupu soudu I. stupně, kdy soud vydal rozhodnutí ve věci, která nebyla přezkoumatelná. Řízení pro žalobce představovalo stres, po dobu 15 let byli žalobci omezeni na svých vlastnických právech (rozhodující znalecký posudek o stavu nemovitosti byl učiněn až v roce 2021), kvůli délce řízení také museli žalobci uhradit nikoli nízkou částku na dlužných úrocích z prodlení a nákladech řízení. Žalobci se v rámci předběžného uplatnění obrátili na žalovanou, přičemž dne 31. 7. 2023 doručila žalovaná žalobcům své stanovisko, kde přiznala jako zadostiučinění v penězích částku 215 000 Kč žalobkyni a) a 140 000 Kč žalobci b), a tyto částky následně žalobcům uhradila. Žalobci nesouhlasí s tím, že je řízení nutno považovat za složité, přičemž složitým se stalo až v důsledku nesprávného postupu ze strany soudu, rovněž nesouhlasí s tím, že by řízení nebylo zvýšeného významu, a s uplatněním tzv. konceptu sdílené újmy (žalobci hospodaří odděleně, v předmětném řízení byli žalovaní každý zvlášť). V případě, že by neuzavřeli účastníci řízení smír, pravděpodobně by řízení bylo vedeno do dnešního dne. Žalobci požadují za jeden rok řízení částku 19 000 Kč (za první dva roky řízení polovinu).

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2023 učinila nesporným, že žalobci u ní přípisem, doručeným žalované dne 20. 4. 2023, uplatnili prostřednictvím svého právního zástupce svůj tvrzený nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, který vyčíslili ve výši 320 000 Kč pro žalobkyni a) a ve výši 300 000 Kč pro žalobce b), přičemž důvod žalobci spatřovali v nesprávním úředním postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 173/2007. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a poskytla žalobkyni a) částku 215 000 Kč a žalobci b) částku 140 000 Kč. Řízení vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 173/2007 probíhalo po dobu 15 let a téměř 8 měsíců opakovaně na dvou stupních soudní soustavy. Soud prvního stupně ve věci rozhodl čtyřikrát, odvolací soud třikrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, a nakonec schválil smír uzavřený účastníky řízení. V průběhu řízení docházelo k prodlevám, zejména v odvolacích řízeních, postup soudu prvního stupně lze hodnotit jako výrazně nekoncentrovaný. Řízení je nutné hodnotit jako složitější, a to zejména po skutkové stránce, ale i po stránce právní a procesní. V daném případě docházelo k prodlevám v řízení, které by již samy o sobě vedly k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Ve vztahu k žalobkyni a) žalovaná zhodnotila, že za jeden rok řízení náleží žalobkyni a) částka 20 000 Kč (za první dva roky polovina), tato základní částka pak byla snížena s ohledem na složitost projednávané věci o 20 % a o 20 % za sdílení újmy, když v řízení vystupovala se svým synem, a navýšena o 15 % v kritériu postupu soudu. Ve vztahu k žalobci b) žalovaná zhodnotila, že za jeden rok řízení náleží žalobci b) částka 16 000 Kč (základní částka zadostiučinění nebyla v případě žalobce b) snížena za první dva roky na polovinu, neboť v době přistoupení žalobce do řízení toto již po nějakou dobu probíhalo). Tato základní částka pak byla snížena s ohledem na složitost projednávané věci o 20 % a o 20 % z a sdílení újmy, když v řízení vystupoval se svou matkou, a navýšena o 15 % v kritériu postupu soudu. Žalobci se na délce řízení nepodíleli. Význam řízení zhodnotila žalovaná jako standardní. Trvá na svém závěru o sdílené újmě z nepřiměřeně dlouhého řízení mezi žalobci, přičemž sdílení újmy z nepřiměřené délky řízení nijak nesouvisí s tím, zda žalobci budou také sdílet případně poskytnuté zadostiučinění nebo zda v řízení vystupovali společně a nerozdílně či nikoliv. Žalovaná považuje zadostiučinění poskytnuté v rámci mimosoudního projednání věci za zcela přiměřené a dostačující, a to ve vztahu k oběma žalobcům, proto navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud postupoval dle § 115a o. s. ř. a k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalobci u žalované 20. 4. 2023 uplatnili předmětný nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Dále je nesporné, že žalovaná projednala nárok žalobců, přičemž stanoviskem ze dne 31. 7. 2023 žalovaná uznala, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, a žalobci mají nárok za nepřiměřenou délku řízení na finanční zadostiučinění.

6. Z obsahu relevantních listin ze spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 259/2008 soud zjistil následující:

7. Žaloba byla podána procesní žalobkyní dne 12. 6. 2007. Předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení ve výši 600 000 Kč s příslušenstvím v souvislosti s investicemi provedenými v letech 2004 až 2006 do nemovitosti ve vlastnictví žalobců /v tomto odstavci také jako„ procesní žalovaní,“ žalobkyně a) jako„ procesní žalovaná a)“ a žalobce b) jako„ procesní žalovaný b) /. Procesní žalované a) byla žaloba doručena dne 17. 9. 2007 spolu s výzvou k vyjádření se k žalobě, ta se vyjádřila ve věci dne 25. 9. 2007. Soud vydal dne 4. 12. 2007 platební rozkaz, č. j. 17 C 173 2007. Platební rozkaz byl doručen dne 2. 7. 2008. Usnesením ze dne 11. 12. 2007 bylo rozhodnuto o návrhu na vydání předběžného opatření procesní žalobkyně, tak že tento byl zamítnut. Na č. l. 36 záznam ze dne 23. 6. 2008 o tom, že nebyl vypraven platební rozkaz. Dne 15. 7. 2008 byl soudu doručen odpor procesní žalované a) a dne 4. 8. 2008 byl odůvodněn. Dne 8. 9. 2008 bylo rozesláno předvolání k ústnímu jednání. Dne 23. 9. 2008 se konalo první jednání ve věci, kde došlo k přednesu žaloby a výslechu procesní žalované a), následně byl vyhlášen rozsudek. Procesní žalobkyně doručila soudu podání, ve kterém navrhla přistoupení dalšího účastníka na straně žalované. Na č. l. 73a žádost o prodloužení lhůty pro vyhotovení rozsudku, které bylo vyhověno. Písemné vyhotovení rozsudku ze dne 23. 9. 2008, č. j. 17 C 173/2007-73, bylo rozesláno dne 19. 11. 2008. Do rozsudku podala dne 4. 12. 2008 procesní žalobkyně odvolání, usnesením ze dne 19. 12. 2008 byla odvolatelka vyzvána k uhrazení soudního poplatku, ten byl uhrazen dne 23. 1. 2009. Spis byl předložen odvolacímu soudu dne 31. 3. 2009. Usnesením ze dne 26. 10. 2010, č. j. 12 Co 179/2009-95, byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, spis byl vrácen okresnímu soudu dne 14. 12. 2010, usnesení bylo rozesláno dne 17. 2. 2011 spolu s usnesením ze dne 23. 12. 2010 (k odstranění vad žaloby). Usnesením ze dne 9. 2. 2011, č. j. 23 Nc 2401/2011-10, byl procesnímu žalovanému b) jako nezletilému ustanoven opatrovník, a to pro účely řízení pod sp. zn. 17 C 173/2007, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2011 a spolu s žalobou toto bylo doručeno ustanovenému opatrovníkovi dne 21. 4. 2011. Další jednání ve věci se konalo dne 1. 6. 2011, kde soud připustil rozšíření okruhu účastníků o procesního žalovaného b), došlo k připuštění změny petitu, výslechu procesní žalované a). Další jednání se konalo dne 5. 8. 2011, kde byl vyslechnut jednatel procesní žalobkyně. Jednání bylo odročeno na 21. 9. 2011, následně požádala procesní žalobkyně o odročení, tomuto bylo vyhověno a bylo odročeno na 21. 10. 2011. Na dalším jednání byli vyslechnuti tři svědci. Následně bylo řízení nařízené na 24. 2. 2012 odročeno na 11. 5. 2012 (na žádost procesní žalobkyně). Dne 8. 2. 2012 soudu bylo doručeno podání procesní žalobkyně – návrh na vydání předběžného opatření, tento byl dne 17. 2. 2012 odmítnut, do rozhodnutí bylo dne 1. 3. 2012 podáno odvolání, následně soud vyzval procesní žalobkyni k uhrazení soudního poplatku, dne 7. 3. 2012 byla změněna autoremedurou výzva k zaplacení soudního poplatku a usnesení o návrhu návrh na vydání předběžného opatření bylo změněno tak, že tento se neodmítá. Usnesením ze dne 7. 3. 2012 byl pak návrh na vydání předběžného opatření zamítnut, do tohoto usnesení bylo opět podáno odvolání, které bylo protistraně zasláno dne 15. 3. 2022, spis byl předložen odvolacímu soudu dne 12. 4. 2012, které usnesení soudu I. stupně potvrdil (usnesením ze dne 18. 5. 2012). Následně bylo nařízeno jednání před soudem I. stupně na 14. 9. 2012, o odročení požádali procesní žalovaní, odročeno bylo na 5. 10. 2012, na tomto jednání došlo k výslechu znalce a k účastnické výpovědi procesní žalované a). Dne 15. 10. 2012 rozhodl soud o znalečném. Jednání nařízené na 21. 12. 2012 bylo opět odročeno z důvodu žádosti procesní žalobkyně na den 25. 1. 2013, na tomto se prováděli listinné důkazy. Další jednání se konalo dne 29. 3. 2013, kde pokračovalo provádění listinných důkazů, byly proneseny závěrečné řeči a byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba opět zamítnuta. Písemné vyhotovení rozsudku ze dne 29. 3. 2013, č. j. 17 C 173/2007-350, bylo rozesláno dne 10. 4. 2013. Bylo vydáno opravné usnesení dne 15. 4. 2013. Procesní žalobkyně podala dne 25. 4. 2013 odvolání do vydaného rozsudku. Následně byl spis zapůjčen Nejvyššímu správnímu soudu, kárnému senátu. Odvolacímu soudu byl spis předložen dne 6. 11. 2013. Jednání před odvolacím soudem se konalo dne 20. 3. 2015, procesní žalobkyně byla vyzvána k doplnění žalobních tvrzení. Následovalo jednání dne 16. 9. 2015, pro nepřítomnost účastníků a jejich právních zástupců bylo odročeno. Na jednání dne 9. 10. 2015 došlo k přednesu závěrečných řečí, dne 16. 10. 2015 došlo k vyhlášení usnesení, kterým byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla soudu vrácena k dalšímu řízení. Usnesení bylo rozesláno dne 23. 11. 2015. Před soudem I. stupně se následně konalo jednání dne 26. 1. 2016, na kterém bylo uloženo účastníkům, aby soudu předložili důkazní návrhy s tím, že bude rozhodnuto samostatným úkonem o mezitímním rozsudku, kterým bude řešena otázka námitky promlčení a nedostatku aktivní legitimace. Usnesením ze dne 22. 4. 2016 soud rozhodl, že se návrhu procesní žalobkyně na vydání mezitímního rozhodnutí nevyhovuje. Jednání se poté konalo dne 26. 4. 2016, poté dne 2. 6. 2016, kde došlo k výslechu svědka. Dne 4. 8. 2016 došlo k vyhlášení rozsudku. Odvolání podala procesní žalobkyně dne 6. 10. 2016. Po vyjádření procesních žalovaných bylo odvolání předloženo k rozhodnutí odvolacímu soudu dne 12. 12. 2016. Usnesením ze dne 28. 2. 2018 byl rozsudek okresního soudu potřetí zrušen, usnesení bylo rozesláno dne 9. 4. 2018. Dne 20. 4. 2018 požádala procesní žalovaná a) o ustanovení zástupce z řad advokátů, dne 11. 5. 2018 požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů procesní žalovaný b), o žádostech bylo rozhodnuto dne 17. 8. 2018. Procesní žalovaní proti tomuto rozhodnutí podali odvolání, které bylo soudu doručeno dne 3. 9. 2018, věc byla k rozhodnutí odvolacího soudu předložena dne 24. 9. 2018 Odvolací soud usnesení o zamítnutí ustanovení zástupců z řad advokátů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně. Dne 9. 11. 2018 byli procesní žalovaní vyzváni k předložené aktuálního prohlášení o majetkových poměrech, opětovně o žádostech bylo rozhodnuto dne 30. 11. 2018. Dne 18. 6. 2018 došlo k vyhotovení písemného usnesení o připuštění změny okruhu účastníků z roku 2011, dále k vydání opravného usnesení a k částečnému zastavení řízení co do částky 300 000 Kč vůči procesní žalované a). Procesní žalobkyně se odvolala do usnesení o částečném zastavení řízení, načež byl spis předložen odvolacímu soudu dne 18. 4. 2019, který usnesením ze dne 26. 4. 2019 rozhodl, že se řízení částečně nezastavuje. Následovalo jednání dne 3. 9. 2019, kde byli účastníci vyzváni k doplnění tvrzení a důkazů. Nařízené jednání bylo z důvodu indispozice soudce odročeno na 14. 2. 2020, k žádosti procesních žalovaných došlo k dalšímu odročení na 6. 3. 2020, kde došlo k provedení listinných důkazů a jednání bylo za účelem vypracování znaleckého posudku odročeno. Znalec byl ustanoven usnesením ze dne 6. 3. 2020, znalec požádal o zproštění, nicméně usnesením ze dne 25. 3. 2020 toto bylo zamítnuto. Dne 27. 4. 2020 bylo soudu doručeno podání znalce, ve kterém opět žádá o zproštění a to mj. z důvodu pandemie, kdy je osobou ohroženou. Odvolání znalce bylo předloženo odvolacímu soudu dne 25. 6. 2020, usnesením ze dne 30. 6. 2020 bylo změněno usnesení soudu I. stupně tak, že se ruší ustanovení znalce z důvodu nedostatečně formulovaných otázek. Usnesením ze dne 24. 9. 2020 bylo opět rozhodnuto o ustanovení znalce, kdy došlo k precizovaní otázek, dne 15. 10. 2020 se opět znalec vyjádřil ve smyslu, že si nepřeje být ve věci ustanoven, načež opět došlo dne 5. 11. 2020 k zamítnutí návrhu na zproštění výkonu funkce znalce, proti čemuž znalec opět podal odvolání. Odvolací soud pak změnit usnesení soudu dne 11. 12. 2020 tak, že znalec byl zproštěn. Následně byl usnesením ze dne 8. 3. 2021 ustanoven nový znalec pro vypracování znaleckého posudku. Znalecký posudek byl soudu doručen dne 21. 4. 2021. Usnesením ze dne 7. 6. 2021 bylo rozhodnuto o znalečném. Poté se dne 2. 9. 2021 konalo jednání ve věci, na kterém byl proveden znalecký posudek. Z důvodu opomenutí navržených důkazů pak došlo k zrušení jednání, na kterém mělo dojít k vyhlášení rozsudku. Rozsudek byl vyhlášen dne 6. 1. 2022, přičemž soud I. stupně žalobě částečně vyhověl a částečně ji zamítl. Na č. l. 834a je žádost o prodloužení lhůty k vypracování písemného vyhotovení rozsudku. Ten byl dne 7. 3. 2022 rozeslán. Procesní žalovaní podali dne 22. 3. 2022 odvolání do rozsudku soudu I. stupně, procesní žalobkyně se odvolala téhož dne. Procesní žalovaní byli usneseními ze dne 23. 3. 2022 vyzváni k uhrazení soudního poplatku, ten byl uhrazen dne 29. 3. 2022. Odvolání byla odvolacímu soudu předložena dne 7. 4. 2022. Dne 24. 1. 2023 sdělila procesní žalobkyně, že ve věci došlo mezi účastníky k dohodě s tím, že před odvolacím soudem dojde k uzavření smíru a budou žádat jeho schválení. Usnesením ze dne 27. 1. 2023, č. j. 12 Co 93/2022-869, byl odvolacím soudem schválen mír. Usnesení nabylo plné moci dne 7. 2. 2023.

8. Soud neprovedl pro nadbytečnost dokazování dalších navržených důkazů, neboť uplatnění nároku u žalované a projednání žádosti žalovanou bylo mezi účastníky nesporné.

9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

10. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

14. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

15. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

17. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

18. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

19. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud má za to, že tento je naplněn, neboť v naříkaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008). Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě spočíval v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Vznik újmy ostatně dovodila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 31. 7. 2023, kterým přiznala zadostiučinění žalobkyni a) ve výši 215 000 Kč za období od 17. 9. 2007 do 7. 2. 2023 (kdy nabylo první moci usnesení, jímž bylo řízení skončeno) a zadostiučinění žalobci b) ve výši 140 000 Kč za období od 1. 6. 2011 do 7. 2. 2023.

20. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

21. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

22. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018).

23. Soud se shoduje s časovým vymezením řízení vůči žalobcům, jak jej určila žalovaná, tedy že za počátek řízení je považováno u žalobkyně a) doručení žaloby, když v tento moment se mohla žalobkyně a) seznámit s obsahem žaloby a vejít do nejistoty ohledně výsledku řízení (tj. dne 17. 9. 2007), u žalobce b) je to pak den 1. 6. 2011, kdy soud připustil vstup žalobce b) do řízení /na tom nemění nic ani to, že písemné vyhotovení usnesení bylo soudem vypraveno až v roce 2018, když tak se stalo z pochybení soudu, a s žalobcem b) bylo v řízení po celou dobu jednáno a byl tak v nejistotě ohledně výsledku řízení/. Soud posuzoval řízení do data pravomocného skončení řízení, tj. do 7. 2. 2023.

24. Žalovaná nemajetkovou újmu kompenzovala v penězích, soud se s tímto postupem ztotožňuje, když v tomto případě, kdy řízení vůči žalobkyni a) trvalo 15 let a 4 měsíce a vůči žalobci b) 11 let a 8 měsíců, by již nepostačovalo pouhé konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a je toho názoru, že je třeba žalobce odškodnit v penězích. Za přiměřenou částku za jeden rok považuje ve vztahu k žalobkyni a) částku 18 000 Kč, a to vzhledem k tomu, že délka řízení přesáhla 15 let (tj. 1 500 Kč za jeden měsíc), přičemž za první dva roky je tato částka snížena na polovinu, a výpočtem dospěl k základní částce 258 000 Kč. Soud se neztotožnil se základní roční částkou 20 000 Kč, jak byla žalobkyni a) přiznána v průběhu mimosoudního jednání žalovanou, když takto vysoká částka bývá přiznávána v případech, kdy řízení probíhalo déle jak 20 let. Za přiměřenou částku za jeden rok považuje ve vztahu k žalobci b) soud částku 16 000 Kč, a to vzhledem k tomu, že délka řízení přesáhla 11 let (tj. 1 333 Kč za jeden měsíc), přičemž za první dva roky v tomto případě není snížena na polovinu, když se žalobce b) stal účastníkem řízení až v době, kdy soud vedl řízení déle než dva roky, a výpočtem dospěl k základní částce 186 667 Kč.

25. Po procesní, skutkové a hmotněprávní stránce byla věc dle soudu složitá, o čemž svědčí to, že v řízení proběhlo více jak 10 ústních jednání, na kterých došlo k výslechu čtyř svědků, byl proveden účastnický výslech, byl vypracován znalecký posudek a byla provedena celá řada listinných důkazů. Soud musel rozhodnout o několika procesních návrzích účastníků řízení, bylo rozhodováno o připuštění žalobce b) do řízení, který byl v této době nezletilý, o ustanovení zástupce z řad advokátů, o ustanovení znalce, o znalečném, o návrzích na vydání předběžných opatření a další. Předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení, přičemž v rámci projednávání se soud muset vypořádat s námitkami o promlčení nároku a aktivní legitimaci procesní žalobkyně. Soud se musel vypořádat s řadou odvolání do procesních usnesení soudu. I přes to, že účastníci řízení mají plné právo využít všech svých procesních možností, je třeba soudu k vypořádání se s procesními kroky účastníků poskytnout přiměřeně dlouhý čas. Vzhledem k tomu soud snížil základní částku o 30 %.

26. Postup orgánů veřejné moci se projevil v závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013), dle názoru soudu však s ohledem na nekoncentrovanost řízení není toto promítnutí dostatečné. V řízení došlo k několika průtahům, a to především na začátku řízení, kdy mezi prosincem 2007 a koncem června 2008 nebyly učiněny žádné úkony soudu, následně při prvním rozhodování odvolacího soudu bylo vydáno usnesení o zrušení rozsudku soudu I. stupně až téměř po dvou letech. Rovněž nelze přehlédnout, že došlo opakovaně k rušení rozhodnutí soudu I. stupně soudem odvolacím, a to jak rozhodnutí procesních, tak rozhodnutí meritorních. Soud I. stupně v řízení učinil několik nesprávných úkonů, které následně musel napravovat, např. bylo autoremedurou zrušeno usnesení I. stupně, bylo zrušeno poslední jednání ve věci, jelikož soud opomenul provést důkaz, což zjistil, až z upozornění účastníků, až po sedmi letech řízení zjistil, že nerozeslal usnesení o připuštění žalobce b) do řízení apod. S ohledem na postup soudu ve věci, který nepochybně zatížil řízení co do délky, je třeba v tomto případě navýšit základní částku o 20 %.

27. Žalobci se na délce řízení nijak nepodíleli, a to ani negativně, ani pozitivně. Žalobci pouze podali odvolání do několika procesních rozhodnutí a jednou do meritorního rozhodnutí a několikrát požádali o odročení jednání, jelikož se však jedná o procesní právo žalobců, nelze jim toto nijak přikládat k tíži. Žalobci nepodali návrh na určení lhůty nebo stížnost. Na základě tohoto kritéria tedy nedošlo k jakékoli modifikaci základní částky.

28. Význam řízení pro žalobce soud zhodnotil tak, že posuzované řízení mělo standardní význam. Posuzované řízení nepatří typově mezi ta, kterým je přisuzován zvýšený význam pro účastníky, jaký mají např. řízení trestní, vazební či osobnostní. Soud nezpochybňuje, že výše peněžitého plnění, který byl předmětem řízení, by měl vliv na majetkovou situaci žalobců, ovšem u řízení, které se typově jedná o vydání bezdůvodného obohacení, nelze bez dalšího shledávat zvýšený význam řízení pro žalobce, a to bez ohledu na výši žalované částky. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010), zároveň žalobci netvrdili žádné jednotlivé okolnosti konkrétního případu, např. věk nebo zdravotní stav žalobců, které by měly vést ke zvýšení základní částky určené soudem z důvodu významu posuzovaného řízení pro žalobce.

29. Dále soud základní částku snížil o dalších 10 % za vzájemné sdílení újmy, když v řízení žalobci vystupovali na straně žalující straně. Koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob) (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III.ÚS 3369/17). Není pak rozhodující, zda v řízení vystupují jako solidární dlužníci nebo nesolidární, nebo zda sdílí společnou kasu, nýbrž je rozhodující fakt, že jako příbuzní vystupující na stejné straně posuzovaného řízení, spolu mohli sdílet negativní dopady, které na ně nesprávný úřední postup soudu měl. Z tohoto důvodu došlo ke snížení základní částky o 10 %, přičemž soud při určení procentuální výše vycházel z faktu, že sdílet újmu mohli pouze dva účastníci, a tak se neztotožnil s vyšším snížením, ke kterému přistoupila žalovaná.

30. A konečně řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, přičemž soud I. stupně rozhodoval meritorně čtyřikrát, odvolací soud rovněž rozhodoval meritorně třikrát, několikrát odvolací soud rovněž rozhodoval do procesních rozhodnutí soudu I. stupně. Z tohoto důvodu došlo k úpravě základní částky, a to ke snížení o 5 %.

31. Základní částka zadostiučinění činí za řízení dlouhé 15 let a 4 měsíce částku 258 000 Kč (14x 18 000 Kč + 4x 1 500 Kč) u žalobkyně a) a za řízení dlouhé 11 let a 8 měsíců částku 186 667 Kč (11x 16 000 Kč + 8x 1 333 Kč). Soud shledal důvody pro modifikaci těchto základních částek u obou žalobců shodně z důvodu složitosti řízení (snížení o 30 %), dvojinstančnosti řízení (snížení o 5 %), sdílení újmy (snížení o 10 %) a podílu soudu na délce řízení (zvýšení o 20 %). Žalobkyni a) tedy náleží částka ve výši 193 500 Kč, žalobci b) pak náleží částka ve výši 140 000 Kč. Žalovaná v mimosoudním projednání (žádost žalobců stihla žalovaná projednat v šestiměsíční zákonné lhůtě) přiznala žalobkyni a) částku 215 000 Kč a žalobci b) přiznala částku ve výši 140 000 Kč, tedy plnila nad částku, příp. stejnou částku, která náleží žalobcům dle soudu. S ohledem na uvedené tedy výrokem I. a II. soud žalobu zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu dle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena žalobcům, když žalovaná byla ve věci plně úspěšná. Náklady řízení žalovanou účelně vynaložené spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za úkon dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za vyjádření k žalobě. Žalovaná v řízení učinila 1 úkon (vyjádření k žalobě), náhrada nákladů řízení tak činí 300 Kč (1x 300 Kč). Povinnost zaplatit žalované náklady řízení byla mezi žalobce poměrně rozdělena ve výroku III. a IV. tohoto rozsudku. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku dle ust. § 160 odst. 1 věta 1 o.s.ř.