16 C 26/2024 - 35

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Klárou Babičkovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Jméno žalované] o zaplacení 117 360 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Soud konstatuje, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno], došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Žaloba o zaplacení částky 117 360 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 117 360 Kč od 19. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 900 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 5. 6. 2024, doplněnou dne 12. 6. 2024, domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 117 360 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení vedeného [Anonymizováno] o žádosti o poskytnutí informace pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 24. 7. 2022, kdy žalobce podal žádost o informace a skončeno bylo dne 21. 5. 2024, kdy byla informace poskytnuta. Žalobce u žalované nárok uplatnil dne 19. 1. 2023, ale do podání žaloby nebylo o nároku rozhodnuto. Žalobce uvedl že v řízení nebylo žádných skutečností, které by zapříčiňovaly takto extrémní délku řízení, ze strany žalované se jednalo o obstrukční chování. Žalobce požadoval odškodnění ve výši 180 Kč za den, kdy poukázal na nutnost reflektovat inflaci.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 20. 7. 2024 uvedla, že žádost žalobce ze dne 19. 1. 2023 projednala dne 4. 9. 2023, a to souhrnně ve vztahu i k dalším žádostem žalobce (viz bod IV.). Za délku posuzovaného řízení nebylo žalobci přiznáno zadostiučinění, neboť v době podání předběžného uplatnění trvalo řízení 179 dnů a následně již žalobce další žádost v této věci nepodal. Žalovaná uvedla, že je uplatněný nárok ochotna uznat co do výše 7 003,50 Kč. Řízení trvalo 667 dní a probíhalo ve 3 fázích, řízení nebylo pro žadatele významné, neosvědčil svůj zájem na žádostech o informace, žalovaná tedy snížila odškodnění o 50 %. Pro výpočet užila žalovaná stanovisko NS ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, tedy že žadateli náleží částka 21 Kč/den, když částka vyplacená za první dva roky řízení je krácena na polovinu. Žalovaná ve zbytku navrhla žalobu zamítnout.

3. Žalobce v replice ze dne 28. 7. 2024 uvedl, že žalovaná nijak neprokazuje snížený význam pro žalobce, nebo že z jeho strany byla žádost o poskytnutí informací podána pro pouhé uspokojení osobní zvědavosti, kdy je dána lhůta pro vyřízení zákonem, přičemž tato byla z důvodu obstrukčního chování žalované překročena extrémním způsobem. Motivace žadatele o informace jsou nepodstatné, a nejsou kritériem pro rozhodnutí o poskytnutí informací.

4. V duplice ze dne 4. 8. 2024 žalovaná uvedla, že žalobce je osobou, která podává desítky žádostí o informace ročně a nijak neprokazuje svůj naléhavý zájem o informace. I když právní zájem není kritériem pro poskytnutí informace, posuzuje tak význam řízení pro žalobce z tohoto důvodu jako marginální.

5. Podáním ze dne 12. 8. 2024 se žalobce vyjádřil, že žalovaná neposoudila správně snížení odškodnění na polovinu za první dva roky řízení, když řízení o poskytnutí informací má zákonnou lhůtu v délce 15 dní, a uplatní se zde zásada speciality. Z jednoduché žádosti o informace vytvořila žalovaná složitý případ, kdy byl žalobce nucen podána opravné prostředky, studovat právní předpisy, judikaturu, a tomu věnoval značné úsilí a velké množství času.

6. Soud ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení, žalobce naposledy v podání ze dne 12. 8. 2024 a žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 7. 2024.

7. Ze shodných tvrzení účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění, zjištěno, že žalobce nárok za posuzované řízení u žalované uplatnil. Dále žalovaná nárok žalobce projednala a žalobci nepřiznala odškodnění.

8. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění.

9. Ze spisu [Anonymizováno], sp.zn. [Anonymizováno], zjištěno, že dne 24. 7. 202 žalobce požádal žalovanou o rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 27. 8. 2020, č.j. [Anonymizováno] včetně doprovodných informací, a to na základě zákona č. 106/1999 Sb. Dne 27. 7. 2020 žalovaná žalobce vyzvala k upřesnění žádosti ve vztahu k „doprovodným informacím,“ zároveň o sdělení, zda je dotčenou osovou dle § 4 zákona č. 500/2004 Sb. Dne 27. 7. 2022 doplnil žalobce žádost o informace, co považuje za „doprovodné informace“. Dne 30. 12. 2022 bylo žalobci zasláno anonymizované rozhodnutí, aby z něj nebylo patrné, jakých osob se rozhodnutí týká a nebylo možné se seznámit s průběhem správního řízení. Rozhodnutím [Anonymizováno] ze dne 3. 1. 2023, č. j. [Anonymizováno] byla žádost částečně odmítnuta s odůvodněním, že jde o rozhodnutí právního řízení a že žalobce není účastníkem řízení. Dne 4. 1. 2023 žalobce podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, tzv. rozklad datovaný dne 3. 1. 2023. Dne 6. 4. 2023 jednala rozkladová komise o rozkladu žalobce ze dne 3. 1. 2023, na kterém rozkladová komise rozhodla, že se rozhodnutí ministerstva ruší a věc se vrací k dalšímu projednání. Rozhodnutí ministra [Anonymizováno] ze dne 26. 2. 2024, č. j. [Anonymizováno], nabylo právní moc dne 28. 8. 2024. Zároveň se ministr za postup ministerstva omluvil. Dne 21. 5. 2024 byly žalobci požadované informace poskytnuty, přičemž poskytované rozhodnutí se týkalo řízení o žádosti o příspěvek na bydlení.

10. Ze žádosti žalobce o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ze dne 19. 1. 2023 s dokladem o odeslání se podává, že dne 19. 1. 2023 uplatnil žalobce svůj nárok z posuzovaného řízení u žalované.

11. Z vyjádření žalované v rámci předběžného projednání ze dne 4. 9. 2023 se podává, že žalovaná rozhodla v bodě IV. rozhodnutí o nároku žalobce na zadostiučinění za posuzovaná řízení na základě jeho žádosti ze dne 19. 1. 2023. Za posuzované řízení nepřiznala žalobci odškodnění, když k datu vydání tohoto rozhodnutí trvalo řízení 164 dnů (do poskynutí informace) a v druhé části 179 dnů (k datu podání žádosti).

12. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od podání žádosti o informace dne 24. 7. 2022 do poskytnutí požadované informace dne 21. 5. 2024, což bylo mezi účastníky nesporné, tedy 1 rok a 10 měsíců.

13. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

14. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně.

15. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona (u úřadu uvedeného v § 6) podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

18. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

19. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“).

20. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce zejména podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne 19. 1. 2023 ve smyslu § 14 OdpŠk, a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

23. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

24. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

25. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

26. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce činí 1 rok a 10 měsíců. Již zde soud konstatuje, že ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“) plyne obecný závěr, že „je nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).“ Tento obecný závěr však nelze v plném rozsahu promítnout do řízení, které probíhalo toliko před správním orgánem a nedošlo do fáze řízení před soudem. Nadto podle zákona č. 106/1999 Sb. jsou stanoveny poměrně krátké lhůty pro rozhodnutí o poskytnutí informace. Aplikovat paušálně závěr o normativu dvou let pro každé řízení by tak bylo zjevnou mechanickou aplikací závěru, který by svém důsledku nevedl ke spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky. Je třeba zohlednit i skutečnost, že Stanovisko bylo vydáno ještě před tím, než byly učiněny zásadní závěry z hlediska možnosti požadovat odškodnění za řízení vedené pouze před správními orgány, a to Nejvyšším soudem (srov. NS ČR, velký senát, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 a Ústavním soudem (srov. nález sp.zn. II. ÚS 570/20). Řízení podle zákona č. 106/1999 Sb. je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda. Současně nelze délku takového řízení v trvání 1 roku a 10 měsíců považovat za přiměřenou. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Soud však shledal, že není na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování je v tomto případě plně dostačující formou zadostiučinění. Nic na tom nemění skutečnost, že žalovaná v rámci vyjádření ze dne 20. 7. 2024 dospěla k závěru o nepřiměřené délce řízení a poskytnutí zadostiučinění v penězích. Jde o otázku právního posouzení, přičemž závěry žalované není soud vázán.

27. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

28. Nejvyšší soud ve Stanovisku konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, Nejvyšší soud uvedl, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, Nejvyšší soud vyslovil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje.

29. V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z výše citované judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp.zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. Není možné a priori konstatovat zvýšený význam předmětu řízení o poskytnutí informace pro žadatele, a to kvůli tomu, že význam posuzovaného řízení se zásadně odvíjí od významu informace pro žadatele, jak je výše vysvětleno, a ten může být velmi vysoký, ale také nepatrný.

30. V souzené věci bylo prokázáno, že žalobce zjevně požadovanou informaci k realizaci nějakého svého konkrétního práva nepotřeboval. Informace se týkala třetí osoby a vztahovala se k řízení o příspěvku na živobytí. Žalobce v posuzovaném řízení svůj zájem nijak neozřejmil, ač byl k tomu správním orgánem vyzván. Žalobce rovněž netvrdil, že je novinářem, či jinou osobou, u níž by bylo možné dospět k závěru o veřejném zájmu spočívajícím v kontrole povinného subjektu (tzv. institut hlídacího psa). Nelze přisvědčit ani poukazu žalobce na obstrukční jednání žalované. Bylo prokázáno, že žalovaná svůj závěr podrobně odůvodnila a přesvědčivě odůvodnila svůj závěr o částečném odmítnutí poskytnutí informace. Žalovaná chránila zájmy dotčené třetí osoby. Na tom nic nemění, že v řízení o rozkladu ministr [Anonymizováno] rozhodl jiným způsobem a dospěl k jinému právnímu posouzení věci a nutnosti požadovanou informaci poskytnout. Bylo tedy prokázáno, že újma vzniklá žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace byla zanedbatelná a odškodnění v penězích nepřichází v úvahu (srov. rovněž závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či z recentní judikatury ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022–389, případně též Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 4. 10. 2023 č. j. 55 Co 271/2023–151).

31. Soud proto postupoval v souladu s § 31a odst. 2 OdpŠk a poskytl žalobci satisfakci ve formě konstatování porušení práva s tím, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno], došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I.). Tímto konstatováním je dle soudu poskytnuta žalobci dostatečná satisfakce a není nutno přiznávat zadostiučinění v peněžité formě. Soud proto požadavek na zaplacení částky 5. 6. 2024 Kč s požadovaným příslušenstvím zamítl (výrok II.), a to pro nedůvodnost.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy i když měl účastník ve věci jen částečný úspěch, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Předně soud uvádí, že žalobce u žalované nárok uplatnil dne 19. 1. 2023. Šestiměsíční lhůta k projednání nároku uplynula žalované dnem 4. 9. 2023. Žaloba byla podána dne 5. 6. 2024. Žalobce byl v řízená co do základu nároku úspěšný, přičemž forma zadostiučinění závisela toliko na hodnocení rozhodujícího soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za tři úkony podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za sepis žaloby, sepis repliky ze dne 28. 7. 2024, a podání ze dne 12. 8. 2024, celkem 2 900 Kč. Soud žalobci nepřiznal náhradu za uplatnění nároku u žalované s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk.

33. Lhůta k plnění v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů, a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší.

Poučení