16 C 263/2020-31

Rubrum

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce po žalovaném domáhal přiznání další částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, další částky ve výši [částka] a úroku ve výši 93,7 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] doplněnu podáním ze dne [datum] se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, částky [částka] a úroku ve výši 93. 7 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, co úrok dosáhne částky [částka], s odůvodněním, že uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] (kterou žalovaný podepsal dne [datum]), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši [částka], jež se žalovaný zavázal vrátit v celkové výši [částka], formou 18 pravidelných měsíčních splátek po [částka], splatných vždy k 24. dni každého měsíce, počínaje měsícem únor 2020, přičemž zápůjční úroková sazba činila 93,70 % ročně a RPSN 146,5 %. Úvěruschopnost žalovaného prověřil žalobce z dokladů o jeho příjmech, z výpisů z jeho bankovních účtů, z prohlášení dlužníka a z databází [příjmení] a NRKI, provedl tzv.„ scoring“ klienta a na jeho základě„ bylo rozhodnuto o poskytnutí požadovaného úvěru“. Žalovaný však smluvené podmínky porušil, neboť do zesplatnění úvěru neuhradil žalobci žádnou částku. Podle bodu 6.3. smlouvy došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru ke dni [datum]. Žalobci tak vznikl nárok na úhradu úvěrového dluhu na jistině [částka] (sestávající z dlužné jistiny [částka] a přirostlých úroků ve výši [částka]), smluvní pokuty ve výši [částka] a další smluvní pokuty [částka] snížené žalobcem na částku [částka], nákladů ve výši [částka] a dohodnutého úroku ve výši 93,7 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, co úrok dosáhne částky [částka]. Přes předžalobní upomínku žalovaný dlužnou částku žalobci dosud neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, v řízení zůstal zcela pasivní, neplnil své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy neplnil povinnost tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí ani důkazní a jiné povinnosti, tvrzený nárok žalobce ani jeho výši vůbec nezpochybňoval ani nerozporoval a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto. Pokud jde o závazkový vztah mezi účastníky, podle obsahu listiny označené jako Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal dne [datum] a žalobce„ nabídku“ akceptoval dne [datum], se žalobce zavázal poskytnout žalovanému částku [částka] označenou jako úvěr bankovním převodem, který se žalovaný zavázal splatit v celkové výši [částka] ve 18 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 24. dni každého měsíce. Zápůjční úroková sazba ve výši 93,70 % ročně byla sjednána na celou dobu splácení úvěru, při odstoupení od smlouvy měla činit částku [částka] za každý jednotlivý den, RPSN bylo ve výši 146,5 %. Všechny tyto údaje jsou napsány v samostatném odstavci zvýrazněným písmem. V bodě 6. uvedené listiny jsou upraveny důsledky vyplývající z prodlení klientů s úhradou splátek, a to povinnost uhradit konkrétně popsané smluvní pokuty. Podle bodu 6.9. uvedené listiny nesmí souhrn všech smluvních pokut přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše sjednaného úvěru, maximálně však [částka]. V bodě 6.3. uvedené listiny bylo mezi účastníky mimo jiné dohodnuto, že v případě prodlení klienta s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází automaticky k zesplatnění celého úvěru, tj. nesplacené úvěrové jistiny, sjednaných úroků, smluvní pokuty a nákladů a že poskytovatel je povinen klienta vyzvat k úhradě úvěrového dluhu. Z listiny označené jako Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce sdělil žalovanému akceptaci návrhu žalovaného na uzavření smlouvy o úvěru a že dnem doručení tohoto oznámení žalovanému mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru [číslo]. V Oznámení jsou zopakovány úvěrové podmínky (s tím rozdílem, že výše RPSN činí 131,71 %) a k listině je přiložen splátkový kalendář. V listině označené jako splátkový kalendář je rozepsáno 18 splátek ve výši [částka] splatných vždy k 24. dni v měsíci, přičemž splatnost první splátky úvěru měla nastat dne [datum] a splatnost poslední splátky měla nastat dne [datum]. Z kopie poštovní obálky s dodejkou soud zjistil, že zásilka adresovaná žalovanému byla dne [datum] uložena na poště a nebyla vyzvednuta. Soud považuje za prokázané, že mezi účastníky došlo dnem doručení oznámení, t.j. [datum] k uzavření smlouvy výše uvedeného obsahu.

4. Pokud jde o vzájemné plnění, tak z nedatované listiny označené jako Doklad o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobce vyplatil dne [datum] na účet žalovaného částku [částka]. Totéž vyplývá i z listiny označené jako Karta klienta [celé jméno žalovaného] ze dne [datum], z níž je navíc zřejmé, že žalovaný nevrátil žalobci žádnou částku.

5. Pokud jde o provádění úvěruschopnosti žalovaného žalobcem, z listiny označené jako Prohlášení klientů ze dne [datum] a z listiny označené jako Předsmluvní formulář soud zjistil, že žalovaný se seznámil se všemi parametry a podmínkami úvěru a prohlásil, že nemá žádné splatné dluhy, není v úpadku a že je schopen úvěr splácet. Z listiny označené jako Výpis záznamů z registru [příjmení] ze dne [datum], soud zjistil, že žalovaný neměl evidovanou žádnou dlužnou částku po splatnosti. Z neoznačené listiny ze dne [datum] (tj. necelý měsíc před žádostí žalovaného o úvěr) obsahující hodnocení schopnosti splácet soud zjistil, že u žalovaného je skóre 359 a že je menší riziko. Z listiny označené jako Hodnocení klienta ze dne [datum] soud zjistil, že u žalovaného„ činí finanční potřeba [částka]“, že celková výše poskytovaného úvěru má činit [částka], zápůjční úroková sazba byla 93,70 % ročně, že za poskytnutí úvěru [částka] měl žalovaný zaplatit celkem [částka]. [příjmení] příjem žalovaného ze zaměstnání byl [částka] měsíčně, výdaje měl [částka] měsíčně jako životní minimum, dále měsíčně splácel [částka] na úhradu dluhů u žalobce, [částka] měsíčně na bydlení a [částka] měsíčně na dopravu, kurzy, záliby apod. Podle uvedené listiny byl žalovaný svobodný, bezdětný, měl bydlet u rodičů. Podle Dohody o změně pracovní smlouvy ze dne [datum] byl pracovní poměr u firmy Topos Prefa [obec] změněn na dobu neurčitou. Z tzv. Detailu transakcí vyplynulo, že Topos Prefa [obec] zaslal žalovanému v listopadu 2019 částku [částka] a v prosinci 2019 částku [částka]. Mzdové listy nebyly předloženy. Podle Hodnocení klienta měl žalovaný žalobci splácet dluhy ve výši [částka] měsíčně, nebylo ale prokázáno, kolik závazků, z jaké doby ani v jaké výši měl žalovaný vůči žalobci, kolik činil celkový dluh žalovaného vůči žalobci, zda byl žalovaný vůči žalobci v prodlení se splátkami z předchozích dluhů ani zda měl poskytnutý úvěr sloužit k úhradě předcházejících dluhů žalovaného vůči žalobci. Ze smlouvy o úvěru dále vyplývá, že žalovaný měl vlastní e-mail a používal mobil.

6. Podle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vedeného ČNB má žalobce od [datum] povolení k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Z listin označených jako Výzva k zaplacení ze dne [datum] a [datum] soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě úvěrového dluhu před jeho zesplatněním. Podle obsahu listiny označené jako Oznámení ze dne [datum] považuje soud za prokázané, že žalobce oznámil žalovanému zesplatnění úvěrového dluhu ve výši [částka]. Z listiny označené jako Předžalobní upomínka ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky s upozorněním na možnost soudního vymáhání, k tomu bylo z podacího archu České pošty ze dne [datum] zjištěno odeslání zásilky žalovanému.

7. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám v době uzavírání sporné smlouvy v lednu 2020 je soudu z databáze [obec] národní banky [příjmení] známo, že v lednu 2020 byla průměrná úroková sazba UK 1 pro domácnosti na spotřebu, bydlení a ostatní ve výši 4,02 %, průměrná úroková sazba UK 2 pro domácnosti a spotřebu činila 8,20 % a UK 4 činila celkem 8,19 %. Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 93,7 % ročně pak představuje cca 11,43 násobek výše průměrné sazby UK 2 a UK 4 dle statistiky [obec] národní banky.

8. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a zákon č. [číslo] Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy [datum], a dospěl k následujícím právním závěrům.

9. Soud považuje za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o.z., neboť žalobce jako podnikatel (ve smyslu § 420 o.z.) se zavázal poskytnout žalovanému jako spotřebiteli (ve smyslu § 419 o.z.) peněžní prostředky a žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Na žalovaného se tak vztahuje ochrana spotřebitele podle § 1810 a násl. o.z. a také podle zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Ochrana spotřebitele vychází z příslušných předpisů Evropské unie, kterými je ČR podle čl. 10 Ústavy ČR prostřednictvím mezinárodních smluv vázána, a které mají přednost před vnitrostátními zákony. U poskytování spotřebitelských úvěrů se jedná především o Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ Směrnice“), která ve zvýšené míře chrání práva spotřebitele (zde žalovaného), který je považován za slabší stranu, a zároveň na poskytovatele úvěrů (zde žalobce) jako na profesionála v oboru finančnictví a úvěrování klade zvýšené požadavky, které je při jednání se spotřebitelem povinen dodržovat. Poskytovatel úvěrů během celého procesu uzavírání úvěrových smluv i při samotném poskytování finančních prostředků musí se spotřebitelem jednat transparentně, srozumitelně, s odbornou péčí a dodržovat zásadu poctivosti (jednat fair play). Poskytovatel úvěrů má totiž obvykle k dispozici značné finanční zdroje, odborný aparát vyškolený v oboru, dobře placené právní zástupce, a jeho zájmem a cílem je dosažení co nejvyššího zisku z poskytnutého úvěru. Oproti němu je spotřebitel jako žadatel o úvěr obvykle laik bez právního povědomí, bez právní podpory, bez finančních prostředků, velmi často finančně negramotný, nemajetný a zadlužený. Soud se proto při posuzování nároků ze spotřebitelských smluv musí řídit jak pravidly vycházejícími z uvedené Směrnice, tak i vycházejícími z rozhodovací praxe Soudního dvora EU i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, mimo jiné: a. při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení upravujících spotřebitelské vztahy musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Umožňuje-li zákon více výkladů, musí soud zvolit ten nejpříznivější pro spotřebitele (nález Ústavního soudu I. ÚS 2063/17 ze dne [datum]), b. neurčité a nesrozumitelné ujednání o ceně podléhá přezkumu nejen gramaticky, ale i ekonomicky, aby řádně informovaný spotřebitel mohl na základě jasných a srozumitelných kritérií předvídat ekonomické důsledky, které z toho pro něj plynou (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [jméno] v. OTP Jelzálogbank Zrt, C [číslo], ze dne 30. 4. 201), c. otázku, zda poskytovatel úvěru řádně zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost spotřebitele, je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti (viz. výklad článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum], usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41, rozsudek KS [obec] ze dne 11.4.2019, sp. zn 15 Co 118/2019 ve věci žalobce [příjmení] [jméno], nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance), d. k textu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. (že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy) se nepřihlíží, neboť je v rozporu s právem Evropské unie (rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance), e. je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz. nálezy Ústavního soudu I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III ÚS 4084/12 ze dne [datum]), f. v případě spotřebitelského úvěru nelze posuzovat práva i povinnosti ze smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků a sjednaných sankcí. Zneužívajícími podmínkami jsou taková smluvní ujednání, která byla sepsána předem a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na jejich obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou (rozhodnutí NS ČR ze dne 20.2.2019, č.j. 33 Cdo 3575/2017), g. při posuzování platnosti spotřebitelské smlouvy se obecné soudy musí zabývat celkovou vyvážeností práv účastníků smlouvy a vycházet z principu ochrany spotřebitele, jako jednoho z klíčových principů současného občanského práva. Opačný postup vede k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 LZPS (nález sp. zn. I. ÚS 913/16).

11. Ústavní soud také mnohokrát vyložil, že netoleruje obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost - nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku - a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález [číslo] str. 87, vyhlášen pod [číslo] Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález [číslo] str. 131, vyhlášen pod [číslo] Sb.). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nemůže soud pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (rozhodnutí ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 1648/10).

12. Z hlediska ochrany spotřebitele je tak soud povinen přezkoumávat nejen každé ujednání spotřebitelské smlouvy, nýbrž také posuzovat i právní úpravu, podle níž bude věc rozhodovat. A pokud se vnitrostátní právní úprava dostane do rozporu se Směrnicí, má Směrnice při výkladu přednost před vnitrostátním právem (čl. 10 Ústavy ČR).

13. S ohledem na principy na ochranu spotřebitele se soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda žalobce řádně a s odbornou péčí zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, a zda na základě výsledku posuzování mohly u žalobce objektivně vzniknout důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, pro které by nesměl podle § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru úvěr žalovanému vůbec poskytnout.

14. V souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR zkoumal soud otázku úvěruschopnosti žalovaného podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti podle § 588 o.z., t.j. bez návrhu účastníků, a k textu § 87 věty druhé zákona o námitce relativní neplatnosti smlouvy o úvěru soud nepřihlížel, neboť je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum], tj. s právem Evropské unie 15. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele v době od [datum] dosud podle zákona č. 145/2010 Sb. (účinného ode dne [datum] do [datum]) i podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1.12.2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 9 odst. 1) zák. č. 145/2010 Sb. a následně i v § 84 a § 86 odst. 1 zák. č. 297/2016 Sb. v zásadě shodnou úpravou uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru, o zápůjčce nebo o půjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Ve stručnosti jde o povinnosti věřitele: 1) zjistit od spotřebitele údaje o jeho úplných, skutečných i o předpokládaných příjmech po celou dobu splácení úvěru, dále údaje o reálných výdajích na živobytí, na bydlení a na úhradu jiných závazků; 2) o povinnosti věřitele ověřit pravdivost spotřebitelem uvedených údajů z podkladů, které mu spotřebitel musí na vyžádání doložit (u příjmů např. pracovní smlouvu, mzdové listy, u OSVČ výpisy z účtů, rozhodnutí úřadu o přiznání dávky, smlouvu o provedení práce), u výdajů (např. smlouvu o nájmu, o podnájmu, rozhodnutí o hrazení výživného, jiné závazky z dalších dluhů). Pravdivost údajů o nákladech na živobytí (na jídlo, ošacení, hygienu, sport, koníčky) je věřitel povinen ověřit a porovnat s údaji z veřejně dostupných informací o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb. i podle databáze Českého statistického úřadu o průměrných výdajích obyvatelstva (rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pokud budou údaje spotřebitele neúplné nebo nevěrohodné nebo se budou vymykat obvyklým cenovým hladinám v místě i v čase, je věřitel povinen vyžádat si od spotřebitele další podklady (viz. § 84 zák. č. 257/2016 Sb.), a pokud je spotřebitel nedoloží, nemůže věřitel požadovaný úvěr spotřebiteli poskytnout, neboť chybějící, nevěrohodné případně nepravdivé údaje brání řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitelem předložené podklady si věřitel buď oskenuje nebo konkrétně a nezaměnitelně zaznačí do svých podkladů (např. do zákaznické karty spotřebitele), aby bylo možno s odstupem času ověřit, z jakých konkrétních podkladů prováděl věřitel zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele; a konečně 3) věřitel s odbornou péčí profesionála v oboru finančnictví a úvěrování, ke které se přihlásil podle § 5 odst. 1 o.z. (a nikoliv pro srovnání s laickou péčí hlídače krav) posoudí spotřebitelem uvedené a podložené údaje, zda spotřebiteli zbude dostatek finančních prostředků na to, aby bez zjevných problémů a omezení mohl splácet spotřebitelský úvěr po celou dohodnutou dobu, a na základě provedeného odborného posouzení požadovaný úvěr spotřebiteli poskytne pouze tehdy, pokud objektivně nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splácet. Je zjevně nesprávný názor, že úvěruschopnost spotřebitele (tj. příjmy i výdaje) se zjišťuje a posuzuje pouze ke dni sjednávání smlouvy o úvěru. Pokud z podložených údajů vyplyne, že spotřebiteli v krátké době po případném uzavření smlouvy bude ukončena pracovní smlouva a s vysokou mírou pravděpodobnosti lze očekávat, že přijde o příjmy, případně podle již pravomocného rozhodnutí soudu bude mít zvýšené výdaje například na výživné na děti, pak profesionální přístup předpokládá předvídavost i zvídavost věřitele, z jakých prostředků bude spotřebitel splátky úvěru splácet po celou dobu, která obvykle trvá i několik let. To předpokládá i rozum průměrného člověka a schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o.z.). V takovém případě je povinností věřitele vyžádat si od spotřebitele další údaje, případě podklady, o předpokládaných příjmech do budoucna. Pokud tuto běžnou (nikoliv odbornou) péči věřitel nevyvine, může i s běžnou péčí laika předpokládat, že bez dostatečných příjmů nebude spotřebitel schopen splátky v krátké době řádně splácet a že dojde na vymáhání dluhu u soudu. Nejde samozřejmě o situace, kdy spotřebitel zcela náhle a nepředvídatelně, např. z důvodu úrazu apod., ztratí předpokládaný dlouhodobý příjem ze zaměstnání. V takovém případě jde o nepředvídatelné, tudíž přípustné riziko (viz. důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Jestliže věřitel řádně nezjišťoval a s odbornou péčí neposuzoval úvěruschopnost spotřebitele, případně objektivně měl mít pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet (např. příjmy byly nedostatečné nebo příjmy a výdaje spotřebitele byly na hraně), a přesto spotřebiteli požadovaný úvěr poskytl, je smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. (od [datum] do [datum] podle rozsudku NS ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20.3.2019 a od [datum] do [datum] podle zák. č. 43/2013 Sb.) i podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 297/2016 Sb. absolutně neplatná (rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25.7.2018, rozsudek NSS ČR 1 As 30/2015-39 ([číslo] Sb.) ze dne [datum], nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum]).

16. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že se žalobce sice zabýval příjmem žalovaného v období 2 měsíců před uzavřením smlouvy, nikoliv však jeho reálnými výdaji. Výdaje na živobytí byly uvedeny obdobně se zákonem o životním minimu částkou [částka] a na bydlení se svými rodiči [částka]. Žalobce ale konkrétně neuvedl počet ani výši jednotlivých závazků žalovaného vůči němu samotnému a údajné měsíční splátky dluhu [částka], které sám žalobce vyplnil do formuláře Hodnocení klienta, nebyly žádnými podklady doloženy. Skutečnou výši měsíčních splátek dluhu považuje soud za nedoloženou. Naprosto nevěrohodný je další výdaj žalovaného v celkové výši [částka] měsíčně za každodenní dopravu do zaměstnání z [obec] do Prefy v [obec] veřejnou dopravou nebo vlastním automobilem, za poplatky za internet, za mobil případně za cigarety, jiné záliby, koníčky či jiné dluhy. Tomuto údaji mohl uvěřit jedině snad žalobce, nikdo jiný. A pokud je tento výdaj viditelně podhodnocený za účelem zkreslení úvěruschopnosti žalovaného, bylo povinností žalobce jako profesionála v oblasti úvěrování ověřovat správnost i tohoto nevěrohodného výdaje, vyžadovat další relevantní informace a ověřovat jejich pravdivost. Z žalobcem předložených listin je ale zřejmé, že nic takového neprováděl se zřetelným záměrem poskytnout žalovanému požadovaný úvěr bez ohledu na jeho reálnou návratnost a dokonce ještě před platným uzavřením smlouvy. Hodnocení klienta žalobcem je neúplné a tudíž nevěrohodné. Zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neodpovídá běžné laické péči, natož odborné péči profesionála v oboru úvěrování, k níž se žalobce podle § 5 o.z. veřejně přihlásil a v tomto oboru získal licenci od ČNB. Provádění úvěruschopnosti žalovaného bylo ryze formální a zřetelně nedbalé. Soud tedy uzavřel, že žalobce úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, natož s odbornou péčí, nezkoumal, nezjišťoval ani neověřoval. Porušení této povinnosti žalobcem má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Soud se rovněž z úřední povinnosti podle § 588 o.z. i z hlediska principů na ochranu spotřebitele zabýval otázkou, zda ujednání o úroku ve výši 93,70 % v úvěrové smlouvě není zjevně v rozporu s dobrými mravy. Uvedená výše úroku dosahuje takové výše, že je zcela zjevně nepřiměřená a odporuje obecným právním zásadám dobrých mravů (§ 1 odst. 2 o. z.), přiměřenosti, jako součásti dobrých mravů (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07) a poctivosti (§ 6 o. z.). Sjednaná výše úroku 93,70 % ročně pak představuje 11,43násobek výše průměrné úrokové sazby databáze [příjmení], jež v rozhodné době činila 8,2 % (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Rozdíl mezi sjednanou a obvyklou výší úroků znamená významný nepoměr, který je zvláště nepřijatelný u zvýšené ochrany žalovaného jako spotřebitele. Uvedený nepoměr ve vzájemných plněních v případě spotřebitelského úvěru nemůže být odůvodněn ani vysokým rizikem z nevratností úvěru pro špatnou finanční situaci spotřebitele, neboť právě řádným prošetřováním úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí měl věřitel právě takové riziko minimalizovat. A pokud o schopnosti spotřebitele navrátit úvěr existovaly objektivní pochybnosti, nesměl věřitel úvěr vůbec poskytnout, natož s takto nepřiměřeně vysokými úroky. Ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku za poskytnutí úvěru je tudíž absolutně neplatné, a soud se ve smyslu § 576 o. z. zabýval i tím, zda se neplatnost vztahuje jen na sporné ujednání o výši úroku, anebo zda absolutní neplatnost postihuje celé právní jednání, tj. celou smlouvu. Jen na ujednání o výši úroku by se neplatnost vztahovala tehdy, pokud by takové ujednání bylo od zbytku ujednání oddělitelné, a bylo by možno předpokládat, že by žalobce jako poskytovatel úvěru uzavřel úvěrovou smlouvu i bez takového neplatného ujednání. Podle názoru soudu žalobce jako„ údajný“ profesionál v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů musel velmi dobře vědět (a to i z probíhajících soudních řízení), že sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký, přičemž právě vysoký zisk z nepřiměřených úroků byl důvodem uzavření této smlouvy. Je tudíž iluzorní předpokládat, že by žalobce uzavřel úvěrovou smlouvu bez uvedené nepřiměřeně vysoké úrokové sazby, neboť by z ní neměl předpokládaný vysoký zisk. Proto soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná také z důvodu nepřiměřeně vysokého úroku.

18. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představuje plnění z neplatného právního jednání (protiprávním užitím cizí hodnoty), a kdo se na úkor druhého bez spravedlivého důvodu obohatil, musí ochuzenému vydat to, oč se obohatil (viz. § 2991 odst. 1 a 2 a násl. o.z.).

19. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalovanému částku [částka] a že žalovaný žalobci žádnou částku nevrátil.

20. Soud se následně zabýval otázkou, zda o lhůtu přiměřenou k vrácení jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru musí spotřebitel výslovně žádat, anebo ji má stanovit přímo soud z úřední povinnosti, když jde o speciální hmotněprávní ustanovení ve vztahu k o.z. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že až do zaplacení jistiny úvěru v soudem stanovené přiměřené lhůtě se nemůže spotřebitel ocitnout v prodlení s vracením úvěru, který mu neměl být vůbec poskytnut, a věřiteli by tudíž nevznikl nárok ani na úroky z prodlení. V tomto směru dosud chybí judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu ČR, který je ke sjednocení judikatury nižších soudů podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. povolán.

21. V projednávané věci soud zdůrazňuje, že absolutní neplatnost sporné spotřebitelské úvěrové smlouvy způsobil samotný žalobce tím, že svým buď hrubě nedbalým přístupem, nebo také záměrně, nerespektoval zákonem mu uložené povinnost prověřovat úvěruschopnost spotřebitele, která měla právě takovým případům neplacení předejít. Pokud by žalobce řádně uloženou povinnost splnil, nemohl by žalovanému úvěr vůbec poskytnout. Další důvod pro absolutní neplatnost sporné smlouvy způsobil samotný žalobce svojí hamižností, když úmyslně, za účelem dosažení maximálních zisků, vložil do textu smlouvy ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku 93,70 % ročně, přestože z předcházející právní úpravy i z judikatury velmi dobře věděl a vědět měl, že tak nemravně vysoký úrok způsobuje sám o sobě absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy, kterou lze označit za lichevní. Přesto tyto vysoce nemravné úroky po spotřebitelích požadoval a stále požaduje, a tím stále uvádí i další spotřebitele do omylu, respektive je podvádí, neboť spotřebitelé s ohledem na„ profesionalitu žalobce v oboru úvěrování“, k níž se žalobce přihlásil podle § 5 o.z., mohou nabýt přesvědčení, že takto požadované úroky jsou v naší zemi obvyklé. Soudu je z úřední činnosti známo (např. z rozsudku KS [obec], pobočky [obec] č.j. 75 Co 78/2019-84, z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 8 Co 47/2018-50, z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č.j. 75 Co 95/2020-154, z rozsudku NS ČR 33 Cdo 3575/2017, z nálezu Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] atp.), že se jedná o běžné nepoctivé obchodní praktiky žalobce, kterými vhání své klienty do úvěrových pastí a do insolvence. Před těmito nekalými praktikami brojí jak Směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008 [číslo] ze dne [datum], tak i zmíněná judikatura Evropského soudu, Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR, a tyto nepoctivé praktiky nelze žalobci tolerovat. Žalobce svým zjevně nepoctivým jednáním evidentně poškozuje práva svých klientů, v daném případě žalovaného. S ohledem na četnost obdobných sporů nejde přitom o výjimečné selhání žalobce, nýbrž o jeho soustavnou nepoctivou úvěrovou činnost.

22. Pokud jde o stanovení doby přiměřené možnostem spotřebitele poskytnutou jistinu úvěru věřiteli vrátit podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, soud při výkladu tohoto ustanovení vyšel z důvodové zprávy zákonodárce k citovanému ustanovení. Z důvodové zprávy vyplývá, že důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je absolutní neplatnost smlouvy, přičemž spotřebitelé, kteří se dlouhodobě a pravidelně financují na nebankovním trhu, mají vlastní vnímání svých schopností splácet úvěr výrazně posunuté od běžných klientů bank. O to více záleží na řádném a pečlivém posuzování úvěruschopnosti věřitelem prováděném s odbornou péčí. Pokud však nepoctivý věřitel hrubě nedbale nebo záměrně poskytne spotřebiteli úvěr za účelem dosažení nepřiměřených zisků především z nepřiměřeně vysokých úroků, poplatků nebo smluvních pokut (jako v této projednávané věci), přestože s odbornou péčí musel předpokládat, že spotřebitel poskytnutý úvěr neprodleně vyčerpá (často na úhradu předcházejících dluhů) a přestane poskytnutý úvěr věřiteli řádně splácet, v takovém případě se spotřebitel ocitne v bludném kruhu, neboť nebude mít k dispozici dostatek finančních prostředků na jednorázové vrácení vzniklého bezdůvodného obohacení věřiteli v plné výši, což spotřebitele nutí k vyhledávání dalších úvěrů či zápůjček přímo od věřitele nebo od jiných nebankovních subjektů, kteří takovému spotřebiteli další úvěr bez problémů poskytnou. Tento stav lze nazvat úvěrovou pastí a způsobil jej buď z hrubé nedbalosti, nebo také záměrně žalobce. Zákonodárce si byl této situace dobře vědom, proto v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na ochranu spotřebitele v takové situaci výslovně stanovil, že spotřebitel není povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru (a nic jiného) hned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Jde o hmotně právní ustanovení. Slova„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vracení poskytnuté jistiny úvěru v „ takových splátkách, v jakých je schopen je splácet“. A pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu úvěru podle svých možností, nemůže se ocitnout s úhradou úvěrového dluhu od jeho poskytnutí až do jeho zaplacení stanoveným způsobem do prodlení, což je hlavním smyslem ochrany spotřebitele. Zákonodárce nepodmínil využití tohoto institutu podle § 87 odst. 1 cit. zákona tím, že by o něj musel spotřebitel výslovně požádat. Naopak. Zákonodárce zjevně vyšel z faktického stavu, kdy zadlužení spotřebitelé v celé naší společnosti masivně rezignovali na oprávněné bránění svých práv u soudů proti nepoctivým nebankovním subjektům, kteří je do takové bezvýchodné situace vehnali. Ze smyslu tohoto ustanovení i z obsahu důvodové zprávy nemá soud jakékoliv pochybnosti o tom, že lhůtu k vrácení úvěrové jistiny stanoví soud bez návrhu spotřebitele, t.j. z úřední povinnosti, a až do vrácení jistiny úvěru soudem stanoveným způsobem a ve stanovené lhůtě se nemůže spotřebitel ocitnout v prodlení s úhradou jistiny. Věřiteli proto nelze přiznat ani zákonný úrok z prodlení. I to je sankce za nepoctivé jednání žalobce.

23. K uvedeným závěrům se nabízí také následující otázka. Pokud zákonodárce věděl o masivní pasivitě spotřebitelů při bránění svých práv vůči nepoctivým věřitelům a skutečně chtěl spotřebitelům poskytnout pomoc z popsané úvěrové pasti, trval by na formální výslovné žádosti spotřebitele o poskytnutí lhůty k vrácení jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s vědomím, že tuto žádost by ve skutečnosti využil pouze zlomek (výjimečně aktivních) spotřebitelů? Nebo bylo záměrem zákonodárce poskytnout tuto ochranu všem spotřebitelům nacházejícím se v úvěrové pasti?

24. Ke stanovení lhůty ke splacení jistiny úvěru ve lhůtě přiměřené možnostem spotřebitele podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti soud dále uvádí, že pokud bude spotřebitel v řízení aktivní a v řízení prokáže, že jeho poměry mu neumožňují zaplatit dlužnou úvěrovou jistinu jednorázově, může soud stanovit plnění v přiměřených splátkách, přičemž text i smysl ustanovení § 87 odst. 1 (i odst. 2 a odst. 3) zákona o spotřebitelském úvěru podle důvodové zprávy nepřipouští stanovení splátek pod ztrátou výhody splátek pro neplacení. Do úhrady dlužné jistiny podle rozhodnutí soudu se spotřebitel nemůže dostat do prodlení, takže mu nelze uložit ani povinnost uhradit zákonné úroky z prodlení. Pokud je spotřebitel v řízení pasivní (jako ve většině případů, s čímž úvěroví věřitelé počítají), nic soudu nebrání uložit spotřebiteli povinnost vrátit úvěrovou jistinu jednorázově ve lhůtě stanovené obdobně podle § 160 o.s.ř., ovšem s tím, že do uplynutí této soudem stanovené přiměřené lhůty se spotřebitel rovněž nemůže dostat do prodlení s vrácením jistiny úvěru, proto mu opětovně nelze zákonný úrok z prodlení uložit. I v takto stanoveném způsobu vrácení jistiny se projevuje sankce pro úvěrového věřitele, jenž neměl věřiteli úvěr vůbec poskytnout, a přesto to udělal. Na rozdíl od § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vznikne-li podle § 87 odst. 2 mezi účastníky spor o dobu odpovídající možnostem spotřebitele, rozhodne o ní soud, ale podle tohoto ustanovení. A pokud se změní podmínky na straně spotřebitele, tak podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru mezi účastníky sjednanou nebo soudem stanovenou dobu změnit.

25. S ohledem na vše uvedené soud podle § [číslo] odst. 1 a 2, § 2993 o.z. a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložil žalovanému vrátit žalobci dosud neuhrazenou jistinu úvěru ve výši [částka] v soudem stanovené přiměřené lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (odst. I. výroku rozsudku).

26. V celém zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (část jistiny, smluvní úrok, smluvní pokutu, poplatek za administrativní činnost i zákonný úrok z prodlení) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Zamítl rovněž požadované zákonné úroky z prodlení, neboť se žalovaný do lhůty stanovené soudem ve výroku rozsudku s úhradou dluhu do prodlení dosud nedostal (odstavec II. výroku rozsudku).

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Z větší části procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení řádnému z účastníků.

Poučení