16 C 267/2023-73

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Dvořáčkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 228 681 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 118 805 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 118 805 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 56 389 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 175 194 Kč od [datum] do [datum] a z částky 56 389 Kč od [datum] do zaplacení, částku ve výši 53 487,90 Kč, úrok ve výši 52,93 % ročně z částky 152 951,63 Kč od [datum] do [datum] ve výši 4 995,60 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 152 951,63 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 535 608 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] doplněnou podáním ze dne [datum] domáhala vůči žalovanému zaplacení 228 681 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění návrhu zejména uvedla, že žalobkyně jako věřitel uzavřela s žalovaným jako dlužníkem dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] přičemž společně se smlouvou byla uzavřena dohoda o konsolidaci, na jejímž základě byl úvěr ve výši 156 000 Kč použit na úhradu dluhů žalovaného u jiných smluvních vztahů, když zbytek úvěru ve výši 67 697 Kč byl žalovanému vyplacen dne [datum]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 52,93 % ročně splácet ve 60 měsíčních splátkách po 7 439 Kč splatných vždy k 25. dni kalendářního měsíce, to vše dle splátkového kalendáře, počínaje měsícem březen 2022. Žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a dále ověřila úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalobkyně dále ověřila, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žadatelem úvěr doporučil ke schválení. K posuzování výdajů žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovaným, které stvrdil žalovaný svým podpisem. Žalobkyně doplnila, že neměla k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného. K ostatním výdajům žalovaného žalobkyně uvedla, že neměla doklady potřebné k jejich posouzení a spoléhala na prohlášení žalovaného, který se zavázal veškeré své příjmy a výdaje přiznat. Na základě těchto informací bylo zjištěno, že žalovaný má dostatek volných zdrojů ke splácení úvěru. Smluvní strany si bodem 6.1 smlouvy ujednaly pro případ prodlení žalovaného právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. [jméno] 6.2 smlouvy si strany ujednaly pro případ prodlení žalovaného právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku, a bodem 6.5 smlouvy si ujednaly, že žalovaný je povinen v případě prodlení s uhrazením nové jistiny zaplatit žalobkyni úroky z prodlení v zákonné výši z nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny v případě prodlení s její úhradou a úroky za poskytnutí úvěru z původně nesplacené jistiny úvěru. V průběhu splácení se s plněním své povinnosti žalovaný dostal do prodlení, protože řádně a včas neplatil splátky úvěru. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko 37 195 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo k automatickému zesplatnění celého dluhu, a to ke dni [datum]. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, která činila 173 097,62 Kč. Žalobou uplatněný dluh žalovaného se sestává z částky 175 194 Kč (z toho 173 097,62 Kč představuje dluh na nové jistině úvěru, 1 497 Kč představuje smluvní pokutu, 600 Kč představuje náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením) a z částky 53 487,90 Kč představující smluvní pokutu z dlužné nové jistiny. Žalobkyně dále požaduje zaplacení úroku a úroku z prodlení ve výši patrné z výroku II. rozsudku.

2. Žalovaný, který se aktuálně nachází ve výkonu vazby, ve svém podání doručeném soudu dne [datum] uvedl, že se ztotožňuje v plném rozsahu s vymáhanou částkou a že by chtěl celkový dluh splácet časem.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, neboť se z jednání omluvil z důvodu, že se aktuálně nachází ve výkonu vazby a zúčastnit jednání se nežádal.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

5. Žalobkyně, jako poskytovatel nebankovních úvěrů, uzavřela dne [datum] s žalovaným na základě jeho návrhu prostřednictvím emailové komunikace smlouvu o úvěru [číslo] podle níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 156 000 Kč, a žalovaný se tyto zavázal splatit spolu s obchodním úrokem v 60 měsíčních splátkách po 7 439 Kč. Společně se smlouvou byla uzavřena dne [datum] dohoda o konsolidaci, na jejímž základě byl úvěr ve výši 156 000 Kč použit na úhradu dluhů žalovaného u jiných smluvních vztahů, když zbytek úvěru ve výši 67 697 Kč byl žalovanému vyplacen bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] dne [datum] Smlouva i dohoda o konsolidaci mají namísto podpisu žalovaného uvedený jedinečný kód [číslo]. Ve smlouvě sjednaná výše úroku činila 52,92 % ročně, RPSN 67,85 %. Žalovaný tak měl celkem zaplatit částku ve výši 446 340 Kč Smluvní strany si sjednaly pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru a pro případ zesplatnění úvěru přirůstání úroků za poskytnutý úvěr k jistině ke dni zesplatnění, smluvní pokutu (ve výši 449 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále právo žalobkyně požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy) /viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru na č. l. 9-11 spisu, dodatek [číslo] na č. l. 22-23 spisu, oznámení o schválení úvěru na č. l. 12 spisu, splátkový kalendář na č. l. 13 spisu, předsmluvní formulář na č. l. 14-17 spisu, podpis na dálku na č. l. 19 spisu, dohoda o konsolidaci na č. l. 20-21 spisu, prohlášení klienta na č. l. 24-25 spisu, doklad o vyplacení na č. l. 32 spisu, dodejky na č. l. 39-40 spisu/. Žalovaný však jednotlivé splátky nehradil řádně a včas, a to ani přes opakované výzvy žalobkyně. Žalovaný uhradil na splátkách úvěru toliko celkem 37 195 Kč. Žalobkyně proto zesplatnila jistinu úvěru ke dni [datum] /viz karta klienta na č. l. 31 spisu, oznámení ze dne [datum] na č. l. 41-42 spisu, výzvy k úhradě na č. l. 35-37 spisu/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě pohledávky předžalobní výzvou ze dne [datum] /viz předžalobní výzvu na č. l. 43 spisu, podací arch na č. l. 38 spisu/. Žalobkyně ohledně schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr zjistila, že žalovaný je ženatý, s manželkou nežije ve společné domácnosti, jeho nejvyšší dosažené vzdělání je úplné středoškolské s maturitou, formu bydlení uvedl„ vlastní“, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u zaměstnavatele [celé jméno žalovaného], [IČO], [ulice a číslo], [obec], jeho čistý měsíční příjem činí 53 410 Kč a výdaje 14 625 Kč, které sestávají z částky životního minima ve výši 3 860 Kč a nákladů na bydlení ve výši 2 603 Kč a z dalších splátek žalobkyni ve výši 8 162 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného soud zjišťuje, že za období 1. 6. – [datum] bylo připsáno na účet žalovaného celkem 931 177 Kč a odepsáno 720 470 Kč. Počáteční zůstatek v daném období činil 6 534 Kč a konečný zůstatek činil 217 240 Kč. Totožnost žalovaného žalobkyně ověřila z občanského průkazu /viz hodnocení klienta na č. l. 18 spisu, výpis z registru [příjmení] na č. l. 33 spisu, scoring na č. l. 34 spisu, výpis z běžného účtu na č. l. 26-28 spisu, kopie občanského průkazu na č. l. 29-30 spisu/. Žalovaný netvrdil, ani neprokazoval, že by dluh žalobkyni uhradil. Tato skutečnost nevyšla najevo ani z provedených důkazů.

6. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

12. Podle § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je z části důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému 156 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 156 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. V případě žalovaného žalobkyně nedostatečným způsobem posoudila příjmy i výdaje žalovaného. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru za neplatně sjednanou. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Soud proto žalobkyni přiznal právo na zaplacení dosud neuhrazené části jistiny ve výši 118 805 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobkyně vyšla při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, z jeho osobního prohlášení o jeho majetkových a výdělkových poměrech, z běžných veřejných rejstříků, z bankovního výpisu žalovaného, ze kterého je však zřejmé, že výdaje žalovaného jsou zcela jiné, než žalovaný uvádí v prohlášení. Pokud jde o příjmy žalovaného, tak žalobkyně soudu nepředložila žádné listiny (např. pracovní smlouvu, výplatní pásky, daňové přiznání), které by prokazovaly, že má žalovaný pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 53 000 Kč, jak je uvedeno v jeho osobním prohlášení. Takový postup žalobkyně nesplňuje znaky odborné péče, neboť ta předpokládá, že žalobkyně tvrzení žalovaného řádně ověří, což se v daném případě nestalo (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně tedy jakkoli neověřila, resp. při posouzení bonity žadatele nezohlednila jeho skutečné příjmy a výdaje. Žalobkyně vyšla jen z tvrzených informací žalovaného o jeho příjmech a výdajích, a to ještě neúplných. Žalovaný uvedl, že jeho výdaje činí 14 625 Kč, přičemž u výdajů na živobytí uvedl jen zákonnou paušální částku životního minima, u výdajů na bydlení uvedl částku 2 603 Kč a formu bydlení uvedl„ vlastní“, dále uvedl, že další výdaje na splátky u žalobkyně má ve výši 8 162 Kč. Žalobkyně dále zcela rezignovala na ověřování ostatních výdajů žalovaného, které žalovaný uvedl ve výši 0 Kč. Žalobkyně tedy nezkoumala další výdaje žalovaného, resp. vycházela z výpisu z účtu, ze kterého však vyplývá, že výdaje žalovaného jsou mnohonásobně vyšší, než žalovaný uvedl a nesvědčil tak o schopnosti splácet úvěr žalovaným. Pouhé doplnění informací do formuláře bez dalšího ověření, není možné podle soudu považovat za posouzení úvěruschopnosti na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána, což nebylo žalobkyní prokázáno ani po poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. /viz protokol o jednání ze dne [datum] na č. l. 71 spisu/.

20. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., tedy od [datum] soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.

21. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na [webová adresa]). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ 22. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

23. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

24. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019- 97 nebo rozsudek ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 103 Co 19/2019-118).

25. Vzhledem k uvedenému soud uzavírá, že žalobkyně zaslala na bankovní účet určený žalovaným 156 000 Kč, z čehož jí žalovaný část vrátil. Jelikož smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení a povinností žalovaného je toto obohacení žalobkyni vydat. Tím, že žalovaný žalobkyni zaplatil 37 195 Kč, došlo k částečnému uhrazení závazku žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto vyhověl žalobě jen co do částky 118 805 Kč (tj. 156 000 Kč – 37 195 Kč). Závazek z bezdůvodného obohacení je splatný v přiměřené lhůtě od výzvy k jeho zaplacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k vrácení dlužné částky předžalobní výzvou k plnění ze dne [datum], odeslané dne [datum], doručené dne [datum] (§ 573 o. z.), podle které měl žalovaný dluh ze smlouvy uhradit do 15 dnů ode dne doručení výzvy, tj. do [datum], žalovaný je tak ode dne následujícího v prodlení. Nezaplacením dluhu se tedy žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení v zákonné výši od [datum] (výrok I. tohoto rozsudku).

26. Protože smlouva nebyla mezi účastníky platně sjednána, nemohlo dojít k sjednání smluvních úroků a smluvní pokuty. Soud proto žalobu ve zbývající části včetně příslušenství, zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

27. Pokud jde o požadavek žalovaného splácet žalobkyni přiznaný nárok ve splátkách, k tomu soud uvádí, že žalovaný tento požadavek nijak více nespecifikoval, neodůvodnil ani se nepožadoval zúčastnit ústního jednání, soud se tedy tímto návrhem dále nezabýval, když žalobkyně s takovým postupem ani nevyslovila souhlas.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.