16 C 268/2020-86

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem JUDr. Ivo Mikolajkem ve věci žalobců: ; a) [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce] ; b) [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: ; 1. [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] ; 2. [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení, že žalovaní nejsou dědici ze zákonné dědické posloupnosti po zůstaviteli takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalovaná 1 nedědí po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce a žalovaného], [datum narození], zemřelém [datum], posledně bytem [adresa].

II. Určuje se, že žalovaný 2 nedědí po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce a žalovaného], [datum narození], zemřelém [datum], posledně bytem [adresa].

III. Řízení o návrhu žalobce a) na určení dědiců místo žalovaných 1 a 2 se zastavuje.

IV. Žalovaná 1 a žalovaný 2 jsou povinni rovným dílem (tj. každý polovinu) zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč a žalobci b) náhradu nákladů řízení ve výši 26 289 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V případě žalobce b) jsou povinni tuto náhradu zaplatit k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

1. Žalobce a) se žalobou ve znění jejích doplnění domáhal, aby soud vyloučil z dědické způsobilosti po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce a žalovaného], [datum narození], zemřelém [datum], posledně bytem [adresa], oba žalované, a aby určil dědice místo žalovaných. Tvrdil, že u Okresního soudu ve [obec] je vedeno pozůstalostní řízení pod sp. zn. 32 D 277/2018, Nd 18/2019. Žalovaní jsou rodiče zemřelého (kterým je bratrem žalobce a/), který nenechal závěť, nebyl ženatý a neměl potomky. Jako takoví jsou dědici ze zákonné posloupnosti. Žalovaní však z vlastní viny závažným způsobem zanedbávali výchovu dětí, matka je nechávala samotné, tělesně trestala, byla na ně hrubá, byli ve špatných hygienických podmínkách, zamykala je v bytě a odcházela za svými zájmy. Rozsudkem Okresního soud v Náchodě č. j. P 86/76-78 byla nařízena ústavní výchova. Po celou dobu ústavní výchovy nebyl projevován žádný zájem ze strany rodičů. Ani po ukončení ústavní výchovy se rodiče o děti nezajímaly.

2. Žalobce b) se žalobou domáhal, aby soud vyloučil z dědické způsobilosti po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce a žalovaného], [datum narození], zemřelém [datum], posledně bytem [adresa], oba žalované. Tato žaloba byla původně vedena pod sp. zn. 6 C 263/2020. Tvrdil, že usnesením zdejšího soudu ze dne 13. 7. 2020, č. j. 32 D 277/2018-591, mu bylo uloženo, aby podal žalobu proti dědicům ze zákonné dědické posloupnosti. Měl za to, že oba žalovaní spáchali čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli a zároveň lze konstatovat, že byli zbaveni rodičovské odpovědnosti, když její výkon z vlastní viny závažným způsobem zanedbávali. K výzvě soudu doplnil, že v jednání žalovaných spatřuje úmyslný trestný čin podle § 212, § 213 a § 217 trestního zákona. Žalovaná 1, ač jí byly poskytovány dostatečné prostředky, nezajistila dodržování základní hygieny, neposílala děti do školky či do školy, děti chodily špinavé, zapáchající, v mokrém prádle. V roce 1975, ač v karanténě, chodily s matkou po městě a do obchodů. Během jiné karantény v roce 1976 povinnosti rovněž nedodržovala, na kontroly chodila s dětmi až po pohrůžce odebrání příspěvků. Děti nechávala samotné v zamčeném bytě i několik hodin bez dozoru. Byla na děti hrubá, používala vulgární výrazy a tělesně je trestala. Oba žalovaní se o děti nezajímali ani poté, co byla nařízena ústavní výchova. Žalovaný v době, kdy nebyl ve výkonu trestu, nehradil výživné.

3. Usnesením ze dne 9. 11. 2020, č. j. 16 C 268/2020, soud obě věci spojil ke společnému řízení.

4. Žalovaná 1 s žalobou nesouhlasila. Poukázala na to, že nelze zaměňovat důvody pro nařízení ústavní výchovy se zbavením rodičovské odpovědnosti a trestnou činností. Žalovaná 1 nikdy nebyla odsouzena ani stíhána ani se nedopustila jednání, které by mělo charakter a povahu trestného činu vůči zůstaviteli. Žalovaná se v 70. a 80. letech účastnila různých řízení, včetně trestního řízení, ve kterém byla odsouzena k nepodmíněnému trestu, a který vykonala. Jistě by tedy její trestné jednání vůči zůstaviteli neušlo pozornosti tehdejší policie a soudu.

5. Žalovaný 2 s žalobou rovněž nesouhlasil. Poukázal na to, že nikdy nebyl odsouzen za trestný čin vůči zůstaviteli a nikdy nebyl zbaven rodičovské způsobilosti. Absenci odsuzujícího rozsudku není možno nahrazovat úvahou. Civilní soud není oprávněn rozhodovat o vině a trestu. Žalovaný 2 odkázal na čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 trestního řádu.

6. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující zjištění:

7. Z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 8. 1976, sp. zn. P 86/76 (č. l. 3 vzadu) soud zjistil, že tímto rozsudkem byla nařízena ústavní výchova nezletilých dětí [anonymizováno], včetně [jméno] [celé jméno žalobce a žalovaného]. Rozhodnutí soudu bylo opřeno mimo jiné o zjištění učiněné ze zprávy OÚNZ v [obec], dle které byly děti vážně nemocny, ale matka nedodržovala lékařské nařízení, na kontroly se dostavovala pod pohrůžkami. Dětská sestra, která navštěvovala rodinu, několikrát zjistila, že jsou děti zamčené v bytě bez jakéhokoli dozoru.

8. Z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 10. 1977, č. j. P 86/76-78 (č. l. 2) soud zjistil, že tímto rozsudkem byla zrušena nařízená ústavní výchova dětí [anonymizováno] včetně [jméno] [celé jméno žalobce a žalovaného]. Podmínky péče o děti byly u matky zajištěny, otec měl posílat prostředky z výkonu trestu.

9. Z opisu z evidence rejstříku trestů pro žalovanou 1 (č. l. 64) soud zjistil, že žalovaná 1 nebyla odsouzena za trestný čin vůči zůstaviteli (neodpovídá tomu charakter odsouzené trestné činnosti – krádež, verbální útok a na státní orgán, přečin proti socialistickému soužití, výtržnictví, úvěrový podvod).

10. Z opisu evidence rejstříku trestů pro žalovaného 2 (č. l. 65) soud zjistil, že nejsou žádné informace o odsouzení žalovaného 2.

11. Z opisu evidence rejstříku trestů pro žalovaného 2 dožádaného ze Slovenské republiky soud zjistil, že žalovaný byl dne [datum] odsouzen k trestu odnětí svobody. Dřívější odsouzení nejsou v rejstříku zaznamenána.

12. Ze zprávy [příjmení] domova [obec] ze dne [datum] (č. l. 70) soud zjistil, že žalovaný 2 plnil výživné vůči zůstaviteli pouze v době, kdy byl v nápravných zařízeních, pokud byl na svobodě, měnil svůj pobyt a zaměstnání, nebo nepracoval vůbec. Asi v době [číslo] 1988 byl na léčení v protialkoholní léčebně [obec], po propuštění se měl nacházet v Bratislavě a pracovat u [anonymizována dvě slova] v Bratislavě. K 31. 12. 1986 dlužil na výživné na děti umístěné v domově (vč. zůstavitele) 11 114 Kčs, v roce 1988 zaplatil pouze za měsíce březen, duben a květen, v roce 1989 neposlal do data sepsání zprávy platbu žádnou. K 30. 9. 1989 dlužil 26 919 Kčs.

13. Ze zprávy [příjmení] domova [obec] ze dne 20. 8. 1990 (č. l. 71) soud zjistil, že rodiče se o děti (včetně zůstavitele) nezajímají, nenavštěvují je ani jimi nepíší. Pouze v březnu tohoto roku se matka telefonicky informovala.

14. Ze zprávy [příjmení] domova [obec] ze dne 17. 7. 1991 (č. l. 72) soud zjistil, že rodiče se o děti (včetně zůstavitele) nezajímají, nenavštěvují je ani jimi nepíší. Děti byly v DD [obec] umístěny od roku 1981.

15. Ze zprávy [příjmení] domova [obec] ze dne 30. 3. 1992 (č. l. 73) soud zjistil, že v roce 1991 nepřišla žádná platba výživného. Za roky 1990, 1991 a 1992 činil dluh žalovaného 2 na výživném na [jméno] částku 4 232 Kčs a na ošetřovném 2 152 Kčs. K 31. 12. 1989 byl dluh žalovaného 2 na výživném na všechny tři děti umístěné v domově 28 629 Kč. Zůstavitel byl ke dni 30. 3. 1992 žákem 3. ročníku gymnázia v [obec].

16. Z tabulek dluhů evidovaných v Dětském domově [obec] za roky 1995, 1997, 2000, 2001, 2002 (č. l. 74-79) soud zjistil, že dluh na ošetřovném (na všechny tři děti umístěné v domově), který u žalované 1 činil nakonec 18 120 Kč a u žalovaného 2 částku 59 126 Kč, nebyl uhrazen. V roce 1995 (č. l. 74 a 74 vzadu) činil údaj o nedoplatku žalované 1 ke konci minulého roku na [jméno] částku 1 860 Kč s tím, že měsíčně měla platit 40 Kč; u žalovaného 2 se jednalo o částku 18 529 Kč s tím, že měsíčně měl na zůstavitele platit částku 170 Kč.

17. Z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 10. 1981, č. j. P 74/79-70, soud zjistil, že od [datum] bylo žalovanému 2 stanoveno výživné pro zůstavitele ve výši 100 Kčs měsíčně. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalovaný 2 se nacházel ve výkonu trestu.

18. Z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 1. 1982, č. j. P 74/79-95, soud zjistil, že od [datum] bylo žalovanému 2 stanoveno výživné pro zůstavitele ve výši 170 Kč měsíčně. Žalované 1 bylo stanoveno výživné pro zůstavitele ve výši 60 Kčs měsíčně. Výživné bylo splatné u [příjmení] domova v [obec]. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že oba žalovaní se nacházeli ve výkonu trestu.

19. Z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 4. 1986, č. j. P 74/79-153, soud zjistil, že byl zamítnut návrh proti žalovanému 2 na zvýšení výživného pro zůstavitele. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalovaný 2 se nacházel ve výkonu trestu.

20. Ze sdělení nápravně výchovného ústavu [obec] ze dne 26. 7. 1988 (na č. l. 209 ve spise P 74/79) soud zjistil, že žalovaný 2 byl dne 20. 5. 1988 propuštěn z výkonu trestu 21. Ze zprávy MNV v [obec] ze dne [datum] (na č. l. 30 ve spise P 86/76) soud jistil, že žalovaní se před dětmi často hádají a perou. Žalovaná 1 nedodržuje hygienu a čistotu, v rodině se vyskytla úplavice a žloutenka, a protože nebyly dodržovány hygienické zásady, onemocnění se tím prodlužovalo. Žalovaná 1 často ponechávala děti samotné a odcházela za svými zájmy. Čtyřletý syn hlídal uzamčen v bytě tříletá dvojčata (tj. i zůstavitele). Z bytu se často ozýval křik a nářek. Žalovaná měla zajištěnou školku i jesle, možnosti však nevyužila.

22. Ze zprávy OÚNZ v [obec] ze dne [datum] (na č. l. 31 ve spise P 86/76) soud zjistil, že na podzim 1975 byla pro děti [anonymizováno] nařízena karanténa, neboť měly úplavici (dysenterii), žalovaná 2 s nimi však chodila po městě a do obchodů. Ani v druhém případě karantény na jaře 1976 (žloutenka u nezl. [jméno]) než byla karanténa dodržena. Na předepsané kontroly děti vodila až pod pohrůžkou odejmutí rodinných příspěvků. [ulice] sestra, která navštěvovala rodinu, několikrát zjistila, že jsou děti zamčené v bytě bez jakéhokoli dozoru. Po úplavici děti přestaly chodit do školky a jeslí.

23. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

24. Žalovaná 1 v blíže neurčené době v letech 1975 a 1976 vícekrát zamykala v bytě zůstavitele v jeho věku 2-3 let pouze s jeho dvojčetem a čtyřletým bratrem (dospělá osoba přítomna nebyla), přičemž se nejednalo o krátké chvíle, neboť je zamykala z důvodu odchodu za svými zájmy (kdyby se jednalo jen například o odchody za účelem vyzvednutí pošty ze schránky, stěží by dětská sestra našla děti zamčené v bytě vícekrát). Na podzim 1975 žalovaná chodila s nemocným (úplavice) zůstavitelem a dalšími dětmi po městě a do obchodů, ač věděla, že tak činit nemá, neboť dětem byla nařízena karanténa. Ani na jaře 1976 nedodržovala pro děti nařízenou karanténu z důvodu žloutenky nezl. Jana. [jméno] péči zajišťovala až pod pohrůžkou finančního postihu. Tyto skutečnosti vyplývají z provedených listinných důkazů (rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 8. 1976, sp. zn. P 86/76, zpráva MNV v [obec] ze dne 20. 7. 1976, zpráva OÚNZ v [obec] ze dne 21. 7. 1976), jejichž věrohodnost nebyla nijak vyvrácena. Jednání žalované nebylo následkem objektivní neschopnosti zajistit řádnou péči, neboť později tuto péči již (minimálně krátkodobě) zajišťovala (rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 10. 1977, č. j. P 86/76-78). Žalovaná 1, ač jí byla vyživovací povinnost určena rozsudkem, neplnila tuto povinnost minimálně po dobu téměř čtyř let (z tabulky evidovaných dluhů Dětského domova [obec] za rok 1995 totiž vyplývá, že na začátku tohoto roku byl z minulého období převeden dluh na výživném pro zůstavitele ve výši 1 860 Kč, což při vydělení částkou 40 Kč jako měsíčním výživným, odpovídá dluhu za 46,5 měsíce, což je cca 3,9 let). Po dobu pobytu zůstavitele v Dětském domově [obec] se o něj prakticky nezajímala.

25. Žalovaný 2 se na naturální péči o zůstavitele v podstatě nepodílel, neboť navzdory absenci záznamů v opisu rejstříku trestů do roku 1989 byl nejpozději od roku 1977 průběžně ve výkonu trestu (shora uvedené rozsudky Okresního soudu v Náchodě z let 1977, 1981, 1982, 1986, sdělení nápravně výchovného ústavu [obec] ze dne 26. 7. 1988). V období pobytu ve vězení do roku 1989 alespoň hradil soudem určené výživné, avšak během pobytu na svobodě tak nečinil, přičemž minimálně v období od 20. 5. 1988 skutečně byl na svobodě a od listopadu 1988 byl propuštěn i z protialkoholní léčebny a opětovně odsouzen byl až 25. 10. 1989, minimálně 11 měsíců tedy byl na svobodě a nebyl ani jinak omezen v možnosti zastávat výdělečnou činnost, přesto výživné nehradil, ač mu toto výživné bylo určeno rozsudkem soudu (zpráva [příjmení] domova [obec] ze dne 28. 9. 1989, sdělení nápravně výchovného ústavu [obec] ze dne 26. 7. 1988, opis z evidence rejstříku trestů pro žalovaného 2 dožádaný ze [země]). Za [anonymizováno] 1990, 1991 a 1992 činil dluh žalovaného 2 na výživném na [jméno] částku 4 232 Kčs a na ošetřovném 2 152 Kčs. Po dobu pobytu zůstavitele v Dětském domově [obec] se o něj vůbec nezajímal.

26. Z ničeho nevyplynulo, že by zůstavitel odpustil některému z žalovaných jejich chování.

27. Po právní stránce soud musel nejprve posoudit, zda se ve věci užije právní úprava účinná v době úmrtí zůstavitele nebo v době jednání zakládajícího dědickou nezpůsobilost.

28. K dědické nezpůsobilosti nedochází až smrtí zůstavitele, ale již tím, že se potencionální dědic dopustil zákonem definovaného chování vůči zůstaviteli, resp. dalším osobám (to vyplývá především z toho, že ještě za života zůstavitele může z jeho strany dojít k odpuštění /prominutí/ takového chování a tím k „ obnovení dědické způsobilosti“). Přechodné ustanovení § 3060 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), které stanoví, že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, se proto nepoužije.

29. Naopak se použije obecné ustanovení § 3028 odst. 3 věta první OZ, dle kterého platí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

30. Soud proto věc posuzoval v prvé řadě podle § 469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ obč. zák.“ (dotčené ustanovení však bylo po celou dobu účinnosti„ starého“ občanského zákoníku, stejné), neboť tento právní předpis byl účinný v době, kdy došlo k jednání, které mělo zapříčinit dědickou nezpůsobilost obou žalovaných (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017).

31. Podle § 469 obč. zák. platilo, že nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.

32. Podle § 213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákon), platilo, že kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

33. Podle § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), platí, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

34. Podle odst. 2 téhož paragrafu platí, že jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

35. Ve věci nebylo ani tvrzeno, že by žalovaní 1 a 2 byli odsouzeni za úmyslný trestný čin vůči zůstaviteli, nýbrž toliko že spáchali jednání, ve kterém žalobci spatřovali spáchání úmyslného trestného činu vůči zůstaviteli. Ostatně na absenci odsuzujícího rozsudku stála i obrana žalovaného 2. Soud si proto musel zodpovědět otázku, zda § 469 obč. zák. vyžadoval pro založení dědické nezpůsobilosti odsuzující rozsudek.

36. Odpověď je záporná - § 469 obč. zák. totiž stanoví zánik dědické způsobilosti„ dopuštěním“ se úmyslného trestného činu, nikoliv odsouzením za tento trestný čin. Tomuto výkladu nebrání ani § 135 odst. 1 o. s. ř. – ten totiž stanoví vázanost pouze rozhodnutím o tom, že trestný čin byl spáchán, nikoliv absencí tohoto rozhodnutí za situace, kdy soud nemůže ani řízení přerušit a vyčkat případného rozhodnutí v trestním řízení (s ohledem na promlčení trestní odpovědnosti by trestní řízení stejně bylo odloženo či zastaveno). Ke stejnému závěru dospěla i odborná literatura –„ jestliže trestní řízení nemůže být zahájeno,… nebo jestliže trestní řízení bylo zastaveno, nebrání ustanovení § 109 a § 135 o. s. ř. soudu, aby si sám učinil úsudek o tom, zda jednání dědice vykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu, ovšem s účinky jen pro řízení o dědictví“ ([příjmení], P. a kol. Občanský soudní řád /§ 1 až 250l/. Řízení sporné. Praktický komentář. [obec]: [právnická osoba], 2016, s. [číslo]; komentář k § 135, bod 19). Správnost tohoto závěru potvrzuje i judikatura –„ Při posuzování, zda se dědic dopustil úmyslného trestného činu, který zakládá dědickou nezpůsobilost, je soud v řízení o dědictví vázán rozhodnutím příslušného orgánu, pokud bylo vydáno (§ 135 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže však takové rozhodnutí vydáno nebylo (např. z důvodu amnestie, promlčení), řeší soud v dědickém řízení tuto otázku jako předběžnou (§ 135 odst. 2 o. s. ř.)“ (rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 315/97 citované v [příjmení], L., [příjmení], J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, [číslo] s.; komentář k § 135) – k obdobnému závěru došel i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3074/2015, a to i v poměrech aktuální právní úpravy v usnesení ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 106/2021.

37. Tento závěr není ani v rozporu s čl. 40 Listin základních práv a svobod, jak namítal žalovaný 2, neboť jednak nevede k vyslovení viny a uložení trestu, jednak je to stále soud, kdo při tomto výkladu činí závěr o případném naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu (a jen s účinky pro dědické řízení). Rovněž zůstává zachováno pravidlo stanovené v § 2 odst. 2 trestního řádu, dle kterého platí, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen – civilní soud totiž nevyslovuje vinu se všemi jejími trestněprávní důsledky a nejde ani o posuzování osoby, vůči níž se vede trestní řízení.

38. Poté soudu zbývalo posoudit, zda žalovaní svým jednáním vůči zůstaviteli naplnili skutkovou podstatu některého z trestných činů, a to v úmyslné formě zavinění.

39. Soud dospěl k závěru, že oba žalovaní se vůči zůstaviteli dopustili úmyslného zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona.

40. Povinnost vyživovat nebo zaopatřovat spočívá nejen v poskytování peněžitého plnění, ale i v povinnosti vyživovat a zaopatřovat oprávněnou osobu v naturální formě, tedy ve faktické poskytované péči. Proto zanedbáním povinné výživy např. u dítěte se rozumí nejen neplnění výživného poskytovaného v penězích, ale i neplnění povinnosti vyživovat jiného v naturální formě a povinnosti zaopatřovat jiného, tedy neplnění povinnosti poskytovat dítěti stravu, ošacení, bydlení, pečovat o jeho zdraví a čistotu, vykonávat nad ním dohled a popř. opatřovat další prostředky potřebné pro jeho všestranný rozvoj.

41. Matka – žalovaná 1 – vyživovací povinnost úmyslně zanedbala jak ve formě naturální, tak finanční. Matka v letech 1975 1976 vícekrát nezajistila dohled nad zůstavitelem v jeho 2-3 letech, když odcházela za svými zájmy. Činila tak minimálně v úmyslu nepřímém, neboť osoba, která zamyká tři děti ve věku 2-4 let samotné v bytě, musí být alespoň smířena se škodlivým následkem, který tím nastává. Rovněž v tomto období nepečovala o zdraví a čistotu zůstavitele, neboť v době onemocnění úplavicí s ním a jeho sourozenci chodila po městě a do obchodů, ač byla dětem nařízena karanténa. I v tomto případě jednala minimálně v úmyslu nepřímém, neboť vezme-li někdo 2-3 leté dítě nemocné úplavicí na procházku do města či na nákup do obchodu, je zřejmé, že je smířen s tím, že nebude možné zachovat jeho čistotu a že to bude mít i negativní vliv na jeho zdraví. V neposlední řadě žalovaná neplnila vyživovací povinnost ve finanční formě po dobu 46,5 měsíce, ač jí tato povinnost byla uložena soudním rozhodnutím.

42. Otec – žalovaný 2 – rovněž úmyslně zanedbal vyživovací povinnost. Jeho časté pobyty ve vězení mu sice objektivně bránily poskytovat povinnou výživu v naturální formě, nicméně minimálně po dobu 11 měsíců na přelomu let 1988 1989, kdy byl na svobodě a ani nebyl v léčebně, se o děti včetně zůstavitele vůbec nezajímal a především svévolně nehradil výživné, ačkoli během výkonů trestů byl schopen výživné hradit a tedy byl schopen odpovídající výdělečné činnosti. Povinnost platit výživné mu byla určena soudem, věděl tedy o ní, stejně tak věděl, kde se děti nachází (výživné jim do DD [obec] zasílal ještě z výkonu trestu). Jednal minimálně v úmyslu nepřímém, neboť z jeho totálního nezájmu o osud svých dětí umístěných v DD [obec] je zřejmé, že byl smířen se škodlivým následkem svého jednání.

43. Oba žalovaní tedy spáchali úmyslný trestný čin vůči zůstaviteli, aniž by bylo zjištěno, že jim zůstavitel jejich čin odpustil, v důsledku čehož podle § 469 obč. zák. nedědí.

44. Závěrem soud uvádí, že zůstavitel, pokud za svého života nabyl nějaký majetek, bylo to nikoliv díky, ale navzdory tomu, že jeho rodiče byli žalovaní 1 a 2. Nejen z hlediska práva, ale i z hlediska mravního (§ 3 odst. 1 obč. zák.) je tedy na místě, aby oba žalovaní byli vyloučeni z dědění po zůstaviteli.

45. Soud proto žalobě obou žalobců vyhověl.

46. Žalobce a) se vedle vyloučení žalovaných z dědění po zůstaviteli rovněž domáhal, aby soud určil, kdo je dědicem místo nich. O tom, kdo je dědic místo obou žalovaných, se však rozhodne v již běžícím pozůstalostním řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 32 D 277/2018, Nd 18/2019. Soud proto v tomto rozsahu řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jednak pro nedostatek pravomoci o této otázce rozhodnout v civilním řízení sporném (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), jednak pro překážku věci zahájené (§ 83 odst. 1 o. s. ř.).

47. Plně úspěšní žalobci mají proti žalovaným právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

48. Žalobce a) nebyl zastoupen ani nedoložil výši svých skutečných nákladů, má proto právo na náhradu soudního poplatku a nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 vyhl. č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za jeden procesní úkon. Žalobce a) učinil tři účelné procesní úkony – sepis žaloby, vyjádření k výzvě soudu doručené dne 8. 3. 2021, účast u jednání 30. 6. 2021. Od soudního poplatku bylo řízení osvobozeno, neboť se jedná o věc pozůstalostní v prvním stupni řízení (§ 11 odst. 1 písm. e/ zákona o soudních poplatcích). Žalobce a) má tedy proti žalovaným právo na náhradu nákladů v celkové výši 900 Kč.

49. Žalobce b) byl zastoupen, jeho náklady jsou tedy tvořeny náklady právního zastoupení, které se určí podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Žalobce b) sice účtoval náklady řízení s tarifní hodnotou podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu (50 000 Kč), nicméně dle soudu bylo na místě určit tarifní hodnotu podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (35 000 Kč) – ve věci se totiž jednalo o žalobu na určení. Náklady řízení tak tvoří odměna dle § 7, § 8, § 9 odst. 3 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 15 000 Kč za šest úkonů právní služby (žaloba, doplnění z 3. 3. 2021, jednání dne 30. 6. 2021, nahlížení do spisu dne 19. 7. 2021, doplnění tvrzení dne 23. 7. 2021, jednání dne 13. 9. 2021) po 2 500 Kč, šest náhrad hotových výdajů po 300 Kč, cestovné Praha – Svitavy a zpět na 2 jednání a jedno nahlížení do spisu ve výši 2 283 Kč za jednu cestu (360 km, spotřeba 7,4 l/100km, cena pohonných hmot 27,80 Kč, náhrada za užití vozidla 4,40 Kč/km), přičemž cesty absolvoval tři (2 jednání, jedno nahlížení), náhrada za promeškaný čas za tyto tři cesty ve výši 3 x 1 000 Kč (Svitavy – Praha 2 hodiny 24 minut, tj. deset půlhodin na cestě tam a zpět). Od soudního poplatku bylo řízení osvobozeno, neboť se jedná o věc pozůstalostní v prvním stupni řízení (§ 11 odst. 1 písm. e/ zákona o soudních poplatcích) Tyto náklady řízení v celkové výši 26 289 Kč jsou žalovaní povinni nahradit žalobci b) k rukám jeho právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Náhradu nákladů řízení jsou žalovaní povinni zaplatit rovným dílem (tj. každý polovinu nákladů každému z žalobců), neboť žalovaní netvoří nerozlučné procesní společenství (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) a dluh vzniklý na náhradě nákladů proto nehradí solidárně, nýbrž každý sám za sebe.

50. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.