16 C 27/2025 - 32

Rubrum

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované:[Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 359 804,73 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 330 350 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 6 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 107,61 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 27 347,12 Kč, úroku v částce 28 690,98 Kč a dále úroku ve výši 15,4 % jdoucího z částky 357 697,12 Kč od 16. 9. 2024 do 13. 10. 2024 a úroku ve výši 12,75 % ročně jdoucího z částky 357 697,12 Kč od 14. 10. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucího z částky 27 347,12 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 330 350 Kč od 26. 9. 2024 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 344,10 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 18. října 2024 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 359 804,73 Kč spolu s úrokem v částce 28 690,98 Kč a dále s úrokem ve výši 15,4 % ročně jdoucím z částky 357 697,12 Kč od 16. 9. 2024 do 13. 10. 2024 a s poukazem na ustanovení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru za období od 14. 10. 2024 do zaplacení jdoucím z této částky již pouze ve výši 12,75 % ročně a dále úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 357 697,12 Kč od 26. 9. 2024[Anonymizováno]do zaplacení s odůvodněním, že uzavřela se žalovanou dne [datum] Rámcovou smlouvu číslo [hodnota] v souladu s obchodními podmínkami [Jméno žalobkyně]. a na základě této Rámcové smlouvy byl žalované aktivován běžný účet číslo [č. účtu] s tím, že dne [datum] uzavřela žalovaná se žalobkyní dodatek číslo 6 k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaná požádala o poskytnutí úvěru ve výši 360 000 Kč a protože žalovaná splnila všechny smluvní předpoklady pro poskytnutí úvěru v souladu s Obchodními podmínkami a Podmínkami pro používání úvěru, bylo poskytnutí úvěru číslo [anonymizováno] žalobkyní schváleno a dne [datum] úvěr vyplacen na její účet číslo [č. účtu]. Žalobkyně dále uvedla, že podle podmínek úvěrové smlouvy byla žalovaná zavázána měsíčně hradit pravidelné konstantní splátku úvěru v celkové výši 5 929 Kč skládající se ze splátky jistiny a úroku ve výši sazby 15,4 % ročně, jehož výše byla sjednána smlouvou o úvěru, a to vždy k 13. dni měsíce počínaje dnem 13. 10. 2023 s tím, že předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na den 13. 8. 2033. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně. K tomu žalobkyně uvedla, že splátky za období od 13. 10. 2023 do 15. 6. 2024 byly splaceny s tím, že dodatkem číslo 8 rámcové smlouvě ze dne [datum] a dodatkem číslo 9 rámcové smlouvě ze dne [datum] žalobkyně se žalovanou sjednali splátkové prázdniny – odklad splátek úvěru splatných dne 15. 12. 2023 a dne 15. 1. 2024, respektive splátek splatných dne 15. 4. 2024 a dne 15. 5. 2024. Na splátku splatnou dne 15. 7. 2024 bylo ze strany žalované potom zaplaceno již pouze 5 Kč, přičemž tuto částku žalobkyně započetla na úhradu úroku. Počínaje splátkou splatnou ke dni 15. 7. 2024 tedy nebyly splátky ze strany žalované uhrazeny řádně a včas, kdy po tomto datu nebylo ze strany žalované na poskytnutý úvěr uhrazeno již ničeho. Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností žalovanou proto žalobkyně přistoupila v souladu s ujednáním smlouvy o úvěru ve spojení s Podmínkami pro používání úvěru dne 16. 9. 2024 k zesplatnění úvěru, o čemž žalobkyně žalovanou informovala prostřednictvím zesplatňujícího dopisu – předžalobní výzvou ze dne 16. 9. 2024, dále pak také zprávami na e-mailovou adresu žalované, do jejího internetového bankovnictví a SMS zprávou. Dále žalobkyně uvedla, že mezi účastnicemi bylo sjednáno, že žalovaná bude disponovat s penězi na běžném účtu číslo [č. účtu] jen do výše dostupného zůstatku, kdy žalovaná se zavázala udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobkyní vyzvána. Účet se tedy neměl nikdy dostat do debetu (zápornému zůstatku). Navzdory tomu se však účet dostal do nepovoleného debetu ve výši 2 107,61 Kč a rovněž tuto částku tak žalobkyně požaduje zaplatit. Žalovaná žalobkyni ničeho dalšího neuhradila, žalobkyně se proto podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení tohoto dluhu.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. K jednání nařízenému ve věci na den 1. dubna 2025 se žalovaná bez omluvy nedostavila, soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované podle § 101 odst. 3 o.s.ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to rámcové smlouvy číslo [hodnota] ze dne [datum], dodatku číslo 6 k rámcové smlouvě číslo [hodnota] ze dne [datum], dále z obchodních podmínek [Jméno žalobkyně]., podmínek pro používání úvěru [Jméno žalobkyně]., Ceníku služeb [Jméno žalobkyně]., dokladu o načerpání úvěru prokazujícího převod částky 360 000 Kč na účet číslo [č. účtu] dne [datum], přehledu plateb žalované, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, dopisu žalobkyně žalované ze dne 16. 9. 2024 – zesplatnění úvěru a předžalobní upomínky a dokladu o odeslání tohoto dopisu žalované, soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak jsou uvedena shora, na něž proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o běžném účtu a dále dodatkem číslo 6 k této smlouvě ze dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalované úvěr ve výši 360 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách, žalovaná však dohodnuté splátky řádně neplatila. Žalobkyně proto dopisem ze dne 16. 9. 2024 vyzvala žalovanou k zaplacení celého zbývajícího dluhu.

6. Soud pak na základě těchto skutečností v prvé řadě dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná platně v souladu s ust. § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), v písemné formě uzavřely smlouvu o účtu, když banka (žalobkyně) se zavázala zřídit pro žalovanou běžný účet v určité měně, v souladu s ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku určily účastníce část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky [Jméno žalobkyně]. Dodatkem (smlouvou o úvěru) k této smlouvě pak účastnice dále uzavřely ve smyslu ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. V souladu s ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku přitom účastníce smlouvy určily část obsahu i této smlouvy odkazem na obchodní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla výši svého průměrného čistého měsíčního příjmu 31 001 Kč, když žalobkyně měla výpis z běžného účtu žalované číslo [č. účtu], kterým byla prokázána výše jejího hlavního příjmu za předcházející období v průměrné výši 31 001 Kč a vyžádala si od žalované i potvrzení o výši příjmu. Žalovaná v žádosti dále uvedla, že měsíčně splácí splátku jiných úvěrů ve výši 1 000 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost a nemá žádné další závazky. Příjmy ostatních členů domácnosti činí 30 000 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti zohledňuje výsledky analýzy výdajů, kterou zpracovává na základě informací o spotřebním koši od Českého statistického úřadu a analýzy výdajů, které v žádostech uvedli ostatní klienti, žalovaná v žádosti o úvěr dále uvedla informace o příjmech a výdajích své domácnosti a tyto údaje žalobkyně zohlednila v rámci posouzení příjmů a výdajů domácnosti. Žalobkyně dále při posuzování úvěruschopnosti žalované nevycházela pouze z informací, která uvedla žalovaná, ale informace také ověřovala na základě pohybů na jejím běžném účtu číslo [č. účtu]. Na základě tohoto posouzení pak dospěla k závěru, že je ve schopnostech žalované předmětný úvěr splácet.

11. Žalobkyně sice správně zjistila a ověřila příjmy žalované, nedostatečně však zjistila její výdaje. Žalobkyně uvádí, že při posuzování úvěruschopnosti zohledňuje výsledky expertní analýzy výdajů, kterou zpracovává na základě informací o spotřebním koši od Českého statistického úřadu. Tedy posouzení výdajů žalované žalobkyně provedla statisticky, nikoliv individuálně. To však není smyslem úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 87 stanoví, že poskytovatel úvěru má posoudit jak příjmy, tak ale i konkrétní výdaje žadatele o úvěr. Posuzováno stejnou logikou proto žalobkyně i co se týče příjmové stránky mohla vycházet pouze z údajů o výše průměrného výdělku dosahovaného v České republice zveřejňovaného Českým statistickým úřadem. Takovéto posouzení úvěruschopnosti je proto šablonovité a nedává žádný reálný podklad pro vyhodnocení skutečné situace žadatele o úvěr, což zcela zjevně dokumentuje i tento případ. Pokud by totiž žalobkyně skutečně, jak sama uvádí, věnovala pozornost výpisu z běžného účtu žalované, zjistila by, že výdaje žalované v období od 1. 6. 2023 do 31. 8. 2023 činily částku 180 711,80 Kč a její příjmy ve stejném období došlé na účet částku 160 786,40 Kč. Tedy výdaje žalované v tomto měsíci byly vyšší než její příjmy. Již na základě tohoto zjištění proto žalobkyně měla věnovat daleko větší péči posuzování úvěruschopnosti žalované, respektive si od žalované nechat vysvětlit a doložit, jakým způsobem chce poskytnutý úvěr splácet, neboť prosté nahlédnutí do obratové historie běžného účtu žalované nasvědčovalo spíše tomu, že úvěr schopna splácet nebude. Posouzení úvěruschopnosti provedené žalobkyní proto bylo přinejmenším nedostatečné, ne-li přímo nesprávné a na podkladě údajů, které žalobkyně měla k dispozici, nemohla dojít k relevantnímu závěru o tom, že je ve schopnostech žalované poskytnutý úvěr jí vrátit.

12. Smlouva o úvěru uzavřená se žalovanou je proto neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178 nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

13. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne přímo z textu zákona (co má poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy učinit je vepsáno do ustanovení § 86 odst. 1 a sankce neplatnosti uvedená v § 87 odst. 1 a je spojena právě s tím, že tyto činnosti neprovede, tedy …posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele – tedy toho, které měl poskytovatel úvěru udělat - vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet…) a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně tedy v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek, ale je hlavně naprosto rozporný s textem samotného zákona, který nedává žádné, a to ani sebemenší pochybnosti.

14. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne [datum] žalované byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 360 000 Kč, pak žalovaná je povinna žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co již žalobkyni dle jejího tvrzení zaplatila, tedy o částku 29 650 Kč; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je pak žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Soud proto uložil žalované předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaná bude schopna žalobkyni v budoucnu plnit, neboť o poměrech žalované, která zůstala po celou dobu řízení nekontaktní, není nic bližšího známo. Jestliže však žalovaná nesplácela řádně ani dohodnuté splátky úvěru v souhrnné výši 5 929 Kč s konečnou splatností v roce 2033, pak lze jen těžko usuzovat na to, že by byla schopna splácet jakoukoliv částku vyšší nebo se jen rovnající této částce či uhradit svůj dluh vůči žalobkyni dříve. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Názor, že v takovém případě pak nutno uložit povinnosti zaplatit dluh dlužníkovi v obvyklé třídenní lhůtě ve smyslu ustanovení § 160 o.s.ř. je v rozporu s výslovným zněním ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a takováto aplikační praxe způsobuje obsolentnost tohoto ustanovení, respektive popření směrnice, což je i ve světle rozhodnutí Evropského soudního dvora nepřípustné. Takový názor je proto zjevně nesprávný. Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

15. Žalovaná také přečerpala peněžní prostředky na svém běžném účtu v rozporu se smlouvou nad stanovený limit, a to co do částky 2 107,61 Kč, čímž porušila své povinnosti z uzavřené smlouvy o běžném účtu a rovněž tento dluh je proto povinna vůči žalobkyni vyrovnat, zde ovšem již ve smyslu ustanovení § 160 o. s. ř. ve třídenní lhůtě.

16. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, když je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku III. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již také zcela nadbytečné zabývat se dále jakýmikoliv dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně tvrzeny a prokazovány.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 92 %) nad úspěchem žalované (8 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 84 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalované, tj. 92 % - 8 % = 84 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají toliko ze zaplaceného soudního poplatku v částce 14 393 Kč a náhrady cestovních výdajů celkem v částce 604,71 Kč stanovených dle § 152 a následující zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za cestu osobním automobilem [značka automobilu] k ústnímu jednání z [město] do [město] a zpět při celkové ujeté vzdálenosti 81 km, kombinované spotřebě použitého vozidla 4,8 litrů/100 km motorové nafty, ceně pohonných hmot dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí číslo 475/2024 Sb. 34,70 Kč/litr a náhrady za použití vozidla 5,80 Kč za 1 km jízdy, přičemž co se týče cestovních výdajů, žalobkyně, respektive její zástupce s ohledem na skutečnost, že ve stejný den se u procesního soudu zúčastnil dvou jednání, účtoval z této částky pouze jednu polovinu, tj. částku 302,36 Kč. Ostatních nákladů se žalobkyně vzdala. Celkem tak náklady řízení vzniklé na straně žalobkyně činí částku 14 695,36 Kč; 84 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 12 344,10 Kč.

Poučení