16 C 271/2021-60

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem JUDr. Ivo Mikolajkem ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalované: ; [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa žalované] doručovací adresa: [adresa žalované] o zaplacení 57 396 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Návrh, aby soud schválil smír mezi účastníky uzavřený dne 16. listopadu 2021, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 176,49 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 857,53 Kč a úrok z prodlení z částky 6 176,49 Kč ve výši 9 % ročně od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 57 396 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv.

2. Tvrdila, že dne 7. 12. 2016 poskytla její právní předchůdkyně ([právnická osoba]) žalované zápůjčku 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala jistinu vrátit a zaplatit částku 36 185 Kč (kapitalizovaný úrok 8 720 Kč s úrokovou sazbou 21 % ročně, poplatek za zpracování a doručení 11 500 Kč, poplatek za komfortní splácení v hotovosti 15 965 Kč) – dále jen„ celkový poplatek“, to vše v 18 měsíčních splátkách po 4 789 Kč, poslední splátka byla splatná 7. 6. 2018. Žalovaná zápůjčku řádně nesplácela. Žalovaná zaplatila celkem 41 807,49 Kč. Žalovaná dluží na jistině 28 230,84 Kč, na poplatku 16 146,67 Kč. Žalobkyně dále zdůraznila, že vzhledem k prodlení se neuhrazená jistina dále úročí úrokem 21 % p. a. Žalobkyně kromě částky 44 377,51 Kč (jistina + poplatek) žaluje kapitalizované úroky 10 863,85 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení 4 409,50 Kč, běžící úrok 21 % p. a. a běžící zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení.

3. Dále tvrdila, že dne 13. 11. 2015 poskytla její právní předchůdkyně ([právnická osoba]) žalované zápůjčku 34 000 Kč. Žalovaná se zavázala jistinu vrátit a zaplatit částku 35 254 Kč (kapitalizovaný úrok 7 350 Kč s úrokovou sazbou 19,70 % ročně, poplatek za zpracování a doručení 8 582 Kč, poplatek za hotovostní inkaso 19 322 Kč) – dále jen„ celkový poplatek“, to vše ve 100 týdenních splátkách po 693 Kč. Žalovaná zaplatila do postoupení pohledávky celkem 54 235,51 Kč, poté ještě zaplatila 2 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že prověřovala úvěruschopnost žalované dle dokumentů uvedených v zákaznické kartě, zejména pracovní smlouvou a výplatními páskami. Žalovaná dluží na jistině 9 965,11 Kč, na poplatku 3 053,38 Kč. Žalobkyně dále zdůraznila, že vzhledem k prodlení se neuhrazená jistina dále úročí úrokem 19,70 % p. a. Žalobkyně kromě částky 13 018,49 Kč (jistina + poplatek) žaluje kapitalizované úroky 10 863,85 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení 4 409,50 Kč, běžící úrok 19,70 % p. a. a běžící zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 29. 2. 2020 do zaplacení.

4. Společným návrhem soudu doručeným těsně před jednáním dne 29. 11. 2021 se strany domáhaly schválení smíru, jehož obsahem byl v podstatě petit žaloby s tím rozdílem, že žalobkyně měla obdržet ještě vyšší náklady řízení a plnění bylo rozloženo do splátek po 6 000 Kč měsíčně.

5. Žalovaná, která se k jednání na rozdíl od žalobkyně dostavila, se po seznámení s právním názorem soudu (ohledně nesplnění podmínek pro schválení smíru) vyjádřila tak, že rozhodnutí ponechává na úvaze soudu.

6. Ve věci nebyly splněny podmínky pro schválení smíru (§ 99 odst. 2 občanského soudního řádu), neboť uzavřený smír byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona (§ 580 a § 588 občanského zákoníku v případě novější smlouvy, § 580, § 588 obč. zákoníku a § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů – v případě starší smlouvy). Soud proto návrh na uzavření smíru zamítl, věc projednal a po provedeném dokazování učinil následující skutková zjištění:

7. Ze smlouvy ze dne 13. 11. 2015 (dále jen„ Smlouva 1“) soud zjistil, že žalované byla téhož dne v hotovosti poskytnuta částka 34 000 Kč. Žalovaná se zavázala zápůjčku vrátit a vedle ní zaplatit celkový poplatek 35 254 Kč, a to vše ve 100 týdenních splátkách, a to do rukou osoby dle čl. 17 smluvních podmínek. Ve smlouvě je obsaženo potvrzení zákazníka, dle kterého [anonymizováno] před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem zákaznické karty. V čl. 13 smluvních podmínek ke smlouvě je obsaženo prohlášení zákazníka, že údaje jím poskytnuté k posouzení úvěruschopnosti jsou úplné, přesné a pravdivé.

8. Ze smlouvy ze dne 7. 12. 2016 (dále jen„ Smlouva 2“) soud zjistil, že žalované byla téhož dne v hotovosti poskytnuta částka 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala zápůjčku vrátit a vedle ní zaplatit celkový poplatek 36 185 Kč, a to vše v 18 měsíčních splátkách, a to do rukou osoby dle čl. 15 smluvních podmínek. Z celkového poplatku bylo alokováno na kapitalizovaný úrok 8 720 Kč, poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení 11 500 Kč, poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení 15 965 Kč Smlouva neumožňuje bezhotovostní splácení. Na zadní straně smlouvy je uvedeno, že zápůjční úroková sazba je sjednána po celou dobu trvání smlouvy a činí 21 % p. a.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a oznámení o postoupení pohledávce z téhož dne soud zjistil, že žalobkyni byly postoupeny žalované pohledávky.

10. Z ostatních předložených listin neučinil soud žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc.

11. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn skutkových zjištění, neboť ta nejsou v rozporu a k tomu doplňuje, že z ničeho nevyplynulo, že by žalovaná zaplatila víc, než je tvrzeno v žalobě. Zároveň z ničeho nevyplynulo, že by v případě Smlouvy 1 žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované dle dokumentů uvedených v zákaznické kartě, zejména pracovní smlouvou a výplatními páskami. Jediná zjištěná skutečnost, která se týkala posouzení schopnosti spotřebitele splácet, bylo prohlášení spotřebitele o tom, že úvěrující jeho úvěruschopnost posoudil s odbornou péčí a že k tomu spotřebitel poskytl pravdivé informace. To však nelze považovat za jakkoli relevantní – spotřebitelé ze své podstaty nemají potřebné znalosti, aby mohli posoudit, zda profesionál, se kterým uzavírají smlouvu, jedná s odbornou péčí.

12. Smlouvy byly smlouvami o zápůjčce podle § 2390 a n. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ které byly zároveň spotřebitelským úvěrem – v případě Smlouvy 1 podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do 30. 11. 2016 /dále jen„ SZSÚ“ /, v případě Smlouvy 2 podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru /dále jen„ ZSÚ“ /). Vzhledem k tomu, že se jednalo o smlouvy uzavřené mezi podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti a spotřebitelem, je ve věci nezbytné aplikovat i ta zvláštní ustanovení, jejichž účelem je ochrana spotřebitele (zejména § 1810 a n. OZ).

13. Podle § 2390 OZ platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

14. Podle § 2392 odst. 1 věta první OZ platí, že při zápůjčce peněžité lze ujednat úroky.

15. Podle § 580 odst. 1 OZ platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 OZ platí, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1813 OZ platí, že se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

18. Podle § 1812 odst. 1 OZ platí, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

19. Podle § 9 odst. 1 SZSÚ platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

20. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Soud nejprve posuzoval starší Smlouvu 1. Na tu se vztahovala právní úprava § 9 odst. 1 SZSÚ. Porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr mělo za účinnosti SZSÚ následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, tedy neplatnost, kterou je soud povinen přezkoumávat z moci úřední (bez nutnosti neplatnosti namítat – k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp, zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18).

23. Rozhodovací praxe přitom dovodila, že povinnosti posoudit úvěruschopnost s odbornou péčí věřitel nedostojí,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech …dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele“ (Rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Jinými slovy„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). S těmito závěry se okresní soud ztotožňuje.

24. Žalobkyně nijak neprokázala, že by s takovouto odbornou péčí v případě Smlouvy 1 posoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyni nebylo možno poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť se k jednání nedostavila. Za této situace tedy právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dojít k závěru, že je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, úvěr tedy poskytla v rozporu s § 9 odst. 1 věta druhá ZSÚ. Smlouva je proto absolutně neplatná.

25. Žalovaná proto byla povinna vrátit pouze jistinu 34 000 Kč jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 OZ Celkem však zaplatila 54 235,51 Kč před postoupením pohledávky, pak ještě další 2 000 Kč. Žalovaná tedy tento dluh přeplatila částkou 22 235,51 Kč.

26. Žalobu ze Smlouvy 1 (v návrhu označeno jako Nárok 2) proto soud zamítl v plném rozsahu.

27. V případě novější Smlouvy 2 si soud musel zodpovědět otázku, zda podle úpravy účinné od 1. 12. 2016, která se na tuto smlouvu vztahuje, může zkoumat otázku posuzování úvěruschopnosti žalované i bez námitky, neboť úprava § 86 odst. 1 a především 87 odst. 1 ZSÚ je odlišná od předcházející úpravy.

28. Soudu je znám rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] proti GK, který přijal závěr, dle kterého Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

29. Zde je však nutné připomenout, že se jedná o výklad směrnice, tj. předpisu, který zavazuje členské státy Evropské unie, nikoliv přímo účastníky právního vztahu mezi sebou. Je potom na členském státu, aby směrnici správně transponoval do národního právního řádu a mohlo tedy dojít k její řádné implementaci.

30. Řádná implementace směrnice je zajišťována mj. povinností výkladu národního práva ve světle práva EU (povinnost eurokonformního výkladu), v případě směrnice je tato povinnost dána zejména tehdy, pokud již uplynula lhůta pro implementaci směrnice do národního práva (nepřímý účinek směrnice). Tato povinnost má však svůj limit, rovněž zastávaný v judikatuře Soudního dvora EU a aprobovaný Ústavním soudem.

31. Tímto limitem je výklad contra legem, který ani podle Soudního dvora EU nemůže být přijat s cílem dosažení konformity s unijním právem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktoz, zejména bod 110, rozsudek ze dne 16. 7. 2009 ve věci C -12/08 Mono Car Styling SA, v likvidaci, proti Dervis Odemis a další, s odkazy na řadu dalších rozhodnutí). Soudní dvůr EU v této otázce stojí na stanovisku, že povinnost (euro) konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátních právních předpisů a je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, ale nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (nález ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13). Tyto meze eurokonformního výkladu ostatně Soudní dvůr EU připomněl i ve shora citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK.

32. Národní úprava stanovuje povinnost podnikatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele v § 86 odst. 1 ZSÚ. V ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ pak jednoznačně stanovuje sankci neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 ZSÚ pouze k námitce spotřebitele (pokud by námitky nebylo třeba, vůbec by v ustanovení nebyla jeho druhá věta).

33. Národní úprava (konkrétně věta druhá § 87 odst. 1 ZSÚ) je tedy v rozporu s obsahem směrnice, kterou má transponovat. Zároveň není možné tento rozpor překlenout eurokonformním výkladem, neboť takový výklad by byl (v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU) contra legem (pokud by soud přistoupil na to, že má posuzování úvěruschopnosti přezkoumávat i bez námitky spotřebitele, musel by zcela ignorovat část zákona – druhou větu § 87 odst. 1 ZSÚ).

34. Soud proto musí postupovat podle národní úpravy, neboť eurokonformní výklad bez postupu contra legem není možný.

35. Rozpor obsahu směrnice a národní úpravy nelze překlenout ani podle § 580 a § 588 OZ s poukazem na rozpor se zákonem a současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem (jak to učinil například Okresní soud ve Zlíně v rozsudku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 38 C 25/2020), neboť ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ představuje úpravu pozdější (lex posterior) a především zvláštní (lex specialis) k obecné úpravě relativní a absolutní neplatnosti v občanském zákoníku.

36. Závěrem této části odůvodnění soud podotýká, že k Ústavnímu soudu byl Krajským soudem v Brně podán návrh na zrušení věty druhé § 87 odst. 1 ZSÚ, který však byl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/2020, odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele s odůvodněním, že„ soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, který má být aplikován při řešení sporu probíhajícího před tímto soudem. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků a, jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má být použit“ – přičemž ve věci posuzované Ústavním soudem nešlo„ o přímou aplikaci napadeného ustanovení zákona, které stanoví právo spotřebitele uplatnit předmětnou námitku neplatnosti v určité lhůtě, neboť žalovaný (v postavení spotřebitele) se v daném řízení ohrazoval pouze proti vysoké sazbě úroků (namítal lichvu), námitku neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neuplatnil.“ 37. Zároveň Ústavní soud v tomto usnesení připomněl závěry již shora citovaného rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK, aniž však blíže rozebral jeho konkrétní dopady na jím rozhodovanou věc. Pouze soudce [jméno] [příjmení] v disentním stanovisku k usnesení uvedl svůj názor, dle kterého je možné rozpor mezi obsahem zákona a směrnicí odstranit eurokonformním výkladem (neuvedl však argumentaci, jaký přesně by takový měl výklad být, především jak by se měl soud vyrovnat se zněním druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ).

38. Žalovaná nevznesla námitku neplatnosti podle druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ. Soud proto otázku posuzování úvěruschopnosti nezkoumal.

39. Z citované úpravy je zřejmé, že povinností žalované bylo vrátit jistinu.

40. Celkový poplatek a jeho dílčí složky nelze vnímat jinak než jako cenu plnění a nelze jej tudíž poměřovat optikou ust. § 1813 OZ (shodně viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013).

41. To však nebrání poměřování hlediskem dobrých mravů. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 588 OZ, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

42. Celkový poplatek v případě Smlouvy 2 činil 36 185 Kč, což je v poměru k jistině (50 000 Kč), resp. 45 000 Kč) částka zjevně přemrštěná, a to i s ohledem na délku zápůjčky 18 měsíců. Soud proto posuzoval jeho jednotlivé dílčí složky.

43. Úrok byl v posuzované věci ujednán v absolutní částce 8 720 Kč. Je zřejmé, že s ohledem na délku úvěru (18 měsíců) a výši jistiny (50 000 Kč) byl samotný úrok z hlediska pohledu dobrých mravů zcela v pořádku. Soud však nesouhlasí s výkladem žalobkyně, že byl úrok sjednán jako běžící. Na první straně smlouvy byl úrok jasně sjednán v absolutní částce. Jestliže je na druhé straně smlouvy sjednán jako běžící, vzniká zde prostor pro dvojí výklad. S ohledem na § 1812 odst. 1 OZ je však nutné přiklonit se k výkladu příznivějšímu pro spotřebitele – tedy uzavřít, že úrok byl sjednán v absolutní částce.

44. Za situace, kdy průměrná sazba úroků na úvěrech na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem činila v prosinci 2016 (dle údajů ČNB – databáze ARAD) 10,08 % p. a. je zřejmé, že již samotný úrok, při přepočtu z absolutní částky na roční sazbu cca dvojnásobný, poskytuje žalobkyni poměrně dobré pokrytí nákladů a odměnu, nicméně s ohledem na vyšší míru rizika u nebankovních poskytovatelů lze akceptovat vyšší úplatu, která se v této věci promítá do výše poplatků. Soud proto uznal poplatek za„ zpracování, doručení a flexibilní splácení“ ve výši 11 500 Kč za ujednaný po právu.

45. Za zjevně rozporné s dobrými mravy však soud považoval ujednání o poplatku o poplatku za„ administrativní činnost a komfortní splácení“, který je svou podstatou poplatkem za hotovostní inkaso („ administrativní činnost“ je již kryta předchozí částí poplatku). Pokud měla žalobkyně zvýšené výdaje s výběrem splátek v důsledku hotovostního výběru osobou uvedenou v čl. 15 smluvních podmínek, nelze touto skutečností odůvodňovat tak extrémní výši úplaty, jaká byla žalobkyní nastavena v posuzované věci. Byla to právě žalobkyně, která sestavením smluvního formuláře použitého v posuzované věci žalovanému hotovostní inkaso v podstatě vnutila. Smlouva totiž neobsahuje možnost bezhotovostního splácení. Skutečnost, že jiná než hotovostní forma splácení není pro spotřebitele fakticky dostupná, potvrzuje i to, že zdejšímu soudu je z úřední činnosti známo, že z velkého množství žalob založených na smlouvách právního předchůdce žalobkyně byla snad jediná založena na smlouvě s bezhotovostním režimem.

46. Žalobkyně tedy jednala ve zjevném rozporu se zásadou profesionality (§ 433 OZ) a dobrými mravy, jestliže spotřebiteli vnutila z pozice silnější strany způsob finančně náročný, když mohla pro dosažení stejného účelu zvolit způsob jednodušší a levnější (hotovostní vyplacení se splátkami převodem na účet nebo poštovní poukázkou ve prospěch účtu žalobkyně). Přenášení nevýhod plynoucích z neprofesionálního jednání (právního předchůdce) žalobkyně na spotřebitele by bylo v rozporu se zásadou ochrany spotřebitele ve spotřebitelských vztazích. Ujednání o poplatku za hotovostní režim je proto u obou smluv podle § 588 OZ neplatné.

47. Pokud žalovaná splácela své závazky z obou smluv, jednalo se tedy o úhradu na jistinu a složky celkového poplatku odlišné od poplatku za„ administrativní činnost a komfortní splácení“. Zároveň při neplatnosti Smlouvy 1 nemohly být úhrady žalované ve výši 22 235,51 Kč (přeplatek bezdůvodného obohacení z neplatné Smlouvy 1) ničím jiným než platbou na závazky ze Smlouvy 2.

48. Soud vzhledem ke shora uvedenému zamítl žalobu ze Smlouvy 2 co do částky 38 200,51 Kč (ve výši odpovídající součtu poplatku za hotovostní režim a přeplatku ze starší neplatné Smlouvy 1), dále co do kapitalizovaných úroků (tedy úroků 21 % od splatnosti poslední splátky do 20. 1. 2020) a úroku 21 % ročně 21. 1. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení z částky přesahující částku 6 176,49 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalobě vyhověl (právo na úrok z prodlení vyplývá z § 1970 OZ, jeho výše z nař. vlády č. 351/2013 Sb.).

49. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalovaná byla ve věci úspěšnější, avšak žádné náklady neúčtovala, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

50. Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení