16 C 272/2024 - 48

Rubrum

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 697 537,93 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 531 990,76 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 738,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 161 808,67 Kč, jakož i veškerého dalšího úrokového příslušenství s výjimkou úroku z prodlení přiznaného žalobkyni výrokem I., se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 796,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 6. srpna 2024 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 697 537,93 Kč spolu s úrokem v částce 14 158,32 Kč a dále s úrokem ve výši 11,9 % ročně jdoucím z částky 286 698,19 Kč od 14. 5. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 286 698,19 Kč od 24. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem v částce 18 476,84 Kč a dále s úrokem ve výši 14,9 % ročně jdoucím z částky 243 805,83 Kč od 14. 5. 2024 do 12. 6. 2024 a s úrokem ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 243 805,83 Kč od 13. 6. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 243 805,83 Kč od 24. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem v částce 6 873,65 Kč a dále s úrokem ve výši 16,9 % ročně jdoucím z částky 97 667,63 Kč od 14. 5. 2024 do 12. 6. 2024 a s úrokem ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 97 667,63 Kč od 24. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 97 667,63 Kč od 13. 6. 2024 do zaplacení, s úrokem v částce 4 577,03 Kč a dále s úrokem ve výši 17,9 % ročně jdoucím z částky 60 627,78 Kč od 14. 5. 2024 do 12. 6. 2024, s úrokem ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 60 627,78 Kč od 13. 6. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 60 627,78 Kč od 24. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem v částce 191,56 Kč a dále s úrokem ve výši 18,9 % ročně jdoucím z částky 5 000 Kč od 14. 5. 2024 do 31. 7. 2024 a ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 5 000 Kč od 1. 8. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 5 000 Kč od 24. 5. 2024 do zaplacení. Tyto své nároky odůvodnila tak, že se žalovaným uzavřela tzv. rámcovou smlouvu a dodatky k ní, na základě nichž poskytla žalovanému úvěry. Konkrétně pak dne [datum] rámcovou smlouvu číslo [hodnota], kdy na základě této smlouvy byl žalovanému aktivován běžný účet číslo [č. účtu] a dne [datum] uzavřel žalovaný se žalobkyní dodatek číslo 15 k této rámcové smlouvě, jehož podpisem požádal o úvěr ve výši 298 637 Kč (smlouva o úvěru číslo [anonymizováno]), který mu téhož dne byl vyplacen na běžný účet v plné výši. Tento úvěr se žalovaný zavázal měsíčně hradit pravidelnými konstantními splátkami úvěru ve výši 4 272 Kč skládajícími se ze splátky jistiny a úroku ve výši 11,9 % ročně, jehož výše byla sjednána smlouvou o úvěru, a to vždy k 14. dni měsíce počínaje dnem 14. 4. 2022 s tím, že předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 14. 3. 2032. Dále žalovaný uzavřel se žalobkyní dne [datum] dodatek číslo 20 k rámcové smlouvě, jehož podpisem požádal žalobkyni o poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 5 000 Kč (smlouva o poskytnutí kontokorentu), který mu byl dne 22. 6. 2022 poskytnut k jeho běžnému účtu číslo [č. účtu] a z něhož žalovaný čerpal úvěrové prostředky ve výši 5 000 Kč, přičemž bylo sjednáno, žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku a dále se žalovaný zavázal udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobkyní vyzván. Navzdory tomu se však žalovaný na svém běžném účtu dostal do nepovoleného debetu ve výši 3 686 Kč, který žalobkyně požaduje rovněž zaplatit. Dále žalovaný uzavřel se žalobkyní dne [datum] dodatek číslo 21 k rámcové smlouvě, jehož podpisem požádal žalobkyni o úvěr ve výši 250 000 Kč (smlouva o úvěru číslo [anonymizováno]), který mu byl dne 30. 6. 2022 vyplacen na běžný účet v plné výši. Tento úvěr se žalovaný zavázal měsíčně hradit pravidelnými konstantními splátkami úvěru ve výši 3 996 Kč skládajícími se ze splátky jistiny a úroku ve výši 14,9 % ročně, jehož výše byla sjednána smlouvou o úvěru, a to vždy k 14. dni měsíce počínaje dnem 14. 7. 2022 s tím, že předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 14. 6. 2032. Dále žalovaný uzavřel se žalobkyní dne [datum] dodatek číslo 25 k rámcové smlouvě, jehož podpisem požádal žalobkyni o úvěr ve výši 100 000 Kč (smlouva o úvěru číslo [anonymizováno]), který mu byl dne 29. 9. 2022 vyplacen na běžný účet v plné výši. Tento úvěr se žalovaný zavázal měsíčně hradit pravidelnými konstantními splátkami úvěru ve výši 1 722 Kč skládajícími se ze splátky jistiny a úroku ve výši 16,9 % ročně, jehož výše byla sjednána smlouvou o úvěru, a to vždy k 14. dni měsíce počínaje dnem 14. 10. 2022 s tím, že předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 14. 9. 2032. Dále žalovaný uzavřel se žalobkyní dne [datum] dodatek číslo 26 k rámcové smlouvě, jehož podpisem požádal žalobkyni o úvěr ve výši 61 000 Kč (smlouva o úvěru číslo [anonymizováno]), který mu byl dne 14. 11. 2022 vyplacen na běžný účet v plné výši. Tento úvěr se žalovaný zavázal měsíčně hradit pravidelnými konstantními splátkami úvěru ve výši 1 097 Kč skládajícími se ze splátky jistiny a úroku ve výši 17,9 % ročně, jehož výše byla sjednána smlouvou o úvěru, a to vždy k 14. dni měsíce počínaje dnem 14. 12. 2022 s tím, že předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 14. 11. 2032. Konečně žalobkyně tvrdila, že se žalovaným uzavřela dne [datum] dodatek číslo 3 k rámcové smlouvě, na základě kterého byl žalovanému zřízen účet číslo [č. účtu] (smlouva o účtu číslo [anonymizováno]), přičemž smluvními stranami bylo mimo jiné sjednáno, že žalovaný bude disponovat s penězi na tomto běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku a dále se žalovaný zavázal udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobkyní vyzván. Účet se tedy neměl nikdy dostat do debetu (zápornému zůstatku). Navzdory tomu se však žalovaný na svém běžném účtu dostal do nepovoleného debetu ve výši 52,50 Kč, který tak žalobkyně po žalovaném požaduje také zaplatit. Žalovaný své shora uvedené povinnosti z jednotlivých uzavřených smluv, respektive dodatků k rámcové smlouvě porušil, když poskytnuté úvěry řádně nesplácel, respektive se též dostal do nepovoleného záporného zůstatku na svých běžných účtech a z těchto důvodů pak vznikl jeho dluh vůči žalobkyni v celkové výši 697 537,93 Kč, jehož zaplacení spolu s příslušenstvím tvořeným úrokem a úrokem z prodlení uvedeným výše se pak žalobkyně podanou žalobu domáhá, když žalovaný na předžalobní upomínku žalobkyně k úhradě tohoto dluhu nereagoval.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na den 18. března 2025 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. a v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to z rámcové smlouvy číslo [hodnota] ze dne [datum], dodatků číslo 3 ze dne [datum], číslo 15 ze dne [datum], číslo 20 ze dne [datum], číslo 21 ze dne [datum], číslo 25 ze dne [datum] a číslo 26 ze dne [datum], dále z obchodních podmínek [Jméno žalobkyně]., Podmínek pro používání kontokorentu [Jméno žalobkyně]., Ceníku služeb [Jméno žalobkyně]., výpisu z účtu žalovaného číslo [č. účtu] a číslo [č. účtu], přehledu plateb žalovaného na jednotlivé úvěry (včetně kontokorentního), dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 14. 5. 2024 - předžalobní upomínky, soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak jsou uvedena shora, na něž proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o běžném účtu (tzv. Rámcovou smlouvu) a dále dodatky k této smlouvě číslo 3 ze dne [datum], číslo 15 ze dne [datum], číslo 20 ze dne [datum], číslo 21 ze dne [datum], číslo 25 ze dne [datum] a číslo 26 ze dne [datum] smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě kterých se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalovanému peněžní prostředky a dále kontokorentní úvěr až do výše 5 000 Kč.

6. Soud proto na základě těchto skutečností v prvé řadě dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný platně v souladu s ust. § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), v písemné formě uzavřeli smlouvu o účtu, když banka se zavázala zřídit pro žalovaného běžný účet v určité měně, v souladu s ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku určili účastníci část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky [Jméno žalobkyně]. Dodatky (smlouvami o úvěru) k této smlouvě pak účastníci dále uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvy o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku přitom účastníci smlouvy určili část obsahu i těchto smluv odkazem na obchodní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřených smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl u jednotlivých úvěrů výši svého průměrného čistého měsíčního příjmu v rozmezí od 21 207 Kč do 21 589 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti činily 20 000 Kč, kdy žalobkyně informace uvedené žalovaným v žádostech ověřovala z výpisu z účtu číslo [č. účtu], na který žalovanému byla zasílána mzda. Jelikož žalobkyně vedla běžný účet žalovaného, který žalovaný používal, tj. číslo účtu [č. účtu], měla tak přehled o jeho výdajích, které nevykazovaly žádné varující příznaky při posuzování schopností žalovaného splácet požadované úvěry. Dále uvedla, že při posuzování výdajů žalovaného a poskytovaného úvěru stanovila částku, kterou interně vyhodnotila dle expertní analýzy jako potřebnou částku na výdaje žalovaného. Částka pokryla tehdejší výdaje na zajištění výživy a ostatních základních potřeb žalovaného jako na například náklady na dopravu, léky a podobně.

11. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně bylo proto nedostatečné, když zcela opomenula zjistit jeho skutečnou výdajovou stránku. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli úvěru zjistit jednak skutečné příjmy, ale také i skutečné výdaje žadatele o úvěr. Ani na jedné straně přitom tyto údaje není možné paušalizovat, ale je nutné je individuálně zjistit a případně i trvat na prokázání reálných údajů o žadateli, tedy jaké jsou jeho skutečné příjmy a jaké jsou jeho skutečné výdaje. Jedině tak je možno zjistit a posléze vyhodnotit, zdali žadatel skutečně bude schopen stanovené splátky úvěru splácet. O nic jiného v dané úpravě nejde a byť se soud setkává i s jinými rozhodnutími, tato rozhodnutí jsou solitérní a již překonaná, a to nejenom judikaturou národní, ale zejména také již bohatou judikaturou Evropského soudního dvora. Má-li totiž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 naplňovat stanovené cíle, jiný výklad možný není (jednoduše by bylo možno argumentovat tím, že pokud žalobkyně vychází ze statistických údajů o průměrných výdajích žadatele o úvěr, pak nic nebránilo v tom, aby stejnou logikou i na příjmové stránce rovněž vycházela ze statistických údajů, například Českého statistického úřadu o výši průměrného výdělku v České republice – pak ovšem zřejmě každý žadatel o úvěr bude vyhodnocen jako úvěruschopný; takové posuzovaní žadatelů o úvěr je však prima facie naprosto nesmyslné).

12. Nelze také přehlédnout, že žalovaný se po uzavření všech dodatků rámcové smlouvě zavázal k celkové měsíční splátce žalobkyni na všechny úvěry ve výši 11 087 Kč. Jestliže deklarovaný příjem žalovaného nepřekračoval částku 22 000 Kč, pak zbývající částku 11 000 Kč, která žalovanému měla zůstávat na krytí jeho dalších životních potřeb, soud nepovažuje za dostatečnou, a to i s přihlédnutím k nutnosti tvorby finančních rezerv pro nenadále životní situace (nemoc, ztráta zaměstnání, nahodilé nepředpokládané výdaje a podobně). Soud proto vyhodnocení situace žalovaného, respektive závěr žalobkyně, že žalovaný bude schopen úvěr splácet, nepovažuje za správný, kdy například i z výpisu z účtu žalovaného číslo [č. účtu] se podává, že žalovaný z něho hradil měsíční nájem ve výši 17 620 Kč, a to nejméně do května roku 2022, tedy při jeho výši příjmů se v podstatě jednalo o výdaj, který vylučoval poskytnutí jakéhokoliv úvěru; ostatně ze všech žalobkyní předložených výpisů z tohoto účtu žalovaného vyplývá, že hospodaření žalovaného za období od 1. 12. 2021 do 31. 10. 2022 skončilo záporným zůstatkem, tedy výpis z tohoto účtu sám o sobě nemohl dávat naději na tvorbu jakýchkoliv rezerv pro splácení žalobkyní poskytnutých úvěrů.

13. Smlouva o úvěru uzavřená se žalovaným je pro výše uvedené proto neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání.[Anonymizováno]Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178 nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

14. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

15. Jak již bylo řečeno, úvěrové smlouvy uzavřené se žalovaným proto jako platné neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě těchto smluv je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatných úvěrových smluv obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě všech výše uvedených úvěrových smluv byla žalovanému poskytnuta celkem částka 714 637 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co již žalobkyni podle jejího tvrzení zaplatil, tedy o částku 182 646,24 Kč a je tak žalobkyni z důvodu poskytnutí neplatných úvěrů dlužen ještě částku 531 990,76 Kč; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit, neboť o poměrech žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, není nic bližšího známo. Jestliže však žalovaný nesplácel řádně ani dohodnuté splátky jednotlivých úvěrů v souhrnné výši okolo 11 000 Kč s konečnou splatností v roce 2032, pak lze jen těžko usuzovat na to, že by byl schopen splácet jakoukoliv částku vyšší nebo se jen rovnající této částce či dluh splatit dříve. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Názor, že v takovém případě pak nutno uložit povinnosti zaplatit dluh dlužníkovi v obvyklé třídenní lhůtě ve smyslu ustanovení § 160 o.s.ř. je v rozporu s výslovným zněním ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a takováto aplikační praxe způsobuje obsolentnost tohoto ustanovení, respektive popření směrnice, což je i ve světle rozhodnutí Evropského soudního dvora nepřípustné. Takový názor je proto zjevně nesprávný. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

16. Žalovaný pak také přečerpal peněžní prostředky na svých běžných účet v rozporu se smlouvou nad stanovený limit, a to co do částky 3 738,50 Kč, čímž porušil své povinnosti z uzavřených smluv o běžném účtu a rovněž tento dluh je proto povinen vůči žalobkyni vyrovnat, zde ovšem již ve smyslu ustanovení § 160 o. s. ř. ve třídenní lhůtě.

17. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, když je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku III. zamítl (další úrokové příslušenství, jak je žalobkyně požadovala), přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se jakýmikoliv dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 76 %) nad úspěchem žalovaného (24 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 52 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 76 % - 24 % = 52 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají toliko ze zaplaceného soudního poplatku v částce 27 902 Kč a náhrady cestovních výdajů celkem v částce 2 476,46 Kč stanovených dle § 152 a následující zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za cestu osobním automobilem [značka automobilu] k ústnímu jednání z [město] do [město] a zpět při celkové ujeté vzdálenosti 338 km, kombinované spotřebě použitého vozidla 4,4 litrů/100 km motorové nafty, ceně pohonných hmot dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí číslo 475/2024 Sb. 34,70 Kč/litr a náhrady za použití vozidla 5,80 Kč za 1 km jízdy. Ostatních nákladů se žalobkyně vzdala. Celkem tak náklady řízení vzniklé na straně žalobkyně činí částku 30 378,46 Kč; 52 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 15 796,80 Kč.

Poučení