16 C 277/2021-84

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem JUDr. Ivo Mikolajkem ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa žalobkyně] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 29 689 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do žaloby o zaplacení úroku 49,72 % ročně z částky 19 762,22 Kč od 30. 6. 2020 do 27. 7. 2020 a z částky 19 057,93 Kč od 28. 7. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 6. 2020 dosáhne částky 53 913 Kč, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 751,56 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 475,41 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení a úrokem 8,44 % ročně z částky 7 360 Kč od 29. 12. 2020 do 29. 3. 2021 a dále z částky 7 360 Kč ve výši 8,25 % ročně od 30. 3. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 6. 2020 dosáhne částky 53 913 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 21 554 Kč (jako jistiny úvěru s přirostlým úrokem) s úrokem z prodlení, smluvní pokuty 1 497 Kč s úrokem z prodlení, nákladů vzniklých s prodlením žalovaného ve výši 1 000 Kč, smluvní pokuty 0,1 % denně kapitalizované ke dni sepsání žaloby ve výši 8 135,40 Kč a úroku 84,72 % p. a. z dlužné jistiny do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 53 913 Kč. Tvrdila, že dne 3. 9. 2019 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit a zaplatit úrok s efektivní sazbou 126,73 % p. a. v 18 měsíčních splátkách po 2 845 Kč (z toho 349 Kč byla úhrada za pojištění), splatných vždy 22. dne v měsíci počínaje říjnem 2019. Žalovaný zaplatil dne 21. 10. 2019 částku 2 845 Kč, stejnou částku zaplatil i ve dnech 27. 11. 2019, 22. 1. 2020, 6. 2. 2020 a dne 20. 4. 2020 zaplatil 5 690 Kč. Po zesplatnění zaplatil ještě 5 000 Kč. Žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokuty v celkové výši 1 497 Kč (3 x 499 Kč) za tři splátky nezaplacené déle než 10 dní po splatnosti. Rovněž vzniklo právo na 5 x 200 Kč jako náklady spojené s prodlením. Po 65 dnech prodlení, tedy 28. 6. 2020, tak v souladu se smlouvou došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru. Dosud nezaplacená jistina a úroky se tak staly součástí nové jistiny. V důsledku prodlení vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu 0,1 % denně z nové jistiny 23 708,93 Kč, kterou žalobkyně požaduje ve výši 8 135,40 Kč (od 30. 6. 2020 do dne sepsání žaloby). Úrok žalobkyně požaduje jako nominální ve výši 84,72 % ročně z dlužné původní jistiny, tj. z částky 19 762,22 Kč od 30. 6. 2020 do 27. 7. 2020 a z částky 19 057,93 Kč od 28. 7. 2020 do zaplacení maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 6. 2020 dosáhne částky 53 913 Kč. Předmětem žaloby nejsou úhrady za pojištění.

2. Žalobkyně vzala u jednání žalobu zpět co do úroku 49,72 % ročně z částky 19 762,22 Kč od 30. 6. 2020 do 27. 7. 2020 a z částky 19 057,93 Kč od 28. 7. 2020 do zaplacení.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Z provedených důkazů soud učinil následující zjištění:

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 3. 9. 2019 (č. l. 27) soud zjistil, že žalobkyně se zavázala, že po schválení úvěru zašle žalovanému částku 25 000 Kč a žalovaný se zavázal, že v 18 měsíčních (22. dne každého měsíce) splátkách po 2 845 Kč (2 496 Kč bez úhrady za pojištění) žalobkyni zaplatí částku 44 928 Kč (částka bez úhrad z pojištění), tedy jistinu spolu s efektivním úrokem 126,73 % ročně. Pro případ prodlení byla celková výše úroku omezena částkou 53 913,60 Kč. V čl. 6 smlouvy byla pro případ 30 denního prodlení s každou splátkou sjednána smluvní pokuta 499 Kč. V čl. 6 byla sjednána pro případ 15 denního prodlení s každou splátkou paušální náhrada nákladů 200 Kč. V čl. 6 bylo pro případ 65 denního prodlení s úhradou kterékoli splátky sjednáno automatické zesplatnění celého úvěru včetně přirostlých úroků, smluvních pokut a nákladů. Ke dni zesplatnění se dle čl. 6 stávají úroky a původní jistina novou jistinou. V čl. 6 byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z nové jistiny ode dne následujícího po zesplatnění.

6. Z výpisu z účtu žalobkyně (č. l. 47) soud zjistil, že na účet žalovaného byla dne 5. 9. 2019 zaslána částka 25 000 Kč.

7. Z výzev ze dnů 24. 3. 2020, 23. 6. 2020, 17. 6. 2020 a oznámení ze dne 28. 6. 2020 9 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužných splátek, upozornila na možnost zesplatnění a následně oznámila zesplatnění.

8. Z karty klienta (č. l. 21) soud zjistil, že termíny a výše jednotlivých úhrad odpovídají žalobě, částka 5 000 Kč byla zaplacena 27. 7. 2020.

9. Ze splátkového kalendáře (č. l. 23) soud zjistil, že byl ujednán anuitní způsob splácení. Z každé splátky příslušela částka 349 Kč na úhradu pojištění.

10. Z přihlášky do pojištění z 3. 9. 2019 (č. l. 41) soud zjistil, že žalovaný se přihlásil do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry a zavázal se hradit měsíční pojistné 349 Kč.

11. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc.

12. Z učiněných zjištění soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, podle kterého žalovaný na základě smlouvy o úvěru obdržel 25 000 Kč. Tuto částku se zavázal vrátit spolu s efektivním úrokem 126,73 % ročně z této částky a dále se zavázal platit pojistné 349 Kč měsíčně, to vše v 18 měsíčních splátkách 2 845 Kč splatných vždy 22. dne v měsíci. Z výše splátek, délky splácení a celkové částky, kterou měl žalovaný zaplatit, vyplývá, že nominální sazba úroku, tj. sazba uplatňovaná vůči žalovanému, činila 84,72 % p. a. Žalovaný zaplatil 17 070 Kč před zesplatněním, 5 000 Kč po zesplatnění.

13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 588 OZ platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1802 OZ platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“), platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle odst. 2 téhož paragrafu platí, že uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Podle odst. 3 téhož paragrafu platí, že souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Podle odst. 4 téhož paragrafu platí, že u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud se ve věci nezabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného.

15. Soudu je znám rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK, který přijal závěr, dle kterého Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

16. Zde je však nutné připomenout, že se jedná o výklad směrnice, tj. předpisu, který zavazuje členské státy Evropské unie, nikoliv přímo účastníky právního vztahu mezi sebou. Je potom na členském státu, aby směrnici správně transponoval do národního právního řádu a mohlo tedy dojít k její řádné implementaci.

17. Řádná implementace směrnice je zajišťována mj. povinností výkladu národního práva ve světle práva EU (povinnost eurokonformního výkladu, v případě směrnice se též používá termín„ nepřímý účinek směrnice“). Tato povinnost má však svůj limit, rovněž zastávaný v judikatuře Soudního dvora EU a aprobovaný Ústavním soudem.

18. Tímto limitem je výklad contra legem, který ani podle Soudního dvora EU nemůže být přijat s cílem dosažení konformity s unijním právem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktoz, zejména bod 110, rozsudek ze dne 16. 7. 2009 ve věci C -12/08 Mono Car Styling SA, v likvidaci, proti Dervis Odemis a další, s odkazy na řadu dalších rozhodnutí). Soudní dvůr EU v této otázce stojí na stanovisku, že povinnost (euro) konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátních právních předpisů a je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, ale nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (nález ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13). Tyto meze eurokonformního výkladu ostatně Soudní dvůr EU připomněl i ve shora citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK.

19. Národní úprava stanovuje povinnost podnikatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele v § 86 odst. 1 ZSÚ. V ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ pak jednoznačně stanovuje sankci neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 ZSÚ pouze k námitce spotřebitele (pokud by námitky nebylo třeba, vůbec by v ustanovení nebyla jeho druhá věta; kromě výslovného textu zákona je to výslovně uvedeno i v důvodové zprávě:„ Této neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se může spotřebitel dovolat…“). Vzhledem k aktuálnímu znění zákona nelze vycházet ze starší judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18), neboť předcházející zákona o spotřebitelském úvěru obsahoval odlišnou úpravu (nebyla v něm obdoba problematické druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ).

20. Národní úprava (konkrétně věta druhá § 87 odst. 1 ZSÚ) je tedy v rozporu s obsahem směrnice, kterou má transponovat. Zároveň není možné tento rozpor překlenout eurokonformním výkladem, neboť takový výklad by byl (v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU) contra legem (pokud by soud přistoupil na to, že má posuzování úvěruschopnosti přezkoumávat i bez námitky spotřebitele, musel by zcela ignorovat část zákona – druhou větu § 87 odst. 1 ZSÚ).

21. Soud proto musí postupovat podle národní úpravy, neboť eurokonformní výklad bez postupu contra legem není možný.

22. Rozpor obsahu směrnice a národní úpravy nelze překlenout ani podle § 580 a § 588 OZ s poukazem na rozpor se zákonem a současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem (jak to učinil například Okresní soud ve Zlíně v rozsudku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 38 C 25/2020), neboť ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ představuje úpravu pozdější (lex posterior) a především zvláštní (lex specialis) k obecné úpravě relativní a absolutní neplatnosti v občanském zákoníku.

23. Závěrem této části odůvodnění soud podotýká, že k Ústavnímu soudu byl Krajským soudem v Brně podán návrh na zrušení věty druhé § 87 odst. 1 ZSÚ, který však byl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/2020, odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele s odůvodněním, že„ soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, který má být aplikován při řešení sporu probíhajícího před tímto soudem. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků a, jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má být použit“ – přičemž ve věci posuzované Ústavním soudem nešlo„ o přímou aplikaci napadeného ustanovení zákona, které stanoví právo spotřebitele uplatnit předmětnou námitku neplatnosti v určité lhůtě, neboť žalovaný (v postavení spotřebitele) se v daném řízení ohrazoval pouze proti vysoké sazbě úroků (namítal lichvu), námitku neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neuplatnil.“ 24. Zároveň Ústavní soud v tomto usnesení připomněl závěry již shora citovaného rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK, aniž však blíže rozebral jeho konkrétní dopady na jím rozhodovanou věc. Pouze soudce [jméno] [příjmení] v disentním stanovisku k usnesení uvedl svůj názor, dle kterého je možné rozpor mezi obsahem zákona a směrnicí odstranit eurokonformním výkladem (neuvedl však argumentaci, jaký přesně by takový měl výklad být, především jak by se měl soud vyrovnat se zněním druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ).

25. Žalovaný žádnou námitku nevznesl, soudu proto vyšel z toho, že mezi stranami existoval právní vztah založený platnou smlouvou o úvěru.

26. Ze shora citovaných ustanovení a zjištění o obsahu smlouvy je zřejmé, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni jistinu.

27. Naopak ujednání o výši úroků považoval soud za zjevně rozporné s dobrými mravy.

28. Výkladem pojmu dobrých mravů ve vztahu k úrokům se zabývá bohatá judikatura Nejvyššího soudu. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 – i v tomto rozsudku však Nejvyšší soud připomněl, že není možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Vedle toho je třeba zdůraznit, že v citované věci se Nejvyšší soud vyjadřoval k půjčce mezi fyzickými osobami, nikoliv k půjčce ve vztazích podnikatele vůči spotřebiteli, ve kterých je na poskytovatele půjčky nutno klást vyšší nároky). S těmito právními názory se soud zcela ztotožňuje.

29. Průměrná sazba úroků na úvěrech na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem činila v září 2019 (podle údajů České národní banky – databáze ARAD dostupné na https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=58842&p_strid=AAABAA&p_lang) 8,44 % p. a. Úrok sjednaný v posuzované věci byl oproti této hodnotě desetinásobný. Rozpor s dobrými mravy je zde proto naprosto zjevný (nadto za situace, kdy se jedná o vztah podnikatel – spotřebitel a smlouva je adhezního typu) a ujednání o výši úroků je proto podle § 588 OZ absolutně neplatné.

30. Soud proto postupoval podle § 1802 OZ, přičemž vyšel z toho, že obvyklý úrok poskytovaný bankami v době uzavření smlouvy je úrok zjištěný ze shora uvedených údajů ČNB – databáze ARAD, tj. 8,44 % p. a. Takový postup byl již v minulosti aprobován odvolacím soudem, tj. Krajským soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, konkrétně v bodu 26 odůvodnění rozsudku ze dne 31. 5. 2021, č. j. 27 Co 106/2021-71 (a to dokonce mezi podnikateli; jinak byla věc skutkově obdobná, žalobkyně byla shodná jako v této věci).

31. Výše úroku má vliv i na částku, která mohla přirůst k jistině. Při úroku 8,44 % p. a. by splátka úvěru 25 000 Kč při jeho délce 18 měsíců činila 1 484 Kč, po připočtení 349 Kč za pojištění 1 833 Kč. Promítneme-li tuto nižší splátku do zaplacených částek, tak při anuitním způsobu splácení (který byl v posuzované věci použit) se žalovaný dostal do prodlení s úhradou druhé splátky (5 dní) a dále pak až se třináctou splátkou (celkem zaplatil 22 070 Kč, což stačí na 12,04 splátek ve výši 1 833 Kč, přičemž díky tomu, že reálně zaplacené částky byly vždy vyšší než 1 833 Kč, tak kromě druhé splátky měl žalovaný vždy„ předplaceno“, tudíž i při nepravidelném splácení se nedostával do prodlení průběžně, ale až po úplném zastavení splátek), takže zesplatnění nastalo až 28. 12. 2020 (65 dní po prodlení se splátkou).

32. Úrok splatný do zesplatnění tak činil celkem 115,41 Kč (8,44 % p.a. ze zbývající jistiny 7 360 Kč). Nová jistina po zesplatnění tedy správně měla činit 7 475,41 Kč.

33. Žalobkyně má proto právo na novou jistinu ve výši 7 475,41 Kč a běžící úrok 8,44 % p. a. z částky 7 360 Kč od 29. 12. 2020 do 29. 3. 2021 (§ 122 odst. 4 ZSÚ) a dále od 30. 3. 2021 ve výši 8,25 % ročně z částky 7 360 Kč do zaplacení. Ujednaný maximální limit úroku, který může naběhnout do budoucna – částka 53 913 Kč je sice vysoký, ale naplnění této výše závisí na délce prodlení žalované, soud jej proto neshledal rozporný se zákonem.

34. Výše nové jistiny 7 475,41 Kč má vliv i na výši smluvní pokuty 0,1 % denně za období, za které ji požaduje žalobkyně, tedy do data vyhotovení žaloby 23. 8. 2021. Takto spočtená smluvní pokuta činí 1 779,15 Kč. Výše smluvních pokut do zesplatnění v celkové výši 1 497 Kč zůstává nedotčena a soudem byla hodnocena jako souladná s právem, avšak sjednanou náhradu nákladů vymáhání v celkové výši 1 000 Kč soud nepřiznal, neboť z karty klienta je patrné, že reálné úkony vymáhání žalobkyně činila v době, kdy žalovaný nebyl po právu v prodlení, přičemž je-li sjednána náhrada vymáhání jakou paušální, nejedná se o nic jiného než o zastřenou smluvní pokutu, avšak možnost uplatnění smluvních pokut žalobkyně již plně vyčerpala (ve smyslu limitů § 122 ZSÚ) shora uvedenými smluvními pokutami.

35. Shrnuto, soud žalobkyni přiznal 10 751,56 Kč (nová jistina, smluvní pokuta před zesplatněním 1 497 Kč, smluvní pokuta 0,1 % denně v ve výši 1 779,15 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 475,41 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení (právo na úrok z prodlení vyplývá z § 1970 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.) a běžícím úrokem 8,44 % p. a. z částky 7 360 Kč od 29. 12. 2020 do 29. 3. 2021 (§ 122 odst. 4 ZSÚ) a dále od 30. 3. 2021 ve výši 8,25 % ročně z částky 7 360 Kč do zaplacení.

36. Co do úroku 49,72 % ročně z částky 19 762,22 Kč od 30. 6. 2020 do 27. 7. 2020 a z částky 19 057,93 Kč od 28. 7. 2020 do zaplacení bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby (§ 96 odst. 2 o. s. ř.).

37. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

38. Žalovaný byl ve věci úspěšnější, měl by proto podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení, avšak žádné nevynaložil, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení