16 C 304/2019-254

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Klárou Hronovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupeného [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: 1) [celé jméno vedlejší účastnice], [datum narození] bytem [adresa] 2) [územní celek], [IČO] sídlem [adresa vedlejší účastnice] zastoupeného [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 3) [název vedlejší účastnice], [IČO] sídlem [adresa vedlejší účastnice] zastoupené [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o žalobě podle ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že žalobce [celé jméno žalobce], [rodné číslo], bytem [adresa žalobce], je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. [číslo] původně na pozemku PK [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], dnes na pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] všechny v k.ú. [obec], obci [obec], in eventum určení, že žalobce [celé jméno žalobce], [rodné číslo], bytem [adresa žalobce], není vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. [číslo] původně na pozemku PK [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], dnes na pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] všechny v k.ú. [obec], obci [obec], a v této souvislosti určení, že žalobce jako oprávněná osoba má nárok na vydání jiných pozemků ve smyslu ustanovení § 11a) zákona číslo 229/1991 Sb., se zamítá.

II. Ve vztahu žalobce a účastnice řízení 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit účastníku řízení 2) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 37 026 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce účastníka řízení 2) JUDr. [jméno] [příjmení].

IV. Žalobce je povinen zaplatit účastníku řízení 3) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 8 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně účastníka řízení 3) JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobce podal dne 6.9.2019 ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem podílu id. [číslo] pozemků dle PK p. [číslo] v k.ú. [obec], in eventum pro případ, že jeho vlastnictví nebude soudem určeno, dále určení, že jako oprávněná osoba má nárok na vydání jiných pozemků ve smyslu ustanovení § 11a zákona číslo 229/1991 Sb., to vše s tím, že rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hl. m. [část Prahy], sp.zn. 1 [spisová značka] [číslo], ze dne [datum], bylo mimo jiné rozhodnuto tak, že žalobce a účastnice řízení 1. [celé jméno vedlejší účastnice] nejsou vlastníky každý podílu ideálních [číslo] pozemků dle PK [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], v k.ú. [obec], pozemek se nevydává a není za něj nárok na náhradu. Žalobce vytýká tomuto rozhodnutí nedostatečně provedené dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů, nesprávný procesní postup, porušení zák. č. 229/1991 Sb. a to zejména ustanovení § 4, § 6 odst. 1 písm. k ), § 11 odst. 2 zákona o půdě. Žalobce své nároky uplatnil včas, nebylo však o nich rozhodnuto po dobu 28 let. Státní pozemkový úřad odůvodnil své rozhodnutí tím, že na parcelách byly skutečně na počátku sedmdesátých letech minulého století postaveny rodinné domky, a proto dospěl k závěru, že pozemky p. [číslo] byly využity k účelu, pro které byly vyvlastněny, a proto rozhodl tak, že žalobce a účastnice řízení 1. nejsou jejich vlastníci a nemají nárok na náhradu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je dle žalobce zcela nepřezkoumatelné, jelikož z něho není patrno na základě jakých skutečností, důkazů a zjištění dospěl pozemkový úřad k závěru, že byly v 70. letech postaveny na našich parcelách rodinné domky, z čeho dospěl Státní pozemkový úřad k závěru, že domky byly postaveny právě na p. [číslo] v k.ú. [obec], když z rozhodnutí není patrna ani identifikace parcel a jejich soulad s údajnými parcelami zastavěnými rodinnými domky. Z vyvlastňovacích rozhodnutí dále vyplývá jejich nezákonnost. Z výměru MNV v [obec] [číslo jednací], zejména z jeho výroku je patrno, že se vyvlastňuje část pozemku [číslo], k.ú. [obec], podle § 18 z.č. 87/1958 Sb. a § 47 vyhlášky č. 144/1959 Sb. ve prospěch MNV [obec], [číslo] o výměře 731 m, s tím, že majetek přechází do vlastnictví československého státu MěNV v [obec], a vyvlastnění se provádí proto, že na něm bude postaven rodinný domek manželů [příjmení]. Z rozhodnutí je patrno, že bylo podepsáno tajemníkem komise pro výstavbu a předsedou komise pro výstavbu. Podle § 20 zák. č. 87/1958 Sb. o vyvlastnění a o náhradě za vyvlastnění rozhoduje stavební úřad. Stavební úřad však ve věci nerozhodl, jelikož v té době ani nebyl zřízen. Je tedy třeba aplikovat ustanovení § 6 odst. o) o znárodnění nebo zestátnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady, nebo ustanovení § 6 odst. p) o převzetí nemovitostí bez právního důvodu. Z výměru odboru výstavby MěNV v [obec] ze dne 3.1.1970, č.j. 4105/1969 vyplývá, že se vyvlastňují ve prospěch rady MěNV [obec] pozemky č.p [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], v k.ú. [obec], ve výměře 2979 m2, a že se vyvlastňují hlavně proto, že na nich budou postaveny 3 rodinné domky v souladu s plánem bytové zástavby a směrným územním plánem [územní celek]. Z rozhodnutí je patrno, že bylo podepsáno vedoucím odboru výstavby [jméno] [příjmení]. Je pravdou, že stavební úřad měl právo vyvlastnit pozemky a v tomto směru je rozhodnutí formálně správné. Nebyly však dány zákonné podmínky pro vyvlastnění podle ustanovení § 18 z.č. 87/1958 Sb. Směrný územní plán nestanovil v žádném případě jakékoliv oblasti pro zástavbu rodinnými domky na pozemcích, které byly vyvlastněny. I kdyby však tomu tak bylo, bylo to v době rozhodování zcela nerozhodné, jelikož stavební řád stanovil jako podmínku vyvlastnění uskutečnění úkolů stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství. Z odůvodnění vyvlastňovacího rozhodnutí vyplývá, že pozemky byly vyvlastněny proto, že již částečně byly ve vlastnictví státu a proto, že někdo si chtěl na nich postavit domky. Ani jeden z těchto důvodů nemůže obstát. Není proto správný závěr Státního pozemkového úřadu o tom, že nemovitosti přešly na stát nebo jinou osobu vyvlastněním za poskytnutí náhrady, ale je třeba aplikovat ustanovení § 6 odst. o) o znárodnění nebo zestátnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady, nebo ustanovení § 6 odst. p) o převzetí nemovitostí bez právního důvodu. Státní pozemkový úřad měl rozhodovat v tom směru, že se měl jednak zabývat otázkou, jestli vyvlastněné pozemky sloužily svému účelu a dále i kdyby dospěl k závěru, že svému účelu sloužily, měl v té části, kde jsou pozemky vedeny jako veřejná zeleň či zahrady, dospět k závěru, že máme nárok na to, aby nám byly poskytnuty náhradní pozemky. Z rozhodnutí Ústavního soudu ČR se totiž jednoznačně podává, že v každém jednotlivém případu je třeba hodnotit a respektovat zásadu proporcionality mezi omezením restitučního nároku a prosazením konkrétního veřejného zájmu. V tomto směru je rozhodnutí Státního pozemkového úřadu naprosto nepřezkoumatelné, neboť Státní pozemkový úřad se v tomto duchu vůbec věcí nezabýval a z rozhodnutí není patrno, jaké důkazy provedl, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, a proto i podání této žaloby má své omezující limity, neboť se nelze dostatečně vypořádat s neexistující argumentací.

2. Podáním ze dne 11.12.2019 žalobce změnil znění svého žalobního petitu s ohledem na aktuální označení předmětných pozemků s tím, že nadále požaduje, aby soud určil, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. [číslo], původně na pozemku PK [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], dnes na pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] všechny k k.ú. [obec], obci [obec], in eventum pro případ, že jeho vlastnictví nebude soudem určeno, dále určení, že jako oprávněná osoba má nárok na vydání jiných pozemků ve smyslu ustanovení § 11a zákona číslo 229/1991 Sb. Tato změna žalobního petitu byla připuštěna usnesením zdejšího soudu ze dne 3.1.2020, č.j. 16 C 304/2019-62, které nabylo právní moci dne 14.1.2020.

3. Účastnice řízení 1. se k podané žalobě nevyjádřila.

4. Účastník řízení 2. navrhl zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu s tím, že k vyvlastnění předmětných pozemků za náhradu došlo na základě dvou rozhodnutí o vyvlastnění, a Státní pozemkový úřad tak ve správním řízení posuzoval, zda žalobci a účastnici řízení [číslo] mohl ve vztahu k uvedeným pozemkům vzniknout restituční nárok ve smyslu § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení může při vyvlastnění za náhradu vzniknout restituční nárok v případě, že nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. Na základě provedeného dokazování došel Státní pozemkový úřad k závěru, že na předmětných pozemcích skutečně byly vystavěny dané rodinné domky, tudíž restituční nárok s ohledem na § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě nemohl vzniknout. Pokud jde o Rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 6.2.1968, žalobce ve své žalobě namítá nezákonnost tohoto rozhodnutí z důvodu, že nebyl naplněn zákonný požadavek, aby rozhodnutí bylo vydáno stavebním úřadem. Rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 6.2.1968 vydala komise pro výstavbu Městského národního výboru [obec], která však podle žalobce nebyla stavebním úřadem ve smyslu tehdejší právní úpravy, jelikož nebyla zřízena na základě vládního nařízení č. 9/1968 Sb. Výchozím ustanovením je zde § 20 odst. 1 stavebního řádu, podle něhož o vyvlastnění a o náhradě za vyvlastnění rozhoduje stavební úřad. Rozhodnutí o vyvlastnění bylo vydáno dne 6.2.1968, přičemž stavební úřady byly na základě nařízení č. 9/1968 Sb. zřizovány až do 30.6.1968. Je tedy pravdou, že v době vydání Rozhodnutí o vyvlastnění 1968 nebyl v Městském národním výboru [obec] doposud zřízen stavební úřad podle nařízení č. 9/1968 Sb., což však v rozhodném období nebylo třeba, neboť dosavadní právní úprava na tuto eventualitu pamatovala, když před účinností nařízení č. 9/1968 Sb. byly orgány, jež jsou stavebním úřadem, určeny v ustanovení § 9 odst. 2 stavebního řádu, jež v písm. a) uvádí:„ Stavebním úřadem je a) výkonný orgán místního národního výboru, který má řádně vybudovanou stavební službu a který určí rada krajského národního výboru po slyšení rady okresního národního výboru vyhláškou v úředním listě.“ Není tak pravdivé tvrzení žalobce, že komise pro výstavbu Městského národního výboru [obec], jež vydala Rozhodnutí o vyvlastnění 1968, nemohla být stavebním úřadem, který měl pravomoc vydat rozhodnutí o vyvlastnění.

5. Účastnice řízení 3. rovněž navrhla zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu, když poukázala na obě výše označená rozhodnutí o vyvlastnění s tím, že pokud byly dané pozemky vyvlastněny za náhradu za účelem výstavby rodinných domků, byly na nich také tyto rodinné domky postaveny.

6. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 19.5.2020, č.j. 16 C 304/2019-125, byla žaloba zamítnuta s ohledem na závěr, že není naplněn restituční titul uvedený v ust. § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě a není namístě aplikovat ani ust. § 6 odst. 1, písm. o) nebo p) zákona o půdě, když rozhodnutí o vyvlastnění nebylo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a právnímu předchůdci žalobce byla za vyvlastněné nemovitosti poskytnuta náhrada; dále s tím, že rozhodnutí o vyvlastnění z roku 1968 bylo vydáno komisí pro výstavbu, což byl tehdy k tomu kompetentní orgán, a nejde tedy o nicotné rozhodnutí.

7. Na základě včasně podaného odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ze dne 5.11.2020, č.j. 29 Co 274/2020-155, označený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení, a to mimo jiné s tím, že v daném restitučním řízení podle zákona o půdě bylo zjištěno, že žadatelem požadované pozemky jsou v současné době ve vlastnictví fyzických osob. Je proto nezbytné řešit otázku, kdy fyzické osoby nabyly vlastnických práv k předmětným pozemkům. Z tohoto hlediska se soud I. stupně věcí vůbec nezabýval a napadený rozsudek bez dalšího nemůže obstát. Otázku, zda vydání pozemků brání skutečnost, že jsou ve vlastnictví fyzické osoby, je nutno posuzovat ke dni účinnosti zákona o půdě. Pokud předmětné pozemky přešly do vlastnictví fyzických osob až následně, po účinnosti zákona o půdě a ke dni účinnosti zákona o půdě byl jejich držitelem či vlastníkem stát, resp. právnická osoba (§ 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě), přešly do vlastnictví fyzické osoby v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě (tzv. blokační paragraf). Takový úkon by byl v rozporu se zákonem, byl by neplatný a nebylo by možné k němu přihlížet. Soud by v takovém případě musel rozhodnout tak, jakoby ke změně vlastnictví nedošlo. Pokud pozemky ke dni účinnosti zákona o půdě držela osoba uvedená v § 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě a jinak jsou splněny podmínky pro vydání pozemků dle zákona o půdě, rozhodl by o jejich vydání žadateli Je proto nezbytné, aby se soud I. stupně v prvé řadě zabýval tím, zda fyzické osoby nabyly pozemky (resp. zda jim bylo zřízeno tehdejší právo osobního užívání pozemků, později přeměněné ve vlastnictví) již před datem účinnosti zákona o půdě, nebo až později. Soud musí opatřit příslušné výpisy z listů vlastnictví vedených na příslušné pozemky pro tyto fyzické osoby, a to včetně vyznačení nabývacích titulů, na základě kterých byly uvedené fyzické osoby zapsány do katastru nemovitostí. Bude-li z tohoto zápisu zřejmé, že fyzické osoby (příp. jejich právní předchůdci) nabyly vlastnictví, resp. právo osobního užívání těchto pozemků před 24.6.1991, platí závěr, že bez dalšího nemohou být oprávněné osobě vydány - oprávněná osoba mohla postupovat dle § 8 zákona o půdě. V takovém případě nebyla dána pasivní legitimace na straně účastníků [územní celek] a [anonymizována dvě slova] [část Prahy] o povinné osoby a nebylo namístě vydat rozhodnutí dle § 9 zákona o půdě. Bude-li zjištěno, že ke dni účinnosti zákona o půdě byly předmětné pozemky ve vlastnictví státu nebo právnické osoby (§ 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě), soud posoudí možnost vydání takových pozemků, tj. rozhodne ve smyslu § 9 zákona o půdě. Pouze v případě, kdy bude zjištěno, že předmětné pozemky byly ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví státu či právnické osoby, bude namístě, aby bylo postupováno dle § 9 zákona o půdě, tj. aby soud zjišťoval, zda byly dány předpoklady pro vydání pozemků (tedy zda existuje restituční titul, zda není dána překážka vydání pozemků a kdo je povinnou osobou).

8. V řízení bylo provedeno dokazování listinnými důkazy, které navrhli a předložili účastníci řízení, případně vyžádané soudem (ust. § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.). Žádné další návrhy na doplnění dokazování nebyly účastníky vzneseny a ani soud neshledal potřebu dalšího dokazování.

9. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle ust. § 132 o.s.ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Pro úplnost soud uvádí, že ve smyslu ust. § 250e odst. 2 o.s.ř. vzal přitom za svá i skutková zjištění správního orgánu. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

10. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu, svým rozhodnutím ze dne 23.7.2019, sp.zn. 1 RP13078/2018 [číslo], č.j. SPU 272336/2019, které nabylo právní moci dne 12.8.2019, mimo jiné určil, že žalobce a účastnice řízení 1. [celé jméno vedlejší účastnice] nejsou vlastníky každý podílu ideálních [číslo] pozemků dle PK [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], v k.ú. [obec], pozemky se nevydává a není za ně nárok na náhradu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nárok byl oprávněnou osobou – otcem žalobce panem [jméno] [celé jméno žalobce] uplatněn dne 15.5.1992 s tím, že pozemky přešly na stát na základě darovací nabídky z roku 1959. Následně na dotaz Státního pozemkového úřadu, jak přešly pozemky do vlastnictví státu a dále na fyzické osoby, byla katastrálním úřadem zaslána dvě rozhodnutí o vyvlastnění. Prvním rozhodnutím č.j. 181/1968 z 6.2.1968 byl vyvlastněn pozemek [číslo] v podílu [číslo] paní [příjmení] [celé jméno žalobce], [číslo] panu [jméno] [celé jméno žalobce], [číslo] paní [příjmení] [příjmení] a [číslo] paní [jméno] [příjmení]. Druhým rozhodnutím č.j. 4105/1969 ze dne 3.1.1970 byly ve stejných podílech a stejným vlastníkům vyvlastněny ostatní pozemky. V obou případech se jednalo o vyvlastnění za náhradu za účelem výstavby rodinných domků. K výstavbě rodinných domků došlo na počátku 70. let minulého století. Státní pozemkový úřad proto konstatoval, že není naplněno ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, a proto neuznal daný restituční nárok a rozhodl, že oprávněné osoby po panu [jméno] [celé jméno žalobce] nejsou vlastníky a nemají nárok na náhradu. Ohledně pana [jméno] [příjmení] Státní pozemkový úřad uvedl, že tento zemřel dne [datum] v průběhu řízení a jeho nároky přešly ve smyslu § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. na dědice, kterými jsou dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 26 D 1637/2001-74 manželka [jméno] [příjmení], [datum narození], syn [celé jméno žalobce], [datum narození], a dcera [celé jméno vedlejší účastnice], [datum narození]; paní [jméno] [příjmení] zemřela dne [datum]. Všechny uvedené skutečnosti má soud za prokázané rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu ze dne 23.7.2019, sp.zn. 1 RP13078/2018 [číslo], č.j. SPU 272336/2019. Jak bylo zjištěno z kopie pozemkového katastru pro [katastrální uzemí], a kopie katastrální mapy pro stejné katastrální území, předmětné pozemky nejsou po provedení změny výměr obnovou operátu u v katastru nemovitostí již označeny a zapsány jako PK [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], ale nyní jako pozemky parc. [číslo].

11. Ze zprávy Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ze dne 11.12.2020 ve spojení výpisy z Katastru nemovitostí [list vlastnictví], [list vlastnictví], [list vlastnictví], [list vlastnictví], vše k.ú. [obec], vyplývají následující skutečnosti: Pozemky KN [číslo] a [číslo], k.ú. [obec], byly ke dni 24.6.1991 zapsány na [list vlastnictví], [anonymizováno], s tím, že jejich vlastníkem k 24.6.1991 je ČS stát MNV [obec] a právo osobního užívání k 24.6.1991 svědčí z [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a z [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (dále prokázáno [příjmení] vlastnictví [číslo] [číslo] [územní celek], a Kupní smlouvou ze dne 24.11.1987). Pozemky KN [číslo], [číslo] a [číslo], k.ú. [obec], byly ke dni 24.6.1991 zapsány na [list vlastnictví], 513, s tím, že jejich vlastníkem k 24.6.1991 je ČS stát MNV [obec] a právo osobního užívání k 24.6.1991 svědčí [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (dále prokázáno [příjmení] vlastnictví [číslo] [číslo] [územní celek], a Dohodou o zřízení osobního užívání pozemku ze dne 7.7.1970 ve spojení s přípisem Státního notářství [okres] ze dne 21.1.1971). Pozemky KN [číslo], [číslo] a [číslo], k.ú. [obec], byly ke dni 24.6.1991 zapsány na [list vlastnictví], [anonymizováno], s tím, že jejich vlastníkem k 24.6.1991 je ČS stát MNV [obec] a právo osobního užívání k 24.6.1991 svědčí [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (dále prokázáno [příjmení] vlastnictví [číslo] [číslo] [územní celek], a Dohodou o zřízení osobního užívání pozemku ze dne 25.3.1974). Pozemky KN [číslo] a [číslo], k.ú. [obec], byly ke dni 24.6.1991 zapsány na [list vlastnictví], [anonymizováno], s tím, že jejich vlastníkem k 24.6.1991 je ČS stát MNV [obec] a právo osobního užívání k 24.6.1991 svědčí [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (dále prokázáno [příjmení] vlastnictví [číslo] [číslo] [územní celek], a Dohodou o zřízení osobního užívání pozemku ze dne 2.5.1973).

12. S ohledem na prokázanou skutečnost, že ohledně všech předmětných pozemků bylo nabyto již před 24.6.1991 fyzickými osobami právo osobního užívání (viz. odst. 11 rozsudku), soud dále dokazování nikterak nedoplňoval. Pro úplnost pak soud uvádí, že z ostatních v řízení provedených důkazů nebyly zjištěny žádné další pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti.

13. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána žalobcem důvodně.

14. Podle ust. § 244 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném ke dni podání žaloby (dále jen„ o.s.ř.“) rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

15. Podle ust. § 246 odst. 1 o.s.ř. k návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení žaloba musí kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4) obsahovat označení účastníků řízení, sporu nebo jiné právní věci, o které správní orgán rozhodl, a rozhodnutí správního orgánu, vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba je podána včas, údaje o tom, v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech, označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i to, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta a jak má být spor nebo jiná právní věc soudem rozhodnuta. Podle odst. 3 uvedeného ustanovení k žalobě je žalobce povinen připojit stejnopis rozhodnutí správního orgánu a listinné důkazy, jichž se dovolává.

16. Podle ust. § 247 odst. 1 o.s.ř. žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Podle odst.2 uvedeného ustanovení žaloba je nepřípustná, jestliže žalobce nevyužil v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky nebo jestliže jím uplatněné řádné opravné prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost projednány.

17. Podle ust. § 250a odst. 1 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem.

18. Podle ust. § 250e odst. 1 o.s.ř. soud není vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení soud může vzít za svá též skutková zjištění správního orgánu. Možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem není dotčena.

19. Podle ust. § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.

20. Podle ust. § 250j odst. 1 o.s.ř. dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení rozsudek soudu podle odstavce 1 nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. Tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku.

21. Žalobce podal dne 6.9.2019 ke zdejšímu soudu žalobu ve smyslu ust. § 244 o.s.ř. a násl., a to ve lhůtě stanovené v ust. § 247 odst. 1 o.s.ř. Soudem bylo proto přistoupeno k jejímu projednání. V řízení bylo prokázáno, že žalobce je právním nástupcem svého otce p. [jméno] [příjmení], který se včasně uplatněným restitučním nárokem domáhal jeho uspokojení v řízení podle ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o půdě“). Ohledně nemovitostí, které jsou předmětem projednávané žaloby, nebylo napadnutým rozhodnutím správního orgánu jeho návrhu (a návrhu jeho sestry účastnice řízení 1.) vyhověno s tím, že žalobce a účastnice řízení 1. nejsou vlastníky každý ideálních [číslo] předmětných pozemků, tyto pozemky se nevydávají a není za ně nárok na náhradu. Žalobce namítl nepřezkoumatelnost odůvodnění daného správního rozhodnutí, poukázal rovněž na možnou aplikaci ust. § 6 písm. o) a p) zákona o půdě. S ohledem na závazný právní názor Městského soudu v Praze v rámci jeho zrušujícího usnesení ze dne 5.11.2020, č.j. 29 Co 274/2020-155, se však soud, a to po zjištění, že všechny žalobcem požadované pozemky jsou v současné době ve vlastnictví fyzických osob, nejprve zabýval otázkou, zda fyzické osoby nabyly dané pozemky (resp. zda jim bylo zřízeno tehdejší právo osobního užívání pozemku) již před datem účinnosti zákona o půdě (24.6.1991) či až následně. K tomu soud uvádí:

22. Podle ust. § 4 odst. 1 zákona o půdě oprávněnou osobou je státní občan [obec] a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst.

1. Podle odst. 4 označeného ustanovení v případě, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle § 9, přechází nárok na dědice.

23. Podle ust. § 5 odst. 1 zákona o půdě povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, s výjimkou a) podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby. Tato výjimka neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990, b) cizích států. Podle odst. 2 označeného ustanovení osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí: a) právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví [obec] a Slovenské Federativní Republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, b) u ostatních nemovitostí jejich vlastník.

24. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona o půdě na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.

25. Podle ust. § 14 odst. 1 věta prvá zákona o půdě oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat.

26. Jak již bylo uvedeno výše, žalobce se domáhal u pozemkového úřadu v řízení podle ust. § 9 zákona o půdě uspokojení svého restitučního nároku s poukazem na ust. § 4 ve spojení s ust. § 6 zákona o půdě. Takový postup však nebyl na místě, a to s ohledem na zjištění, že k rozhodnému datu, tj. ke dni účinnosti zákona o půdě (24.6.1991), příslušelo tehdejší právo osobního užívání pozemků, později přeměněné ve vlastnictví, fyzickým osobám, a to v případě pozemků KN [číslo] a [číslo], k.ú. [obec], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], v případě pozemků KN [číslo], [číslo] a [číslo], k.ú. [obec], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], v případě pozemků KN [číslo], [číslo] a [číslo], k.ú. [obec], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a v případě pozemků KN [číslo] a [číslo], k.ú. [obec], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] Tyto fyzické osoby však nejsou povinnými osobami ve smyslu ust. § 5 zákona o půdě (povinnou osobou ve smyslu ust. § 5 zákona o půdě může být pouze osoba právnická), a v úvahu proto nepřichází řízení podle ust. § 9 zákona o půdě. Za této situace bylo na žalobci, aby jakožto oprávněná osoba uplatnil svůj případný nárok přímo vůči těmto fyzickým osobám v řízení podle ust. § 8 zákona o půdě. Námitka žalobce, že vlastníky pozemků byl k rozhodnému datu stát, nemůže obstát, neboť dané fyzické osoby byly k rozhodnému datu faktickými vlastníky daných pozemků, evidovanými v souladu s tehdejší právní úpravou jakožto osoby, jímž příslušelo tehdejší právo osobního užívání pozemků, následně ke dni 1.1.1992 přeměněné na vlastnictví fyzických osob (ust. § 872 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Pokud žalobce zvolil postup dle ust. § 9 zákona o půdě, nemohl být jeho požadavek úspěšný, neboť účastníci řízení 2. a 3. nebyli od počátku povinnými osobami ve smyslu ust. § 5 zákona o půdě, a nebylo proto ani namístě přistoupit k vydání rozhodnutí podle ust. § 9 zákona o půdě. Z těchto důvodů byla žaloba jako nedůvodně podaná zamítnuta, neboť takové rozhodnutí pozemkového úřadu nelze podrobit věcnému přezkumu s jeho případným nahrazením (soud se již tedy nezabýval zjišťováním, zda byly v projednávané věci dány předpoklady pro vydání pozemků, tj. ani existencí restitučního titulu či případnými překážkami pro vydání pozemků). Pro úplnost soud uvádí, že za dané situace, kdy neshledal důvody pro nahrazení rozhodnutí správního orgánu, žalobu zamítl s přihlédnutím k ust. § 250i o.s.ř., když podstatný je pro soud výrok rozhodnutí pozemkového úřadu (výsledek řízení), nikoliv jeho odůvodnění.

27. S námitkou žalobce, že v daném případě je s ohledem na zastavěnost předmětných pozemků na místě postup dle ust. § 11 odst. 2 zákona o půdě, se soud neztotožnil. Rozhodl-li pozemkový úřad, že žalobce není vlastníkem těchto pozemků, resp. jeho id. [číslo], učinil tak po věcném přezkumu tvrzeného restitučního nároku žalobce v řízení podle ust. § 9 zákona o půdě, takový postup však – jak již bylo uvedeno výše – nebyl vůbec na místě, když účastníci řízení 2. a 3. po celou dobu tohoto řízení nebyly povinnými osobami ve smyslu ust. § 5 zákona o půdě. Výrok o nevydání těchto pozemků s tím, že za tyto není nárok na náhradu, je třeba považovat za akcesorický výrok související s výrokem primárním, tj. případný nárok žalobce na vydání jiných pozemků ve smyslu ustanovení § 11a zákona číslo 229/1991 Sb., nelze v tomto řízení ve vztahu ke shora uvedeným účastníkům [příjmení] městu [obec] a Městské části [obec a číslo] podrobovat samostatnému přezkumu.

28. Ze všech shora uvedených důvodů proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

29. O nákladech řízení ve vztahu žalobce a účastnice řízení 1. bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když účastnice řízení 1. jakožto v řízení zcela procesně úspěšná má vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Žádné náklady řízení jí však nevznikly, soud proto rozhodl tak, že ve vztahu žalobce a účastnice řízení 1. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

30. Ve vztahu žalobce a účastníka řízení 2. bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy procesně zcela úspěšnému účastníku řízení 2. byla přiznána náhrada nákladů spočívajících v nákladech právního zastoupení. Náklady právního zastoupení jsou tvořeny v souladu s ust. § 7 bod a ust. § 9 odst. 4 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. 9 úkony právní pomoci po 3 100 Kč (převzetí zastoupení; sepis vyjádření ze dne 29.10.2019; účast při jednání soudu dne 12.3.2020; sepis vyjádření k odvolání žalobce ze dne 31.7.2020; účast při jednání Městského soudu v Praze dne 5.11.2020; sepis vyjádření ze dne 18.2.2021; účast při jednání soudu dne 27.4.2021; sepis vyjádření ze dne 3.6.2021; účast při jednání soudu dne 22.6.2021) a dále 9 náhradami hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o 21% DPH. Náklady právního zastoupení účastníka řízení 2., potažmo jeho vynaložené náklady řízení tak činí celkem 37 026 Kč.

31. Ve vztahu žalobce a účastnice řízení 3. bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy procesně zcela úspěšné účastnici řízení 3. byla přiznána náhrada nákladů spočívajících v nákladech právního zastoupení. Náklady právního zastoupení jsou tvořeny v souladu s ust. § 7 bod a ust. § 9 odst. 4 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. 2 úkony právní pomoci po 3 100 Kč (převzetí zastoupení; sepis vyjádření ze dne 17.10.2019) a dále 2 náhradami hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o 21% DPH. Náklady právního zastoupení účastnice řízení 3., potažmo její vynaložené náklady řízení tak činí celkem 8 228 Kč.

32. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 před středníkem o.s.ř., když pro stanovení lhůty delší nebyly shledány žádné důvody.

Poučení