16 C 321/2024 - 39

Rubrum

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: [Jméno žalobce]., se sídlem [Adresa žalobce], IČO: [IČO žalobce], proti žalovanému: [jméno FO], narozený [datum], hlášen k pobytu na adrese [adresa], o zaplacení částky 31.600,- Kč s příslušenstvím, takto: takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 28.196,84 Kč s úroky z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 26.5.2025 do zaplacení, částku 100,- Kč a uhradit náklady řízení ve výši 442,40 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 1.803,16 Kč, pro kapitalizovaný úrok ve výši 1.460,21 Kč, pro úrok ve výši 18,9% ročně z částky 30.000,- Kč od 4.3.2024 do 1.4.2024, pro úrok ve výši 14,75% ročně z částky 30.000,- Kč od 14.3.2024 do zaplacení, pro úrok ve výši 14,75% ročně z částky 30.000,- Kč od 2.4.2024 do zaplacení, pro úrok ve výši 18,9% ročně z částky 9.999,30 Kč od 2.6.2021 do 20.6.2021 a pro částku 1.500,- Kč se žaloba zamítá.

Odůvodnění

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 30.000,- Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.460,21 Kč a s úroky specifikovanými v žalobním návrhu a částky 1.600,- Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že dne 27.11.2019 uzavřel žalovaný s žalobcem rámcovou smlouvu, na základě, které byl žalovanému aktivován běžný účet č. [č. účtu]. Dne 23.8.2020 uzavřel žalobce s žalovaným dodatek č. [hodnota] k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 30.000,- Kč. Protože žalovaný splnil všechny smluvní předpoklady bylo mu poskytnutí kontokorentu schváleno dne 23.8.2020 a zároveň mu bylo umožněno jeho čerpání na účtu. Žalobce provedl vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného na základě informací, které mu žalovaný poskytl v žádosti o úvěr. Osobní údaje žalobce ověřuje z klientových dokladů, údaje o finanční situaci poskytuje klient a žalobce je dle potřeby ověřuje. Dále žalobce posuzuje informace z interních a externích databází (úvěrovou zprávu z Bankovního registru klientských informací, který zahrnuje i údaje z Nebankovního registru a dále informace z některých společností patřících do skupiny [Anonymizováno]). Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností žalovaným, přistoupil žalobce dne 4.3.2024 k zesplatnění úvěru (viz zesplatňující dopis – předžalobní výzva ze dne 4.3.2024). Ke dni zesplatnění byla dlužná pohledávka tvořena nesplacenou jistinou ve výši 30.000,- Kč a nesplaceným smluvním úrokem z úvěru ve výši 1.460,21 Kč (souhrn nesplacených smluvních úroků od 1.12.2023 do 3.3.2024). O zesplatnění byl žalovaný informován zesplatňujícím dopisem – předžalobní výzvou ze dne 4.3.2024. V podání ze dne 26.5.2025 žalobce doplnil, že posouzení úvěruschopnosti žalobce provedl na základě informací, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr. Žalobce měl k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného, na kterém byla prokázána výše jeho hlavního příjmu v předcházejícím období v průměrné výši 13.158,- Kč. U výdajů žalovaného žalobce vycházel z informací žalovaného a z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta. Žalovaný v žádosti uvedl, že nehradí splátky jiných úvěrů, tyto žalobce ověřil z úvěrové zprávy ze dne 23.8.2020, z níž zjistil, že žalovaný nebyl v registrech nalezen. Při posuzování výdajů žalovaného žalobce stanovil částku, kterou interně vyhodnotil dle expertní analýzy jako potřebnou pro výdaje žalovaného (3.550,- Kč). Částka pokryla výdaje na zajištění výživy a ostatních základních potřeb žalovaného (náklady na dopravu, léky apod.). Žalobce dále zohledňuje výsledky analýzy výdajů, kterou zpracovává na základě informací o spotřebním koši od Českého statistického úřadu a analýzu výdajů, které v žádostech uvedli ostatní klienti. Žalovaný uvedl v žádosti, že nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalovaný uvedl informace o příjmech (35.000,- Kč) a výdajích své domácnosti (8.000,- Kč/2.500,- Kč). Žalobce rozpočítává rozdíl mezi příjmy a výdaji domácnosti a rozdíl mezi příjmy a výdaji klienta. Žalobce dospěl k závěru, že je ve schopnostech žalovaného, tak jeho domácnosti poskytovaný úvěr řádně splácet. Žalobce informace uvedené žalovaným ověřoval na základě pohybů na jeho běžném účtu, kdy v době sjednávání úvěru nebyly evidovány žádné exekuční příkazy, transakce spojené s hazardem nebo jinou rizikovou činností. Čerpání kontokorentu probíhá přečerpáním běžného účtu. Splácení probíhá průběžně, každým připsáním peněz na tento účet. Příchozí úhrady na účet se vždy započítávají na jistinu kontokorentu. Úroky z kontokorentu jsou strhávány z běžného účtu vždy první den v měsíci za měsíc předchozí. V souvislosti s kontokorentem žalobce neúčtuje žádné poplatky. Na úroky kontokorentu žalovaný uhradil celkem 1.803,16 Kč. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu dále domáhal zaplacení částky 1.600,- Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že dne 27.112.2019 uzavřel žalovaný s žalobcem rámcovou smlouvu, jejímž podpisem žalovaný požádal o zřízení běžného účtu č. [č. účtu]. Na základě rámcové smlouvy byl žalovanému aktivován běžný účet a žalovaný jej mohl začít plně využívat. Stranami bylo mj. sjednáno, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku. Žalovaný se dále zavázal udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryl předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobcem vyzván. Účet se neměl nikdy dostat do záporného zůstatku (debetu). Žalovaný se se na účtu dostal do nepovoleného debetu ve výši 1.600,- Kč. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu. V podání ze dne 26.5.2025 žalobce doplnil, že debet ve výši 1.600,- Kč se skládá z dlužné částky 100,- Kč – nezaplacený měsíční poplatek za výběry hotovosti ze všech bankomatů naúčtovaný dne 31.12.2023, a dlužné částky 1.500,- Kč (3x500,- Kč) – nezaplacené náklady účelně vynaložené žalobcem na vymáhání dluhu po žalovaném. Žalobce z opatrnosti upozorňuje, že se nejedná o smluvní pokutu, ale o příslušenství pohledávky dle § 513 o.z. K jednání soudu se žalobce omluvil. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud má za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je ženatý, nemá vyživovaní osoby a bydlí v nájmu. Uvedl zaměstnavatele a výplatu ve výši 13.158,- Kč. Příjmy ostatních členů rodiny činí 35.000,- Kč. Výdaje na domácnost (bydlení/léky-jídlo-doprava/splátky všech členů) 8.000,- Kč/.500,- Kč/nevyplněno. Výdaje domácnosti dle expertní analýzy 6.750,- Kč a Výdaje žalovaného dle expertní analýzy 3.550,- Kč Z přehledu žádostí o úvěr soud zjistil, že žalovaný podal dne 23.8.2020 žádost o kontokorent, která byla schválená (úvěrový rámec 30.000). Dne 2.7.2022 žalovaný podal žádost o půjčku, která byla zamítnuta a dne 19.1.2023 podal žádost o rozložení platby, která byla zamítnuta. Podle úvěrové zprávy žalovaný nebyl nalezen v registru BEKI. Z výpisu z běžného účtu v období 1.5.2020 až 31.7.2020 soud zjistil příjmy a výdaje na účtu žalovaného. V květnu 2020 činily příjmy žalovaného celkem 48.950,- Kč (13.158,- Kč od zaměstnavatele, 8.392,- Kč vklady od třetích osob, 27.400,- Kč vklady od žalovaného), výdaje žalovaného činily celkem 41.091,29 Kč. Rozdíl mezi příjmy a výdaji činil +7.858,71 Kč. V červnu 2020 činily příjmy žalovaného celkem 21.158,- Kč (13.158,- Kč od zaměstnavatele, 8.000,- Kč vklady od třetích osob), výdaje žalovaného činily celkem 28.551,64 Kč. Rozdíl mezi příjmy a výdaji činil – 7.393,64 Kč. V červenci 2020 činily příjmy žalovaného celkem 34.659,- Kč (13.158,- Kč od zaměstnavatele, 1.500,- Kč vklady od třetích osob, 20.000,- Kč vklady od žalovaného), výdaje žalovaného činily celkem 54.586,90 Kč. Rozdíl mezi příjmy a výdaji činil – 19.928,90 Kč. Podle rámcové smlouvy č. [hodnota] byla mezi žalobcem a žalovaným dne 27.11.2019 uzavřena rámcová smlouva, na jejímž základě se banka zavázala poskytovat žalovanému bankovní služby včetně platebních (běžný účet, spořící účet a debetní karta). Podle dodatku č. [hodnota] ze dne 23.8.2020 poskytla banka žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 30.000,- Kč přečerpáním běžného účtu. Žalovaný se zavázal úvěr splácet průběžně, každým připsáním peněz na běžný účet s tím, že kontokorent splatí do jednoho roku od data prvního čerpání. Kontokorent je úročen úrokovou sazbou 18,9%. RPSN je 20,63%. Celková částka, kterou žalovaný zaplatí je 35.670,- Kč. Z přehledu čerpání a splácení kontokorentu a výpisu z účtu soud zjistil, jakým způsobem žalovaný úvěr čerpal a splácel. Podle tvrzení žalobce žalovaný uhradil na úroky z kontokorentu celkem 1.803,16 Kč. Z dopisu ze dne 20.11.2023 soud zjistil, že žalobce žalovanému oznámil, že mu naúčtovali náklady na vymáhání ve výši 500,- Kč z důvodu, že i přes výzvy stále nemá na účtu dostatek peněz na úhradu svého dluhu. Celkový dluh činí 1.108,07 Kč. Z dopisu ze dne 18.12.2023 soud zjistil, že žalobce žalovanému oznámil, že mu naúčtovali náklady na vymáhání ve výši 500,- Kč z důvodu, že i přes výzvy stále nemá na účtu dostatek peněz na úhradu svého dluhu. Celkový dluh činí 2.217,10 Kč. Z dopisu ze dne 2.1.2024 soud zjistil, že žalobce žalovanému oznámil, že mu naúčtovali náklady na vymáhání ve výši 500,- Kč z důvodu, že i přes výzvy stále nemá na účtu dostatek peněz na úhradu svého dluhu. Celkový dluh činí 2.081,56 Kč. Z dopisu ze dne 4.3.2024 soud zjistil, že žalobce z důvodu, že žalovaný neuhradil svůj dluh, vyzval žalovaného k předčasnému uhrazení všech dluhů ve výši 33.060,21 Kč (kontokorent 31.460,21 Kč, běžný účet 1.600,- Kč) do 13.3.2024. V případě, že dlužnou částku neuhradí, bude na něj podána žaloba u soudu. Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav: Žalobce uzavřel dne 27.11.2019 s žalovaným rámcovou smlouvu o službách včetně platebních a žalobce mu založil běžný a spořící účet a debetní kartu a poskytoval žalovanému s tím spojené služby. Dodatkem ze dne 23.8.2020 uzavřel žalobce s žalovaným smlouvu o úvěru s možností přečerpání, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr s povolením debetního zůstatku na běžném účtu žalovaného do výše 30.000,-Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil povinnosti, jak bylo sjednáno, žalobce ukončil poskytování kontokorentu. Protože žalovaný dlužnou částku nesplatil, žalobce zesplatnil úvěr ke dni 4.3.2024 a vyzval žalovaného k uhrazení dluhu na kontokorentu ve výši 31.460,21 Kč a dluhu na běžném účtu ve výši 1.600,- Kč do 13.3.2024 dopisem ze dne 4.3.2024. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě informací, které mu žalovaný poskytl v žádosti o úvěr. Příjem žalovaného od zaměstnavatele ve výši 13.158,- Kč žalobce ověřil z výpisu z účtu. Příjmy ostatních členů domácnosti žalobce neověřoval. Žalovaný uvedl své výdaje 8.000,- Kč/2.500,- Kč, žalobce vycházel z výdajů dle expertní analýzy u domácnosti ve výši 6.750,- Kč a u žalovaného ve výši 3.550,- Kč. Z žádného dokladu, který byl soudu předložen, nevyplynulo, že by si žalobce výdaje žalovaného nějakým způsobem zjišťoval či ověřoval. Z předložených výpisů z účtu vyplývají příjmy a výdaje žalovaného na účtu, kdy v květnu 2020 činí rozdíl mezi příjmy a výdaji +7.858,71 Kč, v červnu 2020 činil rozdíl mezi příjmy a výdaji – 7.393,64 Kč a v červenci 2020 činil rozdíl mezi příjmy a výdaji – 19.928,90 Kč. Soud má za to, že ačkoliv žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného, tuto řádně nevyhodnotil, když se nezabýval a nezkoumal, jaké jsou faktické výdaje žalovaného. K posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr ve smyslu § 86 z.s.ú. patří získání dostatečných podkladů, přičemž poskytovatel úvěru musí být obezřetný a nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, tyto údaje musí řádně prověřit, tj. musí trvat na jejich doložení (prokázání). U výdajů sice poskytovatel může vycházet z veřejně dostupných informací (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu), ale tyto musí porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (tj. musí např. zjistit a ověřit skutečné náklady na bydlení v podobě dokladů o platbách záloh na služby, popř. platbách nájemného). Soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil jeho schopnost poskytnutý úvěr spolu s úroky splácet. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.). Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. V řízení má soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému na základě smlouvy o kontokorentu částku 30.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených úroků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 30.000,- Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 1.803,16 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 28.196,84 Kč (částka poskytnutá 30.000,- Kč – částka žalovaným zaplacená 1.803,16 Kč). Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 23.5.2025. Nárok se stal splatným 24.5.2025 a žalovaný se dostal do prodlení od 26.5.2025. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 26.5.2025 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. Dle § 2662 o.z. smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet. Podle § 2644 může majitel účtu s peněžními prostředky na účtu nakládat ujednaným způsobem. Mezi bankou a žalovaným byla uzavřena smlouva o poskytování služeb dle § 2662 a násl. o.z., jejíž součástí byly i obchodní podmínky a smlouvu o kontokorentním úvěru. Právní předchůdce žalobce svou povinnost ze smlouvy splnil a smlouvou stanovené služby poskytl. Žalovaný své povinnosti porušil, kdy se dostal do nepovoleného záporného zůstatku. Žalovaný dále porušil svou povinnost stanovenou všeobecnými obchodními podmínkami a neplatil za služby poskytované bankou ceny podle sazebníku. Žalovaný tak podstatně porušil své smluvní povinnost a banka ke dni 4.3.2024 vypověděla smlouvu dopisem ze dne 4.3.2024. Dle sdělení žalobce je dluh ve výši 1.600,- Kč tvořen dlužnou částkou ve výši 100,- Kč (nezaplacený měsíční poplatek za výběry hotovosti ze všech bankomatů naúčtovaný dne 31.12.2023,) a dlužnou částkou ve výši 1.500,- Kč (3x500,- Kč nezaplacené náklady účelně vynaložené žalobcem na vymáhání dluhu po žalovaném). V projednávané věci soud dospěl k závěru, že nárok žalobce pro částku 100,- Kč je oprávněn a proto uložil žalovanému povinnost zaplatit dlužnou částku ve výši 100,- Kč. Pokud jde o zaplacení částky 1.500,- Kč (3x500,- Kč) žalobcem označené jako nezaplacené náklady účelně vynaložené žalobcem na vymáhání dluhu po žalovaném, má soud za to, že se fakticky jedná o smluvní pokuty. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 I.ÚS 3512/11. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že uvedením ustanovení o smluvní pokutě odkazem na sazebník banka porušila zásadu „rovnosti a poctivosti“ v oblasti spotřebitelské smlouvy a ujednání o smluvní pokutě je tak pro rozpor s dobrými mravy neplatné (ust. § 2 odst. 3 o.z.). Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a proto soud žalobu pro částku 1.500,- Kč. Soud v dané věci uložil žalovanému povinnost zaplatit bezdůvodné obohacení ve výši 28.196,84 Kč a nepovolený debet ve výši 100,- Kč, celkem částku 28.296,84 Kč a pro zbývající částky a požadované úroky a úroky z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 44.312,31 Kč (částku 30.000,- Kč + 1600,- Kč + úrok 1.460,21 Kč + 450,40 Kč – úrok 18,9% ročně z částky 30.000,- Kč od 4.3.2024 do 1.9.2024 + 5.516,- Kč – úrok 14,75% ročně z částky 30.000,- Kč od 14.3.2024 do 11.6.2025 + 5.285,70 Kč – úrok 14,75% ročně z částky 30.000,- Kč od 2.4.2024 do 11.6.2025). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 28.454,34 Kč (jistina – 28.196,84 Kč + 157,50 Kč – úrok z prodlení ve výši 12% ročně z 28.196,84 Kč od 26.5.2025 do 11.6.2025 + částka 100,- Kč). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 64%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 36%. Poměr úspěchu tedy činí 28% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 1.580,- Kč (které žalobce požaduje) z toho 28% činí částka 442,40 Kč, kterou soud žalobci přiznal.