16 C 33/2024 - 91

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Kohoutkem ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: Česká republika - [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o zaplacení 225 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, podle které by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 225 000 Kč spolu se zákonným příslušenstvím v podobě úroků z prodlení ode dne 16. 2. 2024 do zaplacení.

II. Zamítá se žaloba, podle které by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 168 750 Kč spolu se zákonným příslušenstvím v podobě úroků z prodlení ode dne 16. 2. 2024 do zaplacení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3.600,- Kč.

Odůvodnění

1. Soud nejprve zdůrazňuje, že usnesením ze dne 10. 7. 2024 č.j. 16 C 33/2024-32 bylo spojeno projednání věcí vedených u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 16 C 33/2024 a 16 C 34/2024 ke společnému projednání pod sp. zn. 16 C 33/2024. Předmětem těchto společně projednávaných věcí je tak nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 225.000,- Kč s příslušenstvím (za zdaňovací [spisová značka]).

2. Žalobce k žalobě (za zdaňovací období říjen 2014) uvedl, že dne 25. 11. 2014 podal u správce daně přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2014. V návaznosti na kontrolní zjištění správce daně vydal dne 15. 3. 2017 platební výměr, kterým byla doměřena předmětná daň. Proti platebnímu výměru bylo ze strany žalobce podáno odvolání. Dne 29. 8. 2019 správce daně odvolání zamítl a platební výměr potvrdil. Žalobce podal proti rozhodnutí žalobu, kterou namítal nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, o které bylo rozhodnuto dne 16. 9. 2021. Následně probíhalo řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu, které bylo ukončeno dne 22. 1. 2024 a nyní probíhá řízení o ústavní stížnosti. Dosavadní délka řízení tak činila (ode dne 25. 11. 2014 do dne 1. 4. 2024) 9 let a 4 měsíce, přičemž do délky řízení před správními soudy se započítává i řízení před správním orgánem.

3. Žalobce tvrdí, že jde o dobu nepřiměřeně dlouhou, která mu způsobila nejistotu z výsledku řízení a požádal žalovaného dne 16. 8. 2023 o přiznání o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalovaný odpověděl přípisem ze dne 12. 2. 2024, ve kterém uznal existenci nesprávného úředního postupu, a poskytl odškodnění omluvou. Dle žalobce nepřiměřenou délku řízení zapříčinila především pomalá činnost daňových orgánů i správních soudů s četnými průtahy. Žalobce nikdy nijak nepřispěl k průtahům v řízení. Žalobce stanovil základní výši odškodnění ve výši 150 000 Kč a následně jí zvýšil o 50%, protože je přesvědčen, že řízení před daňovými orgány i správními soudy bylo zatíženo mimořádným průtahem, když daňové orgány nečinily odpovídající úkony směřující k vydání rozhodnutí. Věc žalobce byla vyřizována bezmála 10 let, což značí, že celkové řízení zasaženo mimořádným průtahem. Rovněž vyřizování žaloby Krajským soudem v [adresa] Řízení o žalobě bylo zahájeno dne 11. 11. 2019 a skončeno dne 21. 10. 2021. Stejně tak bylo průtažné řízení, které vedl Nejvyšší správní soud a trvalo ode dne 3. 11. 2021 do dne 22. 1. 2024. Žalobce proto požaduje zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 225 000 Kč s příslušenstvím.

4. K žalobě (za zdaňovací období listopad 2015) žalobce uvedl, že dne 27. 12. 2015 podal žalobce u správce daně přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2015. V návaznosti na kontrolní zjištění, správce daně vydal dne 15. 3. 2017 platební výměr, kterým byla doměřena předmětná daň. Proti platebnímu výměru bylo ze strany žalobce podáno odvolání. Dne 29. 8. 2019 správce daně odvolání zamítl a platební výměr potvrdil. Žalobce podal proti rozhodnutí žalobu, kterou namítal nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, o které bylo rozhodnuto dne 16. 9. 2021. Následně probíhalo řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu, které bylo ukončeno dne 22. 1. 2024 a probíhá řízení o ústavní stížnosti. Dosavadní délka řízení tak činila (ode dne 27. 12. 2015 do dne 1. 4. 2024) 8 let a 3 měsíce. Žalobce tvrdí, že jde o dobu nepřiměřeně dlouhou, která mu způsobila nejistotu z výsledku řízení a požádal žalovaného dne 16. 8. 2023 o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalovaný odpověděl přípisem ze dne 12. 2. 2024, uznal existenci nesprávného úředního postupu a poskytl odškodnění omluvou. Žalobce stanovil základní částku odškodnění ve výši 112 500 Kč, a tu zvýšil o 50%, protože je přesvědčen, že řízení před daňovými orgány i správními soudy bylo zatíženo mimořádným průtahem, když daňové orgány nečinily odpovídající úkony směřující k vydání rozhodnutí. Rovněž vyřizování žaloby Krajským soudem v [adresa] bylo zatíženo průtahem. Řízení o žalobě bylo zahájeno dne 11. 11. 2019 a skončeno dne 21. 10. 2021. Stejně tak bylo průtažné řízení, které vedl Nejvyšší správní soud a trvalo ode dne 03. 11. 2021 do dne 22. 1. 2024. Žalobce proto požaduje zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 168 750 Kč s příslušenstvím.

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ji v celém rozsahu neuznává. Žalovaný zdůraznil, že nejistota žalobce o výsledku daňového řízení nemohla být od okamžiku podání daňového přiznání do dne oznámení o zahájení daňové kontroly příslušným správcem daně, vyvolána nesprávným úředním postupem, za nějž by v režimu ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídal žalovaný, a nelze tak pro účely náhrady nemajetkové újmy s označeným obdobím počítat jako dobou trvání řízení, za nějž by mohlo být odškodnění přiznáno. Dále žalovaný poukázal na skutečnost, že ze zprávy o daňové kontrole (ale i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2024, sp. zn. [spisová značka]) vyplývá, že správce daně dospěl k závěru, že ačkoliv daňový subjekt předložením daňových dokladů splnil formální náležitosti pro uplatnění nároku na odpočet daně, tento nárok mu nepřísluší, neboť jak vyplynulo z důkazního řízení, předmětná přijatá zdanitelná plnění byla součástí daňového podvodu, kterého se daňový subjekt účastnil. Daňový subjekt přitom o této skutečnosti na základě objektivních okolností měl a mohl vědět; současně daňový subjekt neprokázal přijetí opatření, jímž by eliminoval svoji účast na daňovém podvodu.

6. Žalovaný uvedl, že v rámci předběžného projednání nároku poskytl žalobci odškodnění omluvou a dle názoru žalovaného je tato satisfakce vzhledem k okolnostem případu zcela dostačující, neboť nejistota ohledně výsledku řízení žalobce spočívala pouze v tom, zda bude odhalen jeho nepoctivý úmysl.

7. Na základě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků, která vzal soud za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 3 o.s.ř., má za prokázané, že žalobce podal dne 25. 11. 2014 u Finančního úřadu pro [Anonymizováno] (dále jen: „správce daně“) přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2014 a dne 27. 12. 2015 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2015. Z protokolu o zahájení daňové kontroly č.j. [Anonymizováno] ze dne 16. 9. 2016 má soud za prokázáno, že dne 16. 9. 2016 zahájil Finanční úřad pro [Anonymizováno], Územní pracoviště v [adresa] u žalobce daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty za měsíce 1.-12. měsíc roku 2014 a 2015 a 1. měsíc roku 2016. (viz důkaz přiznání daně z přidaného hodnoty za období 11/2015, přiznání daně z přidané hodnoty za měsíc 10/2014, spis Finančního úřadu pro Královehradecký kraj o dani z přidané hodnoty, protokol o zahájení daňové kontroly ze dne 16. 9. 2016)

8. Soud má dále za prokázané, že správce daně pod č.j. [Anonymizováno] dne 20. 1. 2017 podle ustanovení § 88 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, sdělil výsledek kontrolního zjištění daně z přidané hodnoty za 1.-12.- měsíc roku 2014 a 2015, 1., 4. a 5. měsíc roku 2016. Správce daně zejména uzavřel, že daňový subjekt předložil správci daně v průběhu daňové kontroly k šetřené spolupráci se subjektem [Anonymizováno] formální doklady, a to účetní a daňové doklady a smlouvy a velké množství různých podkladů týkajících se samotného provedení reklamy (např. fotodokumentace). Na základě zjištěných skutečností má však správce daně za to, že plnění přijata od plátce [Anonymizováno] byla zatížená daňovým podvodem v řetězci podvodných společností ([právnická osoba]., [Anonymizováno]. atd.), přičemž konečnou výhodu čerpal daňový subjekt ve formě uplatnění nároku na odpočet daně, tedy byl v pozici tzv. brokera. Vyvstalé pochybnosti správce daně o uskutečněném účelu deklarovaných plnění byly podpořeny i tím, že je zjevné, že daňový subjekt nezajímal samotný účel reklamy, její přínos a její faktické provedení, což svědčí tomu, že účelem reklamy bylo zejména provedení optimalizace daňové povinnosti. Z vyjádření daňového subjektu je patrné, že neověřoval důvěryhodnost dodavatele [právnická osoba]., ačkoliv o jeho důvěryhodnosti mohl nabýt důvodné pochybnosti. Daňový subjekt správci daně neprokázal, že učinil veškerá rozumná opatření, která po něm lze požadovat, aby se nestal jedním z článků podvodného řetězce, resp. neprokázal, že v případě sjednávání obchodních případů s plátcem [Anonymizováno] jednal v dobré víře. Naopak správce daně zjistil řadu objektivních skutečností, podle kterých má správce daně za to, že daňový subjekt přinejmenším měl a mohl vědět, že zdanitelná plnění přijatá od plátce [Anonymizováno] jsou zasažena podvodem na dani z přidané hodnoty. (viz důkaz kontrolní zjištění Finančního úřadu pro [Anonymizováno], č.j. [Anonymizováno])

9. Soud má za prokázané, že správce daně doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za listopad 2015 a říjen 2014 dne 15. 3. 2017 dodatečným platebním výměrem č. j. [Anonymizováno] (zdaňovací období listopad 2015) a dodatečným platebním výměrem č.j. [Anonymizováno] (zdaňovací období říjen 2014). Soud má dále za prokázané, že žalobce podal proti všem rozhodnutím správce daně ze dne 15. 3. 2017 odvolání (a to včetně dodatečných platebních výměrů. j. [Anonymizováno], č.j. [Anonymizováno]). Z listiny označené jako Výzva k odstranění vad odvolání ze dne 21. 4. 2017 má soud za prokázáno, že žalobce byla vyzván správcem daně k odstranění vad podaného odvolání, zejména pak k uvedení čísel jednacích, případně čísel platebních výměrů nebo jiné jednoznačné identifikace rozhodnutí proti nimž odvolání směřuje a zároveň byla vyzvána k označení důkazních prostředků k tvrzením o skutkovém stavu a správnému označení správce daně. Na tuto výzvu žalobce reagoval listinou označenou jako Odpověď na výzvu k odstranění vad odvolání ze dne 21. 4. 2017 a listinou označenou jako Doplnění odvolání ze dne 30. 5. 2017 a 17. 1. 2018. Soud má dále za prokázané, že dne 29. 8. 2019 rozhodlo Odvolací finanční ředitelství pod č.j. [Anonymizováno] tak, že jako odvolací orgán potvrdil napadená rozhodnutí a uzavřel, že u detekovaného obchodního řetězce byly popsány skutečnosti, z nichž jasně vyplývá existence podvodného jednání, dále byly vydefinovány objektivní okolnosti spolupráce mezi odvolatelem a jeho přímým obchodním partnerem, z nichž vyplývá, že odvolatel se vědomě účastnil předmětných obchodních transakcí zasažených podvodným jednáním. Současně bylo zjištěno, že odvolatel nepostupoval s dostatečnou obezřetností, aby zabránil své účasti na podvodném jednání. Odvolací orgán také uzavřel, že s ohledem na výše uvedené, a především vzhledem k objektivním okolnostem je zřejmé, že v daném případě se nejednalo pouze o podnikatelskou „neobratnost“ odvolatele, kdy si za svého dodavatele vybral neseriózního obchodního partnera, ale o to, že odvolatel věděl, či měl a mohl vědět, že se účastní podvodného jednání na DPH. Odvolací orgán tak nepřisvědčil námitce odvolatele, že o daňovém podvodu, pokud vůbec existoval nevěděl, ani vědět nemohl. (viz důkaz dodatečný platební výměrem č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], rozhodnutí Odvolacího finanční ředitelství pod č.j. [Anonymizováno] spis Finančního úřadu pro [Anonymizováno] o dani z přidané hodnoty)

10. Soud má dále za prokázané, že žalobce napadl dne 11. 11. 2019 žalobou rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č.j. [Anonymizováno] ze dne 29. 8. 2019. Žaloba byla projednávána pod spisovou značkou [spisová značka]. O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne 16. 9. 2021, kterou soud zamítl odvolání proti napadenému rozhodnutí a přisvědčil Odvolacímu finančnímu ředitelství, že výše popsané skutečnosti nasvědčují žalobcově vědomosti o podvodném jednání v daném řetězci, neboť žalobce vědět mohl a měl, že dané obchodní transakce jsou zatíženy podvodným jednáním. Postup žalobce v posuzovaných obchodních transakcích byl natolik neobvyklý, až nelogický, že nasvědčuje závěru, že žalobce o detekovaném podvodu na DPH dokonce věděl. V bodu 63 soud uvedl, že žalobce převážnou většinu své ekonomické činnosti v kontrolovaném období realizoval v zahraničí (cca 90%), přičemž však ze zjištění správce daně vyplynulo, že v roce 2014 žalobce neinvestoval do své propagace v zahraničí žádné finanční prostředky, v roce 2015 investoval cca 400 000 Kč a roce 2016 částku 1216 Kč. Oproti tomu v tuzemsku žalobce investoval za období let 2014, 2015 a 2016 (do května 2016) do své propagace částku ve výši téměř 14 milionů korun, přičemž sporné reklamní služby byly cíleny na tuzemsko. Soud uzavřel, že uvedená skutečnost nasvědčuje vědomosti žalobce o účelovosti posuzovaných obchodních transakcí. (viz důkaz rozsudek Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], spis Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka])

11. Soud má dále za prokázané, že žalobce podal dne 3. 11. 2021 k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, kterou napadl rozsudek Krajského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne 16. 9. 2021. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne 12. 1. 2024, kterým Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce zamítl. NSS uzavřel, že daňové orgány podrobně zdůvodnily, proč mají za to, že stěžovatelka o svém zapojení do řetězce zasaženého daňovým podvodem nejenže vědět měla a mohla, ale dokonce věděla. (viz důkaz rozsudek Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka], spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka])

12. Soud má dále za prokázané, že žalobce podal dne 22. 3. 2024 ústavní stížnost, kterou napadl rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. [spisová značka] ze dne 12. 1. 2024. Tato stížnost byla dne 28. 3. 2024 usnesením Ústavního soudu č.j. [Anonymizováno], (doručeným žalobci dne 10. 4. 2024) odmítnuta. (viz důkaz usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti sp. zn. II ÚS 827/24 ze dne 28. 3. 2024)

13. Soud má dále za prokázané, že žalobce uplatnil u žalovaného dne 16. 8. 2023 nárok na náhradu nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení ve věci DPH za zdaňovací období let 2014 až 2016 (včetně zdaňovacího období listopad 2015 ve výši 161.222,- Kč a říjen 2014 ve výši 228.569,- Kč). Žalovaný v reakci ze dne 12. 2. 2024 sdělil žalobci, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk, kdy namítanou celkovou délku řízení lze považovat za nepřiměřenou, za což se žalobci omlouvá. (viz důkaz žádost žalobce žalovanému ze dne 16. 8. 2023 o přiznání o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu s doručenkou, odpověď žalovaného ze dne 12. 2. 2024)

14. Soud hodnotil provedené důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že získal dostatek skutkových zjištění významných pro rozhodnutí ve věci a další dokazování by tak bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Zamítl tak pro nadbytečnost návrh důkazu: výpisem z RT spol. [Jméno žalobce]., výpisem z RT [jméno FO], rozsudek Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka] ze dne 7. 3. 2024. Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění účinném v rozhodném období (dále jen: „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Při posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku soud nejprve rekapituluje, že má za prokázané, že žalobce podal u správce daně daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2014 a listopad 2015. Správce daně následně zahájil daňovou kontrolu, na jejímž výsledku byly vydány správcem daně dne 15. 3. 2017 dodatečné platební výměry (a to i za další období). Žalovaný uplatnil proti výměrům odvolání, o kterém rozhodlo dne 28. 8. 201í Odvolací finanční ředitelství, které je potvrdilo. Toto rozhodnutí bylo následně napadnuto žalobcem správní žalobou ze dne 11. 11. 2019, zamítnutou rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 16. 9. 2021. Kasační stížnost žalobce ze dne 3. 11. 2021 proti rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 16. 9. 2021 byla Nejvyšším správním soudem dne 12. 1. 2024 zamítnuta. Žalobce podal proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dne 22. 3. 2024 ústavní stížnost, která byla dne 28. 3. 2024 odmítnuta. Žalovaný v rámci uplatnění nároku dle § 14 OdpŠk poskytl žalobci kompenzaci ve formě konstatování porušení práva a omluvy.

16. Ve vztahu k zákonné úpravě odpovědnosti státu za škodu soud poznamenává, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka.

17. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Současně je třeba připomenout, že skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení.

18. Při posuzování uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, bylo v prvé řadě třeba se vypořádat s otázkou, zda na předmětné řízení dopadá čl. 38 odst. 2 Listiny. Z hlediska nálezu Ústavního soudu II. ÚS 570/20 ze dne 14. 10. 2020 je totiž rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z čl. 38 odst. 2 Listiny. Soud s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR konstatuje, že daňové řízení spadá pod čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť daňové řízení představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví a dále se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Judikatura se také ustálila na názoru, že správní řízení a navazující soudní řízení je třeba z ústavněprávního hlediska považovat za řízení jediné. Rozhoduje-li obecný soud podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, přihlédne při stanovení celkové délky řízení, ve kterém mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, rovněž k délce správního řízení, které soudnímu řízení předcházelo. (pro srovnání nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV.ÚS 2404/21).

19. Soud tak částečně rekapituluje, že žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku daňového a navazujících soudních řízení, kdy z hlediska celkové délky řízení je do celkové doby trvání řízení nutné započíst i dobu trvání navazujících soudních řízení a na posuzované řízení lze vztáhnout závěry uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), tj. presumpci vzniku nemajetkové újmy.

20. Ve vztahu k celkové délce posuzovaných řízení soud zdůrazňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. [spisová značka] ze dne 17. 1. 2024, podle něhož nejistota daňového subjektu začíná v případě daňového řízení (daňové kontroly) dle Nejvyššího soudu ČR (č.j. [spisová značka] ze dne 17. 1. 2024) až okamžikem zahájení daňové kontroly, nikoliv již samotným daňovým přiznáním. V posuzované věci tak ve vztahu k řízení za zdaňovací období listopad 2015 a za zdaňovací období říjen 2014 lze za počátek řízení označit okamžik zahájení daňové kontroly, tedy den 16. 9. 2016.

21. Při posouzení celkové délky naříkaných řízení (jak pro zdaňovací období listopad 2015, tak i pro říjen 2014) soud vycházel z výše uvedeného a dospěl k závěru, že řízení trvající od 16. 9. 2016 do 10. 4. 2024, lze hodnotit jako řízení nepřiměřeně dlouhé a v souladu se Stanoviskem lze mít za presumovaný vnik nemajetkové újmy. Jak vyplývá z ustanovení § 31a OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Z hlediska celkové délky řízení, jak již uvedl, soud dospěl k závěru, že doba posuzovaného řízení je nepřiměřená, avšak nejedná se o extrémní délku řízení (a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v posuzovaném řízení bylo rozhodováno jak ve správním řízení, tak i soudním řízení). Z hlediska složitosti řízení je třeba v posuzovaném řízení zohlednit již uvedené, že v řízení bylo rozhodováno o opravných prostředcích, dále i před více stupni soudní soustavy, kdy každé z těchto dílčích řízení vyžaduje odpovídající lhůty k realizaci procesních postupů. Z hlediska jednání poškozeného v řízení, lze dle názoru soudu uzavřít, že nelze v konání žalobce shledat znaky obstrukčního chování a nelze mít za to, že žalobce zavinil průtahy v řízení či se negativně podílel na celkové době řízení. 23. [adresa] kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění v intencích posuzované věci je, dle názoru soudu, kritérium významu předmětu řízení pro účastníka. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Právě význam řízení pro žalobce byl, dle žalovaného, redukován vědomou účastí žalobce na daňovém podvodu. Soud poznamenává, že dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR v případech shledaného protiprávní jednání poškozeného (žalobce) ve vztahu k významu řízení je třeba zkoumat subjektivní stránku zjištěného protiprávního jednání a není možné se spokojit pouze s konstatováním, že protože se poškozený protiprávního jednání dopustil, nemohlo dojít k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud dále uvádí, že lze-li zjištěnou protiprávnost jednání přičítat účastníkovi řízení k tíži, ať už jde o řízení trestní, přestupkové nebo i jiném správním deliktu, je tak možno činit převážně jen v těch případech, kdy se poškozený dopustil úmyslného trestného činu přestupku či správního deliktu. Je však také na místě poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne 21. 2. 2024, v němž bylo konstatováno, že „Skutkový závěr odvolacího soudu o vědomém zapojení stěžovatelky do daňového podvodu není zjevně svévolný nebo extrémní. Nejvyšší soud dále v intencích závěrů svého rozsudku sp. zn. [spisová značka] aproboval závěr odvolacího soudu, že s ohledem na zjištěné skutečnosti postačí, aby se stěžovatelce dostalo jen satisfakce ve formě konstatování nepřiměřené délky daňového řízení; zdůraznil, že stěžovatelka se vědomě podílela na daňovém úniku přesahujícím 500 000 Kč, čímž se dopustila významného daňového deliktu. Její nejistota ohledně výsledku řízení tedy spočívala pouze v tom, zda bude odhalen její nepoctivý úmysl. Tyto řádně odůvodněné závěry nepovažuje Ústavní soud za protiústavní.“. Jak bylo v posuzované věci zjištěno, Krajský soud v [adresa] v rozsudku č.j. [spisová značka] ze dne 16. 9. 2021, uzavřel, že zjištěné skutečnosti nasvědčují žalobcově vědomosti o podvodném jednání v daném řetězci, neboť žalobce vědět mohl a měl, že dané obchodní transakce jsou zatíženy podvodným jednáním. Postup žalobce v posuzovaných obchodních transakcích byl natolik neobvyklý, až nelogický, že nasvědčuje závěru, že žalobce o detekovaném podvodu na DPH dokonce věděl. V bodu 63 soud uvedl, že žalobce převážnou většinu své ekonomické činnosti v kontrolovaném období realizoval v zahraničí (cca 90%), přičemž však ze zjištění správce daně vyplynulo, že v roce 2014 žalobce neinvestoval do své propagace v zahraničí žádné finanční prostředky, v roce 2015 investoval cca 400 000 Kč a roce 2016 částku 1216 Kč. Oproti tomu v tuzemsku žalobce investoval za období let 2014, 2015 a 2016 (do května 2016) do své propagace částku ve výši téměř 14 milionů korun, přičemž sporné reklamní služby byly cíleny na tuzemsko. Krajský soud uzavřel, že uvedená skutečnost nasvědčuje vědomosti žalobce o účelovosti posuzovaných obchodních transakcí. Tento závěr byl aprobován Nejvyšším správním soudem v rozsudku č.j. [spisová značka] ze dne 12. 1. 2024, a i usnesením Ústavního soudu č.j. [Anonymizováno] ze dne 28. 3. 2024.

24. Dle názoru soudu není v posuzované věci důvod odchýlit se od závěrů učiněných o subjektivní stránce protiprávního jednání žalobce tak, jak je učinily správní orgány a správní soudy (s odkazem na citovaná rozhodnutí), kdy žalobce nejen že vědět mohl, ale pravděpodobně i věděl, že se účastní daňového podvodu, neboť jeho postup v posuzovaných obchodních transakcích byl natolik neobvyklý, že nemohlo jít o pouhou podnikatelskou neobratnost. Soud tak dospěl k závěru, že jednání žalobce bylo úmyslné (ve formě úmyslu nepřímého). I kdyby však šlo „pouze“ o vědomou nedbalost, není vyloučeno posouzení i takového jednání jako jednání, které minimalizuje význam řízení pro žalobce natolik, že jeho důsledkem může být neposkytnutí finanční kompenzace. V posuzované věci tak lze dospět k závěru, že s ohledem na vědomost žalobce o účasti na daňovém podvodu byl význam řízení minimální a z tohoto důvodu považuje žalovaným poskytnutou omluvu za dostatečnou kompenzaci nepřiměřeně dlouhého řízení. S ohledem na uvedené tak soud žalobu ve výroku shora ad. I. a II. zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3.600,- Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. Žalovanému tak přísluší náhrada nákladů ve výši 3.600,- Kč představující 300 Kč za každý z dvanácti úkonů ( vyjádření k žalobě (sp. zn. [spisová značka]) z 18. 4. 2024, vyjádření k žalobě (sp. zn. [spisová značka]) z 19. 4. 2024, vyjádření k otázce pokusu o smír ze dne 17. 6. 2024 (sp. zn. [spisová značka]), vyjádření k otázce pokusu o smír ze dne 17. 6. 2024 (sp. zn. [spisová značka]), odpověď žalované ze dne 24. 7. 2024 na výzvu soudu ze dne 11. 7. 2024, příprava na jednání soudu, soudní jednání dne 18. 10. 2024, replika ze dne 25. 10. 2024 na doplnění žaloby ze dne 18. 10. 2024, příprava na jednání soudu, soudní jednání dne 29. 10. 2024, příprava na jednání soudu, soudní jednání dne 15. 11. 2024)

Poučení