16 C 377/2021-63

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem JUDr. Ivo Mikolajkem ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa žalobkyně] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 70 318 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 61 586,12 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 50 887,96 Kč od 18. 6. 2021 do zaplacení a úrokem ve výši 6,97 % ročně z částky 50 887,96 Kč od 18. 6. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 18. 6. 2021 dosáhne částky 130 334 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 479,21 Kč, a to k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 59 642 Kč (jako jistiny úvěru s přirostlým úrokem) s úrokem z prodlení, nákladů vzniklých s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč, poplatku za pojištění 842 Kč, smluvní pokuty 0,1 % denně kapitalizované ke dni sepsání žaloby ve výši 10 676,40 Kč a úroku 59,86 % ročně z dlužné původní jistiny od 18. 6. 2021 do 11. 7. 2021 a dále z této dlužné jistiny ve výši 8,25 % ročně od 12. 7. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 130 334 Kč. Tvrdila, že dne 16. 3. 2021 uzavřela s žalovaným smlouvou o úvěru, na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit a zaplatit úrok 59,86 % p. a. v 36 měsíčních splátkách po 3 438 Kč, splatných vždy 12. dne v měsíci počínaje dubnem 2021. Žalovaný nezaplatil ničeho. Žalobkyni vzniklo právo na 2 x 200 Kč jako náklady spojené s prodlením a právo na poplatek za pojištění schopnosti splácet úvěr 2 x 421 Kč. Po 65 dnech prodlení, tedy 16. 6. 2021, v souladu se smlouvou došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru. Dosud nezaplacená jistina a úroky se tak staly součástí nové jistiny. V důsledku prodlení vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu 0,1 % denně z nové jistiny 59 642 Kč, kterou žalobkyně požaduje ve výši 10 676 Kč (od 18. 6. 2021 do dne sepsání žaloby). Úrok žalobkyně požaduje z dlužné původní jistiny.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Z provedených důkazů soud učinil následující zjištění:

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru a jeho dodatku ze dne 16. 3. 2021 (č. l. 11 a 14) soud zjistil, že žalobkyně se zavázala, že po schválení úvěru zašle žalovanému částku 50 000 Kč, a žalovaný se zavázal, že v 36 měsíčních (12. dne každého měsíce) splátkách po 3 438 Kč žalobkyni zaplatí jistinu spolu s úrokem 59,85 % ročně a poplatkem za pojištění schopnosti splácet. Pro případ prodlení byla celková výše úroku omezena částkou 130 334,40 Kč. V čl. 6 smlouvy byla pro případ 30 denního prodlení s každou splátkou sjednána smluvní pokuta 499 Kč. V čl. 6 byla sjednána pro případ 15 denního prodlení s každou splátkou paušální náhrada nákladů 200 Kč. V čl. 6 bylo pro případ 65 denního prodlení s úhradou kterékoli splátky sjednáno automatické zesplatnění celého úvěru včetně přirostlých úroků, smluvních pokut a nákladů. Ke dni zesplatnění se dle čl. 6 stávají úroky a původní jistina novou jistinou. V čl. 6 byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z nové jistiny ode dne následujícího po zesplatnění.

5. Z přílohy č. 1 ke smlouvě o úvěru ze dne 16. 3. 2021 (č. l. 13) soud zjistil, že žalovaný se přihlásil do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry. Zavázal se hradit pojistné 421 Kč měsíčně.

6. Z karty klienta (č. l. 33) nevyplynulo, že by žalovaný cokoliv zaplatil.

7. Žalobkyně žalovaného vyzývala k zaplacení dlužných splátek výzvami ze dnů 13. 5. 2021 a 14. 6. 2021. Dopisem ze dne 16. 6. 2021 oznámila zesplatnění úvěru.

8. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc.

9. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovan1ý se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2758 odst. 1 OZ platí, že pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Podle § 588 OZ platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1802 OZ platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“), platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle odst. 2 téhož paragrafu platí, že uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Podle odst. 3 téhož paragrafu platí, že souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Podle odst. 4 téhož paragrafu platí, že u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Soud se ve věci nezabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného.

12. Soudu je znám rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba] proti GK, který přijal závěr, dle kterého Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

13. Zde je však nutné připomenout, že se jedná o výklad směrnice, tj. předpisu, který zavazuje členské státy Evropské unie, nikoliv přímo účastníky právního vztahu mezi sebou. Je potom na členském státu, aby směrnici správně transponoval do národního právního řádu a mohlo tedy dojít k její řádné implementaci.

14. Řádná implementace směrnice je zajišťována mj. povinností výkladu národního práva ve světle práva EU (povinnost eurokonformního výkladu, v případě směrnice se též používá termín„ nepřímý účinek směrnice“). Tato povinnost má však svůj limit, rovněž zastávaný v judikatuře Soudního dvora EU a aprobovaný Ústavním soudem.

15. Tímto limitem je výklad contra legem, který ani podle Soudního dvora EU nemůže být přijat s cílem dosažení konformity s unijním právem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 [anonymizováno] a další proti [anonymizována tři slova], zejména bod 110, rozsudek ze dne 16. 7. 2009 ve věci C -12/08 [právnická osoba], v likvidaci, proti [anonymizována dvě slova] a další, s odkazy na řadu dalších rozhodnutí). Soudní dvůr EU v této otázce stojí na stanovisku, že povinnost (euro) konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátních právních předpisů a je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, ale nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (nález ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13). Tyto meze eurokonformního výkladu ostatně Soudní dvůr EU připomněl i ve shora citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba] proti GK.

16. Národní úprava stanovuje povinnost podnikatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele v § 86 odst. 1 ZSÚ. V ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ pak jednoznačně stanovuje sankci neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 ZSÚ pouze k námitce spotřebitele (pokud by námitky nebylo třeba, vůbec by v ustanovení nebyla jeho druhá věta; kromě výslovného textu zákona je to výslovně uvedeno i v důvodové zprávě:„ Této neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se může spotřebitel dovolat…“). Vzhledem k aktuálnímu znění zákona nelze vycházet ze starší judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18), neboť předcházející znění zákona o spotřebitelském úvěru obsahovalo odlišnou úpravu (nebyla v něm obdoba problematické druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ).

17. Národní úprava (konkrétně věta druhá § 87 odst. 1 ZSÚ) je tedy v rozporu s obsahem směrnice, kterou má transponovat. Zároveň není možné tento rozpor překlenout eurokonformním výkladem, neboť takový výklad by byl (v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU) contra legem (pokud by soud přistoupil na to, že má posuzování úvěruschopnosti přezkoumávat i bez námitky spotřebitele, musel by zcela ignorovat část zákona – druhou větu § 87 odst. 1 ZSÚ – což by ve svém důsledku znamenalo krom jiného i překročení hranic dělby moci).

18. Rozpor obsahu směrnice a národní úpravy nelze překlenout ani podle § 580 a § 588 OZ s poukazem na rozpor se zákonem a současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem (jak to učinil například Okresní soud ve Zlíně v rozsudku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 38 C 25/2020), neboť ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ představuje úpravu pozdější (lex posterior) a především zvláštní (lex specialis) k obecné úpravě relativní a absolutní neplatnosti v občanském zákoníku.

19. Dodejme, že v tomto směru nelze argumentovat ani § 2 odst. 1 a 2 OZ, neboť závěr o relativní neplatnosti nestojí pouze na formalistickém čtení textu zákona, nýbrž na identifikovaném smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ opřeném o úmysl zákonodárce. Ten je patrný nejen z historického srovnání (zákonodárce uzákonil relativní neplatnost po předchozí úpravě, která druh neplatnosti nestanovovala, přičemž v dobové odborné literatuře panovaly pochyby o druhu neplatnosti - Vacek, L. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, komentář k § 9, který dovozoval, že pouze v některých případech porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 předcházejícího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, bude po 1. 1. 2014 bude úvěrová smlouva absolutně neplatná /přičemž judikatura vyjasňující druh neplatnosti podle starší úpravy přišla až po přijetí aktuálního zákona/ – je tedy zřejmé, že stanovení druhu neplatnosti skutečně takto zamýšlel), ale je i přímo vyjeven v důvodové zprávě.

20. Soud proto musí postupovat podle národní úpravy, neboť eurokonformní výklad bez postupu contra legem není možný.

21. Závěrem této části odůvodnění soud podotýká, že k Ústavnímu soudu byl Krajským soudem v Brně podán návrh na zrušení věty druhé § 87 odst. 1 ZSÚ, který však byl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/2020, odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele s odůvodněním, že„ soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, který má být aplikován při řešení sporu probíhajícího před tímto soudem. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků a, jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má být použit“ – přičemž ve věci posuzované Ústavním soudem nešlo„ o přímou aplikaci napadeného ustanovení zákona, které stanoví právo spotřebitele uplatnit předmětnou námitku neplatnosti v určité lhůtě, neboť žalovaný (v postavení spotřebitele) se v daném řízení ohrazoval pouze proti vysoké sazbě úroků (namítal lichvu), námitku neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neuplatnil.“ 22. Zároveň Ústavní soud v tomto usnesení připomněl závěry již shora citovaného rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK, aniž však blíže rozebral jeho konkrétní dopady na jím rozhodovanou věc. Pouze [anonymizováno] Jiří [příjmení] v disentním stanovisku k usnesení uvedl svůj názor, dle kterého je možné rozpor mezi obsahem zákona a směrnicí odstranit eurokonformním výkladem (neuvedl však argumentaci, jaký přesně by takový měl výklad být, především jak by se měl soud vyrovnat se zněním druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ).

23. Žalovaný žádnou námitku nevznesl, soudu proto vyšel z toho, že mezi stranami existoval právní vztah založený platnou smlouvou o úvěru.

24. Ze shora citovaných ustanovení a zjištění o obsahu smlouvy je zřejmé, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni jistinu, jakož i zaplatit pojistné.

25. Naopak ujednání o výši úroků považoval soud za zjevně rozporné s dobrými mravy.

26. Výkladem pojmu dobrých mravů ve vztahu k úrokům se zabývá bohatá judikatura Nejvyššího soudu. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 – i v tomto rozsudku však Nejvyšší soud připomněl, že není možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Vedle toho je třeba zdůraznit, že v citované věci se Nejvyšší soud vyjadřoval k půjčce mezi fyzickými osobami, nikoliv k půjčce ve vztazích podnikatele vůči spotřebiteli, ve kterých je na poskytovatele půjčky nutno klást vyšší nároky). S těmito právními názory se soud zcela ztotožňuje.

27. Průměrná sazba úroků na úvěrech na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem činila v březnu 2021 (podle údajů České národní banky – databáze ARAD dostupné na https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=58842&p_strid=AAABAA&p_lang) 6,97 % p. a. Úrok sjednaný v posuzované věci byl oproti této hodnotě téměř devítinásobný. Rozpor s dobrými mravy je zde proto naprosto zjevný (nadto za situace, kdy se jedná o vztah podnikatel – spotřebitel a smlouva je adhezního typu) a ujednání o výši úroků je proto podle § 588 OZ absolutně neplatné.

28. Soud proto postupoval podle § 1802 OZ, přičemž vyšel z toho, že obvyklý úrok poskytovaný bankami v době uzavření smlouvy je úrok zjištěný ze shora uvedených údajů ČNB – databáze ARAD, tj. 6,97 % p. a. Takový postup byl již v minulosti aprobován odvolacím soudem, tj. Krajským soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, konkrétně v bodu 26 odůvodnění rozsudku ze dne 31. 5. 2021, č. j. 27 Co 106/2021-71 (a to dokonce mezi podnikateli; jinak byla věc skutkově obdobná, žalobkyně byla shodná jako v této věci).

29. Jiná výše úroku má samozřejmě zásadní vliv na obsah právního vztahu mezi stranami, na částku, která mohla přirůst k jistině. Zesplatnění nastalo 16. 6. 2021. Za období 16. 3. 2021 – 16. 6. 2021 tak naběhl úrok celkem 887,96 Kč.

30. Nová jistina tedy činí celkem 50 887,96 Kč.

31. Žalobkyně má proto právo na novou jistinu ve výši 50 887,96 Kč a běžící úrok 6,97 % p. a. od 17. 6. 2021 (nicméně přiznán byl v důsledku vázanosti soudu žalobou až od 18. 6. 2021). Ujednaný maximální limit úroku, který může naběhnout do budoucna, je sice vysoký, ale naplnění této výše závisí na délce prodlení žalovaného, soud jej proto neshledal rozporný se zákonem.

32. Výše nové jistiny 50 887,96 Kč má vliv i na výši smluvní pokuty 0,1 % denně za období, za které ji požaduje žalobkyně, tedy do data vyhotovení žaloby 20. 12. 2021. Takto spočtená smluvní pokuta činí 9 465,16 Kč. Soud žalobkyni dále přiznal sjednanou náhradu nákladů vymáhání ve výši 400 Kč (u obou splátek byl žalovaný v prodlení delším 15 dnů), třebaže byla sjednána jako paušální, a nejedná se tedy o nic jiného než o zastřenou smluvní pokutu, avšak možnost uplatnění smluvních pokut žalobkyně nebyla vyčerpána (ve smyslu limitů § 122 ZSÚ), žalobkyně jiné pokuty před zesplatněním neuplatnila.

33. V souladu s právem je i poplatek za pojištění 421 Kč měsíčně (žalobou žádáno za 2 měsíce v celkové výši 842 Kč).

34. Shrnuto, soud žalobkyni přiznal 61 586,12 Kč (nová jistina, náklady vymáhání, smluvní pokuta 0,1 % denně ve výši 9 465,16 Kč, poplatek za pojištění 842 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné nové jistiny od 18. 6. 2021 do zaplacení (právo na úrok z prodlení vyplývá z § 1970 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.) a běžícím úrokem ve výši 6,97 % ročně od 18. 6. 2021 do zaplacení do limitu 130 334 Kč.

35. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

36. Žalobkyně byla ve věci úspěšnější, a to v poměru 87:13, má proto podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu právo na 74 % náhrady nákladů řízení. Ty jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem 3 516 Kč, odměnou zástupce 15 391,20 Kč (tři úkony podle § 7, § 8 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu po 3 940 Kč, 3 x náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada DPH 21 %), cestovným 336,50 Kč (cena paliva 36,10 Kč, náhrada za užívání vozidla 4,70 Kč/km, délka cesty [obec] – [obec] a zpět 52 km, spotřeba 4,9 l/km, náhrada DPH 21 %) a náhradou zameškaného času podle § 14 odst. 5 advokátního tarifu ve výši 200 Kč (účtovány 2 půlhodiny po 100 Kč) a náhradou 21 % DPH. Celkem tak náklady řízení činily 19 556,50 Kč, z toho 74 % činí 14 479,21 Kč. Náhrada nákladů řízení se hradí do tří dnů od k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

37. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.