16 C 383/2021-65

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem JUDr. Ivo Mikolajkem ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa žalobkyně] proti žalované: ; [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa žalované] o zaplacení 82 804 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení: -) pohledávky ve výši 56 953 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 67 953 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do 3. 12. 2020 ve výši 513,89 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 65 953 Kč ve výši 8,25 % ročně od 4. 12. 2020 do 15. 1. 2021 ve výši 649,91 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 64 453 Kč ve výši 8,25 % ročně od 16. 1. 2021 do 3. 3. 2021 ve výši 694,21 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 62 953 Kč ve výši 8,25 % ročně od 2. 4. 2021 do 28. 5. 2021 ve výši 809,26 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 60 953 Kč ve výši 8,25 % ročně od 29. 5. 2021 do 29. 6. 2021 ve výši 446,99 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 59 953 Kč ve výši 8,25 % ročně od 30. 6. 2021 do 11. 8. 2021 ve výši 590,79 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 58 953 Kč ve výši 8,25 % ročně od 23. 9. 2021 do zaplacení, -) pohledávky ve výši 25 851 Kč, -) úroku z poskytnutí úvěru ve výši 58,33 % p. a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 15. 9. 2020 do zaplacení, tj. úroku za poskytnutí úvěru ve výši 58,33 % p. a. z částky 58 032,38 Kč od 15. 9. 2020 do 11. 8. 2021 ve výši 30 005,15 Kč, úroku z poskytnutí úvěru ve výši 58,33 % p. a. z částky 57 454,27 Kč od 12. 8. 2021 do 22. 9. 2021 ve výši 3 769,08 Kč a úroku z poskytnutí úvěru ve výši 58,33 % p. a. z částky 55 454,27 Kč od 23. 9. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 15. 9. 2020 dosáhne částky 222 912 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 56 953 Kč (jako jistiny úvěru s přirostlým úrokem) s úrokem z prodlení, náklady vzniklé s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč, smluvní pokuta 0,1 % denně kapitalizovaná ke dni sepsání žaloby ve výši 25 851 Kč a úroku 58,33 % ročně z dlužné původní jistiny do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 222 912 Kč. Tvrdila, že dne 3. 6. 2019 uzavřela s žalovanou smlouvou o úvěru, na základě které žalované poskytla úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr vrátit a zaplatit úrok s efektivní sazbou 76,75 % p. a. (tj. nominální sazba 58,33 % p. a.) v 60 měsíčních splátkách po 3 096 Kč, splatných vždy 8. dne v měsíci počínaje červencem 2019. Žalovaná uplatnila ochrannou dobu v období 1. 5. 2020 – 31. 7. 2020. Žalovaná zaplatila od 4. 7. 2019 do 6. 3. 2020 celkem 9 x 3 096 Kč. Žalobkyni vzniklo právo na 200 Kč jako náklady spojené s prodlením. Po 65 dnech prodlení, tedy 13. 9. 2020, v souladu se smlouvou došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru. Dosud nezaplacená jistina a úroky se tak staly součástí nové jistiny. V důsledku prodlení vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu 0,1 % denně z nové jistiny. Tuto pokutu žalobkyně požaduje ve výši 25 581 Kč (od 1. 11. 2020 do dne sepsání žaloby). Po zesplatnění úvěru žalovaná zaplatila od 3. 12. 2020 do 22. 9. 2021 dalších celkem 11 000 Kč. Úrok žalobkyně požaduje 58,33 % ročně z dlužné původní jistiny od 1. 11. 2020 do zaplacení maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 1. 11. 2020 dosáhne částky 222 912 Kč.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Z provedených důkazů soud učinil následující zjištění:

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvy o úvěru ze dne 3. 6. 2019 (č. l. 6) soud zjistil, že žalobkyně se zavázala, že po schválení úvěru zašle žalovanému částku 60 000 Kč a žalovaná se zavázala, že v 60 měsíčních (8. dne každého měsíce) splátkách po 3 096 Kč žalobkyni zaplatí částku 185 760 Kč, tedy jistinu spolu s efektivním úrokem 76,75 % ročně. Pro případ prodlení byla celkové výše úroku omezena částkou 222 912 Kč. V čl. 6 smlouvy byla pro případ 30 denního prodlení s každou splátkou sjednána smluvní pokuta 499 Kč. V čl. 6 byla sjednána pro případ 15 denního prodlení s každou splátkou paušální náhrada nákladů 200 Kč. V čl. 6 bylo pro případ 65 denního prodlení s úhradou kterékoli splátky sjednáno automatické zesplatnění celého úvěru včetně přirostlých úroků, smluvních pokut a nákladů. Ke dni zesplatnění se dle čl. 6 stávají úroky a původní jistina novou jistinou. V čl. 6 byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z nové jistiny ode dne následujícího po zesplatnění.

5. Z dokladu o vyplacení úvěru (č. l. 37) soud zjistil, že na účet žalovaného byla dne 4. 6. 2019 zaslána částka 60 000 Kč.

6. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 5. 6. 2019 (č. l. 10) soud zjistil, že úvěr byl schválen s efektivním úrokem 76,75 % p. a. s tím, že splátek bude 60 a ze splátkového kalendáře (č. l. 11) soud zjistil, že byl ujednán anuitní způsob splácení.

7. Z Karty klienta (č. l. 12) soud zjistil, že žalovaná splácela až do 8. 3. 2020 včetně všechny splátky včas. V období od 3. 12. 2020 do 22. 9. 2021 zaplatila dalších 11 000 Kč.

8. Výzvami ze dnů 30. 7. 2020 a 8. 9. 2020 (č. l. 17 a 18) žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných částek. Z oznámení ze dne 13. 9. 2020 (č. l. 13) soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované zesplatnění úvěru.

9. Z oznámení o využití ochranné doby ze dne 21. 4. 2020 (č. l. 27) soud zjistil, že žalovaná uplatnila ochrannou dobu dle zákona č. 177/2020 Sb., přičemž v oznámení nebylo zaškrtnuto, že by žalovaná žádala zkrácenou ochrannou dobu.

10. Z dopisu ze dne 19. 5. 2020 (č. l. 25) soud zjistil, že žalobkyně počítala ochrannou dobu od 1. 5. 2020 do 31. 7. 2020. Z přiloženého Upraveného Splátkového kalendáře soud zjistil, že splátky č. 11-13 činily 0 Kč a o odpovídající počet splátek se navýšil celkový počet splátek.

11. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc.

12. Z učiněných zjištění soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, podle kterého žalovaná na základě smlouvy o úvěru obdržela 60 000 Kč. Tuto částku se zavázal vrátit spolu s efektivním úrokem 76,75 % ročně (což odpovídá nominálnímu úroku 58,33 % p. a.) z této částky, to vše v 60 měsíčních splátkách splatných vždy 8. dne v měsíci. Žalovaná posléze uplatnila ochrannou dobu, kterou žalobkyně počítala jako zkrácenou. Žalovaná splácela až do 8. 3. 2020 včetně všechny splátky včas (celkem tak za toto období zaplatila 27 864 Kč). V období od 3. 12. 2020 do 22. 9. 2021 zaplatila dalších 11 000 Kč.

13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 588 OZ platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1802 OZ platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“), platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle odst. 2 téhož paragrafu platí, že uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Podle odst. 3 téhož paragrafu platí, že souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Podle odst. 4 téhož paragrafu platí, že u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. Podle § 4 písm. a) zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, platí, že ochranná doba trvá od prvního dne prvního kalendářního měsíce následujícího po dni, v němž úvěrujícímu došlo oznámení úvěrovaného, že má v úmyslu využít ochrannou dobu, do 31. října 2020. Podle písm. b) téhož paragrafu platí, že ochranná doba trvá do 31. července 2020, jestliže úvěrovaný v oznámení uvede, že má v úmyslu využít takto zkrácenou ochrannou dobu. Podle § 5 odst. 1 téhož zákona platí, že o délku ochranné doby se odkládá čas plnění peněžitých dluhů úvěrovaného vůči úvěrujícímu ze smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud se ve věci nezabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného.

15. Soudu je znám rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba] proti GK, který přijal závěr, dle kterého Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

16. Zde je však nutné připomenout, že se jedná o výklad směrnice, tj. předpisu, který zavazuje členské státy Evropské unie, nikoliv přímo účastníky právního vztahu mezi sebou. Je potom na členském státu, aby směrnici správně transponoval do národního právního řádu a mohlo tedy dojít k její řádné implementaci.

17. Řádná implementace směrnice je zajišťována mj. povinností výkladu národního práva ve světle práva EU (povinnost eurokonformního výkladu, v případě směrnice se též používá termín„ nepřímý účinek směrnice“). Tato povinnost má však svůj limit, rovněž zastávaný v judikatuře Soudního dvora EU a aprobovaný Ústavním soudem.

18. Tímto limitem je výklad contra legem, který ani podle Soudního dvora EU nemůže být přijat s cílem dosažení konformity s unijním právem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktoz, zejména bod 110, rozsudek ze dne 16. 7. 2009 ve věci C -12/08 [právnická osoba], v likvidaci, proti [anonymizována dvě slova] a další, s odkazy na řadu dalších rozhodnutí). Soudní dvůr EU v této otázce stojí na stanovisku, že povinnost (euro) konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátních právních předpisů a je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, ale nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (nález ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13). Tyto meze eurokonformního výkladu ostatně Soudní dvůr EU připomněl i ve shora citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] proti GK.

19. Národní úprava stanovuje povinnost podnikatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele v § 86 odst. 1 ZSÚ. V ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ pak jednoznačně stanovuje sankci neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 ZSÚ pouze k námitce spotřebitele (pokud by námitky nebylo třeba, vůbec by v ustanovení nebyla jeho druhá věta; kromě výslovného textu zákona je to výslovně uvedeno i v důvodové zprávě:„ Této neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se může spotřebitel dovolat…“). Vzhledem k aktuálnímu znění zákona nelze vycházet ze starší judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18), neboť předcházející zákona o spotřebitelském úvěru obsahoval odlišnou úpravu (nebyla v něm obdoba problematické druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ).

20. Národní úprava (konkrétně věta druhá § 87 odst. 1 ZSÚ) je tedy v rozporu s obsahem směrnice, kterou má transponovat. Zároveň není možné tento rozpor překlenout eurokonformním výkladem, neboť takový výklad by byl contra legem, což je v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU (pokud by soud přistoupil na to, že má posuzování úvěruschopnosti přezkoumávat i bez námitky spotřebitele, musel by zcela ignorovat část zákona – druhou větu § 87 odst. 1 ZSÚ – tím by nadto došlo i k překročení hranic dělby moci, neboť obecný soud nemůže bez dalšího negovat výsledek zákonodárného procesu).

21. Soud proto musí postupovat podle národní úpravy, neboť eurokonformní výklad bez postupu contra legem není možný.

22. Rozpor obsahu směrnice a národní úpravy nelze překlenout ani podle § 580 a § 588 OZ s poukazem na rozpor se zákonem a současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem (jak to učinil například Okresní soud ve Zlíně v rozsudku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 38 C 25/2020), neboť ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ představuje úpravu pozdější (lex posterior) a především zvláštní (lex specialis) k obecné úpravě relativní a absolutní neplatnosti v občanském zákoníku.

23. Závěrem této části odůvodnění soud podotýká, že k Ústavnímu soudu byl Krajským soudem v Brně podán návrh na zrušení věty druhé § 87 odst. 1 ZSÚ, který však byl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/2020, odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele s odůvodněním, že„ soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, který má být aplikován při řešení sporu probíhajícího před tímto soudem. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků a, jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má být použit“ – přičemž ve věci posuzované Ústavním soudem nešlo„ o přímou aplikaci napadeného ustanovení zákona, které stanoví právo spotřebitele uplatnit předmětnou námitku neplatnosti v určité lhůtě, neboť žalovaný (v postavení spotřebitele) se v daném řízení ohrazoval pouze proti vysoké sazbě úroků (namítal lichvu), námitku neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neuplatnil.“ 24. Zároveň Ústavní soud v tomto usnesení připomněl závěry již shora citovaného rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba] proti GK, aniž však blíže rozebral jeho konkrétní dopady na jím rozhodovanou věc. Pouze soudce [jméno] [příjmení] v disentním stanovisku k usnesení uvedl svůj názor, dle kterého je možné rozpor mezi obsahem zákona a směrnicí odstranit eurokonformním výkladem (neuvedl však argumentaci, jaký přesně by takový měl výklad být, především jak by se měl soud vyrovnat se zněním druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ).

25. Žalovaná žádnou námitku nevznesla, soud proto vyšel z toho, že mezi stranami existoval právní vztah založený platnou smlouvou o úvěru.

26. Ze shora citovaných ustanovení a zjištění o obsahu smlouvy je zřejmé, že žalovaná je povinna vrátit žalobkyni ve splátkách jistinu.

27. Naopak ujednání o výši úroků považoval soud za zjevně rozporné s dobrými mravy.

28. Výkladem pojmu dobrých mravů ve vztahu k úrokům se zabývá bohatá judikatura Nejvyššího soudu. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 – i v tomto rozsudku však Nejvyšší soud připomněl, že není možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Vedle toho je třeba zdůraznit, že v citované věci se Nejvyšší soud vyjadřoval k půjčce mezi fyzickými osobami, nikoliv k půjčce ve vztazích podnikatele vůči spotřebiteli, ve kterých je na poskytovatele půjčky nutno klást vyšší nároky). S těmito právními názory se soud zcela ztotožňuje.

29. Průměrná sazba úroků na úvěrech na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem činila v červnu 2019 (dle údajů České národní banky – databáze ARAD dostupné na https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=58842&p_strid=AAABAA&p_lang) 8,37% p. a. Úrok sjednaný v posuzované věci (58,33 %) byl oproti této hodnotě téměř sedminásobný. Rozpor s dobrými mravy je zde proto naprosto zjevný (nadto za situace, kdy se jedná o vztah podnikatel – spotřebitel a smlouva je adhezního typu) a ujednání o výši úroků je proto podle § 588 OZ absolutně neplatné.

30. Soud proto postupoval podle § 1802 OZ, přičemž vyšel z toho, že obvyklý úrok poskytovaný bankami v době uzavření smlouvy je úrok zjištěný ze shora uvedených údajů ČNB – databáze ARAD, tj. 8,37 % p. a. Takový postup byl již v minulosti aprobován odvolacím soudem, tj. Krajským soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, konkrétně v bodu 26 odůvodnění rozsudku ze dne 31. 5. 2021, č. j. 27 Co 106/2021-71 (a to dokonce mezi podnikateli; jinak byla věc skutkově obdobná, žalobkyně byla shodná jako v této věci).

31. Dále soud postupoval podle § 4 zákona č. 177/2020 Sb. – dle jeho písmene b) se zkrácená ochranná doba uplatní pouze tehdy, požádá-li o tuto zkrácenou dobu úvěrovaný – v této věci však žalovaná požádala o ochrannou dobu, aniž zaškrtla, že se má jednat o dobu zkrácenou – ochranná doba tedy nebyla zkrácená, ale běžná do 31. 10. 2020.

32. Jiná výše úroku i nezkrácená ochranná doba pak mají zásadní vliv na obsah právního vztahu mezi stranami.

33. Jiná výše úroku má vliv buď na výši splátek, nebo délku úvěru – nižší úrok znamená buď nižší splátku, nebo kratší úvěr. Soud si tedy při svém rozhodování musí vybrat mezi dvěma zásahy do autonomie vůle stran – buď může vycházet z ujednané výše splátek, což však při sedmkrát nižším úroku zároveň znamená výrazný zásah do autonomie vůle stran – zkrácení ujednané délky trvání úvěrového vztahu, nebo může zachovat dohodu stran ohledně délky trvání úvěru a nižší úrok promítnout do výše splátek. Vzhledem k tomu, že nezákonností byla smlouva stižena v oblasti úroku, tj. ceny plnění, je spravedlivé řešení, které postihne výši splátky, v níž byla cena plnění rozložena, nikoliv délku trvání úvěrového vztahu.

34. Nelze argumentovat tím, že soud nemá pravomoc takto upravit obsah závazkového vztahu. Ve věci se totiž jedná pouze o nezbytný následek neplatnosti ujednání o úrokové sazbě a jejího určení podle § 1802 OZ (k čemuž soud pravomoc má). Je to jen matematická operace – známe výši úroku, známe výši jistiny, známe délku úvěru – dosadíme-li v této situaci do rovnice původně ujednanou výši splátky, rovnice nevychází. Jistinu ani výši úroku upravit nemůžeme (jistina byla vyplacena, úrok ve výši odpovídající ujednané výši splátek byl shledán protiprávním). Zbývá tedy délka úvěru nebo výše splátky – přičemž jak bylo vysvětleno shora, je to právě výše splátky, v níž se projevuje protiprávní výše úroku a je tedy třeba upravit právě výši úroku.

35. Při shora uvedené úvaze nelze argumentovat ani tím, že žalovaná přistoupila na splátky v ujednané výši tím, že je zpočátku platila – jednak tím přistupovala i na ujednanou délku úvěru (která by zachováním výše splátky byla zkrácena), jednak skutečnost, že žalovaná přistoupila na bezpráví (na excesivní úrok zahrnutý ve splátce – přičemž právě v důsledku vysoké splátky by nestačily úhrady žalované k tomu, aby nebyla v prodlení), neznamená, že toto bezpráví je hodno soudní ochrany a vyvození příznivých důsledků (zesplatnění a s tím související smluvní pokuta, která se počítá z nové jistiny – tvořené i nezaplacenými splátkami do zesplatnění) pro původce tohoto bezpráví (ex iniruia ius non oritur – z bezpráví nemůže vzejít právo).

36. Soud se tímto nijak nezpronevěřuje zásadě, že na jednání je hledět jako na spíše platné než neplatné – jedná se pouze o dovození důsledků neplatnosti ujednání o úroku, platnost smlouvy jako celku tím není dotčena.

37. Výše úroku tak má vliv na výši splátky a spolu s nezkrácenou délkou ochranné doby i na okamžik prodlení.

38. Při úroku 8,37 % p. a. by splátka úvěru 60 000 Kč při jeho délce 60 měsíců činila 1 226 Kč. Promítneme-li tuto nižší splátku do zaplacených částek, tak při anuitním způsobu splácení (který byl v posuzované věci použit) se žalovaná dostala do prodlení později. Prvními devíti splátkami v původní výši žalovaná uhradila částku 27 864 Kč. Tato úhrada pokryje 22,72 splátek ve výši 1 226 Kč. Při zohlednění ochranné doby 1. 5. – 31. 10. 2020 byla 23. splátka splatná 8. 11. 2021. Žalovaná však v mezidobí uhradila dalších 11 000 Kč, což pokrývá dalších 8,97 splátek ve výši 1 226 Kč. Celkem tedy úhrady žalované pokrývají 31,69 splátek ve výši 1 226 Kč. To znamená, že žalovaná není ke dni rozhodnutí v prodlení (32. splátka bude při zohlednění šestiměsíční ochranné doby splatná až 8. 8. 2022).

39. Soud proto žalobu jako předčasnou v plném rozsahu zamítl.

40. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by žalovaná měla plné právo na náhradu nákladů řízení, avšak žádné náklady nevynaložila, žádný z účastníků tedy nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení