16 C 4/2021-47

Rubrum

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupené advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, tj. v celém rozsahu, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] doplněnou podáním ze dne [datum] se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že tuto částku mu žalovaná dluží na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum], [číslo] ve znění smluvních podmínek, uzavřené mezi účastníky elektronickými prostředky komunikace na dálku, na jejímž základě poskytl žalobce žalované peněžní prostředky ve výši [částka] Tyto prostředky se žalovaná zavázala věřiteli vrátit i s poplatkem ve výši 20% z čerpané jistiny úvěru ve výši [částka] a se smluveným úrokem ve výši 20% z poskytnutých finančních prostředků měsíčně, a to za dobu od následujícího měsíce po čerpání úvěru až do jejich zaplacení. Žalovaná ale na úvěrový dluh zaplatila žalobci pouze částku [částka], kterou si žalobce započetl posloupně na smluvní pokutu, úroky z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky, úroky z úvěru, poplatky za čerpání úvěru a v závěru na jistinu. Pro nesplácení úvěru žalovanou řádně a včas došlo k zesplatnění úvěrového dluhu ke dni [datum]. Dlužná částka [částka] sestává z neuhrazené jistiny, smluvní pokuty, úroků z prodlení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky, úroků z úvěru a z poplatků za čerpání jistiny. Přes výzvu ani předžalobní upomínku žalovaná dlužnou částku žalobci neuhradila.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] s žalobou nesouhlasila a namítala, že smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum] je neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce řádně a s odbornou péčí neprošetřil její způsobilost vrátit žalobci poskytnutý úvěr. Současně je smlouva neplatná i pro rozpor s dobrými mravy, neboť sjednaný 20 % poplatek za poskytnutí úvěru, jež se stává koncem každého měsíce součástí jistiny dluhu žalované, je nepřiměřeně vysoký včetně sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně, což činí 240 % ročně od poskytnutí úvěru do jeho zaplacení. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí NS ČR ze dne 31.7.2013, č.j. 4 Tdo 416/2013 a na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4084/12 s tím, že nelze poskytovat ochranu věřitelům, kteří poškozují zájmy svých klientů. Žalovaná uhradila na základě absolutně neplatné smlouvy celkem částku [částka], proto se na úkor žalobce nemohla ani obohatit. Požadované částky ve výši [částka] se žalobce po žalované domáhá bez právního důvodu. Při jednání soudu žalovaná dále namítala, že sporná spotřebitelská smlouva je nepřehledná, pro laika nepochopitelná, byl sjednán úvěrový rámec [částka], jež měla žalovaná splácet v měsíčních splátkách v rozmezí od [částka] do [částka] měsíčně. Poněvadž žalovaná měla pobírat příjem ve výši [částka] měsíčně, je zjevné, že dohodnuté splátky nemohla řádně splácet. Žalobce ani nesplnil informační povinnost, neboť neuvedl, jakou částku měla žalovaná žalobci vrátit. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Formální a výslovnou námitku zaúčtování vzájemných plnění podle § 2993 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ale nevznesla.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud skutkový stav věci takto.

4. Pokud jde o závazkový vztah mezi účastníky, z žalobcem předložené písemné smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum], [číslo] soud považuje za prokázané, že byla uzavírána mezi žalobcem jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) Uzavření smlouvy žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] potvrdila, přestože se na smlouvě nenachází její vlastoruční ani elektronický podpis. Podle čl. 2 smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalované finanční prostředky do výše úvěrového limitu [částka] a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit způsobem podle čl. 4 smlouvy formou měsíčních minimálních splátek ve výši 1/5 dlužné částky a podle čl. 5 smlouvy zaplatit žalobci poplatky za každé čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny a dále podle čl. 6 smlouvy úroky ve výši 20% měsíčně z čerpané jistiny úvěru až do jeho zaplacení, které za 12 měsíců činí 240 % ročně. V čl. 6 smlouvy byla sjednána mimo jiné smluvní pokuta za každý měsíc prodlení s placením dluhu ve výši [částka]. Podle čl. 9 smlouvy bodu 3. a 6. celková výše úvěru byla [částka], podle bodu 7. sjednaná doba trvání spotřebitelského úvěru byla do konce kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž došlo k čerpání peněžních prostředků, podle bodu 10. činila RPSN 519 % a v závislosti na počtu dní čerpání 1 – 31 byla RPSN 198 % až 756 % Smlouva byla podepsána pouze zástupcem žalobce.

5. Pokud jde o čerpání revolvingového úvěru žalovanou, z výpisů žalobce k revolvingovému úvěru žalované za období od 10. 2019 do [datum] soud zjistil, že: - ke dni [datum] žalovaná čerpala [částka] za poplatek [částka], celková dlužná částka k [datum] byla [částka], minimální splátka [částka], - ke dni [datum] žalovaná dlužila [částka], čerpala [částka] za poplatek [částka], celková dlužná částka byla [částka], minimální splátka byla [částka] a s pokutou dohromady [částka], - ke dni [datum] žalovaná dlužila [částka], nečerpala ničeho, celková dlužná částka byla 9.595 Kč, minimální splátka byla [částka] a s pokutou činila dohromady [částka], - ke dni [číslo] 2020 žalovaná dlužila [částka], čerpala [částka] za poplatek [částka], celková dlužná částka byla [částka], minimální splátka [částka] a s pokutou činila dohromady 2.229 Kč, - ke dni [číslo] 2020 žalovaná dlužila [částka], nečerpala ničeho, celková dlužná částka byla [částka], minimální splátka byla [částka] a s pokutou činila dohromady [částka], - ke dni [číslo] 2020 žalovaná dlužila [částka], čerpala [částka] za poplatek [částka], celková dlužná částka byla [částka], minimální splátka byla [částka] a s pokutou činila dohromady [částka], - ke dni [číslo] 2020 žalovaná dlužila [částka], čerpala [částka] za poplatek [částka], celková dlužná částka byla [částka], minimální splátka byla [částka] a s pokutou činila dohromady [částka], - ke dni [číslo] 2020 žalovaná dlužila [částka], nečerpala ničeho, celková dlužná částka byla [částka], minimální splátka byla [částka] a s pokutou činila dohromady [částka], - ke dni [datum] žalovaná dlužila [částka], nečerpala ničeho, celková dlužná částka byla [částka], minimální splátka byla [částka] a s pokutou činila dohromady [částka], - ke dni [datum] žalovaná dlužila [částka], čerpala [částka] za poplatek [částka], celková dlužná částka byla [částka], minimální splátka byla [částka] a s pokutou činila dohromady [částka], - ke dni [číslo] 2020 žalovaná dlužila [částka], nečerpala ničeho, celková dlužná částka byla [částka], minimální splátka byla [částka] a s pokutou činila dohromady [částka]. V řízení bylo prokázáno, že za období od [datum] do [datum] měla žalovaná povinnost splácet žalobci minimální měsíční splátky v rozmezí od [částka] do [částka].

6. Pokud jde o vzájemně poskytnuté plnění, ze souhlasného vyjádření žalobce v doplnění žaloby ze dne [datum] a z vyjádření žalované ze dne [datum] a z výpisů žalobce z jeho účtu u ČS za období od [datum] do července 2020 soud zjistil, že žalobce poskytl žalované v období od října 2019 do [datum] celkem částku [částka] a že žalovaná vrátila žalobci v období od prosince 2019 do července 2020 celkem částku [částka].

7. Pokud jde o otázku zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobcem ke dni uzavírání smlouvy o úvěru [datum], žalobce neoznačil ani nepředložil soudu žádný prvotní přehled údajů o příjmech, výdajích a závazcích žalované ke dni žádosti o poskytnutí úvěru, který by žalovaná vyplnila a vlastoručně nebo elektronicky podepsala. Žalobce předložil soudu pouze neoznačený a nikým nepodepsaný formulář„ [číslo]“ ze svého počítačového systému, z něhož nelze zjistit, zda údaje vyplňoval pracovník žalobce, žalovaná nebo je přímo generoval počítačový systém žalobce z jiných podkladů. Z tohoto formuláře ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná měla mít hrubý příjem [částka] měsíčně, čistý příjem [částka] měsíčně, že neoznačená položka byla ve výši„ 33%“, druh bydlení byl vlastní byt, na obživu měla vynakládat [částka], měla vyživovat další 1 osobu, v domácnosti měly být 2 osoby, na bydlení měla vynakládat [částka], což je stejná částka jako na obživu, a měla vynakládat další neupřesněné náklady ve výši [částka]. Rubrika závazky se ve formuláři nevyskytovala. Ze mzdového listu žalované za měsíc červenec 2019, tj. 2 měsíce před uzavřením smlouvy, soud zjistil, že žalovaná měla pobírat od zaměstnavatele Meopta-optika s.r.o. čistou mzdu [částka]. Screen obrazovky počítače nemá žádnou věrohodnou vypovídající hodnotu, neboť z něj nelze zjistit koho se týká a co má vůbec prokazovat. Nebylo uvedeno ani zjištěno, v jakých konkrétních podkladech žalovaná uvedla a podepsala své příjmové a výdajové poměry, z jakých konkrétních podkladů žalobce ověřoval zmíněné údaje, že žalovaná má mít ke dni uzavírání smlouvy příjem [částka] měsíčně, že bydlí ve vlastním bytu, že vyživuje další osobu, že má vynakládat na elektřinu, plyn, vodné, stočené, za otop, poplatky apod. celkem částku [částka] ani konkrétně za co vynakládá další neoznačené platby ve výši [částka] měsíčně. Žalobce ani nezjišťoval ani neověřoval, zda žalovaná měla ke dni žádosti o úvěr jiné nesplacené závazky vůči věřitelům.

8. Z výpisu žalobce z obchodního rejstříku považuje soud za prokázané, že společnost žalobce byla zapsána do rejstříku [datum] s předmětem činnosti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Z fotokopie občanského průkazu žalované soud dále zjistil shodu s jejími identifikačními údaji a že předžalobní upomínkou ze dne [datum] žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky ve stanovené lhůtě.

9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a zákon č. [číslo] Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy [datum] a dospěl k následujícím právním závěrům.

10. S přihlédnutím k vyjádření žalované považuje soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne [datum] konkludentně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o.z., neboť žalobce jako podnikatel (ve smyslu § 420 o.z.) se zavázal poskytnout žalované jako spotřebiteli (ve smyslu § 419 o.z.) peněžní prostředky a žalovaná se zavázala peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Přestože smlouva neměla písemnou formu, nemá tento nedostatek podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb. vliv na její platnost. Na spornou smlouvu se tak vztahuje ochrana spotřebitele podle § 1810 a násl. o.z. a také podle zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Ochrana spotřebitele vychází z příslušných předpisů Evropské unie, kterými je ČR podle čl. 10 Ústavy ČR prostřednictvím mezinárodních smluv vázána, a které mají přednost před vnitrostátními zákony. U poskytování spotřebitelských úvěrů se jedná především o Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ Směrnice“), která ve zvýšené míře chrání práva spotřebitele (zde žalovanou stranu), který je považován za slabší stranu, a zároveň na poskytovatele úvěrů (zde žalobce) jako na profesionála v oboru finančnictví a úvěrování klade zvýšené požadavky, které je při jednání se spotřebitelem povinen dodržovat. Poskytovatel úvěrů během celého procesu uzavírání úvěrových smluv i při samotném poskytování finančních prostředků musí se spotřebitelem jednat transparentně, srozumitelně, s odbornou péčí a dodržovat zásadu poctivosti (jednat fair play). Poskytovatel úvěrů má totiž obvykle k dispozici značné finanční zdroje, odborný aparát vyškolený v oboru, dobře placené právní zástupce, a jeho zájmem a cílem je dosažení co nejvyššího zisku z poskytnutého úvěru. Oproti němu je spotřebitel jako žadatel o úvěr obvykle laik bez právního povědomí, bez právní podpory, bez finančních prostředků, velmi často finančně negramotný, nemajetný a zadlužený. Soud se proto při posuzování nároků ze spotřebitelských smluv musí řídit jak pravidly vycházejícími z uvedené Směrnice, tak i vycházejícími z rozhodovací praxe Soudního dvora EU i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, mimo jiné: a. při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení upravujících spotřebitelské vztahy musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Umožňuje-li zákon více výkladů, musí soud zvolit ten nejpříznivější pro spotřebitele (nález Ústavního soudu I. ÚS 2063/17 ze dne [datum]), b. neurčité a nesrozumitelné ujednání o ceně podléhá přezkumu nejen gramaticky, ale i ekonomicky, aby řádně informovaný spotřebitel mohl na základě jasných a srozumitelných kritérií předvídat ekonomické důsledky, které z toho pro něj plynou (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [jméno] v. OTP Jelzálogbank Zrt, C [číslo], ze dne [datum]), c. otázku, zda poskytovatel úvěru řádně zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost spotřebitele, je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti (viz. výklad článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum], usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41, rozsudek KS [obec] ze dne 11.4.2019, sp. zn 15 Co 118/2019 ve věci žalobce [příjmení] [jméno], nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance), d. k textu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. (že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy) se nepřihlíží, neboť je v rozporu s právem Evropské unie (rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance), e. je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz. nálezy Ústavního soudu I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III ÚS 4084/12 ze dne [datum]), f. v případě spotřebitelského úvěru nelze posuzovat práva i povinnosti ze smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků a sjednaných sankcí. Zneužívajícími podmínkami jsou taková smluvní ujednání, která byla sepsána předem a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na jejich obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou (rozhodnutí NS ČR ze dne 20.2.2019, č.j. 33 Cdo 3575/2017), g. při posuzování platnosti spotřebitelské smlouvy se obecné soudy musí zabývat celkovou vyvážeností práv účastníků smlouvy a vycházet z principu ochrany spotřebitele, jako jednoho z klíčových principů současného občanského práva. Opačný postup vede k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 LZPS (nález sp. zn. I. ÚS 913/16).

12. Ústavní soud také mnohokrát vyložil, že netoleruje obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost - nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku - a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález [číslo] str. 87, vyhlášen pod [číslo] Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález [číslo] str. 131, vyhlášen pod [číslo] Sb.). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nemůže soud pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (rozhodnutí ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 1648/10).

13. Z hlediska ochrany spotřebitele je tak soud povinen přezkoumávat nejen každé ujednání spotřebitelské smlouvy, nýbrž také posuzovat i právní úpravu, podle níž bude věc rozhodovat. A pokud se vnitrostátní právní úprava dostane do rozporu se Směrnicí, má Směrnice při výkladu přednost před vnitrostátním právem (čl. 10 Ústavy ČR).

14. S ohledem na principy na ochranu spotřebitele se soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda žalobce řádně a s odbornou péčí zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalované podle § 86 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, a zda na základě výsledku posuzování mohly u žalobce objektivně vzniknout důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, pro které by nesměl podle § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru úvěr žalovanému vůbec poskytnout.

15. V souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR zkoumal soud otázku úvěruschopnosti žalované podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti podle § 588 o.z., t.j. bez návrhu účastníků, a k textu § 87 věty druhé zákona o námitce relativní neplatnosti smlouvy o úvěru soud nepřihlížel, neboť je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum], tj. s právem Evropské unie 16. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele v době od [datum] dosud podle zákona č. 145/2010 Sb. (účinného ode dne [datum] do [datum]) i podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1.12.2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 9 odst. 1) zák. č. 145/2010 Sb. a následně i v § 84 a § 86 odst. 1 zák. č. 297/2016 Sb. v zásadě shodnou úpravou uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru, o zápůjčce nebo o půjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Ve stručnosti jde o povinnosti věřitele: 1) zjistit od spotřebitele údaje o jeho úplných, skutečných případně i o předpokládaných příjmech po celou dobu splácení úvěru, dále údaje o reálných výdajích na živobytí, na bydlení a na úhradu jiných závazků; 2) o povinnosti věřitele ověřit pravdivost spotřebitelem uvedených údajů z podkladů, které mu spotřebitel musí na vyžádání doložit (u příjmů např. pracovní smlouvu, mzdové listy, u OSVČ výpisy z účtů, rozhodnutí úřadu o přiznání dávky, smlouvu o provedení práce), u výdajů (např. smlouvu o nájmu, o podnájmu, rozhodnutí o hrazení výživného, jiné závazky z dalších dluhů). Pravdivost údajů o nákladech na živobytí (na jídlo, ošacení, hygienu, sport, koníčky) je věřitel povinen ověřit a porovnat s údaji z veřejně dostupných informací o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb. i podle databáze Českého statistického úřadu o průměrných výdajích obyvatelstva (rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pokud budou údaje spotřebitele neúplné nebo nevěrohodné nebo se budou vymykat obvyklým cenovým hladinám v místě i v čase, je věřitel povinen vyžádat si od spotřebitele další podklady (viz. § 84 zák. č. 257/2016 Sb.), a pokud je spotřebitel nedoloží, nemůže věřitel požadovaný úvěr spotřebiteli poskytnout, neboť chybějící, nevěrohodné případně nepravdivé údaje brání řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitelem předložené podklady si věřitel buď oskenuje nebo konkrétně a nezaměnitelně zaznačí do svých podkladů (např. do zákaznické karty spotřebitele), aby bylo možno s odstupem času ověřit, z jakých konkrétních podkladů prováděl věřitel zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele; a konečně 3) věřitel s odbornou péčí profesionála v oboru finančnictví a úvěrování, ke které se přihlásil podle § 5 odst. 1 o.z. (nikoliv s běžnou laickou neodbornou péčí) posoudí spotřebitelem uvedené a podložené údaje, zda spotřebiteli zbude dostatek finančních prostředků na to, aby bez zjevných problémů a omezení mohl splácet spotřebitelský úvěr po celou dohodnutou dobu, a na základě provedeného odborného posouzení požadovaný úvěr spotřebiteli poskytne pouze tehdy, pokud objektivně nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splácet. Je zjevně nesprávný názor, že úvěruschopnost spotřebitele (tj. příjmy i výdaje) se zjišťuje a posuzuje pouze ke dni sjednávání smlouvy o úvěru. Pokud z podložených údajů vyplyne, že spotřebiteli v krátké době po případném uzavření smlouvy bude ukončena pracovní smlouva a s vysokou mírou pravděpodobnosti lze očekávat, že přijde o příjmy, případně podle již pravomocného rozhodnutí soudu bude mít zvýšené výdaje například na výživné na děti, pak profesionální přístup předpokládá předvídavost i zvídavost věřitele, z jakých prostředků bude spotřebitel splátky úvěru splácet po celou dobu, která obvykle trvá i několik let. To předpokládá i rozum průměrného člověka a schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o.z.). V takovém případě je povinností věřitele vyžádat si od spotřebitele další údaje, případě podklady, o předpokládaných příjmech do budoucna. Pokud tuto běžnou (nikoliv odbornou) péči věřitel nevyvine, může i s běžnou péčí laika předpokládat, že bez dostatečných příjmů nebude spotřebitel schopen splátky v krátké době řádně splácet a že dojde na vymáhání dluhu u soudu. Nejde samozřejmě o situace, kdy spotřebitel zcela náhle a nepředvídatelně, např. z důvodu úrazu apod., ztratí předpokládaný dlouhodobý příjem ze zaměstnání. V takovém případě jde o nepředvídatelné, tudíž přípustné riziko (viz. důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Jestliže věřitel řádně nezjišťoval a s odbornou péčí neposuzoval úvěruschopnost spotřebitele, případně objektivně měl mít pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet (např. příjmy byly nedostatečné nebo příjmy a výdaje spotřebitele byly na hraně), a přesto spotřebiteli požadovaný úvěr poskytl, je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (v období od [datum] do [datum] podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., srovnej rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018; v období od [datum] do [datum] podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 43/2013 Sb.; a v období od [datum] dosud podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 297/2016 Sb.; srovnej rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25.7.2018, rozsudek NSS ČR 1 As 30/2015-39 ([číslo] Sb.) ze dne [datum], nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum]).

17. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že se žalobce sice zabýval příjmem žalované v době 2 měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru, jež v červenci 2019 podle mzdového listu činil částku [částka], avšak sám do svých pokladů - formuláře týkajícího se úvěruschopnosti žalované, uvedl ke dni [datum] čistý příjem [částka]. Z podkladů předložených žalobcem nelze zjistit, z jakých listin žalobce skutečné příjmy žalované ke dni uzavírání smlouvy [datum] ověřoval. Pokud žalobce neměl aktuální podklady, bylo jeho povinností si je od žalované vyžádat, což žalobce zjevně neprovedl. Výše skutečných příjmů žalované ke dni uzavření smlouvy tak zůstává nepodložená a tudíž nevěrohodná. Pokud jde o výdaje žalované na obživu sebe i další osoby v uváděné výši [částka], tyto jsou kupodivu do koruny shodné s náklady na bydlení, které činí také částku [částka] měsíčně. Žalobce ale přehlédl ani si nezjišťoval, že podle § 3 odst. 2 a 3 zák. č. 110/2006 Sb. činilo v té době životní minimum pro žalobkyni [částka] a na dítě starší 15 let (věk dítěte žalobce nezjišťoval ani neověřoval) částku [částka]. Životní minimum na obživu žalobkyně a jejího dítěte tak činilo cca částku [částka] a nikoliv [částka]. Pokud jde o údajné náklady na bydlení ve výši [částka] měsíčně, t.j. za plyn, elektriku, vodné, stočné, odpady, daně apod. nelze zjistit, z jakých podkladů žalobce ověřoval pravdivost tohoto údaje. Žalovanou k předložení konkrétních podkladů jako dokladu o vlastnictví bytu, SYPO, obecních poplatků apod. vůbec nevyzýval. Žalobce ani nevyzval žalovanou ke konkrétní specifikaci, co představují„ další ostatní náklady [částka]“ a zda má další závazky vůči věřitelům ani ji nevyzval k jejich doložení. Z žalobcem předložených listin je zřejmé, že žalobce se ve skutečnosti reálnými příjmy ani výdaji žalované vůbec nezabýval, nezjišťoval si relevantní podklady a úvěruschopnost žalované vůbec neprověřoval. Takto postupoval se zřetelným záměrem poskytnout žalované požadovaný úvěr bez ohledu na jeho reálnou návratnost. Hodnocení klienta žalobcem je neúplné, nepodložené a tudíž nevěrohodné. Zkoumání úvěruschopnosti žalované neodpovídá běžné laické péči, natož odborné péči profesionála v oboru úvěrování, k níž se žalobce podle § 5 o.z. veřejně přihlásil. Provádění úvěruschopnosti žalované bylo ryze formální a zřetelně nedbalé. Soud tedy uzavřel, že žalobce úvěruschopnost žalované ve smyslu § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, natož s odbornou péčí, nezkoumal, nezjišťoval ani neověřoval. Porušení této povinnosti žalobcem má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Soud se rovněž z úřední povinnosti podle § 588 o.z. i z hlediska principů na ochranu spotřebitele zabýval otázkou, zda ujednání v úvěrové smlouvě o úroku ve výši 20 % měsíčně, což představuje úrok ve výši 240 % ročně, není zjevně v rozporu s dobrými mravy. Uvedená výše úroku dosahuje takové výše, že je zcela zjevně nepřiměřená a odporuje obecným právním zásadám dobrých mravů (§ 1 odst. 2 o. z.), přiměřenosti, jako součásti dobrých mravů (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07) a poctivosti (§ 6 o. z.). Sjednaná výše úroku 240 % ročně pak představuje 28,44 násobek výše průměrné úrokové sazby databáze [příjmení], jež v rozhodné době činila 8,44 % (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Rozdíl mezi sjednanou a obvyklou výší úroků znamená významný nepoměr, který je zvláště nepřijatelný u zvýšené ochrany žalované jako spotřebitele. Uvedený nepoměr ve vzájemných plněních v případě spotřebitelského úvěru nemůže být odůvodněn ani vysokým rizikem z nevratností úvěru pro špatnou finanční situaci spotřebitele, neboť právě řádným prošetřováním úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí měl věřitel právě takové riziko minimalizovat. A pokud o schopnosti spotřebitele navrátit úvěr existovaly objektivní pochybnosti, nesměl věřitel úvěr vůbec poskytnout, natož s takto nepřiměřeně vysokými úroky. Ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku za poskytnutí úvěru je tudíž absolutně neplatné, a soud se ve smyslu § 576 o. z. zabýval i tím, zda se neplatnost vztahuje jen na sporné ujednání o výši úroku, anebo zda absolutní neplatnost postihuje celé právní jednání, tj. celou smlouvu. Jen na ujednání o výši úroku by se neplatnost vztahovala tehdy, pokud by takové ujednání bylo od zbytku ujednání oddělitelné, a bylo by možno předpokládat, že by žalobce jako poskytovatel úvěru uzavřel úvěrovou smlouvu i bez takového neplatného ujednání. Podle názoru soudu žalobce jako„ údajný“ profesionál v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů musel velmi dobře vědět (a to i z probíhajících soudních řízení), že sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký, přičemž právě vysoký zisk z nepřiměřených úroků byl důvodem uzavření této smlouvy. Je tudíž iluzorní předpokládat, že by žalobce uzavřel úvěrovou smlouvu bez uvedené nepřiměřeně vysoké úrokové sazby, neboť by z ní neměl předpokládaný vysoký zisk. Proto soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná také z důvodu nepřiměřeně vysokého úroku.

19. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představuje plnění z neplatného právního jednání (protiprávním užitím cizí hodnoty), a kdo se na úkor druhého bez spravedlivého důvodu obohatil, musí ochuzenému vydat to, oč se obohatil (viz. § 2991 odst. 1 a 2 a násl. o.z.).

20. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalované částku [částka] a že žalovaná vrátila žalobci v období od října 2019 do podání žaloby celkem částku [částka], t.j. o [částka] více, z níž si žalobce započetl na neuhrazenou jistinu úvěru pouze částku [částka] a zbývající uhrazenou částku [částka] na smluvní pokutu, poplatky a úroky, na které ale nemá od počátku žádný právní nárok.

21. Soud se proto zabýval otázkou, zda měl zaúčtovat výše uvedené vzájemné plnění v souladu s principy na ochranu spotřebitele a v souladu s principy dobrých mravů podle § 2993 o.z. z úřední povinnosti, nebo pouze a jedině na výslovnou námitku spotřebitele. Pokud by totiž soud zaúčtoval vzájemná plnění přímo bez návrhu spotřebitele, došlo by ke splnění § 2991 o.z. vydat ochuzenému finanční prostředky pouze ve výši, o kterou se obohatil, představující rozdíl mezi skutečně poskytnutou jistinou úvěru a splátkami uhrazenými spotřebitelem. Jestliže by soud lpěl na formální námitce zaúčtování vznesenou výslovně spotřebitelem, pak by k provedeným úhradám spotřebitele (které si samotný věřitel započetl na základě absolutně neplatné smlouvy na smluvené úroky, poplatky, smluvní pokuty apod., na něž nemá od počátku žádný právní nárok a tyto prostředky nevrátil) nesměl soud vůbec přihlížet a věřiteli by musel přiznat žalobcem požadovanou jistinu, která podle tvrzení věřitele nebyla dosud uhrazena, čímž se zase bezdůvodně obohatí žalobce na úkor spotřebitele a soud tak sám založí důvody pro další spor o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalobce na úkor žalované.

22. Soud se pro úplnost zabýval navíc i otázkou, zda o lhůtu přiměřenou k vrácení jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru musí spotřebitel výslovně žádat, anebo ji má stanovit soud z úřední povinnosti. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že podle důvodové zprávy k citovanému ustanovení až do zaplacení jistiny úvěru v soudem stanovené přiměřené lhůtě se nemůže spotřebitel ocitnout s vracením úvěru, který mu neměl být vůbec poskytnut, a věřiteli by tudíž nevznikl nárok ani na úroky z prodlení.

23. K oběma otázkám chybí dosud judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu ČR, který je ke sjednocení judikatury nižších soudů podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. povolán. [příjmení] nižších soudů i různých senátů stejných odvolacích soudů je však v řešení obou otázek diametrálně odlišná.

24. Ústavní soud ukládá obecným soudům všech stupňů povinnost interpretovat zákonná ustanovení podle principů vtělených do § 2 odst. 1 o.z. (ve shodě s Listinou základních práv a svobod, s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá o.z. (§ 1 až § 8 o.z.) a také podle pravidel na ochranu spotřebitele vyložených Ústavním soudem ČR ve výše uvedených rozhodnutích. Při posuzování platnosti spotřebitelské smlouvy musí soudy vycházet z principu ochrany spotřebitele, jako jednoho z klíčových principů současného práva, jinak poruší právo na spravedlivý proces (viz. nález sp. zn. I. ÚS 913/16), což má za důsledek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ochrana spotřebitele tak nespočívá na libovůli toho kterého soudce nebo soudního senátu, zda je spotřebiteli zapotřebí poskytnout menší nebo větší ochranu, ale vychází z práva Evropské unie, které má přednost před vnitrostátními předpisy, a které ukládá soudům přes výše uvedené principy i pravidla na ochranu spotřebitele posuzovat jak použitou právní úpravu, tak i každé jednotlivé smluvní ujednání. Z obsahu spisu nelze ani usuzovat, že by se ze strany spotřebitele mohlo jednat o úvěrový podvod, neboť prvotní údaje poskytnuté a podepsané žalovanou nebyly soudu předloženy a nelze vyloučit, že ze strany žalobce došlo k jejich dezinterpretaci. Soud přitom nepochybuje, že pokud by žalobce takové informace měl, nepochybně by podnět k zahájení trestného stíhání žalované podal. Poněvadž žalobce nic takového neučinil, nelze než dovodit, že ani on sám se nedomnívá, že by ke spáchání trestního činu spotřebitelem došlo. Pro úplnost soud dodává, že i v rámci případného trestního stíhání spotřebitele by se orgány činné v trestním řízení musely zabývat i případným protiprávním postupem samotného žalobce při poskytování úvěru, tj. otázkou, proč žalobce řádně nezjišťoval a neposuzoval úvěruschopnost spotřebitele a přesto mu úvěr bez dalšího poskytl. Při aplikaci zákonných ustanovení je soud povinen také hledat smysl a účel zákona a pokud se výklad jednotlivého ustanovení nebo části ustanovení zákona dostane do rozporu s LZPS, s ústavním pořádkem, s právem Evropské unie nebo se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, nesmí toto ustanovení nebo jeho část použít (§ 2 odst. 1 o.z.) Ústavní soud také připomněl, že soudce nesmí nikdy rezignovat na esenciální předpoklad soudcovského rozhodování, tj. na snahu každého jednotlivého soudce o nalezení správného výkladu práva. Na soudci, který rozhoduje vůči témuž účastníku jinak, pak leží argumentační břemeno snést dostatečné a přesvědčivé argumenty pro správnost svého právního názoru ([jméno] Kühn, nález ÚS II. [číslo] ze dne [datum]).

25. V projednávané věci soud zdůrazňuje, že absolutní neplatnost sporné spotřebitelské úvěrové smlouvy způsobil samotný žalobce tím, že svým buď hrubě nedbalým přístupem, nebo také záměrně, nerespektoval zákonem mu uložené povinnost prověřovat úvěruschopnost spotřebitele, která měla právě takovým případům neplacení předejít. Pokud by žalobce řádně uloženou povinnost splnil, nemohl by žalované úvěr vůbec poskytnout. Další důvod pro absolutní neplatnost sporné smlouvy způsobil samotný žalobce svojí hamižností, když úmyslně, za účelem dosažení maximálních zisků, vložil do textu smlouvy ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku 20 % měsíčně, což představuje úrok 240 % ročně, přestože z předcházející právní úpravy i z judikatury velmi dobře věděl a vědět měl, že tak nemravně vysoký úrok způsobuje sám o sobě absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy, kterou lze označit za lichevní. Přesto tyto vysoce nemravné úroky po spotřebiteli požaduje. Podle názoru soudu se jedná o nepoctivé obchodní praktiky žalobce, kterými vhání své klienty do úvěrových pastí a do insolvence. Před těmito nekalými praktikami brojí jak Směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008 [číslo] ze dne [datum], tak i zmíněná judikatura Evropského soudu, Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR, a tyto nepoctivé praktiky nelze žalobci tolerovat. Žalobce svým zjevně nepoctivým jednáním evidentně poškozuje práva žalované jako své klientky.

26. Při řešení otázky zaúčtování vzájemných plnění v době od nabytí účinnosti § 2993 o.z. od 1.1.2014 do přijetí zákona o spotřebitelském úvěru [datum] vyšel soud ze základních principů na ochranu spotřebitele o ochraně slabší strany, o nejpříznivějším výkladu zákona pro spotřebitele, že nelze připustit, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům evidentně poškozujících práva svých klientů a že ze svého nepoctivého jednání nesmí na úkor spotřebitelů těžit, a to ani v podobě mechanického lpění na formální námitce spotřebitele na zaúčtování vzájemného plnění. Judikatura na ochranu spotřebitele vychází totiž mimo jiné i z„ nezanedbatelného nebezpečí, že spotřebitel zejména z důvodu své nevědomosti se nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz. rozsudek ze dne [datum], [příjmení], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 42). Tuto zásadu obecně akceptoval Ústavní soud v bodu 41 usnesení ze dne [datum] sp. zn. PL ÚS 1/2010, a zjevně z ní vyšel také Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance. Podle názoru soudu stejnými zásadami je v případě spotřebitelských úvěrů v období od [datum] do [datum] třeba posuzovat i § 2993 o.z. a při aplikaci tohoto ustanovení netrvat na formální námitce zaúčtování a provést zaúčtování vzájemných plnění z úřední povinnosti. Bylo by také nelogické, když spotřebitel (přes výslovné znění zákona) nemusel a nemusí podle judikatury soudů vznášet námitku relativní neplatnosti smlouvy (dříve podle § 55 odst. 2 obč. zák. a nyní podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), proč by měl mít povinnost vznést formální námitku zúčtování plnění podle § 2993 o.z. V případě prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se věřiteli přiznává i zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o.z.

27. Od [datum], kdy nabyl účinnosti zákon o spotřebitelském úvěru, se podle názoru soudu musí vzájemné zaúčtování provádět podle stejných stále trvajících principů na ochranu spotřebitele, tj. z úřední povinnosti. Nadto zákonodárce již v § 87 odst. 1 větě třetí zákona o spotřebitelském úvěru, jež je ve vztahu k § 2993 o.z. lex speciális, výslovně stanovil, že spotřebitel je povinen vrátit věřiteli pouze úvěrovou jistinu, nic více.

28. Podle názoru soudu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ani ustanovení § 2993 o.z. ve spojení s uvedenými principy na ochranu spotřebitele a s ustanovením § 2 odst. 1 a odst. 3, § 6 a § 8 o.z. ve spotřebitelských sporech vůbec nepřipouští, aby se započítávání vzájemného plnění provádělo jen na formální návrh spotřebitele. Mechanickou aplikací ustanovení § 2993 o.z. (tj. prováděním započítávání pouze na návrh spotřebitele) by se věřiteli fakticky přiznávaly i částky, na které by jinak neměl právní nárok. Šlo by o částky, které spotřebitel již zaplatil a které si sám věřitel započítal (jako v tomto případě) právě na sjednané úroky, úroky na navýšení jistiny, úroky z prodlení, poplatky, smluvní pokuty apod., na které nemá zákonný nárok. Tímto formalistickým postupem by se tak věřiteli ve skutečnosti přiznávalo více, než na co by měl podle § [číslo] a § 87 ZSÚ právo, a na jeho straně by pak vznikalo bezdůvodné obohacení na úkor spotřebitele, a takto by docházelo ke vzniku další nespravedlnosti legalizované soudem. Takový postup je v přímém rozporu se smyslem právní úpravy na ochranu spotřebitele. Soud je přesvědčen, že aby bylo možno dodržet smysl úpravy podle § 87 ZSÚ a § 2993 o.z., musí soud provádět zúčtování vzájemných plnění z úřední povinnosti, aby k těmto absurdním situacím nemohlo docházet. Pouhá mechanická aplikace § 2993 o.z. bez návaznosti na § 87 zák. č. 257/2016 Sb. a na principy na ochranu spotřebitele je pro spotřebitele nevýhodná a způsobuje nespravedlnost i mezi aktivními nebo pasivními dlužníky, kteří se do této situace dostali pro nezákonné i nemravné chování samotného žalobce. Kdo z dlužníků neuhradil věřiteli žádné splátky je na tom v konečném výsledku lépe, než spotřebitel, který se pokoušel své dluhy vůči věřitelům alespoň částečně uhradit. Soud tedy uzavírá, že i podle zákona o spotřebitelském úvěru se musí vzájemné zaúčtování provádět z úřední povinnosti. Jiný výklad by znamenal popření principů na ochranu spotřebitele, popření principu dobrých mravů a umožnil by žalobci pokračovat v nepoctivém těžení na úkor svých klientů - spotřebitelů.

29. Pokud by odvolací soud dospěl k jinému závěru, soud k otázce přiměřené lhůty k plnění uvádí následující.

30. Pokud jde o stanovení doby přiměřené možnostem spotřebitele poskytnutou jistinu úvěru věřiteli vrátit podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, soud při výkladu tohoto ustanovení vychází z důvodové zprávy zákonodárce k citovanému ustanovení. Z důvodové zprávy vyplývá, že důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je absolutní neplatnost smlouvy, přičemž spotřebitelé, kteří se dlouhodobě a pravidelně financují na nebankovním trhu, mají vlastní vnímání svých schopností splácet úvěr výrazně posunuté od běžných klientů bank. O to více záleží na řádném a pečlivém posuzování úvěruschopnosti věřitelem prováděném s odbornou péčí. Pokud však nepoctivý věřitel hrubě nedbale nebo záměrně poskytne spotřebiteli úvěr za účelem dosažení nepřiměřených zisků především z nepřiměřeně vysokých úroků, poplatků nebo smluvních pokut (jako v této projednávané věci), přestože s odbornou péčí musel předpokládat, že spotřebitel poskytnutý úvěr neprodleně vyčerpá (často na úhradu předcházejících dluhů) a přestane poskytnutý úvěr věřiteli řádně splácet, v takovém případě se spotřebitel ocitne v bludném kruhu, neboť nebude mít k dispozici dostatek finančních prostředků na jednorázové vrácení vzniklého bezdůvodného obohacení věřiteli v plné výši, což spotřebitele nutí k vyhledávání dalších úvěrů či zápůjček přímo od věřitele nebo od jiných nebankovních subjektů, kteří takovému spotřebiteli další úvěr bez problémů poskytnou. Tento stav lze nazvat úvěrovou pastí a způsobil jej buď z hrubé nedbalosti, nebo také záměrně žalobce. Zákonodárce si byl této situace dobře vědom, proto v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na ochranu spotřebitele v takové situaci výslovně stanovil, že spotřebitel není povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru (a nic jiného) hned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Jde o hmotně právní ustanovení. Slova„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vracení poskytnuté jistiny úvěru v „ takových splátkách, v jakých je schopen je splácet“. A pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu úvěru podle svých možností, nemůže se ocitnout s úhradou úvěrového dluhu od jeho poskytnutí až do jeho zaplacení stanoveným způsobem do prodlení, což je hlavním smyslem ochrany spotřebitele. Zákonodárce nepodmínil využití tohoto institutu podle § 87 odst. 1 cit. zákona tím, že by o něj musel spotřebitel výslovně požádat. Naopak. Zákonodárce zjevně vyšel z faktického stavu, kdy zadlužení spotřebitelé v celé naší společnosti masivně rezignovali na oprávněné bránění svých práv u soudů proti nepoctivým nebankovním subjektům, kteří je do takové bezvýchodné situace vehnali. Ze smyslu tohoto ustanovení i z obsahu důvodové zprávy nemá soud jakékoliv pochybnosti o tom, že lhůtu k vrácení úvěrové jistiny stanoví soud bez návrhu spotřebitele, t.j. z úřední povinnosti, a až do vrácení jistiny úvěru soudem stanoveným způsobem a ve stanovené lhůtě se nemůže spotřebitel ocitnout v prodlení s úhradou jistiny. Věřiteli proto nelze přiznat ani zákonný úrok z prodlení. I to je sankce za nepoctivé jednání žalobce.

31. K uvedeným závěrům se nabízí také následující otázka. Pokud zákonodárce věděl o masivní pasivitě spotřebitelů při bránění svých práv vůči nepoctivým věřitelům a skutečně chtěl spotřebitelům poskytnout pomoc z popsané úvěrové pasti, trval by na formální výslovné žádosti spotřebitele o poskytnutí lhůty k vrácení jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s vědomím, že tuto žádost by ve skutečnosti využil pouze zlomek (výjimečně aktivních) spotřebitelů? Nebo bylo záměrem zákonodárce poskytnout tuto ochranu všem spotřebitelům nacházejícím se v úvěrové pasti?

32. Ke stanovení lhůty ke splacení jistiny úvěru ve lhůtě přiměřené možnostem spotřebitele podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti soud dále uvádí, že pokud bude spotřebitel v řízení aktivní a v řízení prokáže, že jeho poměry mu neumožňují zaplatit dlužnou úvěrovou jistinu jednorázově, může soud stanovit plnění v přiměřených splátkách, přičemž text i smysl ustanovení § 87 odst. 1 (i odst. 2 a odst. 3) zákona o spotřebitelském úvěru podle důvodové zprávy nepřipouští stanovení splátek pod ztrátou výhody splátek pro neplacení. Do úhrady dlužné jistiny podle rozhodnutí soudu se spotřebitel nemůže dostat do prodlení, takže mu nelze uložit ani povinnost uhradit zákonné úroky z prodlení. Pokud je spotřebitel v řízení pasivní (jako ve většině případů, s čímž úvěroví věřitelé počítají), nic soudu nebrání uložit spotřebiteli povinnost vrátit úvěrovou jistinu jednorázově v přiměřené třídenní lhůtě stanovené obdobně podle § 160 o.s.ř., ovšem s tím, že do uplynutí této soudem stanovené přiměřené lhůty se spotřebitel rovněž nemůže dostat do prodlení s vrácením jistiny úvěru, proto mu opětovně nelze zákonný úrok z prodlení uložit. I v takto stanoveném způsobu vrácení jistiny se projevuje sankce pro úvěrového věřitele, jenž neměl věřiteli úvěr vůbec poskytnout, a přesto to udělal. Na rozdíl od § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vznikne-li podle § 87 odst. 2 mezi účastníky spor o dobu odpovídající možnostem spotřebitele, rozhodne o ní soud, ale podle tohoto ustanovení. A pokud se změní podmínky na straně spotřebitele, tak podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru mezi účastníky sjednanou nebo soudem stanovenou dobu změnit. 33 S ohledem na vše uvedené soud podle § [číslo] odst. 1 a 2, § 2993 o.z. a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti zaúčtoval vzájemná plnění a poněvadž žalovaná vrátila žalobci více, než jí žalobce poskytl, soud žalobu jako neoprávněnou v celém rozsahu zamítl (odstavec I. výroku rozsudku).

34. Žalovaná měla ve sporu plný procesní úspěch, proto podle jeho výsledku je žalobce ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka], která představuje účelně vynaložené náklady za zastoupení advokátem, kterému dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. náleží odměna za 3 úkony právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, za vyjádření k žalobě a za účast při jednání soudu) ve výši [částka] za 1 úkon právní služby podle § 7 bod 5 citované vyhlášky, to znamená za 3 úkony právní služby celkem [částka], paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky ve výši [částka] za každý ze 3 úkonů právní služby, t.j. celkem částka [částka], cestovné podle § 13 odst. 4 cit. vyhl. ve výši [částka], náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 cit. vyhl. za 4 půlhodiny, t.j. 4 x [částka], celkem [částka], vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši [částka].

Poučení