16 C 46/2024 - 100

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Klárou Obrtlíkovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem Mgr. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno], [Anonymizováno] zastoupená advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Žaloba na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], oba v katastrálním území [adresa], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení svého vlastnického práva k pozemkům specifikovaným shora ve výroku I. Tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne [datum] kupní smlouvu, na základě níž prodala žalované pozemek parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa]. Tento pozemek byl následně žalovanou rozdělen na předmětné pozemky parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno]. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. V rámci jednání vedoucích k uzavření kupní smlouvy byl ze strany žalované prezentován ústně a následně i písemně záměr koupit si od žalobkyně pozemek za účelem výstavby rodinného domku, resp. chaty pro rodinnou rekreaci se dvěma parkovacími stáními; tento původní záměr je zřejmý ze studie zaslané na žádost žalobkyně zprostředkovatelem převodu [tituly před jménem] [jméno FO]. Pro žalobkyni bylo podstatné, k jakému účelu bude žalovaná chtít pozemek využívat, neboť měla zájem na zachování klidného sousedství, krajinného rázu, lesního porostu i zdravotně nezávadného způsobu užívání sousedních pozemků (sama má na sousedním pozemku studnu s pitnou vodou a rodinný dům). Toto se promítlo i do kupní ceny, což je zřejmé z mimosoudních jednání (před podáním žaloby), kdy žalovaná, která pozemek koupila za [částka], si nyní předmětné pozemky cení částkou [částka]. Žalobkyně byla uvedeným způsobem seznámena s původním projektem výstavby a tím byla ujištěna, že žalovaná sice plánuje na pozemku realizovat stavbu o celkové zastavěné ploše 142 m, resp. spolu s příjezdovou cestou a parkovacími stáními 252 m; žádné doplňkové stavby nebyly žalovanou plánovány ani avizovány. Po koupi pozemku však žalovaná předložila stavebnímu úřadu ke schválení zcela jiný stavební záměr, podle nejž zastavěná plocha činí 310,3 m a celková plocha ostatních zpevněných ploch narostla na 454,1 m; namísto původně deklarované stavby pro rodinné bydlení žalovaná požaduje schválit stavbu odpovídající wellness hotelu. Žalobkyně tak byla ze strany žalované uvedena v omyl, ba podvedena, ohledně rozhodující okolnosti – dalším osudu a způsobu nakládání s pozemkem. Pokud by byl žalobkyni lhostejný další osud a způsob nakládání s pozemkem a pokud by žalobkyni nezajímalo, k jakým účelům hodlá žalovaná v budoucnu pozemek užívat, pak neměla důvod zjišťovat podobu zamýšlené stavby (nechat si posílat půdorys a vizualizaci). Když žalobkyně uzavírala s žalovanou kupní smlouvu, jednala v dobré víře, že údaje a podklady poskytnuté žalovanou jsou pravdivé a že žalovaná jedná poctivě; pokud by žalovaná pravdivě informovala žalobkyni, že na pozemku hodlá vybudovat wellness hotel, nikdy by kupní smlouvu neuzavřela. Konkrétní podoba stavby, která má být na předmětném pozemku zřízena, nebyla nijak „zasmluvněna“, neboť žalobkyně důvěřovala v tvrzení žalované, resp. jejích zástupců. Z těchto důvodů se žalobkyně dopisem ze dne [datum] dovolala neplatnosti kupní smlouvy, a to jak podle § 583 a § 586 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tak z opatrnosti podle § 580 odst. 1 o. z. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán tím, že evidovaný stav v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému právnímu stavu.

2. Žalovaná požadovala zamítnutí žaloby. Potvrdila, že účastnice uzavřely dne [datum] kupní smlouvu, na základě níž žalovaná nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], a že následně byl tento pozemek rozdělen na dva nové, evidované pod parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Ohradila se, že by plánovaný rodinný dům s vnitřním bazénem byl wellness hotelem. Připomněla, že žalobkyně dříve využívala pozemek pro pastvu sobů, ve srovnání s čímž je – z pohledu požadavku na zachování zdravotně nezávadného způsobu využití pozemku - zřízení žumpy méně závadným řešením. Ve vztahu k ceně předmětných pozemků poukázala na to, že pozemek po jeho nabytí zhodnotila (kupř. z lesního pozemku učinila stavební, zajistila elektrickou přípojku na hranici pozemku). Popřela, že by žalobkyni či jejímu zástupci presentovala ústně a posléze i písemně svůj stavební záměr, dokonce ani netuší, jaký projekt domu byl žalobkyni zasílán, neboť na projektu domu, který má být na pozemku postaven, začala pracovat až po koupi pozemku. [tituly před jménem] [jméno FO] nejednal jménem žalované, šlo o realitního makléře, který spolupracoval s žalobkyní a měl zájem na prodeji pozemku. Svůj stavební záměr žalovaná presentovala toliko stavebnímu úřadu. V samotném textu kupní smlouvy není o stavebním záměru nic uvedeno, žalobkyně přitom měla prostor pro uplatnění připomínek k textu smlouvy, žádné však neměla. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se začala uvedení v omyl dovolávat až 2,5 roku po uzavření kupní smlouvy a více než rok po předložení stavebního záměru stavebnímu úřadu, pojala žalovaná obavy, že se ze strany žalobkyně jedná o účelové jednání s cílem prodloužit stavební řízení a tím o šikanózní výkon práva.

3. Na základě provedeného dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci: Účastnice uzavřely dne [datum] písemnou kupní smlouvu, na základě níž žalobkyně prodala žalované pozemek parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] za celkovou kupní cenu [částka]; současně bylo ujednáno, že na předmětném pozemku není zřízena přípojka kanalizace ani elektrické energie, o přípojku elektrické energie bylo prodávajícím požádáno, náklady na zřízení této přípojky jdou za kupujícím a nejsou součástí kupní ceny; v dalším byl ujednán způsob zaplacení kupní ceny, předání předmětného pozemku, včetně sankcí za porušení povinností některé ze smluvních stran, a okamžik převodu vlastnického práva; účastnice si sjednaly, že smlouva, jakož i práva a povinnosti vzniklé na základě této smlouvy nebo v souvislosti s ní, se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem; tato smlouva představuje úplnou dohodu smluvních stran o předmětu této smlouvy a nahrazuje veškerá předešlá ujednání smluvních stran ústní i písemná (prokázáno uvedenou kupní smlouvou).

4. Další v řízení navržené důkazy (výpis z katastru nemovitostí, e-mail [tituly před jménem] [jméno FO] se studií a půdorysem původního stavebního záměru, výslechem žalobkyně, výslechem svědků [jméno FO] a [jméno FO], e-mailovou komunikací ohledně smírných jednání, dokumentaci ze spisu stavebního úřadu, a to zejména projektovou dokumentaci, námitky žalobkyně a námitky manželů Vlčkových, dále dovolání se neplatnosti kupní smlouvy s potvrzením o odeslání) soud neprováděl, neboť i kdyby byla veškerá žalobní tvrzení prokázána, nemohla by být žaloba úspěšná, jak bude vysvětleno níže.

5. Žalovaná je občanem Státu Izrael, proto se soud zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva. Protože mezi Českou republikou a Státem Izrael není uzavřena žádná mezinárodní smlouva upravující problematiku vlastnického práva, aplikoval soud na daný vztah - v souladu s ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém - úpravu obsaženou jednak v nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též „Brusel I. bis“), a jednak v nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále též „Řím I.“), a dospěl k závěru, že podle čl. 24 bod 1) Brusel I. bis je dána jeho pravomoc i příslušnost k rozhodnutí věci a podle čl. 3 Řím I. je rozhodným právem právní řád České republiky, když předmětem řízení je věcné právo k nemovitosti na území České republiky a účastníci si zvolili, že práva a povinnosti z předmětné smlouvy se řídí občanským zákoníkem; možno dodat, že i kdyby snad takové ujednání nebylo možné považovat za platnou volbu práva, bylo by rozhodným právem právo České republiky podle čl. 4 bod 1. písm. c) Řím I.

6. Předmětem žaloby bylo určení vlastnického práva. Jakkoliv je daná žaloba žalobou určovací, nemusela žalobkyně tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), neboť ten je dán již skutečností, že zapsaný stav ve veřejném seznamu a skutečný stav nejsou v souladu; naléhavý právní zájem na požadovaném určení tak plyne přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení § 985 o. z. Konečně i judikatura je dlouhodobě ustálena v závěru, že naléhavý právní zájem na určení práva je vždy dán tam, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do veřejného seznamu a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným ve veřejném seznamu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, uveřejněný pod číslem 7/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2639/2015, 22 Cdo 3703/2017).

7. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 583 o. z., jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.

9. Podle § 586 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (odstavec 1). Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (odstavec 2).

10. Žalobkyně se uplatnila námitku relativní neplatnosti pro omyl. Ve vztahu k otázce, jaké okolnosti mohou zakládat neplatnost právního jednání z důvodu omylu, je judikatura (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3121/2021, 27 Cdo 1595/2019), ustálena v závěru, že u právního jednání se omyl může týkat právního důvodu (error in negotio, tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) anebo podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate) nebo osoby (error in personam), popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující. Neplatnost právního úkonu je v těchto případech omezena s ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazích pouze na rozhodující, tj. podstatný omyl. Omyl v pohnutce (vzdálenější motiv či konečný cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní právní úkon neplatným. Právní následky omylu jsou spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným) omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo úmyslně. O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy i neúmyslně), nebo o něm musel vědět. V tomto případě omyl musí vycházet ze skutečností, které jsou pro uskutečnění právního úkonu rozhodující, musí zde tedy jít o již zmíněný tzv. podstatný omyl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1164/2000, 30 Cdo 1251/2002, 33 Cdo 942/2017); přestože uvedené právní závěry byly formulovány na základě předchozí právní úpravy (konkrétně k ustanovení § 49a zákona č. 40/1964 sb., občanský zákoník), lze je vztáhnout i do poměrů úpravy občanského zákoníku (konkrétně § 583 a násl. o. z.).

11. V daném případě nebylo mezi účastnicemi pochyb o tom, že důvodem jejich právního jednání je prodej konkrétního pozemku o konkrétních vlastnostech a že žalobkyně je prodávající a žalovaná kupující. Z hlediska dovození omylu by tak v daném případě připadala do úvahy již jen jiná skutečnost, která byla pro uskutečnění právního jednání podle projevené vůle subjektu rozhodující. Žalobkyně vystavila žalobu v podstatě na tvrzení, že kdyby věděla, že si tam žalobkyně postaví větší dům, než avizovala, pozemek by neprodala. Uvedené však podle názoru soudu není s to naplnit podmínky relativní neplatnosti podle § 583 o. z., neboť jinak by šlo již o zásadní zásah do vlastnického práva žalované (ohledně budoucího využití pozemku), na kterém by se strany musely dohodnout.

12. Žalobkyně navíc tvrdila, že pro ni bylo při uzavírání kupní smlouvy podstatné, jakou stavbu tam následně žalovaná postaví a že tím, že jí žalovaná poslala projektovou dokumentaci k tehdejší podobě domu, ji ubezpečila, že právě takový dům tam žalovaná postaví. Ze strany žalobkyně však není tvrzeno, že by vůči žalované projevila vůli, že nebude-li stavba na převáděných pozemcích provedena právě a jen v této presentované podobě, nebude pozemky prodávat. Sama žalobkyně v žalobě uvádí, že pro ni bylo podstatné, k jakému účelu bude žalovaná chtít pozemek využívat, neboť měla zájem na zachování klidného sousedství, krajinného rázu, lesního porostu i zdravotně nezávadného způsobu užívání sousedních pozemků, jakýkoli konkrétní požadavek na podobu následně realizované stavby zde chybí. Za této situace má soud za to, že v tom, co žalobkyně tvrdí, lze spatřovat pouze pohnutku či motiv žalobkyně k uzavření smlouvy, která však nečiní právní jednání (kupní smlouvu) neplatným, ani kdyby se jednalo o omyl o podstatné skutečnosti.

13. Koupí předmětného pozemku se žalobkyně stala jeho vlastníkem. Pokud se rozhodla na svém pozemku (dnes pozemcích) postavit stavbu, je ve volbě podoby takové stavby omezena pouze veřejnoprávními (konkrétně stavebními) předpisy. Chtěla-li si žalobkyně coby původní vlastník zachovat vliv na další osud pozemku, musela by se na takovém omezení vlastnického práva žalobkyně s žalovanou dohodnout. Žádná taková dohoda však nebyla ze strany žalobkyně tvrzena, naopak žalobkyně výslovně uvedla, že konkrétní podoba stavby nebyla mezi účastnicemi ujednána. Tomu ostatně odpovídá i podoba kupní smlouvy, neboť žádné omezení vlastnického práva ohledně možnosti zastavění pozemku v ní ujednáno není. Nebylo-li sjednáno omezení vlastnického práva žalované, pak ani nebyl důvod promítat něco takového do výše kupní ceny. Právě tomu pak odpovídá i výslovné ujednání v kupní smlouvě o tom, že celková kupní cena za předmět převodu činí [částka]; nelze přitom pominout, že účastnice řádně vymezily, že součástí kupní ceny nejsou náklady na zřízení elektrické přípojky.

14. Konečně není ani nepodstatné, že účastnice v kupní smlouvě výslovně prohlásily, že smlouva představuje jejich úplnou dohodu a nahrazuje jejich veškerá předešlá ústní i písemná ujednání. Takové ujednání nelze než vykládat jako novaci podle § 1902 o. z., která veškerá případná předchozí ujednání nahrazuje. Za takové situace je pak jakékoli dovolání se okolností před uzavřením smlouvy podle názoru soudu bezpředmětné.

15. V jednání žalované pak nelze spatřovat ani rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z. Není-li žalovaná smluvně omezena ve výkonu svého vlastnického práva, pak je v zásadě jen na vůli vlastníka pozemku, jakou stavbu si na svém pozemku zřídí, limity vlastní stavby pak určují veřejnoprávní předpisy.

16. Ze všech uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že ani jedna z uplatněných námitek relativní neplatnosti není důvodná. Žalobkyně se tak nestala opět vlastníkem předmětných pozemků, soud proto žalobu zamítl.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Žalovaná byla ve věci zcela úspěšná, proto jí náleží plná náhrada nákladů řízení. Ty představuje podle § 137 o. s. ř. odměna advokáta za tři úkony právní služby po [částka] ve výši [částka] [převzetí věci, vyjádření k žalobě a účast na jednání dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a, d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále též „AT“); počítáno z tarifní hodnoty [částka]], režijní paušál za tyto 3 úkony právní služby po [částka] ve výši [částka] [dle § 13 odst. 1, 4 AT], cestovné za cestu k jednání z [adresa] a zpět (celkem [hodnota] km) osobním automobilem zn. Audi (verze XDMSAQ1), při průměrné spotřebě benzinu 8,1 l/100 km za cenu [částka] za litr a náhradě [částka] na 1 km (dle vyhlášky č. 398/2023 Sb.) ve výši [částka], náhradu za ztrátu času na cestě představující 6 půlhodin po [částka], tj. [částka] [dle § 14 odst. 1, 3 AT], a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny, paušálu, cestovného a náhrady za ztrátu času ve výši [částka], celkem tedy [částka].

18. Soud nepřiznal náhradu za účtované náklady na poradu s klientkou konanou ve dnech [datum] a [datum], rovněž náklady na jednání s protistranou dne [datum] a náklady na vyjádření k výzvě ze dne [datum] a [datum], neboť ve všech případech šlo o úkony, které ještě nesouvisely s předmětným soudním řízením. Předžalobní výzva byla totiž ze strany žalobkyně zaslána žalované teprve v rámci emailu ze dne [datum], žaloba pak byla podána dne [datum]. Základním principem uplatňovaným v otázce nákladů řízení je, že musí být vždy vynaloženy v bezprostřední souvislosti s konkrétním řízením. Judikatura v tomto směru dovodila, že kupř. náklady vzniklé účastníkovi předchozí korespondencí, úkony peněžního ústavu apod., nelze pokládat za náklady řízení (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 1995, sp. zn. 5 Cmo 36/94, či ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. 5 Cmo 228/96), podobně ani náklady na účast na mediaci nelze zahrnout do nákladů řízení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 150/20). Byť účastnice o věci nepochybně jednaly a pokoušely se najít smírné řešení (to je zřejmé z emailové komunikace), žádný z těchto účtovaných úkonů nebyl učiněn v rámci tohoto řízení či v bezprostřední souvislosti s ním.

19. Soud dále nepřiznal odměnu za účtovanou poradu s klientkou dne 8. 2. 202, neboť šlo o poradu za účelem rozboru žaloby, která byla zástupkyni doručena 6. 2. 2024, fakticky se tak jednalo o první poradu ve věci. Advokátní tarif upravuje společný úkon převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) AT], který je složen ze dvou složek, a to úkonu převzetí a přípravy a dále první porady; první poradu s klientem proto nelze účtovat zvlášť, a to bez ohledu na délku této porady. To, že je první porada s klientem zahrnuta do přípravy zastoupení, podtrhuje i znění § 11 odst. 1 písm. c) AT, kde je jako další úkon uvedena další porada s klientem přesahující jednu hodinu.

20. Konečně ani za poradu s klientem konanou dne [datum] soud nepřiznal odměnu, neboť takový úkon vyhodnotil jako neúčelný. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že za úkon právní pomoci (služby) se další porada s klientem považuje jen tehdy, trvala-li tato porada déle než jednu hodinu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]); soudy jsou pak oprávněny i povinny posuzovat, zda v daném případě došlo k uskutečnění porady a zda bylo hodnověrným způsobem doloženo, že uvedená další porada advokáta s klientem přesahovala délku jedné hodiny, stejně tak však mohou i musí zvažovat, zda bylo uskutečnění takové porady účelné (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2693/17, I. ÚS 1232/20, II. ÚS 204/20). Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci byla pouze podána žaloba, dále vyjádření žalované k žalobě dne [datum], nařízeno jednání na [datum], které bylo k žádosti žalované odročeno na [datum], ve věci se tedy nic nezměnilo, žádná případná podání s novými tvrzeními ve věci ani z jedné ze stran ve věci učiněna nebyla. Za situace, kdy se ve věci nic procesně ani skutkově nezměnilo, má soud za to, že další porada byla zcela nadbytečná a náklady na ni vynaložené neúčelné.

21. Pokud jde o tarifní hodnotu, soud vyšel z výše kupní ceny, za kterou byly předmětné pozemky převáděny (tj. [částka]), a to s ohledem na judikatorní názory prosazované Ústavním soudem (srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1332/07, II. ÚS 598/2000, II. ÚS 2811/08, k nimž se přihlásil i v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 460/23). V nich bylo dovozeno, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, je třeba postupovat podle § 8 AT. V rámci tohoto řízení nebyla obvyklá cena předmětných pozemků zkoumána, nicméně je nepochybné, že předmětné pozemky mají nepoměrně vyšší hodnotu, než by byla tarifní hodnota podle § 9 odst. 4 AT (tj. [částka]). Ze samotné žaloby (a dokládá to i e-mailová korespondence o pokusu o smírné vyřešení věci) je zřejmé, že žalovaná aktuálně odhaduje cenu předmětných pozemků minimálně na [částka]. Za této situace je podle názoru soudu spravedlivé pro potřeby náhrady nákladů řízení vyjít z ceny, za kterou byly pozemky, resp. tehdy pozemek, mezi účastnicemi převedeny.

22. Třídenní lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvody pro její prodloužení, platební místo pak k rukám právní zástupkyně žalované podle § 149 odst. 1 o. s. ř.