16 C 52/2020-108

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Šmídovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 6 slov] [adresa] o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím a omluvu takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna do tří dnů od právní moci rozsudku poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobce] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.“ jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, se zamítá.

II. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 30 000 Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne 12. 11. 2020 domáhal na žalované zaplacení částky 30 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dále poskytnutí omluvy ve znění dle výroku I. shora uvedeném, a to v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, která zveřejňovala oznámení, jež žalobce podal podle zákona o střetu zájmů v období od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok]. Žalobce v žalobě tvrdí, že je [anonymizována dvě slova] [územní celek] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], a tedy veřejným funkcionářem ve smyslu zákona č 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce dlouhodobě a setrvale nesouhlasí se zveřejňováním oznámení, které podával podle zákona o střetu zájmů, neboť tímto zveřejňováním docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí. Žalobce má za to, že zveřejňováním podaných oznámení docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí, zaručeného čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, v čemž ostatně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobce při vyplnění posledního průběžného oznámení za rok [rok] s termínem podání do [datum], které podal, aby splnil svou zákonnou povinnost, učinil vůči správci registru – Ministerstvu spravedlnosti ČR jednoznačnou výzvu, aby stát nakládal s podaným oznámením při zachování respektu k jeho soukromí, tedy učinil taková opatření, aby nedocházelo k porušování jeho ústavního práva na ochranu soukromí v podobě v podobě žalobcovo práva na informační sebeurčení. Jelikož žalobcem podaná oznámení byla i po [datum] zveřejněna bez jakéhokoli omezení, adresoval žalobce žalované výzvu k okamžité nápravě závadného stavu, avšak bezvýsledně. Od okamžiku, kdy byla přijata novela č. 14/ 2017 Sb. zákona o střetu zájmů, Sdružení místních samospráv ČR namítalo její protiústavnost, spočívající právě v plošném zveřejňování oznámení v Centrálním registru oznámení. Do té doby byla podaná oznámení k dispozici (k nahlédnutí) na obecním úřadě a v žádném případě nebyla plošně zveřejňována způsobem umožňující dálkový přístup. Když následně Ústavní soud – k návrhu skupiny senátorů přesně tuto zásadní vadu právní úpravy ve svém nálezu vytknul a zrušil pro protiústavnost klíčové ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů jak ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb., tak ve znění zákona č. 112/2018 Sb., nepřišla žádná sebereflexe ze strany státu a jeho představitelů. Stát však práva žalobce zjevně poškodil a přestal s plošným zveřejňováním údajů z registru oznámení až po zaslání výzvy žalobce a soustředěném tlaku organizací hájících zájmy samospráv. Žalobci tak vznikla újma na jeho právech, garantovaných dokonce na ústavní úrovni, neboť plošné zveřejnění jeho oznámení, podaných žalobcem dle zákona o střetu zájmů, porušuje jeho právo na ochranu soukromí, resp. právo na informační sebeurčení. O protiústavnosti plošného zveřejňování podaných oznámení rozhodl Ústavní soud, jehož vykonatelný nález je závazný pro všechny orgány a osoby, bez ohledu na to, že se jedná o tzv. derogační nález. I v případě odložené vykonatelnosti má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Dopady nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 se musejí soudy zabývat navzdory tomu, že byla odložena jeho vykonatelnost. Z toho totiž ještě neplyne, že nález po dobu odložení své vykonatelnosti neexistuje. Žalobce tak předmětné zveřejňování uvedených údajů poškodilo, neboť vykonává veřejnou funkci v [anonymizováno] obci již od roku [rok]. Namísto ocenění za tuto činnost a vyjádření respektu k jeho právům, stát rozhodl, že u žalobce uskuteční majetkový striptýz a jeho majetkové a osobní poměry zveřejní všem k dispozici. Ke zveřejňování majetkových přiznání a tedy k porušování práv žalobce docházelo setrvale od [anonymizováno] [rok] až do [anonymizováno] [rok]. Výzva žalobce k odškodnění vzniklé újmy však žalovanou nijak reflektována nebyla. Z uvedených důvodů podal žalobce předmětnou žalobu.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Ve svém vyjádření k žalobě ze dne 5. 5. 2021 potvrdila, že u ní žalobce dne 24. 9. 2020 (žádostí ze dne 23. 9. 2020), resp. dne 9. 10. 2020 (žádostí ze dne 25. 9. 2020) uplatnil z důvodů v žalobě uvedených nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 58 228 Kč, resp. 55 000 Kč. K projednání žádosti žalobce došlo dne 4. 3. 2021, přičemž žalovaná konstatovala, že v postupu Ministerstva spravedlnosti ČR nelze shledat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná v podaném vyjádření dále uvedla, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení. Ministerstvo spravedlnosti se při své činnosti správce řídí zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Ministerstvo spravedlnosti je dle zásady legality státní moci, jakožto orgán moci výkonné, vázáno zákonem, dokud je tento platný a účinný. Ústava ani žádný jiný právní předpis nižší právní síly nesvěřuje správním úřadům kompetenci posoudit soulad aplikovaného zákona s Ústavou a pro případ jeho protiústavnosti zákon neaplikovat. Dne 30. 11. 2017 podala skupina 42, resp. 60 senátorů Senátu Parlamentu ČR k Ústavnímu soudu stížnost, kterou se domáhali zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. q), § 10 odst. 2 a 3, § 11 odst. 3 a § 14b zákona č. 159/2006 Sb., ve znění zákona č. 14/2017 a zákona č. 112/2018 s tím, že tato ustanovení porušují základní lidská práva zaručení Listinou základních práv a svobod. Ústavním nálezem ze dne 11. 2. 2020, vyhlášeným dne 11. 3. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017, upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť jím dochází k porušení čl. 10 Listiny, dle kterého má každý právo na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení a garantuje jednotlivci právo rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Tato ustanovení byla zrušena uplynutím [datum]. V souladu s výše uvedeným nelze než konstatovat, že při výkonu veřejné moci nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni 11. 2. 2020, když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až uplynutím roku 2020. Žalovaná dále uvedla, že vznik újmy požadované k náhradě je v daném případě třeba dát primárně do souvislosti s přijetím protiústavní právní úpravy a nikoli s postupem Ministerstva spravedlnosti ČR. Legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Žalovaná v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 215/2006.

3. Na základě předloženého zápisu o dohodě, uzavřené mezi Ministerstvem spravedlnosti ČR a Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových ze dne 4. 5. 2021, jedná za stát dnem podpisu této dohody ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16C 52/2020 Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to ve smyslu ust. § 6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb.

4. Žalobce v doplňujícím vyjádření ze dne 22. 9. 2021 na adresu žalované dále uvedl, že žalovaná od podání oznámení žalobcem až do [anonymizováno] [rok] zveřejňovala v Centrálním registru oznámení citlivé informace ze žalobcova soukromí, a to bez jakéhokoliv omezení, bez žalobcova souhlasu či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. K ukončení tohoto protiprávního postupu a porušování také práv žalobce dle čl. 7 a čl. 10 LZPS žalovaná přistoupila až dne 6. 11. 2020, k čemuž uvedla, že přístup do Centrálního registru oznámení omezila s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020 – 36, ačkoliv v dřívější době žalovaná argumentovala tím, že se musí řídit účinným zákonem až do 31. 12. 2020.

5. Žalovaná v reakci na toto doplňující vyjádření žalobce při jednání soudu dne 24. 11. 2021 uvedla, že žalovaná přistoupila (od data 6. 11. 2020) k omezení zveřejňování majetkových přiznání z důvodů, že Nejvyšší správní soud rozhodl, že veřejní funkcionáři nemohou být sankcionováni za nepodávání oznámení o majetku. Jelikož příslušný derogační nález Ústavního soudu i rozsudek Nejvyššího správního soudu uvádí, že je zde hlavní zájem veřejnosti na kontrole majetkových přiznání veřejných funkcionářů, přistoupila žalovaná k tomuto kroku, kdy omezila tento přístup na žádost tak, jak bylo i cílem derogačního nálezu Ústavního soudu, avšak až uplynutím dne 31. 12. 2020. Takovýto postup žalované však neznamená, že by žalovaná v rozhodném období postupovala nesprávně.

6. Mezi žalobcem a žalovanou je nesporné, že předmětný nárok žalobce na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy a finančního odškodnění ve výši 55 000 Kč byl mimosoudně uplatněn u žalované žádostí ze dne 25. 9. 2020. Žalovaná na žádost žalobce reagovala zamítavým stanoviskem ze dne 4. 3. 2021. Uvedené skutečnosti má soud též za prokázány z citovaných listin. Ze žalobcem doloženého výpisu z Centrálního registru oznámení – Detail funkcionáře vzal soud za prokázané, že žalobce je [anonymizováno 8 slov] [územní celek] [anonymizováno], když první funkční období žalobce je datováno od [datum] do [datum]. Na toto funkční období navazuje další funkční období od [datum]. Z uvedeného výpisu má soud dále za prokázané, že žalobce dosud podával vstupní, výstupní či průběžné oznámení dle zákona o střetu zájmů dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum]. Žalovaná pak skutečnosti obsažené ve výpisu z Centrálního registru oznámení ohledně osoby žalobce nijak nerozporovala.

7. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení nebyly sporné skutkové okolnosti sporu tak, jak byl vymezen žalobními tvrzeními, nýbrž sporná byla toliko otázka právního posouzení, zda se Ministerstvo spravedlnosti dopustilo nesprávného úředního postupu v souvislosti s vydaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017, soud se v rámci tohoto řízení zabýval toliko právním posouzením věci.

8. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Podle čl. 3 Ústavy Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). Podle čl. 4 Ústavy základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

9. Podle čl. 4 odst. 1 LZPS povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Podle čl. 4 odst. 2 LZPS meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem.

10. Podle čl. 7 odst. 1 LZPS nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

11. Podle čl. 10 odst. 3 LZPS každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

12. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

13. Podle čl. 36 odst. 3 LZPS každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle čl. 36 odst. 4 LZPS podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

14. Podrobnosti uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy stanoví v souladu s čl. 36 odst. 4 LZPS zákon, jímž je v současnosti, jak bylo již výše uvedeno, zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), tedy OdpŠk.

15. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

16. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 citovaného zák. ustanovení se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Po právní stránce pak soud posoudil nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatněný žalobcem v této žalobě podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., která obsahují speciální úpravu ve vztahu k občanskému zákoníku (viz nález Ústavního soudu z 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20), přičemž s ohledem na to, jak je OdpŠk koncipován, je tedy možné přiznat odškodnění jen za nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí. Zároveň soud v daném případě vyhodnotil, že žalobní tvrzení nelze podřadit pod ochranu osobnosti, neboť k újmě žalobce mělo dojít při výkonu veřejné moci. Cestou ochrany osobnosti bylo možno postupovat pouze v minulosti, a to před novelou OdpŠk účinnou od 27. 4. 2006 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb. (tedy OdpŠk), ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb., je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci).

19. Dle tvrzení žalobce k zásahu do jeho ústavně zaručených práv mělo dojít výše citovanými novelami zákona o střetu zájmů, tedy zákony přijatými Parlamentem České republiky. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není proces normotvorby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009). Výjimkou je odpovědnost státu za újmu způsobenou porušením unijního práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2927/2010).

20. V přezkoumávaném případě tak nelze žalobci přiznat přímou ochranu jeho právům dle čl. 7 a čl. 10 LZPS. Žalobce ve své žalobě uvedl, že jako [anonymizována dvě slova] [územní celek] [anonymizováno] vnímal skutečnost, že jeho majetková přiznání byla veřejně přístupná anonymnímu okruhu osob, sice úkorně (viz jeho vyjádření v žalobě, kde pouze obecně uvedl, že byly zpřístupněny citlivé informace o jeho osobě na jednom místě, tj. tyto informace jsou všeobecně veřejně dostupné komukoliv bez jakékoli identifikace osoby s nimi se seznamujícími a bez jakékoli kontroly nad dalším šířením či užíváním informací, a to za situace, kdy žalobce trvale žije v [anonymizována dvě slova] a s ohledem na výkon své funkce je dána jeho jednoznačná identifikovatelnost), ale ani v žalobě, ani v jejím doplnění nebyly uvedeny žádné skutečnosti, které by svědčily o závažném zásahu do jeho práv, např. někým, kdo tento přístup zneužil či jinak na úkor žalobce využil, a proto, jak již bylo uvedeno výše, přímou ochranu jeho právům jen dle čl. 7 a čl. 10 LZPS tak přiznat nelze. Je třeba mít stále na mysli, že i ve smyslu čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 4 odst. 1 a 2 LZPS nebyl požadavek na odevzdávání předmětného Oznámení nelegální, nýbrž se jednalo o povinnost stanovenou zákonem o střetu zájmů a že na pomyslné misce vah stojí proti žalobcem zdůrazňované ochraně soukromí veřejný zájem na transparentnosti příjmů veřejných činitelů jako nástroje boje proti korupci, k čemuž slouží i podávání Oznámení a možnost jejich veřejné kontroly. Tento zásah do práv žalobce pak obstál i před Ústavním soudem v testu proporcionality (viz. body 118 a násl. nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17), když dle Ústavního soudu je třeba, aby k dosažení legitimního cíle zákona o střetu zájmů použil zákonodárce pouze jiný způsob zveřejňování takto shromažďovaných údajů.

21. V této souvislosti pak soud ještě k věci uvádí, že otázka možnosti domoci se ústavně zaručených práv a možnosti uplatnit své nároky z titulu náhrady škody či nemajetkové újmy proti státu, jsou však dvě různé záležitosti. Omezení možnosti domoci se náhrady škody podmínkami stanovenými zákonem 82/1998 Sb., tedy OdpŠk, jsou tedy zcela v souladu s Ústavou i LZPS, jak vyplývá z výše citovaných ustanovení těchto předpisů.

22. Za situace, kdy bylo soudem vyhodnoceno, že nárok uplatněný v tomto řízení je skutečně třeba po právní stránce posoudit dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., soud s odkazem na shora uvedená skutková zjištění, jakož i nesporná tvrzení účastníků, a s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení, posoudil soud věc po právní stránce následovně: Jak již bylo konstatováno shora, Ústavní soud svým nálezem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb. ve znění zákona č. 14/ 2017 a zákona č. 112/2018 upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávající funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy z důvodů, že tímto dochází k porušení článku 10 Listiny. Toto ustanovení bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2020 Ústavní soud ve svém nálezu uzavřel, že při posouzení napadené právní úpravy optikou míry zásahy do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů, § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů z pohledu ústavnosti neobstojí. Důvodem je skutečnost, že cíle napadené právní úpravy je možno dosáhnout srovnatelným způsobem též při nižší intenzitě zásahů do práva na soukromí, tj. nahlížením do registru oznámení na základě žádosti (test potřebnosti v rámci druhého kroku proporcionality). V důsledku zrušení ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) se však stane nahlížení prostřednictvím veřejné datové sítě v praxi neproveditelným a budou tak odstraněny protiústavní důsledky zákona. Samotné právo nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě do registru oznámení je totiž vázáno na rozsah stanovený tímto zákonem, a ten je vymezen právě prostřednictvím zrušeného § 14 odst. 1, písm. a), b) c). Nicméně je zřejmé, že po derogaci provedené tímto nálezem, musí zákonodárce nosné důvody tohoto nálezu zohlednit nejen ve vztahu ke zrušené části zákona, nýbrž i ve vztahu k matérii upravené v § 13 odst. 3 zákona. Do doby přijetí nové právní úpravy umožňující nahlížet do registru oznámení pouze na základě žádosti bude proto důsledkem derogace úplné znepřístupnění údajů z registru oznámení podle zákona o střetu zájmů u veřejných funkcionářů vymezených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů. Ústavní soud však nemůže derogačním výrokem zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim zpřístupnění údajů na žádost a vymezil požadavky pro její podání, neboť právní úpravu netvoří, resp. nemění, pouze ruší. Ústavní soud tak uzavřel, že neshledal důvod pro zrušení § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, tedy pro vynětí neuvolněných funkcionářů územních samosprávných celků zcela z režimu zákona o střetu zájmů, neboť zájem na předcházení střetu zájmů je i u těchto veřejných funkcionářů dán. Ústavní soud také neshledal, že specifikace obsahu oznámení o majetku, příjmech a závazcích zakotvená v § 10 odst. 2, § 10 odst. 3 (ve znění zákona č. 14/2017 Sb. i ve znění zákona č. 112/2018 Sb.) i § 11 odst. 3 cit. zák. by nebyly proporcionální k legitimnímu cíli, který zákon o střetu sleduje. Ústavní soud pak dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívajících v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle článku 10 odst. 3 Listiny Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů návrhu z části vyhověl a podle § 70 odst. 1 zákona o ústavním soudu zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů. Učinil tak ovšem s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, protiústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech politiků, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Ústavní soud totiž dospěl k závěru, že z hlediska práva na informační sebeurčení, není dán žádný přesvědčivý důvod pro rozlišení mezi jednotlivými skupinami veřejných funkcionářů, vymezenými v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů.

23. Pokud jde o žalobcem vymezené období, tj. konkrétně období od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok] (kdy byly informace o majetku žalobce zveřejněny), toto je třeba rozdělit na dvě části (dvě období). Konkrétně se jedná o období od [anonymizováno] [rok] do data vydání ústavního nálezu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl ÚS I. 38/ 2017, kterým byla protiústavnost shora uvedených zákonných ustanovení o střetu zájmu deklarována, a dále od data [datum], tedy vydání předmětného ústavního nálezu do [anonymizováno] [rok], kdy bylo ze strany žalované ukončeno předmětné zveřejňování. Pokud jde o prvé období, je zjevné, že v daném případě nemohlo jít o nesprávný úřední postup žalované, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem deklarována. Za toto období proto žalovaná postupovala v souladu s § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů, tedy podle pravidel předepsaných právními normami a z tohoto důvodu nelze její postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 odškodňovacího zákona.

24. Pokud jde o následující období, tj. od [datum] do [anonymizováno] [rok], soud uvádí, že podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o ústavním soudu dojde-li po provedení řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem, nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí. Pokud Ústavní soud nalezne neústavnost či nezákonnost právního předpisu, zakládá zákon jeho pravomoc derogovat právní předpis v rozsahu, ve kterém byl návrhem napaden. Rozhodnutím tedy Ústavní soud pouze nedeklaruje rozpor s normou vyšší právní síly, nýbrž sám právní normu ruší. Derogační pravomoc Ústavního soudu však působí toliko pro futuro, neboť normu zřejmě nelze zrušit zpětně, tedy před okamžikem publikace nálezu ve Sbírce zákonů. Účinky nálezu Ústavního soudu tedy působí od okamžiku jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud však Ústavní soud nerozhodne o posunutí vykonatelnosti nálezu na dobu pozdější. Ústavní soud však může dospět k závěru, že derogační nález může být vykonatelný i před datem publikace ve Sbírce zákonů, pokud jde zvýšený zájem na ochraně ústavnosti, a může stanovit vykonatelnost nálezu na den jeho veřejného vyhlášení. Důvodem„ předsunutí“ vykonatelnosti nálezu před dnem jeho publikace je pak snaha eliminovat vznik protiústavních situací, pokud by nastaly právní skutečnosti založené na základě rušených právních předpisů. Ústavní soud pak přistupuje k odložení vykonatelnosti nálezu zejména z toho důvodu, aby vytvořil dostatečný časový prostor pro normotvůrce k vyplnění mezery, která by okamžitým zrušením vznikla. V takovém případě je veden úvahou, že odložení vykonatelnosti nálezu (tedy princip právní jistoty a bezrozpornosti právního řádu) převažuje nad principem okamžitého odstranění neústavního předpisu. Derogace norem ze strany Ústavního soudu totiž nemá za následek„ obživnutí“ předchozí právní úpravy, kterou Ústavním soudem rušená právní úprava v minulosti nahradila; není ostatně vyloučeno, že i tato právní úprava by mohla být neústavní, pokud o ní předtím nebylo Ústavním soudem rozhodováno (v praxi však po derogaci normy někdy orgány veřejné moci k takovému výkladu v určitých situacích přistupují; např. E. Wagnerová uvádí příklad, kdy po zrušení právní úpravy přeřazování odsouzených mezi různými typy věznic nálezem Pl. ÚS 5/94, se v praxi vycházelo z úpravy předchozí – Wagnerová E., Ústavní soud. Vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Praha, Linde, 1996, str. 88). Důsledkem derogačního nálezu je tedy situace, kdy v právním řádu vznikne mezera. Pokud normotvůrce i přes lhůtu stanovenou Ústavním soudem tuto mezeru nezaplní, je na obecných soudech a Ústavním soudu, aby ji překlenuly interpretačně. V minulosti Ústavní soud přikročil k odložení vykonatelnosti například v případě neústavní regulace nájemného (Pl. ÚS 3/2000) nebo zrušení celé úpravy správního soudnictví v o. s. ř. (Pl. ÚS 16/99), v obou případech šlo o období 18 měsíců. Takový postup však v praxi působí nemalé problémy, pokud jde o aplikaci předpisu, který je sice prohlášen za neústavní, avšak nadále je platnou součástí právního řádu. Pro orgány veřejné moci aplikující tento předpis tak vzniká otázka, zda mohou v tomto období předpis aplikovat, případně v jakém rozsahu. V okamžiku, kdy je neústavnost právního předpisu již Ústavním soudem konstatována, by mohla jeho aplikace v individuálních případech zatížit individuální právní akty neústavností (v podobě porušení základních práv účastníků řízení). Navíc, pokud by orgány veřejné moci předpis aplikovaly a na základě takové aplikace vydaly rozhodnutí, zmaří i jeho budoucí vykonatelnost (§ 71 odst. 2). Orgány veřejné moci v takových situacích musí přihlížet k odůvodnění publikovaného nálezu a právní předpis vykládat konformně se závěry Ústavního soudu, byť předpis je formálně platný. Také zde jde o vyřešení vztahu mezi právní jistotou a konkrétním ústavním principem (který má však v případě poskytnutí soudní ochrany v individuálním případě podobu subjektivního základního práva), jehož prosazení vedlo k derogaci. Důvod tedy, který vedl Ústavní soud k deklarování neústavnosti předpisu je významný (komentář k § 70 a § 71 zákona o Ústavním soudu).

25. Podle článku 89 odst. 1 Ústavy České republiky, je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak a v kontextu úpravy zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (§ 70 odst. 1) nelze dovodit nic jiného než to, že se právní předpis ruší nikoliv od počátku (ex tunc), nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí a neučiní-li tak, pak dnem, kdy je nález publikován ve Sbírce zákonů (tedy ex nunc). V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 13/2005 ze dne 22. 6. 2005 a sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 ze dne 13. 12. 2005 Ústavní soud dospěl k závěru, že derogační nález, pokud zde existuje zvýšený zájem na ochraně ústavnosti, může být vykonatelný ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů; tato jeho vůle však musí být - nejen z důvodu požadavku zákona, ale i z důvodu právní jistoty – výslovně projevena. Důsledkem této koncepce je detailní právní úprava ve vztahu k individuálním právním aktům, které na základě zrušeného právního předpisu byly vydány, resp. ve vztahu k právním vztahům, které na jeho základě vznikly a případně byly i konzumovány. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní), se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy„ státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě předtím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými“ (Vojtěch Šimíček: Ústavní stížnost – 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Linde, 2005). Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na aplikaci neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadu aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, Aspi 2007, s. 291), (srov. odst. 18 nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS- St 31/2010).

26. Soud proto při zhodnocení, zda se ve výše uvedeném druhém období jednalo o nesprávný úřední postup ze strany státu, přihlédl k odůvodnění předmětného ústavního nálezu, tedy důvodům, proč předmětné zákonné ustanovení, tj. § 14b odst. 1, odst. a), b), c) zákona o střetu zájmů, bylo zrušeno. V této souvislosti soud poukazuje na to, že Ústavní soud ve svém shora uvedeném nálezu dospěl k závěru, že veřejná kontrola ve vztahu k možnému střetu zájmů je nezbytná a nezpochybňoval tedy samotnou možnost přístupu veřejnosti k některým údajům z registru oznámení. Zpřístupnění údajů formou nahlížení do registru oznámení ostatně existuje již od doby účinnosti zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů a transparentnost majetkových poměrů veřejných funkcionářů je i dle závěrů Ústavního soudu potřebná, avšak nemá být účelem sama o sobě, přičemž tato transparentnost je pouze prostředkem použitelným do té míry, dokud bude naplňovat cíl zákona spočívající v transparentnosti činnosti orgánů veřejné moci. V této souvislosti pak Ústavní soud dospěl k závěru, že by natolik široká transparentnost majetkových poměrů spočívající v režimu zveřejňování údajů z registru oznámení bez dalšího, byla pro transparentnost činností veřejné moci nezbytná a že cíle napadené právní úpravy je možno dosáhnout srovnatelným způsobem při nižší intenzitě zásahu do práva na soukromí, tedy nahlížením do registru oznámení na základě žádosti. Zároveň Ústavní soud dospěl k závěru, že derogace části § 14b shora uvedeného zákona pak účel vyšší ochrany soukromí u funkcionářů za jiného přístupu do registru může splnit a z tohoto důvodu tedy Ústavní soud přistoupil ke zrušení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona Ústavní soud si pak byl vědom skutečnosti, že primární ústavní problém spočívá v ustanovení § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů, který umožňuje právě nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 zákona, avšak Ústavní soud musel vycházet z okolnosti, že toto ustanovení nebylo napadeno a petitem návrhu je Ústavní soud vázán. Ústavní soud dále uzavřel, že v důsledku zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b), c) zákona se však nahlížení prostřednictvím veřejné datové sítě stane v praxi neproveditelným a budou tak odstraněny protiústavní důsledky zákona o střetu zájmů, když samotné právo nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě do registru oznámení je vázáno na rozsah stanovený zákonem o střetu zájmů a ten je vymezen právě prostřednictvím zrušeného § 14b odst. 1 písm. a), b), c). Ústavní soud pak zároveň vyzdvihl, že po derogaci výše uvedeného zákonného ustanovení musí zákonodárce nosné důvody tohoto nálezu zohlednit nejen ve vztahu ke zrušené části zákona, nýbrž i ve vztahu k matérii upravené v § 13 odst. 3 zákona. Dále Ústavní soud poukázal na to, že do doby přijetí nové právní úpravy umožňující nahlížení do registru oznámení pouze na základě žádosti, bude proto důsledkem derogace úplné znepřístupnění údajů z registru oznámení podle zákona o střetu zájmů u veřejných funkcionářů vymezených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů. Ústavní soud však nemohl derogačním výrokem zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim zpřístupnění údajů na žádost a vymezit požadavky pro jejich podání, neboť právní úpravu netvoří, resp. nemění, ale pouze ruší. Ústavní soud dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení osob podle článku 10 odst. 3 Listiny. Z těchto důvodů proto Ústavní soud návrhu stěžovatelů z části vyhověl a podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů. Toto však učinil s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Ústavní soud pak protiústavnost shledal výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech„ politiků“, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Z odůvodnění ústavního nálezu je proto zřejmé, že Ústavní soud si byl vědom skutečnosti, že okamžikem zrušení předmětných ustanovení dojde k znemožnění nahlížení do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě, přičemž ústavní soud shledal„ toliko“ protiústavnost v rozsahu nahlížení, nikoliv v povinnosti a rozsahu zveřejňovaných informací, tedy zájem veřejnosti na získávání takovýchto údajů shledal jako zcela legitimní. S ohledem na legitimnost a právní jistotu veřejnosti, poměřeno zásahem do osobních práv funkcionářů, shledal Ústavní soud za potřebné, aby byla odložena vykonatelnost předmětného nálezu až do data 31. 12. 2020, aby měl zákonodárce dostatečný prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude v souladu. Soud proto dospěl k závěru, že vzhledem k odůvodnění nálezu Ústavním soudem a k tomu, že Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu, aby měl normotvůrce dostatečný prostor k vyplnění mezery, která by okamžitým zrušením předmětných ustanovení vznikla, se žalovaná nedopustila nesprávného úředního postupu, když v uvedeném období byla zveřejněna oznámení podle zákona o střetu zájmů.

27. Jinak řečeno Ústavní soud vymezil zákonodárci možnost do data 31. 12. 2020 přijmout novou právní úpravu stran uvedeného zveřejňování informací, z čehož se podává, že do tohoto data bylo zachováno zveřejňování podle stávající právní úpravy (což vyplývá i z odůvodnění samotného ústavního nálezu, když se Ústavní soud vyjádřil tak, že„ po tomto datu nebude už zveřejňování podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona možné“ – tj. dojde k znepřístupnění registru).

28. Z uvedených důvodů soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl jako neopodstatněnou. Z ostatních důkazů v řízení provedených soud nezjistil skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci, a proto je v odůvodnění tohoto rozsudku podrobně nehodnotil.

29. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu ve věci. Žalovaná měla v řízení plný úspěch, a proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Výše těchto nákladů v podobě paušální náhrady hotových výdajů v částce 300 Kč za každý jeden úkon vychází z ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1, 3 písm. a), b), c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. V případě žalované se konkrétně jedná o 3 úkony po 300 Kč za vyjádření k žalobě ze dne [datum], přípravu na jednání a účast u jednání soudu dne [datum] Celkem tedy náklady řízení činí 900 Kč.

Poučení