16 C 66/2021-79

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Klárou Babičkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 2 005 108 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou u zdejšího soudu dne 21. 12. 2021 domáhal nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Litoměřicích, kdy byla nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu. Předmětná exekuce byla zastavena usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 2017, č. j. 16 EXE 10198/2012-175, kdy toto rozhodnutí bylo potvrzeno Krajským soudem v Ústí nad Labe ze dne 18. 4. 2018, č. j. 84 Co 36/2018-238, rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřiccích nabylo právní moci 9. 7. 2018. Žalobce se cítí exekučním řízením bytostně poškozen, když tato exekuce měla za důsledek celkovou destrukci osobního i pracovního života,a to sérií dalších exekucí, které tato žalovaná exekuce způsobila. Období plné strachu, bolesti a stresu trvalo přes pět let a bylo ukončeno až uvězněním poškozeného za majetkové delikty, jimiž chtěl navyšující dluhy splnit. Nemajetkovou újmu jeho a jeho blízkých nelze vyčíslit a nelze ji kompenzovat penězi, přesto se dožaduje částky 2 005 108 Kč, které žalovaná od žalobce přijala.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 22. 4. 2022 uvedla, že nelze usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 1. 2013, č. j. 16 EXE 10198/2012-13 považovat za nezákonné rozhodnutí, když v době jeho vydání rozhodoval soud v souladu s tehdejší právní úpravou. Obrana povinného mohla být úspěšná pouze na základě podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, k posunu judikatury došlo až na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp zn. 31 Cdo 958/2012 a k zahájení exekuce došlo před vydáním tohoto usnesení 10. 7. 2013. Neexistuje tak odpovědnostní titul jako předpoklad pro vznik nemajetkové újmy, které by bylo možné se domáhat po žalované, a navrhla žalobu zamítnout.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce u žalované dne 20. 4. 2021 žádostí ze dne 15. 4. 2021 uplatnil nárok na poskytnutí náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ve výši 2 005 108 Kč představující náhradu škody ve vymoženém plnění.

4. Z exekučního spisu sp. zn. 16 EXE 10198/2012, vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích soud zjistil, že dne 3. 12. 2012 podal oprávněný [příjmení] [jméno] [příjmení] návrh na nařízení exekuce proti povinným [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobce], [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] pro vymožení částky přiznané vykonatelným rozhodčím nálezem [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 1. 10. 2012, [číslo jednací], který nabyl právní moci 9. 10. 2012, přičemž vymáhaná pohledávka je specifikována jako 57.000 USD spolu se smluvním úrokem z prodlení, dále 104,15 USD se sjednaným úrokem z prodlení, částky 200 000 Kč a částky 105.390,00 Kč, náhrada nákladů exekuce a úhrada nákladů oprávněného, které oprávněný specifikoval při kurzu 1 USD 19, 598 Kč a vymáhané částce 1, 422.476,00 Kč ve výši 32.130,00 Kč a dvou režijních paušálů, tedy celkem 32.730,00 Kč. K návrhu byl založen Rozhodčí nález, vydaný [titul] [jméno] [příjmení], číslo jednací [příjmení] [číslo], ze dne 1. 10. 2012. Dne 30. 1. 2013 byla na základě vykonatelného rozhodčího nálezu zahájena a nařízena exekuce na majetek povinných, kteří jsou povinni plnit společně a nerozdílně s tím, že provedením exekuce byl pověřen [titul] [jméno] [příjmení], soudní exekutor z [exekutorský úřad]. Jedná se o usnesení 16 EXE 10198/2012 – 13. Dne 1. 9. 2016 podala povinná [titul] [jméno] [příjmení] návrh na zastavení exekuce. E-maily ze dne 26. července 2016 – 27. července 2016, paní [příjmení], pověřena soudním exekutorem, sdělila oprávněné, že kontrolou stavu v exekučním řízení bylo zjištěno, že k dnešnímu dni, tedy 26. 7. 2016, je oprávněný ze strany úřadu přeplacen, a to na úkor nákladů soudního exekutora. Jakmile dojde úhradami ke srovnání stavu, bude oprávněné opět vypláceno plnění, které jí náleží. K tomu požádala [titul] [jméno] [příjmení] o přesné vyčíslení nákladů exekuce, kdy ještě žádala o vyčíslení nákladů exekuce, které budou soudním exekutorem k danému dni vymáhány a pro případ, že by případně byla exekuce i zastavena. Na to jí bylo odpovězeno ze strany paní [příjmení], že v případě, že by byl podán návrh na zastavení, spis by k rozhodnutí postupovali soudu, a to vzhledem k tomu, že je podané odvolání do usnesení o příklepu, o kterém rozhoduje Krajský soud v Ústí nad Labem a k dnešnímu dni, tedy k danému dni, není rozhodnutí k dispozici. Následně vyčíslila náklady řízení v částce 178.459,72 Kč, přičemž tyto jsou uspokojeny ve větší části a zbývá uhradit 18.013,72 Kč. Dle kopie tří pokladních dokladů, byly [titul] [jméno] [příjmení] vyplaceny [titul] [jméno] [příjmení] v rámci exekuce č. 070 EX 6898/12 částky 250000 Kč, 150000 Kč a 250000 Kč. [titul] [jméno] [příjmení] podal návrh na částečné zastavení exekuce, a sice pro částku 57000 USD. Příkazem k úhradě nákladů exekuce, vyhotoveným Exekutorským úřadem Nymburk, č. j. 070 EX 6898/12 – 307, byly tyto náklady určeny v částce 251.707,50 Kč. Dne 25. 10. 2016 doplnila povinná [titul] [jméno] [příjmení] svůj návrh na zastavení exekuce ze dne 23. 8. 2016. Okresní soud v Litoměřicích 20. 12. 2016 vrátil věc exekutorovi s tím, že prozatím nelze o návrhu věcně rozhodnout, protože není rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně oprávněného, resp. není toto rozhodnutí opatřeno doložkou právní moci. Dne 12. 1. 2016 bylo nařízeno elektronické dražební jednání ve věci č. j. 070 Ex 6898/12 – 263, týkající se nemovitostí ve vlastnictví povinného. 2. 3. 2017 žádala povinná opětovně o zastavení exekuce proti sobě. O dalším postupu ji exekutor informoval 16. 8. 2016. Následně vydal Příkaz k úhradě nákladů exekuce 4. 8. 2016, a sice ve výši 251.707,50 Kč, který povinné zaslal. Dne 22. 2. 2017 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pod č. j. 84 Co 1056/2016 – 345 o zastavení odvolacího řízení ve věci odvolání povinné proti usnesení soudního exekutora č. j. 070 Ex 6898/12 – 323. Dne 13. 4. 2017 zaslala oprávněná, tedy [titul] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad] svůj nesouhlas s částečným zastavením exekuce. Poté bylo návrhu na částečné zastavení exekuce samotným exekutorem dne 17. 1. 2017 částečně vyhověno a exekuční řízení bylo zastaveno pro částku 250 000 Kč a dále pro blíže uvedené částky, a sice usnesením č. j. 070 Ex 6898/12 – 373. Soud na to reagoval usnesením 16 EXE 10198/2012 – 111 ze dne 8. 6. 2017 částečným zastavením exekuce. Dne 7. 7. 2017 namítla povinná [titul] [jméno] [příjmení] neplatnost rozhodčí doložky v rámci rozhodčího nálezu, načež Exekutorský úřad Nymburk předložil věc k rozhodnutí Okresnímu soudu v Litoměřicích k rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce dne 21. 7. 2017 s tím, že návrh byl doručen ostatním účastníkům řízení a tito nevyjádřili s návrhem souhlas. Dne 28. 7. 2017 podal [titul] [jméno] [celé jméno žalobce], tedy druhý povinný, návrh na zastavení exekuce z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Okresní soud v Litoměřicích rozhodl usnesením ze dne 2. 8. 2017 č. j. 16 EXE 10198/2012 – 145 o odmítnutí návrhu na částečné zastavení a odklad exekuce u osoby [jméno] [příjmení]. Následně rozhodl Okresní soud v Litoměřicích 28. 11. 2017 o úplném zastavení exekuce, vedené pod sp. zn. 070 EX 6898/12 u [exekutorský úřad]. [jméno] [příjmení], a sice usnesením pod č. j. 16 EXE 10198/2012 – 175, které nabylo právní moci 9. 7. 2018 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 36/2018-238 s tím, že tento odkázal na judikaturu, a sice na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 a na další rozhodnutí a nálezy Ústavního soudu v daném usnesení citované, kdy je zde rozváděn názor, týkající se rozhodčích doložek a jejich platnosti. Rovněž zde odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2505/2014 ze dne 9. 10. 2014, ze kterého vyplývá, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy, či doložky, v celém rozsahu. Proti tomuto rozhodnutí podala [titul] [příjmení] jako oprávněná dne 11. 12. 2017 odvolání, o kterém následně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 4. 2018, č. j. 84 Co 36/2018 – 238, které zde již bylo citováno. Následně [exekutorský úřad] oznámil účastníkům 23. 10. 2018 skončení exekuce, která byla zastavena usnesením Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 16 EXE 10198/2012 – 175, rovněž o zániku exekučních příkazů, které byly v dané věci vydány.

5. Ze stanoviska žalované ze dne 31. 7. 2019 k žádosti [titul] [jméno] [příjmení] soud zjistil, že žalovaná usnesení vydané exekučním soudem – Okresním soudem v Litoměřicích ze dne 30. 1. 2013 považovala za nezákonné a vyslovila omluvu.

6. Z odpovědi žalované ze dne 23. 4. 2021 soud zjistil, že žalovaná potvrdila žalobci přijetí jeho žádosti.

7. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 7. 2020, č. j. 42 C 214/2018-94 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 11 Co 349/2020-126 soud zjistil, že soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu neexistence odpovědnostního titulu s tím, že usnesení, kterým byla zahájena exekuce, bylo vydáno na základě v té době platných předpisů před vydáním sjednocujícího stanoviska a odvolací soud tento závěr potvrdil.

8. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

10. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

11. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

12. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

13. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

14. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

18. Dle § 31 odst. 1, 2, 3 a 4 ODŠZ náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

19. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 1. 2013, č. j. 16 EXE 10198/2012-13 byla na základě návrhu [titul]. [jméno] [příjmení] (otce žalobkyně) nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu, jejím provedením soud pověřil soudního exekutora [titul] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad]. V rámci exekučního řízení byla vymáhána pohledávka, pravomocně přiznaná rozhodčím nálezem [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 1. 10. 2012, [číslo jednací], který nabyl právní moci 9. 10. 2012, přičemž vymáhaná pohledávka je specifikována jako 57.000 USD spolu se smluvním úrokem z prodlení, dále 104,15 USD se sjednaným úrokem z prodlení, částky 200 000 Kč a částky 105.390,00 Kč, náhrada nákladů exekuce a úhrada nákladů oprávněného, které oprávněný specifikoval při kurzu 1 USD 19, 598 Kč a vymáhané částce 1, 422.476,00 Kč ve výši 32.130,00 Kč a dvou režijních paušálů, tedy celkem 32.730,00 Kč. Exekuce po určitou dobu běžela, přičemž povinní uhradili část vymáhané pohledávky, proto byla exekuce usnesením Okresního soudu v Litoměřicích pod č. j. 16 EXE 10198/2012 – 111 ze dne 8. 6. 2017 částečně zastavena, a to pro částku 57 000 USD spolu se smluvními úroky ve 368 USD, ve výši 2% měsíčně z částky 57 000 USD od 17. 5. 2012 do zaplacení a ve výši 0,05% denně z částky 57 000 USD od 7. 5. 2012 do zaplacení, částku ve výši 104,15 USD spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně z této částky od 7. 5. 2012 do zaplacení a pro náklady předcházejícího rozhodčího řízení ve výši 105 39 Kč. Z původně vymáhané pohledávky tak zbyla částka 200 000 Kč. K návrhu povinné soud rozhodl o zastavení této exekuce z důvodu nezpůsobilosti exekučního titulu, když v mezidobí od nařízení exekuce došlo ke změně judikatury ve vztahu k posuzování platnosti rozhodčích smluv. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 4. 2018, č. j. 84 Co 36/2018-238, rozhodnutí prvostupňového soudu ve výroku I. změnil tak, že zamítl návrh na zastavení exekuce prodejem spoluvlastnického podílu povinné na nemovitostech, ve zbytku jej pak potvrdil. Zbývající vymáhaná částka proti povinným poté byla žalobkyní přihlášena do insolvenčního řízení ve věci dlužníka [titul] [jméno] [celé jméno žalobce] ve věci č. j. [insolvenční spisová značka], v němž byla žalobkyně dle svých vlastních slov plně uspokojena.

21. S ohledem na zjištěný skutkový stav se soud zabýval posouzením, zda je v dané věci dán odpovědnostní titul nezákonného rozhodnutí, pro který by mohl žalobce uplatňovat po žalované vznesený nárok. Soud primárně posuzoval, zda žalobcem označené rozhodnutí lze ve smyslu zákona považovat za nezákonné rozhodnutí. Usnesení o nařízení exekuce, jež má být odpovědnostním titulem v tomto případě, bylo vydáno dne 30. 1. 2013, tedy v době, kdy otázka následků (účinků) těchto nicotných rozhodčích nálezů vydaných na základě absolutně neplatných rozhodčích smluv nejenže nebyla ustálena, ale byl jednoznačně zastáván a judikován závěr, že i takový rozhodčí nález způsobuje právní účinky, není-li zrušen postupem dle § 31 a následujících zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v tehdejším znění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, podle nichž, byla-li rozhodčí smlouva uzavřena, byť neplatně, byla by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena, přičemž obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu). Teprve rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia s Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, došlo k překonání této dosavadní judikatury a odklonu od uvedeného závěru, přičemž bylo vysloveno nově, že v takových případech neměl rozhodce vůbec pravomoc vydat rozhodčí nález a případnou exekuci nařízenou na základě takového titulu je třeba exekuci bez dalšího v každém jejím stadiu zastavit pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

22. Lze tedy uzavřít, že usnesení o nařízení exekuce tak bylo vydáno v souladu s tehdejší právní úpravou v mezích dosavadní judikaturní i doktrinální interpretace; nejednalo se tedy o nepřípustnou soudní svévoli, nerespektování ustálené judikatury, jež by jinak představovalo porušení práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že došlo ke změně soudní judikatury, pak nepředstavuje automatický dopad do (ne) zákonnosti rozhodnutí vydaných v době předcházející této změně, neboť v první řadě judikatura v českém právním řádu nemá normativní charakter, není přímo závazná pro soudy a účastníky mimo projednávanou věc a v neposlední řadě nemůže působit retroaktivně (neboť by to bylo v rozporu s principy ochrany právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře). V tomto soud odkazuje na totožný závěr v obdobné věci, vedené u Městského soudu v Praze ze dne 28.6.2017 č. j. 91 Co 118/2017-130, který mimo jiné odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 25 Cdo 167/2014 řešící podobnou problematiku, v němž soud uvedl, že„ Nelze dovodit porušení právní povinnosti rozhodce, jestliže jím vydaný rozhodčí nález byl sice soudem zrušen pro neplatnost rozhodčí smlouvy, avšak v době, kdy došlo ke sjednání rozhodčí doložky a vydání rozhodčího nálezu, nebyla judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek ustálena a právní názory na tuto problematiku se teprve postupně vyvíjely.“ Nejvyšší soud zde vysvětlil, že i tam, kde došlo ke zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí smlouvy, se odpovědnost za tvrzenou škodu však musí posuzovat z hlediska rozhodovací praxe soudů v době, kdy došlo ke sjednání rozhodčí doložky a vydání rozhodčího nálezu. Jestliže judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek nebyla v té době ustálena a právní názory na tuto problematiku se teprve postupně vyvíjely, nelze ani rozhodci klást k tíži, že jako rozhodce posoudil svou pravomoc samostatně (kladně), a v jeho jednání tak nelze spatřovat protiprávnost. Soud proto dospěl k závěru, že v tomto případě nebyla splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím spočívající v tom, že by předmětné usnesení o nařízení exekuce bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§ 8 odst. 1). Není tak v tomto případě dán první předpoklad pro odpovědnost státu za škodu vzniklou při výkonu veřejné moci a proto soud žalobu zamítl.

23. Dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 nebylo vydáno v rámci exekučního řízení a nezabývalos e otázkou způsobilosti rozhodčího nálezu být exekučním titulem, řešilo pouze otázku neplatnosti rozhodčí doložky sjednané na základě netransparentního výběru rozhodců. Závěry tohoto rozhodnutí byly promítnuty do poměrů exekučního řízení až sjednocujícím stanoviskem 31 Cdo 958/2012. Další upřesňující judikatura se stále ještě vyvíjela a ještě např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014 řešil pravomoc vydání rozhodčího nálezu, který na projednávanou věc také výstižně dopadá.

24. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

25. Soud má tedy za to, že v projednávané věci není dán odpovědnostní titul, když usnesení o zahájení exekuce Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 1. 2013 jím není, proto soudu nezbývalo než žalobu zamítnout.

26. Na závěr soud sděluje, že rozumí určité frustraci žalobce a tomu, že vývoj exekučního řízení, který zasáhl do života jeho a jeho blízkých vnímá úkorně, když ví, že rozhodčí nález vydán být neměl a dle judikatury se na něj nahlíží jako na nezákonný rozhodčí nález, k jehož vydání nebyla dána pravomoc. Nicméně tak jak je to i v trestním právu či v životě obecně, platí, že nejprve dojde k nějakému nečestnému nebo jinému závadovému jednání byť se jinak takové jednání tváří, že je např. zákonné a až zpětně zákonodárce zareaguje a takové jednání označí za nezákonné nebo v kriminálních případech za trestné. Zákonodárce je tedy vždy o krok za kreativním škůdcem, neboť při tvorbě zákonů nelze předjímat všechny způsoby, kterými dané pravidlo bude možné obejít či porušit. V tomto případě reagoval Nejvyšší soud a vydal sjednocující stanovisko, kdy výkladem překlenul tehdejší praktiky rozhodců a vydávaných rozhodčích nálezů, a tím byla načrtnuta pomyslná čára, kdy po tomto rozhodnutí se postupovalo přikázaným způsobem, ale nelze dojít k závěru, že soudy, které postupovaly v souladu s platným právem před tímto stanoviskem, že vydávaly nezákonná rozhodnutí. Soud tedy nemůže v tomto řízení odčinit sérii rozhodnutí na straně žalobce, která předcházela sjednání rozhodčí smlouvy včetně jejího sjednání, kdy tato rozhodnutí primárně vedla ke všemu ostatnímu, neboť bez toho by k žádnému exekučnímu řízení dojít nemohlo.

27. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, ty je vzhledem k neúspěchu ve věci povinen uhradit žalobce žalované ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. ve výši 300 Kč za vyjádření podané ve věci dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. jako nezastoupenému účastníkovi. Soud uvádí, že došlo k chybě, která je zjevná i z obsahu spisu i ze samotného vyjádření žalované, která požadovala na nákladech řízení částku 300 Kč, proto současně s tímto rozsudkem bude zasíláno opravné usnesení, kdy bude vyhlášená nesprávná částka nákladů řízení změněna na správnou částku 300 Kč, kterou má žalobce povinnost zaplatit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalované dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení