16 C 76/2022-74

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr Michaelou Dvořáčkovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobce, žalobce a žalobkyně] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce, žalobce a žalobkyně] c) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce, žalobce a žalobkyně] všichni zastoupeni advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o určení vlastnictví takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud určil, že podílovými spoluvlastníky, a to každý s podílem ve výši 1/3, pozemku p. [číslo] (ostatní plocha, jiná plocha) o výměře 47 m2 nově vytvořeného geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vyhotoveným [právnická osoba] s.r.o. [číslo] 2021 2021, a to rozdělením původního pozemku p. [číslo] zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, na listu vlastnictví [číslo] pro obec Kralupy nad Vltavou, katastrální území Lobeč, jsou žalobci, se zamítá.

II. Ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovaným se určuje, že paní [jméno] [celé jméno žalobkyně], [datum narození], [rodné číslo], byla ke dni své smrti, tj. ke dni [datum], vlastnicí ideální 2/3 pozemku p. [číslo] (ostatní plocha, jiná plocha) o výměře 47 m2 nově vytvořeného geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vyhotoveným [právnická osoba] s.r.o. [číslo] 2021 2021, a to rozdělením původního pozemku p. [číslo] zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, na listu vlastnictví [číslo] pro obec Kralupy nad Vltavou, katastrální území Lobeč, a pan [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], [rodné číslo], byl ke dni své smrti, tj. k [datum], vlastníkem ideální 1/3 pozemku p. [číslo] (ostatní plocha, jiná plocha) o výměře 47 m2 nově vytvořeného geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vyhotoveným [právnická osoba] s.r.o. [číslo] 2021 2021, a to rozdělením původního pozemku p. [číslo] zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, na listu vlastnictví [číslo] pro obec Kralupy nad Vltavou, katastrální území Lobeč.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným se žaloba na určení, že paní [jméno] [celé jméno žalobkyně], [datum narození], [rodné číslo], byla ke dni své smrti, tj. ke dni [datum], vlastnicí ideální 2/3 pozemku p. [číslo] (ostatní plocha, jiná plocha) o výměře 47 m2 nově vytvořeného geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vyhotoveným [právnická osoba] s.r.o. [číslo] 2021 2021, a to rozdělením původního pozemku p. [číslo] zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, na listu vlastnictví [číslo] pro obec Kralupy nad Vltavou, katastrální území Lobeč, a pan [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], [rodné číslo], byl ke dni své smrti, tj. k [datum], vlastníkem ideální 1/3 pozemku p. [číslo] (ostatní plocha, jiná plocha) o výměře 47 m2 nově vytvořeného geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vyhotoveným [právnická osoba] s.r.o. [číslo] 2021 2021, a to rozdělením původního pozemku p. [číslo] zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, na listu vlastnictví [číslo] pro obec Kralupy nad Vltavou, katastrální území Lobeč, zamítá.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným je žalobkyně a) povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovaným je žalovaný povinen zaplatit žalobci b) a c) náhradu nákladů řízení ve výši 45 231 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právní zástupkyně.

Odůvodnění

1. Žalobou soudu podanou dne [datum] se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky, každý v rozsahu 1/3, pozemku parc. [číslo] zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, pro obec Kralupy nad Vltavou, a to o výměře 142 m2, přičemž tato část pozemku byla přesně vymezena geometrickým plánem vyhotoveným [právnická osoba] s.r.o., [číslo] 2021 2021. Návrh odůvodnili tím, že aktuálně jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. [číslo] zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, pro obec Kralupy nad Vltavou, k.ú. [obec] na listu vlastnictví [číslo] to každý s podílem 1/3. Žalobci b) a c) nabyli uvedený pozemek od svého otce darovací smlouvou ze dne [datum], přičemž jejich otec [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], zemřelý [datum], nabyl postupně celý tento pozemek, a to jeho ideální 1/3 v dědictví po svém otci [jméno] [celé jméno žalobce], ideální darovací smlouvou od své matky [příjmení] [celé jméno žalobkyně], a zbývající ideální 1/6 v dědictví po své matce [jméno] [celé jméno žalobkyně]. Prarodiče žalobců b) a c) pan [jméno] [celé jméno žalobce] a paní [jméno] [celé jméno žalobkyně] nabyli předmětný pozemek již v roce 1959. Žalobkyně a) nabyla svůj podíl na pozemku od žalobce b) darovací smlouvou ze dne [datum]. Žalovaný je vlastníkem sousedního pozemku parc. [číslo] zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, pro obec Kralupy nad Vltavou, k.ú. [obec] na listu vlastnictví [číslo]. Žalobci, stejně jako jejich právní předchůdci, kterými byli prarodiče žalobců b) a c) [jméno] a [jméno] [celé jméno žalobce], a poté otec žalobců b) a c) [jméno] [celé jméno žalobce], od počátku užívají pozemek parc. [číslo] v rozsahu, jak byl v době nabytí prarodiči v roce 1959 oplocen, a takto byl všemi v dobré víře, že jim náleží, užíván. Původní oplocení je zřejmé i z fotografií, pocházejících z dětství žalobců b) a c), které jsou předloženy. Počátkem roku 2021 žalobci zcela náhodou zjistili, že část jimi užívaného pozemku v rozsahu 47 m2 tak, jak ji celou dobu v dobré víře užívali, nepatří k jejich pozemku parc. [číslo] ale patří žalovanému. Žalobci ani jejich právní předchůdci přitom nikdy neměli důvod pochybovat o tom, že jim tato část pozemku nepatří, jednalo se o oplocenou část, o kterou se starali a udržovali ji. Žalobci se snažili se žalovaným vyřešit věc smírnou cestou s tím, že dotčenou část pozemku odkoupí, což žalovaný odmítl. Žalobci mu proto oznámili vydržení pozemku, žalovaný však s ohledem na rozhodnutí zastupitelstva, které souhlasné prohlášení o uznání vlastnického práva na katastru nemovitostí neschválilo, odmítl i toto řešení a jiné žalobcům nenavrhl. Žalobcům tak nezbylo než se obrátit na soud se žalobou, neboť předmětnou část pozemku parc. [číslo] v rozsahu 47 m2 nepřetržitě oni i jejich právní předchůdci od roku 1959 v dobré víře užívali a užívají, nikdy neměli důvod o svém vlastnictví pochybovat nebo ho přezkoumávat v katastru nemovitostí, neboť pozemek byl užíván tak, jak byl oplocen, a takto byl i převáděn. Se započtením vydržecí doby právních předchůdců žalobců, která je delší než 20 let, jde o mimořádně vydržení dle § 1095 občanského zákoníku.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a namítl její zamítnutí. Zastupitelstvo žalovaného záměr města prodat předmětnou část pozemku žalobcům neschválilo z důvodu nedoporučujícího vyjádření odboru výstavby a územního plánování Městského úřadu Kralupy nad Vltavou a odboru životního prostředí Městského úřadu Kralupy nad Vltavou. Z těchto vyjádření vyplývá, že pozemek se nachází v ploše„ ZS4-ZELEŃ SÍDELNÍ-PŘÍRODNÍHO CHARAKTERU“ a v územním systému ekologické stability – LBC Hostibejk – lokální biocentrum. Jedná se o plochy zeleně s přírodě blízkými porosty a oplocování je možné jen živými ploty. Oplocení a využívání pozemku jako zahrady je zjevně v rozporu s územním plánem [obec]. Pozemek parc. [číslo] je také součástí skalního svahu Hostibejk. Předmětná část pozemku se nachází dle znaleckého inženýrsko-ekologického posudku v úseku vyhodnoceném jako„ stav podmínečně až kriticky labilní, vysoké riziko, nejvyšší pravděpodobnost havárie“. Žalovanému bylo doručeno rovněž oznámení žalobců o vydržení části pozemku s výzvou k součinnosti k uvedení stavu zapsaného v katastru nemovitostí do souladu se stavem faktickým, zastupitelstvo žalovaného neschválilo uzavření souhlasného prohlášení pro uznání vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] o výměře 47 m2.

3. Podáním ze dne [datum] učinili žalobci změnu žaloby ve formě eventuálního petitu. Pro případ, že by nebylo možné určit jejich vlastnictví k předmětnému pozemku z důvodu, že toto vlastnictví již bylo vydrženo jejich právními předchůdci, navrhli žalobci, aby soud určil vlastnictví jejich právních předchůdců ke dni jejich smrti tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Soud změnu žaloby připustil.

4. Po provedeném dokazování, vycházeje z listinných důkazů předložených či označených účastníky řízení, jakož i shodných tvrzení účastníků (srov. § 120 odst. 3 zákona č 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zde se poznamenává, že skutková tvrzení nevyžadují důkazu nejen tehdy, pokud i druhá strana sporu výslovně tvrdí totéž, nýbrž i za situace, že tvrzení zůstane protistranou nepopřeno), soud zjistil a vzal za prokázaný následující skutkový stav.

5. Kupní smlouvou ze dne [datum] nabyli [jméno] a [jméno] [celé jméno žalobce], každý jednou polovinou, dům [adresa] v [obec] I. se stavební parcelou č.kat. 156 a zahradu č.kat. [číslo], v pozemkové knize označenou jako role, vše zapsáno v pozemkové knize v knihovní vložce [číslo] pro kat. území [obec], a to v těchže mezích a hranicích, s týmiž právy a povinnostmi, jak prodávající nemovitost držela a užívala nebo držet a užívat oprávněna byla / viz kupní smlouva č.l. 41 – 44 spisu /. Na základě usnesení vydaného Státním notářstvím v [obec] dne 25.3.1963, č.j. D 120/63, nabyli v dědictví po [jméno] [celé jméno žalobce], zemřelém dne [datum], vlastnictví k domu [adresa] v [obec] I. se stavební parcelou č. kat. 156 a k pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], paní [jméno] [celé jméno žalobkyně] v rozsahu 1/6 a pan [jméno] [celé jméno žalobce] v rozsahu 2/6 / viz usnesení na č.l. 45 spisu /. Notářským zápisem sepsaným na státním notářství v [obec] dne [datum], sp.zn. NZ [číslo], N 719/92, darovala paní [jméno] [celé jméno žalobkyně], [datum narození], [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], vlastnický podíl o velikosti k domu [adresa] v [obec] I. se stavební parcelou č. kat [číslo] a k pozemku parc. [číslo] vše zapsáno na [list vlastnictví] pro obec Kralupy nad Vltavou, k.ú. [obec], a to s oplocením, kolnou, venkovními úpravami, trvalými porosty, ostatním příslušenstvím a součástmi / viz notářský zápis na č.l. 46 spisu /. Na základě usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 9.1.2015, č.j. 50 D 1194/2014-35, se vlastníkem 1/6 nemovitostí zapsaných na [list vlastnictví] pro obec Kralupy nad Vltavou - domu [adresa] v [obec] I. se stavební parcelou č. kat [číslo] a k pozemku parc. [číslo] stal [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození]. Jednalo se o dodatečné projednání dědictví po [jméno] [celé jméno žalobkyně], zemřelé dne [datum] / viz usnesení na č.l. 55 spisu /. Darovací smlouvou sepsanou advokátem JUDr. [jméno] [jméno] dne [datum] daroval pan [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], nemovitost – a to dům [adresa] v [obec] I. se stavební parcelou č. kat [číslo] a k pozemku parc. [číslo] vše zapsáno na [list vlastnictví] pro obec Kralupy nad Vltavou, k.ú. [obec], a to s oplocením, kolnou, venkovními úpravami, trvalými porosty, ostatním příslušenstvím a součástmi / viz darovací smlouva na č.l. 48 - 52 spisu /. Žalobci b) a c) jsou syny [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození] / viz rodné listy na č.l. 47, 54, usnesení č.l. 53 spisu /. Darovací smlouvou ze dne [datum] daroval žalobce b) ideální 1/3 nemovitostí, zapsaných na [list vlastnictví] pro obec Kralupy nad Vltavou, k.ú. [obec], žalobkyni a), aktuálně jsou vlastníky nemovitostí – pozemku parc.č.st. 156, jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku parc. [číslo] žalobci a), b) a c), a to každý 1/3 / viz darovací smlouva na č.l. 51, 52, výpis z katastru nemovitostí č.l. 12 spisu /. Žalobci užívají společně s jejich pozemkem parc. [číslo] také kus pozemku parc. [číslo] který je ve vlastnictví žalovaného, a to v části, která je vyznačena v geometrickém plánu vyhotoveným [právnická osoba] s.r.o., [číslo] 2021 2021 jako pozemek parc. [číslo] o výměře 47m2 / viz nesporná tvrzení účastníků, informace o pozemku č.l. 11, geometrický plán na č.l. 10 spisu /. Takto žalobci svůj pozemek spolu s částí pozemku žalobce užívali v dobré víře až do počátku roku 2021, kdy si žalobci z důvodu řešení izolace zdi jejich rodinného domu [adresa] a nutnosti údržby sousedícího odvodňovacího žlabu nacházejícího se na pozemku žalovaného nechali vypracovat geodetické zaměření jejich pozemků dle stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Žalobci tak zjistili, že část jimi užívaného pozemku nepatří k jejich pozemku parc. [číslo] tak, jak jej oni i jejich právní předchůdci historicky užívali, ale v rozsahu 47 m2 se jedná o pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví žalovaného. Předmětný pozemek žalobců byl v tomto rozsahu užíván již jejich právními předchůdci, a to v dobré víře, že jim patří, v rozsahu provedeného oplocení, a žalobci a jejich právní předchůdci se v tomto rozsahu o pozemek starali, udržovali ho, přičemž nikdo je nikdy v tomto užívání nerušil, neměli důvod se domnívat, že užívají cizí pozemek. Nikdy proto neměli ani důvod stav porovnávat se stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Žalovaný až do doby místního šetření konaného dne [datum] nevěděl o tom, že žalobci užívají část jeho pozemku, neví tedy ani jak dlouho byl takto žalobci užíván, do té doby držbu ze strany žalobců či jejich právních předchůdců žalovaný nezpochybňoval / viz fotodokumentace založená v systému ISAS, nesporná tvrzení účastníků /.

6. Vzhledem k tomu, že žalobci podali určovací žalobu, soud se nejprve zabýval otázkou, zda mají v souladu s ust. § 80 o. s. ř. na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není naléhavý právní zájem. Obecně lze konstatovat, že žalobce má na podání určovací žaloby naléhavý právní zájem, neboť jiným typem žaloby než určovací žalobou nemůže žalobce dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí, tedy uvést do souladu stav faktický se stavem právním. V posuzovaném případě je pak situace odlišná pokud se týká eventuálního petitu, neboť ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. (nyní § 80 o. s. ř.) určení, že je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. (nyní § 80 o. s. ř.) uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, usnesení téhož soudu ze dne 10. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 335/2010). Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp.zn. 22 Cdo 1597/2001 nebo sp.zn. 22 Cdo 5302/2009 či nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 17/95, na který soud odkazuje,„ … o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což řečeno jinými slovy znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“ V posuzovaném případě je třeba postavit najisto, zda předmětný pozemek tvoří aktivum pozůstalosti, případně zda došlo k jeho vydržení žalobci. V případě, že by bylo prokázáno, že k vydržení pozemku došlo ze strany žalobců, nesouhlasil by stav s údaji zapsanými v katastru nemovitostí, kde je nyní jako jeho výlučný vlastník pozemku zapsán žalovaný. Přestože předmětný pozemek zcela jistě nebude sporným mezi účastníky pozůstalostního řízení, resp. žalobci b) a c) minimálně jako nepominutelnými dědici, nemůže být s ohledem na zapsané vlastnictví žalovaného zjištěn jako aktivum pozůstalosti ve smyslu § 171 odst. 1 z.ř.s., a soud by o něm ani nemohl rozhodnout dle § 184 odst. 1 z.ř.s. Protože bez rozhodnutí soudu by bylo ohroženo právo žalobců, uzavřel soud, že je zde naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Případná okolnost, zda v tomto směru bylo či nebylo zahájeno řízení o (dodatečném) projednání pozůstalosti, nemá z pohledu naléhavého právního zájmu význam (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, rozsudek sp.zn. 30 Cdo 1857/2001 či usnesení sp.zn. 22 Cdo 2288/2019). Soud proto dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku, eventuálně že podílovými spoluvlastníky tohoto pozemku byli ke dni smrti jejich otec a babička (v případě, že k vydržení práva došlo již těmito předchůdci žalobců).

7. Žalobci tvrdili, že došlo k vydržení předmětného pozemku a že již jejich právní předchůdci užívali předmětný pozemek v podobě, v jaké je užíván dosud, tedy že část pozemku žalovaného byla k jejich pozemku připlocena, a to historicky, pravděpodobně již od roku 1958, kdy pozemek zakoupili jejich babička a děda. Ani oni, ani následní vlastníci pozemku neměli důvod pochybovat, že k zahradě nepatří předmětný pozemek, který tvoří ucelený tvar zahrady, a všichni se k této části pozemku, patřící žalovanému, chovali jako vlastníci. Uvedené skutečnosti svědčí o dobré víře a poctivém úmyslu žalobců a jejich právních předchůdců. Navíc žalovaný byl po celou nečinný. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2451/2011 ve prospěch dobré víry držitele pozemku svědčí i to, že nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený, ucelený, funkční celek, že pozemek byl připlocen k pozemku právních předchůdců držitele, přičemž vlastník pozemku po celou dobu držby nedal najevo svůj nesouhlas a nebránil své vlastnické právo, a to nenasvědčuje závěru, že ani on nepředpokládal, že domnělý držitel drží část jeho pozemku.

8. Podle s ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen NOZ) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Dle odst. 2 cit. ustanovení není-li stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

9. Posouzení důvodnosti žaloby v daném případě bezprostředně souvisí s posouzením otázky tvrzeného vlastnictví sporné části pozemku. Při posuzování případného nabytí vlastnického práva právních předchůdců žalobců postupoval soud ohledně tohoto nároku dle § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), a to ve znění novely [číslo] Sb., tedy ve znění účinném od 1. 4. 1983 a dále ve znění novely [číslo] Sb., účinné od 1. 1. 1992, neboť občanský zákoník č. 40/1964 Sb., v původním znění vydržení neupravoval.

10. Dle § 127 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983, jsou v osobním vlastnictví především příjmy a úspory z práce a ze sociálního zabezpečení. V osobním vlastnictví jsou dále zejména věci domácí a osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty.

11. Dle § 132a odst. 1 obč. zák., kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci.

12. Dle § 135a odst. 1 obč. zák., vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení, jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200. Dle odstavce 3, takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Podle odstavce 4, si může do doby podle odstavců 1 a 2 občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu.

13. Dle § 865 odst. 1 obč. zák., pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době od [datum] do [datum]. Dle odstavce 3 uvedeného ustanovení, do doby uvedené v ustanovení § 135a ve znění zákona č.131/1982 Sb. se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§135a odst. 1) nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu (§ 135a odst. 2) před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne.

14. Dle § 129 odst. 1 obč. zák. ve znění od [datum], je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

15. Dle § 130 odst. 1 obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

16. Dle § 134 odst. 1 obč. zák., oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Dle odst. 3 uvedeného ustanovení se do doby odstavce 1 započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

17. Dle § 868 obč. zák., pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

18. Dle § 873 odst. 6 obč. zák., jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona.

19. Při absenci právní úpravy vydržení v občanském zákoníku ve znění účinném před novelou [číslo] Sb. (tj. do [datum]) nebylo tedy možné vlastnické právo k nemovitostem vydržet. Po 1. dubnu 1983 bylo sice vydržení v právní úpravě obsaženo, ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do [datum], způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§ 127 obč. zák.), jakož i z toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007). K vydržení vlastnického práva k pozemku mohlo dojít za splnění podmínek § 134 obč. zák. ve znění novely č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992 až od [datum], přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. lednem 1992 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3624/2015). Pro započítání vydržecí doby je třeba zohlednit i § 865 odst. 3 obč. zák. ve znění novely č. 131/1982 Sb. Jde o možnost započítání vydržecí doby proběhlé před [datum]. Tuto dobu lze započítat celou, ovšem vydržecí doba nemohla skončit dříve než uplynutím jednoho roku po [datum], tedy 31. březnem 1984 (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 293/02).

20. V této věci se již právní předchůdci žalobců, a to [jméno] [celé jméno žalobkyně], [datum narození], a [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], stali vlastníky pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec]. [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobkyně] nabyla tohoto pozemku kupní smlouvou z [datum] a následně 1/6 pozemku na základě rozhodnutí o dědictví ze dne 25.3.1963, sp.zn. D 120/63. Podle stejného rozhodnutí se stal [jméno] [celé jméno žalobce] vlastníkem 1/3 tohoto pozemku. Z hlediska rozsahu užívání tohoto pozemku zcela kontinuálně navázali na předchozí vlastníky a spolu se svým pozemkem užívali i spornou část pozemku žalovaného. Její držby se chopili a vykonávali ji až do své smrti v roce 1993, resp. 2016, a to v mezích, které byly nejméně již od 50. let minulého století jasně definovány oplocením co do umístění a charakteru nadále neměnným. [jméno] [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [celé jméno žalobce] jako právní předchůdci žalobců b) a c) byli tedy držiteli sporné části pozemku žalobců po dobu 31, resp. 52 let. Za dané situace a s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení by u nich tudíž desetiletá vydržecí doba uplynula.

21. Zákonným předpokladem vydržení jakožto originárního způsobu nabytí vlastnictví k věci je vedle uplynutí vydržecí doby, tak jak je vymezena v předchozím odstavci, i oprávněnost držby. Držba je oprávněná, pokud je držitel v dobré víře, že mu věc patří. [obec] víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) této osoby. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Držitel není„ vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců (viz usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 50/04, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99).

22. Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001). 23. [obec] víra držitele„ se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).

24. V rozsudku ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98 Nejvyšší soud uvedl, že„ pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. [obec] víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000). Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko, a proto je třeba každý případ posoudit individuálně. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více. Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti, které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010). Při zodpovězení otázky, jaké překročení výměry je třeba při zachování obvyklé opatrnosti poznat, záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. Význam hraje i společné oplocení pozemků, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže si ani vlastník sousedního (drženého) pozemku neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005).

25. V posuzované věci bylo prokázáno, že právní předchůdci žalobců b) a c) se chopili držby sporné části pozemku žalovaného v souvislosti s koupí mimo jiné sousedního pozemku parc. [číslo]. Tento pozemek nebyl v kupní smlouvě co do výměry specifikován a v realitě byl, včetně staveb na něm stojících, v době koupě ohraničen oplocením, v jehož mezích byl i předchozími vlastníky a uživateli nerušeně užíván. Sporná část pozemku žalobců o rozloze 72 m2, vymezená v geometrickém plánu jako parc. [číslo] nebyla naopak jako součást pozemku žalovaného užívána nejméně od 50. let minulého století a fyzicky ani být nemohla, neboť byla právě již tehdejším oplocením, jež co do lokace nedostálo změn dosud, fakticky přidružena k pozemku právních předchůdců žalobců a užívána spolu s ním. Právní předchůdci žalobců vstoupili do již zavedených užívacích poměrů, které byly zjevně bez výhrad schvalovány i tehdejšími vlastníky či uživateli pozemku (dnes) ve vlastnictví žalovaného. Právní předchůdci žalobců tak spornou část jejich pozemku užívali a nakládali s ní jako s vlastní zjevně v přesvědčení, že se stále ještě jedná o pozemek prac. [číslo] který předmětem kupní smlouvy byl. Soud má za to, že právní předchůdci žalobců b) a c) byli oprávněnými držiteli sporné části pozemku žalovaného, neboť byli v důsledku omylu, zde omluvitelného, zcela objektivně v dobré víře, že jim tato část pozemku patří. Svědčí proto skutečnost, že sporná část pozemku žalovaného, která bezprostředně přiléhá k pozemku parc. [číslo] který kupní smlouvou právní předchůdci žalobců b) a c) nabyli, je k tomuto letitě přičleněna oplocením a spolu s ním nerušeně užívána. Navíc nebylo prokázáno, že by byla dobrá víra právních předchůdců žalobců b) a c) v průběhu držby jakkoli narušena, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že pochybnosti byly v daném případě vyvolány až vytyčováním hranic pozemků v roce 2021.

26. Ze všech právě nastíněných důvodů soud uzavírá, že právní předchůdci žalobců b) a c) [jméno] [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [celé jméno žalobce] byli v poměru ke sporné části pozemku žalovaného, s níž, jak bylo prokázáno, nakládali jako s pozemkem vlastním, držiteli oprávněnými. Pokud se právní předchůdci žalobců chopili jako oprávnění držitelé držby sporné části uvedeného pozemku v roce 1958 ([jméno] [celé jméno žalobkyně] v rozsahu ) a v roce 1963 ([jméno] [celé jméno žalobkyně] v rozsahu 1/6 a [jméno] [celé jméno žalobce] v rozsahu 1/3), pak nelze než dále uzavřít, že vlastnické právo k ní nabyli vydržením, a to s účinky k [datum].

27. V kontextu shora uvedeného je nutno zmínit judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že pokud věc vydržel již právní předchůdce držitele uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může držitel nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen. Oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel (srov. rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 3767/2014 a sp. zn. 22 Cdo 4282/2009).

28. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. si oprávněný držitel může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud tento předchůdce sám věc či právo nevydržel. Pokud předchůdce vlastnické právo vydržel, protože stanovená vydržecí doba uběhla, vydržecí doba mu dále od tohoto okamžiku neběží a jeho nástupce (zde žalovaný) si nemá co započítat. Judikatura k této otázce je ustálená a není důvod na těchto závěrech cokoli měnit, neboť mimo jiné dobře řeší i případnou kolizi mezi právem předchůdce a jeho nástupce (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009, z novějších pak např. 22 Cdo 1577/2018 nebo sp. zn. 22 Cdo 248/2018).

29. Jinými slovy, pokud vlastnické právo k předmětnému pozemku vydrželi samostatně [jméno] [celé jméno žalobkyně] v rozsahu 2/3 a [jméno] [celé jméno žalobce] v rozsahu 1/3 (k [datum]), pak podle tehdejší úpravy žádná další vydržecí doba, kterou by si žalobci mohli započítat, neběžela. Takové právo nelze dovozovat ani podle nové právní úpravy (viz § 1092 o.z. a § 1096 odst. 1 o.z.). Uvedené vydržecí doby právních předchůdců, jejichž uplynutí vyvolalo právní účinky podle předchozí právní úpravy, nelze znovu a jinak žalobcům započítat ani pro účely nového institutu mimořádného vydržení podle § 1095 o.z. ve spojení s § 1096 odst. 2 o.z. a s přechodným ustanovením § 3066 o.z. Pokud žalobcům nesvědčí vydržecí doba, není třeba podrobněji zkoumat další zákonné předpoklady vydržení, včetně vydržení mimořádného, tedy např. existenci nepoctivého úmyslu.

30. Lze tedy shrnout, že otázku vlastnictví předmětné části pozemku parc. [číslo] (nově podle geometrického plánu označeného jako parc. [číslo]) je třeba řešit ve prospěch předchůdců žalobců [příjmení] [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [celé jméno žalobce], nikoli ve prospěch žalobců. Z uvedených důvodů proto soud primární petit žaloby na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku v rozsahu každý 1/3 zamítl. Naopak soud vyhověl petitu eventuálnímu a určil, že [jméno] [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [celé jméno žalobce] byli vlastníky příslušných spoluvlastnických podílů předmětného pozemku ke dni své smrti. Takové rozhodnutí pak umožňuje žalobcům zahájit řízení o (dodatečném) projednání pozůstalosti ohledně tohoto majetku. Pozemek je geometrickým plánem označen parc. [číslo] geometrický plán je pak nedílnou součástí tohoto rozsudku.

31. Jelikož však pouze žalobci b) a c) jsou potenciálními dědici pozůstalosti po [jméno] [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [celé jméno žalobce], mají jen oni naléhavý právní zájem na takovém určení, u žalobkyně a) (manželky žalobce b)) soud naléhavý právní zájem neshledal, proto ve vztahu k ní žalobu zamítl i ohledně tohoto eventuálního petitu.

32. Pokud se pak týká námitek žalovaného, že k vydržení nemohlo dojít s ohledem na charakter pozemku, případně na skutečnost, že je užíván v rozporu s územním plánem, pak tyto námitky ve vztahu k institutu vydržení nemají žádnou relevanci.

33. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný byl ve vztahu k žalobkyni a) úspěšný, proto má nárok na náhradu nákladů řízení. Jeho náklady představují částku 1 200 Kč, která sestává z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za 4 úkony po 300 Kč (vyjádření, příprava na jednání a 2x účast na jednání) dle ust. § 1 odst. 1 a 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. Soud proto žalovanému přiznal náhradu nákladů ze strany žalobkyně a) v rozsahu 1/3, tedy částky 400 Kč. Ve vztahu k žalobcům b) a c) byl žalovaný zcela neúspěšný, resp. žalobci b) a c) byli se svým nárokem zcela úspěšní, a mají proto právo na náhradu svých účelně vynaložených nákladů řízení. Ty představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, a dále náklady právního zastoupení ve výši 40 231 Kč. Podle § 9 odst. 4 písm. b), §7 bod 5 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. činí odměna za jeden úkon právní služby při zastupování dvou žalobců 2 480 Kč, celkem za 7 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, žaloba, reakce žalobců na vyjádření žalovaného, 3x jednání u OS [obec]) 17 360 Kč, při zastupování dvou žalobců činí odměna 34 720 Kč, dále dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 7x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč, celkem 2 100 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 12 započatých půlhodin po 100 Kč, celkem 1 200 Kč a cestovné za tři jízdy osobním automobilem Škoda Fabia na trase [obec] [obec] a zpět v celkové výši 2 211 Kč. Soud žalobcům nepřiznal náhradu nákladů ve výši odměny a režijního paušálu za podání obsahující doplnění tvrzení, které žalobci učinili na základě výzvy soudu. Zaplacení nákladů řízení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a k rukám zástupce žalobců jako advokáta podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. (výrok pod bodem V. tohoto rozsudku).

Poučení