16 C 86/2024 - 43

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 31 161,77 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 400 Kč od 20. 4. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 18 761,77 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 31 161,77 Kč od 7. 12. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 804,56 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 25 694 Kč a smluvní pokuty 6 824,43 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 31 161,77 Kč s příslušenstvím, se smluvní pokutou, s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. a žalovaným byla dne 26. 1. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla finanční hotovost ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s kapitalizovaným smluvním úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem v celkové výši 42 960 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 640 Kč, nejpozději však do 26. 3. 2023. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 203/2013 ze dne 23. 4. 2014, má žalobkyně za to, že nárokovaná částka představovaná inkasním poplatkem (odměnou za inkaso splátek) je důvodná. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně odkázala na informace poskytnuté žalovaným při uzavření smlouvy o úvěru, zejména údaje o jeho zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výši měsíčních výdajů. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil. Celkově žalovaný uhradil částku 37 600 Kč, která odpovídá 5 řádně uhrazeným splátkám. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Kromě dlužné jistiny ve výši 31 161,77 Kč požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 31 161,77 Kč za období od 7. 12. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 27. 3. 2023 do 1. 11. 2023 ve výši 2 804,56 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 25 694 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 144 Kč a smluvní pokuty ve výši 6 824,43 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listin předložených žalobkyní bylo zjištěno, že dne 26. 1. 2022 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy měl být žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou jistinu úvěru zaplatit společně s úrokem 2 536 Kč, úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 24 500 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 6 924 Kč a inkasním poplatkem 9 000 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách, kdy výše každé splátky činí 6 640 Kč. Pro případ prodlení se splácením bylo ve smlouvě sjednáno oprávnění právní předchůdkyně žalobkyně požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 750 Kč. Předchůdkyně žalobkyně dále doložila Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kde jsou shrnuty podrobnosti úvěru, jeho přílohou je pak obecný předpis splátek.

4. V žádosti o úvěr z ze dne 26. 1. 2022 žalovaný deklaroval, že je invalidní důchodce s měsíčním příjmem ve výši 9 215 Kč, je rozvedený, bydlí u rodičů a nemá žádnou vyživovací povinnost. Pokud se jedná o měsíční výdaje, žalovaný uvedl částku 1 000 Kč na bydlení a energie, částku 3 860 Kč na dopravu, jídlo, osobní náklady, částku 5 695 Kč na srážky ze mzdy a částku 2 829 Kč na měsíční splátky stávajících půjček, celkem tedy měsíční výdaje žalovaného činí 13 384 Kč. Žalovaný dále konstatoval, že má v současné době nesplacený dluh ve výši 22 343 Kč u společnosti „[Anonymizováno]“.

5. Dopisem ze dne 10. 12. 2024 žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána též prostřednictvím dokumentů k ověření totožnosti měsíčních příjmů žalovaného. Jako důkaz v této souvislosti předložila výplatní doklad (důchod) žalovaného z ledna 2022, z něhož soud zjistil, že žalovanému (bytem [adresa]) byla za toto období vyplacena částka 3 520 Kč (z celkového brutto ve výši 9 215 Kč), a výplatní doklad (důchod) paní [jméno FO], roč. 1931, bytem [adresa], z ledna 2022, z něhož soud zjistil, že jmenované osobě byla za toto období vyplacena částka 17 751 Kč.

6. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky vyplývá, že žalobkyni v souvislosti s mimosoudním vymáháním pohledávky za žalovaným ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] vznikly výdaje spojené s odchozími hovory ze dne 12. 2. 2024 a ze dne 14. 3. 2024.

7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to za úplatu, jak je zřejmé z doloženého potvrzení o úplatě. Tato skutečnost byla žalovanému ze strany právní předchůdkyně žalobkyně oznámena dopisem ze dne 2. 1. 2024, jehož odeslání 3. 1. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem. Dalším dopisem ze dne 5. 2. 2024 bylo postoupení pohledávky žalovanému oznámeno ze strany žalobkyně a zároveň byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 23. 2. 2024, byl poučen o možnosti vzniku nákladů mimosoudního vymáhání.

8. K úhradě dlužné částky byl žalovaný opětovně vyzván předžalobní výzvou ze dne 9. 4. 2024, jejíž odeslání 10. 4. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem.

9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. Pokud jde o povinnost právní předchůdkyně žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že prostřednictvím výplatních dokladů (důchodů) z ledna 2022, ověřila příjem žalovaného ve výši 3 520 Kč (kdy tento příjem představoval krácenou celkovou výši důchodu 9 215 Kč), a příjem paní [jméno FO], roč. 1931, bytem na jiném místě, nežli žalovaný, ve výši 17 751 Kč. V této souvislosti lze jen stěží uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí úvěru žalovanému vycházela z jeho skutečné majetkové situace, když tento dle předložené žádosti o úvěr ze dne 26. 1. 2022 vykazoval záporný použitelný měsíční příjem. Co se týče paní [jméno FO], roč. 1931, o jejíž měsíční příjem žalovaný svou žádost o úvěr opřel, z předložených listin nelze dovodit, že by jmenovaná k datu uzavření smlouvy o úvěru sdílela se žalovaným společnou domácnost, popřípadě se zavázala svým příjmem za závazky žalovaného ručit. Pokud se jedná o výdaje žalovaného, které dle jeho tvrzení v žádosti o úvěr ze dne 26. 1. 2022 měly činit 13 384 Kč měsíčně (ostatní pravidelné výdaje), tyto nebyly ze strany předchůdkyně žalobkyně nikterak ověřeny ani doloženy a předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s údaji od žalovaného. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr řádně splatit.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze vyčerpanou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

22. Jelikož žalovaný žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradil celkově 37 600 Kč, zbývá mu uhradit na jistinu částku 12 400 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného s úhradou na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 9. 4. 2024, jejíž odeslání dne 10. 4. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem. Jelikož dle této upomínky byl žalovaný povinen provést úhradu nejpozději do 19. 4. 2024, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 20. 4. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši.

23. Co do zbývající částky 18 761,77 Kč, úroku z prodlení z částky 31 161,77 Kč od 7. 12. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 2 804,56 Kč, kapitalizovaného úroku 25 694 Kč, smluvní pokuty 6 824,43 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 31 161,77 Kč (s příslušenstvím), přičemž jí bylo přiznáno 12 400 Kč. Žalobkyně tak byla z 39,79 % úspěšná a z 60,21 % neúspěšná (z 60,21 % tak byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně je tedy povinna žalovanému uhradit 20,42 % náhrady nákladů řízení. Ze spisu se však nepodává, že by žalovanému náklady vznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.