16 Co 119/2022-94

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení 525 343 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 3. 2022, č. j. 126 C 17/2021-71, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 11. 4. 2022, č. j. 126 C 17/2021-74 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 45 091,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně ode dne [datum] do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 451 985,60 Kč s příslušenstvím, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu) domáhal po žalované zaplacení částky 525 343 Kč s úroky z prodlení z titulu náhrady mzdy za období od [datum] do [datum], a to s odůvodněním, že žalovaná s ním neplatně rozvázala pracovní poměr výpovědí ze dne [datum] (rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi nabylo právní moci dne [datum]). Žalobce dopisem ze dne [datum] oznámil žalované, že považuje výpověď z pracovního poměru za neplatnou, a současně ji vyzval, aby jej nadále zaměstnávala. V období od [datum] do [datum] byl dočasně práce neschopným, proto výpovědní doba podle neplatné výpovědi skončila dne [datum]. Jelikož žalovaná mu ani po právní moci rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi nezaplatila náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, žalobce dopisem ze dne [datum], který byl doručen žalované téhož dne, okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Při podání žaloby vycházel z pravděpodobného hodinového výdělku vypočteného samotnou žalovanou ve výši 134,20 Kč, resp. tomu odpovídajícímu pravděpodobnému měsíčnímu výdělku ve výši 23 340 Kč. Žalovaná mu před podáním žaloby zaplatila náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru za období od [datum] do [datum], nicméně žalobce měl za to, že mu náhrada mzdy náleží i za další období až do platného skončení pracovního poměru, tj. za období od [datum] do [datum] ve výši 470 883 Kč. Dále se domáhal náhrady mzdy podle § 56 odst. 2 zákoníku práce za dobu odpovídající výpovědní době, tj. za období od [datum] do [datum] ve výši 54 460 Kč.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, přičemž namítala, že žalobci náhrady mzdy za období od [datum] nenáleží, neboť mu byl na jeho žádost k tomuto dni přiznán předčasný starobní důchod. Podle § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění totiž zaměstnanec, kterému byl přiznán předčasný starobní důchod, nemůže nadále vykonávat výdělečnou činnost. Žalobce tak nebyl připraven a ochoten dále konat práci pro žalovanou podle pracovní smlouvy.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem, ve znění doplňujícího rozsudku, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 497 076,80 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 10 736 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 23 619,20 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 22 545,60 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 20 398,40 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 23 619,20 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 21 472 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 23 619,20 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 22 545,60 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 20 398,40 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 23 619,20 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 23 619,20 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 22 545,60 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 22 545,60 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 22 545,60 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 21 472 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 22 545,60 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 21 472 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 21 472 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 24 692,80 Kč za dobu od [datum] do [datum], z částky 438 028,80 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a z částky 59 048 Kč za dobu od [datum] do zaplacení. Ohledně zbývající části uplatněného nároku ve výši 7 515,20 Kč s příslušenstvím a 20 751 Kč s příslušenstvím (celkem 28 266,20 Kč s příslušenstvím) soud žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení na účet„ ČR – Okresního soudu v Opavě“ v částce, která bude vyčíslena v samostatném usnesení.

4. Podle odůvodnění napadeného rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci přísluší náhrada mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, neboť poté, co mu byla dne [datum] dána neplatná výpověď z pracovního poměru, dopisem ze dne [datum] oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, přičemž žalovaná práci žalobci nepřidělovala, proto mu přiznal náhradu mzdy ve výši pravděpodobného hodinového výdělku 134,20 Kč za žalované období od [datum] do [datum], a to podle počtu pracovních dnů v jednotlivých měsících, celkem ve výši 451 985,60 Kč (za září [rok] ve výši 10 736 Kč, za říjen [rok] ve výši 23 619,20 Kč, za listopad [rok] ve výši 22 545,60 Kč, za prosinec [rok] ve výši 20 398,40 Kč, za leden [rok] ve výši 23 619,20 Kč, za únor [rok] ve výši 21 472 Kč, za březen [rok] ve výši 23 619,20 Kč, za duben [rok] ve výši 22 545,60 Kč, za květen [rok] ve výši 20 398,40 Kč, za červen [rok] ve výši 23 619,20 Kč, za červenec [rok] ve výši 23 619,20 Kč, za srpen [rok] ve výši 22 545,60 Kč, za září [rok] ve výši 22 545,60 Kč, za říjen [rok] ve výši 22 545,60 Kč, za listopad [rok] ve výši 21 472 Kč, za prosinec [rok] ve výši 22 545,60 Kč, za leden [rok] ve výši 21 472 Kč, za únor [rok] ve výši 21 472 Kč, za březen [rok] ve výši 24 692,80 Kč, za duben [rok] ve výši 22 545,60 Kč a za květen [rok] ve výši 13 956,80 Kč). Současně žalobci vznikl nárok na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vždy ode dne následujícího po splatnosti mzdy, resp. její náhrady (tj. po uplynutí následujícího kalendářního měsíce - viz § 141 odst. 1 zákoníku práce) a v požadované výši 8,05 % ročně, která nepřevyšuje výši zákonných úroků z prodlení stanovenou podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalobce okamžitě zrušil pracovní poměr ke dni [datum], nenáleží mu náhrada mzdy po zbývající část měsíce května [rok], z tohoto důvodu okresní soud žalobu o zaplacení částky 7 515,20 Kč s příslušenstvím za období od [datum] do [datum] zamítl. Naopak žalobce má dále nárok na náhradu mzdy podle § 56 odst. 2 zákoníku práce ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, tj. za měsíce červen a červenec [rok] ve výši 45 091,20 Kč. Procesní obranu žalované týkající se přiznání tzv. předčasného starobního důchodu žalobci od [datum] neshledal soud prvního stupně důvodnou. Souhlasil sice s žalovanou, že souběh předčasného starobního důchodu a mzdy (náhrady mzdy) z pracovního poměru je podle § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění vyloučen, ovšem toto ustanovení nelze v projednávané věci aplikovat, protože nárok na náhradu mzdy žalobci vznikne až právní mocí rozhodnutí vydaného v tomto řízení. Pro posouzení věci není významné, jakým způsobem následně orgány důchodového zabezpečení vyhodnotí výplatu důchodových dávek„ s ohledem na zpětný nárok na náhradu mzdy podle zákoníku práce“. Podle názoru okresního soudu nelze žalobci klást k tíži, že s ním žalovaná neplatně rozvázala pracovní poměr a že mu byl přiznán předčasný starobní důchod. Žalobce nesprávně použil při výpočtu požadované náhrady mzdy průměrný měsíční výdělek namísto průměrného hodinového výdělku, proto okresní soud doplňujícím rozsudkem ve zbývající části, tj. ohledně částky 20 751 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl jako nedůvodnou.

5. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti vyhovujícímu výroku I., podala odvolání žalovaná, která s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 19/2016 namítala, že nesouhlasí s názorem okresního soudu, že žalobci jako poživateli předčasného starobního důchodu náleží náhrada mzdy. Jestliže se zaměstnanec, u něhož již byly splněny předpoklady pro vznik nároku na předčasný důchod, rozhodne o tuto dávku požádat a předčasný důchod je mu přiznán, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný předčasný důchod, a že není připraven a ochoten dále konat práci pro zaměstnavatele podle pracovní smlouvy, i když dříve zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Žalobce proto nemá ode dne, kdy mu byl předčasný důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného, přičemž zdůraznil, že mu s ohledem na nepříznivou sociální situaci nezbylo nic jiného, než si požádat o předčasný starobní důchod. Nešlo o svobodné rozhodnutí žalobce, ale o nutnost a jediné možné řešení směřující k získání prostředků pro svou obživu v obtížné situaci, kterou svým protiprávním jednáním způsobila žalovaná. Považoval za rozporné s dobrými mravy, kdyby místo žalované, která způsobila neplatnost rozvázání pracovního poměru, žalobci„ zaplatil náhradu mzdy stát ve formě dávky důchodového pojištění“.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání je z převážné části důvodné.

8. Skutková zjištění popsaná v bodech 3 a 4 napadeného rozsudku odvolací soud přejímá jako správná a pro stručnost na ně odkazuje.

9. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že pracovní poměr měl podle neplatné výpovědi skončit ke dni [datum] a že žalobce dopisem ze dne [datum] oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2019 (dále jen„ zákoník práce“).

10. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

11. Při úvaze o povaze náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru je třeba mít na zřeteli, že rozvázal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, avšak druhá ze smluvních stran tohoto základního pracovněprávního vztahu jejich platnost neuznává, nebo byla-li uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru, kterou některá ze stran pokládá za neplatné pracovněprávní jednání, vznikl tím mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem spor o to, zda jejich pracovní poměr na základě učiněného pracovněprávního jednání skutečně skončil, nebo zda jejich pracovní poměr bude (může) nadále pokračovat. Dokud nedojde k vyřešení tohoto sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, panuje mezi smluvními stranami základních pracovněprávních vztahů nejistota o tom, jaké budou jejich (další) pracovněprávní vztahy a jaké jim (případně) vzniknou závazky. V období, které začíná dnem následujícím po dni, v němž pracovní poměr měl podle výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době nebo dohody skončit, a které končí dnem, jímž soud pravomocně rozhodne ve věci platnosti rozvázání pracovního poměru nebo jímž dojde jinak k platnému skončení pracovního poměru, nejdéle však do právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. bod IX. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 4/2004), se právní vztahy mezi stranami pracovního poměru nemohou, s ohledem na nejistotu v jejich právním postavení, řídit pracovní smlouvou, kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem a příslušnými pracovněprávními předpisy ve stejné podobě, jako kdyby pracovní poměr nepochybně trval. Pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se proto v uvedeném období řídí zvláštní právní úpravou, obsaženou v § 69–72 zákoníku práce (srov. právní názor obsažený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).

12. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce je vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání. Náhrada mzdy (platu) má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce náleží zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kterým došlo jinak k platnému skončení pracovního poměru anebo kterým bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. I když dal zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru, avšak zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, před uplynutím výpovědní doby, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce až ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2001 sp. zn. 21 Cdo 700/2001, který byl uveřejněn pod [číslo] v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

13. Smyslem ustanovení § 69 zákoníku práce je poskytnout náhradu mzdy (platu) zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Ustanovení § 69 zákoníku práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda skončení pracovního poměru bylo shledáno neplatným. Ke ztrátě na výdělku následkem neplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance současně dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li konat práci podle pracovní smlouvy v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, mateřské nebo rodičovské dovolené nebo pro jinou překážku v práci, při níž mu nepřísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu, nemá ani právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 19/2016).

14. Mírně odlišný právní názor má odvolací soud k období po [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2021, č. j. 16 Co 222/2020-113 o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum], do [datum], kdy došlo k platnému skončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalobce. Od tohoto okamžiku se již totiž právní vztah účastníků neřídil podle § 69 až 72 zákoníku práce, ale„ překlopil“ se do režimu tzv. jiných překážek v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce (srov. bod IX. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004). Ostatní skutkové okolnosti již ale zůstávají shodné, kdy žalovaná ani po pravomocném skončení sporu neoznámila žalobci, že mu bude přidělovat práci, přičemž tento stav trval až do [datum]. Pouze pro úplnost právní argumentace odvolací soud dodává, že není překročením návrhu, pokud soud při totožném skutkovém stavu kvalifikuje požadovanou náhradu mzdy nikoliv podle § 69 zákoníku práce, ale podle § 208 téhož zákona, protože se jedná toliko o jiné právní posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1586/2005). Rovněž v případě jiných překážek v práci současně platí, že zaměstnanec má nárok na náhradu mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku podle § 208 zákoníku práce jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy.

15. Jádro sporu spočívá v posouzení otázky, zda žalobce, který se stal od [datum] poživatelem tzv. předčasného starobního důchodu, byl či nebyl připraven a ochoten dále konat pro žalovanou práci podle pracovní smlouvy.

16. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 19/2016 konstatoval, že jednou ze skutečností, která vylučovala možnost přiznání nároku na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, se zabýval Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne [datum] sp. zn. Cpjn 4/2004 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2004 pod č. 85, v němž pod bodem II. vyslovil, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 69 odst. 1 zákoníku práce) nenáleží zaměstnanci, kterému byl po neplatném rozvázání pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku na jeho žádost přiznán starobní důchod. Uvedený závěr byl založen – jak z dalšího textu stanoviska vyplývá – na tehdy platném znění ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a na úvaze, že, jestliže se zaměstnanec, u něhož již byly splněny předpoklady pro vznik nároku na starobní důchod, rozhodne o tuto dávku důchodového pojištění požádat a starobní důchod je mu přiznán, může nadále vykonávat výdělečnou činnost - má-li mu být starobní důchod skutečně vyplácen - jen v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu sjednaném na dobu určitou, nejdéle na dobu jednoho roku. Za této situace - byl-li se zaměstnancem neplatně rozvázán pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku - bylo třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy (v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku), i když dříve (před podáním žádosti o důchod nebo před přiznáním starobního důchodu) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o starobní důchod, jsou přitom nerozhodné. Od 1. 1. 2010 nabyl účinnosti (s výjimkami uvedenými v Čl. XXXVIII, které se na posuzovaný případ nevztahují) zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tímto zákonem (Čl. I. bod 37) bylo změněno též ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. tak, že„ výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29, náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost v plné výši nebo ve výši poloviny; polovina starobního důchodu se vyplácí na základě žádosti pojištěnce. Polovinou starobního důchodu se rozumí polovina základní výměry a polovina procentní výměry; v případě, že se starobní důchod nevyplácí v plné výši z důvodu souběhu s jiným důchodem podle § 59, rozumí se polovinou starobního důchodu polovina procentní výměry vyplácené podle § 59.“. Vzhledem k tomu, že tím odpadlo dřívější omezení a bylo stanoveno, že výplata starobního důchodu nálež osobám vykonávajícím výdělečnou činnost v plné výši, není možné nadále dovozovat, že zaměstnanec, který se stal poživatelem starobního důchodu, není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, a proto se závěry uvedené pod bodem II. ve Stanovisku ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. Cpjn 4/2004 nadále neuplatní.

17. V nyní posuzované věci se však nejedná o („ řádný“) starobní důchod, na který vznikl nárok podle § 29 zákona o důchodovém pojištění, ale o tzv. předčasný starobní důchod, na který vznikl nárok podle § 31 zákona o důchodovém pojištění a u něhož nadále podle § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění platí, že výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31, nenáleží do dosažení důchodového věku (tj. v případě žalobce, který s ohledem na datum narození [datum] dosáhne důchodový věk v [anonymizováno] letech věku, do [datum]), pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvali kaci; ode dne dosažení důchodového věku se posuzují podmínky pro výplatu starobního důchodu obdobně podle odstavce 1. V období od [datum] do [datum], za které žalobce požadoval náhradu mzdy, byl poživatelem předčasného starobního důchodu a současně ještě nedosáhl důchodového věku, proto podle § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nemohl vůbec vykonávat výdělečnou činnost. Za této situace je třeba ve shodě s ratio decidendi stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. Cpjn 4/2004 dovodit, že ve sporném období neměla být zdrojem jeho příjmů mzda z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný předčasný starobní důchod, a že tedy nebyl připraven a ochoten dále konat pro žalovanou práci podle pracovní smlouvy (v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou), i když dříve (před podáním žádosti o předčasný starobní důchod a před jeho přiznáním) žalované oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala. Jak vyplývá z výše uvedeného, důvody, pro které se žalobce rozhodl požádat o předčasný starobní důchod, jsou nerozhodné. Nadto odvolací soud pro úplnost dodává, že nesouhlasí s argumentací žalobce, že byl„ donucen“ požádat o předčasný starobní důchod s ohledem na nepříznivou sociální situaci, protože mu žalovaná po neplatném rozvázání pracovního poměru nepřidělovala práci podle pracovní smlouvy ani mu neplatila náhradu mzdy a současně neměl v té době žádný jiný zdroj příjmů. Žalobci totiž nic nebránilo, aby podal např. návrh na vydání předběžného opatření ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nicméně odvolací soud tyto okolnosti zohlednil v rámci moderace náhrady nákladů řízení (viz níže).

18. Vzhledem k výše uvedenému nemá žalobce za dobu od [datum] do [datum] nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce a za dobu od [datum] do [datum] nárok na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce, proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 451 985,60 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl jako nedůvodnou.

19. K odlišnému závěru dospěl odvolací soud v případě náhrady mzdy podle § 56 odst. 2 zákoníku práce, u které jsou podmínky vzniku nároku odlišné než u náhrady mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce a náhrady mzdy podle § 208 zákoníku práce. Právo na náhradu mzdy nebo platu podle § 56 odst. 2 zákoníku práce má zaměstnanec jen tehdy, bylo-li jím provedené okamžité zrušení pracovního poměru platným pracovněprávním jednáním. Za platné se považuje každé okamžité zrušení pracovního poměru, které nebylo prohlášeno (určeno) za neplatné pravomocným rozhodnutím soudu, vydaným v občanském soudním řízení o žalobě podané podle § 72 zákoníku práce. Okamžité zrušení pracovního poměru, které nebylo pravomocným rozhodnutím soudu prohlášeno (určeno) za neplatné, je podkladem pro poskytnutí náhrady mzdy nebo platu, i kdyby v něm použitý zrušovací důvod podle § 56 odst. 1 písm. a) nebo b) zákoníku práce nebyl ve skutečnosti naplněn. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nelze dodatečně měnit a ani (mimo řízení, zahájené na základě žaloby podané podle § 72 zákoníku práce) přezkoumávat; došlo-li podle takového zrušení ke skončení pracovního poměru, aniž by bylo možné řešit jeho případnou neplatnost, zakládá právo zaměstnance na náhradu mzdy nebo platu. Jinak řečeno, předpokladem vzniku nároku na náhradu mzdy (platu) za výpovědní dobu podle tohoto ustanovení je skutečnost, že zaměstnanec okamžitě zrušil pracovní poměr. Naopak skutečnost, zda je zaměstnanec v době okamžitého zrušení pracovního poměru sám připraven, ochoten a schopen konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, není pro posouzení nároku na náhradu mzdy (platu) podle § 56 odst. 2 zákoníku práce významná.

20. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce má nárok na náhradu mzdy za dvouměsíční výpovědní dobu podle § 56 odst. 2 zákoníku práce (nebylo tvrzeno, že by mezi účastníky byla sjednána výpovědní doba delší). Průměrným výdělkem zaměstnance pro účely náhrady mzdy (platu) podle § 56 odst. 2 věty druhé zákoníku práce se rozumí jeho průměrný měsíční výdělek zjištěný za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy (platu), tj. v daném případě za první čtvrtletí roku [rok]. Soud prvního stupně vycházel nesprávně bez dalšího z průměrného výdělku pro účely náhrady mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce zjištěného za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku tohoto nároku, tzn. za první čtvrtletí roku [rok] Odvolací soud proto toto pochybení napravil, přičemž z nesporných tvrzení účastníků zjistil, že pravděpodobný hodinový výdělek žalobce za první čtvrtletí roku [rok] činil nejméně 134,20 Kč, což přestavuje pravděpodobný měsíční výdělek ve výši nejméně 23 340 Kč (§ 356 odst. 2 zákoníku práce). Žalobci tak náleží nárok na náhradu mzdy ve výši 46 680 Kč. Soud prvního stupně přiznal žalobci z tohoto titulu částku 45 091,20 Kč, přičemž odvolací soud nemohl při odvolacím přezkumu toto částku překročit. Současně žalobci vznikl nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ode dne následujícího po splatnosti náhrady mzdy (tj. po uplynutí následujícího kalendářního měsíce - viz § 141 odst. 1 a § 144 zákoníku práce), a to v požadované výši 8,05 % ročně, která nepřevyšuje výši zákonných úroků z prodlení stanovenou podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 45 091,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně ode dne [datum] do zaplacení, jako ve výroku věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Převážně procesně úspěšná žalovaná by podle § 224 odst. 1 a 2 za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. měla právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou dány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované.

23. Podle ust. § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

24. Ust. § 150 o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno rovněž zvážit, jakým způsobem by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k zahájení soudního řízení, postoj účastníků v průběhu řízení, charakter uplatněného nároku apod.

25. Podle ustálené judikatury ust. § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových a sociálních rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí o tom, že účastník, který v řízení uspěl, ponese sám své náklady, musí být řádně odůvodněno, např. okolnostmi souvisejícími s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.

26. Podle názoru odvolacího soudu se v daném případě jedná o výjimečný případ a jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně převážně úspěšné žalované. Přihlédl k nepříznivým sociálním poměrům žalobce, pro které mu bylo usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 8. 2021, č. j. 126 C 17/2021-21 přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Na druhou stranu z obsahu spisu nevyplývá, že by se nepřiznání náhrady nákladů řízení dotklo významným způsobem majetkových poměrů žalované. Aplikaci § 150 o. s. ř. v projednávané věci odůvodňuje také charakter uplatněného nároku a okolnosti jeho uplatnění, resp. skutečnosti, které vedly žalobce k žádosti o přiznání předčasného starobního důchodu. Současně se jedná o velmi složitou právní otázku, o čemž svědčí výše nastíněný vývoj judikatury Nejvyššího soudu. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným okolnostem by bylo nepřiměřené tvrdé a nespravedlivé požadovat po žalobci zaplacení náhrady nákladů řízení žalované za řízení před soudy obou stupňů.

27. Jelikož v řízení byla převážně úspěšná žalovaná, nemá stát podle § 149 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, které spočívaly v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce.

28. Pro úplnost odvolací soud dodává, že z obsahu spisu se podává, že žalovaná po podání odporu zaplatila soudní poplatek ve výši 22 767 Kč, ačkoliv k tomu nebyla povinna. O vrácení tohoto přeplatku soudního poplatku ovšem rozhoduje soud prvního stupně.

Poučení