16 Co 123/2024 - 64

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0]. [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 3. 2024, č. j. 8 C 267/2023-43 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 872 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 18. 9. 2023 se žalobce jako zaměstnanec proti žalované jako své zaměstnavatelce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení svého pracovního poměru ze dne 9. 8. 2023 (dále jen okamžitého zrušení) se zdůvodněním, že u žalované od 1. 10. 2022 působil v pracovním poměru aplikačního inženýra s místem výkonu práce v areálu závodu žalované na adrese [adresa]. Dne 9. 8. 2023 mu bylo na pracovišti předáno okamžité zrušení pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, vztahujících se k vykonávané práci, zvlášť hrubým způsobem, jež mělo spočívat v tom, že žalobce v šestnácti konkrétně vymezených dnech v době od 13. 6. 2023 do 9. 8. 2023 zaznamenal příchod na směnu podvodným způsobem. Pomocí virtuálního terminálu si totiž označil příchod na pracoviště předtím, než na ně doopravdy vstoupil, v důsledku čehož mu žalovaná zaplatila mzdu za dobu, kdy nepracoval. Připustil, že porušil pracovní kázeň tím, že zaznamenal příchod na pracoviště virtuálním terminálem ve dnech uvedených v okamžitém zrušení, avšak vzhledem k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů a k době a k situaci, v níž došlo k porušení pracovněprávních povinností, nešlo o jejich zvlášť hrubé porušení; žalovaná mohla tento prohřešek řešit mírnější cestou. Žalobce nikdy neobdržel žádnou výtku stran své práce, šlo o ojedinělý exces a způsobená škoda byla nízká. Okamžité zrušení navíc nepodepsal jednatel společnosti, nýbrž jen [tituly před jménem] [jméno FO] jako manažerka lidských zdrojů v plné moci, která ovšem nebyla k okamžitému zrušení připojena. Skutkový popis žalobci vytýkaného jednání je neurčitý, poněvadž postrádá informaci o konkrétním časovém rozpětí předčasně zaznamenaných příchodů v rámci jednotlivých dnů. Žalovaná tudíž musí tyto údaje doplnit v soudním řízení.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že žalobce, stejně jako někteří jiní zaměstnanci, svou práci s jejím souhlasem občas vykonával z domova. Aby žalovaná mohla evidovat jeho pracovní dobu, přidělila mu virtuální terminál, díky kterému mohl v aplikaci s elektronickou evidencí pracovní doby na firemním počítači stisknutím příslušného virtuálního tlačítka označit zahájení a ukončení směny. Pracoval-li však v místě výkonu práce, používal čipovou kartu, kterou přikládal ke čtečce u vstupní brány a ke čtečce na svém vlastním pracovišti, a to jak na začátku, tak na konci směny. Aplikace evidující pracovní dobu je nastavena tak, že kdyby zaměstnanec při práci z domova zapomněl odkliknout ukončení výkonu práce, načež by si druhý den po fyzickém příchodu na pracoviště zaznačil příchod, vykázala by chybu. Právě tak v situaci, v níž by zaměstnanec na pracovišti v areálu žalované nezaznačil zahájení, nýbrž pouze ukončení výkonu práce. Totéž v případě, kdy by zaměstnanec na virtuálním terminálu označil pouze zahájení směny a posléze se dostavil do místa výkonu práce, kde by zaznamenal zahájení na vlastním pracovišti – v tomto případě by se dalo uvažovat o tom, že nejprve reálně vykonával práci z domova, jejíž ukončení potom jen omylem nevyznačil. Kdyby neoznačil příchod ani odchod, nebyla by směna vůbec evidována, což by se zjistilo při průběžné kontrole docházky. Tak ovšem žalobce nepostupoval. V inkriminovaných dnech totiž nejdříve ráno odkliknul zahájení výkonu práce na virtuálním terminálu, neodkliknul jeho ukončení a asi hodinu poté (tedy s odstupem odpovídajícím potřebě přesunu z jeho bydliště k žalované včetně parkování) sice na čtečce zaznamenal příchod do areálu žalované u vstupní brány, nikoli však zahájení směny na vlastním pracovišti. Na konci směny na čtečce zaevidoval konec směny a následně i odchod z areálu. Tím pádem aplikace nevykázala chybu. Nápadné přitom bylo i to, že se tento modus operandi přesně opakoval ve všech vytýkaných dnech – a nikdy jindy. Že žalobce přesně věděl, jak „docházková“ aplikace funguje a jak má začátek a konec směny správně vyznačit, plyne právě i z toho, jak s ní disponoval ve dnech, kdy pracoval pouze z domova, pouze v místě výkonu práce či v místě výkonu práce a posléze večer i doma. Žalobce celkem podvodně vyznačil práci v délce 891 minut, tedy 14 hodin a 51 minut (bez ohledu na dobu, uplynulou mezi vstupem do areálu a vyznačením zahájení směny), a sice v časových úsecích, které žalovaná v řízení přesně konkretizovala, přičemž svá tvrzení podložila snímky docházkové aplikace v inkriminovaných, ale i některých jiných dnech, kdy bylo vše v pořádku. Žalobce takto jednal jako člen IT oddělení žalované, který měl na starosti všechny počítačové aplikace včetně té docházkové, do níž měl tedy přístup a byl detailně zasvěcen do jejích nastavení. Tím byla zničena důvěra mezi účastníky. Žalobce žalované způsobil škodu v podobě neprávem vyplacené mzdy ve výši 4 656 Kč.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 19 299,50 Kč (výrok II.). Dospěl přitom mimo jiné k těmto skutkovým zjištěním. Žalobce byl zaměstnancem žalované od 1. 10. 2022, se sjednaným druhem práce aplikační inženýr a s místem výkonu práce v areálu závodu žalované na adrese [adresa], přičemž pracovní poměr, původně sjednaný na dobu určitou, byl nakonec změněn na pracovní poměr na neurčito. Pracovní smlouvu i obě dohody o změně pracovní smlouvy za žalovanou podepsala [tituly před jménem] [jméno FO] jako manažerka lidských zdrojů. Písemné okamžité zrušení žalovaná žalobci doručila dne 9. 8. 2023 a poukázala v něm na § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce), s tím, že žalobce zvlášť hrubě porušil pracovněprávní povinnosti tím, že v období od 13. 6. do 9. 8. 2023 v přesně specifikovaných šestnácti dnech opakovaně zaznamenával příchod na směnu podvodným způsobem, k němuž použil virtuální terminál, a to tak, že se přes něj připojil a označil si příchod předtím, než do areálu závodu vůbec vstoupil, v důsledku čehož mu byly proplaceny hodiny, které vůbec neodpracoval, a zaměstnavateli tak byla způsobena škoda. Okamžité zrušení podepsala opět [tituly před jménem] [jméno FO], jako manažerka lidských zdrojů v plné moci. Dne 9. 8. 2023 žalobce podepsal dokument, v němž souhlasil s tím, že žalované uhradí škodu, kterou způsobil svým podvodným jednáním a která zahrnuje neoprávněně vyplacenou mzdu a náklady na zvýšenou administrativu žalované spojenou s vyšetřováním podvodu. Žalobce poté oznámil žalované, že okamžité zrušení považuje za neplatné a že trvá na svém dalším zaměstnávání. Žalovaná reagovala tak, že žalobcovy argumenty odmítá a že považuje pracovní poměr za skončený ke dni 9. 8. 2023. Přílohou tohoto dopisu bylo okamžité zrušení a plná moc [tituly před jménem] [jméno FO]. Jednatel žalované dne 17. 2. 2023 skutečně zmocnil [tituly před jménem] [jméno FO] k zastupování společnosti ve všech úkonech a jednáních, která souvisí mimo jiné s uzavíráním, změnou a ukončením pracovního poměru zaměstnanců společnosti včetně všech jednání souvisejících. Žalobce se v šestnácti dnech mezi 13. 6. 2023 a 9. 8. 2023 přihlásil do evidence pracovní doby prostřednictvím virtuálního terminálu mimo pracoviště, v důsledku čehož bylo v systému vyznačeno zahájení práce žalobce, který až s časovým odstupem v průměrné délce okolo jedné hodiny vstoupil na pracoviště, což bylo zaznamenáno v elektronickém systému označením „[Anonymizováno].“ V těchto dnech byl časový rozdíl od vyznačení zahájení pracovní doby prostřednictvím virtuálního terminálu do vstupu do areálu dne 13. 6. 2023 v trvání 63 minut, dne 20. 6. 2023 v trvání 52 minut, 21. 6. 2023 v trvání 61 minut, 28. 6. 2023 v trvání 37 minut, 30. 6. 2023 v trvání 71 minut, 4. 7. 2023 v trvání 69 minut, 7. 7. 2023 v trvání 67 minut, 10. 7. 2023 v trvání 47 minut, 14. 7. 2023 v trvání 46 minut, 17. 7. 2023 v trvání 67 minut, 21. 7. 2023 v trvání 37 minut, 24. 7. 2023 v trvání 48 minut, 25. 7. 2023 v trvání 60 minut, 26. 7. 2023 v trvání 64 minut, 28. 7. 2023 v trvání 51 minut, stejně jako dne 9. 8. 2023. Ze svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] vyplynulo, že se jako IT manažer a žalobcův nadřízený poté, kdy jej [tituly před jménem] [jméno FO] upozornila na příchod jiného zaměstnance, který byl v době příchodu již přihlášen, snažil zjistit, zda v aplikaci není chyba. Tu nenašel, avšak shledal, že k popsanému jednání dochází proto, že si zmíněný zaměstnanec vyznačil začátek pracovní doby pomocí vzdáleného přístupu a až následně prošel branou na pracoviště, přičemž časový odstup činil půl hodiny až hodinu. Možnost vzdáleného přístupu byla zavedena pro umožnění práce z domova. Svědek proto zkontroloval evidenci všech členů svého týmu od začátku roku 2022 a odhalil u zmíněného zaměstnance i žalobce to, že se několikrát měsíčně přihlásili vzdáleným přístupem do docházkové aplikace a posléze až s časovým odstupem prošli branou a následně se fyzicky již nepřihlásili do evidence pracovní doby prostřednictvím karty a čtečky. Svá zjištění předal [tituly před jménem] [jméno FO]. Oba zaměstnance pak společně osobně konfrontovali tak, že jim na projektoru promítli evidenci pracovní doby. Žalobce se nejprve hájil tím, že v inkriminované době vykonával vzdálenou podporu uživatelům. Svědek mu však nevěřil a upozornil jej, že těch případů je více, až žalobce připustil, že si tak „připisoval“ odpracované hodiny. Žalobce nezpochybňoval časové údaje z aplikace. Svědek hodnotil žalobce jako podřízeného tak, že pracoval vždy dobře, nebyly s ním žádné problémy a spolupracoval i s ostatními. Ze svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] vyplynulo, že je zaměstnankyní žalované jako manažerka lidských zdrojů od roku 2018. V srpnu 2023 viděla kolem oken své kanceláře procházet pracovníka žalované okolo 8:30, ač již měl být na pracovišti. Proto se podívala do evidence pracovní doby a zjistila, že si již fyzicky označil příchod na pracoviště, takže měl být na pracovišti a ne pod okny její kanceláře. [tituly před jménem] [jméno FO] potom přišel na to, že se tento zaměstnanec přihlašuje dálkovým přístupem z domova a teprve s časovým odstupem přichází na pracoviště. To dělal i žalobce. U něj si znova všimli, že se přihlásil dálkovým přístupem, posléze šel do místnosti s fyzickým snímačem zachycujícím vstup na pracoviště, kde si měl vstup odkliknout, což neudělal - byl již přihlášen dálkově. Žalobce si tedy zavolali do zasedací místnosti, promítli mu záznam z docházkového systému a chtěli po něm vysvětlení. Zprvu tvrdil, že si v popsaných dnech zapomněl odkliknout příchod fyzicky, ale protože těchto případů bylo více, zeptal se jej [tituly před jménem] [jméno FO], jestli si tímto způsobem náhodou „nepřipisoval“ hodiny a on se nakonec přiznal, že ano. Svědkyně v rámci svého pracovního zařazení provádí veškerou personální agendu, takže uzavírá i rozvazuje pracovní poměry se zaměstnanci. Jednak to má v popisu práce, ale rovněž má k tomu plnou moc. V době doručování okamžitého zrušení orientačně znala dobu, kterou žalobce ve výše popsaném smyslu neodpracoval, neměla to však sečteno na minutu.

4. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § § 55 odst. 1 písm. b), 60 a 72 zákoníku práce a § 166 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), a dospěl k závěru, že okamžité zrušení bylo písemné, doručeno žalobci, který jej včas napadl žalobou a že skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení bylo dostatečně určité a nezaměnitelné s jiným skutkem. [tituly před jménem] [jméno FO] byla oprávněna zastoupit žalovanou při okamžitém zrušení jednak jako pověřená zaměstnankyně - personalistka, u níž je obvyklým pracovním úkonem i rozvázání pracovního poměru - druhak jako zmocněnkyně na základě plné moci udělené za žalovanou jejím jednatelem. To ostatně plyne i z pracovní smlouvy a jejích pozdějších změn, které za žalovanou rovněž učinila. Žalobce porušil pracovní povinnosti zvlášť hrubě, poněvadž svou pracovní dobu vyznačoval jako IT technik, který danou aplikaci spravoval a přitom jejím účelem bylo věrně evidovat docházku zaměstnanců. Žalobce jednal s plnou znalostí aplikace a systematicky, po delší čas. Vzhledem k soustavnému charakteru této činnosti lze důvodně předpokládat, že kdyby ji žalovaná nezachytila, pokračoval by v ní žalobce i nadále. Navíc žalované způsobil škodu.

5. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, v němž částečně zopakoval dosavadní argumenty a dodal, že je okamžité zrušení neplatné, neboť k němu nebyla přiložena plná moc, na jejímž základě [tituly před jménem] [jméno FO] za žalovanou jednala a která měla být integrální součástí okamžitého zrušení. Týž právní následek způsobuje okolnost, že nebyla doba, kterou měl žalobce podvodně vyznačit jako dobu pracovní, přesně specifikována již v okamžitém zrušení. Žalobce se žalované za své chování během soudního řízení omluvil, čehož nebyl v okamžiku doručení okamžitého zrušení kvůli šoku z náhlé konfrontace s nadřízenými schopen.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že zastoupení právnické osoby musí být zjevné – a zde bylo očividné, že [tituly před jménem] [jméno FO] s žalobcem jedná za žalovanou, jak se ostatně dělo i v případě uzavření jeho pracovní smlouvy. Do její náplně práce jako manažerky lidských zdrojů patřilo i rozvázání pracovního poměru, k čemuž měla též plnou moc. Její pouhé nepředložení při právním jednání nezpůsobuje jeho neplatnost. Již proto, že klíčová je existence zmocnění, nikoli předložení plné moci. Z okamžitého zrušení bylo naprosto jasné, co a který den se stalo. Žalobcovo jednání znamenalo úmyslný útok na majetek žalované jako zaměstnavatelky, který tvoří zvlášť hrubé porušení pracovních povinností bez ohledu na výši způsobené škody.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není důvodné.

8. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným a úplným skutkovým zjištěním, jež mají oporu v provedeném dokazování. Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje.

9. Odvolací soud se plně ztotožňuje s právním hodnocením podaným prvostupňovým soudem, k němuž dodává, že okamžité zrušení bylo včasné, poněvadž je žalovaná učinila do dvou měsíců od okamžiku, kdy se o žalobcově skutku dozvěděla (§ 58 odst. 1 zákoníku práce). K prvnímu dílčímu podvodnému vyznačení pracovní doby totiž došlo 13. 6. 2023, okamžité zrušení bylo doručeno 9. 8. 2023. Navíc lze s ohledem na blízkou místní, časovou, osobní a věcnou souvislost jednotlivých dílčích skutků, jakož i na systematický charakter žalobcova jednání říci, že z právního hlediska jde o skutek jediný, vedený jednotným záměrem. Co se týče oprávnění [tituly před jménem] [jméno FO] jednat za žalovanou, mohla tak obecně činit jako její pověřená zaměstnankyně v rámci svého pracovního zařazení (§ 4 zákoníku práce ve spojení s § 430 odst. 1 o. z.), případně jako její zmocněnkyně na základě plné moci (§ 4 zákoníku práce ve spojení s § 441 odst. 1, odst. 2 první větou o. z.). V tomto konkrétním případě žalovanou zastoupila z obou právních důvodů zároveň. Bylo totiž prokázáno, že v okamžiku doručení okamžitého zrušení měla k tomuto právnímu jednání zástupčí oprávnění na základě plné moci a zároveň šlo o jednání obvyklé s ohledem na její pracovní zařazení. Vyplynulo to z plné moci a z žalobcovy pracovní smlouvy a jejích následných změn, které [tituly před jménem] [jméno FO] za žalovanou učinila a podepsala jako zaměstnankyně bez dovětku „v plné moci.“ Toto na pohled nezvyklé řešení může pramenit mimo jiné z okolnosti, že plnou moc [tituly před jménem] [jméno FO] (a ostatně i zástupci žalované) udělil jednatel, který je cizincem, jako dvojjazyčnou. Otázku, zda může zaměstnavatel v souladu s právním řádem zmocnit svého zaměstnance, aby právně jednal vůči jinému jeho zaměstnanci, přestože takové zastoupení fakticky patří též k pracovní náplni daného zaměstnance, je nutno zodpovědět obecně kladně. Plyne to z ústavně zaručené autonomie vůle.[footnoteRef:1] Jak správně podotkla žalovaná, nepředložení plné moci je něčím jiným, než neexistence zástupčího oprávnění, poněvadž to, že nebyla plná moc předložena, neznamená, že neexistuje. Pouhé neprokázání se plnou mocí (která navíc z obecného hlediska může být ústní) zákon nezakotvuje jako důvod neplatnosti právního jednání. Zastoupení má být zjevné (§ 436 odst. 1 druhá věta, § 161 o. z.). A to bylo, poněvadž žalobce samozřejmě věděl, kdo je [tituly před jménem] [jméno FO], jaké právní jednání a proč mu adresuje, obzvlášť pokud tak vůči němu coby zaměstnanci činila jako vedoucí zaměstnankyně – personalistka, na pracovišti, v očividné souvislosti s výkonem žalobcovy práce a za účasti jiného vedoucího zaměstnance. Je také třeba zdůraznit, že nešlo o jednání se třetí osobou z řad veřejnosti, nýbrž vůči zaměstnanci zmocnitelky. Neexistence či překročení zástupčího oprávnění pak nemají za následek neexistenci, neplatnost ani neúčinnost daného právního jednání, nýbrž vznik práv a povinností z nepřikázaného jednatelství (§ 430 odst. 2, § 3006 - § 3011 o. z.), které naopak směřují k zachování platnosti právního jednání (§ 430 odst. 2, § 444 - § 446 o. z.), a sice právě ve světle principu autonomie vůle a ochrany práv a zájmů osoby, s níž „nepřikázaný jednatel“ jedná. Zde ovšem nic takového nenastalo. [1: Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2972/2018, či jeho rozsudek ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1011/2023.]

10. Co se týká určitosti vymezení důvodu okamžitého zrušení, žalobce původně – přinejmenším v žalobě – argumentoval, že by žalovaná měla dílčí skutky dodatečně specifikovat v řízení (což se stalo), zatímco v odvolání uvedl, že tak měla učinit již v okamžitém zrušení, pročež je neplatné. Tyto dvě možnosti se nicméně vzájemně vylučují, poněvadž kdyby bylo možno žalobci vytýkaný skutek takto rozvést teprve před soudem, nemohla by logicky absence těchto detailů v okamžitém zrušení způsobit jeho neplatnost. Podle § 60 první a druhé věty zákoníku práce „musí zaměstnavatel i zaměstnanec v okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn.“ Obě citovaná pravidla úzce souvisejí přinejmenším v tom smyslu, že právě konkrétní skutkový popis důvodu okamžitého zrušení zamezuje jeho pozdější změně ze strany zaměstnavatele třebas i pro případ, že by se zaměstnanec před okamžitým zrušením skutečně dopustil ještě jiného zvlášť hrubého porušení svých pracovních povinností, které mu však zaměstnavatel v okamžitém zrušení nevytkl. V požadavku určitosti zakotveném v tomto lze tudíž vysledovat přinejmenším čtyři související účely: 1. aby nebyl důvod okamžitého zrušení zaměnitelný s jiným [zde s důvodem podle § 55 odst. 1 písm. a) z. p.], 2. aby zaměstnanec přesně věděl, proč s ním zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením, 3. aby bylo později ověřitelné, zda byl důvod okamžitého zrušení skutečně naplněn, 4. aby zaměstnavatel nemohl tento důvod dodatečně spatřovat v jiném zaměstnancově skutku. Všechny tyto účely byly naplněny. Důvod okamžitého zrušení nemusí být v textu příslušného dokumentu rozveden do všech podrobností.[footnoteRef:2] Je nutno zdůraznit, že délku, četnost a přesné časové rozložení své „virtuální přítomnosti na pracovišti“ určil samotný žalobce. A to úmyslnou, s rozmyslem naplánovanou manipulací s aplikací obsahující elektronickou evidenci pracovní doby, což znamená, že v ní byly tyto údaje „zvěčněny“ a tedy žalobci i dodatečně přístupné, zvlášť vzhledem k jeho pracovnímu zařazení. V době doručování okamžitého zrušení mu je navíc nadřízený [tituly před jménem] [jméno FO] promítl na projektoru. Nadto je třeba si uvědomit, že pravidlo o určitosti okamžitého zrušení je, i při vědomí výše zmíněných účelů, adresováno v prvé řadě jeho subjektu a adresátovi. V tom smyslu, že především těmto osobám má být zřejmé, o jaký konkrétní skutek jde. A to z té příčiny, že právě ony jsou okamžitým zrušením právně vázány (§ 1759 ve spojení s § 1723 odst. 2 o. z.). A to zde bylo splněno. Okamžité zrušení je tudíž určité v zákonem předvídané míře. [2: Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019.]

11. Žalobce porušil pracovněprávní povinnost využít pracovní prostředek v podobě docházkové aplikace pro výkon svěřené práce ve smyslu pravdivého vyznačení zahájení směny [§ 301 písm. b) zákoníku práce] a především střežit a ochraňovat majetek žalované před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s jejími oprávněnými zájmy [§ 301 písm. d) zákoníku práce]. A to zvlášť hrubě z důvodů, rozvedených prvostupňovým soudem. O tom, zda nastoupí právní následek v podobě okamžitého zrušení pracovního poměru, anebo neplatnosti, se rozhoduje nejpozději v okamžiku doručení okamžitého zrušení adresátovi. Později nastalé okolnosti tedy nemohou mít na jeho platnost vliv.[footnoteRef:3] Proto nebylo v této souvislosti podstatné, zda žalobce vzápětí uznal či uhradil způsobenou škodu nebo jestli se žalované omluvil. Okamžitému zrušení nemusí podle zákona předcházet žádný vytýkací dopis ani jiné mírnější kázeňské opatření, což je přirozené již proto, že okamžité zrušení umožňuje zaměstnavateli reagovat s okamžitými právními účinky na nejzávažnější prohřešky zaměstnanců, jimž žádný další nemusí předcházet a i kdyby předcházel, samotná závažnost prohřešku opravňuje zaměstnavatele bez dalšího k tomu, aby pracovní poměr takového zaměstnance okamžitě rozvázal. Ze způsobu žalobcova jednání, věrně popsaného v bodě 2. odůvodnění, je naprosto jednoznačně patrno, že si počínal s rozmyslem, s detailní znalostí aplikace, plánovaně, systematicky a soustavně. Přesně věděl, co a proč dělá. Podstatou tohoto případu je zvlášť hrubé zneužití důvěry vložené do něj žalovanou, tedy porušení fundamentální pracovní povinnosti loajality k zaměstnavateli, jehož je škoda již „pouhým“ následkem. Šlo navíc o úmyslný a promyšlený útok na majetek žalované.[footnoteRef:4] A tak žalobce porušil své povinnosti zvlášť hrubě.[footnoteRef:5] Výše popsané okolnosti zároveň vedou k závěru, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby, čímž se naplnil i zákonný požadavek výjimečnosti okamžitého zrušení (§ 55 odst. 1 zákoníku práce). [3: Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2601/2011. ] [4: Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016.] [5: Stejně posoudil podobný čin zaměstnance Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, č. 25/2013 Sb. rozh. civ. ]

12. Žaloba i odvolání tak byly neopodstatněné. Proto odvolací soud výrokem I. napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.). To platí i pro výrok II., na jehož odůvodnění odvolací soud odkazuje.

13. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, pročež má proti žalobci právo na náhradu jeho nákladů (§ 211 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náhrada sestává na podkladě vyúčtování podaného zástupcem žalované z položek vyčíslených podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále „a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby v podobě účasti na jednání před odvolacím soudem [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.] odvolací soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) a s § 7 bodem 5. a. t., tedy částkou 2 500 Kč za úkon, paušální náhradu hotových výdajů pak ve výši 300 Kč za úkon (§ 13 odst. 4 a. t.). Další složkou nákladů je náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře zástupce žalované k odvolacímu soudu a zpět v délce 4 započatých půlhodin po 100 Kč, celkově tedy 400 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je možno s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím přiznat požadované 4 půlhodiny [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.]. Protože je advokát žalované plátcem DPH, připočítal odvolací soud k nákladům též 672 Kč jako náhradu za DPH [§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Celková náhrada tedy činí 3 872 Kč. Lhůtu k zaplacení odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k výši náhrady a k tomu, že měl žalobce během řízení dostatek času připravit se na zaplacení náhrady nákladů řízení pro případ svého procesního neúspěchu. Je sice povinen nahradit náklady řízení žalované, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení