16 Co 128/2022- 120

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Martina Jachury a soudkyň JUDr. Ivy Březinové a Mgr. Jitky Stibralové v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení [částka], k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 221/2021 - 87 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení [částka] do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou“ (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím (výrok II.) a současně rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobkyně v Centrálním registru oznámení, z důvodu jejího postavení veřejného funkcionáře. Tímto způsobem docházelo k trvalému porušování práv na ochranu jejího soukromí (čl. 7, čl. 10 LZPS). Žalobkyně poukázala na to, že protiústavnost novel stvrdil Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobkyně spařovala pochybení žalované v použití tohoto protiústavního předpisu, který umožnil komukoli přístup k uvedeným údajům žalobkyně. K tomuto protiústavnímu jednání žalované docházelo od [datum] tj. od zavedení zveřejňování majetku funkcionářů zákonem č. 14/2017 Sb. resp. od [datum] až do [datum], jak posléze upřesnila žalobkyně. Žalobkyně vykonává funkci v menší obci, její známost je proto obecně dána výkonem funkce a byla tak donucena k „ majetkovému striptýzu.“ Zveřejněné informace o žalobkyni si navíc každý může volně najít na internetu a dál je šířit. Žalobkyně dále ve své žalobě odkázala na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni v § 81 odst. 2 a § 90 o. z.

3. Žalovaná se bránila tím, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne [datum]. Podle žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmínila žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]. Žalovaná proto žalobou uplatněné nároky pro absenci odpovědnostního titulu neuznala.

4. Soud prvního stupně vyšel z prokázaných skutkových zjištění, že žalobkyně uplatnila u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy a peněžité částky [částka] dne [datum], na což žalovaná reagovala negativním stanoviskem. Na žalobkyni jako veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podat oznámení podle zákona o střetu zájmů, přičemž žalovaná, která spravovala registr oznámení, plošně zveřejnila její podaná oznámení a to konkrétně od [datum] do listopadu 2020, neboť zveřejnila oznámení o jejím majetku za příslušné roky. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], Ústavní soud zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne [datum]. V reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], žalovaná omezila od [datum] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru byly dostupné pouze na základě individuální žádosti.

5. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), když k újmě žalobců mělo dojít při výkonu veřejné moci, za použití § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, § 70 a § 71 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, čl. 89 odst. 1, čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. V této souvislosti rovněž odcitoval i judikaturu vyšších soudů zejm. stanovisko pléna Ústavního soud ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], [číslo] Sb., nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cdo 1321 [číslo] a rozsudek Nejvyššího soud ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

6. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobou uplatněný nárok je nutné posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli podle obecných předpisů občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti). Dále v této souvislosti uvedl, že s odkazem na výše citované závěry Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/2020 se žalobce nemůže svého nároku domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, když z rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že naplnění takto ústavně garantovaných práv je třeba, pokud jde o poskytování informací, posuzovat právě pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu odškodňovacího zákona a za podmínek tohoto odškodňovacího zákona. Z výše citovaných rozhodnutí se také podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod přímo nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládá.

7. Soud prvního stupně dále připomněl, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní, která nastupuje v případě současného naplnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, pak sdělil, že o jeho vykonatelnosti rozhodl Ústavní soud v souladu s ustanovením čl. 89 odst. 1 Ústavy tak, že předmětná právní úprava byla zrušena až ke dni [datum]. S odkazem na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soud prvního stupně konstatoval, že účinky nálezu nastávají ex nunc, z čehož následně plyne, že i po dobu odkladu vykonatelnosti je třeba na napadenou právní úpravu hledět jako na ústavně souladnou a takto ji také v právní praxi aplikovat.

8. Soud prvního stupně žalobkyní vymezené období, tj. od [datum] do [datum], kdy byly informace o majetku žalobkyně žalovanou zveřejněny, rozdělil na dvě období: 1) období od [datum] do data vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. [číslo], kterým byla protiústavnost uvedených zákonných ustanovení zákona o střetu zájmů deklarována a 2) období od [datum], tedy od data vydání předmětného nálezu, do [datum], kdy bylo ze strany žalované ukončeno zveřejňování majetkových údajů.

9. Pokud jde o prvé období, soud prvního stupně konstatoval, že v daném případě nemohlo jít o nesprávný úřední postup žalované, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem deklarována. V tomto období tak žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami a z toho důvodu nelze její postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Pokud jde o druhé období, tj. od [datum] do listopadu 2020, měl soud prvního stupně rovněž za to, že postup žalované byl správný, a to z hlediska účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení umožňovala kontrolu žalobkyně jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Postup žalované nebyl ani v případě druhého období nesprávným úředním postupem, protože žalovaná byla v uvedeném období povinna právní úpravu aplikovat a činila tak s ohledem na účel zákona. Ústavní soud odložil vykonatelnost svého nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. [číslo] až do [datum]. Až tímto dnem tak bylo protiústavní ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů zrušeno. Postupovala-li žalovaná do listopadu 2020 podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, naplňovala tím hlavní cíl zákona, kterým je veřejná kontrola ve vztahu k možnému střetu zájmů. Proto ani v druhém období neshledal soud prvního stupně, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk a žalobu v celém rozsahu zamítl.

10. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 151 odst. 3 o. s. ř. a zcela úspěšné žalované přiznal náklady řízení ve výši [částka], skládajíc se z náhrady hotových výdajů za 3 úkony po [částka] (vyjádření ve věci samé, příprava na jednání a účast na jednání) podle § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

11. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkala, že nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem (§ 205 odst. 2, písm. b) o. s. ř.), neúplně zjistil skutkový stav (§ 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.), dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a věc nesprávně právně posoudil (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). Žalobkyně zejména nesouhlasila s hodnocením významu odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, soudem prvního stupně, neboť podle jejího názoru odložená účinnost nálezu byla stanovena pro Parlament ČR, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Žalobkyně má za to, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09), proto považuje zveřejňování oznámení podle zákona o střetu zájmů po zveřejnění výše citovaného nálezu Ústavního soudu v březnu 2020 za zcela neakceptovatelné. Stát tak závažným způsobem porušil osobnostní práva žalobkyně, za což musí přijmout odpovědnost. Žalobkyně je přesvědčena, že došlo k porušení jejích osobnostních práv, kterého se může dopustit i stát, proto podala žalobu na ochranu osobnosti, a nesdílí názor soudu prvního stupně, že se jedná o žalobu v intencích zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně se dále dovolávala přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť informace, které byly žalovanou zveřejňovány, představujíc velmi citlivé informace soukromého charakteru jak o čistě osobních záležitostech žalobkyně, tak o majetkových informacích. Listina základních práv a svobod obsahuje i ustanovení, která jsou přímo aplikovatelná (není třeba zákonné úpravy), mezi které uvedené články nepochybně náleží. Žalobkyně také z gramatického výkladu pojmu„ nesprávného úředního postupu“ dovozuje, že tento pojem by měl také zahrnovat případy, které v době vzniku újmy mohou být v souladu s pravidly, avšak protože tento postup zapříčinil vznik škody nebo nemajetkové újmy, je třeba jej mít podle jeho výsledku objektivně za nesprávný. Žalobkyně má proto za to, že došlo k aplikaci ústavně nekonformní normy, přičemž tato aplikace přímo zasáhla do ústavně chráněných práv žalobkyně a takovýto zásah nemůže zůstat neodčiněn. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě žalobkyně vyhoví a zaváže žalovanou nahradit žalobkyni náklady řízení.

12. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání souhlasila se závěry soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli podle obecných občanskoprávních předpisů. Rovněž vyjádřila souhlas, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná odkázala na čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou orgány moci soudní povinny posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána povinnost předložit věc Ústavnímu soudu, který je jako jediný oprávněn o případné protiústavnosti zákona rozhodnout. Žalovaná však jako orgán moci výkonné toto oprávnění (povinnost) nemá. Pokud se tedy žalovaná řídila platnou a účinnou právní úpravou, jednalo se vždy o správný úřední postup. Žalovaná jako orgán moci výkonné ani nebyla oprávněna postupovat podle derogačního nálezu Ústavního soudu od okamžiku jeho vyhlášení. Žalovaná dále v této souvislosti odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st [číslo], jak ostatně učinil i soud právního stupně, podle kterého v případě, že Ústavní soud využije možnost posunout okamžik vykonatelnosti derogačního nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny úpravu aplikovat. Státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Žalovaná tedy zdůraznila, že zveřejňováním oznámení o majetku žalobkyně v Centrálním registru oznámení v době od vyhlášení příslušného nálezu Ústavního soudu do [datum] se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu. Žalovaná také nesouhlasila s tím, že nárok na omluvu a finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, uvedla, že příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobců na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně přezkoumal postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., aniž bylo nutno nařizovat jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, kdy takto zjištěný skutkový stav věci je spolehlivým podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací námitky žalobkyně, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům / § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností / § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., a že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním / § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., tedy vytýkající nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci, nejsou opodstatněné. Žalobkyně navíc ani nevylíčila, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně po skutkové stránce, pouhá citace zákonného vymezení některého z důvodů uvedeného v § 205 odst. 2 o. s. ř. nestačí.

15. Odvolací soud se tak zabýval tím, zda je důvodná odvolací námitka žalobkyně podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dospěl k závěru, že tomu tak není. Soud prvního stupně na věc aplikoval odpovídající právní úpravu i relevantní judikaturu a věc správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud plně souhlasí s názorem soudu I. stupně, že věc je třeba podřadit pod zákon č. 82/1998 Sb., upravující nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Žalovaná je ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o střetu zájmů správcem registru oznámení. Při vedení tohoto registru vystupuje v pozici svrchovaného nositele veřejné moci a její činnost při vedení Centrálního registru oznámení spadá pod výkon státní moci a představuje tak úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jedná se tedy o výkon veřejné moci v podobě zveřejňování dostupných informací ze strany Ministerstva spravedlnosti a v daném případě proto v úvahu připadá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Odvolací soud k danému dále uvádí, že nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb. nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Soud I. stupně proto správně vycházel z žalobního žádání, v němž žalobkyně uváděla, že plošným zveřejňováním oznámení o příjmech a závazcích žalovanou bylo zasaženo do jejích osobnostních práv (právo na soukromí) a správně posoudil věc podle zákona č. 82/1998 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému.

16. Soud prvního stupně také správně vymezil předpoklady vzniku nároku na náhradu škody podle OdpŠk, kterými jsou: 1) existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Tyto podmínky pak musí být splněny kumulativně. Odvolací soud se proto zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého nedošlo k naplnění prvního odpovědnostního předpokladů – nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť v popsaném postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v období před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak i v období následujícím (tj. do [datum]), neboť tímto nálezem sice Ústavní soud zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb. z důvodu porušování čl. 10 Listiny základních práv a svobod, avšak zároveň rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu na den [datum] Odvolací soud také poukazuje na přiléhavé vysvětlení soudem prvního stupně stran účinků derogačních nálezů Ústavního soudu (viz odst. 32 odvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a připomenutí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS - st. [číslo], v němž Ústavní soud vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. V této souvislosti proto soud prvního stupně správně uzavřel, že Ministerstvo spravedlnosti v postavení správního orgánu na úseku problematiky střetu zájmů je povinno při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a není oprávněno posuzovat soulad právních předpisů s Ústavou, když tímto orgánem je výlučně Ústavní soud (čl. 83 Ústavy České republiky). Za popsané situace proto Ministerstvu spravedlnosti, jakožto orgán moci výkonné, nepostupovalo nesprávně, když až do listopadu 2020 zveřejňovalo oznámení o majetku veřejných funkcionářů podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy.

17. Konečně postup žalované obstojí i v testu přiměřenosti, jež je třeba spatřovat v míře intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15). V této souvislosti odvolací soud připomíná, že hlavním účelem zákona o střetu zájmů je veřejná kontrola nad transparentním výkonem veřejné správy, v poměrech projednávané věci tedy veřejná kontrola nad výkonem veřejné funkce žalobkyně. Cílem této úpravy je vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, jakož i v důsledku zajištění důvěry veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Dalším cílem zákona o střetu zájmů je důraz na kontrolu obsahu podaných oznámení evidenčním orgánem. Ústavní soud právě ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, shledal protiústavním pouze způsob, jakým ke zveřejnění shromážděných dat došlo, nikoli samotné oznámení, které naopak považoval za prostředek potřebný, neboť stejného účelu nelze ve stejné míře dosáhnout jinými prostředky, zejména pak pokud jde o prevenci střetu zájmů a možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Samotné oznámení tak nelze shledat nepřiměřeným prostředkem, neboť při vstupu do veřejné funkce lze počítat s určitými omezeními. Klíčovým je samotné zveřejnění majetkových oznámení, jelikož samotná okolnost jeho poskytnutí a dostupnosti veřejnosti plní z hlediska střetu zájmů a omezení klientelismu a korupce potřebnou preventivní a kontrolní funkci. [jméno] intenzity žalobkyní namítaného zásahu je značně limitována mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře ve veřejné sféře za výkon své funkce, které odpovídá kontrola jeho majetkových poměrů veřejností. Od veřejného funkcionáře tak lze očekávat vyšší míru odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. Nakonec i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. V opačném případě by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem.

18. Naposledy pak odvolací soud shledal jako soudem prvního stupně správně posouzenou námitku žalobkyně, že její nároky vyplývají z přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod nejsou přímo aplikovatelná, tj. že by sama o sobě zakládala nárok žalobkyně na náhradu škody bez ohledu na speciální úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud připomíná, že Listina základních práv a svobod, ani jiné ústavní právní předpisy, nezakládají jednotlivci přímý hmotněprávní nárok na náhradu škody, a nelze z nich dovozovat ani odpovědnost státu za škodu; odškodnění lze přiznat pouze tehdy, jsou-li splněny předpoklady stanovené ve zvláštním právním předpise, kterým je právě OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3929/2009). Pokud tedy existuje procesní prostředek, který umožňuje přezkum správnosti úředního postupu orgánu veřejné správy, kterým žaloba podle zák. č. 82/1998 Sb. bezpochyby je, nelze souhlasit s úvahou žalobkyně, že její nárok na morální a relutární zadostiučinění vyplývá přímo z čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod.

19. Pro úplnost odvolací soud dodává, že neshledal opodstatněné ani argumenty žalobkyně v replice k vyjádření žalované k odvolání, neboť zde žalobkyně opakuje stále stejné důvody jako v žalobním návrhu a v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, které ještě více rozvádí a odkazuje na další rozhodnutí vyšších soudů včetně Evropského soudu pro lidská práva. Tato sdělení žalobkyně jsou však pro věc nepodstatná, neboť podstatnou je skutečnost, že postupem žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, tudíž žalobkyni ani nemohla vzniknout nemajetková újma, jejíž nápravy se domáhá.

20. Odvolací soud s ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované přísluší náhrada nákladů řízení představující paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 1, 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši [částka] za 3 úkony po [částka] - písemné vyjádření k odvolání. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.; k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.

Poučení