16 Co 13/2024 - 95

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0]: [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Jméno zainteresované osoby 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0], 702 00 Ostrava o určení nesplnění podmínek pro pracovní poměr na dobu určitou o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v [Jméno zainteresované osoby 1/0] ze dne 5. 9. 2023, č. j. 13 C 52/2023-43, a proti usnesení Okresního soudu v [Jméno zainteresované osoby 1/0] ze dne 18. 9. 2023, č. j. 13 C 52/2023-51 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že v pracovní smlouvě ze dne [datum] nebyly splněny podmínky pro založení pracovního poměru na dobu určitou mezi žalobkyní a žalovanou, uvedené v ust. § 23a odst. 2 až 4 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění účinném do [datum].

II. Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta se sídlem [adresa].

1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobkyně proti žalované domáhala určení, že v pracovní smlouvě ze dne [datum] nebyly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou a že byl pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou. Žalobu zdůvodnila tím, že účastnice dne [datum] uzavřely pracovní smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala pro žalovanou vykonávat práci učitelky pro ZŠ a SŠ při školském zařízení. Dnem nástupu do práce byl [datum], pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do [datum], přičemž ředitel školy žalobkyni ústně přislíbil, že s ní poté bude uzavřena nová pracovní smlouva. Dopisem ze dne [datum] nicméně žalovaná žalobkyni informovala, že její pracovní poměr skončí ke dni [datum], s čímž žalobkyně nesouhlasila a žalované písemně oznámila, že trvá na svém dalším zaměstnávání. Účastnice mezi sebou založily pracovní poměr na dobu určitou v rozporu s § 23a odst. 2 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. p. p.), což podle § 23a odst. 5 z. p. p. znamená, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Otázku splnění podmínek ust. § 23a z. p. p. soud posuzuje k okamžiku, kdy měl pracovní poměr skončit, tedy ke dni [datum]. Žalobkyně dodržela lhůtu pro odeslání předžalobní upomínky a nebyla přitom povinna odeslat ji pouze a jen do datové schránky žalované. Na oznámení o trvání na dalším zaměstnávání žalovaná nereagovala, a protože účastnice neuzavřely narovnání, nezbylo žalobkyni, než podat žalobu a trvat na ní.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že u ní žalobkyně od [datum] působí v pracovním poměru na dobu neurčitou, což jí také sdělila oznámením ze dne [datum], takže základní sporná otázka odpadla a žaloba byla podána zbytečně, resp. předčasně. Předcházela jí předžalobní výzva odeslaná zástupcem žalobkyně poštou - nikoli datovou schránkou, kterou mají obě účastnice - dne [datum], s úložní dobou do [datum], během níž si žalovaná dne [datum] výzvu se lhůtou k odpovědi do [datum] vyzvedla. Předžalobní výzva tudíž byla doručena po marném uplynutí lhůty ke zjednání nápravy a žaloba byla podána ještě před doručením předžalobní výzvy, k níž navíc advokát žalobkyně nepřiložil plnou moc. Žalovaná tedy neměla možnost reagovat. Žalobkyně pak na své žalobě zcela zbytečně trvala.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu v plné šíři zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.), jejíž výši posléze určil napadeným usnesením. Dospěl přitom ke skutkovým zjištěním, že účastnice dne [datum] uzavřely pracovní smlouvu na pozici učitelky pro základní a střední školu při školském zařízení. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou od [datum] do [datum]. Dne [datum] žalovaná žalobkyni písemně oznámila ukončení pracovního poměru na dobu určitou na základě skutečnosti, že pracovní smlouva byla uzavřena na dobu do [datum]. Žalobkyně písemně odpověděla, že pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou nebyly splněny zákonné podmínky, takže trvá na prodloužení pracovní smlouvy, čehož se jinak bude domáhat u soudu. Zástupce žalobkyně dne [datum] žalované odeslal předžalobní výzvu k nápravě založením pracovního poměru na dobu neurčitou ve lhůtě do [datum]. Žalovaná reagovala e-mailovou zprávou i dopisem ze dne [datum], v němž zástupci sdělila, že nemůže zaujmout stanovisko do [datum], protože požadavek žalobkyně musí projednat se zástupcem zřizovatele, Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen MŠMT), a to dne [datum]. Vyjádření bude tudíž zasláno dne [datum]. Poté žalovaná žalobkyni informovala, že po důsledné analýze podle názoru odboru legislativy MŠMT došla k názoru, že je požadavek žalobkyně na další zaměstnávání v souladu se zákonem, pročež se její pracovní poměr sjednaný na dobu určitou dnem [datum] změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou. Žalobkyně tedy u žalované nadále pracuje jako učitelka.

4. Okresní soud případ právně kvalifikoval podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), a žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, poněvadž by jím žalobkyně nic nezískala; nejprve by totiž by bylo sporné postavení žalobkyně postaveno na jisto. Od okamžiku, kdy žalobkyně i po uplynutí doby sjednané v pracovní smlouvě pokračovala v práci pro žalovanou s jejím vědomím, nastala fikce založení pracovního poměru na dobu neurčitou ve smyslu § 65 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce). Jestliže navíc žalovaná žalobkyni oznámila, že mezi nimi pokračuje pracovní poměr na neurčito, měla vzít žalobkyně žalobu zpět, přičemž není pravdou, že o věci mohl rozhodnout jedině soud. Jako neuctivý až nehorázný okresní soud vyhodnotil postup zástupce žalobkyně, který žalované neposkytl dost času k odpovědi na předžalobní výzvu, obzvlášť v situaci, kdy musel vědět, že žalovaná nejprve musí spornou otázku projednat se svým zřizovatelem.

5. Proti rozsudku i usnesení podala žalobkyně odvolání, v němž částečně zopakovala své dosavadní argumenty a dodala, že její naléhavý právní zájem plyne přímo ze zákona. Aplikovat § 65 odst. 2 zákoníku práce by bylo možno tehdy, jestliže by mezi stranami nebyl spor o existenci či trvání pracovního poměru a byla by zde jednoznačná kontinuita zaměstnávání. V tomto případě však [datum] byl dnem pracovního klidu, přičemž se žalobkyně ještě v lednu a únoru 2023 nacházela v pracovní neschopnosti. Ve dnech [datum] a [datum] byla opakovaně vyzývána ke vrácení svěřených věcí. Dokonce i [podezřelý výraz], kterou měla žalovaná vyplácet, byla uhrazena až dlouho po výplatním termínu, a to dokonce pod dohledem inspektorátu práce. K nápravě žalovanou vyzvala již samotná žalobkyně. Ta není povinna vyčkávat do posledního dne lhůty k podání žaloby ani čekat na odpověď na předžalobní výzvu.

6. Žalovaná navrhla potvrzení odvoláním napadeného rozsudku s poukazem na své dřívější argumenty a na okolnost, že zde již v okamžiku podání žaloby nebylo žádného sporu. Nevzala-li žalobkyně žalobu zpět, přestože věděla, že žalovaná nepopírá trvání pracovní poměru na dobu neurčitou, nelze to klást k tíži žalované. Ta přitom žalobkyni nemusela dát najevo, že s pokračováním pracovního poměru souhlasí, aby se tento transformoval v pracovní poměr na neurčito.

7. Krajský soud v [adresa] jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal na odvolacím jednání napadená rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jejich vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

8. Prvostupňový soud dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním, jež mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud je tudíž jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje. Za účelem podrobnějšího objasnění okolností vzájemné předžalobní korespondence účastnic provedl odvolací soud i některé okresním soudem neprovedené, včas navržené důkazy (§ 213 odst. 1, odst. 4 o. s. ř.). Oznámení, že žalovaná po konzultaci s MŠMT došla k názoru, že se pracovní poměr žalobkyně dnem [datum] změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou, do datové schránky žalobkyně došlo dne [datum] (dodejka k datové zprávě). Dne [datum] je také žalovaná poštou zaslala zástupci žalobkyně (podací arch). Dne [datum] zástupce žalobkyně žalované doporučeně poštou odeslal předžalobní upomínku s výzvou k uzavření nové pracovní smlouvy na dobu neurčitou ve lhůtě do [datum] s tím, že bude jinak podána žaloba. Upomínka došla žalované dne [datum] bez příloh (předžalobní výzva, obálka, podací lístek). Žalovaná žalobkyni odpověděla také dopisem, doporučeně odeslaným dne [datum] (podací arch z l. č. [hodnota]). Dne [datum] žalovaná zástupci žalobkyně odeslala e-mail, k němuž přiložila pracovní smlouvu a výzvu k dodání psychologického posudku s tím, že dne [datum] oba dokumenty zašle v tištěné podobě poštou (e-mail ze dne [datum]). Výše jmenované důkazy odvolací soud vyhodnotil jako zákonné, pro meritum případu závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Další důkazy neprovedl, protože nebyly navrženy a ani v zákonném smyslu nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. po uplynutí sjednané doby (§ 48 odst. 2) s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou.“ Podle § 23a odst. 5 z. p. p. ve znění účinném do [datum] „sjedná-li zaměstnavatel s pedagogickým pracovníkem dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou v rozporu s odstavci 2 až 4, a oznámil-li pedagogický pracovník před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v odstavcích 2 až 4, mohou zaměstnavatel i pedagogický pracovník uplatnit u soudu nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby.“ Každé ustanovení obsahuje jinou hypotézu. Ust. § 65 odst. 2 zákoníku práce upravuje situaci, kdy zaměstnanec odvádí práci pro zaměstnavatele s jeho vědomím po uplynutí dříve sjednané doby určité, aniž by se s ním explicitně dohodl na pokračování pracovního poměru - ať již na další dobu určitou, nebo neurčitou. Ustanovení je řazeno v Části druhé (Pracovní poměr), Hlavě IV (Skončení pracovního poměru), v [adresa] (Další případy skončení pracovního poměru). V rámci [adresa] pak § 65 pod nadpisem Skončení pracovního poměru na dobu určitou vedle zrušení pracovního poměru ve zkušební době, upraveného v § 66, reguluje nejprve jednotlivé způsoby ukončení pracovního poměru na dobu určitou kromě uplynutí doby (§ 65 odst. 1), posléze se zabývá výše popsaným případem. Ust. § 23a odst. 5 z. p. p. pak obsahově naprosto odpovídá ust. § 39 odst. 5 zákoníku práce. To přitom zákonodárce začlenil do Části druhé (Pracovní poměr), Hlavy II (Pracovní poměr, pracovní smlouva a vznik pracovního poměru), pod nadpis Pracovní poměr na dobu určitou. Zde v návaznosti na právní úpravu řetězení pracovních poměrů na dobu určitou (§ 39 odst. 2 – 4) stanovil právní následek porušení zákazu řetězení. Zatímco tedy § 65 odst. 2 zákoníku práce upravuje právní následek jednání účastníků teprve po skončení doby určité, které je díky vědomí zaměstnavatele v zásadě souladné se zákonem, § 39 odst. 5 zákoníku práce a § 23a odst. 5 z. p. p. zakotvují důsledek jejich jednání, které se zaprvé zásadně odehrálo již v okamžiku uzavření pracovní smlouvy, zadruhé bylo protiprávní, zatřetí k němu musí přistoupit další skutkový děj v podobě nesouhlasného oznámení zaměstnance či dokonce pro něj příznivého výsledku následného soudního řízení. A právě na tomto skutkovém ději byla postavena žaloba. Proto na věc nelze aplikovat § 65 odst. 2 zákoníku práce. Obzvlášť v situaci, kdy v případech upravených ust. § 39 odst. 5 zákoníku práce, resp. § 23a odst. 5 z. p. p., naléhavý právní zájem plyne - jak bude níže vysvětleno - ze zákona, zatímco podá-li zaměstnanec určovací žalobu na základě ust. § 65 odst. 2 zákoníku práce, musí jeho existenci prokázat. Proto je třeba aplikovat ust. § 23a odst. 5 z. p. p. ve znění účinném do [datum].

10. Žalobkyně nepodala žalobu na určení, že její pracovní poměr trvá. Požadovala určení v intencích § 23a odst. 5 z. p. p. ve znění účinném do [datum], tedy že nebyly splněny podmínky uvedené v § 23a odst. 2 až 4 z. p. p. (pro založení pracovního poměru na dobu určitou). Toto ustanovení zakotvuje v konečném důsledku právní fikci založení pracovního poměru na dobu neurčitou v situaci, kdy je jasné, že účastníci uzavřeli pracovní smlouvu na dobu určitou.1 Nejde o určovací žalobu podle § 80 o. s. ř., poněvadž její podání není zcela svobodným rozhodnutím žalobce, nýbrž navazuje na okolnost, že chce-li zaměstnanec dosáhnout nastoupení právních účinků zmíněné fikce, tedy transformace do pracovního poměru na dobu neurčitou, musí žalobu podle druhé věty téhož ustanovení podat. Zaměstnavatel dal předem najevo záměr ukončit pracovní poměr uplynutím doby určité, zaměstnanec s tím ovšem projeví včasný nesouhlas. Je tudíž nutno rozhodnout spor o splnění podmínek založení pracovního poměru na dobu určitou (§ 23a odst. 5 první i druhá věta). To je reálně možné pouze věcným přezkumem těchto podmínek. Tedy komplexním meritorním projednáním případu, založeném na důkazech o právně relevantních sporných skutečnostech (§ 6 první věta o. s. ř.), nikoli zkoumáním naléhavého právního zájmu. Kdyby měl soud zkoumat naléhavý právní zájem, muselo by být možné žalobu zamítnout pro jeho neexistenci (mělo-li by zde 1 Viz důvodovou zprávu k § 39 zákoníku práce; dále [adresa]. § 39 [Pracovní poměr na dobu určitou]. In: VALENTOVÁ, Klára, PROCHÁZKA, Jan, JANŠOVÁ, Marie, ODROBINOVÁ, Veronika, BRŮHA, Dominik a kol. Zákoník práce. 2. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2022, s. 135, marg. č. [hodnota]; BĚLINA, [adresa]. § 39 [Pracovní poměr na předpokládá nejen určovací žalobu samotnou, ale i zkoumání rozhodných skutečností v řízení o ní. Proto naléhavý právní zájem plyne přímo ze zákona a žalobu nelze zamítnout pro jeho nedostatek.2 11. Odvolací soud si je v této souvislosti vědom názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezech ze dne [datum], sp. zn.

II. ÚS 3323/14 (N 205/79 SbNU 343), a ze dne [datum], sp. zn.

III. ÚS 2703/15 (N 160/82 SbNU 513), že oznámí-li zaměstnanec zaměstnavateli včas, že trvá na svém dalším zaměstnávání a nepodá-li žádný včasnou určovací žalobu, pak se v konkrétním případě jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Pomine-li odvolací soud skutečnost, že v projednávaném případě nejde o aplikaci § 39 odst. 5 zákoníku práce a že zde žaloba podána byla, přičemž směřovala k jinému určení než v případech řešených Ústavním soudem, je třeba poukázat na pozdější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V něm dovolací soud zaujal názor, že „…v zájmu právní jistoty obou účastníků pracovněprávního vztahu se navrhuje stanovit dvouměsíční prekluzivní lhůtu pro uplatnění soudního návrhu na určení, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Zákonodárce tak kromě jiného reagoval též na dřívější neuspokojivý stav právní nejistoty, kdy se (zejména) zaměstnanci mohli domáhat určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., že pracovní poměr trvá, nebo že pracovní poměr neskončil apod., bez jakéhokoliv časového omezení. …Soudní rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o žalobě… ve skutečnosti jen verifikuje (silou právní moci rozhodnutí soudu) právní skutečnost o tom, že trvání pracovního poměru bylo sjednáno v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 až 4 zák. práce. Je to obdobné jako s určením neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozhodnutím soudu na základě žaloby podané podle ustanovení § 72 zák. práce; stejně jako lze rozvázání pracovního poměru pokládat za neplatné, jen byla-li taková právní skutečnost určena pravomocným soudním rozhodnutím, lze pokládat sjednání trvání pracovního poměru na dobu určitou za odporující ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, jen jestliže to určilo pravomocné rozhodnutí soudu. V tomto smyslu je třeba také chápat slova důvodové zprávy o zájmu právní jistoty obou účastníků pracovněprávního vztahu, která směřují právě k tomu, aby nebylo možné žalobu uplatnit u soudu kdykoliv, ale v zájmu právní jistoty obou stran pracovního poměru jen ve dvouměsíční prekluzivní lhůtě.“ Dále Nejvyšší soud uvážil právní zásady pacta sunt servanda a in favorem negotii, jakož i podobnou právní úpravu neplatnosti rozvázání pracovního poměru, v níž není pochyb o tom, že jako na neplatné lze na rozvázání pohlížet zásadně jen tehdy, určuje-li jeho neplatnost pravomocné soudní rozhodnutí. Jinak by byl zaměstnavatel v případě, že zaměstnanec s rozvázáním nesouhlasí a oznámí, že trvá na dalším zaměstnávání, pouze na tomto základě nucen podat žalobu na určení, že je rozvázání platné, což by vedlo k popření právě zmíněných zásad. A to neumožňují ani specifika pracovního práva. Proto Nejvyšší soud setrval na názoru, že právní následek ve smyslu § 39 odst. 5 první věty zákoníku práce nastává teprve na základě pravomocného soudního rozhodnutí. V usnesení ze dne [datum], sp. zn.

III. ÚS 2923/17, navíc Ústavní soud později jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost, v níž stěžovatel argumentoval právě výše uvedenými rozhodnutími. Ústavní soud přitom uzavřel, že Nejvyšší soud v naposledy citovaném rozsudku neodmítl respektovat výše uvedené nálezy způsobem, jímž by prokazatelně porušil stěžovatelova základní práva.3 Dále zdůraznil tu odlišnost, že v projednávaném případě zaměstnanec určovací žalobu podal, a to ve dvouměsíční propadné lhůtě.4 Odvolací soud se zde plně ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu. Kdyby měly účinky právní fikce pracovního poměru na dobu neurčitou bez dalšího nastoupit již nesouhlasným oznámením zaměstnance, jeho následná žaloba na určení nesplnění podmínek pro pracovní poměr na dobu určitou by postrádala smysl. Ust. § 23a odst. 5 druhé věty z. p. p. přitom nerozlišuje mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a žalobní právo explicitně zakládá oběma. Leda by byl v této situaci k žalobě ve smyslu splnění podmínek pro pracovní poměr na dobu určitou nucen zaměstnavatel. Je to nicméně zaměstnanec, který se skončením pracovního poměru nesouhlasí a který se zmíněných právních účinků domáhá ve svůj prospěch, přičemž důvody jeho nesouhlasu se v danou chvíli z pohledu zaměstnavatele pohybují v rovině pouhého tvrzení. Druhá 2 Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. 3 bod 18. odůvodnění usnesení 4 bod 20. odůvodnění. K tomuto judikatornímu vývoji dále viz KOMENDOVÁ, Jana, ZAPLETAL, Roman. Podmínky neoznámí, že na dalším zaměstnávání trvá, skončí jeho pracovní poměr uplynutím doby určité, účinky právní fikce nikdy nenastoupí a případná žaloba tudíž musí být zamítnuta, i kdyby se podmínky pro pracovní poměr na dobu určitou nenaplnily.5 Pokud ovšem dané oznámení učiní před uplynutím doby určité, relevantně tím zpochybní právní následek blížícího se konce zmíněné doby. Teprve po jejím uplynutí může podat úspěšnou určovací žalobu. Z těchto souvislostí je patrno, že má uvedené oznámení samostatný normativní význam. Jasně totiž zaměstnavateli signalizuje objektivní zpochybnění právního následku uplynutí doby určité, a tedy i obecně možný zaměstnancův úspěch v později zahájeném řízení o určovací žalobě. Také v ust. § 69 – 71 zákoník práce výslovně hovoří o neplatném rozvázání pracovního poměru a přesto není v nauce pracovního práva ani v judikatuře nejmenších pochyb o tom, že je k předmětnému právnímu jednání jako k neplatnému možno přistupovat zásadně teprve od okamžiku právní moci rozsudku určujícího jeho neplatnost ve smyslu § 72 zákoníku práce. Také zde absence oznámení o trvání na dalším zaměstnávání způsobuje, že již nemohou nastat pro zaměstnance příznivé právní následky, třebaže jejich ostatní hmotněprávní předpoklady splněny jsou [§ 69 odst. 3 písm. a), písm. b) zákoníku práce]. Dále je třeba vyzdvihnout důsledky časového omezení žaloby dvouměsíční prekluzivní lhůtou. Právě ono totiž zásadně brání tomu, aby bylo možno podobného určení dosáhnout prakticky kdykoli později, žalobou podle § 80 o. s. ř. Stejně jako u rozvázání pracovního poměru (právním jednáním), i v případě jeho skončení uplynutím sjednané doby určité stál zákonodárce před otázkou, jak upravit vzájemná práva a povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance v případě, kdy by pracovní poměr podle hmotného práva správně neměl zaniknout (měl by pokračovat), načež také zaměstnanec nebo zaměstnavatel poukazují, avšak pouze v reakci na dřívější právní jednání obou nebo druhého zúčastněného (pracovní smlouvu, výpověď), podle nějž by naopak zaniknout měl. Tím pádem zde vzniká stav značné právní nejistoty o dalším osudu pracovního poměru, zpravidla navíc v situaci protichůdných názorů zaměstnance a zaměstnavatele. Vzhledem k mimořádnému individuálnímu i celospolečenskému významu závislé práce (obvykle nutná k obživě, makroekonomický i mravní smysl) na jedné straně a k jejímu soustavnému charakteru na straně druhé je přitom nezbytné tento nežádoucí stav odstranit co možná nejrychleji. Nejlepším nástrojem je k tomu v demokratickém právním státě bezpochyby pravomocný rozsudek soudu (čl. 36 odst. 1 LZPS, § 4 zákoníku práce ve spojení s § 12 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a s § 3 o. s. ř.). Proto zákonodárce přijal pravidla, jimiž pravomoc „konečného slova“ propůjčil soudu, leč pouze na základě žaloby, kterou je nutno podat v krátké lhůtě. Formulace ust. § 23a odst. 5 z. p. p. může vyvolat interpretační obtíže v tom smyslu, že při splnění hypotézy na jednu stranu počítá s určovací žalobou, zároveň se však v předchozí větě danou situaci zdá bezezbytku řešit právní fikcí. To vzbuzuje zdání, že je určovací žaloba vlastně nadbytečná. Přesto zákonodárce v § 23a odst. 5 druhé větě z. p. p. učinil naprosto jednoznačné a neoddiskutovatelné rozhodnutí, že mají-li účinky právní fikce nastat, musí být určovací žaloba podána. A to právě z výše vysvětlených důvodů. Dále z té příčiny, že spornými jsou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obvykle skutkové předpoklady samotného nastoupení právní fikce v podobě nesplněných podmínek pro pracovní poměr na dobu určitou (obdobně jako bývají důvody neplatnosti rozvázání pracovního poměru). A přestože se na první pohled jeví jednoduchou a jednoznačnou, může se spornou stát i druhá část hypotézy, totiž oznámení zaměstnancova nesouhlasu, např. kvůli nejasným, komplikovaným okolnostem jeho doručení zaměstnavateli. I v tom tedy tkví význam soudního řízení o této určovací žalobě. Proto nebylo možno žalobkyni odepřít komplexní věcné projednání žaloby, rep. její žalobu zamítnout s poukazem na to, že prosazovaného výsledku dosáhla již oznámením, že trvá na dalším zaměstnávání u žalované.

12. Účastnice smlouvou ze dne [datum] založily pracovní poměr na dobu určitou do [datum], čímž nedodržely jeho minimální dobu ve smyslu § 23a odst. 2 z. p. p., protože měl trvat méně než 12 měsíců. Zároveň během řízení učinily nesporným, že žalobkyně celou dobu splňovala b) a contrario ve spojení s § 22 odst. 7 a s § 8 odst. 1 z. p. p.]. Žalobkyně přitom žalované oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání i od [datum], a to dopisem, který byl žalované doručen před 31. prosincem 2022. Žalobu podala dne [datum]. Tím pádem byla její žaloba nejen včasná, ale i důvodná. Vyjádření, že žalovaná s dalším zaměstnáváním v režimu pracovního poměru na dobu neurčitou od [datum] souhlasí, bylo žalobkyni doručeno až během řízení. Odvolací soud ani v nejmenším nesdílí názor prvostupňového soudu, že si zástupce žalobkyně brzkým podáním žaloby počínal „nehorázně.“ V prvé řadě žalobkyně vůbec nebyla povinna odeslat předžalobní výzvu, poněvadž nešlo o žalobu na plnění, nýbrž na určení (§ 142a odst. 1 a contrario ve spojení s § 80 o. s. ř.). I kdyby tomu tak bylo, plní funkci předžalobní upomínky již oznámení žalobkyně ze dne [datum], doručené do datové schránky žalované přihlášením pověřené osoby dne [datum]. Žalované nic nebránilo spornou otázku s MŠMT projednat již pod dojmem této výzvy, když ne v prosinci 2022, tak v lednu či počátkem února 2023. Zástupce žalobkyně nebyl povinen zaslat žalované další upomínku právě do datové schránky, poněvadž mu to žádné zákonné ustanovení neukládá. Byl by povinen dodržet pouze minimální časový rozestup mezi odesláním upomínky a podáním žaloby (§ 142a odst. 1 o. s. ř.) – což dodržel. Sedmidenní lhůta se přitom počítá již od odeslání, nikoli doručení upomínky. Nebyl by tudíž povinen čekat na doručení upomínky a už vůbec ne na odpověď. Žalobu podal teprve 3 dny po uplynutí lhůty v upomínce poskytnuté, takže zmíněnou upomínku rozhodně nelze hodnotit jako ryze formální úkon. Žalobkyně byla navíc limitována dvouměsíční prekluzivní lhůtou do [datum] a žádné ustanovení právního řádu ani smluvní ujednání jí neukládalo povinnost vyčkávat s žalobou na konec této lhůty. Postupovala tudíž plně v souladu s právním řádem. Z důvodů rozebraných v bodě 11. a též proto, že je vedení řízení plně v gesci žalobkyně, jí rozhodně nelze přičíst k tíži, že nevzala žalobu zpět. A tak ji nebylo možno zamítnout, ačkoli žalovaná během řízení projevila souhlas s tím, že u ní žalobkyně nadále působí v pracovním poměru na dobu neurčitou. Ze všech výše rozvedených důvodů odvolací soud výrokem I. napadený rozsudek změnil [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] tak, že určil, že v pracovní smlouvě ze dne [datum] nebyly splněny podmínky pro založení pracovního poměru na dobu určitou. Tím pádem ztratilo opodstatnění i samostatné usnesení o náhradě nákladů řízení, které odvolací soud zrušil výrokem II.

13. Výrok III. je odůvodněn ust. § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud napadený rozsudek změnil, pročež musel znova rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně byla plně procesně úspěšná, takže má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné šíři (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě procesních nákladů tak odvolací soud rozhodl podle úspěchu ve věci z důvodů, rozvedených v předchozích bodech odůvodnění. Náhrada sestává ze zaplaceného soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši [právnická osoba] Kč a v téže výši za řízení odvolací. Dále z položek vyčíslených podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále „a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby odvolací soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § § 9 odst. 3 písm. a) a 7 bodem 5. a. t., tedy částkou [částka] za úkon, paušální náhradu hotových výdajů pak ve výši [částka] za úkon (§ 13 odst. 4 a. t.). Konkrétně žalobkyni přiznal náhradu nákladů převzetí a přípravy zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) a. t.], předžalobní výzvy obsahující základní právní a skutkový rozbor [§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.], žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.], vyjádření ve věci samé ze dne [datum], poněvadž v něm žalobkyně na výzvu soudu musela argumentovat, proč na podané žalobě trvá [§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.], účasti na dvou jednáních [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.] a odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) a. t.]. Další složkou nákladů je náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře zástupce žalobkyně k prvostupňovému, resp. odvolacímu soudu a zpět vždy v délce 4 započatých půlhodin po [částka], celkově tedy [částka] za každé jednání, poněvadž podle aplikace google maps je možno s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím přiznat požadované 4 půlhodiny [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.]. Dále cestovné advokáta žalobkyně. Za jednání před prvostupňovým soudem jde při ujeté vzdálenosti 54 km, kombinované spotřebě 7,6 l/100 km, při vyhláškové ceně účinném do [datum]] o cestovné ve výši [částka]. Za jednání před odvolacím soudem pak při ujeté vzdálenosti 120 km, kombinované spotřebě 7,6 l/100 km, při vyhláškové ceně automobilového benzinu 95 oktanů [částka]/1 l a základní náhradě za 1 km jízdy [částka] [§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. a) vyhlášky MPSV č. 398/2023 Sb. v prvním účinném znění] o cestovné ve výši [částka]. Protože je advokát žalobkyně společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH, připočítal odvolací soud k nákladům též [částka] jako náhradu za DPH [§ 137 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Celková náhrada tedy činí [částka]. [adresa] k zaplacení odvolací soud ve výroku III. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem tomu, že měla žalovaná během řízení dostatek času připravit se na zaplacení náhrady nákladů řízení pro případ svého procesního neúspěchu. Je sice povinna nahradit náklady řízení žalobkyni, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Odůvodnění

Poučení