16 Co 155/2025 - 135

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A]., IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] 3) [Jméno žalované C], narozený dne [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované C] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 87 066 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. června 2025, č. j. 38 C 203/2024-101 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích III a IV potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku V mění takto: Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2 a 3 na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 30 233,36 Kč k rukám [Jméno advokáta B], advokáta se sídlem [adresa], a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 15. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2 a 3 na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21 287 Kč, k rukám [Jméno advokáta B], advokáta se sídlem [adresa], a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 15. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení.

IV. Žalovaná 1 je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 4 354 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Bruntále dne 28. 10. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 87 066 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,25 % ročně od 21. 10. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy a jejím dodatku pracovala jako číšnice nejprve v [Anonymizováno] v [adresa], následně v [Anonymizováno] [adresa]. Přestože si řádně plnila své povinnosti, nebyla jí proplacena část mzdy za červen 2024 ve výši 3 000 Kč, dále mzda za červenec 2024 ve výši 16 782 Kč, za srpen 2024 ve výši 17 030 Kč a za září 2024 ve výši 16 442 Kč. Žalobkyně pracovní poměr ukončila okamžitým zrušením pracovního poměru a náleží jí tak náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu dalších 2 měsíců, a to 2x po 16 906 Kč, celkem tedy 87 066 Kč. Žalobkyně má za to, že za dluh společnosti společně a nerozdílně odpovídá také [Jméno žalované B], jednatel společnosti, který zaměstnával žalobkyni, přestože věděl, že nebude mít peněžní prostředky na výplatu, a dál [Jméno žalované C], který žalobkyni úkoloval, a kterému žalobkyně odváděla tržby a byl odpovědným vedoucím.

2. Žalovaná 1) žalobu neuznala, ani ostatní dva žalovaní žalobu neuznali. Žalovaná 1) uvedla, že pokud jde o částku 3 000 Kč, má za to, že tato částka byla vyplacena v hotovosti, když žalobkyně si brala z pokladny provozovny svoji mzdu v hotovosti a toto si potvrzovala telefonicky s účetní žalované 1) a následně to bylo zaúčtováno. Pokud jde o ostatní měsíce, za červenec, srpen a září 2024 mzda nebyla vyplacena. Dále namítal výši náhrady mzdy, která není nijak zdůvodněna. Žalovaní 2) a 3) pak uvedli, že nejsou pasivně legitimováni a mají za to, že žaloba by měla směřovat pouze proti žalované 1) jako zaměstnavateli.

3. Okresní soud v Bruntále jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozhodl tak, že žalovanou 1) zavázal zaplatit žalobkyni 87 066 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,25 % ročně z částky 36 812 Kč od 21. 10. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,25 % ročně z částky 50 254 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení (výrok I.), žalobu žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12,25 % ročně z částky 50 254 Kč od 21. 10. 2024 do 31. 10. 2024 zamítl (výrok II.), žalobu, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaných 2) a 3) zaplacení částky 87.066 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,25 % ročně od 21. 10. 2024 do zaplacení společně a nerozdílně i s prvním žalovaným zamítl (výrok III.), žalovanou 1) zavázal zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 19 830 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok IV.) a žalobkyni zavázal zaplatit žalovaným 2) a 3) náklady řízení ve výši 30.233,36 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných 2) a 3) (výrok V.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že Pokud jde o pasivní legitimaci účastníků, vychází ze žalobních tvrzení žalobkyně, která se domáhala zaplacení nezaplacené mzdy za červen, červenec, srpen a září roku 2024 a dále náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu 2 měsíců z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. Jedná se tedy o nároky, které směřují jednoznačně vůči zaměstnavateli žalobkyně. Zaměstnavatelem žalobkyně je pak dle pracovní smlouvy žalovaná 1) Okresní soud neshledal žádné důvody, pro které by žalovaní 2) a 3) měli odpovídat za nevyplacenou mzdu žalobkyni a za této situace žalobu vůči žalovaným 2) a 3) v celém rozsahu zamítl. Pokud jde o nárok žalobkyně na nevyplacenou mzdu za červen ve výši 3 000 Kč a za červenec, srpen a září 2024, pak soud vyšel z výplatních lístků, které předložila žalobkyně, a které jí vystavila žalovaná 1) s tím, že pokud jde o nevyplacenou mzdu za červenec, srpen a září roku 2024, tak nevyplacení této mzdy bylo mezi účastníky nesporné. Pouze u části mzdy za červen 2024 ve výši 3 000 Kč žalovaná 1) uváděla, že tato byla vyplacena žalobkyní obvyklým způsobem, kdy žalobkyně si mzdu sama brala z pokladny na provozovně a toto pak oznamovala účetní. Tuto skutečnost však žalobkyně popírala, když uvedla, že si s účetní nic telefonicky nepotvrzovala, že provozovna byla uzavřena, kdy kolegyně všechny peníze předala [Jméno žalované B], který říkal, že to vše vyřeší, a provozovnu otevře. Žalobkyně připustila, že si brali peníze z pokladny na provozovně, ale až po odsouhlasení [Jméno žalované C]. Ten přijel osobně, odebral si peníze z pokladny a pak jim vyplatil mzdu. Vzhledem k tomu, že předání částky 3 000 Kč v hotovosti žalobkyní jako mzdy za červen 2024 nebylo v řízení doposud prokázáno, okresní soud poučil podle § 118a občanského soudního řádu zástupce žalovaných, aby navrhl důkazy způsobilé prokázat tvrzení žalované 1) o vyplacení části mzdy ve výši 3 000 Kč za červen 2024 a ze strany žalovaných nebyl navržen žádný důkaz k prokázání tohoto tvrzení. Pokud žalovaná 1) namítala, že mzda za červen 2024 byla uhrazena v celém rozsahu, protože tuto část nezaplacenou žalobkyní neuvedla v okamžitém zrušení pracovního poměru, pak je nutno uvést, že tato skutečnost, že nevyplacená část mzdy za červen 2024 nebyla uvedena v okamžitém skončení pracovního poměru žalobkyní, neznamená a není důkazem toho, že tato mzda byla žalobkyni vyplacena. Okresní soud tak přiznal žalobkyni návrh na nevyplacenou mzdu v celém rozsahu. Provedeným dokazováním dále bylo prokázáno, že došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnancem, tedy žalobkyně dala okamžité zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy za červenec 2024 a pracovní poměr skončil tímto okamžitým zrušením pracovního poměru k datu 19. 9. 2024 v souladu s § 56 zákoníku práce. Žalobkyni podle § 56 odst. 2 zákoníku práce přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu 2 měsíců. Průměrný výdělek pak okresní soud zjistil v souladu s ustanovením § 356 zákoníku práce, kdy zjistil průměrnou hodinovou mzdu žalobkyně ve 2. čtvrtletí, konkrétně za období duben, květen a červen 2024, kdy započetl pouze odpracované hodiny a základní mzdu a zjistil tak průměrný hodinový výdělek ve výši 109,41 Kč za 2. čtvrtletí roku 2024 a tento průměrný hodinový výdělek násobil 40hodinovou pracovní dobou uvedenou v pracovní smlouvě a koeficientem 4,348 dle § 356 odst. 2 zákoníku práce a zjistil průměrný hrubý výdělek ve výši 19 028,60 Kč. Dle okresního soudu by tak žalobkyni náležela náhrada mzdy ve výši 2x po 19 028,60 Kč, žalobkyně pak žádala ve své žalobě pouze 2x 16 906 Kč, tedy méně, a soud je jejím žalobním žádáním vázán. Pokud jde o splatnost mzdy, postupoval okresní soud podle § 141 odst. 1 zákoníku práce a za této situace mzda za září 2024 a náhrada mzdy, která je splatná v nejbližším výplatním termínu po skončení pracovního poměru, je splatná do konce měsíce října 2024 a prodlení tedy nastává až od 1. 11. 2024. Okresní soud tedy částečně zamítl žalobu týkající se úroku z prodlení u mzdy za září 2024 a u náhrady mzdy, a to za dobu od 21. 10. 2024 do 31. 10. 2024, když splatnost nastala až posledním dnem v měsíci, tedy dnem 31. 10. 2024 a v prodlení je žalovaná 1) až od 1. 11. 2024. Okresní soud neprovedl další žalobkyní navržené důkazy, kdy tyto vyhodnotil pro rozhodování ve věci samé jako nadbytečné a také jako důkazy, které nemohou zdůvodnit pasivní legitimaci žalovaných 2) a 3).

4. Proti výrokům I., III., IV. a V. rozsudku podala žalobkyně odvolání, když okresní soud nesprávně ve výroku III. zamítl žalobu proti žalovanému 2), který byl jednatelem žalované 1) (společnosti [právnická osoba]) a proti žalovanému 3), který byl ustanoven odpovědnou osobou, což žalobkyně při jednání dne 24. 6. 2025 řádně doložila. Zamítl také důkazní návrhy, jimiž žalobkyně a její zástupce hodlali prokázat, že žalovaní 2) a 3) v jiných společnostech, které řídí, provozují a vykonávají v nich funkce statutárních orgánů, neproplácí zaměstnancům řádně mzdy, které se následně přes pravomocné soudní rozhodnutí oprávněné osobě nedaří vymoci ani v exekučním řízení. Také v projednávaném případě vše směřuje k tomu, že žalobkyně v rozporu s článkem 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nezíská prostředky pro své životní potřeby za již vykonanou a odvedenou práci a také v rozporu s článkem 28 Listiny základních práv a svobod za svou práci neobdrží spravedlivou odměnu. Okresní soud vůbec nezvážil možnost, že žalovaná 1) přes pravomocný rozsudek dlužnou mzdu a náhradu mzdy vůbec neobdrží. Rovněž žádným způsobem okresní soud nenaznačil, jak by měla žalobkyně postupovat, aby se svých nároků dle zákoníku práce a Listiny základních práv a svobod domohla za situace, kdy okresní soud jí není schopen poskytnout záruky za získání řádné mzdy a náhrady mzdy dle § 56 odst. 2 zákoníku práce. Osobám, které celou situaci zavinily, zaměstnávaly žalobkyni a věděly, že společnost na mzdy peněžní prostředky nemá a s největší pravděpodobností mít nebude, však okresní soud přiznává veškeré odměny za jejich zastoupení, kterých se případně též domohou v exekuci, nedojde-li k změně rozsudku v odvolacím řízení. Nároky vůči žalované 1) proto žalobkyně uplatňuje dle příslušných ustanovení zákoníku práce. Vůči žalovaným 2) a 3) žalobkyně své nároky uplatňuje z titulu náhrady škody, protože uvedené osoby jako zástupci žalované 1) žalobkyni zaměstnávali, ačkoliv jim bylo známo, že žalovaná 1) peněžní prostředky pro výplatu mzdy a náhrady mzdy k dispozici nemá a pravděpodobně ani mít nebude. Jedná se o společný a nerozdílný nárok z různých právních důvodů a také žalovaní 2) a 3) by měli být zavázáni k náhradě nákladů soudního řízení s ohledem na pravděpodobnost, že žalovaná 1) náklady soudního řízení neuhradí. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že žalovaní 1) až 3) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 87 066 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,25 % ročně z částky 36 812 Kč od 21. 10. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,25 % ročně z částky 50.254 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení. Dále žalobkyně navrhla zrušení výroku III. a V. rozsudku okresního soudu v celém rozsahu. Ve výroku IV. rozsudku okresního soudu navrhla změna rozsudku tak, že žalovaní 1) až 3) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení před okresním soudem ve výši 19 830 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně. Dále nechť jsou žalovaní zavázáni k povinnosti zaplatit rukou společnou a nerozdílnou žalobkyni náklady odvolacího řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. V průběhu odvolacího ústního jednání žalobkyně uvedla, že pokud je upozorněna, že v písemně podaném odvolání je uveden i výrok I., tak se jedná o písařskou chybu.

5. Žalovaní 2) a 3) k odvolání žalobkyně uvedli, že okresní soud řádně zjistil skutkový stav a jeho právní závěry jsou přiléhavé. Znovu zopakovali, že zaměstnavatelem žalobkyně byla pouze společnost [Jméno žalované A]., tedy žalovaná 1), nikdo jiný. S žalovaným 2) a 3) nebyla žalobkyně nikdy v žádném pracovněprávním vztahu a není možné po nich požadovat nároky plynoucí právě z pracovněprávního vztahu uzavřeném výlučně mezi žalobkyní a žalovanou 1). Žalovaní 2) a 3) nedostatek jejich pasivní věcné legitimace namítali již od počátku řízení. Žalovaní proto 2) a 3) navrhovali, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen a byly jim přiznány náklady odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené výroky rozsudku okresního soudu, jakož i řízení jim předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné toliko ohledně lhůty splatnosti nákladového výroku.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 3.-4. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá. Odvolací soud též souhlasí se závěrem okresního soudu (popsaném v bodě 9. odůvodnění napadeného rozsudku), že další dokazování již bylo nadbytečné, protože skutkový stav byl zjištěn dostatečně. V občanském soudním řízení totiž platí zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Soud však není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O tom, zda provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku, což okresní soud učinil. Nelze proto spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, že okresní soud nevyhověl všem důkazním návrhům žalobkyně, měl-li za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1544/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2025 sp. zn. 21 Cdo 1398/2024).

8. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že nárok žalobkyně na zaplacení nezaplacené mzdy za červen, červenec, srpen a září roku 2024 a dále náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu 2 měsíců z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru se nelze vůči žalovaným 2) a 3) domáhat podle zákoníku práce, protože zaměstnavatelem žalobkyně byla podle pracovní smlouvy pouze žalovaná 1). Žalobkyně však vůči žalovaným 2) a 3) své nároky uplatňuje z titulu náhrady škody, protože uvedené osoby jako zástupci žalované 1) žalobkyni dále zaměstnávaly, ačkoliv jim bylo známo, že žalovaná 1) peněžní prostředky pro výplatu mzdy a náhrady mzdy k dispozici nemá a pravděpodobně ani mít nebude. K tomu odvolací soud uvádí následující. Žalobkyně přehlíží, že byla zaměstnankyní žalované 1) od února 2020 a mzda jí nebyla vyplácena až od června 2024, tedy nelze konstatovat, že by žalovaní 2) a 3) zaměstnali žalobkyni prostřednictvím žalované 1) s úmyslem jí nevyplatit za odvedenou práci mzdu. Platební neschopnost zaměstnavatele sama o sobě není (nemůže být) porušením povinnosti, zaměstnavatel se do této situace může dostat i bez vlastní viny (např. druhotná platební neschopnost – dlužník, který není schopen hradit své závazky z důvodu neuhrazených pohledávek od odběratelů). Žalobkyně se toliko domýšlí, že jí její nároky žalovaná 1) neuhradí, protože ani na předžalobní výzvu žalovaná 1) nereagovala, zde se však může jednat ze strany žalované 1) o tzv. platební nevůli (stav při kterém dlužník disponuje disponibilními zdroji, které by mu buď bez větších problémů, nebo i s určitými dopady umožnily uhradit dluh, ale dlužník se rozhodl zadržet peníze a využít benefity z tohoto postupu, které jsou větší než zápory, tj. úroky z prodlení). Skutečnost, že jiná společnost, odlišná od žalované 1), byť v ní figurují žalovaní 2) a 3), neuhradila své zaměstnankyni její nároky přes nařízenou exekuci, opět bez dalšího neznamená (nemůže znamenat), že ani žalovaná 1) přes případnou exekuci žalobkyni její nároky neuhradí (každá společnost má (může mít) jiný majetek). Lze tedy uzavřít, že v současné době nelze konstatovat, že by žalovaní 2) a 3) porušili své povinnosti (jakékoliv) a svým (ne)jednáním způsobili žalobkyni škodu.

9. Pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud žalovaná 1) přes případnou exekuci žalobkyni její nároky neuhradí, bylo by možné se těchto nároků domáhat vůči žalovanému 2) podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku (Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci.). V případném insolvenčním řízení, které dosud zahájeno nebylo, může však toliko insolvenční správce navrhnout postup podle § 99 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.) anebo podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních korporacích (Přispěl-li člen statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace a bylo-li v insolvenčním řízení již rozhodnuto o způsobu řešení úpadku obchodní korporace, insolvenční soud na návrh insolvenčního správce byl-li na majetek obchodní korporace prohlášen konkurs, může také rozhodnout, že tento člen je povinen poskytnout do majetkové podstaty plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku obchodní korporace; při určení výše plnění insolvenční soud přihlédne zejména k tomu, jakou měrou přispělo porušení povinnosti k nedostatečné výši majetkové podstaty.). Podle § 69 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních korporacích (Ustanovení § 63 až 66 se použijí obdobně na bývalého člena statutárního orgánu, na osobu v obdobném postavení člena statutárního orgánu a na každou další osobu, která se fakticky v takovém postavení nachází, přestože není členem orgánu, a bez zřetele k tomu, jaký vztah k obchodní korporaci má.) by bylo možné v insolvenčním řízení, na návrh insolvenčního správce, se tohoto nároku případně domáhat i vůči žalovanému 3).

10. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byly výroky III. a IV. rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) shledány ve výroku ve věci samé jako věcně správné a jako takové byly, byť z poněkud jiných důvodů, v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzeny. Pro úplnost odvolací soud dodává, že s ohledem na skutečnost, že žalobkyně v průběhu odvolacího řízení uvedla, že odvolání do výroku I. rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) bylo písařkou chybou, proto odvolací soud samostatně nerozhodoval.

11. K částečné změně přistoupil odvolací soud u výroku V. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu o plném procesním úspěchu žalovaných 2) a 3), jakož i výpočtu náhrady nákladů řízení před okresním soudem specifikovaném v bodu 12. odůvodnění rozsudku okresního soudu, ale nesouhlasí se lhůtou splatnosti ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Odvolací soud povinnost žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení před okresním soudem, v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., stanovil v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč pod ztrátou výhody splátek, s ohledem na sociální situaci žalobkyně. Odvolací soud zde vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 32 Cdo 5741/2017 (Důvody pro rozhodnutí ve smyslu § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. se odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku, osobních a majetkových poměrů účastníků. Není chybou, zvažuje-li soud mezi okolnostmi konkrétního případu, např. výši dlužné částky, délku trvání prodlení, výši splátek, porovnává-li je s dopadem na situaci věřitele (zda plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele) a přisuzuje-li zároveň jednotlivým kritériím různou závažnost. Není vyloučeno, aby jiné okolnosti byly shledány natolik závažnými, že soud nepřihlédne k osobním a majetkovým poměrům povinného.). Žalobkyně doložila Prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, že je nezaměstnaná, vedená na ÚP a pobírá dávky státní sociální podpory a z tohoto důvodu byla usnesením okresního soudu ze dne 18. 11. 2024, č. j. 38 C 203/2024-43, osvobozena od placení soudních poplatků v plném rozsahu. Zároveň však nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. s ohledem na konstantní judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1016/2014 nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 3517/22) vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně byla od počátku sporu právně zastoupena. Jelikož se jedná o náhradu nákladů řízení, tak skutečnost, že bude uhrazena ve splátkách, nemůže žalované 2) a 3) nijak výrazně poškodit (omezit). Současně odvolací soud stanovil, že pokud jednu splátku žalobkyně nezaplatí, stane se splatným celý zbývající dluh a žalovaní 2) a 3) se můžou domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce podle exekučního řádu.

12. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto výrokem V. tohoto rozsudku v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní 2) a 3) byli v odvolacím řízení zcela procesně úspěšní. Proto jim byly přiznány náklady odvolacího řízení ve výši 21 287 Kč představující 2 úkony právní služby – sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání á 8 316 Kč podle § 7 bod 5 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025 [5 620 Kč + (5 620 Kč – 20 %)], příslušného počtu režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky ve výši 1 050 Kč za čtrnáct půlhodin po 150 Kč (účast u jednání) a cestovného ve výši 2 705 Kč podle § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce ve spojení s § 4 písm. c) vyhlášky č. 475/2024 Sb. (cesta z [adresa] a zpět v délce 326 Km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě PHM 7,2 l/100 Km NM). V souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř. byla žalobkyně zavázána zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalovaných 2) a 3). Odvolací soud povinnost žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem, v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., stanovil v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč pod ztrátou výhody splátek, s ohledem na sociální situaci žalobkyně, jak je rozvedeno výše.

13. Okresní soud přehlédl, že žalobkyně byla v řízení osvobozena od placení soudních poplatků v plném rozsahu, a to usnesením okresního soudu ze dne 18. 11. 2024, č. j. 38 C 203/2024-43, proto odvolací soud toto pochybení sám napravil, a přenesl výrokem IV. rozsudku povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 4 354 Kč dle položky 1 bod 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků, na žalovanou 1) v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ve lhůtě dle § 7 odst. 1 tohoto zákona.