16 CO 178/2021 - 151

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Holzbauera a JUDr. Petra Ševčíka, LL.M. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] o poddlužnické žalobě, o 180 000 Kč, o odvolání žalované proti mezitímnímu rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 6. 2021, č. j. 12 C 29/2020-109, takto:

Výrok

Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že základ žalobního nároku je vůči žalované opodstatněný (výrok I.) a o výši žalobního nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (výrok II.). V odůvodnění napadeného rozsudku soud I. stupně uvedl, že ve věci jsou naplněny předpoklady pro vydání mezitímního rozsudku, neboť jeho vydání je podle ustanovení § 152 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) účelné. Zdůraznil, že pro vydání tohoto mezitímního rozsudku je určující, zda dlužník žalobce – [jméno] [příjmení], který je podle vykonatelného trestního rozsudku povinen žalobci nahradit škodu ve výši 6 000 000 Kč, má vůbec za žalovanou pohledávku z titulu investic do rekonstrukce fary v [obec] či nikoliv. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že [jméno] [příjmení] takovou pohledávku společně se svou bývalou manželkou má, neboť coby nájemci provedli rekonstrukční práce na faře v [obec], blížící se či dokonce převyšující částku 1 200 000 Kč, přičemž k započítávání pohledávek docházelo. V okamžiku doručení exekučního příkazu přikázáním jiných peněžitých pohledávek žalovaná pozbyla možnost provádět zápočty svých pohledávek nájemného za nájemci s jejich (vždy v alikvotní výši nájemného za kalendářní roky 2017, 2018 a 2019) pohledávkami za žalovanou z titulu jimi provedených oprav (investic) do pronajatých nemovitostí – fary v [obec], tj. v lednu 2018 za nájemné za rok 2017 ve výši 60 000 Kč, v lednu 2019 za nájemné za rok 2018 ve výši 60 000 Kč a v lednu 2020 za nájemné za rok 2019 rovněž ve výši 60 000 Kč, celkem tedy za uvedené tři roky ve výši 180 000 Kč. Jelikož žalovaná coby dlužník povinného [jméno] [příjmení] i přes vydaný (pravomocný) exekuční příkaz a předžalobní výzvu nezaplatila žalobci jiné peněžité pohledávky povinného za žalovanou z titulu povinným a jeho manželkou provedených oprav (investic) do fary v [obec] v celkové výši 180 000 Kč, žalobce po právu podal proti žalované poddlužnickou žalobu, kterou soud I. stupně tímto mezitímním rozsudkem shledal co do základu opodstatněnou s tím, že o výši žalobního nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce. V něm uplatnila odvolací důvody vyplývající z ustanovení § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř., tj. že řízení je řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Zdůraznila, že nájemní smlouva je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti předmětu nájmu, neboť v textu smlouvy není nikde specifikována místnost, která neměla být předmětem nájmu, předmět nájmu nelze individualizovat. Neurčitý však není pouze předmět nájmu, ale též rozsah oprav, které měli nájemci provést. Rozsah oprav měl být uveden v krycím listu, který je přílohou nájemní smlouvy, ovšem tento je nesrozumitelný a neurčitý. Důsledkem neplatnosti nájemní smlouvy je, že případnou pohledávku z titulu provedených oprav nelze hodnotit v režimu smluvních ujednání, ale jako právo na vydání bezdůvodného obohacení a tento nárok je promlčen. Dále namítla neúplná a nesprávná skutková zjištění soudu I. stupně, neboť soud I. stupně si zaměnil zásadu volného hodnocení důkazů s libovůlí při hodnocení důkazů. Ve věci nikdy nedošlo k písemnému odsouhlasení rozsahu provedených prací a jejich ceny. [anonymizována dvě slova] je sice nadřízenou církevní právnickou osobou, a z toho důvodu je nezbytný jeho souhlas k některým právním jednáním, avšak v běžném právním jednání není žalovaná nijak omezena a [anonymizována dvě slova] do jejích záležitostí nezasahuje. Z tohoto důvodu [anonymizována dvě slova] nemá (resp. nemělo) žádnou povědomost o tom, že ve skutečnosti nikdy nedošlo k naplnění smlouvy a pokud v přípisu ze dne 15. 8. 2017 uvedlo, že dochází k započtení, tak z kontextu vyplývá, že vycházelo pouze z textu smlouvy a nemělo reálné znalosti věci. Žalovaná k důkazu navrhla výslech Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení], která přípis ze dne 15. 8. 2017 vyhotovila, a to za účelem prokázání skutečnosti, že [anonymizována dvě slova] nemělo žádnou povědomost o tom, že do 15. 8. 2017 nedocházelo k započítávání. Žalovaná rovněž upozornila na opomenuté důkazy. V této souvislosti namítla, že ačkoliv byla soudem I. stupně k důkazu čtena výzva žalované ze dne 19. 4. 2008 (viz č. l. 58 spisu), soud I. stupně se s touto listinou v napadeném rozsudku vůbec nevypořádal. Obdobně v napadeném rozsudku nehodnotil část výpovědi [jméno] [příjmení] a rovněž vůbec nehodnotil přípisy žalované Policii ČR ze dne 7. 5. 2008 a 1. 9. 2009 (viz č. l. 70 a 71 spisu), které byly k důkazu čteny na jednání soudu I. stupně dne 29. 6. 2021. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy. Soud I. stupně rovněž nesprávně hodnotil provedené opravy, neboť podle názoru žalované nikdy nedošlo k odsouhlasení provedených oprav, nikdy nedošlo ani k započítávání nájmu oproti pohledávce nájemců z titulu provedených oprav. Žalovaná má rovněž za to, že zcela jistě nedošlo k provedení všech oprav tak, jak bylo ujednáno v nájemní smlouvě. Závěrem uvedla, že ve věci nebyly splněny předpoklady pro vydání mezitímního rozsudku, neboť soud I. stupně se nezabýval ani tím, zda údajné právo manželů [příjmení] na vypořádání investic je splatné. S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání žalované zdůraznil, že odvolání žalované považuje za zcela nedůvodné. Nesouhlasí s tvrzením žalované, že předmětná nájemní smlouva je absolutně neplatná z důvodu neurčitě vymezeného předmětu nájmu. V tomto směru se žalobce plně ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, obsaženými v bodech 35. až 38 odůvodnění napadeného rozsudku. Dále je žalobce přesvědčen o tom, že krycí list rozpočtu, který je přílohou nájemní smlouvy, není nesrozumitelný ani neurčitý. Podle názoru žalobce, vypořádání investic do pronajatých nemovitostí podle ustanovení § 667 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) představuje samostatný občanskoprávní nárok nájemce (nikoliv nárok z bezdůvodného obohacení), jenž vynaložili nájemci na zvýšení hodnoty věci, který podléhá promlčení v obecné promlčecí lhůtě podle ustanovení § 101 obč. zák. Skutečnost, že dochází k započítávání nákladů na práce provedené nájemci na pronajatých nemovitostech na nájemné, potvrdili jednak přímo svědci – nájemci, a jednak [anonymizována dvě slova], které je nadřízeným subjektem pronajímatele, tj. žalované. Námitku žalované, že soud I. stupně nepřepsal do odůvodnění napadeného rozsudku doslovně celý obsah svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], považuje žalobce za irelevantní, neboť svědek výslovně uvedl, že k započtení dochází. Žalovanou navrhovaný důkaz svědeckým výslechem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], považuje žalobce za nadbytečný a za ryze účelový postup ze strany žalované, navíc žalovaná tento důkaz navrhla až v odvolání, tudíž se jedná o důkaz nepřípustný. Skutečnost, že v daném případě došlo k odsouhlasení investic vynaložených nájemci na pronajaté nemovitosti žalovanou, a že tedy dochází k započítávání nákladů na nájemném postupem dle nájemní smlouvy, byla v řízení před soudem I. stupně prokázána svědeckými výpověďmi nájemců a rovněž dopisem právního odboru [anonymizována dvě slova] ze dne 15. 8. 2017, adresovaným soudnímu exekutorovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že v okamžiku doručení exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek povinného, vydaného soudním exekutorem Mgr. [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad] ze dne 9. 8. 2017, č. j. [číslo jednací], pozbyla žalovaná možnost provádět zápočty svých pohledávek nájemného za nájemci s jejich (vždy v alikvotní výši nájemného za kalendářní roky 2017, 2018 a 2019) pohledávkami za žalovanou z titulu jimi provedených oprav (investic) do pronajatých nemovitostí – fary v [obec]. Žalobce je přesvědčen, že v daném případě byly dány podmínky pro vydání mezitímního rozsudku podle ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř., neboť bylo prokázáno, že žalobní základ je opodstatněný. Závěrem navrhl, aby napadený rozsudek soudu I. stupně odvolací soud potvrdil.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas, proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dovodil, že odvolání žalované důvodné není.

5. Podle ustanovení § 313 odst. 3 o. s. ř. povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.

6. Podle ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř. nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, popřípadě podle § 314c odst. 1 a 3, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému.

7. Přikázáním jiné peněžité pohledávky (ustanovení § 312 a násl. o. s. ř.) vzniká oprávněnému – při splnění všech zákonných podmínek – k pohledávce povinného za jeho dlužníkem tzv. úkojné právo vůči tomuto dlužníku (poddlužníku), a to až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství. Do závazkového vztahu mezi povinným a jeho dlužníkem úkojné právo zasahuje jen tím, že oprávněnému (nevyplatí-li poddlužník řádně a včas pohledávku – viz ustanovení § 314a odst. 2 o. s. ř., ustanovení § 314b odst. 1 a 3 o. s. ř.) přiznává formálně právní aktivní legitimaci k tomu, aby se ve sporném nalézacím řízení domohl vlastním jménem na poddlužníku vyplacení přikázané pohledávky. Z hlediska hmotného práva nedochází v daném obligačním právním vztahu – subjektově (věřitelem dlužníka je nadále povinný), předmětově (určený druh plnění), obsahově (jde-li o práva a povinnosti subjektů vzniklých na základě předpisů objektivního práva) a rovněž co do jeho právního důvodu (titulu) – přikázáním pohledávky k žádné změně. Výrazem toho jsou i omezení účastníků řízení o poddlužnické žalobě týkající se hmotněprávních dispozic s předmětem řízení (srov. ustanovení § 315 odst. 1, věta druhá a třetí, o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že poddlužnická žaloba ve smyslu ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř. je důvodná, jen jestliže by žalovaný – nebýt exekučního postižení pohledávky – měl povinnost uhradit dluh povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (srov. ustanovení § 313 odst. 1 o. s. ř.); okolnost, že pohledávka se dosud nestala splatnou, popřípadě že má z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu, je nerozhodná. Jinak řečeno, žalobce nedosáhne uspokojení své vymáhané pohledávky, pokud žalovaný prokáže, že přikázaná pohledávka (nikdy) neexistovala nebo před tím, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, některým ze způsobů stanovených zákonem zanikla. K takovým skutkovým závěrům je naproti tomu vyloučeno dospět v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky předchází, neboť existenci pohledávky, která má byt postižena, exekuční soud – vycházeje toliko z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí – nezjišťuje (ostatně k tomu nemá vytvořeny ani odpovídající procesní předpoklady). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004.

8. Od okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dlužníkovi povinného nesmí s pohledávkou v rozsahu, ve kterém byla postižena nakládávat ani dlužník povinného (tzv. arrestatorium), ani povinný (tzv. inhibitorium), který na ni ztrácí právo již v okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí jeho dlužníkovi (v tomto případě dnem 14. 8. 2017). Nakládání s pohledávkou se rozumí jakékoliv právní jednání (ať už jednostranné nebo dvojstranné), které má vliv na existenci, výši nebo splatnost postižené pohledávky. Pohledávku nelze např. postoupit, uzavřít ohledně ní dohodu o narovnání, prominout ji, změnit její splatnost, provádět na ni započtení nebo ji k započtení použít apod. Srov. Jirsa, J. a kol., Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha V. § 251–376 1. vydání. Havlíček Brain Team 2014, 231 s .

9. Dále je třeba zdůraznit, že poddlužníkovi zůstávají v poddlužnickém sporu zachovány všechny námitky založené na hmotněprávním vztahu mezi ním (poddlužníkem) a povinným, tedy včetně námitky promlčení pohledávky na dlužníkem i námitka promlčení nároku oprávněného z úkojného práva. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2668/2011.

10. K jednotlivým odvolacím námitkám žalované odvolací soud v prvé řadě uvádí, že skutková zjištění soudu I. stupně považuje za správná a rovněž se ztotožňuje s jeho právním posouzením věci.

11. Námitku absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nemovitostí ze dne 21. 4. 2006 odvolací soud důvodnou neshledal. Předmětná smlouva byla schválena ordinářem [anonymizována dvě slova] a ve smyslu nepravé retroaktivity stanovené v ustanovení § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) je třeba platnost uzavřené smlouvy posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tj. podle obč. zák. Námitku neurčitosti předmětu nájmu (tj. v textu není nikde specifikována místnost, která neměla být předmětem nájmu a předmět nájmu proto nelze individualizovat) již podrobně a souladně s ustálenou soudní judikaturou vypořádal soud I. stupně v bodech 35. až 38. odůvodnění napadeného rozsudku. K tomu odvolací soud pro úplnost dodává, že jde o ryze účelovou námitku, neboť mezi smluvními stranami nájemní smlouvy byl předmět nájmu vymezen srozumitelně a určitě, přičemž v tomto směru odvolací soud poukazuje na zásadu maximálního respektu k principu autonomie vůle při posuzování smluv a k principu priority výkladu smluv, který nezakládá jejich neplatnost. Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20, či nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18.

12. Současně je třeba zdůraznit, že při výkladu projevu vůle podle § 35 odst. 2 obč. zák. lze na vůli smluvních stran usuzovat mj. i z jejich následného chování – v předmětné věci bylo smluvním stranám nájemní smlouvy zcela jasné, co tvoří předmět nájmu a s ohledem na skutečnost, že tuto námitku žalovaná vznesla až v průběhu tohoto soudního řízení, tj. po více jak 15 letech od uzavření předmětné nájemní smlouvy a zejména nerušeného užívání těchto nemovitostí nájemci, jeví se jako naprosto irelevantní. Odvolací soud uzavírá, že smlouva o nájmu nemovitostí splňuje náležitosti platného právního úkonu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., tento byl učiněn v písemné formě, je dostatečně určitý a srozumitelný.

13. Smlouva o nájmu nemovitostí ze dne 21. 4. 2006 nebyla shledána neplatnou ani z důvodu žalovanou namítané neurčitosti a nesrozumitelnosti krycího listu ohledně rozsahu oprav, které měli nájemci na předmětných nemovitostech provést. Odvolací soud zdůrazňuje, že se nejedná o podstatnou náležitost smlouvy, jde o dispozitivní ujednání smluvních stran. Tato námitka se navíc nevztahuje k základu nároku, o němž soud I. stupně napadeným mezitímním rozsudkem rozhodoval, ale k vlastní výši nároku, který bude soudem I. stupně posuzován až následně. V tomto směru odvolací soud uzavírá, že nájemní smlouva je platná, uplatněný nárok tudíž nepodléhá režimu bezdůvodného obohacení a promlčen není.

14. Odvolací soud nesdílí námitkou žalované ohledně neúplných a nesprávných skutkových zjištění. Pro potřeby vydání mezitímního rozsudku provedl soud I. stupně dostatečné dokazování a provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti řádně a přezkoumatelně vyhodnotil. Závěr, že ve věci dochází k zápočtu nákladů na práce provedené nájemci na pronajatých nemovitostech zjistil a vzal za prokázaný z výslechu slyšených svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] při jednání soudu I. stupně dne 27. 4. 2021 (viz č. l. 72 až 75 spisu) a z listiny vypracované a podepsané [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], za právní odbor [anonymizována dvě slova], adresované soudnímu exekutorovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (viz č. l. 69 spisu). Odvolací návrh žalované na svědecký výslech zpracovatelky této listiny [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení] odvolací soud při jednání dne 25. 5. 2022 zamítl pro nadbytečnost a rozpor se zásadou koncentrace řízení. Zvolený procesní postup pak odůvodnil tím, že ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů nemůže vést to, že žalovaná navrhne důkaz, jehož pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takového důkazu účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jeho pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007.

15. Dále se odvolací soud neztotožňuje s odvolací námitkou žalované ohledně opomenutých důkazů konkrétně, že se soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s výzvou žalované ze dne 19. 4. 2008 (č. l. 58 spisu), přípisy žalované ze dne 7. 5. 2008 a ze dne 1. 9. 2009 (č. l. 70 a 71 spisu) a částí výpovědi svědka [jméno] [příjmení]. V tomto směru odvolací zdůrazňuje, že nikoliv každé nedostatky v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně v podobě opomenutí či nedostatečném vypořádání se s provedenými důkazy dosahují takové intenzity, která by byla relevantní pro kasační zásah ze strany odvolacího soudu. V odůvodnění napadeného rozsudku soud I. stupně řádně a přezkoumatelně vysvětlil své stěžejní úvahy, jimiž hodnotil ve věci provedené zásadní důkazy, a jimiž byl veden při vydání napadeného mezitímního rozsudku, jehož písemné odůvodnění čítá celkově 11 stran textu. Představa žalované o absolutní preciznosti odůvodnění soudního rozhodnutí je fakticky nereálná, navíc skutkový stavu věci soud I. stupně spolehlivě zjistil z jiných relevantnějších důkazů, které nejen řádně provedl, ale v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem též vyhodnotil, a to včetně relevantních skutečností, vyplývajících z obsahu svědecké výpovědi [jméno] [příjmení]. Odvolací soud uzavírá, že skutková zjištění soudu I. stupně nevykazují zásadní nesoulad, soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku hodnotil všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci.

16. Rovněž odvolací námitku žalované, týkající se nesprávného hodnocení provedených oprav soudem I. stupně, nepovažuje odvolací soud za důvodnou. Opravy na předmětných nemovitostech byly prováděny se souhlasem pronajímatele, nemůže se tudíž jednat o režim bezdůvodného obohacení. Z ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. podle komentářové literatury jednoznačně vyplývá, že právo na vydání protihodnoty toho, oč se zvýšila hodnota nemovitosti ve vlastnictví pronajímatele, vzniká teprve skončením nájmu, nikoliv již plněním. Toto právo se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě podle ustanovení § 101 obč. zák., nikoliv podle ustanovení § 107 obč. zák. K tomu srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460–880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 1736 s .

17. Pokud jde o vznesenou námitku ohledně rozsahu provedených prací, tato odvolací námitka je předčasná, neboť vlastní rozsah provedených prací, tj. výše nároku, bude předmětem navazujícího řízení před soudem I. stupně.

18. Ani závěrečné odvolací námitce žalované, že ve věci nebyly splněny předpoklady pro vydání mezitímního rozsudku, přisvědčit nelze. Při jednání soudu I. stupně dne 29. 6. 2021 (viz č. l. 107 až 108 spisu) byli účastníci informováni o tom, že ve věci jsou splněny podmínky pro vydání mezitímního rozsudku podle ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř., tj. o právním základu nároku, nikoliv o jeho výši. K tomu, co lze považovat za základ nároku se vyjadřuje Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003 takto:„ Zákon – za podmínky, že je to účelné – připouští, aby soud rozhodl samostatným rozsudkem jen o základu projednávané věci a aby o výši nároku rozhodl v rozsudku konečném. Soudní praxe dospěla již v minulosti k závěru, že za základ projednávané věci, o němž soud může rozhodnout mezitímním rozsudkem, je nutno zpravidla považovat všechny sporné otázky vyplývající z uplatňovaného návrhu, které musí soud posoudit, má-li o věci rozhodnout, s výjimkou výše nároku. Rozhodnutím o základu projednávané věci není řešení předběžné otázky pro rozhodování o věci samé. Posouzení předběžné otázky nemůže být vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o nároku ve věci samé a může být uvedeno jen v odůvodnění rozsudku (srov. Sborník I, Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodiněprávních, SEVT, Praha 1974, str. 116).“ 19. Dále se sluší opakovaně připomenout, že podle ustálené soudní judikatury v tomto typu řízení okolnost, že pohledávka se doposud nestala splatnou, popřípadě že má z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu, je nerozhodná. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004.

20. S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci odvolací soud uzavírá, že jakkoliv lze chápat žalovanou, že napadené rozhodnutí soudu I. stupně vnímá jako nespravedlivé, její prosazování vlastního názoru na výklad a použití příslušných zákonných ustanovení důvodnost odvolání skutečně založit nemůže. Za použití ustanovení § 219 o. s. ř. proto odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

21. O výši nároku a náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu o nákladech odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí. Jelikož mezitímním rozsudkem bylo rozhodnuto pouze o základu sporu, a nikoliv o výši nároku, tento rozsudek se nevykonává (žalované se jím neukládá žádná povinnost k plnění – srov. ustanovení § 251 a § 258 o. s. ř.).

22. Výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.usoud.cz.

Poučení