16 CO 18/2022 - 223

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Martina Láníčka a Mgr. Moniky Szkanderové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o náhradu škody o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve [obec] - pobočka ve [obec] ze dne 30. 8. 2021, č. j. 19 C 96/2019-129 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 74 751 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 74 751 Kč ode dne [datum] do zaplacení, mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 74 751 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 74 751 Kč ode dne [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části výroku III. potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 53 450 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 746 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve [obec] – pobočky ve [obec] na soudních poplatcích za řízení před soudy obou stupňů 7 476 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem částečně zastavil řízení co do částky 234 047 Kč (výrok I) a co do částky 3 896 Kč (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 104 862 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 60 953 Kč ode dne [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 60 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 17 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení, a byla povinna zaplatit částku 1 389 Kč (výrok III), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 175 000 Kč od [datum] do [datum], úrok z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 45 000 Kč od [datum] do [datum] a úrok z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 14 047 Kč od [datum] do [datum], a částku 5 611 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok [příjmení]), a žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 31 634 Kč (výrok V).

2. Okresní soud konstatoval, že žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum] a za období od [datum] do [datum] a dále náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum] a za období [datum] do [datum]. V průběhu řízení pojišťovna za žalovanou uhradila žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum] ve výši 116 929 Kč a za období od [datum] do [datum] ve výši 68 896 Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum] ve výši 63 671 Kč. V případě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pojišťovna vycházela z pravděpodobného měsíčního výdělku před vznikem škody ve výši 17 043 Kč za období 1. čtvrtletí roku 2018. Žalobkyně se stanoviskem pojišťovny nesouhlasila a tvrdila, že k poklesu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nemoci z povolání u ní došlo již v lednu [rok] přeřazením na jinou práci (z práce montážní strojírenské dělnice na lince [anonymizováno] byla převedena na linku [anonymizováno] s nižším rizikem svalové zátěže), nikoli až po rozvázání pracovního poměru, ke kterému došlo ke dni [datum]. Žalobkyně byla přesvědčena, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jí vznikl i za období od [datum] do [datum], proto je třeba vycházet z pravděpodobného měsíčního výdělku před vznikem škody ve výši 19 714 Kč za období 4. čtvrtletí roku [rok].

3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy od [datum] do [datum] se sjednaným druhem práce„ montážní strojírenská dělnice“. Nemoc z povolání (oboustranný syndrom karpálního tunelu) byla u ní zjištěna na základě lékařského posudku ze dne [datum] (datum zjištění nemoci z povolání [datum]). Pracovní poměr mezi účastníky byl ukončen dohodou ke dni [datum]. Spornou otázkou tedy mezi účastníky zůstalo, zda k poklesu mzdy, kterou žalobkyně dosahovala po zjištění nemoci z povolání, došlo v příčinné souvislosti s nemocí z povolání přeřazením žalobkyně na jinou pracovní pozici nebo až po rozvázání pracovního poměru. Okresní soud dospěl k závěru, že náhrada, kterou obdržela žalobkyně od pojišťovny, vycházela ze správného výpočtu pravděpodobného měsíčního výdělku. Žalobkyně sice byla z důvodu nemoci z povolání na základě lékařského posudku ze dne [datum] převedena na jinou práci, a to z linky [anonymizováno] na pracovní linku [anonymizováno], ovšem všichni montážní dělníci jsou u žalované odměňováni na základě„ stejných podmínek a pravidel“. Základem pro výpočet mzdy je tzv. mzdová křivka. Další část mzdy tvoří příplatky za práci o sobotách, nedělích a za odpolední a noční směny, což má zásadní vliv na konečnou výši dosažené mzdy. Na úseku [anonymizováno] žalobkyně pracovala v třísměnném provozu a dosahovala vyššího výdělku mimo jiné i díky tomu, že součástí mzdy byly příplatky za práci nejen v odpoledních, ale také nočních směnách. Žalobkyně na lince [anonymizováno] plnila normu pro účely mzdové křivky okolo 100 % a ve stejném rozsahu plnila normu i lince [anonymizována dvě slova], nicméně na posledně uvedeném úseku žalobkyně požádala o možnost práce toliko ve dvousměnném provozu (pouze ranní a odpolední směny). Právě tato okolnost měla podle názoru okresního soudu zásadní vliv na výši mzdy. Jelikož žalobkyně nepobírala již příplatky za noční směnu, muselo„ reálně dojít k poklesu mzdy“, který však nemá žádnou souvislost s přeřazením žalobkyně na linku [anonymizováno] v kategorii 2 svalového zatížení, tedy pokles výdělku není v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání. Soud proto žalobu zamítl, včetně požadovaného úroku z prodlení.

4. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti zamítavému výroku III, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 104 862 Kč s příslušenstvím, jež představuje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od [datum] do [datum] a doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od [datum] do [datum], podala odvolání žalobkyně, která namítala, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že k poklesu výdělku při převedení na jinou výrobní linku nedošlo v příčinné souvislosti s nemocí z povolání. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které není rozhodné, zda poškozený vykonává jinou práci než před úrazem, či nikoli. Poškozený může mít v důsledku poškození zdraví ztrátu na výdělku, i když se nezmění jeho pracovní zařazení, jestliže dosahuje pracovních výkonů nižších anebo sice stejných, ale při zvýšeném pracovním úsilí. V daném případě je nepochybné, že u žalobkyně po převedení na jinou výrobní linku k poklesu výdělku došlo. Příčinná souvislost mezi vznikem škody a nemocí z povolání je v projednávané věci dána tím, že žalobkyně z důvodu zjištění nemoci z povolání musela být převedena z výrobní linky s vyšší svalovou zátěží kategorie III. na výrobní linku s nižší svalovou zátěží kategorie II. Žalobkyně sice měla příležitost vydělat si na novém pracovišti„ stejné peníze“, ovšem za podmínky, že by na novém pracovišti docházela na noční směny a na přesčasovou práci, případně plnila úkolové normy na více procent, než na předchozím pracovišti. K výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se však nepřihlíží. Skutečnost, že žalobkyně na novém pracovišti nepracovala na nočních směnách, jí nelze klást k tíži, protože o rozvržení pracovní doby rozhoduje zaměstnavatel. Nadto pokles výdělku na novém pracovišti byl mnohem vyšší, než kolik činily příplatky žalobkyně za noční práci na původním pracovišti. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobě vyhověl.

5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného, přičemž zdůraznila, že není dána příčinná souvislost mezi poklesem na výdělku, k němuž došlo v souvislosti s převedením žalobkyně na jinou linku v lednu [rok], a nemocí z povolání, neboť podle lékařského posudku mohla žalobkyně pracovat na nočních směnách.

6. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

7. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně se domáhá z důvodu nemoci z povolání, která u ní byla zjištěna dne [datum], náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum] a za období od [datum] do [datum] – podle zásad nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) podle právních předpisů platných a účinných v době, kdy tento dílčí nárok na náhradu škody vznikl (měl vzniknout). Znamená to, že základ nároku žalobkyně se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném do 27. 2. 2017 (dále jen„ zákoník práce“), zatímco změny významné pro výši nároku na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném v době, kdy nárok na jednotlivá plnění měl vznikat.

8. Podle ustanovení § 269 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

9. Předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání jsou podle § 269 odst. 2 zákoníku práce nemoc z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.

10. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.

11. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Zkoumání příčinné souvislosti mezi škodou (ztrátou na výdělku) a nemocí z povolání představuje hodnocení následků nemoci z povolání z hlediska, zda byla příčinou škody (zda by škoda bez nemoci z povolání vznikla tak, jak vznikla). Z povahy věci mimo jiné vyplývá, že je možné přihlédnout jen k těm skutečnostem, které existovaly v době vzniku škody, neboť jedině tyto skutečnosti mohly být příčinou vzniku škody; to platí i o skutečnostech, které mohly kauzální vztah mezi nemocí z povolání jako příčinou a škodou jako následkem přerušit a tímto způsobem vyloučit vznik odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání. Příčinná souvislost je otázkou skutkovou; proto z hlediska vzniku předpokladů odpovědnosti není rozhodující samotné administrativní zjištění nemoci z povolání, nýbrž skutečnost, zda důvodem ztráty na výdělku byla po stránce skutkové nemoc z povolání bez ohledu na to, kdy byla formálně zjištěna. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nemoci z povolání, nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Nemoc z povolání však nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou.

12. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo následkem nemoci z povolání k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním či hlášením nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.

13. V ustanovení § 271b odst. 1 zákoníku práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. § 271m odst. 2 zákoníku práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (při uznání invalidity třetího stupně není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost) se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.

14. Pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity prvního a druhého stupně není (nemusí být) bez dalšího vždy rozhodující výdělek zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje. Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci (srov. § 271 odst. 4 zákoníku práce). Smyslem fikce podle § 271b odst. 4 zákoníku práce je zabránit, aby poškozený zaměstnanec zneužíval svého postavení v odpovědnostním vztahu a požadoval od zaměstnavatele formou náhrady škody na výdělku i tu část ztráty na výdělku, která vznikla v důsledku jeho laxního přístupu k výkonu práce. Podle § 271b odst. 5 věty druhé zákoníku práce zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat. Zákon nestanoví, co je třeba rozumět opomenutím výdělku. Východiskem může být úvaha, že smyslem § 271b zákoníku práce je uhrazovat poškozenému zaměstnanci tu ztrátu, která mu vzniká jen v důsledku ztráty nebo snížení jeho pracovní způsobilosti. Tato ztráta nemůže vznikat, je-li důsledkem pasivního postoje poškozeného zaměstnance (srov. slova„ opomenul vydělat“, jež vyjadřují pasivitu – nekonání) k možnostem, jež se nabízejí ostatním uchazečům o práci, nebrání-li tomu poškození jeho zdraví.

15. V projednávané věci spočívá jádro sporu v posouzení otázky, zda k poklesu výdělku po skončení pracovní neschopnosti následkem nemoci z povolání (a tedy ke vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) došlo u žalobkyně již v lednu [rok] v souvislosti s přeřazením na jinou práci, a to z práce montážní strojírenské dělnice na lince [anonymizováno] na linku [anonymizováno] s nižším rizikem svalové zátěže, nebo zda tento pokles výdělku v příčinné souvislosti s nemocí z povolání nastal u žalobkyně až po rozvázání pracovního poměru ke dni [datum].

16. Odvolací soud z obsahu spisu (srov. e-mailovou komunikaci mezi pojišťovnou a žalovanou ze dne [datum] č. l. 44 spisu) zjistil, že k převedení žalobkyně na jinou práci na základě lékařského posudku ze dne [datum] (č. l. 71 spisu) z důvodu nemoci z povolání došlo až od [datum], proto ke vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mohlo dojít nejdříve od [datum], nikoli již od [datum], jak tvrdí žalobkyně. Samotná skutečnost, že žalobkyně byla i po převedení na jinou práci odměňována za práci„ na základě stejných podmínek a pravidel“ a podle„ stejné mzdové křivky“, nevylučuje, že u ní došlo k poklesu výdělku v příčinné souvislosti s nemocí z povolání. Odvolací soud k objasnění příčiny poklesu výdělku žalobkyně po převedení na jinou práci zopakoval dokazování opětovným výslechem vedoucího personálního oddělení [titul] [jméno] [příjmení], jím zpracovaným výpočtem pravděpodobného výdělku žalobkyně za čtvrté čtvrtletí roku [rok], mzdovými listy žalobkyně a přehledem plnění normy pro účely stanovení výše úkolové mzdy v jednotlivých měsících roku [rok] a [rok], přičemž zjistil, že výše příplatku za noční směny se u žalobkyně před převedení na jinou linku pohybovala měsíčně v rozmezí kolem částky 400 až 600 Kč (viz mzdový list za rok [rok]), resp. podle výpočtu pravděpodobného výdělku zpracovaného svědkem [titul] [příjmení] by činila výše tohoto příplatku 612 Kč měsíčně (za celé čtvrtletí 1 835,51 Kč – viz níže bod 21 odůvodnění), zatímco„ celkový“ pokles výdělku žalobkyně po převedení se pohyboval měsíčně v rozmezí částky 3 000 až 6 000 Kč (viz bod 23 odůvodnění). Neobstojí proto argumentace soudu prvního stupně, že absence příplatku za noční směny měla zásadní vliv na pokles výdělku. Dle odvolacího soudu je naopak zřejmé, že se jednalo o marginální záležitost. Rovněž svědek [titul] [příjmení] připustil, že kromě nočních směn byl pokles způsoben tím, že žalobkyně po převedení na nové lince plnila v menším rozsahu normu pro účely stanovení výše úkolové mzdy a nezastupovala tzv. parťačku, což koresponduje s předloženým přehledem plnění normy, z něhož vyplývá, že na původní lince žalobkyně plnila výkonovou normu (v roce [rok]) v průměru na 118,2 %, zatímco na nové lince plnila tuto normu (v roce [rok]) v průměru na 108,8 %, tj. cca o 10 % méně. Nebylo přitom tvrzeno a ani nevyšlo jiným způsobem v řízení najevo, že by žalobkyně na„ nové“ lince ([anonymizováno]) dosahovala ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u žalované práci na stejné lince, proto nejsou dány podmínky pro aplikaci § 271 odst. 4 zákoníku práce. Jinak řečeno, nebylo prokázáno (a ani tvrzeno), že by žalobkyni vznikla po tomto převedení ztráta na výdělku v důsledku jejího laxního přístupu k práci. Odvolací soud má za to, že za této situace je třeba vycházet z toho, že žalobkyně byla v důsledku nemoci z povolání převedena od [datum] na jinou práci, při jejímž výkonu dosahovala bez své viny nižší výdělek než před převedením, proto je dána příčinná souvislost mezi touto ztrátou na výdělku a nemocí z povolání. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyni nebyly po převedení na jinou linku na její žádost nadále přidělovány noční směny. Je třeba přihlédnout k tomu, že práce na lince [anonymizováno] s rizikem lokální svalové zátěže kategorie 2, na kterou byla převedena, pro ni nebyla vhodná, o čemž svědčí skutečnost, že tuto práci fakticky vykonávala pouze 6 měsíců, poté byla prakticky jeden rok dočasně práce neschopna a následně byla na základě lékařského posudku ze dne [datum] uznána dlouhodobě zdravotně nezpůsobilou k výkonu této práce v důsledku nemoci z povolání. Podle názoru odvolacího soudu nelze ani u příplatku za noční směny konstatovat, že by se jednalo ve smyslu § 271b odst. 5 věty druhé zákoníku práce o částku, kterou si žalobkyně opomenula bez vážných důvodů vydělat.

17. Jelikož v daném případě vznikl žalobkyni nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dne [datum], je pro výpočet průměrného měsíčního výdělku podle § 354 odst. 1 zákoníku práce rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí, tj. čtvrté čtvrtletí roku [rok]. Vzhledem k tomu, že v tomto čtvrtletí žalobkyně (z důvodu dočasné pracovní neschopnosti) vůbec nepracovala, je nutno podle § 355 odst. 1 zákoníku práce použít pravděpodobný výdělek. Podle § 355 odst. 2 zákoníku práce se přitom pravděpodobný výdělek určí buď: i) z hrubé mzdy nebo platu, který zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období (takový postup přichází v úvahu tehdy, pokud zaměstnanec odpracuje alespoň takový počet dnů, který se blíží stanovené hranici 21 dnů) nebo ii) z hrubé mzdy nebo platu, který by zřejmě dosáhl. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neodpracovala v rozhodném období ani jeden den, přichází u ní v úvahu pouze druhá možnost, tedy určení pravděpodobného výdělku z hrubé mzdy, kterou by žalobkyně v rozhodném období zřejmě dosáhla. V takovém případě zákoník práce ukládá přihlédnout zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Zákonná hlediska pro určení pravděpodobného výdělku, kterého by zaměstnanec zřejmě dosáhl, byla dále rozvedena soudní judikaturou, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1997/2008 nebo např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, který pro účely zjištění pravděpodobného výdělku ukládá soudu přihlížet nejen k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných předpisů pobírat„ pohyblivé“ složky mzdy nebo platu, jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým zaměstnancům apod.; v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Jinak řečeno, musí být zohledněny nejen pevné nebo nárokové složky mzdy, ale i další složky mzdy stanovené odlišným způsobem a fakultativní složky mzdy; přitom lze zejména přihlédnout k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy zaměstnance nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících v rozhodném období stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Z tohoto hlediska nemusí být ani vyloučeno - odůvodňují-li to okolnosti případu - přihlédnout k výdělkům, které zaměstnanec dosahoval i v relativně vzdálenějším časovém období (kupříkladu před delší pracovní neschopností), anebo k výdělkům dosahovaným i v delším časovém úseku (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 58/2005, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 588/2011). Zákon nestanoví, z jakých případných dalších hledisek je třeba při zjišťování mzdy, které by zaměstnanec v rozhodném období„ zřejmě dosáhl“, vycházet; ponechává tak na úvaze soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon tedy ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěná hrubá mzda byla vskutku„ pravděpodobná“, tedy taková, jaké by zaměstnanec zřejmě dosáhl, kdyby pracoval. Jestliže by výsledek mechanického výpočtu průměrného (pravděpodobného) výdělku dostatečně nevystihoval specifické okolnosti individuální případu, lze k těmto skutkovým okolnostem přihlédnout a zjištěný výsledek náležitě upravit.

18. Z uvedeného vyplývá, že předpokladem pro zjištění pravděpodobného výdělku je náležité zjištění skutkových okolností významných pro konkrétní projednávanou věc a jejich právní posouzení. Průměrný (pravděpodobný) výdělek a jeho zjišťování je totiž právní kategorií, jejíž obsah je určován právním předpisem; jedná se tedy o otázku skutkovou a právní, jejíž vyřešení přísluší soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3445/2013).

19. Soud prvního stupně se v důsledku nesprávného závěru, že k poklesu výdělku po skončení pracovní neschopnosti následkem nemoci z povolání došlo u žalobkyně až po rozvázání pracovního poměru ke dni [datum], nezabýval zjišťováním skutkových okolností významných pro stanovení pravděpodobného výdělku žalobkyně za čtvrté čtvrtletí roku [rok] Odvolací soud pro zjednal nápravu a doplnil v tomto směru dokazování zejména opětovným výslechem vedoucího mzdové účtárny žalované [titul] [jméno] [příjmení] a jím zpracovaným výpočtem pravděpodobného měsíčního výdělku za čtvrté čtvrtletí roku [rok] (č. l. 100 spisu), přičemž dospěl k závěru, že tento výpočet je - s výjimkou nezahrnutí odpovídající části tzv. vánočního bonusu za rok [rok] (viz níže) - zcela přiléhavý a plně vystihuje specifické okolnosti projednávané věci, proto jej lze bez dalšího použít pro stanovení pravděpodobného výdělku žalobkyně.

20. Fond pracovní doby u žalobkyně jako zaměstnance se stanovenou pracovní dobou 37,5 hodiny týdně (7,5 hodiny denně) činil ve čtvrtém čtvrtletí roku [rok] 465 hodin. Svědek vycházel podle názoru odvolacího soudu z logické úvahy, že žalobkyně před převedením na jinou linku pracovala v třísměnném provozu s pravidelným střídáním denních, odpoledních a nočních směn, proto je předpoklad, že by odpracovala 1/3 fondu pracovní doby (tj. 155 hodin) na denních směnách, 155 hodin na odpoledních směnách a 155 hodin na nočních směnách. Dále zohlednil, že ve čtvrtém čtvrtletí roku [rok], kdy žalobkyně naposledy před zjištěním nemoci z povolání a dočasnou pracovní neschopností od [datum] do [datum] fakticky („ uceleně“) pracovala, vykonávala práci přesčas jen výjimečně (viz mzdový list žalobkyně za rok [rok], z něhož vyplývá, že v posledním čtvrtletí roku [rok] odpracovala přesčas pouze 7,5 hodiny a za celý tento kalendářní rok 24,5 hodiny), proto vycházel důvodně z předpokladu, že kdyby žalobkyně pracovala ve čtvrtém čtvrtletí roku [rok], odpracovala by rovněž pouze jednu přesčasovou sobotní směnu, tj. 7,5 hodiny. Při výpočtu pravděpodobného výdělku za čtvrté čtvrtletí roku [rok] je třeba použít odpracovanou dobu v rozsahu 472,5 hodiny (465 hodin + 7,5 hodiny přesčas).

21. Při stanovení hrubé mzdy ve výši 54 090,13 Kč, které by žalobkyně zřejmě dosáhla ve čtvrtém čtvrtletí roku [rok], svědek [titul] [příjmení] podle názoru odvolacího soudu odpovídajícím způsobem přihlédl s výjimkou tzv. vánočního bonusu ke všem ostatním složkám mzdy, a to nejen k úkolové hodinové mzdě ve výši 44 745,75 Kč ( (472,5 hodiny x 94,70 Kč), kdy vycházel z průměrné výše úkolové hodinové mzdy, které žalobkyně dosáhla podle mzdové křivky ve čtvrtém čtvrtletí roku [rok], kdy naposledy před zjištěním nemoci z povolání fakticky pracovala, což lze akceptovat, protože stejná mzdová křivka platila i pro rok [rok]), ale také k příplatkům za odpolední směny ve výši 620 Kč (155 hodin x 4 Kč/hod), za noční směny ve výši 1 835,51 Kč (155 hodin x 11,84 Kč/hod), za práci přesčas ve výši 222,04 Kč (7,5 hodiny x 29,61 Kč/hod) a za práci v sobotu ve výši 444,08 Kč (7,5 hodiny x 59,21 Kč/hod), dále k fakultativním složkám mzdy (zejména prémiím„ za přítomnost“ a„ osobní ohodnocení“. Svědek vysvětlil, že výše těchto fakultativních složek mzdy v rozhodném období činila u všech zaměstnanců, kteří vykovali stejnou práci jako žalobkyně, u prémií„ za přítomnost“ 6 % z hrubé mzdy, což by představovalo u žalobkyně částku 2 872,04 Kč, a u„ osobního ohodnoceni“ 7 % z hrubé mzdy, což by u žalobkyně činilo 3 350,72 Kč Odvolací soud má však za to, že zohledněna by měla být podle § 358 zákoníku práce i jedna polovina tzv.„ vánočního bonusu“ (tj. částka 7 000 Kč) podle rozhodnutí vedení společnosti o přiznání vánočního bonusu (č. l. 204 spisu), z něhož vyplývá, že žalobkyně by splňovala stanovené předpoklady pro vznik nároku na tuto odměnu podle délky trvání pracovního poměru ve výši 14 000 Kč. Tento vánoční bonus představuje (obdobně jako letní bonus) pololetní odměnu za práci, proto se započte ke mzdě, kterou by žalobkyně v rozhodném období zřejmě dosáhla, jedná polovina této odměny. Odvolací soud považuje zjištěnou celkovou hrubou mzdu ve výši 61 090,13 Kč (54 090,13 Kč + 7 000 Kč) za vskutku„ pravděpodobnou“, tedy takovou, jaké by žalobkyně zřejmě dosáhla, kdyby ve čtvrtém čtvrtletí roku [rok] pracovala, aniž by bylo potřebné zjištěný výsledek jakýmkoli způsobem dále upravovat či korigovat.

22. Pravděpodobný hodinový výdělek žalobkyně před vznikem škody tedy činil 129,29 Kč (61 090,13 Kč: 472,5 hodiny), což po vynásobení týdenní pracovní dobou 37,5 hodiny a koeficientem 4,348 (srov. § 356 odst. 2 zákoníku práce) představuje pravděpodobný měsíční výdělek 21 081 Kč. Pro účely stanovení výdělku žalobkyně po zjištění nemoci z povolání odvolací soud vyšel z jejího mzdového listu za rok [rok], ze kterého zjistil, že žalobkyně dosáhla hrubého výdělku za období od [datum] do [datum] (6 pracovních dnů) 4 847 Kč, za únor [částka], za březen [částka], za duben [částka], za květen [částka], za červen [částka], za červenec [částka] a za období od [datum] do [datum] (4 pracovní dny) 3 002 Kč.

23. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené provedl výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum]: Období; Výdělek před vznikem škody; Výdělek po zjištění nemoci z povolání; Náhrada za ztrátu na výdělku [datum] [datum]; 5 818 Kč; 4 847 Kč; 971 Kč 2/ [rok]; 21 081 Kč; 14 262 Kč; 6 819 Kč 3/ [rok]; 21 081 Kč; 17 713 Kč; 3 368 Kč 4/ [rok]; 21 081 Kč; 15 199 Kč; 5 882 Kč 5/ [rok]; 21 081 Kč; 16 386 Kč; 4 695 Kč 6/ [rok]; 21 081 Kč; 18 494 Kč; 2 587 Kč 7/ [rok]; 21 081 Kč; 16 226 Kč; 4 855 Kč [datum] [datum]; 21 081 Kč; 3 002 Kč; 877 Kč CELKEM;;; 30 054 Kč 24. Za toto období nebylo žalobkyni dosud zaplaceno ničeho.

25. V dalším navazujícím období od [datum] do [datum] byla žalobkyně dočasně práce neschopna z důvodu nemoci z povolání (srov. § 271a odst. 2 větu třetí a čtvrtou zákoníku práce), náhrada ztrátu na výdělku po dobu této dočasné pracovní neschopnosti však nebyla předmětem odvolacího řízení.

26. Rozhodný výdělek před vznikem škody ve výši 21 081 Kč byl valorizován s účinností od [datum] podle nařízení vlády č. 406/2017 Sb. o 3,5 % na částku 21 819 Kč a s účinností od [datum] podle nařízen vlády č. 321/ 2018 Sb. o 3,4 % na částku 22 561 Kč. Po rozvázání pracovního poměru u žalované dohodou z důvodu nemoci z povolání ke dni [datum] byla žalobkyně od [datum] minimálně do konce žalovaného období (tj. do [datum]) evidována na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, podle § 271b odst. 3 věty první se proto za výdělek žalobkyně po zjištění nemoci z povolání považuje„ výdělek ve výši minimální mzdy“, resp. s účinností od [datum] podle novely zákoníku práce provedené zákonem č. 181/2018 Sb.„ výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání“, která činila 12 200 Kč měsíčně (srov. § 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2018).

27. Odvolací soud s přihlédnutím k výše uvedenému provedl výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum]: Období; Výdělek před vznikem škody; Výdělek po zjištění nemoci z povolání; Náhrada za ztrátu na výdělku [datum] [datum]; 9 351 Kč; 5 229 Kč; 4 122 Kč 7/ [rok]; 21 819 Kč; 12 200 Kč; 9 619 Kč 8/ [rok]; 21 819 Kč; 12 200 Kč; 9 619 Kč 9/ [rok]; 21 819 Kč; 12 200 Kč; 9 619 Kč 10/ [rok]; 21 819 Kč; 12 200 Kč; 9 619 Kč 11/ [rok]; 21 819 Kč; 12 200 Kč; 9 619 Kč 12/ [rok]; 21 819 Kč; 12 200 Kč; 9 619 Kč [období]; 22 561 Kč; 12 200 Kč; 10 361 Kč [období]; 22 561 Kč; 12 200 Kč; 10 361 Kč [období]; 22 561 Kč; 12 200 Kč; 10 361 Kč CELKEM;;; 92 919 Kč 28. Za toto období žalovaná zaplatila žalobkyni (prostřednictvím pojišťovny) náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 48 222 Kč Odvolací soud proto shledal oprávněným požadavek žalobkyně na doplatek této náhrady ve výši 44 697 Kč.

29. Odvolací soud dále přiznal žalobkyni úroky z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z jistiny 74 751 Kč (30 054 Kč + 44 697 Kč), a to ode dne [datum], neboť řádná výzva k plnění byla obsažena až v žalobě, která byla doručena žalované dne [datum]. Ve výzvě zástupce žalobkyně ze dne [datum] nebyla v případě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uvedena výše požadovaného plnění, proto od této výzvy nelze odvíjet splatnost tohoto dílčího nároku na náhradu škody. Žalovaná byla povinna podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ o. z.“), plnit bez zbytečného odkladu po doručení žaloby. V dané věci považuje odvolací soud vzhledem ke všem okolnostem za lhůtu odpovídající„ bez zbytečného odkladu“ lhůtu 3 dnů. Žalovaná tedy měla plnit nejpozději do [datum] a od [datum] se ocitla v prodlení (§ 1970 o. z.).

30. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 74 751 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci částku 74 751 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 74 751 Kč ode dne [datum] do zaplacení. Ve zbývající části výroku III odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

31. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně je odůvodněno ustanovením § 224 odst. 1 a 2 za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení před soudem prvního stupně úspěch ohledně částek 234 047 Kč, 5 611 Kč a 74 751 Kč, tj. celkem 314 409 Kč a naopak neúspěch ohledně částky 30 111 Kč a 3 896 Kč, tj. celkem 34 007 Kč Odvolací soud proto převážně (v rozsahu 90 %) procesně úspěšné žalobkyni přiznal poměrnou část (80 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně představovaly odměnu za 5 úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, další poradu s klientem dne [datum] a sepis podání ze dne [datum]) po 9 560 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), odměnu za 3 úkony právní služby (účast u jednání ve dnech [datum], [datum] a [datum]) po 5 300 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, 8 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradu za ztrátu času v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu a jízdné vlakem ve výši 112 Kč, tj. celkem 66 812 Kč Odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 53 450 Kč (80 % z částky 66 812 Kč).

32. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů spojených s písemnými podáními ze dne [datum], [datum] a [datum]. Za další písemná podání žalobce přiznává odvolací soud ve své rozhodovací praxi náklady jen výjimečně, a to zpravidla pouze tehdy, pokud se jedná na reakci na zcela novou situaci. Naopak za vyjádření k dokazování nebo k některým dílčím doplněním skutkových tvrzení protistrany nebo vyjádření k procesním otázkám odvolací soud účastníku zpravidla náhradu nepřiznává. Odvolací soud přezkoumal shora uvedená písemná podání zástupce žalobkyně a neshledal v nich, že by byly reakcí na novou situaci ve shora naznačeném smyslu, aby je bylo možno považovat za písemné podání nebo návrh ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

33. V odvolacím řízení měla žalobkyně úspěch v rozsahu 70 % (co do částky 74 751 Kč) a neúspěch v rozsahu 30 % (co do částky 30 111 Kč), proto má právo na náhradu poměrné části (tj. 40 %) účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které spočívaly v odměně za 4 úkony právní služby (sepis odvolání a účast u jednání ve dnech [datum], [datum] a [datum]) po 5 300 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, ve 4 režijních paušálech po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradě za ztrátu času celkem v rozsahu 12 půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu a jízdné vlakem a autobusem ve výši 766 Kč, tj. celkem 24 366 Kč Odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 746 Kč (40 % z částky 24 366 Kč).

34. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud rozhodl o přenesení poplatkové povinnosti na žalovanou, kterou zavázal zaplatit státu na soudním poplatku za řízení před soudem prvního stupně částku 3 738 Kč (5 % ze základu zaokrouhleného na desítky korun nahoru 74 760 Kč) a stejnou částku na soudním poplatku za odvolací řízení, tj. celkem 7 476 Kč.

Poučení