16 CO 185/2022 - 198

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Martina Láníčka a Mgr. Moniky Szkanderové v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená obecným zmocněncem [titul] [jméno] [příjmení] bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupena advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem [adresa] v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. září 2021, č. j. 16 C 151/2021-27 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], advokátky, se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalovaná dopisem ze dne [datum] oznámila žalobkyni, že s ní ruší pracovní poměr podle § 56 zákoníku práce okamžitým zrušením, které odůvodnila tím, že jí žalobkyně nevyplatila část mzdy za listopad [rok] ve výši 4 480 Kč (žalovaná tvrdí, že měla obdržet 7 480 Kč, obdržela pouze 3 000 Kč dne [datum]), a část mzdy za prosinec téhož roku ve výši 5 935 Kč (žalovaná měla obdržet 16 320 Kč a obdržela pouze 10 385 Kč).

2. Žalobkyně podala dne [datum] u Okresního soudu ve [město] žalobu, ve které se domáhala proti žalované určení, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem dle § 56 zákoníku práce dané žalovanou žalobkyni dne [datum] je neplatné. V žalobě namítá, že žalovaná tvrdí jakýsi rozdíl mezi vyplacenou mzdou a mzdou, která jí měla být vyplacena, aniž by tento rozdíl vysvětlila. Žalobkyně zdůraznila, že žalované byla za listopad a prosinec [rok] mzda vyplacena v plné výši, v jaké byla vyčíslena mzdovou účetní.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, a to v první řadě pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně, protože ta nevyzvala žalovanou, aby dále konala svou práci. I kdyby tedy bylo okamžité zrušení pracovního poměru neplatné, tak pracovní poměr skončil [datum]. K výši mzdy ve sporných měsících žalovaná uvedla, že v listopadu [rok] vykonávala práci na základě pracovní smlouvy ve dnech 18. až 30. 11. a za tento měsíc jí náležela mzda ve výši 8 276 Kč. Za prosinec [rok] jí pak náležela mzda ve výši 14 942 Kč a za 4 pracovní dny v lednu [rok] mzda ve výši 7 896 Kč. Žalobkyně jí vyplatila dne [datum] v hotovosti 3 000 Kč, dne [datum] v hotovosti 10 385 Kč, dne [datum] složenkou 7 206 Kč a dne [datum] složenkou 911 Kč.

4. Okresní soud ve [město] jako soud prvního stupně žalobu zamítl (I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 9 283 Kč (II.). Podle odůvodnění rozsudku dospěl okresní soud ke skutkovému závěru, podle kterého„ žalobkyně působila u žalované“ (správně žalovaná u žalobkyně – poznámka odvolacího soudu) v pracovním poměru dokumentačního pracovníka na úvazek 8 hodin denně a 40 hodin týdně, přičemž mzda měla být vyplácena 15. dne v měsíci. Žalobkyně byla podle závěru okresního soudu zařazena do skupiny 5 a podle mzdového výměru ze dne [datum] činila její základní mzda 12 800 Kč. Podle původní výplatnice za listopad 2020 činila mzda žalované 14 600 Kč měsíčně, mělo jí být (a také bylo) vyplaceno 2 997 Kč čistého za 40 odpracovaných hodin, přičemž hodinová mzda po zaokrouhlení činila 87 Kč. Podle původní výplatnice za prosinec [rok] činila mzda žalované 16 000 Kč měsíčně, mělo jí být (a také bylo) vyplaceno 10 385 Kč čistého za 126,50 odpracovaných hodin, přičemž hodinová mzda po zaokrouhlení činila 87 Kč. Žalovaná dne [datum] předala žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru se shora uvedeným odůvodněním. Žalobkyně pak mzdu za oba měsíce přepočítala a dospěla k závěru, že za listopad vznikl na mzdě přeplatek 86 Kč a za prosinec nedoplatek 826 Kč. Podle opravené výplatnice činila mzda žalované za listopad [rok] celkem 19 600 Kč měsíčně, žalované mělo být vyplaceno 2 911 Kč čistého za 31,50 odpracovaných hodin. Mzda za prosinec [rok] činila 19 600 Kč měsíčně, žalované mělo být vyplaceno 11 211 Kč čistého za 123 odpracovaných hodin. Po právní stránce okresní soud vyhodnotil žalobu jako včasnou a stejně tak je podle jeho závěru včasné okamžité zrušení (ve vztahu k lhůtám uvedeným v § 59 zákoníku práce). Dále byla podle okresního soudu dodržena písemná forma, okamžité zrušení pracovního poměru bylo předáno žalobkyni a žalovaná v něm také jasně řekla, co pokládá za jeho důvod a nevyplacenou část mzdy dokonce přesně vyčíslila. Na druhou stranu shledal okresní soud okamžité zrušení pracovního poměru jako předčasné co do prosincové mzdy, protože podle § 141 odst. 1 zákoníku práce je mzda splatná po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu. Protože jiná účastnice nesjednaly jiný okamžik splatnosti mzdy, byla prosincová mzda splatná dne [datum], a pokud žalovaná chtěla rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením i na základě prosincové mzdy, mohla tak učinit až po 15 dnech od její splatnosti. Okresní soud se proto zabýval správností listopadové mzdy a dospěl k závěru, že za uvedený měsíc nebyla mzda žalované vyplacena správně. Okresní soud odkázal na § 112 odst. 3 zákoníku práce, podle kterého má zaměstnanec právní nárok na mzdu odpovídající alespoň nejnižší úrovni zaručené mzdy, která byla v daném měsíci vyšší (pro 5. skupinu prací činila 129,70 Kč na hodinu a 21 700 Kč na měsíc), než mzda sjednaná a žalované vyplacená. Žalované tak nebyla za listopad [rok] vyplacena část mzdy, na niž měla právo. Okresní soud již dále nezkoumal, kolik hodin žalovaná skutečně odpracovala ani jakou mzdu měla za listopad [rok] přesně obdržet, když pro vyřešení sporu nepotřeboval konkrétní částku znát. Okresní soud dále zdůraznil, že právní odpovědnost za správnost výpočtu mzdy žalované nesla žalobkyně jako zaměstnavatelka a případná chyba ve výpočtu je pak otázkou vztahu mezi žalobkyní a tím, kdo výpočet provedl. Stejně tak nehraje žádnou roli pozdější doplacení mzdy, protože o platnosti okamžitého zrušení rozhodují okolnosti již nastalé v okamžiku, kdy mají nastat právní účinky okamžitého zrušení, nikoli později. Z uvedených důvodů shledal okresní soud okamžité zrušení pracovního poměru co do mzdy za listopad [rok] jako platné a žalobu zamítl.

5. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně rozhodoval na základě vykonstruovaných domněnek, které nemají a neměly oporu v obsahu spisu a upřel žalobkyni možnost tyto domněnky vyvrátit výslechem jediného svědka, který mohl odůvodnit správnost postupu žalobkyně a zajistit jiný výsledek řízení. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému (tentokrát řádnému) projednání a rozhodnutí. U odvolacího jednání pak žalobkyně (prostřednictvím zmocněnce) doplnila odvolací námitky v tom směru, že rozporuje závěr soudu prvního stupně o 5. tarifní třídě žalované s tím, že žalovaná měla po celou dobu 4. tarifní třídu, navíc podle sdělení kontroly dělala 95 % činností ve 3. třídě. Navrhovala doplnit dokazování o výslech svědkyně [příjmení], jejíž výslech byl navrhován již před soudem prvního stupně.

6. Žalovaná se k odvolání vyjádřila (rovněž prostřednictvím zástupce) u odvolacího jednání a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnila.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dle též„ o. s. ř.“)) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek prvního stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud předně sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že předmětný spor o určení neplanosti okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba posuzovat v režimu § 72 zákoníku práce s tím, že žalobkyně nebyla povinna prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. V tomto směru není podstatné, zda žalobkyně po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru oznámila žalované písemně, že trvá na tom, aby dále konala svou práci (ve smyslu § 70 odst. 1 zákoníku práce), protože zákoník práce v § 72 nepodmiňuje zákonnou aktivní legitimaci zaměstnavatele (ani zaměstnance) domáhat se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru tím, že trvá na pokračování pracovního poměru. Rozhodující naopak v tomto směru je, že napadené okamžité zrušení pracovního poměru bylo dáno v době trvání pracovního poměru, což bylo v řízení podle přesvědčení odvolacího soudu prokázáno. Odvolací soud sice po zopakování dokazování pracovní smlouvou ze dne [datum] zjistil, že pracovní poměr byl původně sjednán na dobu určitou od [datum] do [datum] a v řízení nebylo zjišťováno, na základě jaké právní skutečnosti pracovní poměr po uplynutí této doby pokračoval (zda byly uzavírány dodatky k pracovní smlouvě prodlužující dobu trvání pracovního poměru nebo zda se pracovní poměr změnil po [datum] na dobu neurčitou v důsledku pokračování žalované v práci s vědomím žalobkyně podle tehdy platného § 56 odst. 2 zákoníku práce z roku 1965), ale odvolací soud neshledal potřebu doplňovat v tomto směru dokazování. Žádný z účastníků trvání pracovního poměru žalované u žalobkyně do [datum] (datum doručení sporného okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyni) nezpochybňoval, z podání účastníků, jejich přednesů a prakticky všech provedených důkazů je zcela zřejmé, že účastníci z trvání tohoto pracovního poměru do okamžiku doručení okamžitého zrušení pracovního poměru vycházeli, na pracovní smlouvu ze dne [datum] se výslovně odkazuje jak v žalobě, tak některých dalších dokumentech (viz např. okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum], upozornění žalobkyně ze dne [datum]), proto ani odvolací soud neshledal důvod otázku trvání pracovního poměru mezi účastníky ke dni [datum] otevírat. Ostatně bylo na žalobkyni, aby vymezila rámec předmětu sporu, včetně případného tvrzení, že pracovní poměr žalobkyně skončil dříve, než napadeným okamžitým zrušením, což žalobkyně neučinila a ani v odvolání proti závěru soudu prvního stupně o trvání pracovního poměru ke dni [datum] nebrojila. Za správný považuje odvolací soud rovněž závěr soudu prvního stupně ohledně včasnosti žaloby ve smyslu § 72 zákoníku práce.

9. Zbývá tak posoudit závěry soudu prvního stupně ohledně důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobkyně odůvodnila sporné okamžité zrušení pracovního poměru datované [datum] tím, že jí žalobkyně - stručně řečeno - vyplatila za listopad a prosinec [rok] nižší mzdu, než na kterou měla nárok.

10. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (v rozhodném znění) platí, že zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).

11. Při výkladu uvedeného důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru je rozhodovací praxe soudů již ustálena mimo jiné na následujících závěrech.

12. Důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je i nevyplacení části mzdy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2002 sp. zn. 21 Cdo 515/2001).

13. Pro uplatnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy (platu) nebo její části není rozhodné, ke kterému dni zaměstnavatel určil (nebo byl sjednán) pravidelný termín výplaty mzdy (platu), neboť možnost okamžitého zrušení pracovního poměru váže § 56 písm. b) zák. práce výlučně na uplynutí stanovené lhůty od splatnosti mzdy (platu) ve smyslu § 141 odst. 1 zák. práce Počátek běhu patnáctidenní lhůty uvedené v § 56 písm. b) zák. práce se bude vždy odvíjet ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vznikne právo na mzdu (jejich část) (srov. např. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2242/2009, který byl uveřejněn pod č. 102 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

14. Důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je dán, i kdyby zaměstnavatel ještě před doručením okamžitého zrušení pracovního poměru uspokojil nárok zaměstnance na mzdu, jestliže zaměstnanci vyplatil dlužnou mzdu až po uplynutí 15 dnů po její splatnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1151/2001).

15. Důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je dán zejména tehdy, nevyplatil-li zaměstnavatel mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti proto, že není schopen plnit své závazky a že tedy pro úpadek (hrozící úpadek) není schopen uspokojovat nejen práva svých zaměstnanců. O významné porušení povinnosti zaměstnavatele podle § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat jde nepochybně také tehdy, jestliže zaměstnavatel, který je jinak schopen plnit své závazky, neuspokojí právo zaměstnance na mzdu nebo plat (náhradu mzdy nebo platu) v plné výši, ačkoliv právo zaměstnance je nesporné nebo ačkoliv zaměstnanci mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) zřejmě náleží. Na druhé straně, institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce není (a nemůže být) právním prostředkem, prostřednictvím kterého by bylo možné postihovat zaměstnavatele za chyby, omyly nebo jiné zřejmé nesprávnosti při výpočtu nebo výplatě mzdy, platu, náhrady mzdy nebo náhrady platu, jestliže zaměstnavatel zjištěnou nesprávnost v přiměřené době odstranil a bez zbytečného odkladu zjednal nápravu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3676/2010, uveřejněném pod č. 100 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).

16. Veškerá výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho webových stránkách, a přestože některá z nich se týkají výkladu § 54 odst. 1 písm. b) bývalého zákoníku práce z roku 1965 (tj. zákona [číslo] 1965 Sb.), jsou podle přesvědčení odvolacího soudu shora uvedené závěry plně použitelné také v režimu aktuálně účinného § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce účinného od 1. 1. 2007, neboť posuzovaný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance je koncipován obdobně.

17. Po promítnutí shora uvedených závěrů (se kterými odvolací soud souhlasí a neshledal důvod postupovat jinak) do poměrů projednávané věci považuje odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, který věcný přezkum důvodnosti okamžitého zrušení pracovního poměru omezil na měsíc listopad [rok], protože ve vztahu k prosinci [rok] bylo okamžité zrušení pracovního poměru předčasné. Jak správně uvedl soud prvního stupně a jak vyplývá z judikatury uvedené v bodě 13 tohoto rozsudku, tak je třeba rozlišovat mezi splatností mzdy a výplatním termínem. V nyní souzené věci sice byl v článku III./1 pracovní smlouvy sjednán termín výplaty mzdy číslovkou„ 15“, ale toto ujednání nelze považovat za změnu splatnosti mzdy, která tak podle § 141 odst. 1 zákoníku práce nastala vždy až uplynutím kalendářního měsíce následujícího po měsíci, za který náleží, tj. v případě mzdy za listopad [rok] nejpozději [datum] a v případě mzdy za prosinec [rok] až [datum] a až od této splatnosti lze vázat počátek 15 denní lhůty ve smyslu § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Z toho mimo jiné plyne, že v době doručení sporného okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyni ([datum]) ještě neuplynula 15 denní lhůta od splatnosti prosincové mzdy a důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spočívající v prodlení s výplatou části prosincové mzdy byl uplatněn předčasně.

18. To však nebrání tomu, aby jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru obstál případný dluh s listopadovou mzdou, neboť ve vztahu k listopadové mzdě bylo okamžité zrušení pracovního poměru učiněno po uplynutí 15 denní lhůty od splatnosti a současně včas z hlediska lhůt uvedených v § 59 zákoníku práce Odvolací soud ani nepovažuje za podstatné, zda žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru vyčíslila svůj nárok na mzdu a dluh na ní správně. Rozhodující je, zda žalovaná vyplatila žalobkyni mzdu ve výši, na kterou měla žalovaná za relevantní měsíc právní nárok, případně z jakých důvodů byla vyplacena v nižší výši.

19. Krajský soud vzal po zopakování dokazování výplatními páskami za prokázané, že původně byla mzda žalované za listopad 2020 vyčíslena na částku 3 477 Kč, což po připočtení náhrady za 4 hodiny překážek v práci ve výši 282 Kč činí celkem 3 759 Kč hrubého, po zákonných srážkách 2 997 Kč čistého. Tuto částku taky žalobkyně žalované za listopad 2020 správného zjištění soudu prvního stupně vyplatila. Z původní („ chybné“) výplatní pásky za listopad [rok] se dále podává, že původně stanovená výše listopadové mzdy vycházela z celkové hrubé měsíční mzdy žalované 14 600 Kč a odpracovaných 40 hodin (v 9 dnech). Následně byla provedena oprava výše listopadové mzdy a podle nového výpočtu měla činit výše mzdy žalované za listopad [rok] celkem 3 675 Kč hrubého (2 911 Kč čistého). Podle„ opravené“ výplatní pásky za listopad [rok] vychází mzda žalované v tomto měsíci ze základní hrubé měsíční mzdy 19 600 Kč a odpracované doby 31,5 hodin. Žalovaná oproti tomu v okamžitém zrušení pracovního poměru tvrdí, že má za listopad [rok] nárok na mzdu ve výši 7 480 Kč (zřejmě čistého). V průběhu řízení pak svůj mzdový nárok za listopad [rok] upřesnila na 9 300 Kč hrubého (8 276 Kč čistého), který vychází z měsíční hrubé mzdy (při 168 hodinách) ve výši 21 700 Kč, přepočtené na 72 odpracovaných hodin (viz výpočet mzdy na č. l. 8 spisu). Z uvedeného je zřejmé, že mezi účastníky je spor jak ohledně odpracované doby žalované v listopadu [rok], tak ohledně dohodnuté (stanovené) výše mzdy.

20. Pokud jde o odpracovanou dobu, tak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je důkazní břemeno rozloženo mezi zaměstnavatele a zaměstnance tak, že prokáže-li zaměstnanec, že mu vznikl pracovní poměr, ubrání se zaměstnavatel proti zaměstnancově tvrzení, že pro něho v určité době vykonal práci, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li, že podle jím vedené evidence pracovní doby zaměstnanec v této době nepracoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, který byl uveřejněn pod číslem 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Přestože uvedený závěr o rozložení důkazního břemene byl přijat ve sporu o zaplacení mzdy, lze z něj podle přesvědčení odvolacího soudu vycházet také v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, je-li jeho platnost závislá na výši mzdového nároku zaměstnance v konkrétním měsíci. V poměrech souzené věci z toho plyne, že bylo na žalobkyni coby zaměstnavateli, aby evidencí odpracované doby prokázala odpracovanou dobu žalované v listopadu [rok] a teprve pokud by žalovaná tvrdila, že pracovala (také) v jinou dobu, než jaká je zaměstnavatelem evidovaná, přešlo by důkazní břemeno k prokázání těchto tvrzení na ni. Odvolací soud k návrhu žalobkyně doplnil dokazování evidencí pracovní doby žalované v listopadu [rok] a zjistil, že podle této evidence měla žalovaná stanovenou pracovní dobu od [číslo] do [číslo] a pracovala dne [datum] od [číslo] do [číslo] (2 hodiny 30 minut), dne [datum] od [číslo] do [číslo] (4 hodiny 40 minut), dne [datum] od [číslo] do [číslo] (3 hodiny 40 minut), [datum] od [číslo] do [číslo] (3 hodiny 40 minut), [datum] od [číslo] do [číslo] (3 hodiny 40 minut), [datum] od [číslo] do [číslo] (2 hodiny), [datum] od [číslo] do [číslo] (7 hodin 30 minut), [datum] od [číslo] do [číslo] (6 hodin 10 minut) a [datum] od [číslo] do [číslo] (7 hodin), celkem tedy 40 hodin a 50 minut. U každého z výše uvedených dnů je dále uvedena poznámka„ překážka na straně zaměstnavatele - poslali mě domů.“ Stejné časy vyplývají z evidence docházky. Odvolací soud zdůrazňuje, že pro účely tohoto sporu hodnotil výši mzdového nároku žalované za listopad [rok] pouze v rozsahu minima nutného. Proto se např. nezabýval tím, jakou povahu měla nepřítomnost žalované v práci ve stanovené pracovní době nad rámec evidovaného odpracovaného času (z hlediska toho, zda se jednalo neomluvenou absenci (opožděné příchody a předčasné odchody) nebo o překážky v práci na straně žalobkyně). Množství odpracovaných hodin uvedených na výplatních páskách předložených žalobkyní (původně 40 hodin, po opravě 31,5 hodin) totiž ani v jednom případě shora uvedeného údaje (40 hodin a 50 minut) nedosahuje a zjištěné rozdíly nebyly spolehlivě vysvětleny. To platí především pro údaj o odpracované době v délce 31,5 hodin (v opravené výplatní pásce), pro který není v provedených důkazech žádná opora. K takovému výsledku by odvolací soud nedospěl ani tehdy, pokud by iniciativně odečítal po 6 odpracovaných hodinách 30 minutovou přestávku v práci ve smyslu § 88 odst. 1 zákoníku práce, jakkoliv ani pro takový postup není podklad v důkazech, ale ani v tvrzeních (ani z evidence odpracované doby se nepodává, že by žalovaná měla pevně stanovenou dobu přestávek v práci, ani zda a kdy přestávku v práci v jednotlivé dny skutečně čerpala). Pokud snad žalobkyně k výpočtu odpracované doby žalované v délce 31,5 hodiny vskutku dospěla tak, že s ohledem na údajný pozdní příchod a odchod žalované (jak již odvolací soud uvedl výše, tak důvody nepřítomnost žalované na pracovišti v pracovní době v tomto řízení nehodnotil) odečítala od její odpracované doby ještě další půl hodiny (na začátku i na konci směny), pak se jedná o svévolný postup, který nemá oporu v zákoně. Jinak řečeno, i kdyby nepřítomnost žalované v pracovní době byla vskutku neomluvená, neopravňovalo to žalobkyni, aby žalované pro účely výpočtu mzdy dále krátila také skutečně odpracovanou dobu. S ohledem na shora uvedené závěry je proto nutno vycházet z odpracované doby žalované v listopadu [rok] v minimálním rozsahu 40 hodin a 50 minut. Odvolací soud dodává, že ohledně správnosti údajů v evidenci odpracovaných směn není podstatné, kdo tuto evidenci zpracovával, protože se jedná podle § 96 odst. 1 zákoníku práce o povinnost zaměstnavatele, který také nese odpovědnost za správnost údajů v ní uvedených.

21. Pokud jde o výši mzdy, tak podle § 113 odst. 1 zákoníku práce se mzda sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li dále stanoveno jinak. Podle odst. 3 a 4 musí být mzda sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet a zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis. Dojde-li ke změně skutečností uvedených ve mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti. Výše dohodnuté či jinak stanovené mzdy je pak dále korigována mimo jiné zákonnými ustanoveními o minimální mzdě a o povinnosti zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci doplatek do výše příslušné nejnižší úrovně zaručené mzdy odpovídající pracovní náplni zaměstnance (§ 112 odst. 2 a 3 zákoníku práce).

22. V řízení bylo ohledně výše mzdy spolehlivě prokázáno pouze to, že žalovaná měla v pracovní smlouvě ze dne [datum] sjednanou základní mzdu ve výši 7 600 Kč za měsíc s možností výkonnostních prémií. Jiná dohoda o mzdě prokázána nebyla. Žalovaná sice předložila mzdový výměr ze dne [datum], podle kterého měla její základní mzda činit od [datum] částku 12 800 Kč a žalovaná měla být zařazena ve skupině prací 5, ale žalobkyně zpochybnila jeho pravost a obsahovou správnost. Stalo se tak sice až v odvolacím řízení, ale i tak lze považovat otázku tohoto mzdového výměru za spornou. Odvolací soud však nepřistoupil ke zkoumání pravosti této listiny a neprováděl v tomto směru důkazy, protože obsah tohoto výměru, i kdyby byla prokázána jeho pravost, nebyl pro rozhodnutí soudu podstatný. Přestože se účastníci ve svých tvrzeních ohledně výše mzdy žalované v listopadu [rok] rozcházejí, tak oba vycházejí z vyšší měsíční mzdy žalované v uvedeném měsíci, než jaká je uvedena v tomto mzdovém výměru. Zatímco žalobkyně vychází z výše mzdy 19 600 Kč, tak žalovaná vychází z částky 21 700 Kč (obojí při odpracování celé stanovené pracovní doby). Minimální výše, na které se účastníci shodnou, je tedy částka 19 600 Kč, odpovídající nejnižší úrovni zaručené měsíční mzdy podle § 3 nařízení vlády číslo 567/2006 Sb. (v rozhodném znění účinném v roce [rok]) pro čtvrtou skupinu prací (pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin). O tom, že sama žalobkyně přiznávala žalované měsíční mzdu v této výši, svědčí také její zahrnutí do opravených výplatních pásek a v neposlední řadě svědecká výpověď [jméno] [příjmení] [příjmení], která tuto mzdu žalované potvrdila. Této měsíční mzdě odpovídá hodinová sazba 117,40 Kč, což při zjištěné minimální prokázané odpracované době žalované v listopadu 2020 činí nárok žalované na mzdu v minimální výši 4 794 Kč, po přepočtu na čistou mzdu 4 266 Kč (po sražení 312 Kč na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v sazbě 6,5 % a 216 Kč na zdravotní pojištění v sazbě 4,5 %; záloha na daň z příjmů ve výši 975 Kč se nesráží, protože byla menší než základní měsíční sleva na poplatníka v tehdejší výši 2 070 Kč) a nikoliv 2 997 Kč, jak bylo žalované za uvedený měsíc vyplaceno.

23. Uvedený rozdíl, který přesahuje 1 000 Kč, považuje odvolací soud v poměrech souzené věci za dostatečný důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované zaměstnankyně a nelze jej pokládat za pouhý omluvitelný účetní omyl. Nejednalo se totiž o početní či jinou mechanickou chybu (selhání techniky) při výpočtu mzdy, ale o chybně nastavené mzdové parametry. Zákon nevylučuje, aby výše mzdy byla sjednána či stanovena tak, že kopíruje vždy nejnižší úrovně zaručené mzdy, ale v takovém případě je na zaměstnavateli, aby„ hlídal“, zda mzda zaměstnance této úrovně dosahuje, včetně toho, zda práce fakticky vykonávaná zaměstnancem odpovídá příslušné skupině prací. Této odpovědnosti se zaměstnavatel ve vztahu k zaměstnanci nemůže zbavit tím, že ji přenese na účetní. Pomine-li odvolací soud nuance kolem odpracované doby (40 hodin x 40 hodin 50 minut), tak ve vztahu k původnímu výpočtu mzdy za listopad [rok] byl zásadní problém v nastavené výši měsíční mzdy (14 600 Kč), která odpovídala v té době minimální měsíční mzdě pro stanovenou týdenní pracovní dobu (§ 2 nařízení vlády číslo 567/2006 Sb., ve znění účinném v roce [rok]) a nikoliv nejnižší úrovni zaručené mzdy, na kterou by měla žalovaná v té době nárok. V tomto směru poukazuje odvolací soud na bod II. přílohy k vládnímu nařízení číslo 567/2006 Sb. (Skupiny prací pro účely stanovení nejnižší úrovně zaručené mzdy), podle kterého jsou i ty nejjednodušší administrativní činnosti zařazeny do 2. skupiny prací, pro kterou byla v rozhodném období stanovena nejnižší úroveň zaručené mzdy 16 100 Kč měsíčně (96,30 Kč za hodinu). Žalovaná měla mít navíc podle shora odůvodněných zjištění odvolacího soudu měsíční mzdu ve výši 19 600 Kč. I kdyby bylo pravdou, že k chybě došlo na straně účetní, která neprovedla v programu příslušný„ upgrade“ (aktualizaci) mzdy žalované, takto svědčí o nedostatečné kontrolní činnosti ze strany žalobkyně. O jejím přinejmenším nedbalém přístupu ve vztahu k odměňování žalované svědčí také následující události, kdy mzda za prosinec [rok] vycházela z měsíční mzdy 16 000 Kč (podle původní prosincové výplatní pásky) a teprve následně byly mzdové nároky žalované za oba měsíce přizpůsobeny měsíční mzdě 19 600 Kč. Ve vztahu k listopadové mzdě však nelze takový postup považovat za zjednání nápravy, neboť nedošlo pouze ke změně výše měsíční mzdy, ale bez jakéhokoliv akceptovatelného vysvětlení se změnil také údaj o odpracované době žalované ze 40 hodin na 31,5 hodin. To jen podporuje závěr odvolacího soudu, že okolnosti související se stanovením a výplatou mzdy žalované za listopad [rok] nelze označit za pouhý účetní omyl a zjištěné rozdíly byly podle přesvědčení odvolacího soudu dostatečným důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované.

24. Odvolací soud se proto již dále nezabýval tím, zda žalovaná vykonávala v listopadu [rok] práce, za které by měla být její mzda podle § 112 odst. 3 písm. a) zákoníku práce dorovnána až do výše nejnižší úrovně zaručené mzdy stanovenou pro 5. skupinu prací. Pouze považuje za potřebné zdůraznit, že v tomto směru není podstatný údaj ve sporném mzdovém výměru z roku [rok], protože z hlediska dorovnání mzdy podle uvedeného zákonného ustanovení je rozhodující faktická pracovní naplň žalované v rozhodné době. Účastníci se ve svých tvrzeních ohledně pracovní náplně žalované rozcházejí a provádění dalšího dokazování by odvolací soud považoval za této situace za nadbytečné a nehospodárné. Stejně tak odvolací soud nezjistil nic významného z dalších provedených důkazů. Upozornění zaměstnavatele ze dne [datum] se týká výkonu práce žalovanou v lednu [rok] a nemá tak žádný vliv na výši mzdy za listopad [rok]. Ve vytýkacím dopise I. ze dne [datum] se žalované vytýká nedodržování pracovní doby, ale dopis neobsahuje žádné nové údaje ohledně odpracované doby v listopadu [rok] a jak již odvolací soud uvedl výše, tak se v tomto řízení nezabýval včasností příchodů, resp. předčasností odchodů žalované ze zaměstnání (ve vztahu ke stanovené pracovní době). Ze stejných důvodů nehodnotil odvolací soud reakci žalované na vytýkací dopis.

25. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

26. Jako věcně správný shledal odvolací soud napadený rozsudek také v nákladovém výroku, který odpovídá výsledku sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a rozsahu úkonů právní služby poskytnutých žalované jejím advokátem. V podrobnostech odkazuje odvolací soud na bod 6 odůvodnění napadeného rozsudku, proti kterému ani žádné konkrétní odvolací námitky nesměřují.

27. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází vzhledem k procesnímu úspěchu žalované z § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Účelně vynaložené náklady žalované se sestávají z odměny za zastupování žalované advokátkou za 2 úkony právní služby spočívající v účasti jejího substituta u jednáních dne [datum] a [datum] (§ 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)) po 2 500 Kč podle § 9 odst. 3 písm. d) a § 7 bodu 5 advokátního tarifu (tj. 5 000 Kč) a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Souhrnná výše účelně vynaložených nákladů žalované v odvolacím řízení činí 5 600 Kč a tuto částku uložil odvolací soud žalobkyni nahradit žalované k rukám její zástupkyně v základní 3 denní pariční lhůtě od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

28. Oproti závěrečnému vyúčtování nákladů odvolacího řízení nepřiznal odvolací soud žalované náhradu nákladů spojených s nahlížením do spisu a doplňujícím vyjádřením ze dne [datum]. Potřeba doplňujícího vyjádření vyplynula z nedostatečných skutkových tvrzení žalované o její pracovní náplni z hlediska nároku na nejnižší úroveň zaručené mzdy odpovídající páté skupině prací (není proto důvod náklady spojené s tímto podáním samostatně honorovat k tíži žalobkyně). Pokud jde o nahlížení do spisu, tak Ústavní soud sice ve své rozhodovací praxi připustil, že takový úkon může být považován za samostatný úkon právní služby, za který náleží náhrada podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, nadále však platí, že je třeba zkoumat účelnost konkrétního nahlédnutí do spisu ve vazbě k průběhu a okolnostem každého soudního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 4012/18 nebo jeho usnesení ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 3046/21). Zástupce žalované nahlížel do spisu v době mezi odvolacími jednáními, kdy první jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování, a žalobkyně měla předložit evidenci docházky žalované. Dodatečně předložené důkazy pak měly být provedeny u odvolacího jednání, u kterého měla žalovaná (její zástupce) možnost se s ním seznámit. Účastníkovi a jeho zástupci přirozeně nelze bránit, aby se s obsahem spisu seznamovali v jakékoliv fázi řízení, náklady spojené s takovým nahlížením však lze považovat za účelně vynaložené s právem na jejich náhradu pouze tehdy, pokud by se jednalo o procesní situaci srovnatelnou se stavem při skončení vyšetřování a před podáním obžaloby. O takový stav se podle přesvědčení odvolacího soudu v době nahlížení (substitučního) zmocněnce žalované do spisu nejednalo, proto odvolací soud žalované náhradu nákladů spojených s tímto úkonem nepřiznal.

Poučení